23 C 45/2022-109

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Vávrovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] pro 233 850 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 233 850 Kč s požadovaným příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 46 270 Kč, k rukám právní zástupkyně žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou nadepsanému soudu dne 10. 5. 2022 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 233 850 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení žalované za užívání jednoho jídelního stolu pro šest osob (dále jen:„ [anonymizováno]“) umístěného v objektu restaurace na adrese [adresa] (dále jen.„ [anonymizováno]“) za dobu od 10. 5. 2012 do 16. 8. 2016, tedy za 1 559 dní, s tím, že obvyklá cena nájmu stolu činí 150 Kč na den. Žalobce uvedl, že je vlastníkem [příjmení] na základě smlouvy o dílo uzavřené v roce [rok] se zhotovitelem [jméno] [příjmení], jenž pro něj zhotovil celkem 22 stolů. [příjmení] byly se souhlasem umístěny v [anonymizováno]. Restauraci vlastnila a provozovala [právnická osoba] [obec], nyní [právnická osoba], [IČO] (dále jen:„ [právnická osoba]“). Dne 22. 4. 2010 došlo k uzavření dvou kupních smluv mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, kterými na žalovanou mělo být převedeno vlastnické právo k objektu [anonymizováno] a k vybavení [anonymizováno], včetně stolů a [příjmení], ač stoly nebyly ve vlastnictví prodávající společnosti a žalovaná nebyla v dobré víře, že nabývá od vlastníka. Protože na žalovanou vlastnické právo ke [příjmení] nepřešlo a žalobce nesouhlasil s tím, aby [anonymizováno] užívala žalovaná, užívala žalovaná [příjmení] od 22. 4. 2010 neoprávněně, když [anonymizováno] zůstal v [anonymizováno]. Dne 16. 8. 2016 byla [anonymizováno], vybavení vč. stolů předány insolvenčnímu správci společnosti [právnická osoba], čímž skončilo užívání [příjmení] žalovanou.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a uvedla, že [anonymizováno] nabyla kupní smlouvou na vybavení Restaurace. Kupní smlouva se řídila zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen:„ obch. zák.“) a žalovaná byla v dobré víře, že prodávající společnost je vlastníkem veškerého převáděného vybavení [anonymizováno] vč. stolů. Žalovaná proto dle § 446 obch. zák. spolu s vybavením [anonymizováno] nabyla i stoly bez ohledu na to, zda byly či nebyly ve vlastnictví prodávající společnosti [právnická osoba] S tímto odůvodněním rozhodl i Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 59 C 98/2013 – 108 (dále jen:„ Rozsudek“), kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti žalované o vydání stolů. Dále žalovaná uvedla, že v době od 15. 4. 2011 do 15. 8. 2016 vybavení [anonymizováno] vč. [příjmení] užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 4. 2011 společnost [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] při podnikatelské činnosti se tak obohatil nájemce, nikoliv žalovaná. Závěrem žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobce. K tomu žalovaná uvedla, že ač je dodržena objektivní promlčecí lhůta jak dle § 107 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen. „obč. zák.“), tak dle § 638 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), žalobce nedodržel subjektivní promlčecí lhůtu, jež dle § 107 obč. zák. činí 2 roky a dle § 629 OZ činí 3 roky. Žalovaná má za to, že subjektivní lhůta začala žalobci plynout nejpozději 3. 12. 2014, kdy na jednání u zdejšího soudu ve věci 59 C 98/2013 žalobce prokazatelně disponoval informacemi o tom, kdo stoly užívá, tedy kdo se mohl na jeho úkor obohacovat.

3. Žalobce doplnil, že žalovaná není vlastníkem [příjmení], protože při uzavření kupní smlouvy na vybavení [anonymizováno] nebyla v dobré víře. Uzavřením kupních smluv totiž došlo k vyvedení majetku ze společnosti [právnická osoba], pročež ohledně společnosti bylo zahájeno insolvenční řízení. V insolvenčním řízení byla vedena řízení o neúčinnosti převodu [anonymizováno]. Insolvenční soud rozhodl, že kupní smlouva na [anonymizováno] je neúčinným právním úkonem. Žalovaná poté v insolvenčním řízení společnosti [právnická osoba] uplatnila pohledávku na vrácení kupní ceny. Žaloba byla zamítnuta, protože v řízení bylo zjištěno, že žalovaná společnosti [právnická osoba] kupní cenu za [anonymizováno] nikdy neuhradila. Žalovaná proto nemohla být v dobré víře ohledně nabytí vlastnického práva ke [příjmení], když věděla, že zaplacení kupní ceny bylo simulováno. K převodu [příjmení] proto nemohlo dojít. Těmito okolnostmi se však soud I. stupně v [anonymizováno] nezabýval a žalobu zamítl z důvodu, že žalovaná v dobré víře byla. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2017 č. j. 72 Co 325/2016-150 zamítavý výrok [anonymizováno] potvrdil, když v mezidobí došlo k zápisu vybavení [anonymizováno] vč. [příjmení] do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba], čímž došlo k tomu, že žalobce nemohl o vydání věcí žalovat žalovanou. To se stalo proto, že po rozhodnutí o neúčinnosti kupní smlouvy, zapsal insolvenční správce [anonymizováno] a vybavení vč. [příjmení] do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] Žalobce podal proti insolvenčnímu správci žalobu o vyloučení stolů ze soupisu majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] [anonymizováno] Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 177 ICm 2595/2016 bylo rozhodnuto o vyloučení stolů ze soupisu majetkové podstaty, protože žalobce ke stolům prokázal nabývací titul. [příjmení] [příjmení] je proto žalobce.

4. K námitce promlčení vznesení žalovanou žalobce uvedl, že její uplatnění je v rozporu s dobrými mravy. Odůvodnil to tím, že žalovaná jednala v rámci sporů vedených se žalobcem v rozporu s dobrými mravy, lhala o zaplacení kupní ceny, to podporovala falešnými důkazy a svým jednáním a svými tvrzeními mu bránila v tom, aby žalobu podal dříve. Na základě nepravdivých tvrzení žalované byla zamítnuta žaloba na vydání stolů podaná žalobcem proti žalované s odůvodněním, že kupní smlouva se řídí obchodním zákoníkem a žalovaná na jejím základě vlastnické právo ke stolům v dobré víře nabyla. S ohledem na nepravomocný Rozsudek byl žalobce od 13. 4. 2016 v nejistotě o svém vlastnickém právu. Až dne 25. 5. 2021, kdy bylo rozhodnuto o vynětí stolů z majetkové podstaty společnosti [právnická osoba], získal žalobce jistotu, že vlastníkem je on. Od tohoto data začala žalobci běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, protože teprve tehdy mohl jako vlastník začít uplatňovat svá práva, mj. i právo na vydání bezdůvodného obohacení. Je proto v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaná, která zapříčinila závadný stav (sporovala vlastnické právo žalobce) za účelem vlastního obohacení, mohla namítat promlčení.

5. Mezi stranami je sporu o tom, zda je žalobce oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení za užívání [příjmení], když žalovaná rozporuje jeho vlastnické právo a tvrdí, že vlastnické právo ke [příjmení] nabyla ona, dále v tom, zda se užíváním [příjmení] obohatila právě žalovaná, když žalovaná namítá užívání [příjmení] nájemcem, a především je mezi stranami sporné, zda žalobce nárok uplatnil včas, když žalovaná vznesla námitku promlčení, kterou žalobce označil za rozpornou s dobrými mravy.

6. Na jednání dne 18. 1. 2023 soud poskytl účastníkům v tomto směru poučení dle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen: „o.s.ř.“), kdy poučení směřovalo k otázce aktivní a pasivní legitimace, především pak k otázce promlčení nároku. Soud žalobce poučil, aby dostatečně tvrdil a prokazoval, že žalobu podal včas, a pokud tvrdí, že námitka promlčení žalované je v rozporu s dobrými mravy, pak je nutné, aby konkrétně tvrdil a prokázal, že žalobu nemohl podat dříve právě pro jednání žalované, které bylo v rozporu s dobrými mravy.

7. S ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení vedl soud dokazování primárně k posouzení toho, zda byla žaloba podána včas, tj. k posouzení okolností významných pro běh promlčecí lhůty ohledně žalobou uplatněného nároku žalobce a toho, zda vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. K tomu přistoupil z toho důvodu, že i pokud by byl žalobce aktivně legitimován k podání žaloby a/nebo žalovaná pasivně legitimována, vznesená námitka promlčení by vedla v obou případech k zamítnutí žaloby. Otázka promlčení proto musela být vyřešena přednostně.

8. Soud proto k této otázce provedl dokazování následujícími listinnými důkazy:

9. Z úplného výpisu z Obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] vyplývá, že společnost od založení do 1. 10. 2010 používala firmu [právnická osoba], od 1. 10. 2010 užívá firmu [právnická osoba] Ve výpisu je uvedeno, že jednatelem společnosti byla od založení do 1. 10. 2010 [anonymizováno] [jméno] [příjmení], od 1. 10. 2010 do 15. 4. 2013 jím byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a od 15.4.2013 do současnosti jím je žalobce. Z výpisu dále plyne, že dne 16. 11. 2010 bylo ohledně společnosti zahájeno insolvenční řízení, dne 16. 5. 2011 bylo rozhodnuto o úpadku společnosti a dne 13. 7. 2011 bylo rozhodnuto o prohlášení konkurzu na majetek společnosti.

10. Z faktury/daňového dokladu [číslo] [číslo] vyplývá, že faktury byly vystavené panem [jméno] [příjmení] na stoly pro 4 osoby a pro 2 osoby a pro 6 osob, odběratel je uveden pan [celé jméno žalobce]. Faktury jsou splatné dne 3. 3. 2008.

11. Z kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2010 vyplývá, že mezi společností [právnická osoba] na straně prodávající a žalovanou na straně kupující byla uzavřena smlouva o koupi [anonymizováno] - jiného nebytového prostoru č. [rok] [číslo]. Kupní cena byla ujednána ve výši 3 333 010 Kč Smlouva je opatřena úředně ověřenými podpisy žalované a [jméno] [příjmení].

12. Z kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2010 vč. přílohy vyplývá, že mezi společností [právnická osoba] na straně prodávající a žalovanou na straně kupující byla uzavřena smlouva o koupi„ zařízení a inventáře nebytových prostor“ specifikovaných v čl. I, přičemž v čl. I. prodávající prohlašuje, že je vlastníkem movitého zařízení a inventáře umístěného v jiném nebytovém prostoru č. [rok] [číslo] (v [anonymizováno]). Konkrétní specifikace zařízení a inventáře je uvedena v příloze [číslo] smlouvy a jej její nedílnou součástí. Ke kupní smlouvě je přiložena kopie seznamu vybavení, v němž jsou uvedeny i stoly. Kupní cena byla ujednána ve výši 1 250 000 Kč Smlouva je opatřena podpisy, jež se graficky shodují s podpisy na kupní smlouvě na [anonymizováno].

13. V nájemní smlouvě ze dne 13. 4. 2011 uzavřené mezi žalovanou na straně pronajímatele a společností [právnická osoba] na straně nájemce je uvedeno, že strany uzavírají nájemní smlouvu na prostory sloužící k podnikání – [anonymizováno] vč. movitých věcí dle přílohy [číslo] smlouvy, a to na dobu od 15. 4. 2011 do 14. 4. 2016 za účelem provozování hostinské činnosti.

14. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 37 T 11/2014 ze dne 22. 5. 2014 vyplývá, že obžalovaný (zde žalobce) byl odsouzen za [anonymizováno] nebezpečného pronásledování mj. poškozené žalované a byl mu uložen trest s podmíněným odkladem. Z rozsudku plyne, že žalobce začal poškozené žalované vyhrožovat v roce 2010, v návaznosti na to, že došlo k uzavření kupních smluv na [anonymizováno] a na vybavení [anonymizováno].

15. Z žaloby ze dne 18. 4. 2013 založené v připojeném spise zdejšího soudu sp. zn. 59 C 98/2013 na č.l. 1 vyplývá, že žalobce se po žalované domáhal vydání stolů umístěných v [anonymizováno] s tím, že žalovaná je vlastníkem [anonymizováno], avšak není oprávněna užívat stoly.

16. Z návrhu žalobce ze dne 16. 1. 2014 založeného v připojeném spise zdejšího soudu sp. zn. 59 C 98/2013 na č.l. 20 vyplývá, že žalobce specifikoval stoly, jejichž vydání se domáhal, dále navrhl přistoupení dalšího subjektu na straně žalované, a to [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], která žalované stoly měla v předmětné době v držení na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 4. 2011.

17. Usnesením ze dne 22. 1. 2014 založeném v připojeném spise zdejšího soudu sp. zn. 59 C 98/2013 na č.l. 24, soud připustil, aby do řízení na straně žalované vstoupila společnost [právnická osoba]

18. Z vyjádření žalované ze dne 12. 3. 2014 založeného v připojeném spise zdejšího soudu sp. zn. 59 C 98/2013 na č.l. 27 vyplývá, že žalovaná popírá, že má stoly v držení ona, když vybavení [anonymizováno] má v držení její nájemce společnost [právnická osoba] a dále tvrdí, že stoly nabyla na základě kupní smlouvy na vybavení [anonymizováno] ze dne 22. 4. 2010 a že vlastnické právo na ni přešlo převzetím věcí ke dni podpisu smlouvy.

19. Z vyjádření žalobce ze dne 3. 10. 2014 založeného v připojeném spise zdejšího soudu sp. zn. 59 C 98/2013 na č.l. 38 vyplývá, že žalobce namítá, že nedošlo k převodu vlastnického práva ke stolům, když kupní smlouva se řídí obč. zák., nikoliv obch. zák., pročež není možné nabytí od neoprávněného, a dále že převáděné vybavení nebylo dostatečně specifikováno a dále že nemůže být samostatným předmětem převodu, pročež namítal absolutní neplatnost kupní smlouvy.

20. Z protokolu ze dne 13. 4. 2016 založeného v připojeném spise zdejšího soudu sp. zn. 59 C 98/2013 na č.l. 56 vyplývá, že svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že kupní ceny za [anonymizováno] i vybavení byly žalovanou společnosti [právnická osoba] zaplaceny. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 59 C 98/2013-108 ze dne 13. 4. 2016 vyplývá, že žaloba o vydání stolů směřující proti žalované a společnosti [právnická osoba] byla zamítnuta z důvodu, že žalovaná kupní smlouvou ze dne 22. 4. 2010 dle § 446 obch. zák. nabyla vybavení [anonymizováno] vč. stolů, přičemž žalovaná byla v dobré víře o tom, že stoly jsou součástí vybavení [anonymizováno].

21. Z odvolání proti [anonymizováno] ze dne 13. 7. 2016 založeného ve spise sp. zn. 59 C 98/2013 č.l. 113 vyplývá, že žalobce namítal četná procesní pochybení soudu, včetně pochybení v právní kvalifikaci, zejména ohledně dobré víry žalované a platnosti kupní smlouvy.

22. Z žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty s datem 15. 7. 2016 vyplývá, že žalobce se domáhal vyloučení stolů zahrnutých do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] dne 23. 6. 2016 a tvrdil, že je jejich vlastníkem, když na dlužníka stoly nikdy nepřevedl.

23. Z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 72 Co 325/2016-150 ze dne 1. 2. 2017 vyplývá, že odvolací soud potvrdil Rozsudek z důvodu, že stoly, jejichž vydání se žalobce domáhal, byly zapsané do majetkové podstaty dlužníka společnosti [právnická osoba], a jejich vydání je možné se domáhat jen na základě vylučovací žaloby.

24. Z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 177 ICM 2595/2016-160 ze dne 25. 5. 2021 vyplývá, že z majetkové podstaty dlužníka společnosti [právnická osoba] byly k žalobě žalobce vyloučeny movité věci – stoly pořadové [číslo] z důvodu, že žalobce prokázal, že ke vyloučeným položkám nabyl vlastnické právo na základě smlouvy s [jméno] [příjmení].

25. Z žaloby o zaplacení škody způsobená postupem insolvenčního správce na majetkové podstatě podaná dlužníkem společností [právnická osoba] ze dne 26. 2. 2016 vyplývá, že žalobce jako jednatel dlužníka v žalobě na str. 4 uvádí, že uzavření kupních smluv bylo simulovaným právním jednáním, dále na str. 8, že kupní cena nebyla zaplacena, což vypovídá o účelovosti převodu, a že převod byl proveden v rozporu s dobrými mravy. Tím, že insolvenční správce neměl tyto okolnosti tvrdit a neměl žalovat o určení neplatnosti obou kupních smluv měla společnosti vzniknout škoda spočívající v tom, že nemohl být podána žaloba o vydání bezdůvodného obohacení za užívání věcí zapsaných v majetkové podstatě dlužníka.

26. Z doplnění návrhu ze dne 26. 7. 2017 ze strany žalobce a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu vyplývá, že žalobce jako jednatel společnosti [právnická osoba] tvrdil, že soudkyně má k dispozici informace o propojení simulování zaplacení kupních smluv na věcí movité a dalších skutečností způsobujících absolutní neplatnost úkonu.

27. Z vyjádření právního zástupce za společnost [právnická osoba] ze dne 17. 4. 2019, plyne, že společnost uváděla, z jakých důvodů žalované nesvědčí vlastnické právo ke stolům, když argumentuje tím, že kupní smlouva na vybavení [anonymizováno] ze dne 22. 4. 2010 je dle § 39 obč. zák. absolutně neplatným právním jednáním mj. z důvodu, že nebyla zaplacena kupní cena a je v rozporu s dobrými mravy.

28. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 665/2019-420 ze dne 1. 6. 2020 vyplývá, že odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 177 ICm 3012/2016-316 ze dne 20. 6. 2019, když soud zamítl žalobu žalované na určení pravosti, výše a pořadí pohledávky z titulu vrácení kupní ceny z kupní smlouvy na [anonymizováno], z důvodu, že nebylo prokázáno zaplacení kupní ceny.

29. Z listin na č.l. 86 spisu obsahující e-mailovou komunikaci mezi žalobcem a žalovanou vyplývá, že v rozmezí 19. 7. 2022 až 12. 8. 2022 zasílal žalobce žalované vulgární zprávy.

30. Z ostatních provedených listinných důkazů neplynou relevantní skutečnosti pro toto řízení, když relevantní skutečnosti jimi prokazované buď již byly prokázány jinými důkazy, či se důkazy netýkaly posuzované právní otázky promlčení.

31. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. Další důkazní návrhy (výslech insolvenčního správce, znalecký posudek a další listinné důkazy a výslechy) soud zamítl jako nadbytečné, když skutkový stav podstatný pro rozhodnutí ve věci byl bezpečně zjištěn z důkazů v řízení provedených.

32. Z provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: Žalobce na základě smlouvy o dílo uzavřené s panem [jméno] [příjmení] v roce 2008 nabyl vlastnické právo ke stolům, vč. [příjmení]. Dne 22. 4. 2010 společnost [právnická osoba] na straně prodávající uzavřela s žalovanou na straně kupující dvě kupní smlouvy na [anonymizováno] a na vybavení vč. stolů ve vlastnictví žalobce. Žalovaná neprokázala, že by kupní cena za vybavení [anonymizováno] byla zaplacena, což neprokázala ani v řízení vedeném u insolvenčního soudu sp. zn. 177 ICm 3012/2016 ohledně zaplacení kupní ceny za [anonymizováno]. Dne 13. 4. 2011 uzavřela žalovaná na straně pronajímatele nájemní smlouvu se společností [právnická osoba] na straně nájemce ohledně nájmu [anonymizováno] vč. movitých věcí dle přílohy [číslo] smlouvy, a to na dobu od 15. 4. 2011 do 14. 4. 2016 za účelem provozování hostinské činnosti.

33. Vztahy mezi žalobcem a žalovanou jsou vyhrocené, dlouhodobě nepřátelské v osobní i pracovní rovině. Žalobce od roku 2010 vyhrožoval žalované a psal jí vulgární zprávy z důvodu, že došlo k uzavření kupních smluv na [anonymizováno] a vybavení [anonymizováno], za což byl v roce 2014 odsouzen za přečin nebezpečného pronásledování mj. poškozené žalované. Žalobce žalované zasílal vulgární SMS zprávy i v roce 2022 v průběhu tohoto řízení.

34. Žalobce dne 18. 4. 2013 podal u zdejšího soudu proti žalované žalobu, kterou se domáhal vydání stolů. Žalovaná v řízení tvrdila, že stoly neužívá ona, ale má je v držení nájemce [právnická osoba] Dále žalovaná tvrdila, že nevěděla, že stoly nebyly ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], ale s ohledem na obchodněprávní charakter kupní smlouvy a svou dobrou víru tyto stoly kupní smlouvou nabyla. Žalobce podal dne 16. 1. 2014 návrh na přistoupení společnosti [právnická osoba] do řízení na straně žalované, čemuž soud vyhověl. Žalobce v řízení tvrdil, že [anonymizováno] i vybavení byly prodány pod cenou, z čehož dovozoval neplatnost kupních smluv. Neplatnost kupních smluv dále dovozoval z toho, že vybavení nemohlo být samostatným předmětem kupní smlouvy. Dále podotýkal, že kupní smlouva na vybavení se řídí občanským zákoníkem, dle kterého nelze nabýt vlastnické právo od neoprávněného. Soud I. stupně Rozsudkem žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že kupní smlouva na vybavení restaurace se řídí obchodním zákoníkem a konstatoval, že žalovaná byla v dobré víře o tom, že pokud nabývá vlastnictví [anonymizováno], nabývá i stoly, které byly v [anonymizováno] v dané chvíli umístěny. Soud vycházel i ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], jež mj. uvedla, že kupní ceny za [anonymizováno] a vybavení byly zaplaceny. Žalobce s Rozsudkem nesouhlasil a dne 13. 7. 2016 podal obsáhlé odvolání, v němž soudu vytýkal zejména právní pochybení ohledně závěru o dobré víře žalované a platnosti kupní smlouvy. Odvolací soud se konkrétními odvolacími námitkami žalobce nezabýval, ale rozsudkem ze dne 1. 2. 2017 potvrdil zamítnutí žaloby, avšak s jiným odůvodněním, když v mezidobí došlo k zápisu stolů do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba], kvůli čemuž nebylo možné se vydání stolů domáhat v civilním řízení, ale pouze v rámci řízení insolvenčního.

35. Žalobce ve svých podáních i po vydání Rozsudku dne 13. 4. 2016 uváděl, že kupní smlouvy na [anonymizováno] i vybavení [anonymizováno] jsou absolutně neplatné a že je vlastníkem stolů. Bezprostředně po zahrnutí stolů do majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] dne 23. 6. 2016 žalobce dne 15. 7. 2016 podal žalobu o vyloučení stolů z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] Žalobce i v dalších řízeních opakovaně tvrdil, že kupní smlouvy jsou absolutně neplatné a tvrdil, že žalovaná se vůči dlužníkovi [právnická osoba] užíváním [anonymizováno] a vybavení bezdůvodně obohatila (dne 26. 2. 2016 namítal, že uzavření kupních smluv bylo simulovaným právním jednáním, že kupní cena nabyla zaplacena, což vypovídá o účelovosti převodu, a že převod byl proveden v rozporu s dobrými mravy a insolvenčnímu správci vytýkal, že se vůči žalované nedomáhal vydání bezdůvodného obohacení, dne 26. 7. 2017 opět namítal propojení simulování zaplacení kupních smluv na věcí movité a dalších skutečností způsobujících absolutní neplatnost úkonu, dne 17. 4. 2019 namítal rozpor s dobrými mravy pro nezaplacení kupní ceny na vybavení [anonymizováno]). Dne 25. 5. 2021 soud stoly vyloučil z majetkové podstaty společnosti [právnická osoba]

36. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

37. Dle § 107 obč. zák.:„ (1) Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. (2) Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“ 38. Dle § 621 OZ:„ Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k vydání.“ 39. Dle § 629 OZ:„ (1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.“ 40. Dle § 638 OZ:„ (1) Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. (2) Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.“ 41. Žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání [příjmení] v období od 10. 5. 2012 do 16. 8. 2016. S ohledem na to, že ode dne 1. 1. 2014 došlo ke změně relevantní právní úpravy a nabyl účinnosti nový občanský zákoník ([příjmení]), je třeba pro posouzení bezdůvodného obohacení za dobu od 10. 5. 2012 do 31. 12. 2013 použít obč. zák. a pro dobu od 1. 1. 2014 do 16. 8. 2016 OZ, dle toho, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

42. Žaloba byla podána dne 10. 5. 2022. Tohoto dne došlo ke stavení objektivní i subjektivní promlčecí lhůty. Žalovaná v tomto řízení vznesla námitku promlčení. Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí lhůty stanovené v zákoně pro vykonání práva. Promlčením sice nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže byla k uplatněnému právu vznesena námitka promlčení. S ohledem na vznesenou námitku promlčení se soud zabýval tím, zda žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil včas, tedy ve stanovené objektivní a subjektivní lhůtě. Právo je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty. Marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když ještě běží i druhá promlčecí lhůta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2423/2006).

43. Soud se nejprve zabýval tím, zda byla dodržena subjektivní promlčecí lhůta. Subjektivní promlčecí lhůta dle § 107 obč. zák. a shodně i dle § 621 OZ plyne od okamžiku, kdy se ochuzený dozví: (i) že došlo k bezdůvodnému obohacení a (ii) kdo se na jeho úkor obohatil. Obě tyto skutečnosti musí ochuzený vědět současně. Pro období od 10. 5. 2012 do 31. 12. 2013, subjektivní promlčecí lhůta dle § 107 obč. zák. činí dva roky, pro období od 1. 1. 2014 do 16. 8. 2016 činí dle § 629 OZ tři roky.

44. Z provedených důkazů plyne, že žalobce nejpozději ke dni 18. 4. 2013 (ke dni podání žaloby na vydání stolu vůči žalované) věděl, že [anonymizováno] a vybavení byla ze společnosti [právnická osoba] převedena na žalovanou. V tento moment má soud za to, že začala žalobci plynout subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že si žalobce stoly z [anonymizováno] neodvezl, musel vědět, že stoly jsou v [anonymizováno] nadále umístěny a že je užívá žalovaná. Žalobce tvrdil, že žalované nikdy nedovolil stoly používat. Pokud se tedy žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, pak o jejím užívání stolů věděl zřejmě již nejméně v roce 2010 a rovněž věděl, že je užívá bez jeho souhlasu a že fakticky stoly užívá na základě uvedené nájemní smlouvy uzavřené na dobu od 15. 4. 2011 do 14. 4. 2016 společnost [právnická osoba] Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení od žalované tak soud stanovil na 18. 4. 2013. Právo žalobce se proto promlčovalo pro období od 10. 5. 2012 do 31. 12. 2013 v době od 18. 4. 2015 do 31. 12. 2015, a pro období od 1. 1. 2014 (účinnost [příjmení]) do 16. 8. 2016 ke každému dni do tří let, tj. od 1. 1. 2017 do 16. 8. 2019. Ke dni podání žaloby k soudu dne 10. 5. 2022 tak bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení zcela jistě promlčeno.

45. Žalobce včasnost podání žaloby odůvodnil tím, že teprve dne 25. 5. 2021 (vyloučení stolu z majetkové podstaty společnosti [právnická osoba]) se dozvěděl o tom, že je vlastníkem [příjmení]. Žalobce uvedl, že nepravomocným Rozsudkem zdejšího soudu byl uveden v nejistotu v tom, zda je vlastníkem [příjmení]. Tato nejistota měla být napravena až rozhodnutím o vyloučení stolů ze soupisu majetkové podstaty společnosti [právnická osoba] dne 25. 5. 2021. Soud však považuje argument žalobce o jeho nejistotě o vlastnickém právu způsobené Rozsudkem jako nevěrohodný a účelový. Z chování žalobce (žalobce dne 13. 7. 2016 podal podrobné odvolání proti Rozsudku včetně formulovaných námitek do právního posouzení, dva dny poté podal dne 15. 7. 2016 žalobu o vyloučení stolů z majetkové podstaty společnosti [právnická osoba], v níž tvrdil své vlastnické právo odvozené od smlouvy o dílo z roku 2008) a celého insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba] plyne, že žalobce se s Rozsudkem nikdy neztotožnil a nikdy nebyl argumenty uvedenými v Rozsudku přesvědčen. Bez ohledu na vydaný Rozsudek žalobce stále trval na tom, že je vlastníkem stolů a že kupní smlouva na prodej vybavení [anonymizováno] je neplatná. Argumentace, proč je třeba kupní smlouvu na vybavení považovat za neplatnou, se sice v průběhu času (zejména v řízení o vydání věci) vyvíjela, nicméně zůstala stejná v tom, že žalobce smlouvě nepřipisoval žádné právní následky. Od roku 2016 pak žalobce stabilně argumentoval také tím, že uzavření kupních smluv bylo simulovaným právním jednáním a že kupní cena nikdy nebyla zaplacena. Žalobce je nadto již zkušený účastník soudních sporů, který využívá všech dostupných opravných prostředků, podával v zastoupení i svým jménem v insolvenčním řízení společnosti [právnická osoba] mnohé návrhy směřující i proti úředním osobám, a tedy nepochybně nepovažuje nepravomocný závěr soudu za závazný a určující, jak se nyní snaží prezentovat. Soud dále poukazuje na žalobu na insolvenčního správce, kterou žalobce v insolvenčním řízení společnosti [právnická osoba] dne 26. 2. 2016 podal, v níž insolvenčnímu správci vytýkal, že nevymáhal po žalované bezdůvodné obohacení za užívání [anonymizováno] a vybavení, když měl vědět, že kupní smlouvy jsou neplatné a vlastníkem je společnost [právnická osoba] Žalobce tedy na jedné straně již v roce 2016 vytýká insolvenčnímu správci, že se nedomáhal bezdůvodného obohacení žalované na úkor společnosti [právnická osoba], avšak na druhé straně je žalobce za shodné skutkové situace až do roku 2022 ve vztahu k vymáhání bezdůvodného obohacení vůči žalované nečinný. Jestliže měl žalobce v roce 2016 za to, že informace o neplatnosti kupních smluv měly insolvenčního správce vést k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, pak sám žalobce mohl a měl podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání [příjmení] dříve, protože sám již nejméně od roku 2016 stabilně tvrdil, že kupní smlouva na vybavení je simulovaným jednáním, které se příčí dobrým mravům, a poukazoval na její absolutní neplatnost. Dále soud doplňuje, že ve vztahu k žalovanému období od 10. 5. 2012 do 31. 12. 2013 žalobce dopustil uplynutí subjektivní promlčecí lhůty ještě před vydáním Rozsudku, tedy v době, kdy žalobce dle svých tvrzení neměl pochyby o svém vlastnickém právu. V této době žalobci ničeho nebránilo žalobu o vydání bezdůvodného obohacení podat, ale žalobce tak přesto neučinil. Z těchto důvodů soud uzavírá, že Rozsudek nebyl způsobilý žalobce ovlivnit natolik, že by ztratil jistotu o tom, zda je vlastníkem [příjmení] a zda je oprávněn domáhat se vydání bezdůvodného obohacení. V žalobě o vydání bezdůvodného obohacení, kterou žalobce mohl a měl podat mnohem dříve, by si ostatně soud jako otázku předběžnou (byl-li by nárok uplatněn včas) otázku vlastnického práva žalobce ke [příjmení] zhodnotil samostatně.

46. Dále žalobce argumentoval tím, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce uvedl, že jeho nejistota o vlastnickém právu ke stolům plynula právě z protiprávního jednání žalované, která nepravdivě argumentovala, že je vlastníkem [anonymizováno] a vybavení a vč. [příjmení] (stolů), čímž zavinila vydání Rozsudku. Soud se však ani s tímto názorem žalobce neztotožnil.

47. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, 32 Cdo 812/2018, II.ÚS 2062/14) plyne, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

48. V usneseních sp. zn. 25 Cdo 1366/2016, 25 Cdo 1368/2016, 25 Cdo 371/2016 Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu, jež zamítl žalobu dovolatele s ohledem na vznesenou námitku promlčení, když: poukázal na to, že žalovaní nebránili oprávněným osobám ve včasném uplatnění práva na náhradu škody, ani je neztěžovali. K argumentu stěžovatele, že závěr o promlčení nároku je zjevně nespravedlivý, protože promlčení se dovolává ten, kdo úmyslně způsobil škodu a následně svou protiprávní činnost důkladně zastíral, Nejvyšší soud připomněl, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy se zásadně posuzuje individuálně s přihlédnutím ke konkrétním relevantním okolnostem sporu, zejména k počínání žalovaného v souvislosti s námitkou promlčení.

49. Za situace, kdy by žalobce byl Rozsudkem znejistěn, by bylo na místě řešit, zda není nemravné, aby žalovaná, jež svou procesní taktikou tuto nejistotu způsobila, námitku promlčení vznášela. Jak však soud vysvětlil výše, Rozsudek neměl na chování ani přístup žalobce rozhodující vliv. Ostatně je právem žalované (účastníka řízení) v soudním řízení tvrdit, co uzná za vhodné a je pak otázkou, zda svá tvrzení prokáže a jak je soud právně zhodnotí. Žalobce [příjmení] nepřikládal valný význam, podal proti němu opravný prostředek a trval na svém názoru o tom, že je vlastníkem stolů. Co se týče procesní taktiky žalované, ta sice v různých sporech namítala, že nabyla vlastnické právo ke [příjmení], nicméně jinak žalobci v podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nebránila. Žalobce byl nadto účastníkem nebo alespoň vedlejším účastníkem v té době probíhajících sporů a měl možnost se tvrzením žalované bránit. To, že žalobce nebyl v řízení sp. zn. 59 C 98/2013 argumentačně úspěšný, nemá na posouzení jednání žalované vliv. Protože žalovaná jinak než svou procesní taktikou žalobci v podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení nebránila ani mu podání žaloby neztěžovala, není na místě přistoupit k zásahu do právní jistoty žalované a jejího legitimního očekávání a posoudit vznesenou námitku promlčení za nemravnou. Okolnosti osobní povahy, totiž že mezi účastníky panovaly a doposud panují vyhrocené osobní i obchodní vztahy, pak samy o sobě nemohou vést k závěru, že by uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Soud na okraj dodává, že žalobce byl po celou dobu, co jsou řešeny záležitosti týkající se stolů, právně zastoupen jedním právním zástupcem. Pokud však žalobce s právním zástupcem dopustili, že došlo k promlčení první části žalované pohledávky ještě před vydáním Rozsudku, lze se spíše domnívat, že namísto nejistoty či zdrženlivé procesní taktiky způsobené Rozsudkem a tvrzeným jednáním žalované, oba jmenovaní na podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení spíše nepomysleli. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobce sám zavinil uplynutí subjektivní promlčecí lhůty a neshledal žádné důvody pro to, aby ke vznesené námitce promlčení nepřihlížel.

50. Za použití výše uvedené právní úpravy na zjištěný skutkový stav, soud dospěl k závěru, že plnění, kterého se žalobce domáhá za dobu od 10. 5. 2012 do 16. 8. 2016, je s ohledem na datum podání žaloby (10. 5. 2022) promlčeno.

51. Z důvodu promlčení nároku se soud blíže nezabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace účastníků. Jedná se o skutkově a právně komplikované otázky, pro jejichž posouzení by bylo třeba zkoumat charakter kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2010, otázku její platnosti a právních následků, a ve vztahu k žalované by bylo třeba s ohledem na právní úpravu OZ i obč. zák. posoudit, zda došlo k obohacení žalované, nájemce či obou. Ať by však soud dospěl k jakémukoliv závěru, žaloba žalobce by byla z důvodu promlčení zamítnuta. Z důvodu procesní ekonomie proto soud tyto otázky neřešil, neboť samotné zjištění o opožděném podání žaloby bylo pro její zamítnutí dostačující.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 46 270 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 233 850 Kč. Odměna sestává z částky 9 260 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, vyjádření ve věci samé, účast na jednání dne 18. 1. 2023 a dne 15. 3. 2023), čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 38 240 Kč ve výši 8 030 Kč.

53. Lhůta k plnění byla ve výroku o náhradě nákladů řízení stanovena v délce tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 částí věty před středníkem o.s.ř. Povinnost žalobce nahradit náklady řízení k rukám zástupkyně žalované se opírá o ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení