23 C 14/2021-209

Rubrum

Okresní soud ve Znojmě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Vystrčila a přísedících Jany Doležalové a Ing. Pavla Chloupka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, takto:

Výrok

I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované založeného pracovní smlouvu ze dne 24. 7. 2007, učiněné žalovanou dne 5. 1. 2021, je neplatné.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě soudní poplatek z podané žaloby ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet [číslo] [variabilní symbol].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 3. 2021 se žalobkyně domáhá určení, že okamžité zrušení jejího pracovního poměru u žalované, které učinila žalovaná dopisem ze dne 5. 1. 2021, je neplatné. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalovanou podáno z důvodu neoznamování soukromých nákupů na žalovanou, soukromými nákupy na žalovanou, které nejsou evidovány v účetnictví, využívání firemních služeb PPL pro soukromé účely, nedodržování pracovní doby, surfování po internetu a řešení osobních záležitostí v pracovní době. Žalobkyně s těmito důvody nesouhlasí, neboť žalovaná svým zaměstnancům umožňovala provádět nákupy pro osobní potřebu jménem žalované, takové nákupy byly vždy řádně doloženy a žalobkyní zaplaceny. Jednalo se o běžnou praxi, kterou žalovaná nijak nezakazovala. Stejně tak žalovaná umožňovala zaměstnancům zasílání balíků prostřednictvím PPL, každý balík byl vždy řádně zaplacen, pouze v jednom případě, kdy [právnická osoba] balík vrátila a přeprava se tak neuskutečnila, se domnívala, že [právnická osoba] nebude nic účtovat. Jakmile zjistila, že tato společnost přepravu ve skutečnosti účtuje, zaslala příslušnou částku na účet žalované, ta jí však nepřevzala a vrátila zpět. Žalobkyně stanovenou pracovní dobu řádně dodržovala. Jelikož je invalidní, musí navštěvovat lékaře. Tyto návštěvy se snaží naplánovat mimo pracovní dobu, návštěvu lékaře je zaměstnavatel povinen zaměstnancům umožnit, nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobkyně v rámci pracovní doby využívala internet jen k pracovním účelům, kdy k pokynu žalované na internetu hledala nové prodejní kanály. Řešení invalidního důchodu v pracovní době žalobkyně odmítá, v této souvislosti navštívila lékaře pouze 3x, není nijak specifikováno, v čem by měl tento důvod spočívat a proč by jím měla být porušena pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně dále namítá, že vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru je neurčité, není z něj zřejmé, čeho konkrétně se měla žalobkyně dopustit a kdy, žalobkyně se tak k vytýkanému jednání může těžko vyjádřit a okamžité zrušení je neplatné již z tohoto důvodu. Žalobkyně u žalované pracovala 13,5 let, aniž by jí byla vytýkáno neplnění pracovních povinností, což je okolnost, která by měla být zohledněna při případném hodnocení intenzity vytýkaných porušení pracovních povinností.

2. Žalovaná se vyjádřila tak, že jelikož na prodejně ve [obec] došlo k poklesu tržeb, zaměřila se na podrobnější účetní kontrolu, jejímž výsledkem byla zjištění, která byla následně vytknuta žalobkyni. Takto bylo zjištěno, že žalobkyně bez souhlasu jednatele prováděla na IČ žalované nákupy u [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova] [právnická osoba], při kterých uplatňovala nárok na slevu, čímž se obohatila o 5 473 Kč a 1 802 Kč. U [právnická osoba] [anonymizována tři slova] provedla soukromý nákup, který není zaúčtován v účetnictví žalované, čímž se obohatila o 206 Kč. Takové nákupy nebyly ve společnosti samozřejmé a žalobkyně k nim neměla souhlas. Žalobkyně rovněž bez souhlasu využila [právnická osoba] k přepravě soukromé zásilky do [země] dne 21. 12. 2020, což se dozvěděli, když jim tato společnost sdělila, že zásilka nemůže být přepravena. Zaplacená částka za přepravu byla vrácena na účet žalované dobropisem. Žalobkyně měla neomluvené absence v době, kterou si vykázala jako odpracovanou, což se dozvěděli od zákazníků, kteří si stěžovali, že prodejna je zavřená. Bylo zjištěno, že dne 2. 10. 2020 a 9. 10. 2020 byla žalobkyně ve volební komisi, aniž by tuto skutečnost oznámila předem žalované, dne 8. 10. 2020 a 4. 12. 2020 nebyla v práci, měla být údajně u lékaře, což však nebylo doloženo a dne 6. 11. 2020 měla být na jednání u exekutora v [obec], o čemž opět nikdo nevěděl. Žalobkyně si svojí pracovní dobu přizpůsobovala řešení svých osobních problémů – exekuce, dražby majetku, soudy, osobní bankrot, lékařské prohlídky a vyřizování invalidity. Při inventuře dne 6. 1. 2021 bylo zjištěno manko a mimo jiné i to, že na prodejně byla vedena pokladní kniha, která nesouvisí se žalovanou. Žalobkyně dosud nevrátila žalované 3 mobilní telefony. Žalobkyně svým jednáním způsobila žalované škodu 38 796,51 Kč.

3. Z potvrzení o zaměstnání vyplývá, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru od 1. 8. 2007 na pozici prodejce. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5. 1. 2021 vzal soud za prokázané, že žalovaná zrušila okamžitě pracovní poměr pro porušování povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, kteréžto žalovaná spatřovala 1) v neoznamování soukromých nákupů na žalovanou, 2) v soukromých nákupech na žalovanou, u kterých nebyly doklady evidovány v účetnictví žalované, 3) ve využití firemních poštovních služeb PPL pro soukromé účely, 4) v nedodržování pracovní doby (pozdní příchody, nedoložené lékařské prohlídky, soudy a exekuce), 5) v opakovaném několikahodinovém surfování na internetu, prohlížení internetových stránek nesouvisejících s pracovní činností, 6) v řešení osobních záležitostí v pracovní době (invalidní důchod druhého stupně). Na soudu předloženém vyhotovení stejnopisu okamžitého zrušení je připojen nečitelný podpis a rukou dopsáno„ převzala dne 6. 1. 2021“.

4. Soudu byly dále předloženy faktury vyhotovené společností [právnická osoba] dne 2. 4. 2020 [číslo] na částku 623,23, dne 17. 7. 2009 [číslo] na částku 142 Kč, dne 4. 9. 2019 [číslo] na částku 270 Kč, dne 2. 7. 2019 [číslo] na částku 555 Kč, dne 1. 7. 2019 [číslo] na částku 555 Kč, dne 10. 7. 2019 [číslo] na částku 1 802 Kč, dne 11. 7. 2019 [číslo] na částku 555 Kč, dne 26. 7. 2019 [číslo] na částku 416 Kč a ze dne 27. 6. 2019 [číslo] na částku 555 Kč s tím, že tyto faktury byly uhrazeny buď hotově nebo kartou, faktury [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení] ze dne 19. 6. 2019 [číslo] na částku 991 Kč a ze dne 21. 6. 2019 [číslo] na částku 811 Kč, které byly uhrazeny hotově a faktura firmy [právnická osoba ] [anonymizováno] [právnická osoba] ze dne 11. 8. 2020 [číslo] na částku 206 Kč placenou rovněž hotově. Z faktury [číslo] vystavenou společnosti PPL dne 22. 12. 2020 vzal soud za prokázané, že touto fakturou byla žalovanému vyúčtována přeprava zásilky, a to mimo jiné zásilky [číslo] kterou měla podat žalobkyně dne 21. 12. 2020, částkou 1 313 Kč. Z opravného daňového dokladu [číslo] vyplývá, že [právnická osoba] zrušila dobropisem fakturovanou přepravu zásilky [číslo] to v rozsahu 1 702,11 Kč. Z evidence docházky za měsíce září 2020 – prosinec 2020 vyplývá, že žalobkyně vykázala přítomnost na pracovišti ve dnech 2. 10. 2010, 8. 10. 2020, 9. 10. 2020 a 4. 12. 2020. Den 6. 11. 2020 nevykázala žalobkyně jako odpracovaný.

5. Svědci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v rámci svých svědeckých výpovědích uvedli, buď že žalovaná neumožňovala soukromé nákupy na firmu (svědkyně [příjmení]) nebo že o takové možnosti neví (ostatní svědci), svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pak doplnily, že ví, že tak žalobkyně činila, svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že to ví ze systémů společnosti, které jsou propojené. Tyto svědkyně rovněž uvedly, že žalobkyně oznamovala, že bude ve volební komisi, dle svědkyně [příjmení] tak učinila e-mailem asi den předem, dle svědkyně [příjmení] to uvedla na pracovní poradě bez dalších podrobností.

6. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

7. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

8. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

9. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

10. Jak vyplývá z citovaných zákonných ustanovení, lze důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru (§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce). Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.

11. Z citovaných ustanovení dále vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tedy musí být konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.

12. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). U důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena (pro srovnání například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp.zn. 21 Cdo 4902/2014 či ze dne 18. 12. 2019 sp.zn. 21 Cdo 3648/2019).

13. Nesouhlasí-li zaměstnanec s okamžitým zrušením pracovního poměru, může se u soudu domáhat určení neplatnosti takového právního jednání, může tak však učinit jen v prekluzivní lhůtě dvou měsíců, jejíž běh počíná ode dne, kdy došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru (kdy mu bylo toto právní jednání doručeno). Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda žaloba byla podána ze strany žalobkyně včas. Dle žalobkyně jí bylo okamžité zrušení doručeno již dne 5. 1. 2021, na stejnopisu okamžitého zrušení, které soudu předložila žalovaná, je uvedeno datum doručení až dne 6. 1. 2021. Nicméně žaloba byla u soudu podána již dne 1. 3. 2021, tedy ve lhůtě dvou měsíců dle § 72 zákoníku práce bez ohledu na to, zda žalobkyně okamžité zrušení převzala již dne 5. 1. 2021 nebo až dne následujícího.

14. Soud se proto zabýval, zda okamžité zrušení pracovního poměru splňuje všechny formální náležitosti a zda bylo učiněno ve lhůtách stanovených § 58 odst. 1 zákoníku práce, které s ohledem na § 330 zákoníku práce mají povahu lhůt prekluzivních, což znamená, že není-li okamžité zrušení pracovního poměru učiněno buď v subjektivní lhůtě dvou měsíců od okamžiku, kdy se zaměstnavatel o existenci důvodu okamžitého zrušení dozvěděl, nebo v objektivní lhůtě jednoho roku od okamžiku, kdy tento důvod vznikl, právo zrušit pracovní poměr se zaměstnancem okamžitě zaniká. Z ustanovení § 60 zákoníku práce vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být učiněno písemně a musí být doručeno zaměstnanci, neboť až okamžikem doručení se toto právní jednání stává perfektním a může vyvolat sledované právní následky – zánik pracovního poměru ke dni doručení okamžitého zrušení. Toto ustanovení současně klade požadavky na obsahovou stránku okamžitého zrušení pracovního poměru tím, že pro jeho platnost stanoví, že důvod, pro který zaměstnavatel se zaměstnancem okamžitě ruší pracovní poměr, musí být po skutkové stránce vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný jiným. Zejména v případě okamžitého zrušení z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností zaměstnance je třeba, jak dovodila i shora citovaná judikatura, aby skutek zaměstnance, ve kterém zaměstnavatel spatřuje porušení pracovních povinností, byl časově, místě a věcně vymezen tak, aby deliktní jednání zaměstnance nebylo zaměnitelné s jiným. Je tomu tak proto, že v průběhu pracovního poměru zpravidla dochází k opakování týchž činností zaměstnance, je tedy třeba z neurčité množiny jednání téhož druhu vymezit deliktní jednání zaměstnance tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní jednání je podle zaměstnavatele závadné. Je tomu tak i proto, že zákoník práce spojuje s okamžitým zrušením pracovního poměru zánik pracovního poměru ke dni, kdy bylo toto právní jednání doručeno zaměstnanci, a s ohledem na tyto závažné následky je třeba, aby důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru skutečně existoval již k tomuto okamžiku, což zákon výslovně zdůrazňuje tím, že zakazuje, aby důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru mohl být dodatečně měněn. Je proto třeba, aby vymezení důvodu okamžitého zrušení bylo provedeno dostatečně určitě, neboť jedině tak je zaručeno, že zaměstnavatel nebude vágně vymezený skutek později doplňovat o další konkrétní (třeba i o teprve později najevo vyšlé) skutečnosti. Náležitým vymezením důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru je sledována rovněž ochrana práv zaměstnance, neboť není-li zřejmé jakého závadného jednání, kde a kdy se měl zaměstnanec dopustit, nemůže se zaměstnanec bránit tím, že by prokazoval opak. Bez náležitého vymezení důvodu okamžitého zrušení je současně vyloučen i následný soudní přezkum právního jednání, neboť soud může výkladem vůle toliko objasňovat to, co bylo skutečně projeveno, pomocí výkladu projevu vůle však nelze nahrazovat nebo doplňovat chybějící obsah právního jednání.

15. Vztaženo na projednávaný případ výše uvedené znamená, že okamžité zrušení pracovního poměru, které učinila žalovaná ve vztahu k žalobkyni, těmto požadavkům na obsahovou určitost právního jednání minimálně v bodech 4, 5 a 6 neobstojí. Ve všech těchto případech je jednání žalobkyně pospáno toliko obecně (nedodržování pracovní doby, opakované surfování na internetu, řešení osobních záležitostí v pracovní době), aniž by bylo blíže specifikováno v čem konkrétně (co do výše uvedeného požadavku místa, času a způsobu) jednání žalobkyně spočívá. V případě nedodržování pracovní doby není nijak vymezen časový rozsah takového závadného jednání, není nijak specifikováno, ve kterých konkrétních dnech nebyla pracovní doba dodržena, není nijak specifikováno, v jakém rozsahu nebyla pracovní doba dodržena, zda se jednalo kupříkladu o pozdní příchody, popř. dřívější odchody, či zda se jednalo o celodenní absence a jaká byla jejich četnost. Bez tohoto vymezení se žalobkyně jednak nemá sama jak bránit tím, že by případnou absenci na pracovišti vysvětlila a doložila, že k ní měla zákonný důvod, jednak soud nemá jak přezkoumat, zda se ze strany žalobkyně jednalo o takové porušení pracovních povinností, které by dosahovalo kritéria zvlášť hrubého porušení nutného k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť je nutno rozdílně nahlížet na nahodilé nedodržení pracovní doby v řádu několika minut či jednorázovou neomluvenou absenci a jinak na soustavné nedodržování pracovní doby či opakované neomluvené absence. S ohledem na to, co bylo uvedeno výše zejména pod body 11, 12 a 14 tohoto odůvodnění, není možno postupovat tak, že skutek zaměstnance bude v okamžitém zrušení naznačen jen obecně (nedodržování pracovní doby) a jeho konkretizace bude ponechána až na případné dokazování před soudem, jak v této věci učinila žalovaná. V této souvislosti soud podotýká, že sama žalovaná uvedla, že o absenci žalobkyně se dozvídala telefonicky od zákazníků, kteří našli pobočku ve [obec] zavřenou, žalovaná tedy měla poznatky o absenci žalobkyně k dispozici prakticky v ten den, kdy k nim došlo a nic jí nebránilo, aby takto zjištěné skutečnosti alespoň ve stručnosti odkazem ne jednotlivé dny uvedla v textu okamžitého zrušení. I kdyby tak však žalovaná učinila a skutečnosti, které o absencích žalobkyně uvedla až v průběhu řízení, uvedla již v okamžitém zrušení, mohla by být důvodem pro okamžité zrušení toliko údajná absence ve dnech 6. 11. 2020 a 8. 12. 2020, neboť měla-li žalovaná bezprostřední informace o absencích žalobkyně již v den, kdy k nim mělo dojít, začala by jí běžet subjektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu již tohoto dne, což znamená, že absence z měsíce října 2020 by byly uplatněny až po lhůtě stanovené v § 58 odst. 1 zákoníku práce (nehledě k tomu, že nepřítomnost žalobkyně ve dnech 2. 10. 2020 a 9. 10. 2020 byla dána zřejmě z důvodu překážky v práci, za kterou zaměstnanci náleží náhradní volno a že o existenci tohoto důvodu, jak vypověděly slyšené svědkyně, žalovaná včas věděla). Dne 6. 11. 2020 žalobkyně dle předložených výkazů vůbec neměla pracovní směnu, nemohlo se tak jednat o neomluvenou absenci a důvodem pro zrušení pracovního poměru by tak mohla být jedině absence ze dne 8. 12. 2020. Jelikož však okamžité zrušení pracovního poměru je v této části neplatné již pro nedostatečné vymezení jeho důvodu, soud v řízení dále nezkoumal, zda k této absenci měla žalobkyně zákonný důvod či nikoliv.

16. V podstatě to samé se dá vytknout i dalším dvěma důvodům, neboť i v případě důvodů spočívajících v opakovaném surfování na internetu a v řešení soukromých záležitostí v pracovní době není závadné jednání po skutkové stránce vymezeno natolik určitě, aby bylo možno určit konkrétní obsah skutku, kterého se měla žalobkyně dopustit co do jeho kvality i kvantity. Opět tak chybí časové a věcné vymezení vytýkaného surfování po internetu, bez něhož však není možno posoudit, zda takové jednání mělo či nemělo věcnou souvislost s náplní práce žalobkyně a zda svým rozsahem naplňovalo znak zvlášť hrubého porušení či nikoliv. Nedostatečné vymezení vytýkaného jednání znemožňuje rovněž jeho zasazení do časového rámce a tedy posouzení, zda takové jednání bylo okamžitým zrušením vytknuto včas nebo zda toto právo žalované zaniklo v důsledku nedodržení lhůt uvedených v § 58 odst. 1 zákoníku práce. V případě vyřizování soukromých záležitostí není kromě chybějících časových a věcných souvislostí ani zřejmé, co si lze pod tímto jednáním představit, neboť vyřizování soukromých záležitostí může představovat značně široký okruh lidských činností. Žalovaná sice v textu okamžitého zrušení v závorce zmiňuje invalidní důchod druhého stupně, ani z takto vymezeného jednání však není zřejmé, co konkrétně je žalobkyně v souvislosti s invalidním důchodem vytýkáno, jakého konkrétního jednání se žalobkyně měla dopustit, jaká byla jeho povaha a rozsah. Tento pojem není zřejmý zjevně ani žalované, neboť v rámci soudního řízení následně vytýkala žalobkyni jednání, které by se dalo v souhrnu označit jako zneužití žalované k vyřizování vlastní obchodní činnosti žalobkyně, což však z textu okamžitého zrušení včetně dodatku v závorce nijak nevyplývá. Tyto nedostatky přitom nelze odstranit ani výkladem projevu vůle, neboť výkladem projevu vůle lze odstranit toliko případné jeho nejasnosti, nejednoznačnosti či nesrozumitelnosti, aby takto byla zjištěna skutečná vůle jednající osoby, výkladem projevu vůle však nelze nahrazovat nedostatek obsahové složky právního jednání, nelze jím dotvářet něco, co právním jednáním nebylo vůbec projeveno. Není tak přípustné, aby soud až teprve v průběhu řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru na základě provedených důkazů zjišťoval, jakého konkrétního protiprávního jednání se měl zaměstnanec vlastně dopustit. Možnost doplňovat chybějící obsah právního jednání – okamžitého zrušení pracovního poměru, již nemá ani zaměstnavatel, neboť by tím mohl nepřípustně měnit důvod okamžitého zrušení, kdy by pod nedostatečně vymezený skutek následně zahrnoval nové skutečnosti, které mu nemusely být ani v okamžiku zrušení pracovního poměru známy. Nedostatečně vymezená obsahová stránka vytýkaných porušení pracovních porušení žalobkyní tak činí okamžité zrušení pracovního poměru nepřezkoumatelným.

17. Rovněž v případě důvodů uplatněných pod body 1 a 2 okamžitého zrušení (soukromých nákupů na firmu) je soud toho názoru, že vymezení těchto důvodů je po obsahové stránce nedostatečné, neboť pracovala-li žalobkyně na pozici prodejce a prováděla-li z tohoto titulu nákupy na firmu, bylo třeba rozlišit z neurčité množiny nákupů uskutečněných v pobočce ve [obec] ty z nich, které dle žalované nebyly učiněny ve prospěch její společnosti a na její účet a kterými si tudíž žalobkyně obstarávala své soukromé potřeby. Jedině náležitým vymezením jednotlivých dílčích skutků žalobkyně (konkrétních neoprávněných nákupů), lze rozlišit, při kterých nákupech žalobkyně překročila své pravomoci svěřené jí zaměstnavatele a porušila tak své pracovní povinnosti. I kdyby však soud připustil, že takto vymezené důvody okamžitého zrušení obstojí požadavkům kladených na ně ustanovením § 60 zákoníku práce, nebylo by možno tyto uplatněné důvody považovat za postačující k tomu, aby na základě nich mohlo dojít k platnému zrušení pracovního poměru. Není tomu tak proto, že by snad taková skutečnost nepředstavovala porušení pracovních povinností zaměstnance, ale toliko proto, že k okamžitému zrušení pracovního poměru z těchto důvodů přistoupila žalovaná až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 58 odst. 1 zákoníku práce. Pokud by totiž soud vycházel z toho, že neschválené a případně nezaevidované soukromé nákupy byly ony nákupy, které byly uskutečněny na základě soudu předložených faktur (viz bod 4 odůvodnění), znamenalo by to, že většina závadných nákupů byla uskutečněna již v roce 2019, což by dále znamenalo, že u těchto nákupů by ke dni 6. 1. 2021 již uběhla žalované nejen dvouměsíční subjektivní lhůta, ale též objektivní roční lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu. Pouze dva nákupy byly uskutečněny v roce 2020 (2. 4. 2020 a 11. 8. 2020). Soud však musí dále přihlédnout, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná si musela být existence neschválených soukromých nákupů žalobkyně vědoma mnohem dříve, než přistoupila z tohoto důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť sama žalovaná v textaci okamžitého zrušení pracovního poměru uvedla, že se o této skutečnosti dozvídá každý měsíc z účetnictví, což připustil i zástupce žalované při soudním jednání. Rovněž tak slyšená svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že nákupy uskutečněné žalobkyní jsou patrné v systému žalované. Jestliže se však žalovaná o uskutečněných nákupech dozvídala každý měsíc, znamená to, že o existenci soukromého nákupu musela vědět již v tom měsíci, ve kterém byl nákup realizován, což znamená, že subjektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru uběhla žalované nejpozději dne 30. 6. 2020 (v případě nákupu z 2. 4. 2020) a 31. 10. 2020 (v případě nákupu dne 11. 8. 2020). Právo okamžitě zrušit pracovní poměr z tohoto důvodu tak žalované zaniklo dříve, než dne 6. 1. 2021 přistoupila k okamžitému zrušení. Soud se proto dále nezabýval možnou otázkou pozměnění předložených faktur, která by mohla vyplývat z e-mailové komunikace mezi žalobkyní a prodejci, jež byla soudu žalobkyní předložena při soudním jednání, jakož i otázkou, zda tyto nákupy přece jen neměla žalobkyně povolené, jak žalobkyně dovozovala z dalšího e-mailu mezi ní a ředitelem žalované, který rovněž soudu předložila v průběhu soudního jednání, neboť tyto listiny nemohou nic změnit na shora uvedených závěrech. Soud proto z listin předložených žalobkyní při soudním jednání neučinil žádné skutkové závěry pro své rozhodování o podané žalobě.

18. Týká-li se posledního z uplatněných důvodů okamžitého zrušení – využívání služeb PPL pro soukromé účely, dospěl soud k závěru, že samo toto jednání žalobkyně nepostačuje k okamžitému zrušení pracovního poměru. Soud totiž kromě samotného jednání žalobkyně, přihlédl k dalším okolnostem případu, které v řízení vyšly najevo – skutečnosti, že žalobkyní zadaná přeprava se neuskutečnila a že částka vyúčtovaná žalované přepravní společností byla následně odepsána dobropisem k vystavené faktuře. Za situace, kdy z provedeného dokazování fakturami PPL lze dovodit, že doručení zásilky podané žalobkyní nebylo řádné, což odpovídá i tvrzení žalobkyně o tom, že zásilka nebyla nakonec doručována, lze považovat jednání žalobkyně, která z tohoto důvodu (neuskutečnění přepravy) již neřešila otázku případné platby za podanou zásilku, do jisté míry za omluvitelné. Přihlédne-li soud dále k tomu, že tímto jednáním žalobkyně nevznikla žalované žádná škoda, vedou tyto skutečnosti soud v souhrnu k závěru, že jednání žalobkyně sice představuje porušení právní povinnosti stanovené zaměstnance v ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, nicméně charakter porušení této povinnosti, jeho ojedinělost a jeho následky pro zaměstnavatele nebyly natolik závažné, aby toto jednání dosáhlo kritéria zvlášť hrubého porušení právních povinností zaměstnance.

19. Soud proto podané žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v plném rozsahu vyhověl. Pro úplnost soud znovu opakuje, že skutečnosti, které nebyly žalovanou konkrétně vymezeny v právním jednání – okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 5. 1. 2021, a které žalovaná nově uplatnila až v průběhu soudního řízení, nemohl soud v tomto řízení věcně přezkoumávat, neboť již několikrát citované ustanovení § 60 zákoníku práce brání tomu, aby byl důvod okamžitého zrušení dodatečně jakkoliv měněn (tedy i o nové skutečnosti dříve neuvedené).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, měla by tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně však byla v průběhu řízení osvobozena od placení soudního poplatku a jiné náklady jí v řízení nevznikly, proto soud o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, jak je uvedeno shora ve výroku č. II tohoto rozsudku.

21. Jelikož byla žalobkyně ve věci osvobozena od soudních poplatků a jelikož byla ve věci plně úspěšná, přešla poplatková povinnost dle § 2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích na žalovanou. Soud proto dle tohoto zákonného ustanovení zavázal žalovanou k úhradě soudního poplatku, který byl s ohledem na předmět řízení určen podle položky č. 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků částkou 2 000 Kč.

Poučení