23 C 141/2017

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Janou Přibylovou v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město o náhradu škody takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7 516 711 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22. 6. 2017 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 22. 6. 2017 domáhal zaplacení výše uvedené částky s odůvodněním, že žalobce žádal podáním ze dne 21. 12. 2016 o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem. Žalovaná potvrdila přijetí žádosti dopisem ze dne 22. 12. 2016. Na nárok ničeho neplnila. Žalobce je dědicem po otci zemřelém [jméno] [příjmení] zemřelém 27. 4. 2003. Otec zanechal závěť, v které veškerý svůj majetek odkázal dětem, a to žalobci a sestře [jméno] [příjmení], narozené 18. 11. 1969. Dědické řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Nymburce, a to pod č. j. D 566/2003. Dědické řízení trvalo od 27. 4. 2003 do 14. 7. 2016, tj. 13 let a 3 měsíce. Důvodem délky řízení bylo určení rozsahu majetku náležícího do dědického řízení po zůstaviteli. Předmětem dědictví měl být soubor nemovitých věcí obecně známý jako hotel [jméno] v [obec], tj. st. p. [rok] o výměře 1 171 m2 – zastavěná plocha a nádvoří a na pozemku stojící stavby domu [adresa] – ubytovací zařízení, st. p. [rok] o výměře 142 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, na pozemku stojící stavby bez č. p./č. e. – občanské vybavenosti, která zároveň stojí i na st. p. [číslo], tj. nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] pro KÚ a [územní celek] vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk. Po zahájení dědického řízení sestra žalobce zjistila, že jako výlučný vlastník nemovitostí je zapsána poslední otcova manželka [jméno] [příjmení]. Sestra se začala domáhat dědického práva žalobou, a to u Okresního soudu v Nymburce pod č. j. 8 C 302/2004, když o jejím nároku bylo pravomocně rozhodnuto až rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 24 Co 556/2007-840, a to tak, že bylo určeno, že zůstavitel byl ke dni své smrti výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a náležela do společného jmění jeho a jeho manželky. Žalobce se tedy ode dne smrti svého otce, tj. 27. 4. 2003, měl stát podílovým spoluvlastníkem spolu se svou sestrou hotelu [jméno] v [obec]. Na místo toho se skutečným podílovým vlastníkem, a to do výše stal až na základě usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 6. 2016, č. j. D 566/2003-1882, Nd 180/2009, kdy se stal podílovým spoluvlastníkem do výše souboru nemovitostí zvaných jako hotel [jméno]. Více jak 13 let tedy trvalo, než se mohl ujmout svého majetku. Kvůli postupu Okresního soudu v Nymburce ve věci dědické nemohl ode dne smrti svého otce nebo v přiměřené lhůtě po vyřešení dědického řízení nakládat se svým majetkem. Naopak s celým majetkem nakládala a brala z něho výnosy až do své smrti poslední zůstavitelova manželka [jméno] [příjmení] a dále cca 1 rok po její smrti ještě dcera [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobce byl přesvědčen, že protiprávní stav věci, kdy se na jeho úkor a z jeho majetku obohacují jiné osoby, bude moci napravit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku na náhrady škody proti [jméno] [příjmení], následně [jméno] [příjmení] a proti [právnická osoba] V uplatnění nároku mu však až do právní moci usnesení Okresního soudu v Nymburce, č. j. D 566/2003-1882, ze dne 16. 6. 2016, které mohlo být vydáno až po právní moci rozsudku Okresního soudu v Nymburce, č. j. 8 C 302/2004-132, resp. Krajského soudu v Praze, č. j. 24 Co 556/2007-840, ze dne 16. 4. 2015, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2015 ve znění opravného usnesení z 12. 7. 2015, bránil nedostatek aktivní legitimace. Právě z nedostatku aktivní legitimace by jakýkoliv jeho nárok byl soudem ihned zamítnut. Nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení přesto přihlásil do dědického řízení po [jméno] [příjmení] vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod č. j. 24 D 182/2010. Dědička po [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] proti uplatněnému nároku vznesla v průběhu dědického řízení námitku promlčení, když ze strany [jméno] [příjmení] nemohlo jít o úmyslné obohacení, protože tato byla přesvědčena o tom, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí. Žalobce námitku promlčení vzal na vědomí a nárok neuplatňoval u soudu, protože se ohledem na vznesenou námitku by nemohl se svým nárokem u soudu uspět. Námitka promlčení obsažená v dohodě dědiců o vypořádání společného jmění manželů [příjmení], kterou účastníci uzavřeli dne 16. 6. 2016. Od smrti otce žalobce, tj. od 27. 4. 2003, až do své smrti dne 1. 2. 2010 nemovitost užívala [jméno] [příjmení] a pouze ona brala užitky z těchto nemovitostí. Po úmrtí pozůstalé manželky sestra žalobce dne 15. 2. 2010 podala návrh na ustanovení správce dědictví, JUDr. [příjmení] určila usnesením ze dne 1. 6. 2010 správcem dědictví společnost [právnická osoba] Notářkou jmenovaný správce zůstal nečinný. Sestra žalobce a žalobce se do usnesení odvolali a o jejich odvolání krajský soud rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2010, které nabylo právní moci dne 3. 12. 2010, a ustanovil správcem dědictví [jméno] [příjmení], který byl navrhován již sestrou žalobce. [jméno] [příjmení] sepsal dokument o převzetí nemovitosti a zjistil, že nemovitosti jsou značně zdevastované. Žalobce a jeho sestra museli vynaložit značné finanční prostředky přes 2 miliony Kč jen na odstranění nejzávažnějších škod. Nemovitý majetek spadající do dědictví zůstal zcela bezprizorní a byl devastován osobami, jimž umožnila vstup [jméno] [příjmení], tj. dědička po [jméno] [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] a nečinností správce dědictví jmenovaného notářkou, v podstatně i nečinností samotné notářky, kdy soud nemusel čekat na návrh, ale nejpozději po úmrtí [jméno] [příjmení] měl neodkladně ustanovit správce dědictví a zajistit provoz podniku, což neučinil. V důsledku průtahů v dědickém řízení a v s ním souvisejícím řízení o určení vlastnictví zůstavitele pak došlo nejen k nemajetkové újmě, ale i k faktické škodě, kterou žalobce vyčísluje jako ušlé nájemné, a dále pak v škodě vzniklé nepřijetím včasného bezodkladného opatření, tj. ustanovení správce majetku po smrti [jméno] [příjmení] a jednorázovou devastací objektů. Fakticky je škoda ještě větší, než uplatňuje. Žalobce pak v souladu se znaleckým posudkem znalce [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne 17. 2. 2016 uplatňuje náhradu škody ve výši 50 % ušlého nájemného, a to za rok 2003 v délce 8 měsíců částka 609.750 Kč, za rok 2004 částka 914 625 Kč, 2005 914 625 Kč, 2006 914 625 Kč, za rok 2007 914 625 Kč, rok 2008 částka 779 125 Kč, rok 2009 částka 711 375 Kč a rok 2010 11 měsíců částka 745 250 Kč. Tedy celkem částka 6 504 000 Kč. Dále žalobce uplatňuje nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění škod způsobených neužíváním nemovitosti ve výši nákladů vynaložených v roce 2010 – 2013 ve výši 2 025 422 Kč, z čehož 50 % činí částku 1 012 711 Kč. Dále pak požaduje úroky z prodlení, a to od 22. 6. 2017. Příčinná souvislost mezi vznikem škody a průtahy v dědickém řízení je dána shora uvedenými tvrzeními. Žalovaná uznala odpovědnost za průtahy v soudním řízení a poskytla zadostiučinění za průtahy v řízení.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že vznesla námitku promlčení k náhradě škody, a to k oběma požadovaným nárokům. Učinila nesporným, že žalobce dne 21. 12. 2016 uplatnil u žalované nárok na poskytnutí odškodnění ve smyslu zákona. Žalovaná se zabývala všemi podmínkami, vznik odpovědnosti, existence odpovědnostního titulu v obecné rovině shledána byla, když řízení u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 302/2004 bylo zatíženo nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce. K průtahům v době nečinnosti nedošlo. V dědickém řízení samotném nebyly shledány průtahy. Tvrzení žalobce o prodlevách s ustanovením správce dědictví a neustanovením správce dědictví z úřední povinnosti považuje žalovaná za irelevantní, neboť tyto nemohly způsobit tvrzené škody. Ustanovením správce dědictví nebylo povinností soudu, ale záleželo na uvážení soudu. To samé platí i pro postup notářky. Především pak nelze shledat kauzální nexus mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu a notářky. Náhrady škody za náklady vynaložené na odstranění škody se má žalobce domáhat po [jméno] [příjmení], nebo se jich měl domáhat po [jméno] [příjmení], které nemovitosti užívaly. Znalecký posudek je pak zcela nevěrohodný, je počítána škoda způsobená neužíváním nemovitosti, znalec počítá s uvažovaným nájemným, nejedná se o skutečná čísla. Žalobce netvrdí ani neprokazuje, kolik nyní činí čistý zisk z pronájmu části hotelu, objekt je sice nazýván hotelem, k tomuto účelu však neslouží. Současně nebyl předložen jakýkoliv doklad, z něhož by plynulo zaplacení částky 2 025 422 Kč na odstranění škod. Ze znaleckého posudku plyne, že poslední úpravy proběhly v roce 2012. Tedy nelze s úspěchem tvrdit, že byly vynaloženy náklady na odstranění škod i v roce 2013. Ze strany 15 znaleckého posudku se uvádí, že v současné době hotel, výčep, ani hotelová kuchyň neplní svou funkci, jsou v plné míře pronajaty, ale v provozu je pouze herna, prodejna ovoce zeleniny a večerka. Co se týká požadovaných částek, tak se jedná pouze o bezdůvodné obohacení a škodu na straně dřívějšího vlastníka, resp. držitele nemovitosti. Tedy žalobce se musí obrátit na něj. Pokud se v žalobě uvádí, že se na něj žalobce neobrátil z důvodu, že nárok je promlčen, pak se tento závěr musí nutně promítnout i do vztahu ke státu. Navíc žalovaná má za to, že soudy by nemusely nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení zamítnout z důvodu nedostatku aktivní legitimace, pokud by nárok uplatnil u soudu. Dle žalované v tomto by záleželo i na samotných žalobních tvrzeních a vymezení petitu žaloby. Po zhodnocení všech okolností dospěla žalovaná k závěru, že došlo k promlčení nároku na náhradu ušlé nájemné požadované za rok 2003 – 2010, toto se promlčovalo postupně po jednotlivých měsících tři roky nazpět, a dne 31. 12. 2010 byl poslední den, ke kterému mohlo dojít ke vzniku poslední škody. Dne 21. 12. 2016 byla podána žádost o mimosoudní projednání nároku. Dne 22. 6. 2017 byla podána žaloba. Žalovaná tak vznesla námitku promlčení nároku na ušlé nájemné ve výši 6 504 000 Kč. Co se týká náhrady nákladů vynaložených na odstranění škody, je požadována za rok 2010 – 2013. Dne 31. 12. 2013 byl poslední den, ke kterému vůbec mohlo dojít ke vzniku poslední škody. Dne 21. 12. 2016 byla podána žádost o mimosoudní projednání nároku, dne 22. 6. 2017 byla podána žaloba. Žalovaná tak vznesla námitku promlčení nároku na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na odstranění škod na nemovitosti.

3. Ve věci rozhodl soud I. stupně rozsudkem ze dne 23.4.2019 č.j. 23 C 141/2017-213, kterým žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.1.2020, č.j. 72 Co 8/2020-255 Odvolací soud upozornil soud I. stupně, že tento má zohlednit odlišný dopad, který na vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu spadající pod režim zákona č. 82/1998 Sb. má existence případného práva poškozeného na náhradu škody vůči třetímu subjektu na straně jedné, a existence případného nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomuto subjektu na straně druhé. O subsidiaritě odpovědnosti státu, z níž meritorní závěr prvostupňového soudu dosud vychází, lze totiž uvažovat pouze při druhé z obou zmíněných situací (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015).

4. Žádostí žalobce ze dne 21.12.2016 bylo prokázáno, že žalobce se obrátil na žalovanou s žádostí o náhradu škody se stejným odůvodněním, jako je v žalobě.

5. Sdělením žalované ze dne 22.12.2016 bylo prokázáno, že žádost žalobce ze dne 21.12.2016 byla doručena žalované dne 21.12.2016.

6. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20.2.2017, č.j. 12 C 75/2016 – 61, bylo prokázáno, že žalobce byl žalovaným u Okresního soudu v Nymburce v řízení vedeném pod sp.zn. 8 C 302/2004 o určení předmětu dědictví.

7. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 16.6.2016, č.j. D 566/2003-1882, Nd 180/2009, bylo prokázáno, že jedinými dědici po zemřelém [jméno] [příjmení], byla poz. [příjmení] [jméno] [příjmení] a pozůstalý syn žalobce.

8. Protokolem o výslechu ve věci sp.zn. 6 C 1539/2005 bylo prokázáno, že žalobce byl v předmětné věci žalobcem o určení vlastnictví.

9. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

10. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za majetkovou újmu ve výši 7 516 711 Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod č. j. D 566/2003 v přiměřené lhůtě. V řízení nebyl mezi účastníky spor o tom, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., uspokojen nebyl, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

12. Podle shora citovaných ustanovení zákona stát objektivně (tj. bez ohledu na zavinění osob funkce státu plnících) odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při současném splnění tří podmínek: 1) poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), 2) příslušný orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu, bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, posléze pro nezákonnost změněné či zrušené příslušným orgánem a 3) škoda je v příčinné souvislosti s tímto postupem či rozhodnutím, tj. nesprávný postup orgánu státu či jeho nezákonné rozhodnutí je se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Již absence jediného předpokladu odpovědnosti vylučuje vyvození odpovědnosti. Z procesně ekonomických důvodů soud podává, že v případě nenaplnění i jen jediného předpokladu se není třeba zaobírat ne/naplněním i dalších předpokladů, neboť i v případě jejich naplnění nemůže být závěr soudu o (ne) důvodnosti žaloby jiný (princip prevalence, přednosti procesní ekonomie).

13. Veden uvedeným principem soud zkoumal naplnění odpovědnostního předpokladu představovaného příčinnou souvislostí, neboť i u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je nezbytnou podmínkou příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně poškozeného a nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím.

14. Otázka, zda jsou určité události ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001); právním posouzením je však stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má (může) být existence příčinné souvislosti (vůbec) zjišťována, příp. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází při právním posouzení příčinné souvislosti z teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V případě, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody, je třeba mezi takovými skutečnostmi identifikovat vskutku právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 656/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). V posledně citovaném nálezu pak Ústavní soud ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že„ …v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ 15. S ohledem na jistou nejednoznačnost odpovědnostního titulu žalobce při jednání postavil najisto, že skutkem, z nějž dovozuje vznik škody je délka dědického řízení, tedy nikoli jiné postupy, které žalobce v žalobě uváděl. Soud tedy zkoumal příčinnou souvislost mezi délkou dědického řízení a žalobcem uplatněnými škoda, když dospěl k závěru o její absenci.

16. V konkrétním případě soud naznačil, že nesprávný úřední postup by zde mohl být přítomen v podobě nepřiměřené délky řízení, podstatným ale je vznik škody tak, jak je definován žalobními tvrzeními. Vznik škody musí být následkem odpovědnostního titulu (v konkrétním případě nepřiměřené délky dědického řízení), neboť jen taková škoda, která je následkem nesprávného úředního postupu, může být nahrazena státem dle odškodňovacího zákona. Je třeba uvést jednoznačně, že škoda, tak jak je žalobcem vyčíslena, spočívá v bezdůvodném obohacení za užívání nemovitostí a skutečné škodě za devastaci komplexu hotelu [jméno]. Již na základě žalobních tvrzení je zřejmá absence příčinné souvislosti, kdy i sám žalobce dovozuje vznik škod na jeho straně v důsledku skutečnosti, že nebyl vlastníkem komplexu hotelu [jméno]. Otázka vlastnictví hotelu [jméno] ale byla otázkou, o níž bylo vedeno samostatné řízení. Příčinná souvislost tedy není a nemůže být s odpovědnostním titulem, který žalobce uvádí, tedy nepřiměřenou délkou dědického řízení.

17. V případě požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 50 % ušlého nájemného, a to za rok 2003 v délce 8 měsíců částka 609.750 Kč, za rok 2004 částka 914 625 Kč, 2005 914 625 Kč, 2006 914 625 Kč, za rok 2007 914 625 Kč, rok 2008 částka 779 125 Kč, rok 2009 částka 711 375 Kč a rok 2010 11 měsíců částka 745 250 Kč, tedy celkem částka 6 504 000 Kč, soud uvádí, že o vznik škody na straně poškozeného nejde tam, kde v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit. Nastala-li v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi poškozeným a jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, vzniká újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. až tehdy, jestliže v právním vztahu těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008 případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6.2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013). Tvrdí-li žalobce, že až do své smrti dne 1. 2. 2010 nemovitost užívala [jméno] [příjmení] a následně [jméno] [příjmení], pak již na základě takto postavených žalobních tvrzení soud uzavírá, že škoda ve vztahu ke státu žalobci dosud ani nevznikla, neboť žalobce má stále dlužníky, kteří by mu měli být povinni vydat bezdůvodné obohacení. Stát je až posledním dlužníkem. Již ze žalobních tvrzení totiž plyne, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout jako ušlý zisk z pronájmu komplexu hotelu [jméno]. Současně žalobce uvádí i konkrétní osoby, které v předmětném období hotel [jméno] užívaly, ač jej užívat neměly, tedy se bezdůvodně obohacovaly. Také žalobce tvrdí, že se po těchto osobách svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení nikdy nedomáhal, spokojil se pouze s jimi vyslovenou námitkou promlčení, která byla vznesena v dědickém řízení, a z tohoto důvodu nikdy u soudu nárok žalobce neuplatnil. Je ale na žalobci, aby se svých nároků domáhal po svých primárních dlužnících. Pokud s odstupem času žalobce tvrdí, že v případném řízení by tito dlužníci vznesli námitku promlčení, pak nelze dovodit, že tento hypotetický závěr by byl následkem tvrzeného nesprávného úředního postupu. Pokud by dlužníci žalobce skutečně mohli vznést námitku promlčení, měl žalobce tomu předejít podáním včasné žaloby proti osobám, které majetek užívaly v době, kdy žalobci dosud nebylo potvrzeno dědické právo. Podle ustanovení § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být předmětem dědění. Z práv, která zanikají smrtí oprávněného, je třeba uvést zejména práva osobnostní, vztahující se k základním atributům lidské osobnosti, a práva osobní, týkající se projevů osobní povahy. Naproti tomu práva a povinnosti majetkové povahy zásadně smrtí fyzické osoby nezanikají, ale přecházejí na právní nástupce (§ 579 obč. zák.). Ve smyslu § 460 obč. zák. dědění tedy spočívá na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikly a u nichž není stanoven zvláštní režim právního nástupnictví. Před rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví je oprávněn domáhat se práv v souvislosti s dědictvím jediný dědic, je-li dědiců více, pak až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví neodmítli. Tito jsou považováni za vlastníky všech věcí a majetkových práv patřících do dědictví, z právních úkonů týkajících se majetku patřícího do dědictví, jsou povinni a oprávněni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků. Pokud by otázka okruhu dědiců po zůstaviteli nebyla v dědickém řízení vyřešena, není vyloučeno, aby ji soud v případném sporu posoudil sám jako otázku předběžnou. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 25 Cdo 2393/2000, ze dne 27.3.2002). Žalobce, který dědictví neodmítl, se tedy mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení v otevřených promlčecích lhůtách, když samotné dědické řízení ani jeho délka mu v tom nikterak nebránili. Z hlediska náhrady škody pak jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, v souladu se zásadou„ práva náleží bdělým“. Žalobce byl povinen při svém jednání zachovávat takový stupeň pozornosti, bedlivosti a ohleduplnosti, který byl způsobilý zabránit vzniku škody (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3130/2011-I). Je nepochybné, že žalobce se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení v otevřených promlčecích lhůtách, kdy by ohledně vlastnictví nemovitosti uváděl stejné okolnosti, jako v případě žaloby o určení vlastnictví, soud by si pak otázku vlastnictví komplexu hotelu [jméno] posoudil jako otázku předběžnou. Skutečnost, že žalobce svým mylným právním výkladem způsobil, že by tento nárok mohl být promlčen, nemůže jít k tíži státu, neboť škoda, i kdyby takto vznikla, nenastala následkem tvrzeného nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky dědického řízení, ale pouze tím, že žalobce nejednal vůči svým primárním dlužníkům, tedy došlo k přerušení příčinné souvislosti s případným nesprávným úředním postupem. Současně pokud žalobce namítá, že v důsledku délky dědického řízení nebyl vlastníkem komplexu hotelu [jméno] a nemohl podat žalobu, pak skutečnost, že nebyl vlastníkem hotelu, není v příčinné souvislosti s délkou dědického řízení. Nepřípadným je v tomto ohledu rovněž odkaz žalobce na to, že pokud by se po skončení dědického řízení domáhal škody, dlužníci by namítli promlčení. V daném případě nelze předjímat chování dlužníka, zda bude tento vůbec procesně aktivním, zda namítne promlčení či nikoli, zda a jak případně bude posuzována otázka dobrých mravů uplatněné námitky. Žalobce v tomto směru ničeho neučinil a vůči dlužníku se zaplacení svého dluhu nijak nedomáhal.

18. Pokud se jedná o požadavek žalobce na zaplacení nákladů vynaložených na odstranění škody způsobených neužíváním nemovitosti ve výši 1 012 711 Kč, pak kromě výše uvedeného je zřejmé, že je zde nedostatek příčinné souvislosti i s ohledem na tvrzení, že majetek byl devastován osobami, jimž umožnila [jméno] [příjmení], tj. dědička po [jméno] [příjmení], přístup do nemovitosti a případně nečinností osob, již jen z toho je zřejmé, že ale tato škoda nebyla způsobena délkou dědického řízení. Přímé jednání konkrétních osob je jediným důvodem vzniku žalobcem tvrzených škod.

19. V této souvislosti soud rovněž doplňuje, že námitka promlčení vznesená žalovanou nemůže být důvodná, neb promlčecí doba nemohla začít běžet již jen z toho důvodu, že žalobci vůči žalované žádný nárok nevznikl.

20. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl, když shledal nedostatek splnění podmínek odpovědnosti státu za vzniklou škodu.

21. Pouze pro úplnost soud doplňuje, že žalobce nevyzýval k doplnění žalobních tvrzení o konkretizaci nákladů na odstranění škod (kdy tyto byly vynaloženy, na jaké konkrétní opravy apod.), neb shledal, že žalobcem vymezené obecné tvrzení je dostatečné k posouzení otázky vzniku škody a i příčinné souvislosti.

22. Pro nadbytečnost pak soud zamítl další (veškeré neprovedené) důkazní návrhy účastníků, směřující k prokazování skutečností, jejichž (případné) prokázání by se na shora vyložených úvahách, jež soud vedly k zamítnutí žaloby, nikterak neodrazilo.

23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1. o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 1 800 Kč podle ustanovení § 151 odst. 3. o.s.ř., ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1, 3 písm. a) a ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3. o. s.ř. a podle ust. § 89 a exekučního řádu (6 úkon právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání dne 23.4.2019, vyjádření ze dne 27.4.2020 a příprava na jednání a účast na jednání dne 5.5.2020). Lhůta k plnění ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

Poučení