23 C 168/2018-191

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Novotnou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] za účasti vedlejšího účastníka [země] - [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] pro zaplacení 543 833 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 481 083,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba ve výši 62 749,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci, k rukám právního zástupce žalobkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 61.835Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 543 833 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního a soudního řízení v rozsahu 21 let a 11 měsíců od [číslo] 1995 do [číslo] 2017, tedy 21 let a 11 měsíců.

2. Soud I. stupně s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, výši odškodnění určil, vycházeje z hledisek vymezených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a jejich uvažovaného promítnutí v dané věci, tak, že základní částku odškodnění za celé řízení ve výši 313 750 Kč, určenou součinem roční částky odškodnění ve výši 15 000 Kč (resp. 7 500 Kč/rok za první dva roky řízení) a doby trvání řízení, snížil výsledně o 60% z důvodu vyšší složitosti věci (20%), vícestupňovosti soudního rozhodování (20%) a nižšího významu řízení pro žalobkyni daného nedostatkem její dobré víry (20%). Jiné důvody pro korekci základní částky odškodnění soud prvního stupně neshledal.

3. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 125. 500Kč, a to spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum].

4. Oba účastníci napadli rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Žalobkyně jím brojila proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení, žalovaná proti vyhovujícímu výroku. Žalovanou výslovně ohlášené odvolání rovněž proti výroku o nákladech řízení nebylo – podle obsahu odvolání – podloženo žádnými odvolacími důvody.

5. Žalobkyně v odvolání nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně vyšel přes extrémní délku namítaného řízení ze základní částky činící jen 15 000 Kč/rok, a zpochybnila rovněž opodstatněnost snížení celkového odškodnění, tím spíše o celých 60%. Soud prvního stupně podle žalobkyně při stanovení výše odškodnění nezvážil ani extrémní délku řízení, ani skutečnost, že bylo zatíženo průtahy a opakovaným vydáváním nezákonných rozhodnutí. Stejně tak náležitě nezohlednil absenci podílu žalobkyně na délce a jeho pro žalobkyni již typově zvýšený význam (restituční spor). Opačný závěr soudu prvního stupně o nižším významu řízení pro zlou víru žalobkyně postrádá jakékoliv bližší odůvodnění. Nákladovým výrokem soud prvního stupně opominul ustálenou judikaturu, podle níž bylo namístě postupovat ve prospěch žalobkyně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobě vyhověl i ve zde uvedeném rozsahu.

6. Žalovaná v odvolání předně zpochybnila správnost výsledku soudem prvního stupně provedeného testu aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). V tomto ohledu namítla, že pokud se žalobkyně„ v napadeném řízení domáhala práva, které jí nenáleží…, a tato skutečnost jí byla známa“, pak se z jejího pohledu nemohlo jednat o opravdový a vážný spor o právo nebo závazek ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. Proto měla za žalovanou jednat [stát. instituce] a spravedlnosti, nikoliv [stát. instituce]. Zjevně pro případ, že by odvolací soud této argumentaci nepřisvědčil, žalovaná namítla, že by uvedený subjektivní vztah žalobkyně k předmětu řízení, jehož popis tvoří základ odvolání, měl odůvodnit neposkytnutí odškodnění v penězích, případně jeho snížení minimálně o 90% základní částky. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítne.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání, vyvracela odvolací námitky žalované s tím, že stojí v očividném rozporu s judikatorním řešením žalovanou v odvolání nastolovaných otázek.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž nařídil odvolací jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), resp. poté, co nařízené odvolací jednání s ohledem na princip procesní ekonomie zrušil, aby zbytečně nenavyšoval náklady řízení účastníků, dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozsudku a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

9. Uložil soudu prvního stupně, aby jednal za žalovanou s organizační složkou [stát. instituce] (viz § 6 odst. 3 OdpŠk, ve znění účinném do 31. 3. 2020, přechodné ustanovení v článku III zákona č. 118/2020 Sb. a viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Dále uložil soudu prvního stupně, aby předem svého dalšího postupu procesně vypořádal návrh žalované na vstup dvou vedlejších účastníků, jemuž nepřekáží, že jde rovněž o stát, jednající jinými organizačními složkami (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014). Následně pak uložil soudu prvního stupně, aby zjistil procesně odpovídajícím způsobem (tj. buď dokazováním obsahem příslušných spisů, nebo ze shodných tvrzení účastníků) průběh namítaného řízení, a to v rozsahu, který mu umožní, aby takto zjištěný skutkový základ věci podrobil právně kvalifikačním úvahám. Ty budou spočívat v aplikaci kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk (celková délka řízení a jeho složitost, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení, význam předmětu řízení pro poškozeného), určujících jak pro závěr o ne/přiměřenosti délky řízení, tak pro stanovení formy (výše) případného zadostiučinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014).

10. Soud I. stupně v průběhu dalšího řízení poučil žalobkyni dle ust. § 118a o.s.ř. odst. 1, aby řádně vylíčila skutkový stav, aby se vyjádřil k jednotlivým kritériím podle ust. § 31 a) zák. o Odpšk., aby navrhl, které konkrétní listiny mají být provedeny k důkazu ze spisu [spisová značka] Okresního soudu pro [anonymizována dvě slova].

11. Na základě tohoto poučení žalobkyně doplnila vylíčení skutkového děje o kterém nebylo mezi účastníky nebylo sporu (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) a průběh skutkového děje byl následující:

12. Žalobkyně nabyla pozemek parc. [číslo] v k.ú. [příjmení] [jméno] na základě darovací smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. Právnímu předchůdci žalobkyně byl tento pozemek vydán dohodou o vydání nemovitostí ze dne [datum] uzavřenou se [anonymizována dvě slova] závody. Předmětná dohoda byla uzavřena v návaznosti na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [spisová značka]. Vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně bylo vloženo do katastru nemovitostí s právnímu účinky vkladu ke dni [datum]. Ing. [příjmení] [příjmení] uplatnila nárok na vydání předmětného pozemku u [pozemkový úřad] dne [datum]. [anonymizováno] úřad vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací], ve kterém rozhodl, že Ing. [anonymizováno]. [příjmení] je vlastníkem předmětného pozemku. Proti uvedenému rozhodnutí podaly [anonymizována dvě slova] závody [anonymizováno] odvolání, neboť pozemek již byl vydán na základě pravomocného rozhodnutí soudu otci žalobkyně. Ačkoliv žalobkyně nepochybně měla být účastníkem uvedeného řízení, neboť jeho předmětem bylo vydání jejího pozemku a uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího vlastnického práva k pozemku, správní orgán s ní jako s účastníkem řízení nejednal. Žalobkyně proto podala dne [datum] u [anonymizováno] úřadu návrh, aby byla připuštěna jako účastník daného správního řízení. [anonymizováno] úřad rozhodl dne [datum rozhodnutí] rozhodnutím [číslo jednací], že žalobkyně není účastníkem řízení. Rozhodnutím [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] úřadu ze dne [číslo jednací] bylo toto rozhodnutí změněno tak, že žalobkyně je účastníkem řízení. Rozhodnutí [anonymizováno] úřadu zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne č.j. [číslo jednací], neboť se pozemkový úřad nevypořádal s tím, že pozemek byl již vydán jiné osobě, přičemž současně uložil pozemkovému úřadu, aby zajistil vydání rozhodnutí, zda se jedná o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon o půdě. Na základě tohoto pokynu soudu, následně [ulice] [anonymizováno] úřad rozhodl dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], že se na předmětný pozemek zákon o půdě vztahuje. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Rozklad byl rozhodnutím [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] zamítnut. V dalším řízení u [anonymizováno] úřadu žalobkyně podala své vyjádření dne [datum]. [anonymizováno] úřad dne [datum rozhodnutí] vydal rozhodnutí [číslo jednací], kdy opět rozhodl, že vlastníkem pozemku je Ing. [anonymizováno]. [příjmení]. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala opravný prostředek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] i toto rozhodnutí zrušil, neboť pozemek již byl vydán otci žalobkyně, a věc byla opět vrácena [anonymizováno] úřadu k dalšímu řízení. Pozemkový úřad následně vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací] R [číslo], kterým byla opět vlastníkem pozemku určena [anonymizováno]. [příjmení]. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne [datum] žalobu dle části V. o.s.ř. Řízení o žalobě ze dne [datum] bylo vedeno u [anonymizováno] soudu [okres] pod sp. zn. [spisová značka]. Ačkoliv žalobkyně podala žalobu dne [datum], první jednání ve věci bylo nařízeno až na [datum], tedy téměř po dvou letech od zahájení řízení. [název soudu] následně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] žalobě v plném rozsahu vyhověl, a tedy nahradil napadené správní rozhodnutí tak, že Ing. [příjmení] [příjmení] není vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [příjmení] [jméno]. Rozsudek tak byl vydán 2 roky a 7 měsíců po zahájení řízení. Tento rozsudek následně přezkoumal Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Předložení spisu odvolacímu soudu předtím žalobkyně u soudu urgovala podáním ze dne [datum]. Proti tomuto rozsudku podala Ing. [příjmení] [příjmení] dovolání. Přestože dovolání bylo podáno dne [datum], Nejvyšší soud o dovolání rozhodl až dne [datum], tedy po 1 roce a 5 měsících, kdy rozsudkem č.j. 28 Cdo 590/2008-303 dovolání zamítl. Žalobkyně přitom rozhodnutí ve věci urgovala podáním ze dne [datum]. Ing. [příjmení] [příjmení] dne [číslo] podala ústavní stížnost, kterou napadla všechny předcházející rozsudky v této věci. Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 1703/09, kterým všechny předcházející rozsudky v této věci zrušil. Ústavní soud tak rozhodl o ústavní stížnosti po3 letech a 6 měsících. V dalším řízení [název soudu] rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], kterým nahradil napadené správní rozhodnutí tak, že žalobkyně a Ing. [příjmení] [příjmení] jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, a to každá s podílem id. vzhledem k celku. Soud I. stupně tak opětovně rozhodl po dalším 1 roce a 2 měsících trvání řízení. Odůvodnění uvedeného rozsudku pak bylo soudem I. stupně vyhotoveno opožděně. Lhůta pro vyhotovení rozsudku byla předsedou soudu prodloužena o 1 měsíc do [datum], rozsudek však byl žalobkyni doručen až [datum]. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i Ing. [příjmení] [příjmení] odvolání, s nimiž soud I. stupně spis odeslal odvolacímu soudu až po uplynutí dalších 7 měsíců. Rozsudek soudu I. stupně byl následně změněn po dalším roce trvání řízení rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] tak, že se určuje, že Ing. [příjmení] [příjmení] není vlastníkem id. předmětného pozemku, a současně se zamítá žaloba o určení, že Ing. [příjmení] [příjmení] není vlastníkem druhé id. tohoto pozemku. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i Ing. [příjmení] [příjmení] dovolání, o nichž rozhodoval Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem trvalo další 1 rok a 3 měsíce. Usnesením ze dne 20.7.2016 č.j. 28 Cdo 3362/2015-803 dovolací soud obě dovolání odmítl. Žalobkyně i Ing. [příjmení] [příjmení] následně obě podaly ústavní stížnost, kterou napadly předcházející rozsudky v této věci. Ústavní stížnost Ing. [příjmení] [příjmení] byla odmítnuta usnesením ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3500/16 a ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta usnesením ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 3514/16. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne [datum] Ústavní soud tak ve věci rozhodl po dalším 1 roce a 3 měsících trvání řízení.

13. Žalobkyně doplnila, že rozhodnutím [anonymizováno] úřadu [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] bylo zasaženo závažným způsobem do jejího vlastnického práva, když tímto rozhodnutím bylo určeno, že vlastníkem předmětného pozemku je Ing. [anonymizováno]. [příjmení], ačkoliv tento pozemek již dříve byl vydán otci žalobkyně na základě pravomocného soudního rozhodnutí, a následně převeden na žalobkyni. Uvedeným rozhodnutím [anonymizováno] úřadu tak byla žalobkyně zbavena svého vlastnického práva k předmětnému pozemku, přestože tento před vydáním uvedeného rozhodnutí legálně nabyla. Po vydání tohoto rozhodnutí se žalobkyně účastnila správního řízení, v němž se snažila domoci se ochrany svého vlastnického práva k pozemku, a tedy zrušení předmětných rozhodnutí, jimiž byla jako vlastník pozemku určena Ing. A. [příjmení]. [anonymizováno] úřad v uvedené věci rozhodl opakovaně nesprávně. Žalobkyně na délce trvání správního řízení neměla jakýkoliv podíl. Z důvodu nesprávného postupu správních orgánů, kdy byla jednotlivá rozhodnutí opakovaně rušena, a rovněž průtahů mezi vydáním jednotlivých rozhodnutí, je pak celková doba tohoto řízení zjevně nepřiměřená. Rozhodnutí [anonymizováno] úřadu [číslo jednací] bylo vydáno dne [datum rozhodnutí], toto rozhodnutí bylo následně zrušeno až dne [datum], tj. za dva roky. K vydání rozhodnutí [anonymizována dvě slova] úřadu [číslo jednací] došlo až dne [datum rozhodnutí], tj. opět více, než za dva roky. Rozhodnutí [anonymizováno] zemědělství [číslo jednací] pak bylo vydáno dne [datum], tj. za další rok. O žalobě proti dalšímu rozhodnutí [anonymizováno] úřadu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] pak Městský soud v Praze rozhodl dne [datum], tj. za další rok a půl. Rozhodnutí [anonymizováno] úřadu [číslo jednací] R [číslo] pak bylo vydáno až dne [datum], tedy za další rok a půl. Je zcela zjevné, že délka řízení před správními orgány byla zjevně nepřiměřená. Nepřiměřeně dlouhou dobu pak trvalo i řízení podle části V. o.s.ř. před soudem ve věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. I v tomto řízení lze shledat opakované průtahy v řízení. Žalobkyně v této souvislosti uvádí, že první jednání ve věci bylo nařízeno až téměř po dvou letech od zahájení řízení. Ve věci pak bylo poprvé rozhodnuto po 2 letech a 7 měsících trvání řízení. O dovolání Ing. [příjmení] [příjmení] proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum] dovolací soud rozhodl po 1 roce a 5 měsících, o ústavní stížnosti Ing. [příjmení] [příjmení] proti tomuto rozhodnutí pak Ústavní soud rozhodl po dalších 3 letech a 6 měsících. Dále lze shledat průtahy ze strany soudu v souvislosti s vyhotovením odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, a následně i 7 měsíční průtah v řízení s odesláním spisu odvolacímu soudu poté, co žalobkyně i Ing. [příjmení] [příjmení] podaly proti novému rozsudku soudu I. stupně ze dne [datum] odvolání. Druhé odvolací řízení pak trvalo další 1 rok a tři měsíce. Řízení před Nejvyšším soudem trvalo další 1 rok a 3 měsíce, stejně tak i následné řízení před Ústavním soudem. Rovněž dobu trvání řízení před soudem je tak třeba na místě hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřenou. Současně žalobkyně uvedla, že námitka žalované, že by na uvedené správní řízení nedopadal čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v důsledku toho by nemělo být ve věci aplikováno Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, je rovněž nedůvodná. K tomu žalobkyně odkazuje na svá předchozí podání ve věci, a rovněž i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že„ z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva - nepřiměřenou délkou takového řízení - pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních, práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva“ Žalobkyně byla rozhodnutím [anonymizováno] úřadu zbavena vlastnického práva k předmětnému pozemku, tedy uvedená rozhodnutí nepochybně představovala zásah do základního práva žalobkyně vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny. S ohledem na uvedené je tak nepochybné, že správní řízení a následné soudní řízení je třeba považovat za řízení jediné. Délka namítaného řízení tak vůči žalobkyni činila nejméně 21 let a 11 měsíců, jedná se tak o dobu zcela zjevně nepřiměřeně dlouhou. Z hlediska složitosti řízení má žalobkyně za to, že se nejednalo o řízení, které by bylo skutkově složité, ani nebylo třeba provádět složité dokazování (např. znaleckým zkoumáním). Žalobkyně se na celkové délce řízení nijak nepodílela, dokonce postup soudů ve věci dvakrát urgovala. Naopak, pokud jde o postup orgánů veřejné moci během řízení, v řízení před správními orgány docházelo k opakovaným průtahům, jak je podrobně rozepsáno výše. Je zjevné, že postup správních orgánů i soudů v namítaném řízení byl nekonzistentní, v jejich postupu lze shledat celou řadu průtahů a současně jimi byla vydána celá řada nezákonných rozhodnutí. Význam řízení pro žalobkyni byl naopak zvýšený, neboť napadeným správním rozhodnutím byla bezdůvodně zbavena svého vlastnického práva k předmětnému pozemku po uplynutí deseti let, kdy předmětný pozemek vlastnila a výlučně užívala. Zvýšený význam věci pro žalobkyni lze shledat rovněž v tom, že se jednalo o restituční řízení, které z povahy věci nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, když výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění nespravedlností způsobených v minulosti. V uvedených sporech by tak soudy měly postupovat tak, aby řízení co nejrychleji skončilo pravomocným rozhodnutím (shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Pokud žalovaná namítala, že v řízení bylo rozhodováno opakovaně na více stupních soudní soustavy, žalobkyně uvádí, že tato skutečnost nemůže být důvodem pro snížení základní částky zadostiučinění. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn .ÚS 1303/21, dle kterého„ instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Přitom je nerozhodné, zda zásadní právní vada, jež měla za důsledek zrušení rozhodnutí, spočívala v právu hmotném nebo procesním. Procesní složitost odškodňovacího řízení, která je důvodem pro krácení zadostiučinění poškozenému, nelze konstatovat toliko v důsledku toho, že v odškodňovacím řízení došlo k tzv. soudnímu ping- pongu, který je přičitatelný soudům a na jehož základě nutně došlo ke zvýšení jejich procesní aktivity i procesní složitosti věci. Je-li v takovém případě poškozenému kráceno zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci, jde o porušení jeho základního práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Žalobkyně dále doplnila, že řízení před správním orgánem trvalo ve vztahu k žalobkyni nejméně 8 let a 6 měsíců. Je zjevné, že již tato doba je nepřiměřeně dlouhá. V průběhu správního řízení pak bylo nejprve dvakrát vydáno nezákonné rozhodnutí, které bylo následně soudem zrušeno, poslední rozhodnutí [číslo jednací] R [číslo] pak bylo předmětem přezkumu v řízení dle části V. o.s.ř. vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], v němž bylo i toto správní rozhodnutí nakonec, po uplynutí dalších 13 let a 5 měsíců, opět změněno. V celém řízení tak docházelo k opakovanému vydávání nezákonných rozhodnutí, a proto má žalobkyně za to, že je dán důvod pro zvýšení základní částky zadostiučinění o 15%. Žalobkyně současně uvádí, že rozhodnutí v namítané věci pro ni mělo zvýšený význam, neboť předmětným nezákonným správním rozhodnutím jí bylo zcela odňato vlastnické právo k pozemku, který byl právnímu předchůdci žalobkyně vydán na základě restitučních předpisů. Současně nelze považovat za přiměřené, aby v situaci, kdy žalobkyně byla zcela bez jakékoliv opory v zákoně napadeným správním rozhodnutím zcela zbavena svého vlastnického práva k předmětnému pozemku, byla žalobkyně téměř 22 let v nejistotě ohledně výsledku tohoto sporu. Žalobkyně konečně měla zvýšený zájem na rychlém vyřešení vlastnických sporů k pozemku, aby bylo zřejmé, zda může s pozemkem nakládat, či do něj jakkoliv investovat. Žalobkyně odmítla nepodložené tvrzení žalovaného o nedostatku její dobré víry, že by snad neměla legitimní očekávání kladného výsledku předmětného sporu. Žalobkyně opakovaně uvedla, vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla na základě darovací smlouvy ze dne [datum] od svého otce, kterému byl tento pozemek vydán dohodou o vydání nemovitostí ze dne [datum] uzavřenou se [anonymizována dvě slova] závody. Předmětná dohoda byla uzavřena v návaznosti na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [spisová značka]. K tomu žalobkyně doplňuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] byl návrh, aby [anonymizována dvě slova] závody s Ing. A. [příjmení] uzavřely dohodu o vydání poloviny předmětného pozemku, zamítnut. Dovolání Ing. A. [příjmení] proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 606/96. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] pak byla zamítnuta žaloba Ing. A. [příjmení] o určení neplatnosti dohody o vydání předmětného pozemku uzavřené mezi [anonymizována dvě slova] závody a právním předchůdcem žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně tak postupoval v dobré víře ve správnost uvedených soudních rozhodnutí. Právní předchůdce žalobkyně přitom mimo jiné při uplatnění svého restitučního nároku vycházel ze sdělení [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [příjmení], ze dne [datum], v němž je jednoznačně uvedeno, že na předmětný pozemek se zákon č. 229/91 Sb., o půdě, neuplatní, a tedy je nutno postupovat dle zákona č. 92/91 Sb. Právní předchůdce žalobkyně v souladu s tím postupoval. Přestože uvedené sdělení bylo doručováno i Ing. A. [příjmení], tato v rozporu s ním uplatnila nárok u [anonymizováno] úřadu dle zákona o půdě. Přitom skutečnost, že pozemek není součástí zemědělského půdního fondu byla potvrzena i sdělením [anonymizováno] úřadu [okres] ze dne [datum]. Následné posouzení pozemku ze strany [anonymizována dvě slova] úřadu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], že se na předmětný pozemek zákon o půdě vztahuje, považuje žalobkyně nadále za nesprávný. K dobré víře právního předchůdce žalobkyně rovněž odkazuje na notářský zápis ze dne [datum] NZ [anonymizováno] [rok], [spisová značka]. Žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti uvedeného pravomocného soudního rozhodnutí, a tedy ani o svém vlastnickém právu k celému pozemku. [anonymizováno] úřad dne [datum] po 8 letech a 6 měsících trvání správního řízení určil, že jediným vlastníkem pozemku je Ing. [příjmení] [příjmení]. Žalobkyně tak byla téměř po deseti letech vlastnictví předmětného pozemku bezdůvodně a zjevně nespravedlivě zbavena vlastnického práva k celému pozemku. Pokud by se žalobkyně tomuto nezákonnému rozhodnutí nebránila, přišla by o vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoliv Ing. [jméno] [příjmení] nejméně k pozemku vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Skutečnost, že žalobkyně pro velmi konfliktní vztahy neměla zájem být ve spoluvlastnictví s Ing. [příjmení] [příjmení], nicméně byla ochotna jí vyplatit finanční náhradu, pak nelze klást k tíži žalobkyně, ale naopak by měla být vykládáno v její prospěch. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1703/09 obecným soudům uložil, aby v dané věci postupovaly nikoliv pouze formálně, ale rovněž se zřetelem na zásady obecné spravedlnosti. Ústavní soud však již konkrétně nestanovil, jak by takové spravedlivé řešení mělo v dané věci vypadat. Mohlo tak jím být nejen přikázání pozemku do rovnodílného spoluvlastnictví žalobkyně a Ing. [příjmení] [příjmení], ale jistě i přikázání pozemku do vlastnictví žalobkyně za náhradu ve prospěch Ing. [příjmení]. Ze skutečnosti, že žalobkyně primárně pouze neměla zájem být v podílovém spoluvlastnictví s Ing. [příjmení] [příjmení], neboť bylo zjevné, že takové spoluvlastnictví bude pouze základem pro další spory, tak nelze v žádném případě dovozovat nedostatek její dobré víry či legitimního očekávání. Tím spíše pak toto nemůže být důvodem pro snížení částky přiměřeného zadostiučinění za zcela zjevně nepřiměřenou délku namítaného řízení.

14. Žalovaná ve svém vyjádření z [datum] navrhovala zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy, neboť ji považovala za nedůvodnou. Jedná se o spor o vlastnictví pozemku, který byl vydán v restituci, správní řízení probíhalo tak, že u pozemkového úřadu uplatnila dne [datum] restituční nárok na pozemek parc. [číslo] v k.ú. [příjmení] [jméno] paní [příjmení] [jméno] [příjmení]. [anonymizováno] úřad vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí č. j. P, ve kterém rozhodl, že Ing. [příjmení] [příjmení] je vlastníkem předmětného pozemku. Poti tomuto rozhodnutí podala povinná osoba [anonymizována dvě slova] závody s.p. v zákonné lhůtě opravný prostředek, ve kterém namítla, že ke znárodnění nedošlo v rozhodném období a že si pozemkový úřad nevyžádal jeho vyjádření, a proto nezjistil, že v době vydání rozhodnutí pozemek již nebyl v jeho majetkové dispozici, neboť byl na základě pravomocného rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] vydán bratru Ing. [příjmení] [příjmení] panu [příjmení]. [příjmení], který jej následně postoupil svojí dceři žalobkyni paní [celé jméno žalobkyně]. Došlo k zahájení sporu o vlastnictví k pozemku [číslo] v k.ú. [příjmení] [jméno] mezi žalobkyní [celé jméno žalobkyně] a Ing. [příjmení] [příjmení], který u správního orgánu byl ukončen rozhodnutím [pozemkový úřad], který dne [datum rozhodnutí] vydal rozhodnutí [číslo jednací], kterým byla vlastníkem předmětného pozemku určena Ing. [příjmení] [příjmení]. Proti tomu rozhodnutí podala žalobkyně žalobu podle části páté. Žalovaná má za to, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, zda využil dostupných prostředků k odstranění průtahů a významu sporu pro stěžovatele. Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená. Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný státu. Dle žalované délku celého řízení zapříčinila především neochota žalobkyně uznat nárok Ing. [příjmení] [příjmení] na polovinu předmětné nemovitosti, žalovaná odkazovaná na názor Ústavního soudu I.ÚS 1703/09 ze dne [datum], který konstatoval, že při materiálním pohledu na právo je zřejmé, že vedlejší účastnice řízení [celé jméno žalobkyně], jakož i samozřejmě bratr stěžovatelky [příjmení] si museli či alespoň měli být vědomi nároku stěžovatelky Ing. [příjmení] na ideální polovinu předmětného pozemku. Z tohoto žalovaná dovozuje nižší význam řízení pro žalobkyni. Zároveň žalovaná má za to, že se jednalo o složitý případ, když bylo třeba šetřit, o jaký charakter pozemku se jedná a posoudit, zda vydání pozemku podle zákona č. 87/91 Sb. brání jeho vydání podle zákona o půdě a zároveň se pozemkový úřad musel vypořádat s možným okruhem účastníků. V řízení podle části páté žalovaná odkázala na stanovisko [stát. instituce], kde je popsáno, že základní částka by měla činit 223 500 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za první 2 roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka by pak byla snížena s ohledem na složitost věci o 20 % a pro řízení před více stupni o dalších 20 %. Pokud jde o význam věci pro žalobkyni, s ohledem na to, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, což se promítlo i do rozhodování soudů o nepřiznání nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. dovodilo Ministerstvo spravedlnosti nižší význam věci pro žadatelku a z tohoto důvodu navrhla snížit základní částku o dalších 20 %. Žalovaná k délce řízení před soudy uvedla, že řízení probíhalo před třemi stupni soudní soustavy a dále ještě před Ústavním soudem v celkové délce 13 let 5 měsíců, přičemž kolečko před všemi stupni soudní soustavy v dané věci se opakovalo 2×, když ve věci samé rozhodoval soud prvního stupně 2×, odvolací soud 2×, Nejvyšší soud ČR 2× a Ústavní soud ČR 2×. V řízení byl shledán toliko ojedinělý průtah v období mezi [datum] až [datum], který neměl vliv na celkovou délku řízení. Jinak k průtahům spočívajícím subjektivní nečinnosti soudu nedocházelo. Celková délka souvisí s tím, že bylo ve věci opakovaně rozhodováno soudy vyšších instancí. Ačkoliv právnímu předchůdci žalobkyně i žalované [příjmení] [příjmení] svědčilo vlastnické právo k polovině nemovitosti, obě dvě se domáhaly vydání celé nemovitosti, a proto ve věci obě podávaly řádné a mimořádné opravné prostředky, avšak neúspěšně, když odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně sice změnil, ale princip, že obě účastnice jsou každá vlastnicemi ideální poloviny pozemku, již zůstal nezměněn. Žalovaná poukazovala na to, že věc byla skutkově i právně složitá, k odročování docházelo k žádosti jednotlivých účastníků, nedocházelo k žádným průtahům na straně státu, chování žalobkyně i žalované způsobilo značné prodloužení řízení, ale i to, že řízení bylo započato. K odročení řízení docházelo z důvodu na straně žalobkyně, zejména rozsáhlá doplnění, návrhy na výslechy svědků, které přispěly k délce řízení. Řízení mezi žalobkyní a žalovanou bylo výsledkem jejich vzájemné animozity. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně věděla, že není jedinou oprávněnou osobou, což snižuje význam předmětu řízení pro žalobkyni. Věděla, že nemůže být výlučnou restituentkou již v roce 2006, žalovaná přiložila stanovisko generálního sekretáře Ústavního soudu JUDr. Mgr. [jméno] [příjmení], kde se vyjadřuje k tomu, že kromě zájmu stěžovatele na rychlé vyřízení věci zde stojí obecnější zájem na řádném výkonu spravedlnosti ji může třeba dát přednost. Vzhledem ke složitosti věci, která vyústila v nález, je dobu třeba půl roku v řízení považovat za přiměřenou. Dále žalovaná poukazuje na to, že jedním z hlavních znaků nemajetkové újmy je legitimní očekávání a nejistota, jak bude ve věci rozhodnuto. Legitimní očekávání, že v její věci bude rozhodnuto, jak požadovala, žalobkyně míti nemohla, neboť již její právní předchůdce uváděl v řízení nepravdivé údaje veden snahou, aby ve věci nebylo spravedlivě rozhodnuto na úkor další účastnice řízení, jehož délka je napadána. Co týče nejistoty, nelze směšovat s jistotou a obavami, zda správní orgány a soudy odhalí nepravdivost tvrzení právního předchůdce žalobkyně. Žalovaná má za to, že nemajetková újma žalobkyni nepřísluší a její případné přiznání soudem by bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná pro případ, že by soud v [obec] zažila poskytnutí náhrady v penězích, poukazuje na to, aby základní částka byla snížena s ohledem na složitost věci o 25 % a pro řízení před více stupni o dalších 25 % a co se týče významu věci o dalších 20 %. Žalovaná navrhovala celkové snížení minimálně 70 % ze základní částky s tím, že je potřeba zohlednit, že žalovaná neměla legitimní očekávání kladného výsledku ve věci. Co se týče kritéria složitosti věci, v řízení byl shledán toliko v řízení před třemi stupni soudní soustavy trvalo 13 let a 5 měsíců, opakovalo asi 2×, v řízení byl shledán toliko ojedinělý průtah v období mezi [datum] až [datum], k průtahům spočívající v subjektivní nečinnosti soudu nedocházelo. Celková délka řízení souvisí s tím, že bylo ve věci opakovaně rozhodováno soudy vyšších instancí. Žalovaná má za to, že chováním účastnic řízení se prodloužilo až do roku až do [datum]. Žalovaná se dále vyjadřovala k tomu, že kromě zájmu stěžovatele na rychlé vyřízení věci zde stojí obecnější zájem na řádném výkonu spravedlnosti, jemuž je třeba zde dát přednost. Ústavní soud považoval tedy restituční spor za složitý. Co se týče kritéria významu pro stěžovatele, žalovaná nijak nesnižovala místa restitučních sporů, nicméně se domnívá, že mnohem větší dopad do sféry osobnosti mají věci trestní, opatrovnické či věci osobního statutu. Žalovaná je toho názoru, že každý uvedený případ se musí posuzovat individuálně. Žalovaná poukazuje na to, že žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání a že nelze směšovat nejistotu s obavami, zda se odhalí nepravdivost tvrzení předchůdce žalobkyně. Je třeba z tohoto hlediska hodnotit i význam sporu pro žalobkyni, který nemohl být takový, jako kdyby žalobkyně jednala v dobré víře.

15. Žalobkyně ve své replice k vyjádření žalované odkázala na to, že pokud jde o namítanou složitost věci, žalobkyně zdůraznila, že s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1303/21, nelze instančnost řízení vykládat v neprospěch žalobkyně. V tomto směru jsou námitky žalované zcela nedůvodné. Žalobkyně k nepřiměřené délce namítaného řízení nijak nepřispěla, žalobkyně dokonce 2× urgovala, byť to není její povinností, další postup v soudním řízení. I pokud by žalobkyně žádné opravné prostředky nepodávala, podávala je Ing. [anonymizováno] a řízení by stejně skončilo až v roce 2017. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by v řízení bylo možno shledat pouze 1 průtah, když tento závěr je v rozporu s předloženými důkazy. V řízení byla průtahů celá řada, celková doba byla nepřiměřená. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by neměla legitimní očekávání a že by nebyla v dobré víře. Význam řízení pro žalobkyni byl zvýšený, neboť napadeným správním rozhodnutím byla bezdůvodně zbavena svého vlastnického práva k předmětnému pozemku po uplynutí 10 let, když předmětný pozemek vlastnila a výlučně užívala. Nesprávný úřední postup spočívá v nepřiměřené délce řízení, správní orgány i soudy vydávaly rozhodnutí, která byla následně rušena. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21. Soud je tu nepochybně od toho, aby nalézal spravedlivá a funkční řešení sporů, uvedené vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1703/09, v němž bylo soudům uloženo, aby nepostupovaly pouze formálně, ale rovněž se zřetelem na zásady obecné spravedlnosti. Takové řešení mohlo odpovídat nejen rovnodílnému spoluvlastnictví pozemku, ale i přikázání jednomu z účastníků řízení na přiměřenou náhradu tak, aby již nedocházelo k dalším zbytečným sporům mezi účastníky řízení. Soudy zde nepochybně nejsou od toho, aby jejich rozhodnutí zakládaly další spory, jež by bylo opět nutné řešit soudní cestou. Žalobkyně odmítala tvrzení žalované, že by se domáhala práva, které jí nenáleží, neboť toto tvrzení je ve zjevném rozporu se skutečností. Žalobkyně byla zbavena v rámci správního řízení po 10 letech vlastnického práva k celému pozemku. Pokud by se žalobkyně uvedenému rozhodnutí nebránila, domohla by se naopak Ing. [příjmení] [příjmení] práva k celému pozemku, ačkoliv toto právo jí nenáleželo. Žaloba podle části páté o.s.ř. tudíž byla ze strany žalobkyně alespoň co do jedné poloviny podána zjevně důvodně. Není pochyb o tom, že se jednalo o spor, o právo nebo závazek, který byl opravdový a vážný. Současně žalovaná v této souvislosti záměrně opomněla související judikaturu Ústavního soudu, nález sp. zn. II. ÚS 570/20, jež je zřejmé, že v namítaném řízení byla žalobkyně zbavena svého vlastnického práva k celému pozemku, čímž bylo zasaženo do jejího vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny. Správní řízení a navazující soudní řízení je tak třeba považovat za jedno řízení, přičemž je nepochybné, že se na ně vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny. Žalobkyně trvala na svém návrhu, aby soud při stanovení částky zadostiučinění s ohledem na extrémní délku namítaného řízení vycházel ze základní částky 20 000 Kč za rok řízení a takto vyčíslenou částku zadostiučinění naopak navýšilo o 15 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni a o dalších 15 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci v namítaném řízení. Žalobkyně dále poukázala na to, že nepřiměřeně dlouhou dobu správního řízení, které trvalo ve vztahu k žalobkyni 8 let 5 měsíců, lze přičítat pouze správním orgánům a v jejich činnosti lze shledat průtahy, které žalovaná popsala ve svém vylíčení skutkového děje. Délku řízení rozhodně nezapříčinila neochota žalobkyně uznat nárok Ing. [příjmení] [příjmení] na polovinu předmětné nemovitosti, když toto tvrzení je v příkrém rozporu se skutečností. Žalobkyně doložila, že správní orgány opakovaně rozhodly tak, že se Ing. [jméno] [příjmení] vydává celý předmětný pozemek, nikoliv jeho polovina. Pakliže by se žalobkyně předmětným rozhodnutím správních orgánů nebránila, byl by celý pozemek vydán Ing. [jméno] [příjmení] a žalobkyně by byla zcela bezdůvodně zbavena svého vlastnického práva k celému pozemku. Takovýto stav nemůže být považován za souladný s žalovanou odkazovaným rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1703/09. Argumentace žalované je tak v tomto směru nesprávná. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by správní řízení mělo být považováno za složité, když v intencích související judikatury se za složité považuje takové řízení, v němž je třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, kde je nutno provést velké množství důkazních prostředků či znalecké zkoumání, popřípadě obtížná dosažitelnost svědků. Žádný z těchto případů nelze v namítaném správním řízení spatřovat. Co se týče řízení podle části páté o.s.ř., žalobkyně uvedla, že toto řízení trvalo 13 let a 6 měsíců, což je doba zjevně extrémně dlouhá. Žalobkyně upozornila na skutečnost, že jako nepřiměřenou dobu tohoto soudního řízení shledalo [stát. instituce] ve svém vyjádření z [datum]. Instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitost věci ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Samotný výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro zhodnocení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo včetně úvahy o předmětu řízení pro poškozené zásadně rozhodný. Rovněž tak žalobkyně nicméně trvá na tom, že v namítaném řízení byla alespoň co do jedné poloviny zjevně úspěšná a že je nedůvodná námitka žalované, že by následně podané opravné prostředky byly soudy shledány jako nedůvodné, když ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 vyplývá, že nelze klást k tíži poškozeného, že využívá svých procesních práv, které mu právní řád dává, a to včetně práva podávat opravné prostředky. Žalobkyně zdůraznila, že napadeným správním rozhodnutím byla téměř po 10 letech vlastnictví k pozemku bezdůvodně a nespravedlivě zbavena vlastnického práva k celému pozemku. Pokud by se žalobkyně tomuto nezákonnému rozhodnutí nebránila, přišla by o vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoliv Ing. [jméno] [příjmení] nejméně k jedné polovině pozemků vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Účelová tvrzení žalované stran nedostatku dobré víry žalobkyně či nedostatku jejího legitimního očekávání jsou ve zjevném rozporu se skutečností. Žalobkyně byla v řízení co do jedné poloviny zjevně úspěšná, legitimní očekávání, že bude rozhodnuto v její prospěch tak žalobkyně měla.

16. Z provedeného dokazování spisem [spisová značka] soud zjistil, že darovací smlouva byla uzavřena mezi panem [příjmení] a žalobkyní dne [datum]. K dohodě o vydání nemovitosti došlo [datum], tomu předcházel rozsudek [anonymizováno] soudu pro [anonymizováno] východ [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Na základě tohoto rozsudku byla uzavřena předmětná dohoda o vydání nemovitosti ze dne [datum] uzavřená se [anonymizována dvě slova] závody. Rozhodnutím [anonymizováno] úřadu [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] pozemkový úřad rozhodl, že Ing. [příjmení] [příjmení] je vlastníkem předmětného pozemku. Dne [datum] podala žalobkyně návrh, aby byla připuštěna jako účastník řízení. Rozhodnutím [anonymizováno] úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] bylo stanoveno, že žalobkyně není účastníkem řízení. Následoval rozsudek [anonymizována dvě slova] úřadu, rozhodnutím [anonymizována dvě slova] úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo výše uvedené rozhodnutí změněno tak, že žalobkyně je účastníkem řízení. Rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [anonymizováno] úřadu zrušil Městský soud v Praze s tím, že se pozemkový úřad nevypořádal s tím, že pozemek byl již vydán jiné osobě, přičemž současně uložil pozemkovému úřadu, aby zajistil vydání rozhodnutí se jedná o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon o půdě. Na základě toho [ulice] [anonymizováno] úřad rozhodl dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], že se na předmětný pozemek zákon o půdě vztahuje. Následoval rozklad žalobkyně proti rozhodnutí [anonymizována dvě slova] úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rozklad byl rozhodnutím ministra zemědělství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] zamítnut. Dne [datum rozhodnutí] podala žalobkyně vyjádření, na základě něj [anonymizováno] úřad dne [datum rozhodnutí] vydal rozhodnutí [číslo jednací] – R [číslo], kdy opět rozhodl, že vlastníkem pozemku je Ing. A. [příjmení]. Dále byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], i toto rozhodnutí bylo zrušeno, neboť pozemek již byl vydán otci žalobkyně a věc byla opět vrácena [anonymizováno] úřadu k dalšímu řízení. Následovalo rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým byla opět vlastníkem pozemku určena [anonymizováno]. [příjmení]. Proti tomto rozhodnutí podala žalobkyně [datum] žalobu. Předvolání k jednání bylo doručeno [datum]. Následně byl vydán rozsudek [název soudu] ze dne [číslo] [číslo jednací] a touto žalobou soud žalobkyni vyhověl a nahradil napadené správní rozhodnutí tak, že Ing. [příjmení] [příjmení] není vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [příjmení] [jméno]. Rozsudek byl vydán po dvou letech a sedmi měsících po zahájení řízení. Rozsudek následně přezkoumal Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání dne 27.11.2007 Nejvyšší soud rozhodoval 15.4.2009, č.j. 28 Cdo 590/2008-303 po 1,5 roce a pěti měsících a rozhodnutím dovolání zamítl. Žalobkyně rozhodnutí ve věci urgovala dne [datum]. Dále byla podána ústavní stížnost Ing. [příjmení] [příjmení] a Ústavní soud vydal dne 27.12.2012 rozhodnutí I. ÚS 1703/09. Dále byla podána žádost o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku ze dne [datum]. V dalším řízení [název soudu] rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým nahradil napadené správní rozhodnutí tak, že žalobkyně a Ing. [příjmení] [příjmení] jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, a to každá s podílem ideální polovina vzhledem k celku. Soud tak rozhodl po dalším jednom roce a dvou měsících trvání řízení. Rozsudek [anonymizováno] soudu pro [část Prahy] byl napaden odvoláním žalobkyně [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], následoval rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], dále dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku. Usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto dne 20.7.2016, č.j. 28 Cdo 3362/2015-80 a byla podána ústavní stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum]. Usnesení Ústavního soudu je ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3500/16, dále bylo vydáno usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3514/16, toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Ze darovací smlouvy ze dne [datum] vyplývá, že žalobkyně nabyla vlastnické právo od svého otce, kterému byl pozemek vydán dohodou o vydání nemovitostí ze dne [datum] uzavřenou se [anonymizována dvě slova] závody. Předmětná dohoda byla uzavřena v návaznosti na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka]. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] byl návrh, aby [anonymizována dvě slova] závody s Ing. [anonymizováno]. [příjmení] uzavřely dohodu o vydání jedné poloviny předmětného pozemku zamítnut. Následovalo dovolání Ing. [anonymizováno]. [příjmení] a poté Nejvyšší soud rozsudkem 30 Cdon 606/96 rozhodl a zamítl dovolání. Rozhodnutím rozsudkem Městského soudu v Praze [spisová značka] bylo [datum rozhodnutí] zamítnuta žaloba Ing. [anonymizováno]. o určení neplatnosti dohody o vydání předmětného pozemku uzavřena mezi [anonymizována dvě slova] závody a právním předchůdcem žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně tak postupoval v dobré víře ve správnost uvedených soudních rozhodnutí. Právní předchůdce žalobkyně při uplatnění svého restitučního nároku vycházel ze sdělení [anonymizováno] pro hospodářskou úpravu lesů [anonymizováno] nad [příjmení] ze dne [datum] je jednoznačně uvedeno, že na předmětný pozemek se zákon [číslo] o půdě neuplatní a tedy je nutno postupovat dle zákona č. 92/91 Sb. Uvedené rozhodnutí bylo doručováno Ing. [anonymizováno]. [příjmení], ale tato v rozporu s ním uplatnila nárok pozemkového úřadu dle zákona o půdě. Přitom skutečnost, že pozemek není součástí zemědělského půdního fondu, byla potvrzena i sdělením [anonymizováno] úřadu [okres] ze dne [datum]. V následném posouzení pozemku ze strany [anonymizována dvě slova] úřadu z [datum rozhodnutí], [číslo jednací], že se na předmětný pozemek zákon o půdě vztahuje, považovala žalobkyně nadále na nesprávný. Dále následoval notářský zápis ze dne [datum rozhodnutí] [anonymizováno] [rok], [spisová značka], který byl předložen v dobré víře právního předchůdce žalobkyně, nebo který vypovídal o dobré víře žalobkyně. Z výpovědi žalobkyně [jméno] [celé jméno žalobkyně] soud zjistil, že dříve vlastnil pozemek otec a potom žalobkyně s bratrem. Přes pozemek vedla kanalizace, ke které p. [příjmení] odmítla dát povolení pro zřízení čističky. Nakonec se podařilo čističku vybudovat a zkolaudovat, ale p. [příjmení] podala podnět na přezkum kolaudačního souhlasu. Čistička byla důležitá pro fungování objektu mlýna, kde jsou byty a dále pro budovu Lesní správy a přilehlý objekt, kde bydlí rodiče žalobkyně. Snahou paní [příjmení] bylo zamezit užívání těchto nemovitostí. Přezkum v těchto řízeních dopadl tak, že všechno bylo doloženo a vyšlo najevo, že všechny námitky p. [příjmení] byly smyšlené. Žalobkyně byla vždy aktivní, dokládala veškeré doklady na základě podaných výzev, s p. [příjmení] nebylo možné se na ničem dohodnout. Žalobkyně byla v dobré víře a pozemek dostala na základě darovací smlouvy od otce, bylo to jeho rozhodnutí a následně soudní rozhodnutí toto darování potvrdilo.

17. Na základě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala přiměřeného zadostiučinění ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [anonymizováno] soudu [okres] pod sp. zn. [spisová značka], jakož i tomuto řízení předcházejícího správního řízení. Na správní řízení a na navazující soudní řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] je třeba nahlížet jako na jedno řízení, neboť v rámci správního řízení došlo k zásahu do základního práva žalobkyně, a sice do práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny (shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20). Předmětem namítaného sporu byl pozemek parc. [číslo] v k.ú. [příjmení] [jméno], který žalobkyně nabyla na základě darovací smlouvy ze dne [datum], přičemž právnímu předchůdci žalobkyně byl tento pozemek vydán dohodou o vydání nemovitostí ze dne [datum] uzavřenou se [anonymizována dvě slova] závody. Předmětná dohoda byla uzavřena v návaznosti na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [spisová značka]. Ke stejnému pozemku uplatnila nárok na vydání i Ing. [příjmení] [příjmení], tentokrát ale u [pozemkový úřad]. Pozemkový úřad vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací], ve kterém rozhodl, že Ing. [anonymizováno]. [příjmení] je vlastníkem předmětného pozemku, přestože vlastníkem pozemku byla žalobkyně na základě výše uvedených právních titulů. Rozhodnutí [anonymizováno] úřadu zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. V dalším řízení [anonymizováno] úřad dne [datum rozhodnutí] vydal rozhodnutí [číslo jednací], kdy opět rozhodl, že vlastníkem pozemku je Ing. [anonymizováno]. [příjmení], přestože pozemek již byl jednou vydán právnímu předchůdci žalobkyni a následně jej nabyla žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala opravný prostředek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] i toto rozhodnutí zrušil, neboť pozemek již byl vydán otci žalobkyně, a věc byla opět vrácena [anonymizováno] úřadu k dalšímu řízení. [anonymizováno] úřad následně vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací] R [číslo], kterým byla opět vlastníkem pozemku určena [anonymizováno]. [příjmení]. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne [datum] žalobu dle části V. o.s.ř. Řízení o žalobě ze dne [datum] bylo vedeno u [anonymizováno] soudu [okres] pod sp. zn. [spisová značka]. Ačkoliv žalobkyně podala žalobu dne [datum], první jednání ve věci bylo nařízeno až na [datum], tedy téměř po dvou letech od zahájení řízení. [název soudu] následně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] žalobě v plném rozsahu vyhověl, a tedy nahradil napadené správní rozhodnutí tak, že Ing. [příjmení] [příjmení] není vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [příjmení] [jméno]. Rozsudek tak byl vydán 2 roky a 7 měsíců po zahájení řízení. Tento rozsudek následně přezkoumal Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Předložení spisu odvolacímu soudu předtím žalobkyně u soudu urgovala podáním ze dne [datum]. Proti tomuto rozsudku podala Ing. [příjmení] [příjmení] dovolání. Přestože dovolání bylo podáno dne [datum], Nejvyšší soud o dovolání rozhodl až dne [datum], tedy po 1 roce a 5 měsících, kdy rozsudkem č.j. 28 Cdo 590/2008-303 dovolání zamítl. Žalobkyně přitom rozhodnutí ve věci urgovala podáním ze dne [datum]. Ing. [příjmení] [příjmení] dne [datum] podala ústavní stížnost, kterou napadla všechny předcházející rozsudky v této věci. Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 27.12.2012 sp. zn. I. ÚS 1703/09, kterým všechny předcházející rozsudky v této věci zrušil. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 3 letech a 6 měsících. V dalším řízení [název soudu] rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], kterým nahradil napadené správní rozhodnutí tak, že žalobkyně a Ing. [příjmení] [příjmení] jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, a to každá s podílem id. vzhledem k celku. Soud I. stupně tak opětovně rozhodl po 1 roce a 2 měsících trvání řízení. Odůvodnění uvedeného rozsudku pak bylo soudem I. stupně vyhotoveno opožděně. Lhůta pro vyhotovení rozsudku byla předsedou soudu prodloužena o 1 měsíc do [datum], rozsudek však byl žalobkyni doručen až [datum]. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i Ing. [příjmení] [příjmení] odvolání, s nimiž soud I. stupně spis odeslal odvolacímu soudu až po uplynutí dalších 7 měsíců. Rozsudek soudu I. stupně byl následně změněn po dalším 1 roce trvání řízení rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] tak, že se určuje, že Ing. [příjmení] [příjmení] není vlastníkem id. předmětného pozemku, a současně se zamítá žaloba o určení, že Ing. [příjmení] [příjmení] není vlastníkem druhé id. tohoto pozemku. Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i Ing. [příjmení] [příjmení] dovolání, o nichž rozhodoval Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem trvalo další 1 rok a 3 měsíce. Usnesením ze dne 20.7.2016 č.j. 28 Cdo 3362/2015-803 dovolací soud obě dovolání odmítl. Žalobkyně i Ing. [příjmení] [příjmení] následně obě podaly ústavní stížnost, kterou napadly předcházející rozsudky v této věci. Ústavní stížnost Ing. [příjmení] [příjmení] byla odmítnuta usnesením ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3500/16 a ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta usnesením ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 3514/16. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne [datum] Ústavní soud tak ve věci rozhodl po dalším 1 roce a 3 měsících trvání řízení. Uvedené správní řízení a navazující soudní řízení trvaly dohromady ve vztahu k žalobkyni celkem 21 let a 11 měsíců, což je doba nepřiměřeně dlouhá. S ohledem na uvedené tak ze strany správních orgánů a následně i soudů došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 zákona o odpovědnosti za škodu, a tedy žalobkyni vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle ust. § 31a zákona o odpovědnosti za škodu. K tomu žalobkyně uvádí, že jako nepřiměřenou shledalo délku řízení, a to jen ve vztahu k řízení před soudem, i Ministerstvo spravedlnosti ve svém stanovisku ze dne [datum] vydaným v této věci. Tím spíše je za nepřiměřeně dlouhou považovat celkovou dobu řízení při zohlednění i doby trvání správního řízení ve vztahu k žalobkyni. Vzhledem k výše uvedenému soud shrnul, že délka namítaného správního řízení a navazujícího soudního řízení, jež ve vztahu k žalobkyni činila celkem 21 let a 11 měsíců, představuje dobu zcela zjevně nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřená délka řízení byla způsobena zejména průtahy na straně správních orgánů a soudů, a rovněž v důsledku vydávání opakovaných nezákonných rozhodnutí ze strany správních orgánů i soudů, jež byly následně rušeny (k tomu shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21). rozhodnutím [anonymizováno] úřadu [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] bylo zasaženo do vlastnického práva žalobkyně, když tímto rozhodnutím bylo určeno, že vlastníkem předmětného pozemku je Ing. [anonymizováno]. [příjmení], ačkoliv tento pozemek již dříve byl vydán otci žalobkyně na základě pravomocného soudního rozhodnutí, a následně převeden na žalobkyni. Uvedeným rozhodnutím Pozemkového úřadu tak byla žalobkyně zbavena svého vlastnického práva k předmětnému pozemku, přestože tento před vydáním uvedeného rozhodnutí nabyla v souladu se zákonem a v důvěře ve [anonymizováno] soudního rozhodnutí. Délka řízení a jednotlivé průtahy v řízení pak byly v řízení prokázány listinnými důkazy - obsahem spisů týkajících se namítaných řízení. V řízení bylo prokázáno, že délka namítaného řízení byla zjevně nepřiměřená.

18. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, v platném znění. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanoveným tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 cit. zák. se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 cit. ust. pak platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánu veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. V souladu s judikaturou NS Cpjn. 206/2010 soud v intencích konkrétního případu přiznal za první a druhý rok řízení žalobkyni na nemajetkové újmě dohromady 20 000 Kč, za každý další rok rovněž 20 000 Kč. Soud hodnotil především celkovou délku předmětného řízení, které začalo a skončilo tj. trvalo 21 let a 11 měsíců. V takovém případě se pak dle výše citovaného stanoviska Nejvyššího soudu vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného účastníka předpokládá, přičemž zásadně je namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění, neboť pouhé konstatování porušení práva se jeví (a to konkrétně i v tomto případě) jako nedostačující. Tzv. základní částka odškodnění, jež je dle výše cit. Stanoviska zásadně odůvodněná v rozmezí 15 – 20 tisíc Kč ročně, by pak činila 500 000 Kč (2 x 10 000 Kč + 24 x 20 000 Kč). Soud základní odškodnění určil na horní hranici uvedeného rozmezí (20 000 Kč za rok řízení), neboť tu jsou faktory zvyšující typovou závažnost vznikající újmy. Soud se uchýlil k horní hranici sazby s ohledem na bezprecedentní délku správního řízení a že jde o restituční řízení, v němž má být (pokud možno bez jakýchkoli zbytečných prodlev) napravena v minulosti způsobená újma. Na druhé straně soud snížil zadostiučinění připadající na první dva roky řízení na polovinu. Při výpočtu konkrétní výše soud vyšel ze skutečnosti, že s ohledem na ustanovení § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, žalobkyni vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění. Soud přihlédl k celkové délce řízení, složitosti věci, významu řízení pro žalobce, postupu poškozených a postupu orgánů veřejné moci. Výše uvedenou základní částku soud modifikoval následovně: a) Složitost řízení Pokud jde o postup orgánů veřejné moci během řízení, soud má za to, že právě tento postup je důvodem zcela nepřiměřené délky namítaného řízení. V řízení před správními orgány, tak následně před soudy, docházelo k opakovaným průtahům, jak je podrobně rozepsáno výše, a jak bylo v řízení prokázáno listinnými důkazy. Je zjevné, že postup správních orgánů i soudů v namítaném řízení byl nekonzistentní, v jejich postupu lze shledat celou řadu průtahů a současně jimi byla vydána celá řada nezákonných rozhodnutí, jež byla následně rušena. V této souvislosti lze poukázat na související judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III.ÚS 1303/21), podle které„ instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Přitom je nerozhodné, zda zásadní právní vada, jež měla za důsledek zrušení rozhodnutí, spočívala v právu hmotném nebo procesním.“ Z citované judikatury Ústavního soudu tak jednoznačně vyplývá, že pokud byla celková nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným rozhodováním na jednotlivých stupních soudní soustavy, je tuto skutečnost nezbytné vykládat k tíži žalované. Soud však zároveň zohlednil a vyhodnotil i tu skutečnost, že se jednalo o restituční spor, skutkově i právně komplikovaný jak vyplynulo z provedeného dokazování a proto ponížil na základě kritéria složitosti základní částku zadostiučinění o 10%. b) Postup orgánů veřejné moci Soud má zato, že bylo jednoznačně prokázáno zavinění správního úřadu a soudů, když toto kritérium je zohledněno již i v základní částce, z níž soud vycházel a kterou stanovil jako maximální, tedy 20.000 Kč za rok řízení. Z důvodu evidentního porušení principu přiměřené rychlosti správního řízení zaviněného úřady, kterou soud zohlednil již v základní částce, dále navýšil o 5%. c) Postup účastníka řízení Žalobkyně se na celkové délce řízení nijak nepodílela, jak ostatně uzavřelo i [stát. instituce] ve svém stanovisku ze dne [datum] vydaným v této věci. Žalobkyně nadto postup soudů ve věci dokonce dvakrát urgovala, ačkoliv toto v žádném případě není povinností účastníků řízení. Z tohoto důvodu soud navýšil základní částku o 5%. d) Význam řízení pro žalobce Posledním kritériem uvedeným v ust. § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu je význam věci pro poškozeného. Význam řízení pro žalobkyni byl pro ni zvýšený, neboť napadeným správním rozhodnutím byla bezdůvodně zbavena svého vlastnického práva k předmětnému pozemku po uplynutí deseti let, kdy předmětný pozemek vlastnila a výlučně užívala. Současně žalobkyně byla následně dalších více než 13 let v nejistotě ohledně výsledku soudního řízení. Předmětným nezákonným správním rozhodnutím jí bylo odňato vlastnické právo k pozemku, který byl právnímu předchůdci žalobkyně vydán na základě restitučních předpisů. Současně nelze považovat za přiměřené, aby v situaci, kdy žalobkyně byla bez jakékoliv opory v zákoně napadeným správním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva k předmětnému pozemku, byla téměř 22 let v nejistotě ohledně výsledku tohoto sporu. Význam řízení pro žalobkyni byl akcentován i tím, že jde o restituční řízení, v němž jde o nápravu dřívějších křivd. Pokud by se žalobkyně nezákonnému rozhodnutí nebránila, přišla by o vlastnické právo k předmětnému pozemku. Žalobkyně měla legitimní očekávání, což se projevilo i ve výsledku řízení. S ohledem na uvedené tak má soud za to, že základní částka zadostiučinění by z důvodu vyššího významu sporu měla být navýšena o dalších 15%.

20. Co se týče dobré víry žalobkyně, ta nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě darovací smlouvy ze dne [datum] od svého otce, kterému byl tento pozemek vydán dohodou o vydání nemovitostí ze dne [datum] uzavřenou se [anonymizována dvě slova] závody. Předmětná dohoda byla uzavřena v návaznosti na rozsudek [název soudu] ze dne 28.4.1993 č.j. [spisová značka]. K tomu žalobkyně doplňuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] byl návrh, aby [anonymizována dvě slova] závody s Ing. [anonymizováno]. [příjmení] uzavřely dohodu o vydání poloviny předmětného pozemku, zamítnut. Dovolání Ing. A. [příjmení] proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 606/96. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] pak byla zamítnuta žaloba Ing. [anonymizováno]. [příjmení] o určení neplatnosti dohody o vydání předmětného pozemku uzavřené mezi [anonymizována dvě slova] závody a právním předchůdcem žalobkyně. Žalobkyně, jakož i její právní předchůdce, tak postupovali v dobré víře ve správnost uvedených soudních rozhodnutí. Právní předchůdce žalobkyně přitom mimo jiné při uplatnění svého restitučního nároku vycházel ze sdělení [anonymizováno] pro hospodářskou úpravu lesů, [anonymizováno] nad [příjmení], ze dne [datum], v němž je jednoznačně uvedeno, že na předmětný pozemek se zákon č. 229/91 Sb., o půdě, neuplatní, a tedy je nutno postupovat dle zákona č. 92/91 Sb. Právní předchůdce žalobkyně v souladu s tím postupoval. Přestože uvedené sdělení bylo doručováno i Ing. [anonymizováno]. [příjmení], tato v rozporu s ním uplatnila nárok u [anonymizováno] úřadu dle zákona o půdě. Přitom skutečnost, že pozemek není součástí zemědělského půdního fondu byla potvrzena i sdělením [anonymizováno] úřadu [okres] ze dne [datum]. Následovalo posouzení pozemku ze strany [anonymizována dvě slova] úřadu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], že se na předmětný pozemek zákon o půdě vztahuje. O dobré víře právního předchůdce žalobkyně svědčí i notářský zápis ze dne [datum] NZ [anonymizováno] [rok], [spisová značka]. Žalobkyně či její právní předchůdce, v namítaném řízení neuváděli nepravdivé informace. Pokud jde o vydání předmětného pozemku, Ing. [anonymizováno]. [příjmení] se nechtěla připojit ke společné žádosti o vydání pozemku, žádosti tedy byly podány samostatně. O nárocích obou osob tak věděl jak [název soudu], tak i [anonymizována dvě slova] závody. Rozsudky [název soudu] ve věci právního předchůdce žalobkyně pod sp. zn. [spisová značka] a ve věci Ing. [anonymizováno]. [příjmení] pod sp. z. [spisová značka] byly vydány ve stejnou dobu, řízení tak probíhala souběžně. Pokud již tehdy došlo ze strany soudu k nesprávnému postupu či k vydání nesprávného rozhodnutí, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalobkyně. Žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti uvedeného pravomocného soudního rozhodnutí, a tedy ani o svém vlastnickém právu k celému pozemku. Pozemkový úřad dne [datum] po 8 letech a 6 měsících trvání správního řízení určil, že jediným vlastníkem pozemku je Ing. [příjmení] [příjmení]. Žalobkyně byla tímto rozhodnutím téměř po deseti letech vlastnictví předmětného pozemku bezdůvodně a zjevně nespravedlivě zbavena vlastnického práva k celému pozemku. Pokud by se žalobkyně tomuto nezákonnému rozhodnutí nebránila, přišla by o vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoliv Ing. [jméno] [příjmení] nejméně k pozemku vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Žalobkyně byla více, než 10 let výlučnou vlastnicí předmětné pozemku, měla legitimní očekávání, že jím zůstane. Uvedené se projevilo i v konečném rozhodnutí soudů, kdy žalobkyně byla se svojí žalobou úspěšná.

21. Soud shrnul, že na základě kritéria významu předmětu řízení soud navýšil základní částku o 15% z hlediska složitosti ponížil o 10%, co se týče postupu žalobkyně v řízení, navýšil základní částku o 5% a z hlediska postupu orgánů v řízení o 5%, celkem navýšil základní částku o 15% a ve zbytku žalobu zamítl. Celkem soud přiznal žalobkyni částku 481 083,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení.

22. Pokud pak žalobkyně žádala též o přiznání úroku z prodlení z přiznané částky, je třeba konstatovat, že do prodlení dle § 1968 občanského zákoníku se žalovaná dostala uplynutím šestiměsíční lhůty k plnění dle § 15 odst. 1 zákona odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, tj. počínaje [číslo] 2018. Od tohoto dne je pak povinna žalovaná platit žalobci dle § 1970 OZ úrok z prodlení, a to ve výši určené dle nařízení vlády č. 351/2015 Sb.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobkyni, která byla ve věci úspěšná se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy právo na plnou náhradu nákladů řízení. Jak uvedl NS v rozsudku ze dne [číslo] [rok] sp.zn. 30 Cdo 1989/2015 nebo v usnesení ze dne [číslo] [rok], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, odměna advokáta se v těchto případech vypočte z tarifní hodnoty, stanovené po 1.1 2013 podle § 9 odst. 4 písm.a) vyhl. č. 177/1996 Sb. at.t.j. z z částky 50 000 Kč a činí 3 100 Kč za úkon. Výše náhrady byla soudem určena za 14 a půl úkonu právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, jednání u [příjmení] [obec a číslo] [číslo] [rok] [rok] žalobkyně [číslo] [rok] [rok] [rok], odvolání –z polovinu sazby 1.550 Kč, vyjádření k odvolání, jednání u OS P-1 [číslo] [rok] [číslo] [rok], jednání u OS P-1 dne 4.4 2022, replika žalobkyně [anonymizováno] [rok], [číslo] [rok] závěrečný návrh, jednání u OS [číslo] [rok]) režijní paušál 15x po 300 Kč, DPH 21% z částky 49.450 Kč tj. 10.385 Kč, soudní poplatek 2.000 Kč, celkem 61.835 Kč.

Poučení