23 C 219/2025 - 83

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Coufalovou, MLB, ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro 53 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 500 od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

IV. Lhůta k plnění dle výroků I. a III. se stanoví v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] vždy k 30. dni kalendářního měsíce počínaje prvním celým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to pod sankcí ztráty výhody splátek.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru na částku [částka], který měl být splacen dne [datum] (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o úvěru“). Žalovaný se měl zavázat k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky žalobkyně www.[Anonymizováno].cz, na které se žalovaný měl zaregistrovat. Úvěr byl žalovanému vyplacen na jeho bankovní účet č. [č. účtu]. Žalovaný však neuhradil ničeho. Žalobkyně k charakteru úvěru uvedla, že se jednalo o smlouvu o podnikatelském úvěru. Jestliže žalovaný zpochybňuje, že se jedná o podnikatelský úvěr, žalobkyně uvádí, že si žalovaný nemohl nevšimnout, že jde o podnikatelský úvěr, žalovaný chce těžit ze své údajné nevědomosti, žalovaný sám tvrdí, že peníze zneužil k soukromým účelům. Pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy nepřiznal, požadovala po žalovaném vrácení bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] rovnající se bezdůvodnému obohacení žalovaného, a to ve splátkách [částka] měsíčně. Uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., žalovaný nikdy neměl v úmyslu čerpané prostředky použít na své podnikání, ale na zajištění svých běžných životních potřeb. V předmětné době čerpal zhruba dalších 10 spotřebitelských úvěrů, které jsou předmětem řízení u finančního arbitra. Smlouva je tak absolutně neplatná, neboť žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpaní je natolik nepřiměřeně vysoký, že je v rozporu s dobrými mravy. Jedná-li se o uzavření smlouvy, žalovaný nevyhledal žalobkyni, ale naopak žalobkyně vyhledává držitele živnostenských oprávnění a nabízí jim své finanční produkty. Aktuální příjem žalovaného z podnikání je asi [částka] čistého měsíčně.

3. Žalobkyně se k jednání nedostavila, zástupce žalobkyně svou neúčast a neúčast žalobkyně omluvil. Podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a jejího právního zástupce.

4. Z dokumentu označeného „SMLOUVA [Anonymizováno] č. [číslo]“ s datem [datum] soud zjistil, že se žalobkyně měla zavázat žalovanému poskytnout jako úvěr částku [částka] s tím, že žalovaný měl na poplatku za poskytnutí úvěru zaplatit [Anonymizováno] % denně (čl. III odst. 3.1.), poplatek za poskytnutí úvěru měl činit celkem [částka] (čl. V odst. 5.2.), pro případ prodlení žalovaného s úhradou jakékoliv splátky měla být sjednána smluvní pokuta ve výši [částka] (čl. VIII odst. 8.1.). Uvedený dokument žalovaný nepodepsal, na místo jeho podpisu je uvedeno „Kód SMS verifikace: [číslo]“.

5. Z dokumentu označeného „Payments info“ soud zjistil, že žalobkyně přijala částku [částka] od žalovaného.

6. Z potvrzení o provedené platbě ze dne [datum] prostřednictvím platební brány ThePay soud zjistil, že z účtu žalobkyně byla zaslána částka [částka] na účet č. [č. účtu].

7. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů. Z podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému písemnost.

8. Z kopie občanského průkazu žalovaného soud ověřil jeho totožnost.

9. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu ohledáním webových stránek žalobkyně www.[Anonymizováno].cz pro absenci vztahu k podstatným skutkovým okolnostem, neboť případným ohledáním uvedených webových stránek by soud zjistil jejich stav v okamžiku ohledání, nikoliv stav k okamžiku tvrzenému uzavření smlouvy. Dále soud zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu následujícími listinami: devět návrhů na zahájení řízení (č.l. [Anonymizováno] soudního spisu), devět oznámení o zahájení řízení (č.l. [Anonymizováno] soudního spisu), a to pro absenci vztahu k podstatným skutkovým okolnostem, neboť se nevztahují k nyní řešené věci, týkající se jiných smluv. Soud též zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu výslechem žalovaného, a to pro nadbytečnost, neboť již provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

10. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

14. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

15. V dané věci soud dospěl k závěru, že nedošlo k uzavření smlouvy. Smlouva není opatřena podpisem žalovaného a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající korespondence mezi účastníky – stranami - smlouvy, zachycující její obsah. Nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal elektronicky nezaměnitelným způsobem smlouvu. Žalobkyně nedoložila, že by se žalovaný mohl seznámit s návrhem a kvalifikovaným způsobem nebo alespoň prostým elektronickým podpisem smlouvu podepsal, že by učinil právní jednání, z něhož vyplývají důsledky spočívající v uzavření smlouvy.

16. V daném případě tedy nebyla prokázána základní autentizační a identifikační funkce podpisu žalovaného, projevující se v uzavření smlouvy tvrzené žalobkyní. Uvedené lze považovat za splněné např. při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán.

17. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným platně uzavřena, a tedy nebylo možné žalobě zcela vyhovět. Z uvedeného důvodu soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně zamítl.

18. Dále, nad rámec shora uvedeného, dle závěrů Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]: „Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zda-li na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany)… Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení…“ 19. Smlouva, pokud by byla platně uzavřena, byla by absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti. Sjednanou výši úhrady za poskytnutí úvěru ve výši [částka] (což odpovídá 70 % z poskytnutého úvěru) v kombinaci se smluvní pokutou považuje soud za nemravnou.

20. Soud si je vědom, že hranice jednání, které lze považovat za neakceptovatelné z důvodu rozporu s dobrými mravy je v případě vztahu dvou podnikatelů méně přísná, než v případě, kdyby se jednalo o vztah podnikatele a spotřebitele, nicméně v případě žalobkyně má soud za to, že má své podnikání v podstatě postaveno na obchodním modelu, v němž počítá s tím, že úvěr nebude uhrazen včas a že z toho bude náležitě profitovat ve formě extrémně navýšených poplatků za poskytnutí úvěru a další úkony, o jejichž smysluplnosti má soud značné pochybnosti (viz rozsudky Okresního soudu v Litoměřicích např. pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]). Žalobkyně tak vědomě stavěla své podnikání na vysokých poplatcích za poskytnutí úvěru, jiné služby související s poskytováním úvěrů, a vyvažovala tím podnikatelské riziko vyplývající ze zaměření na klienty, kterým by banky či jiné instituce poskytující úvěry za obvyklých podmínek s ohledem na míru jejich zadluženosti či platební morálku úvěr pravděpodobně ani neposkytly.

21. Soud vyhodnotil, že individuální poměry dané věci, resp. smluvní ujednání stran, vybočily a nenaplňují již funkci sankčně-motivační a reparační (kompenzační) ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], (odst. 23 až 24 odůvodnění) ale jsou právě takovou neodůvodněnou sankcí, která prolamuje smluvní svobodu stran. I méně přísná hranice toho, co lze v daném případě mezi účastníky považovat za neakceptovatelné z důvodu rozporu s dobrými mravy, byla překročena.

22. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a žalovaným by smlouva, pokud by byla platně uzavřena, byla absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor s dobrými mravy. Z uvedeného důvodu soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně zamítl.

23. Pokud jde o obranu žalovaného, že žalobkyně v rozporu se zákonem č. 257/2016 Sb. řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, soud konstatuje, že i v případě, že by smlouvu posuzoval jako smlouvu dle zákona č. 257/2016 Sb., uzavřel by, že smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem:

24. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. 1 upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. 1 by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C-679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. [spisová značka]) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání).

25. Žalobkyně ani neuvedla, ani neprokázala, zda vůbec a případně, jak konkrétně ověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ani přes výzvu soudu ze dne [datum]. Soud proto z uvedených důvodů neshledal postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jako dostačující.

26. Svou neúčastí na jednání se žalobkyně zbavila dobrodiní soudu - poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., žalobkyně si zmařila také možnost být seznámena s předběžným právním názorem soudu vyplývajícím z provedeného dokazování (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]).

27. Pokud jde o jistinu samotnou, je mezi účastníky nesporné, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši [částka] a žalovaný žalobkyni ničeho nevrátil. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaný ve výši [částka] na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto v souladu s § 2991 odst. 1, 2 o. z. má soud za to, že plnění žalobkyně je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne [datum] k úhradě dlužné částky do tří dnů, danou k poštovní přepravě též dne [datum]. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], plnit měl žalovaný dle výzvy ze dne [datum] do tří dnů, tj. od [datum] je tak žalovaný v prodlení. Žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

28. Zbývající žalobní nároky v podobě poplatku a úroků uvedených ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

29. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. [datum]), tj. částky [částka], sestávající z požadované částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši 12 % ročně, tj. [částka]. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce [částka] (tj. 54 %), sestávající z částky [částka] a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 12 % ročně od [datum] do [datum], tj. ve výši [částka].

31. Náklady řízení žalobkyně ve výši [částka] sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky [částka] za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne [datum] a z částky [částka] za návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. Z částky [částka] pak 8 % činí [částka].

32. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Soud si je vědom, že zpravidla je lhůta ke splnění povinnosti tři dny od právní moci rozsudku, tudíž je výjimečné, jestliže soud určí delší lhůtu ke splnění povinnosti, resp. plnění ve splátkách. V takovém případě je třeba, aby v dané věci byly dány konkrétní okolnosti a racionální důvody zohledňující zejména povahu věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků (srov. § 160 o. s. ř.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Současně je soudu znám názor z odborné literatury: „Prodlužuje-li soud lhůtu k zaplacení dlužné částky, neměla by zpravidla být delší než tři měsíce, výjimečně lze uvažovat o prodloužení na dobu jednoho roku. Také splátky musí být nastaveny v takové výši, aby nejpozději do jednoho roku došlo k zaplacení dluhu.“ (viz Jirsa J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. [adresa]: Wolters Kluwer, 2023, komentář k § 160).

33. S ohledem na situaci žalovaného, jehož čistý měsíční příjem činí asi [částka], bude povinen splácet asi deset dalších dluhů z titulu smluv o úvěru, rozložení plnění do splátek po [částka] měsíčně není dle názoru soudu, též s ohledem na výši dluhu, nepřiměřeným zásahem do majetkových práv žalobkyně ani nezaloží nerovnováhu mezi zájmy žalobkyně a žalovaného. Současně má soud za zřejmé, že by žalovaný nebyl schopen uhradit dlužnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku nebo ani kdyby byla splatnost odložena o několik měsíců.

34. Jedná-li se o výši splátky právě [částka] měsíčně, soud vycházel z tvrzení žalovaného o měsíčním čistém příjmu žalovaného asi [částka], dalších dluzích z titulu smluv o úvěru. Při splátkách [částka] měsíčně tak žalovanému měsíčně bude zbývat částka na běžné nutné životní náklady: na bydlení, stravování, hygienické potřeby, ošacení atd., splácení ostatních dluhů a současně dluh žalobkyni uhradí za dobu přibližně jednoho roku.

Poučení