23 C 304/2024 - 32

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 27 791,31 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 491,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 491,11 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do zaplacení částky 23 204,09 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 25 404,31 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 913,20 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 404,31 Kč od 18. 6. 2024 do 24. 6. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 25 404,31 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala na žalovaném úhrady částky 27 791,31 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [číslo], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a který se žalovaný spolu s úrokem zavázal vrátit a uhradit v měsíčních anuitních splátkách ve výši 2 282 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ze strany žalobkyně zjištěna jednak na základě informací poskytnutých samotným žalovaným a dále zejména zjištěním informací z interních a externích databází. Při hodnocení úvěruschopnosti žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Konkrétně žalobkyně vycházela z informace, že se žalovaný ke dni 28. 3. 2022 nacházel v pracovním poměru s čistým příjmem ve výši 20 996 Kč měsíčně, což žalobkyně ověřila z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalobkyně dále vycházela z údajů poskytnutých žalovaným ohledně jeho měsíčních výdajů ve výši 0 Kč a měsíčních výdajů na nájemné ve výši 7 500 Kč, přičemž následně v kombinaci s interními informacemi, statistickými údaji, aktuálními životními náklady a normativními náklady na bydlení stanovila žalobkyně výdaje žalovaného na částku 13 690 Kč měsíčně. Podle informací z CCB a interních systémů žalobkyně neměl žalovaný ke dni 28. 3. 2022 žádný úvěr. Přestože žalobkyně svoji povinnost splnila a žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč poskytla, ze strany žalovaného docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání, konkrétně k prodlení s úhradou měsíčních splátek, a žalobkyně proto ke dni 29. 3. 2023 předmětný úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě všech již splatných peněžních prostředků. Žalovaný však i přes opakované výzvy žalobkyně ke dni podání žaloby neuhradil žalobkyni více než peněžní prostředky v souhrnné výši 40 508,89 Kč.

2. Žalovaný se k žádnému z výše uvedených nároků nevyjádřil.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Z listin nadepsaných „Smlouva o úvěru“, „Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba].“, „Ceník pro soukromou klientelu“ soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dne [datum] písemně dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků ve výši 50 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátí a za jejich poskytnutí žalobkyni (mimo jiné) uhradí částku ve výši 19,99 % z dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše formou 28 měsíčních plateb po 2 282 Kč (poslední platba ve výši 899 Kč), které bude žalovaný žalobkyni hradit nejpozději do 16. dne v příslušném měsíci.

5. Z listin nadepsaných „Výpis z úvěrového účtu“ soud zjistil, že dne 28. 3. 2022 žalobkyně převedla ve prospěch bankovního účtu žalovaného peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč.

6. Z listiny nadepsané „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ soud zjistil, že při posouzení schopnosti žalovaného dočasně poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, jakož i uhradit další sjednané peněžní prostředky, žalobkyně vycházela z měsíčních příjmů ze zaměstnání žalovaného ve výši 20 996 Kč, které žalobkyně ověřila prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalovaného, dále žalobkyně vycházela z výdajů žalovaného ve výši 13 690 Kč měsíčně.

7. Z listiny nadepsané „Podklady pre sudne konanie“ soud zjistil, že na základě dohody účastníků ze dne 28. 3. 2022 uhradil žalovaný ve prospěch bankovního účtu žalobkyně peněžní prostředky v souhrnné výši 40 508,89 Kč.

8. Z listin nadepsaných „Výpis z běžného účtu“ soud zjistil, že pohyby na bankovním účtu žalovaného za období od 1. 1. 2022 do 28. 3. 2022 (konkrétně do poskytnutí předmětných peněžních prostředků ve výši 50 000 Kč žalobkyní) sestávaly z příjmů v souhrnné výši 87 580 Kč (a to včetně blíže nespecifikovaných příjmů od jiných fyzických osob) a výdajů v souhrnné výši 87 579 Kč.

9. Z listiny nadepsané „Rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu“ a listiny nadepsané „Poštovní podací arch“ soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že je oprávněna požadovat po žalovaném úhradu částky v souhrnné výši 27 792 Kč.

10. Z listin nadepsaných „Oznámení o právním zastoupení; výzva k úhradě dluhu“, „Poštovní podací arch“ a „Sledování zásilek“ soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě žalobou vzneseného nároku, a to do 5 dní od předání předmětné výzvy k poštovní přepravě. Uvedená výzva byla podána k poštovní přepravě dne 19. 6. 2024 a dodána do dispoziční sféry žalovaného dne 20. 6. 2024.

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlený odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

26. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

27. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

28. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.).

29. Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného.

30. Výše uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

31. V souvislosti s uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený, naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

32. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí [např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru].

33. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud na základě provedených důkazů k tomuto závěru dospět nemohl.

34. Ohledně příjmů žalovaného se žalobkyně spokojila s ověřením jejích příjmů z výpisů z bankovního účtu žalovaného, a to aniž by ověřila další okolnosti vztahující se k tvrzenému pracovnímu poměru žalovaného, tedy např. zda byl žalovaný skutečně zaměstnán, popř. zda byl zaměstnán na dobu určitou či neurčitou, z jakých složek se odměna za práci žalovaného skládala [zda se jednalo o pevně stanovenou smluvní mzdu (či plat), popř. zda se její výše sestávala i z některých nenárokových složek mzdy (či platu), atp.]. Ve vztahu k žalovanému uvedeným výdajům ve výši 0 Kč měsíčně a výdajům na nájemné ne výši 7 500 Kč měsíčně není zřejmé, které z těchto výdajů měly být (společně s dalšími údaji) obsahem jeho žádosti o poskytnutí tvrzeného úvěru, přičemž žalobkyně nepředložila soudu žádný důkaz.

35. Výdaje žalovaného (tedy výdaje zřejmě zahrnující i existenční výdaje, výdaje na bydlení, další výdaje spojené např. s dopravou do zaměstnání, výživou dětí atd.) posoudila žalobkyně na základě dat sdělených klientem (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky včetně využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a to na částku 13 690 Kč. Jakkoliv by za určitých okolností bylo možné považovat tento postup za dostačující, v projednávaném případě soud tento závěr učinit nemohl. Za důvod této skutečnosti je třeba považovat jednak fakt, že žalobkyně ke svému tvrzení o údajích sdělených žalovaným, statistických údajích, aktuálních životních nákladech a normativních výdajích na bydlení neoznačila ani nepředložila soudu žádné důkazy, ani nikterak blíže nespecifikovala, konkrétně z jakých údajů, nákladů a statistik a v jaké výši při zjišťování výdajů žalovaného skutečně vycházela.

36. Soud má navíc za to, jak již bylo naznačeno, že v konkrétním případě není možné považovat žalobkyní zvolený postup posouzení výdajů žalovaného za dostačující ani za předpokladu, že by bylo zřejmé, jaké „statisticky stanovené výdaje“ k tomuto žalobkyně využila. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného, které měla žalobkyně k dispozici a ze kterých žalobkyně ve vztahu k ověření příjmů žalovaného vycházela, vyplývá, že celkové příjmy a výdaje žalovaného za období od 1. 1. 2022 do 28. 3. 2022 (tedy za období předcházející uzavření projednávané úvěrové smlouvy, resp. poskytnutí sjednaných peněžních prostředků) se pohybovaly v prakticky nulových hodnotách, a to přesto, že do příjmů žalovaného byly zahrnuty veškeré peněžní prostředky, které byly připsány ve prospěch bankovního účtu žalovaného, tedy nejen peněžní prostředky z předpokládaného zaměstnání žalovaného, ale například i prostředky ze sázek či blíže nespecifikované peněžní prostředky od jiných fyzických osob.

37. V neposlední řadě je třeba připomenout, že úvěruschopnost žalovaného bylo třeba posuzovat rovněž s přihlédnutím k výši žalobkyní poskytnutého úvěru, resp. peněžních prostředků, které měl žalovaný žalobkyni z uvedeného titulu uhradit, a které v konkrétním případě dosahovaly vyšších desetitisíců korun.

38. V kontextu výše uvedených skutečností však soud z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů nepovažuje za zřejmé, zda a jakým způsobem promítla žalobkyně výše uvedené zjištěné skutečnosti do hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, když při znalosti všech těchto relevantních informací se nároky na posouzení úvěruschopnosti žalovaného přirozeně zvyšovaly. Posouzení úvěruschopnosti by se tak, jak již soud rovněž konstatoval, nemělo sestávat pouze např. z prostého ověření výše příjmů žalovaného a z mechanického odečtu výdajů na splátky jiných zápůjček či úvěrů nebo z posouzení výdajů žalovaného pomocí statistických údajů či právními předpisy indexovaných nákladů na bydlení či nákladů životního minima. Výše uvedené relevantní skutečnosti pro posouzení úvěruschopnosti tak v souladu se shora uvedenou judikaturou vyžadovaly nejen podrobnější ověření příjmů žalovaného, ale zejména důkladnější ověření jeho výdajů či okolností majících na výdaje žalovaného vliv, jako např. žalovaným údajně deklarovaný způsob nájemního bydlení, a to i s přihlédnutím k informacím, jež mohla žalobkyně získat např. z výpisů z běžného účtu žalovaného.

39. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak v předmětné věci navzdory zákonné povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní žalobkyně nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným zákonným požadavkům, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

40. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat žalobkyní a žalovaným uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

41. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2993 o. z. jsou žalobkyně a žalovaný povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytli, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 9 491,11 Kč.

42. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením těchto peněžních prostředků soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 9 491,11 Kč byl vyzván prostřednictvím písemné výzvy žalobkyně dne 19. 6. 2024, která byla dodána do dispoziční sféry žalovaného dne 20. 6. 2024. Splatnost výše uvedené částky byla ve smyslu zákonné úpravy času plnění a výzvy žalobkyně stanovena uplynutím lhůty pěti dnů od vyhotovení této výzvy (§ 570 o. z., § 607 o. z. a § 1958 o. z.) na 24. 6. 2024.

43. Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že ke dni 24. 6. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětných peněžních prostředků, kdy žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nevznikl.

44. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 9 491,11 Kč spolu s úrokem z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 14,75 % ročně z částky 9 491,11 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.

45. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení