23 C 39/2025 - 88

Rubrum

Okresní soud ve Znojmě rozhodl Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [datum], bytem [adresa], zastoupený advokátkou [Jméno advokátky], sídlem [Adresa advokátky], proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A], bytem [Adresa žalované A], 2) [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B], bytem [Adresa žalované B], 3) [Jméno žalované C], narozený [Datum narození žalované C], bytem [Adresa žalované C], zastoupeni advokátem [Jméno advokáta], sídlem [Adresa advokáta], o určení vlastnického práva, takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc.č. [hodnota], zapsaném na listu vlastnictví č. [hodnota] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro katastrální území [adresa] a obec [adresa], včetně stavby nacházející se na tomto pozemku a pozemku parc.č. [hodnota] v katastrálním území [adresa].

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 57 502,19 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum], doplněnou podáními ze dne [datum], se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], jakož i stavby, která je zčásti postavená na tomto pozemku a z části na pozemku parc.č. [hodnota] v k.ú. [adresa]. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podílová spoluvlastníci pozemku parc.č. [hodnota], na kterém je postavena část stavby lisovny, přičemž zbývající část lisovny je postavena na parc.č. [hodnota], kterou matka žalobce odkoupila od obce [adresa]. Nemovitosti byli už v roce 1952 převedeny [Jméno žalované C], otcem žalovaných, na otce žalobce, a to na základě ústně uzavřené smlouvy. Od té doby se rodina [jméno FO] ujala svého vlastnického práva a s nemovitostmi nakládala jako s vlastními. V roce 2008 proběhlo stavební řízení o kolaudaci lisovny, stavební úřad jednal jako s účastníky i se žalovanými. V roce 2024 byl žalobce Katastrálním úřadem vyzván k doložení podkladů ohledně vlastnictví stavby a pozemku, obrátil se proto na žalované ohledně mimosoudního řešení, ti však nijak nereagovali. Žalobce se domnívá, že se je vlastníkem nemovitostí, a to buď již na základě uzavřené kupní smlouvy, nebo na základě vydržení. Má za to, že doba, po kterou jeho rodina nemovitosti nerušeně užívá, svědčí o tom, že jde o oprávněnou držbu, v tom byla rodina žalobce utvrzena i rozhodnutím stavebního úřadu z roku 1983, kterým bylo vydáno stavební povolení na opravu lisovny. Dlouhodobá nerušená držba svědčí o dobré víře držitele. Rodina žalobce drží nemovitosti nepřetržitě od roku 1952, zákonná vydržecí doba už několikrát uběhla. I kdyby nebyly dány podmínky pro řádně vydržení, došlo ke vzniku vlastnického práva žalobce na základě mimořádného vydržení, neboť žalobce spolu se svými právními předchůdci drží nemovitosti nerušeně více jak 50 let, držba se odvíjí od uzavřené kupní smlouvy, ze strany žalobce a jeho právních předchůdců tak nemohlo jít o držbu v nepoctivém úmyslu. Zákonné podmínky pro mimořádné vydržení jsou tak naplněny. Jelikož v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsáni žalovaní a jelikož vyvstal spor o vlastnictví pozemku a stavby, má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva k nemovitostem.

2. Žalovaní považují žalobu za nedůvodnou, neboť rodina žalobce se nemohla stát vlastníkem na základě kupní smlouvy. Ta, pokud byla uzavřena, byla uzavřena jen v ústní formě a nemůže tak být způsobilým titulem pro převod vlastnického práva. Takovým nabývacím titulem není ani vydané stavební povolení, z něhož ani není zřejmé, jaké stavby se týká. V usnesení o dědictví pak vůbec není uveden pozemek parc.č. [hodnota], pouze blíže neurčená stavba. Ke vzniku vlastnického práva nemohlo dojít ani řádným vydržením, neboť žalobce a jeho právní předchůdci nedisponovali ani domnělým právním titulem, rodina žalobce nemohla být v dobré víře, že pouze ústní kupní smlouva postačuje k nabytí vlastnictví k nemovitosti. Dne [datum] bylo zastaveno stavební řízení ohledně kolaudace stavby lisovny proto, že žalobce nedoložil souhlas vlastníka pozemku pod stavbou. Nejpozději k tomuto okamžiku musel žalobce zjistit, že vlastníkem pozemku je někdo jiný a přestal být v dobré víře. Nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení vlastnického práva, neboť žalobce ani jeho právní předchůdci se nikdy nechopili držby vlastnického práva k pozemku. Z toho, že otec žalobce jako nabyvatel pozemku nikdy nedokončil převod vlastnického práva zápisem do příslušných knih, žalovaní dovozují, že strany se dohodly jen na užívání sklepa, nikoliv na převodu vlastnického práva. O tom, že ke vkladu nedošlo věděl nejen otec žalobce, ale i sám žalobce, oba tak museli od počátku vědět, že pozemek pro ně není evidován v knihách. Mohlo tak jít jen o dočasné užívání pozemku, takové užívání však nemůže založit držbu ani počátek běhu vydržecí doby. Pokud se rodina žalobce držby chopila, jednala v nepoctivém úmyslu, neboť pozemek užívala s vědomím, že jí nepatří a že ho užívají jen na základě výprosy nebo nájmu. Žalobce tak usiluje přeměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.

3. Z neměřického záznamu [hodnota] a z informativního výpisu z katastru nemovitostí vzal soud za prokázané, že původní pozemek parc.č. [hodnota] v k.ú. [adresa] je nově evidován jako pozemek parc. č. [hodnota]. Pozemek je zapsán na LV č. [hodnota], jako vlastnicí jsou zapsáni žalovaní s tím, že každý z nich vlastní id. 1/3. Z notářského zápisu ze dne [datum], č. [spisová značka] vzal soud za prokázané, že tento obsahuje kupní smlouvu, kterou manželé [jméno FO] prodávají [jméno FO] podle předběžné přídělové listiny z [datum], č.j. [spisová značka], usedlost čp. [hodnota] a část č.p. [hodnota]. Z přípisu Okresního národního výboru ve [adresa] ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že předmětem přídělu dle přídělové listiny č. [hodnota] pro [Jméno žalované C] byl mimo jiné pozemek parc. č. [hodnota] o výměře 25 m2, kultura lisovna. Z usnesení Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], vzal soud za prokázané, že žalovaní nabyli z dědictví po zemřelém [Jméno žalované C] každý z nich id. 1/3 nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], a to mimo jiné i pozemek parc.č. [hodnota]. Z usnesení Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], soud neučinil žádná skutková zjištění, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno až po uplynutí vydržecí doby. Ze žádosti o stavební povolení a ze stavebního povolení Místního národního výboru v [adresa] ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že [Jméno žalobce], [adresa], byla povolena oprava lisovny mezi garáží [jméno FO] a stodolou [jméno FO]. Z usnesení Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], vzal soud za prokázané, že žalobce z pozůstalosti po [adresa] nabyl do výlučného vlastnictví pozemek parc.č. [hodnota] na LV č. [hodnota] v k.ú. [adresa]. Z darovací smlouvy uzavřené mezi [adresa] a žalobcem dne [datum] vzal soud za prokázané, že dárkyně v této smlouvě prohlásila, že je vlastníkem nemovitostí nezapsaných v katastru v k.ú. [adresa], a to lisovny na pozemku parc. č. [hodnota] a zemního sklepa se vstupem z této lisovny a že tyto nemovitosti daruje svému synovi. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] bylo soudem zjištěno, že v dědictví po zemřelém [Jméno žalobce] byl projednáván zemní sklep s lisovnou v k.ú. [adresa], vlastnictví těchto nemovitostí bylo dokládáno stavebním povolením MNV [adresa] ze dne [datum], přičemž usnesením ze dne [datum], č.j. [spisová značka], byly tyto nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví pozůstalé manželky [jméno FO]. Z usnesení Městského úřadu [adresa], odbor výstavby, ze dne [datum], č.j. [spisová značka], vzal soud za prokázané, že úřad zastavil řízení ve věci stavební úpravy lisovny na parc. č. [hodnota], [hodnota], neboť žadatel ve lhůtě nedoplnil souhlas vlastníků pozemků pod stavbou. Z výzvy Katastrálního úřadu [adresa] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce byl vyzván k doložení smlouvy o převodu pozemku nebo listiny o právu postavit stavbu a dokladu stavebního úřadu potvrzující existenci a způsob využití stavby.

4. Žalobce v rámci své účastnické výpovědi uvedl, že rodiče se v roce 1952 nastěhovali do č.p. [hodnota], v roce 1953 jim obecní komise přidělila sklep naproti chalupy, že si to mohou vzít. Otec se pak domluvil s panem [jméno FO], kterému pan [jméno FO] prodal chalupu, ke které bylo připsáno těch 25 m2 toho pozemku, co měli užívat rodiče, tak se v hospodě domluvili, že si to nechá za obilí, ale došlo k chybě, pan [jméno FO] měl jít na katastr nebo geodézii, ale nevyřídil to, tak asi se to nedodrželo všechno podle práva. Na pozemku kdysi byla lisovna, ta spadla, v roce 1983 se požádalo o stavební povolení a v roce 1984 postavili tu lisovnu. Pak byla kolaudace, to bylo [datum], při té kolaudaci [jméno FO] zjistili, že tam mají pozemek a on se dozvěděl, že to [jméno FO] nepřevedl na geodézii. Matka jim pak nabízela peníze, ale nedomluvili se.

5. Druhá žalovaná v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že si nepamatuje, že by rodiče říkali, že by měli někde pozemek a sklep, potom jak se o tom začali bavit, co už otec nežil, tak matka říkala, že tam měli sklep. Po dědickém řízení si mysleli, že někde mají nějaký pozemek, ale nevěděli kde, až se začala řešit kolaudace, tak jim řekli, že to je jejich pozemek. Až v souvislosti s tou kolaudací se začalo řešit, že koupí ten pozemek, o sklepě nebyla ani řeč, jen o lisovně. [jméno FO] přišla s tím, že to je jejich pozemek a že si to koupí, ale nedohodli se.

6. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že rodiče si koupili v [adresa] domek a k tomu dostali sklep, ke kterému si časem přistavěli lisovnu. Otec jednou přišel domů s tím, že mluvil s panem [jméno FO], že tam má nějaké metry u toho sklepa a že se domluvili, že mu taťka dá dva pytle obilí a tím budou srovnání. V té době mohla mít tak 7, 8 let. Dál se to neřešilo, chlapi se domluvili mezi sebou. Neřešilo se to ani po smrti otce. Jak pak probíhala jednání s [jméno FO], to už neví, to už potom měl bratr. Byla taková dohoda v rodině, že to připadne bratrovi.

7. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že [jméno FO] ten sklep užívali, celý život tam chodili. Byl tam sklípek, k tomu pak přistavěli lisovnu. Nikdo jiný to neužíval, než oni. Jak k tomu přišli, neví. Chodily si tam hrát už jako děti. O nějakých sporech neví.

8. Svědek [jméno FO] vypověděl, že [jméno FO] sklep užívali určitě od roku 1967, neboť tehdy si jeho otec vedle postavil garáž. Od té doby nevzpomíná, že by to užíval někdo jiný až do roku 1994, kdy se odstěhoval. Původně tam byl jen nějaký prostor, co měl pultovou střechu, teď je tam budova, co je napojena na jeho garáž.

9. Svědek [jméno FO] vypověděl, že v [adresa] se narodil, od malička co je, tak to vždy bylo [jméno FO]. [jméno FO] tam nikdy neviděl. [jméno FO] tam měl sklep a pak si přistavěl lisovničku.

10. Svědek [jméno FO] vypověděl, že za života pana [jméno FO] se otázka lisovny nebo sklepa neřešila, až v dědickém řízení se dozvěděli, že je tam sklep na tom pozemku. [jméno FO] přišla za manželkou, že by odkoupila těch 25 m2. Byla řeč jen o pozemku. To bylo po roce 1995, po tom dědickém řízení. Zpočátku to vypadalo, že jim to [jméno FO] vrátí, ale pak za lisovnu chtěli 200 000 Kč, přitom odhad byl jen na 41 000 Kč. S tím nesouhlasili. Byli přizvání do stavebního řízení kvůli kolaudaci lisovny, s tím nesouhlasili, neboť lisovna je částečně na jejich pozemku.

11. Po takto provedeném dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav:

12. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci pozemku parc.č. [hodnota] v k.ú. [adresa]. Na tomto pozemku a na pozemku parc.č. [hodnota] se nachází stavba lisovny, ze které je vstup do zemního sklepa, který rodiče žalobce užívají nepřetržitě od roku 1953. Stavba lisovny byla postavena na základě stavebního povolení z roku 1983 vydaného na žádost otce žalobce. Pozemek parc.č. [hodnota] koupil otec žalovaných v roce 1955 od manželů [jméno FO] spolu se zemědělskou usedlostí čp. [hodnota] a částí usedlosti čp. [hodnota]. Následně tento pozemek koupil otec žalobce od otce žalovaných za dva pytle obilí, a to na základě ústně uzavřené smlouvy v blíže nezjištěné době, zřejmě v prvé polovině 60. let minulého století. Pozemek, sklep a lisovnu užívali rodiče žalobce do smrti otce žalobce, po jeho úmrtí připadl sklep a lisovna do vlastnictví matky žalobce, která je v roce 2007 darovala žalobci, přičemž ze zjištěných okolností lze dovodit, že jejím úmyslem bylo převést vlastnické právo včetně sporného pozemku. V řízení o kolaudaci stavby lisovny v roce 2008 bylo zjištěno, že žalovaní jsou zapsáni jako vlastnicí pozemku parc.č. [hodnota], jednání o jeho převodu na žalobce byla neúspěšná.

13. Podle § 40 odst. 1 věty prvé zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, písemné formy je třeba u právních úkonů o právech k nemovitostem, ledaže jde o nájem rodinného domku nebo jiné podobné stavby anebo jen části budovy.

14. Podle § 112 téhož zákona, převod vlastnictví k věcem nemovitým, zapsaným v knize pozemkové nebo železniční, zapíše se do těchto knih.

15. Podle § 113 odst. 1 věty prvé téhož zákona, o převodu vlastnictví k věcem nemovitým, nezapsaným v knize pozemkové nebo železniční, uloží se u soudu listina.

16. Podle § 116 odst. 1 téhož zákona, práva vlastnického k věci movité nabude, kdo jí drží oprávněně a nepřetržitě po ti létě; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.

17. Podle § 145 odst. 1 téhož zákona, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným.

18. Podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum], ke smlouvě o převodu nemovitostí je třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy.

19. Podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od [datum], je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

20. Podle § 134 odst. 1 téhož zákona, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li jí nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

21. Podle § 1095 zákona č. 89/2013 Sb., občanský zákoník, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

22. Podle § 1096 odst. 2 občanského zákoníku, při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

23. Jelikož v projednávané věci je předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitosti, tedy určovací žaloba, zabýval soud nejprve otázkou, zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť existence takového naléhavého právního zájmu je nutným předpokladem věcného projednání určovací žaloby.

24. Ohledně existence naléhavého právního zájmu je ustálenou soudní praxí přijímán názor, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (pro srovnání kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971 publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod Rc 17/1972, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001 sp.zn. 28 Cdo 1750/99, rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 25. 5. 2016 sp.zn. 22 Cdo 5449/2015 a další). Současně je pak v praxi i teorii přijímán názor, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, která se zapisuje do Katastru nemovitostí, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do Katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí (pro srovnání Buršeš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl. 7. vydání, Praha: C.H. Beck, 2006, str. 357).

25. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že na straně žalobce takový naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán jen, neboť pokud žalobce tvrdí, že pozemek, na němž později byla zčásti vystavěna stavba lisovny nezapsané v katastru nemovitostí, nabyl jeho právní předchůdce a že tento pozemek na něj přešel v žalobě popsaným způsobem, ale že jako vlastník pozemku jsou v katastru nemovitostí stále zapsáni žalovaní, kteří neposkytli žalobci potřebnou součinnost k uvedení skutečného stavu do souladu se zápisem v katastru nemovitostí, a pokud z předložené výzvy katastrálního úřadu vyplývá, že je nejisté i vlastnické právo žalobce ke stavbě lisovny, postavené na sporném pozemku, je určovací žaloba způsobilým prostředkem, jak dosáhnout toho, aby tvrzené vlastnické právo žalobce bylo zapsáno do katastru nemovitostí a skutečný a právní stav tak byl uveden v soulad.

26. Soud se proto zabýval i věcnou stránkou podané žaloby a tedy i posouzením toho, zda žalobci mohlo vzniknout vlastnické právo k pozemku a ke stavbě na něm později postavené a pokud ano, jakým způsobem se tak stalo.

27. Žalobce tvrdí, že vlastnické právo k pozemku vzniklo na základě kupní smlouvy uzavřené mezi jeho otcem jako nabyvatelem a otcem žalovaných jako prodávajícím. Soudu však nebyla předložena písemní kupní smlouva, její existence nebyla ani v řízení tvrzena, když i sám žalobce připouští, že kupní smlouva byla uzavřena pouze ústně někdy v 50. letech minulého století. V takovém případě však nemohlo dojít ke vzniku vlastnického práva k pozemku již jen na základě samotné kupní smlouvy (byť by byla zaplacena dohodnutá kupní cena), neboť tehdy platný občanský zákoník z roku 1951 (č. 141/1950 Sb.,) stanovoval ve svém § 40 obligatorní písemnou formu u právních úkonů k nemovitostem, ústní kupní smlouva tak s ohledem na znění § 38 tehdejšího občanského zákoníku nemohla být sjednána platně. Žalobce, popřípadě jeho právní předchůdce tak mohl vlastnické právo nabýt pouze vydržením.

28. Dle žalobce mělo k převodu vlastnického práva a tedy i k započetí běhu vydržecí doby dojít již v roce 1953. Tehdy platný občanský zákoník č. 141/1950 Sb., možnost vydržení upravoval v ustanoveních § 115 a § 116 tak, že práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Oprávněná držba pak byla definována v § 145 tak, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. Zároveň bylo stanoveno, že v pochybnostech se držba považuje za oprávněnou. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 4. 1964, původně možnost vydržení vlastnického práva neupravoval. Pokud však někdo nabyl vlastnické právo vydržení za účinnosti předchozí právní úpravy, neměla tato změna na jeho vlastnické právo vliv (pro srovnání kupř. patnáctý odstavec odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006 sp.zn. I. ÚS 360/06). S účinností od 1. 4. 1983 pak byl do občanského zákoníku vložen § 135a, který umožňoval vydržení majetku, který mohl být v osobním vlastnictví s tím, že v případě pozemku, u kterého by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nabývá uplynutím vydržecí doby vlastnické právo stát a občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Dle § 127 přitom v osobním vlastnictví byly především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví byly dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty. S účinností od 1. 1. 1992 pak byl novelizován § 134 občanského zákoníku, který opětovně umožňoval vydržení vlastnického práva způsobem stejným jako ve středním občanském zákoníku s tím, že dle § 872 odst. 6 si oprávněná osoba mohla započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

29. Na základě provedeného dokazování je soud toho názoru, že k vydržení vlastnického práva k pozemku nemohlo dojít již za účinnosti občanského zákoníku z roku 1951, neboť i kdyby soud přes určitou (ale s odstupem času pro její formu pochopitelnou) nejistotu ohledně přesné doby uzavření kupní smlouvy přistoupil na to, že se tak stalo již v roce 1953, jak žalobce původně uváděl v žalobě, tak by nebyly splněny tehdy platným občanským zákoníkem stanovené podmínky vydržení, neboť vydržením mohl tehdy vlastnického práva nabýt jen oprávněný držitel, tedy takový držitel, který byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. I tehdejší právní úprava však stanovovala obligatorní písemnou formu smlouvy u právních jednáních týkajících se nemovitostí a zároveň v ustanovení § 112 a § 113 stanovovala povinnost zapsat převod vlastnického práva do pozemkové knihy, popřípadě uložit převodní smlouvu u soudu. Tato skutečnost musela být právním předchůdcům účastníků známa, neboť požadavek písemné formy právního jednání ve vztahu k nemovitostem byl stanoven i za účinnosti Všeobecného občanského zákoníku, nejednalo se tak o žádnou novou právní úpravu, která by právním předchůdcům účastníků nemusela být v době převodu z důvodu své novosti známa.

30. To samé platí i pro možnost vydržení vlastnického práva za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, neboť podmínky vydržení v něm byly koncipovány totožně jako v občanském zákoníku z roku 1951 – existence dobré víry oprávněného věřitele v to, že mu věc nebo právo patří a uplynutí zákonné vydržecí doby. Písemná forma právního úkonu týkající se převodu nemovitostí byla zachována i v občanském zákoníku z roku 1964, nedošlo tak k žádné změně, v důsledku které by se právní předchůdce žalobce mohl domnívat, že nedostatek písemné formy právního jednání byl dodatečně zhojen tím, že nová právní úprava takovou formu právního jednání již nepředepisuje.

31. Teorie i soudní praxe je přitom dlouhodobě a konstantně zajedno v tom, že pokud se někdo uchopí držby vlastnického práva k nemovitosti na základě ústní smlouvy, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba věcného práva k nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 721/2002, ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 515/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2119/2015).

32. S ohledem na výše uvedené je tedy vyloučeno, aby sporný pozemek mohl za svého života vydržet již otec žalobce.

33. Zcela vyloučit však nelze dobrou víru na straně matky žalobce, která pozemek spolu se sklepem a lisovnou užívala po smrti svého manžela a u které bylo minimálně vlastnické právo ke stavbě lisovny a sklepa na sporném pozemku potvrzeno usnesením Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. K námitce žalovaných, že z dědického rozhodnutí nevyplývá, o jaký sklep a lisovnu má jít, soud podotýká, že ve výroku dědického usnesení skutečně není uvedeno, na kterém pozemku (či pod kterým pozemkem) by se lisovna a sklep měly nacházet, nicméně z obsahu celého dědického spisu lze poměrně jednoznačně identifikovat, že se jednalo o nyní sporné nemovitosti, neboť v protokole o předběžném šetření soudního komisaře je uvedeno, že mimo rodinného domu se zahradou vlastnil zůstavitel ještě zemní sklep s lisovnou, jako doklad o tom je předkládáno stavební povolení tehdejšího Místního národního výboru v [adresa] ze dne [datum], které žalobce předkládá i v tomto řízení, a ze znaleckého posudku zpracovaného v dědickém řízení vyplývá, že stavba lisovny stála na jiném pozemku, než rodinný dům (u žádného z oceňovaných pozemků není uvedeno, že by na něm lisovna stála) a že rovněž sklep byl oceňován jako samostatný objekt a nikoliv jako součást některého z oceňovaných pozemků. Lze proto celkem jednoznačně uzavřít, že předmětem dědického řízení nebyly dva různé objekty lisovny a sklepa – jeden na pozemcích žalovaných a druhý na pozemcích rodičů žalobce, ale že šlo o lisovnu se sklepem, která je předmětem této žaloby. V takovém případě pak nelze na straně matky žalobce zcela vyloučit existenci dobré víry, neboť matka žalobce nemusela mít znalosti o tom, za jakých podmínek její manžel uzavřel kupní smlouvu s otcem žalovaných, přičemž její dobrá víra v řádný převod mohla být utvrzena vydaným usnesením v dědickém řízení, v takovém případě by však běh vydržecí lhůty počal běžet až ode dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení ze dne [datum], č.j. [spisová značka], kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zemřelém otci žalobce a které mohlo u matky žalobce existenci dobré víry ve své vlastnické právo vyvolat. I kdyby však soud připustil, že matka žalobce a rovněž i žalobce, na kterého jeho matka nemovitosti v roce 2007 převedla darovací smlouvou ze dne [datum], v této době též nevěděl o okolnostech uzavření kupní smlouvy mezi jeho otcem a otcem žalovaných a že by taktéž byl v dobré víře ve své vlastnické právo a mohl by si tak započít dobu, po kterou nemovitosti držela v dobré víře jeho matka, tuto dobrou víru by ztratil nejpozději v roce 2008, kdy ve stavebním řízení vyšlo najevo, že jako vlastníci sporného pozemku jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaný. Judikaturou přitom bylo dovozeno, že ke ztrátě dobré víry oprávněného držitele postačí, zjistí-li takové okolnosti, které jsou způsobilé vyvolat pochybnosti o vlastnictví sporné věci (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4027/2009). Sdělení stavebního úřadu o tom, že vlastníkem pozemku je dle evidence v katastru nemovitostí někdo jiný, je dozajista takovou skutečností, která i v případě oprávněného držitele musí u něj nutně vyvolat přinejmenším nejistotu o jeho vlastnickém právu.

34. V této souvislosti soud podotýká, že výsledky provedeného dokazování by mohly vést i k úvaze, že ke ztrátě případné dobré víry mohlo dojít i mnohem dříve, neboť slyšený svědek [jméno FO] uvedl, že se žalobcem a jeho matkou začali jednat o odkupu sporných nemovitostí poté, co zemřel otec jeho manželky – druhé žalované. Slyšená svědkyně [jméno FO], žalobce a druhá žalovaná v rámci svých účastnických výpovědí však shodně uvedli, že o odkupu sporných nemovitostí se začalo jednat teprve až v souvislosti s kolaudačním řízení, tj. v roce 2008. Druhá žalovaná dokonce uvedla, že po dědickém řízení ani nevěděli, kde ten pozemek je, to zjistili až se začala řešit kolaudace. Soud nevidí rozumný důvod, proč by si druhá žalovaná měla něco takového vymýšlet, neboť takové sdělení by bylo v rozporu s jejími zájmy, navíc druhá žalovaná na upřesňující dotazy znovu odpověděla, že jednání započalo až v souvislosti s kolaudací, její výpověď se tak soudu jeví jako hodnověrná. Za této situace, tj. za situace, kdy další slyšený svědek a dva účastníci soudního řízení stojící navzájem v opozici shodně uvádějí, že prodej nemovitostí se začal řešit až v souvislosti se zahájeným stavebním řízením v roce 2008, soud svědecké výpovědi [jméno FO] neuvěřil.

35. Zbývá pak posoudit otázku, zda vlastnické právo žalobce ke sporným pozemkům nemohlo vzniknout na základě mimořádného vydržení vlastnického práva. Nejvyšší soud ve své judikatuře k podmínkám mimořádného vydržení uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci (pro srovnání viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1140 ObčZ), nebo má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 OSŘ). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu (pro srovnání viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

36. Nezbytnou podmínkou i pro mimořádné vydržení je samozřejmě i tak skutečnost, že se držitel (jeho právní předchůdce) uchopil držby. Držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí, jehož podstata není nezbytně ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví (pro srovnání viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).

37. Osoby, které by mohly spolehlivě říci, jak to se sporným pozemek ve skutečnosti bylo a zda se právní předchůdce žalobce uchopil držby pozemku, již toto říci nemohou, neboť jsou mrtvé. Jejich potomci, kteří byli soudem slyšeni v pozici účastníka řízení nebo v pozici svědka, byli v rozhodné době dětmi, jejich výpověď tak musí být tímto faktem nezbytně nutně ovlivněna, neboť svá sdělení mohou čerpat především z rodinné tradice, z toho co se mezi rodiči povídalo. Soud tak musí při svém rozhodování nutně přihlédnout i k tomu, jak se vztahy ke sporným nemovitostem jevily v průběhu času navenek a z těchto projevů podpůrně dovodit skutečnou povahu právních vztahů mezi právními předchůdci účastníků. V této souvislosti soud podotýká, že se neztotožňuje s názorem žalovaných, že uzavření kupní smlouvy k nemovitostem pouze v ústní formě vylučuje uchopení se držby nemovitosti, neboť takový držitel sice nemusí být oprávněným držitelem pro nedostatek dobré víry s ohledem na nedostatek formy převodní smlouvy, přesto může mít věc v držbě s vůli nakládat s ní jako s vlastní a dokonce může být i subjektivně přesvědčen o tom, že jedná oprávněně (kupř. ve smyslu morální spravedlnosti), neboť se tak dohodl s původním vlastníkem, kterému řádně za nemovitosti dle dohody (byť jen ústní) zaplatil dohodnutou kupní cenu a lidsky mu tak věc patří. Pokud by držba mohla být spojena jen s oprávněným držitelem, ztrácelo by smyls teoretické i zákonné rozlišování mezi oprávněným a neoprávněným držitelem. Držbu tak může mít i neoprávněný držitel (pokud se jí skutečně chopí), což mimo jiné vyplývá kupř. z již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 721/2002.

38. Žalovaní argumentují tím, že mezi jejich otcem a otcem žalobce byl založen právní vztah, který nevedl k převodu vlastnického práva na otce žalobce Do úvahy přichází toliko vztah nájemní, výprosa, popř. společenská úsluha. O existenci nájemního vztahu nic nesvědčí, žalovaní netvrdí, že by snad bylo stanoveno nájemné a že by toto bylo kdy placeno. Za takovou platbu nájemného nelze vzhledem k okolnostem případu – dlouhodobého (po dobu minimálně 40 let) nerušeného užívání pozemku – považovat dva pytle obilí, nelze si rozumně představit, že by se vlastník pozemku spokojil jen s takovou nízkou platbou v případě nájmu doslova na dobu neurčitou. Existence výprosy či společenské úsluhy se soudu s ohledem na okolnosti případu jeví jako nepravděpodobná – otec žalobce užívá sklep a pozemek někdy od 50. let minulého století. Slyšení svědci neví nic o tom, že by otec žalobce byl v užívání nemovitostí kýmkoliv rušen, shodně uvádí, že nemovitosti užíval bez problémů, co si pamatují. V užívání nebyla rušena ani matka žalobce poté, co její manžel v roce 2003 zemřel, první problémy se objevily až v roce 2008 (k věrohodnosti svědka [jméno FO] viz výše). Vezme-li soud dále do úvahy, že druhá žalovaná v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že její matka řekla, že tam měli sklep a že po smrti svého otce ani zpočátku nevěděli, o jaký zděděný pozemek se jedná a že to zjistili až v souvislosti s probíhajícím stavebním řízení v roce 2008, je těmito skutečnostmi dle názoru soudu možnost výprosy či společenské úsluhy vyloučena. Výprosa i případná společenská úsluha předpokládá, že jde o vztah dočasný. V projednávané věci však rodina žalobce sporné nemovitosti užívala s vědomím vlastníka minimálně po dobu 40 let (vezme-li soud do úvahy, že k dohodě o dvou pytlech obilí došlo někdy v prvé polovině let šedesátých), aniž by kdykoliv skutečný vlastník projevil vůli o navrácení věci poskytnuté na základě výprosy či společenské úsluhy, přičemž s ohledem na vyjádření druhé žalované lze důvodně předpokládat, že pokud by neproběhlo stavební řízení, tak by nerušené užívání nemovitostí trvalo nadále, neboť jak uvedla sama druhá žalovaná, tak po smrti svého otce (5. 1. 1995) ani nevěděli, o jaký pozemek by se mělo jednat. Přihlédne-li soud dále k tomu, že právní nástupci [Jméno žalované C] od jeho smrti v roce 1995 do roku 2008, tj. po dobu 13 let, neučinili nic pro to, aby zjistili o jaký pozemek ve skutečnosti jde a že matka druhé žalované měla uvést, že tam kdysi měli sklep, tj, nikoliv že stále mají, ale kdysi měli, což implikuje, že už nyní nemají, tak zde zcela absentuje vůle knihovních vlastníků nakládat s věcí jako s vlastní, což zpochybňuje tvrzení žalovaných o tom, že šlo o pouhou výprosu (či něco obdobného) a že k převodu vlastnického práva nikdy nedošlo.

39. Vezme-li tedy soud do úvahy dlouhodobost nerušeného užívání, nevědomost knihovních vlastníků o tom, jaký pozemek by měli vlastnit, jejich dlouhodobý nezájem toto zjistit a sdělení matky žalovaných svědčící o pozbytí vlastnického práva (měli sklep), jeví se tvrzení žalobce o tom, že jeho otec se s [jméno FO] dohodl tak, že od něj odkoupí sporný pozemek za dva pytle obilí, aby tak narovnal nesoulad mezi tím, že on má sklep pod pozemkem, ale pan [jméno FO] má pozemek, jako reálné. Uvedená situace odpovídá zkušenostem, jaké má soud z jiných vlastnických sporů, kdy k nabytí vlastnického práva mělo dojít v době poválečného osidlování pohraničí, neboť v té době v přidělování nemovitostí panovala často značná libovůle až svévole. Ze svědecké výpovědi sestry žalobce, jakož i z jeho účastnické výpovědi pak jasně vyplývá, že odkoupen měl být pozemek, a to proto, že otec žalobce dodatečně zjistil nesoulad mezi vlastnictvím sklepa a vlastnictvím pozemku a kupní smlouvou měl být tento nesoulad narovnán tak, aby otec žalobce měl jak sklep, tak i pozemek, ke kterému sklep patřil. Tolik tedy k námitce žalovaných, že předmětem případné dohody měl být pouze sklep, ale nikoliv pozemek. K tomu viz i výše v předchozím odstavci – pokud by předmětem dohody byl pouze sklep, tak by zde dozajista bylo povědomí o tom, že otec žalovaných je vlastníkem sporného pozemku.

40. Jestliže tak zjištěné okolnosti vedou soud k závěru, že mezi právními předchůdci účastníků byla uzavřena, byť jen ústně, kupní smlouva, jejímž předmětem byl nyní sporný pozemek, a jestliže byla zaplacena i dohodnutá kupní cena (dva pytle obilí), uchopil se tím otec žalobce držby pozemku, přičemž svou držbu dále realizoval i tím, že pozemek užíval a že na něm nechal vystavět objekt lisovny, čímž byl pozemek zastavěn a čímž otec žalobce realizoval své právní panství nad věcí.

41. Pokud se týká další podmínky mimořádného vydržení – nedostatku nepoctivého úmyslu držitele, tuto má soud rovněž za splněnou. Předně soud podotýká, že důkazní břemeno ohledně existence nepoctivého úmyslu držitele tíží žalované, kteří však takový vadný úmysl v řízení nijak neprokázaly. Tímto důkazem není svědecká výpověď manžela druhé žalované, neboť tu soud hodnotí jako nevěrohodnou (viz výše). Takovým důkazem není ani účastnická výpověď druhé žalované, neboť jak bylo rozebráno výše, tak z ní vyplývá, že právní nástupci [Jméno žalované C] vlastně ani nevěděli, že jsou vlastníky právě onoho sporného pozemku, což je okolnost, která spíše existenci nepoctivého úmyslu držitele sporného pozemku vyvrací. Takovým důkazem nemohou být ani předkládaná rozhodnutí z dědického řízení po zemřelém otci žalovaných, neboť žalobce nebyl jejich účastníkem (a nemusel tak znát jejich obsah). Výše již bylo rozebráno, že okolnost spornosti vlastnického práva k pozemku vyšla najevo až v souvislosti se stavebním řízením v roce 2008, nikoliv již v souvislosti s dědickým řízením. Navíc jedno z předkládaných rozhodnutí pochází až z roku 2024, tedy z doby, kdy již uplynula vydržecí doba pro mimořádné vydržení. Žalovaní tak přes poučení soudu neusnesli své důkazní břemeno ohledně existence nepoctivého úmyslu na straně žalobce, respektive jeho právních předchůdců, neboť existence nepoctivého úmyslu se posuzuje k okamžiku uchopení se držby.

42. Nepoctivý úmysl definuje Nejvyšší soud ve své judikatuře tak, že jde o jednání držitele při nabytí a výkonu držby, které není úmyslně poctivé v obecném smyslu. Jde především o případy, kdy se držitel vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo kdy usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jako výprosa. Je též hovořeno o tom, že držitel nesmí vědět o tom, že svojí držbou působí někomu újmu.

43. Provedené dokazování pak nevede k závěru, že by se právní předchůdce žalobce do držby vetřel potajmu nebo lstí, nebo že by se jí svémocně zmocnil. Možnost výprosy (či jiného obdobného užívacího vztahu) byla vyloučena výše. Žalobce v rámci své účastnické výpovědi uvedl, že sklep byl jejich rodičům přidělen obecní komisí a že poté, co jeho otec zjistil, že pozemek nad sklepem vlastní otec žalovaných, dohodl se s ním na odkupu. Nejedná se tak o svémocnou či lstivou držbu, ale o držbu zakládající se na domnělém právním titulu, tedy slovy nového občanského zákoníku o držbu nikoliv řádnou. Nikoliv řádná držba a držba v nepoctivém úmyslu jsou však dva různé právní instituty, přičemž nedostatek řádné držby není okolnost bránicí mimořádnému vydržení. Jestliže právní předchůdce žalobce opíral svou držbu o domnělý právní titul a jestliže navíc převodci zaplatit dohodnutou kupní cenu, je vyloučeno, aby šlo o situaci, kdy by otec žalobce si musel být vědom toho, že svoji držbou působí někomu újmu – otec žalobce si naopak musel být vědom toho, že jedná na základě dohody, jejíž podmínky (zaplacení kupní ceny) dodržel a která není druhou stranou jakkoliv zpochybňována. V otázce možnosti snahy o přeměnění výprosy na trvalé užívání odkazuje soud na předchozí výklad. Nad rámce výše uvedeného pak soud podotýká, že tíží-li žalované důkazní břemeno ohledně existence nepoctivého úmyslu žalobce (jeho právních předchůdců) a spatřují-li tento nepoctivý úmysl v existenci pouhé výprosy, bylo na nich, aby soudu existenci takového ujednání (výprosy užívání sklepa a pozemku) prokázali. Žalovaní toto k výzvě soudu neučinili, navíc v řízení uvedli skutečnosti, které existenci takového ujednání vyvracejí. Nepoctivý úmysl neshledal soud ani na straně matky žalobce a na straně samotného žalobce, neboť i kdyby tito od počátku věděli o tom, že kupní smlouva byla pouze ústní, šlo by i z jejich strany pouze o držbu nikoliv řádnou. Důvodné pochybnosti o vlastnickém právu vyšly najevo až v roce 2008 poté, co se žalobce na základě darovací smlouvy z roku 2007 ujal držby sporných nemovitostí, přičemž v takovém případě by žalovaní mohli zabránit mimořádnému vydržení jen podáním příslušné žaloby u soudu (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), což se však ke dni zahájení tohoto soudního řízení nestalo.

44. Podmínku uběhnutí vydržecí doby pro mimořádné vydržení má soud rovněž za splněnou. V této otázce by sice mohly být dány pochybnosti o nepřerušenosti řetězce jednotlivých držitelů, neboť v dědickém usnesení o projednání dědictví po zemřelém otci žalobce není sporný pozemek výslovně uveden (uveden je pouze sklep a lisovna), nicméně pokud se ostatní dědicové dědictví vzdali ve prospěch matky žalobce (z dědictví nežádali ničeho), která nadále sklep, lisovnu a pozemek užívala, lze jí takto považovat za právního nástupce zemřelého otce žalobce. Rovněž tak darovací smlouva z roku 2007 může vzbuzovat jisté pochybnosti, neboť v té je sice již sporný pozemek označen, je však formulována tak, že není zcela jisté, zda předmětem této smlouvy byl i tento pozemek. Vezme-li však soud dále do úvahy svědeckou výpověď sestry žalobce, že o jednání se žalovanými o sporném pozemku se již nezajímala, protože to už měl bratr a že byla taková dohoda v rodině, že to bude mít její bratr, lze z této výpovědi dovodit, že úmyslem matky žalobce bylo na žalobce v rámci darování převést i onen sporný pozemek a že tak žalobce je po své matce právním nástupcem svého otce, a že si tak může započíst vydržecí dobu, po kterou sporné nemovitosti držel jeho otec a po jeho smrti matka.

45. V souladu s ust. § 1095 činí vydržecí doba pro mimořádné vydržení v případě nemovitostí 20 let, přičemž v souladu s ust. § 3066 mohla uplynut nejdříve dnem 1. 1. 2019. Otec žalobce se ujal držby nejpozději někdy v prvé polovině 60. let minulého století, zcela určitě však musel sporný pozemek držet v roce 1983, kdy bylo zažádáno o stavení povolení k výstavbě lisovny. Dvacetiletá vydržecí doba by tak uběhla nejpozději v roce 2003. Tehdejší právní úprava však mimořádné vydržení neumožňovala, žalobce je tak toliko oprávněn si započíst tuto vydržecí dobu do své, která uplynula poté, co uběhla pětiletá lhůta stanovená v přechodném ustanovení § 3066 nového občanského zákoníku. Pokud se týká možnosti započtení vydržecí doby předchůdce, odkazuje soud na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Ohledně možnosti zabránit mimořádnému vydržení v případě, kdy držitel odmítá vlastníkovi držbu předat, odkazuje soud na rovněž již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022.

46. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že žalobce se stal vlastníkem sporného pozemku parc.č. [hodnota] v k.ú. [adresa] a všech jeho součástí na základě mimořádného vydržení vlastnického práva dle ust. § 1095 občanského zákoníku.

47. Jiná situace je ohledně sporné stavby lisovny, která je postavena na pozemku parc.č. 352/5. Z provedeného dokazování svědeckými výpověďmi vyplývá, že původní lisovna, která ke sklepu náležela, byla zbořená a rozebrána na stavební materiál. Novou lisovnu stavěl otec žalobce na základě stavebního povolení vydaného Místním národním výborem v [adresa] dne [datum]. I kdyby nenabyl vlastnického práva ke stavbě jako její stavebník, lze v tomto případě shledal existenci dobré víry vedoucí ke vzniku vlastnického práva ke stavbě lisovny jeho vydržením, neboť v daném případě zde existuje právní titul, který je způsobilý založit dobrou víru držitele ve své vlastnické právo a tedy i oprávněnost držby. Pomine-li soud výše zmíněné stavební povolení, je tímto titulem usnesení Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], kterým bylo vypořádáno dědictví po zemřelém otci žalobce tak, že objekt lisovny byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobcovi matky. Ohledně identifikace této stavby odkazuje soud na předchozí výklad. Usnesení o dědictví je titul, který je způsobilý založit existenci dobré víry ve vlastnické právo, neboť je zde dán obecný předpoklad ve správnost aktů státní moci a pokud tedy soud svým rozhodnutím potvrzuje dědici nabytí vlastnického práva k věci tvořící součást pozůstalosti, může se tento dědic spoléhat na správnost takového rozhodnutí. Matka žalobce tak byla v dobré víře v to, že je vlastníkem stavby lisovny a že je oprávněna vlastnické právo k této stavbě převést na svého syna. Rovněž žalobce pak zde měl dva existující a platné právní tituly – jednak písemnou darovací smlouvu ke stavbě nepodléhající evidenci v katastru nemovitostí a jednak ono zmiňované usnesení z dědického řízení, jehož účastníkem žalobcem rovněž byl. Žalobce se tak důvodně mohl domnívat, že jeho matka je oprávněna na něj převést vlastnické právo k objektu lisovny. Na existenci dobré víry nic nemění následně probíhající stavební řízení, neboť v něm byla sporná toliko otázka vlastnictví pozemku, na kterém byla lisovna postavena, nikoliv vlastnictví samotné stavby. Jelikož navíc tehdy platná právní úprava umožňovala, aby vlastník stavby byl odlišný od vlastníka pozemku, nemohla spornost pozemku vést ke ztrátě dobré víry žalobce ve vlastnictví stavby lisovny. Jelikož dědické usnesení nebylo právní moci dne 19. 12. 2003, uběhla desetiletá vydržecí lhůta dnem 19. 12. 2013 a nejpozději tohoto dne se žalobce stal vlastníkem stavby lisovny v důsledku vydržení práva (pokud by vlastnické právo nenabyl dříve na základě uzavřené darovací smlouvy).

48. Na základě výše uvedeného proto soud shledal podanou žalobu důvodnou a v plném rozsahu jí vyhověl s tím, že ve výroku rozhodnutí sporné nemovitosti přesněji identifikoval tak, aby nevznikaly problémy se vkladem do katastru nemovitostí.

49. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř, tak má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení sestávají z odměny za právní zastoupení, při jejímž stanovení vyšel soud z ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť v provedeném řízení nevyšla najevo cena sporných nemovitostí a posudek vypracovaný pro dědické řízení v roce 2003 je pro svoje stáří pro toto řízení nepoužitelný. V souladu s ust. § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu tak odměna za jeden úkon právní služby činí 5 620 Kč. Právní zástupkyně žalobce učinila v řízení 8 úkonů právní služby – převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření k námitkám žalovaných ze dne [datum] a [datum], doplnění žaloby dne [datum], účast na jednáních soudu ve dnech [datum] a [datum]. K tomu je třeba dále přičíst paušální náhradu hotových výdajů za těchto 8 úkonů dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu po 450 Kč za úkon, náhradu za ztrátu času právní zástupkyně žalobce na cestě k jednání soudu a zpět v délce 2,5 hodiny dle § 14 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu po 150 Kč za každou i započatou půlhodinu, při dvou jednáních tak celkem 10 půlhodin, náhrada cestovních výdajů právní zástupkyně žalobce z [adresa] k jednání soudu a zpět, přičemž délka cesty ze sídla advokáta do sídla soudu činí 73 km (dle aplikace mapy.cz), tam i zpět tedy 146 km, kombinovaná spotřeba pohonných hmot doložená technickým průkazem od vozidla činí 7,1 l benzinu 95 na 100 km, cena pohonných hmot dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., činí 34,70 Kč/l a sazba základní náhrady 5,90 Kč/km, čemuž odpovídají cestovní náhrady ve výši 1 221,10 Kč, při dvou jednáních tedy 2 422,20 Kč. K tomu je třeba připočíst ještě zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Celkem tak náklady řízení činí 57 502,19 Kč.

Poučení