23 C 189/2023-32

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 126 060,91 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 87 520,48 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 88 803,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 80 861,29 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do zaplacení částky 124 777,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 113 023,99 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 4. 2023 domáhala na žalovaném hrady částky 126 060,91 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena Smlouva o úvěru Expres půjčka [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s úrokem zavázal vrátit a uhradit v měsíčních anuitních splátkách ve výši 2 927,24 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ze strany žalobkyně zjištěna jak na základě informací poskytnutých samotným žalovaným a žalobkyní následně ověřených zejména nahlédnutím do databáze BRKI, NRKI insolvenčního rejstříku, databáze Ministerstva vnitra, atd. Rovněž žalobkyně zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., normativní náklady na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., jakož i informace dostupné z databáze Českého statistického úřadu. Následně porovnáním příjmové a výdajové stránky stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů žalovaného, kterou ověřila z interních i externích zdrojů. Konkrétně žalobkyně vycházela z informace, že se žalovaný ke dni 17. 7. 2019 nacházel v pracovním poměru s čistým příjmem ve výši 29 051 Kč měsíčně, což ověřila z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalobkyně rovněž zohlednila skutečnost, že žalovaný uvedl, že čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného je ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně rovněž ze svých interních a externích zdrojů ověřila, že vůči žalobkyni měl žalovaný závazky s měsíční splátkou ve výši 2 927,24 Kč, interní závazky s měsíční splátkou ve výši 6 951,10 Kč a vůči třetím osobám měl žalovaný závazky ve výši 2 025 Kč. Ohledně statistických stanovených výdajů žalovaného pak žalobkyně vycházela z částky 6 910,24 Kč. Přestože žalobkyně svoji povinnost splnila a žalovanému částku 150 000 Kč poskytla, ze strany žalovaného docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání, konkrétně k prodlení s úhradou měsíčních splátek, a žalobkyně proto ke dni 18. 7. 2022 předmětný úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě již splatné částky. Žalovaný však i přes opakované výzvy žalobkyně ke dni podání žaloby neuhradil na předmětný nárok více, než vyplývá z žalobkyní přiložené platební historie žalovaného.

2. Dále se žalobkyně žalobou ze dne 22. 8. 2023 (původně evidovanou pod sp. zn. 23 C 209/2023) na žalovaném domáhala úhrady částky 87 520,48 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena Smlouva o úvěru Expres půjčka [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s úrokem zavázal vrátit a uhradit v měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 981,46 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ze strany žalobkyně zjištěna jak na základě informací poskytnutých samotným žalovaným a žalobkyní následně ověřených zejména nahlédnutím do databáze BRKI, NRKI insolvenčního rejstříku, databáze Ministerstva vnitra, atd. Rovněž žalobkyně zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., normativní náklady na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., jakož i informace dostupné z databáze Českého statistického úřadu. Následně porovnáním příjmové a výdajové stránky stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů žalovaného, kterou ověřila z interních i externích zdrojů. Konkrétně žalobkyně vycházela z informace, že se žalovaný ke dni 17. 7. 2019 nacházel v pracovním poměru s čistým příjmem ve výši 30 137 Kč, což ověřila z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalobkyně rovněž zohlednila skutečnost, že žalovaný uvedl, že čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného je ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně rovněž ze svých interních a externích zdrojů ověřila, že vůči žalobkyni měl žalovaný závazky s měsíční splátkou ve výši 4 276 Kč, vůči třetím osobám měl žalovaný závazky ve výši 9 728,34 Kč. Ohledně statistických stanovených výdajů žalovaného pak žalobkyně vycházela z částky 7 051,18 Kč. Přestože žalobkyně svoji povinnost splnila a žalovanému částku 150 000 Kč poskytla, ze strany žalovaného ovšem docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání, konkrétně k prodlení s úhradou měsíčních splátek a žalobkyně proto ke dni 18. 7. 2022 předmětný úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě již splatné částky. Žalovaný však i přes opakované výzvy žalobkyně ke dni podání žaloby neuhradil na tento žalobou uplatněný nárok více, než vyplývá z žalobkyní přiložené platební historie žalovaného.

3. Žalovaný se k žádnému z výše uvedených nároků nevyjádřil.

4. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 9. 2023, č. j. 23 C 189/2023-23, které nabylo právní moci dne 2. 10. 2023, rozhodl soud o spojení věcí vedených pod sp. zn. 23 C 189/2023 a 23 C 209/2023 ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

5. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění. K prvnímu z uplatněných nároků:

6. Z listin označených jako„ Smlouva o úvěru Expres půjčka“,„ Všeobecné produktové podmínky“,„ Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Expres půjčku“ soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dne 17. 7. 2019 písemně dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků ve výši 150 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátí a za jejich poskytnutí žalobkyni (mimo jiné) uhradí částku ve výši 14,40 % z dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše formou 80 měsíčních plateb po 2 927,24 Kč, které bude žalovaný žalobkyni hradit nejpozději do 15. dne v příslušném měsíci.

7. Z listin označených jako„ Výpis z úvěrového účtu“ soud zjistil, že dne 17. 7. 2019 žalobkyně převedla ve prospěch bankovního účtu žalovaného peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč.

8. Z listiny označené jako„ Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ a z listiny obsahující snímek obrazovky soud zjistil, že při posouzení schopnosti žalovaného dočasně poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, jakož i uhradit další sjednané peněžní prostředky žalobkyně vycházela z měsíčních příjmů žalovaného ve výši 29 051 Kč, které žalobkyně ověřila prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalovaného, z žalovaným tvrzené skutečnosti, že čisté měsíční příjmy domácnosti žalovaného dosahují výše 50 000 Kč, že byl žalovaný od roku 2010 zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník a že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, byl svobodný a bydlel u rodičů. Žalobkyně rovněž vycházela ze zjištěných dosavadních interních splátek žalovaného ve výši 6 951,10 Kč a z dosavadních externí splátek ve výši 2 025 Kč.

9. Z listin označených jako„ Amortizace“,„ Umořovací tabulka“ a„ Platební historie“ soud zjistil, že na základě dohody účastníků ze dne 17. 7. 2019 uhradil žalovaný ve prospěch bankovního účtu žalobkyně peněžní prostředky v souhrnné výši 101 865,74 Kč.

10. Z listin označených jako„ Výpis z běžného účtu“ soud zjistil, za období od 5. 4. 2019 do 17. 7. 2019 byla ve prospěch bankovního účtu žalovaného dne 11. 4. 2019 provedena z bankovního účtu Úřadu práce [obec] platba rodičovského příspěvku. V měsíci dubnu, květnu červnu a v měsíci červenci byla z bankovního účtu žalovaného uskutečněna ve prospěch bankovního účtu číslo [bankovní účet] platba pod označením„ Nájem“ ve výši 9 324 Kč. Pohyby na bankovním účtu žalovaného za období od 5. 4. 2019 do 17. 7. 2019 (konkrétně do poskytnutí předmětných peněžních prostředků ve výši 150 000 Kč žalobkyní) sestávaly z příjmů v souhrnné výši 253 791,68 Kč (a to včetně příjmu z úvěru ve výši 64 314,11 Kč) a výdajů v souhrnné výši 263 802,53 Kč.

11. Z listiny označené jako„ Výsledek lustrace Centrální evidence exekucí“ soud zjistil, že ke dni 31. 3. 2023 byly v této evidenci zaznamenány dne 23. 6. 2022 a 2. 12. 2022 vůči žalovanému nařízené exekuce.

12. Z listiny označené jako„ Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“ a listiny obsahující informace o podání zásilek soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě tohoto žalobou vzneseného nároku, a to nejpozději do 3. 8. 2022.

13. Z listin označených jako„ Předžalobní upomínka dle ust. § 142a Občanského soudního řádu“ a„ Podací lístek – DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně opakovaně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě tohoto žalobou vzneseného nároku.

14. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

15. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu. K druhému z uplatněných nároků:

16. Z listin označených jako„ Smlouva o úvěru Expres půjčka“,„ Všeobecné produktové podmínky“,„ Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Expres půjčku“ soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dne 8. 10. 2019 písemně dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků ve výši 100 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátí a za jejich poskytnutí žalobkyni (mimo jiné) uhradí částku ve výši 14,40 % z dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše formou 78 měsíčních plateb po 1 981,46 Kč, které bude žalovaný žalobkyni hradit nejpozději do 15. dne v příslušném měsíci.

17. Z listin označených jako„ Výpis z úvěrového účtu“ soud zjistil, že dne 8. 10. 2019 žalobkyně převedla ve prospěch bankovního účtu žalovaného peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč.

18. Z listiny označené jako„ Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ a z listiny obsahující snímek obrazovky soud zjistil, že při posouzení schopnosti žalovaného dočasně poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, jakož i uhradit další sjednané peněžní prostředky žalobkyně vycházela z měsíčních příjmů žalovaného ve výši 30 137 Kč, které žalobkyně ověřila prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalovaného, z žalovaným tvrzené skutečnosti, že čisté měsíční příjmy domácnosti žalovaného dosahují výše 50 000 Kč, že byl žalovaný od roku 2010 zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník a že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, byl svobodný a bydlel u rodičů. Žalobkyně rovněž vycházela ze zjištěných dosavadních interních splátek žalovaného ve výši 9 728,34 Kč a z dosavadních externí splátek ve výši 4 276 Kč.

19. Z listin označených jako„ Amortizace“,„ Umořovací tabulka“ a„ Platební historie“ soud zjistil, že na základě dohody účastníků ze dne 8. 10. 2019 uhradil žalovaný ve prospěch bankovního účtu žalobkyně peněžní prostředky v souhrnné výši 67 272,97 Kč.

20. Z listin označených jako„ Výpis z běžného účtu“ soud zjistil, za období od 5. 4. 2019 do 7. 10. 2019 byla ve prospěch bankovního účtu žalovaného dne 11. 4. 2019 provedena z bankovního účtu Úřadu práce [obec] platba rodičovského příspěvku. V měsíci dubnu, květnu červnu, červenci, srpnu, září a říjnu byla z bankovního účtu žalovaného uskutečněna ve prospěch bankovního účtu číslo [bankovní účet] platba pod označením„ Nájem“ ve výši 9 324 Kč. Pohyby na bankovním účtu žalovaného za období od 5. 4. 2019 do 8. 10. 2019 (konkrétně do poskytnutí předmětných peněžních prostředků ve výši 100 000 Kč žalobkyní) sestávaly z příjmů v souhrnné výši 425 465,11 Kč (a to včetně příjmu z úvěru ve výši 64 314,11 Kč a 150 000 Kč) a výdajů v souhrnné výši 438 955,14 Kč.

21. Z listiny označené jako„ Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“ a listiny obsahující informace o podání zásilek soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě tohoto žalobou vzneseného nároku, a to nejpozději do 3. 8. 2022.

22. Z listin označených jako„ Předžalobní upomínka dle ust. § 142a Občanského soudního řádu“ a„ Podací lístek – DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně opakovaně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě tohoto žalobou vzneseného nároku.

23. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

24. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu. Společně k oběma nárokům:

25. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

26. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

29. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlený odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

30. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

31. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

32. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

33. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

34. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

35. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

36. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

37. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

38. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

39. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

40. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byly uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.).

41. Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného.

42. Výše uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

43. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

44. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

45. Ačkoliv žalobkyně (ve vztahu k oběma nárokům) tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud na základě provedených důkazů k tomuto závěru dospět nemohl.

46. Ohledně příjmů žalovaného se žalobkyně spokojila s ověřením jeho příjmů z výpisů z bankovního účtu žalovaného, a to aniž by ověřila další okolnosti vztahující se k tvrzenému pracovnímu poměru žalovaného, tedy zda, popř. kde byl žalovaný zaměstnaný, zda byl skutečně zaměstnaný na dobu neurčitou, z jakých složek se odměna za práci žalovaného skládala (zda se jednalo o pevně stanovenou smluvní mzdu, popř. za se její výše sestávala i z některých nenárokových složek mzdy, atp.). Ve vztahu k žalovaným uvedenému čistému příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč pak není vůbec zřejmé, zda i tento příjem žalobkyně ověřila, jakým způsobem, o čí příjem se mělo jednat, z jakých zdrojů pocházel a jak byl tento příjem žalobkyní zahrnut do posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

47. Stran výdajů žalovaného žalobkyně zjistila výši měsíčních splátek žalovaného souvisejících se splátkami jiných úvěrů ve vztahu k prvnímu z uplatněných nároků v souhrnné výši 8 976,10 Kč (vyplývajících z celkového úvěrového zatížení ve výši 407 694,65 Kč) a ve vztahu k druhému z uplatněných nároků v souhrnné výši 14 004,34 Kč (vyplývajících z celkového úvěrového zatížení ve výši 597 863,58 Kč). Žalobkyně tak v tomto případě nevycházela čistě z informací poskytnutých samotným žalovaným, který své výdaje deklaroval částkou 0 Kč, popř. je nijak blíže nespecifikoval, avšak sama si zjistila výdaje žalovaného spojené se splátkami jeho dalších úvěrů.

48. Další výdaje žalovaného (tedy výdaje zřejmě zahrnující i existenční výdaje, výdaje na bydlení, další výdaje spojené např. s dopravou do zaměstnání, atd.) posoudila žalobkyně podle„ státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu“ či také„ podle normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb.“, a to na částku ve vztahu k prvnímu nároku ve výši 6 910,24 Kč měsíčně a ve vztahu k druhému z nároků na částku ve výši 7 051,18 Kč měsíčně. Jakkoliv by za určitých okolností bylo možné považovat tento postup za dostačující, v projednávaném případě soud tento závěr učinit nemohl. Za důvod této skutečnosti je třeba považovat jednak fakt, že žalobkyně ke svému tvrzení o„ statisticky stanovených výdajích“ neoznačila ani nepředložila žádné důkazy, ani nikterak blíže nespecifikovala, konkrétně z jakých údajů, nákladů a statistik a v jaké výši při zjišťování výdajů žalovaného skutečně vycházela. Pokud by se jednalo o žalobkyní obecně zmíněné životní či existenční minimum jednotlivce ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb., zákon o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, bylo by představováno částkou 3 410 Kč (v případě existenčního minima pak částkou 2 200 Kč), v případě normativních nákladů na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2019 by se (při zohlednění, že žalovaný žil v [obec], tedy v obci do 9 999 obyvatel, ačkoliv není zřejmé, zda tato skutečnost byla žalobkyní ověřena) jednalo o částku 2 460 Kč, popř. 2 236 Kč (v závislosti na druhu bydlení) a konečně v případě průměrné výše měsíčních nákladů na bydlení v [územní celek] pro rok 2019 by se jednalo o částku 5 586 Kč ([webová adresa] 2019). Žalobkyně však vycházela ze„ statisticky stanovených výdajů“ žalovaného ve výši 6 910,24 Kč, resp. 7 051,18 Kč, kdy v kontextu jí učiněných tvrzení tak není zřejmé jaké konkrétní„ statisticky stanovené výdaje“ má uvedená částka reprezentovat, když ani výše uvedené jednotlivé částky, ani jejich součet či různá kombinace jejich součtů s částkami uvedenými žalobkyní nekorespondují.

49. Soud má navíc za to, jak již bylo naznačeno, že v konkrétním případě není možné považovat žalobkyní zvolený postup posouzení výdajů žalovaného za dostačující ani za předpokladu, že by bylo zřejmé, jaké„ statisticky stanovené výdaje“ k tomuto žalobkyně využila. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného, které měla žalobkyně k dispozici, a z kterých žalobkyně ve vztahu k ověření příjmů žalovaného vycházela, vyplývá, že žalovaný pravidelně každý měsíc opakovaně zasílal ve prospěch bankovního účtu číslo [bankovní účet] pod označením„ Nájem“ peněžní prostředky ve výši 9 324 Kč. Žalobkyně při hodnocení výdajů žalovaného rovněž vycházela z jím poskytnutých informací, že je žalovaný svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost, a to přesto, že z výpisů z bankovního účtu žalovaného je zřejmé, že ve prospěch tohoto účtu byl zaslán rodičovský příspěvek za měsíc březen roku 2019. Rovněž celkové příjmy a výdaje patrné z výpisů bankovního účtu žalovaného za období od 2. 4. 2019 do 17. 7. 2019 či do 8. 10. 2019 (tedy za období předcházející uzavření projednávaných úvěrových smluv, resp. poskytnutí sjednaných peněžních prostředků) se pohybovaly v záporných hodnotách, a to přesto, že do příjmů žalovaného jsou zahrnuty veškeré peněžní prostředky, které byly připsány ve prospěch bankovního účtu žalovaného, tedy nejen peněžní prostředky označené jako„ Mzda“, ale například i prostředky z rodičovského příspěvku či z dalších úvěrů žalovaného.

50. V neposlední řadě je třeba připomenout, že úvěruschopnost žalovaného bylo třeba posuzovat rovněž s přihlédnutím k výši žalobkyní poskytnutých úvěrů, resp. peněžních prostředků, které měl žalovaný žalobkyni z uvedeného titulu uhradit, a které v konkrétním případě dosahovaly výše statisíců korun. Stranou by neměla zůstat ani informace, že žalovaný již byl povinen splácet úvěry z minulosti ve výši takřka dosahující (či ve vztahu k druhému z uplatněných nároků přesahující) částku půl miliónu korun.

51. Z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů však není zřejmé, zda a jakým způsobem promítla žalobkyně výše uvedené zjištěné skutečnosti (např. to že žalovaný pravidelně ze svého bankovního účtu odesílal ve prospěch jiného bankovního účtu platbu ve výši 9 324 Kč označenou jako„ Nájem“ nebo že ve prospěch bankovního účtu žalovaného byl zaslán rodičovský příspěvek, přestože žalovaný tvrdil, že nemá žádnou vyživovací povinnost či že žalovaný i přes opakovaně mu poskytované úvěry dosahující výše statisíců korun, a to i samotnou žalobkyní, vykazoval na svém bankovním účtu záporné hodnoty) do hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, když při znalosti všech těchto relevantních informací se přirozeně zvyšovaly rovněž nároky na posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti by se tak, jak již bylo uvedeno, nemělo sestávat pouze např. z prostého ověření výše příjmů žalovaného a z mechanického odečtu výdajů na splátky jiných úvěrů nebo z posouzení výdajů žalovaného pomocí statistických údajů či právními předpisy indexovaných nákladů na bydlení či nákladů životního minima. Výše uvedené relevantní skutečnosti pro posouzení úvěruschopnosti tak v souladu se shora uvedenou judikaturou vyžadovaly nejen podrobnější ověření příjmů žalovaného, ale zejména důkladnější ověření jeho výdajů či okolností majících na výdaje žalovaného vliv, jako např. způsob bydlení či vyživovací povinnost, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný v souvislosti s poskytováním úvěrů uvedl, jak se žalobkyně sama přesvědčila, zjevně nepravdivé informace (žalovaný svoje výdaje nikterak nespecifikoval, popř. uvedl, že byly ve výši 0 Kč).

52. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak v předmětné věci, navzdory zákonné povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní žalobkyně vyplývající z § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným zákonným požadavkům, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

53. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat žalobkyní a žalovaným uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatné (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

54. S přihlédnutím k ustanovení § 2993 o. z. dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávaných neplatných smluv poskytly, a žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků v souhrnné výši 80 861,29 Kč.

55. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením předmětných peněžních prostředků soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného (§ 570 o. z.) k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 80 861,29 Kč nejpozději do 3. 8. 2022 (§1958 o. z.). Jelikož žalovaný tuto svoji povinnost nesplnil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úhrady úroku z prodlení kapitalizovaného částkou 7 942,12 Kč (tj. úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 80 861,29 Kč od 4. 8. 2022 do 30. 3. 2023) a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 80 861,29 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že ke dni 3. 8. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětných peněžních prostředků, kdy ani v jednom případě žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

56. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení