22Co 92/2024

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 32 517 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 2. 2024, č. j. 8 C 24/2024 - 47 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 623 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 726 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení; v dalším se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 349 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu do částky 8 240 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 590,60 Kč, úroků ve výši 21,69 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 100 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, částky 8 240 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 735,31 Kč, úroků ve výši 20,79 % ročně z částky 8 416,97 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 980,75 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 416,97 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, částky 6 688 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 385,02 Kč, úroků ve výši 22,38 % ročně z částky 5 133,46 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 727,17 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 133,46 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, jeho výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. Poukázala na to, že soud prvního stupně ve výroku II. žalobu částečně zamítl z důvodu, že smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] ze dne 28. 1. 2021, [číslo] ze dne 15. 4. 2021 a [číslo] ze dne 17. 7. 2021, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou, posoudil jako absolutně neplatné z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumat před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované. Nárok žalobkyně shledal částečně oprávněným z titulu bezdůvodného obohacení v rozsahu poskytnuté jistiny, která nebyla žalovanou vrácena. V ostatních nárocích pak žalobu zamítl. Žalobkyně s názorem soudu prvního stupně nesouhlasí. Před uzavřením každé z označených smluv byla žalovaná dotazována na svůj rodinný stav, majetkové i výdělkové poměry, které vyplnila v kartách zákazníka ze dne 28. 1. 2021, 15. 4. 2021 a. 17. 7. 2021. V nich sdělila také výši svých příjmů a výdajů. Současně byla prověřována v insolvenčním rejstříku. Získané údaje byly příslušným pracovníkem právní předchůdkyně žalobkyně odeslány do jejího obchodního informačního systému, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria vycházející ze statistických dat a ten schopnost žalované splácet úvěr vyhodnotil. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla žádné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr. V kartě zákazníka ze dne 28. ledna 2021 žalovaná uvedla, že má pravidelný měsíční příjem z dávek státní sociální podpory, a to rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč, což bylo ověřeno také z dokladů o přiznání dávky státní sociální podpory. Měsíční výdaje na bydlení činily 1 000 Kč a byly ověřeny z nájemní smlouvy, printscreenu platby nájemného z internetového bankovnictví a čestným prohlášením žalované. Další měsíční výdaje žalovaná uvedla ve výši 5 000 Kč. Příjem žalované použitelný na splátky úvěru tak činil 4 000 Kč. V kartě zákazníka ze dne 15. 4. 2021 žalovaná kromě příjmu z rodičovského příspěvku ve výši 13 420 Kč uvedla další příjmy ve výši 2 000 Kč, dále uvedla výdaje na bydlení v částce 1 000 Kč, své osobní výdaje ve výši 6 000 Kč a splátky dalších úvěrů ve výši 1 300 Kč. Celkové běžné měsíční výdaje žalované činily 8 300 Kč a použitelný příjem žalované pro účely splátek pak dosahoval částky 7 120 Kč měsíčně. V kartě zákazníka ze dne 17. 7. 2021 žalovaná uvedla, že má pravidelný měsíční příjem z rodičovského příspěvku ve výši 13 400 Kč, další příjmy z podnikání a brigád ve výši 11 800 Kč, které byly ověřeny z příchozích plateb. Celkový příjem žalované činil 25 200 Kč, výdaje na bydlení činily 4 000 Kč, osobní výdaje žalované 6 000 Kč a splátky úvěru pak 2 700 Kč. Použitelný příjem žalované pro účely splátek činil 12 500 Kč měsíčně. Popisovaný postup je i soudní praxí akceptován jako dostačující a odkázala zejména na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 - 97. Dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, podle kterého po úvěrových společnostech lze požadovat pouze přiměřenou míru obezřetnosti a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že pochybení nebo opomenutí věřitele při posuzování úvěruschopnosti nesmí být automaticky stiženo neplatností smlouvy, pokud byl dlužník schopen reálně dluh splácet. V průběhu řízení přitom vyšlo najevo, že žalovaná v minulosti byla schopna úvěr splácet a soud prvního stupně tak posuzoval splnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně ryze formálně. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadeném výroku II. změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta první o. s. ř. v napadených výrocích II. a III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Výrok I. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částek uvedených v bodě 1. tohoto rozsudku s tvrzením, že na základě smluv o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 1. 2021 [číslo] ze dne 15. 4. 2021 [číslo] ze dne 17. 7. 2021 [číslo] uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou, byly žalované poskytnuty částky po 10 000 Kč, které měla žalovaná vrátit vždy spolu s úrokem 2 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 240 Kč v týdenních splátkách po 304 Kč. Před uzavřením jednotlivých smluv právní předchůdkyně žalobkyně postupem popsaným v bodě 2. tohoto rozsudku s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací sdělených jí žalovanou, které následně ověřovala dodanými doklady a dospěla k závěru, že nejsou pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaná na smlouvu ze dne 28. 1. 2021 [číslo] zaplatila částku 12 499 Kč, na smlouvu ze dne 15. 4. 2021 [číslo] zaplatila částku 7 274 Kč a na smlouvu ze dne 17. 7. 2021 [číslo] zaplatila částku 3 377 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023, postoupení bylo žalované oznámeno.

6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly dne 28. 1. 2021, 15. 4. 2021 a 17. 7. 2021 uzavřeny tři smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti, na základě kterých byla žalované poskytnuta vždy částka 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku z každé smlouvy vrátit spolu s úrokem ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatkem za pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 240 Kč, tedy celkem částku 18 240 Kč v šedesáti týdenních splátkách po 304 Kč. Před uzavřením jednotlivých smluv žalovaná vyplňovala kartu zákazníka, přičemž dne 28. 1. 2021 sdělila, že bydlí s manželem a dvěma nezaopatřenými dětmi v pronájmu, pobírá rodičovský příspěvek 10 000 Kč, výdaje uvedla ve výši 6 000 Kč, z toho 1 000 Kč na bydlení a 5 000 Kč své osobní výdaje. Sdělené údaje byly ověřeny z dokladu o přiznání dávky státní sociální podpory, plateb a nájemní smlouvy. Dne 15. 4. 2021 žalovaná uvedla příjmy ve výši 15 420 Kč měsíčně, z toho 2 000 Kč činily vedlejší příjmy za domácí práce, výdaje přiznala ve výši 8 300 Kč měsíčně, z toho 1 000 Kč na bydlení, 6 000 Kč své osobní výdaje a 1 300 Kč splátky předchozích úvěrů. Dne 17. 7. 2021 pak žalovaná uvedla, že pracuje i jako uklízečka, nemá pracovní smlouvu, její celkové příjmy činí 25 200 Kč měsíčně. Výdaje uvedla ve výši 12 700 Kč, z toho 4 000 Kč na bydlení, 6 000 Kč osobní výdaje a 2 700 Kč splátky předchozích úvěrů. Ze smlouvy o nájmu bytu z 27. 5. 2020 a čestného prohlášení žalované z 28. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná bydlí od 1. 5. 2000 ve společné domácnosti s [jméno] [příjmení] a vydává 1 000 Kč měsíčně na provoz domácnosti. Od 3. 4. 2020 byl žalované přiznán rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek, postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 23. 6. 2023 odeslaným stejného dne. Z fotokopie snímku obrazovek mobilního telefonu a mobilního bankovnictví soud prvního stupně pak nic nezjistil, neboť nebylo zřejmé, o čí internetové bankovnictví se jedná. Žádné zjištění pak soud prvního stupně neučinil také z nezřetelných kopií potvrzení o peněžitých vkladech na neurčitý účet.

8. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil podle § 2395, § 2399 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a § 2 odst. 1, § 86 a § 87 zákona č. 357/2016 o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť na rozdíl od právní předchůdkyně žalobkyně žalovaná nejednala v rámci své podnikatelské činnosti. Smlouvy o úvěru posoudil jako absolutně neplatné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované před poskytnutím jednotlivých úvěrů. Žalobkyní zmiňovanou judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 neshledal přiléhavou, neboť v daném případě nebyl úvěr žalovanou splacen. Právní předchůdkyně žalobkyně nedisponovala spolehlivými údaji, ze kterých by dokázala ověřit, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Z jí předložených dokladů nebylo zjištěno pro nečitelnost ničeho, byl ověřen pouze příjem žalované, jinak vycházela pouze z informací uvedených žalovanou v kartě zákazníka. Nebyly doloženy skutečné výdaje na domácnost ani jiné běžné měsíční výdaje, celkovou finanční situaci žalované právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala výpisem z účtu žalované, nezjišťovala její finanční toky, rezervy nebo další finanční závazky. Ačkoliv nelze žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti je potřeba, aby byl doložen jak příjem, tak i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačuje např. pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva, případné smlouvy o dalších úvěrech, zápůjčkách nebo výpisy z účtů, z nichž jsou pravidelné výdaje patrny. Majetkové poměry žalované nebyly proto zjištěny dostatečně a právní předchůdkyně žalobkyně nemohla učinit závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Z důvodu absolutní neplatnosti smluv má žalobkyně nárok pouze na bezdůvodné obohacení, tedy vrácení toho, co plnila, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované třikrát částku 10 000 Kč a žalovaná uhradila na jednotlivé závazky pouze 3 377 Kč (na smlouvu z 17. 7. 2021) a 7 274 Kč (na smlouvu z 15. 4. 2021) a 12 499 Kč (na smlouvu z 28. 1. 2021), z tohoto důvodu bylo vyhověno žalobě pouze do celkové částky 9 349 Kč, neboť svůj závazek (v rozsahu jistiny) podle smlouvy ze dne 28. 1. 2021 žalovaná zcela uhradila. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu jako nedůvodnou zamítl, včetně příslušenství a úroku z prodlení, neboť k vydání bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která se neodvíjí od výzvy věřitele ale od možností dlužníka v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho správné skutkové závěry, pokud jde o zjištění stran uzavření smlouvy, jejího data, výše poskytnuté a zaplacené částky (dle tvrzení žalobkyně) i majetkových poměrů žalované v době uzavření smlouvy, odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně odkazuje. Odvolací soud zopakoval dokazování oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 23. 4. 2020, podle kterého byl žalované od 3. 4. 2020 přiznán rodičovský příspěvek na dceru [jméno] [příjmení], narozenou 3. 4. 2020 ve výši 10 000 Kč a od stejného data jí byl přiznán přídavek na dítě ve výši 800 Kč měsíčně. Z printscreenu obrazovky internetového bankovnictví je pak zřejmé, že Úřadem práce, pobočkou v Příbrami, byly v květnu, červnu a červenci 2021 vyplaceny částky 13 420 Kč, v poznámce je uvedeno RodP (pravděpodobně rodičovský příspěvek) a dále PnD (pravděpodobně přídavek na dítě). V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, odvolací soud nad rámec výše uvedených zjištění zjistil z nájemní smlouvy provedené již soudem prvního stupně, že nájemné činilo 9 000 Kč a další měsíční platby spojené s užíváním bytu (zálohy) pak částku 5 000 Kč.

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. ledna 2024, ve věci C- 755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a. s. připomněl svou stávající judikaturu, že s ohledem na bod 26. odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (viz rozsudky ze dne 18. prosince 2014, CA Consumer Finance,C- 449/13, ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C- 679/18 a ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C- 303/20). Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoliv jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní (srov. citovaný rozsudek).

15. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně před poskytnutím úvěru, který má oporu v provedeném dokazování i výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (viz rozhodnutí soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance nebo ze dne 11. ledna 2024 ve věci C- 755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a. s.) nebo Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ze zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu se podává, že žalovaná v době uzavření úvěrových smluv žila v společné domácnosti s manželem, pečovala o dvě nezaopatřené děti, na které pobírala přídavky, byla na rodičovské dovolené a výše rodičovského příspěvku činila 10 000 Kč Vyšší částka dávek (nad 10 000 Kč) byla dosažena zřejmě výplatou dalších dávek (přídavku na dítě) a s tímto příjmem nelze při posuzování majetkových poměrů pro účely splácení úvěru počítat (je určen nezaopatřenému dítěti). Podle nájemní smlouvy činilo nájemné 9 000 Kč a další měsíční platby spojené s užíváním bytu (zálohy) pak částku 5 000 Kč, přičemž není zřejmé, jaké byly příjmy manžela, s nímž žalovaná žila ve společné domácnosti. Při posuzování úvěruschopnosti pak nebylo přihlédnuto k vyživovací povinnosti žalované k nezletilým dětem a nákladům žalované s touto povinností souvisejícím. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nemohla mít reálnou představu finančních poměrů žalované pro účely splácení úvěru. Přitom přídavek na dítě je dávka určená rodinám s celkovými nízkými příjmy. Příchozí neoznačené platby na účet pak nemohly být dostatečným dokladem dalšího příjmu žalované, neboť z nich není zřejmý důvod platby, ani s jakým příjmem může žalovaná do budoucna počítat. Pravidelné výdaje žalované a způsob jejího hospodaření s penězi pak nebyly ověřovány vůbec (např. výpisem z účtu). Za této situace právní předchůdkyně žalobkyně musela mít pochybnosti o možnosti žalované úvěr splácet (nezohlednění výdajů spojených s vyživovací povinností, dávky vyplácené ve vazbě na nízký příjem rodiny, nedoložení dalšího příjmu žalované, s kterým může počítat). V případě pochybností o správnosti sdělených údajů nebo jejich nedostatečnosti byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna požadovat po žalované jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla a soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. V souladu s výše uvedenou judikaturou Soudního dvora EU pak (částečná) úhrada závazku nemá na platnost smlouvy v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru vliv.

16. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je spotřebitel povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Žalované byla na základě smlouvy dne 28. 1. 2021 [číslo] poskytnuta částka 10 000 Kč, přičemž žalovaná zaplatila částku 12 499 Kč, na základě smlouvy ze dne 15. 4. 2021 [číslo] byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč a zaplatila částku 7 274 Kč a na základě smlouvy ze dne 17. 7. 2021 [číslo] byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč a zaplatila částku 3 377 Kč. Žalovaná tak dluží částku 2 726 Kč na smlouvu ze dne 15. 4. 2021 [číslo] částku 6 623 Kč na smlouvu ze dne 17. 7. 2021 [číslo].

17. Odvolací soud pak na rozdíl od soudu prvního stupně shledal částečně důvodným i nárok žalobkyně na úrok z prodlení z poskytnuté a nevrácené jistiny. V případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru se splatnost nároku posuzuje podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a odvíjí se od majetkových poměrů žalované. Žalovaná se v řízení v tomto směru vůbec nebránila ani nesdělila žádné informace k svým (dřívějším a současným) možnostem splácet dluh, naopak, po celou dobu řízení zůstala pasivní. Odvolací soud proto vzhledem v řízení zjištěným informacím o poskytnutí jistiny žalované (duben a červenec 2020), částečným informacím o majetkových poměrech žalované v roce 2020 (viz body 7. a 10. rozsudku) a výši aktuálního dluhu, dospěl k závěru o splatnosti pohledávky žalobkyně k datu 29. 6. 2023 poté, co jí bylo oznámeno postoupení pohledávky dopisem ze dne 23. 6. 2023, kterým byla současně vyzvána k úhradě dluhu, kdy takto určenou lhůtu splatnosti považuje odvolací soud za souladnou s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení dne 30. 6. 2023, od tohoto data má žalobkyně právo na úrok z prodlení podle § 1970 ve spojení s § 1968 o. z., přičemž žalobkyní požadovaný úrok z prodlení z jednotlivých nároků nepřesahoval zákonný úrok podle nařízení vlády 351/2013 Sb.

18. Na základě shora uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve výroku I. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 623 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 726 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení; v dalším výrok I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval opětovně o nákladech řízení u soudu prvního stupně podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení před soudem prvního stupně převážně úspěšná, žádné náklady řízení jí však nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., o dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalovaná převážně úspěšná, nevznikly jí žádné náklady řízení, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.