23 C 340/2025 - 34

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 98 542,02 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum], v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka], kapitalizovaný úrok ve výši [částka] za dobu od [datum] do [datum], smluvní úrok 10,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] s úrokem 10,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] od [datum] do [datum]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s žalobkyní smlouvu o hotovostním úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr [částka]. Žalovaný se zavázal hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši [částka]. Úrok byl stanoven na 10,99 % ročně. Žalovaný se rovněž zavázal uhradit poplatek za zprostředkování úvěru ve výši [částka]. Žalobkyně uvedla, že se jednalo o úvěr [Anonymizováno]. Dále uvedla, že byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem. Žalovaný hradil splátky až do [datum]; následně dne [datum] uhradil pouze [částka]. Žalobkyně proto přistoupila dne [datum] k zesplatnění úvěru; ke dni zesplatnění byl dluh žalovaného tvořen nesplacenou jistinou ve výši [částka], nesplaceným smluvním úrokem ve výši [částka] včetně smluvní pokuty ve výši [částka].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Smlouva o hotovostním úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně se toho dne snažila s osobou vystupující pod identitou žalovaného prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu měla být poskytnuta částka [částka], za což měl žalovaný zaplatit cenu za službu ve výši [částka] a roční úrok ve výši 10,99 %, přičemž RPNS bylo vypočteno na 12,26 %. Celkem měl žalovaný takto při řádném splácení zaplatit [částka] s tím, že konečná splatnost úvěru je [datum]. Měsíční splátka byla stanovena ve výši [částka]. Součástí této úvěrové smlouvy měly být i úvěrové podmínky žalobkyně ([Anonymizováno]), přičemž žalovaný měl být v rámci úvěrové smlouvy ve spojení s úvěrovými podmínkami upozorněn na skutečnost, že úvěr může být zesplatněn, např. pokud by se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou alespoň dvou splátek. Smlouva měla být podepsána žalovaným dle tam uvedených údajů prostřednictvím SMS kódu: [Anonymizováno]. K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, adresa trvalého pobytu a bankovní spojení [č. účtu]. Úvěr měl být dle této smlouvy zaslán na bankovní účet č. [č. účtu]. K tomuto úvěru měla žalobkyně žalovanému poskytnout rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru obsahující popis předmětného úvěru. [hodnota] Kč žalobkyně zaslala dle Potvrzení o vyplacení úvěru ze dne [datum] na bankovní účet [číslo] a to dne [datum], VS [var. symbol].

5. Stran podpisu této úvěrové smlouvy žalobkyně soudu předložila dokument s názvem Potvrzení o zaslání potvrzovací SMS a následném podpisu smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum], z něhož vyplývá, že Smlouva o hotovostním úvěru byla podepsána zadáním SMS kódu na webových stránkách [Anonymizováno].cz, přičemž SMS kód byl zaslán [datum]. SMS zprávou na telefonní číslo [tel. číslo], které měl žalovaný uvést v žádosti o úvěr. Smlouva byla podepsána dne [datum] hod. kódem [Anonymizováno].

6. Dle splátkového kalendáře měl žalovaný žalobkyni uhradit celkem částku [částka], přičemž celkem uhradil [částka]. S ohledem na skutečnost, že žalovaný neměl výše popsaný úvěr splatit v plné výši, zaslala mu žalobkyně přípis ze dne [datum], kterým předmětný úvěr zesplatnila s tím, že žalovaný má zaplatit částku [částka] do [datum]. Doručení tohoto přípisu žalovanému však nebylo soudu doloženo.

7. Stran totožnosti žalovaného žalobkyně soudu doložila fotokopii jeho občanského průkazu a řidičského průkazu.

8. Ze zprávy [právnická osoba]. ze dne [datum] soud ověřil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. [č. účtu] byl žalovaný s tím, že banka eviduje na tomto bankovním účtu příchozí platbu od žalobkyně ve výši [částka].

9. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně soudu dokument s názvem Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota], podle něhož má mít žalovaný měsíční příjem [částka], pracuje u zaměstnavatele [právnická osoba]., je svobodný, bydlí ve vlastním bydlení, celkové výdaje včetně splátek úvěrů činí [částka] a příjmy ostatních členů domácnosti dosahují [částka]. Žalovaný měl být prověřen v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací, registru SOLUS, insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Dle úvěrových registrů měl mít osobní úvěr s výší měsíční splátky [částka] a zbývající jistinou [částka], 1 kontokorent se zbývající jistinou [částka], kreditní kartu s výší měsíční splátky [částka] a zbývající jistinou [částka] a spotřebitelský úvěr s výší měsíční splátky [částka] a zbývající jistinou [částka]. Dle tohoto detailu z úvěrových registrů tak má žalovaný měsíčně splácet [částka]. Dle tohoto potvrzení žalobkyně vyšla z úvahy, že disponibilní měsíční příjem klienta je [částka], tudíž žalovaný může podle žalobkyně hradit další úvěr s měsíční splátkou [částka]. Dle dokumentu s názvem úvěrové zpráva soud ověřil, že žalovaný při žádosti o úvěr měl uvést telefonní číslo [tel. číslo], a současně, že má mít dva existující splátkové kontrakty, jeden nesplátkový kontrakt, jednu kreditní kartu, šest ukončených kontraktů a dva odvolané.

10. Žalobkyně v neposlední řadě soudu předložila výpis z bankovního účtu žalovaného č. [č. účtu], ze kterého vyplývá, že disponibilní zůstatek k datu [datum] je [částka]. Z tohoto výpisu je zřejmé, že žalovaný dne [datum] obdržel od zaměstnavatele příjem ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka]; [Anonymizováno] žalovanému dne [datum] vyplatila [částka] coby nemocenskou. Z tohoto výpisu je zřejmé, že žalovaný měl platit různé splátky společnosti [Anonymizováno] - dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka]. Dále jsou patrné pravidelné platby na investice – dne [datum], [datum], [datum] ve výši [částka].

11. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ 15. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“ 16. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen„ nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

17. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen„ adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

18. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Výkladem ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze [datum], č. j. [spisová značka], v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“ 26. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se dne [datum] s žalovaným snažila uzavřít úvěrovou smlouvu na částku [částka], přičemž tyto prostředky žalovanému skutečně poskytla převodem na jeho bankovní účet a žalovaný uhradil celkem [částka]. Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

27. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím SMS zprávy spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, nadto na částku [částka]. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. [spisová značka], že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

28. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišoval jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

29. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

30. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného. Rovněž nepřehlíží, že žalobkyně disponuje fotokopií jeho občanského i řidičského průkazu. Avšak tyto skutečnosti nedokládají, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru. Pokud žalobkyně v podání ze dne [datum] obsáhla popisovala svou platformu na internetových stránkách www.[Anonymizováno].cz, pak soud k tomu uvádí, že tento obsáhlý popis stran fungování těchto stránek nebyl soudu nijak doložen. Pouhé tvrzení žalobkyně, že tento systém splňuje parametry zákona č. 253/2008 Sb., korespondence je garantována integritou automatických procesů na straně žalobkyně a že portál splňuje požadavky § 562 občanského zákoníku, nemůže podle soudu obstát. I kdyby soud připustil, že systém žalobkyně na portál www.[Anonymizováno].cz je autonomní bez možnosti jakéhokoli zásahu, resp. bez zásahu, který by nenechal stopu v logových záznamech (které soudu nebyly předloženy), v žádném případě to nezaručuje, že to byl skutečně jen a právě žalovaný, kdo předmětnou úvěrovou smlouvu uzavřel. Pokud se žalobkyně v tomto směru dovolávala usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], pak soud k tomuto uvádí, že zde se jednalo o spor týkající smlouvy uzavřené prostřednictvím internetového bankovnictví, přičemž Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí primárně zabýval tím, že předmětem dovolacího přezkumu nemůže být hodnocení důkazů odvolacím soudem. Závěry tohoto rozhodnutí tedy v žádném případě nedopadají na projednávanou věc.

31. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti SMS podpisu, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C-449/13 [Anonymizováno] proti [jméno FO] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

33. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

34. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 35. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. Žalobkyně vycházela pouze z údajů údajně sdělených žalovaným, že výdaje žalovaného včetně splátek činí [částka], přičemž splátky činily [částka], a ověřený příjem činí [částka]. Tyto informace však ověřila pouze z tvrzení žalovaného a z výpisů z registrů. Žalobkyně vycházela též z výpisů z účtu žalovaného za období května 2020 až [datum]. Pokud by žalobkyně skutečně kontrolovala stav účtu žalovaného za toto období, zjistila by, že každý měsíc byl žalovaný ve ztrátě, když výdaje za měsíc květen činily [částka] a příjmy pouze [částka], výdaje za červen [částka] a příjmy pouze [částka], výdaje za červenec [částka] a příjmy pouze [částka]. Navíc část příjmů tvořily další úvěry žalovaného. Nadto mělo být přihlédnuto k tomu, že příjmy žalovaného ze zaměstnání jsou v jednotlivých měsících značně kolísavé, tudíž nelze bez dalšího říct, že měsíční příjem žalované byl vždy [částka]. K tomu soud připomíná, že z úvěrové zprávy vyplývá, že měsíční úvěrové zatížení žalovaného jednotlivými úvěry dosáhlo částky minimálně [částka] (přičemž v této sumě zjevně není započítán kontokorent, na kterém mělo žalovaného zbývat uhradit na jistině částka [částka]); při započtení měsíční splátky dle předmětného úvěru tak žalovaný měl mít splátkové zatížení ve výši [částka]. Tato částka úvěrových splátek tedy zjevně tvořila podstatnou část jeho měsíčních příjmů. Soud se tak nemůže ztotožnit se závěrem žalobkyně, že celkové výdaje žalovaného měly činit [částka], neboť je zjevné, že žalovaný již před údajným uzavřením předmětné smlouvy měl výdaje na své úvěry zjevně přes [částka], přičemž musel mít další běžné výdaje na své normální živobytí.

37. Žalobkyně by tedy podle soudu po řádném posouzení těchto skutečností musela dospět k závěru, že žalovaný nebude schopen splácet měsíční splátky úvěru, když jeho tehdejší pravidelné měsíční výdaje převyšují příjmy.

38. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na reálnou majetkovou situaci žalovaného dotázat, aby tento vysvětlil a doložil, jaké má měsíční příjmy mimo výpis z bankovnictví, a jak s nimi nakládá tak, aby nebyl ve ztrátě. Ničeho takového však žalobkyně nedoložila. S ohledem na tento dílčí závěr by tudíž nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná.

39. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od žalobkyně poskytnuta převodem na jeho bankovní účet částka [částka], kterou žalovaný do dnešního dne vrátil pouze ve výši [částka]. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu [částka], proto uložil žalovanému, aby tuto částku žalobkyni zaplatil.

40. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

41. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím přípisu soudu adresovaného žalovanému, který mu byl doručen dne [datum] (viz ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř.). Pokud by se žalobkyně v tomto směru dovolávala toho, že žalovanou vyzývala k úhradě dluhu prostřednictvím dopisu ze dne [datum], pak k tomu soud uvádí, že žalobkyně nedoložila, že by tento přípis žalovanému skutečně zaslala. Protože se žalovaný o svém dluhu dozvěděl až [datum], od [datum] je v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby (výrok I. rozsudku).

42. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení před [datum]) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán. Současně soud žalobu zamítl co do části splaceného úvěru žalovaným, tj. co do částky [částka] (výrok II.).

43. Dle poměru úspěchu ve věci by tak měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, kterému však v tomto řízení - podle obsahu spisu - žádné náklady nevznikly. Z tohoto důvodu soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

44. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.

Poučení