23 C 52/2013-429

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslavy Novotné a přísedících Věra Ševčíková a Eva Adamová ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnost rozvázání pracovního poměru takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne [datum], je neplatná.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne [datum] domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] je neplatná. Dopisem ze dne [datum] žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Porušení se měl žalobce dopustit tím, že jako vedoucí zastupitelského úřadu se sídlem v [anonymizována dvě slova] nezajistil dodržování režimových opatření stanovených„ projektem fyzické bezpečnosti ZÚ [anonymizována dvě slova]“ tím, že -) nezajistil dodržování podmínek a způsobu kontroly pohybu osob v objektu„ ZÚ“, s nimiž vedoucí„ ZÚ“ uzavřel pracovněprávní vztah dle místního práva (dále jen„ místní síly“), jestliže nebyla dodržována zásada, že jedny z dveří (vstupní dveře a další asi 3 m vzdálené bezpečnostní dveře) se mohou otvírat pouze tehdy, jsou-li zavřené dveře druhé; -) nezajistil bezpečnost objektu„ ZÚ“ včetně zabezpečené oblasti„ V“ v okamžicích soustředění vyslaných pracovníků do jedné místnosti„ ZÚ“, což umožňovalo nekontrolovaný a volný pohyb místních sil včetně ostrahy; -) porušil režim manipulace s klíči a identifikačními prostředky tím, že klíč od pokladního trezoru byl v rozporu s § 8 vyhlášky č. 528/2005 Sb. a vnitřními předpisy zaměstnavatele umístěn v zalepené obálce v trezoru na rezidenci„ VZÚ“, ačkoli měl být umístěn v objektu„ ZÚ“; -) nezajistil vypracování novely„ ochranného režimu“ po změně dispozičního uspořádání kanceláří na„ ZÚ“ (přesun kanceláře„ VZÚ“, sekretariátu, pokladní kanceláře). Porušení pracovních povinností se dále žalobce měl dopustit tím, že ve dnech [anonymizováno] a [datum] v pracovní době i mimo ní na pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení zaměstnanci. Uvedeným jednáním byly vytvořeny podmínky pro odcizení příruční pokladny a zaměstnavateli tak vznikla škoda 551 007,32 Kč O této„ mimořádné události“ informoval s velkým časovým odstupem, což přispělo k odstranění„ jakýchkoli případných stop a důkazů“. Žalobce v žalobě dále uvedl, že výpověď„ je neurčitá a nevymezuje dostatečně konkrétně skutkový důvod ukončení pracovního poměru“. Vedle toho namítal, že tvrzení, podle kterého porušením pracovních povinností umožnil odcizení pokladní hotovosti, je„ ryzí spekulace“, že žádné porušení povinnosti vytknuté ve výpovědi„ není závažné“. Žalobce učinil vše proto, aby byla dodržována pravidla o pohybu místních sil na„ ZÚ“, zaměstnanci byli seznámeni s dokumentem„ Ochranný režim ZÚ [anonymizována dvě slova]“, ve kterém je toto pravidlo zakotveno, a toto pravidlo bylo všem zaměstnancům zdůrazňováno i ústně; dodržováno bylo i pravidlo ohledně otevírání vstupních dveří. Uložení náhradních klíčů od pokladny bylo provedeno v souladu s „ Metodickým pokynem ředitelky OSR k výkonu pokladní služby na ZÚ“, ze kterého nevyplývá, že„ nemůže jít o trezor velvyslance v jeho rezidenci“; zde byl náhradní klíč umístěn do února [rok] a toto„ porušení povinnosti“ proto nemá s odcizením pokladny dne [datum] nic společného. K vytýkanému jednání, že nezajistil vypracování novely„ ochranného režimu“ po změně dispozičního uspořádání kanceláří na„ ZÚ“, uvedl, že došlo k přestěhování jen jeho kanceláře (ohledně přestěhování ostatních kanceláří výpověď neodpovídá skutečnosti), ve které však žalobce nemanipuloval s utajovanými skutečnostmi a pracoval zde jen s informacemi, se kterými„ Ochranný režim ZÚ“ dovoluje zacházet i mimo vyhrazené prostory; rovněž toto vytýkané jednání nesouvisí s odcizením pokladny. Tvrzení, že ve dnech [anonymizováno] a [datum] v pracovní době i mimo ni na pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení zaměstnanci, je hrubé zkreslení skutečnosti. Dne [datum] se konalo rozloučení s hospodářem„ ZÚ“, panem [celé jméno svědka], který se vracel do České republiky, jež se konalo v reprezentační jídelně, nikoli tedy na pracovišti jednotlivých zaměstnanců, a v pracovní době došlo jen k předání daru a k symbolickému přípitku. Odcizení hotovosti žalobce zjistil dne [datum] a hned [datum] tuto skutečnost telefonicky oznámil bezpečnostní ředitelce„ MZV“ a dne [datum] tak učinil i písemně; žalobce je proto přesvědčen, že svoji oznamovací povinnost splnil.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil, tak že„ nezajistil dodržování režimových opatření stanovených projektem fyzické bezpečnosti ZÚ v [anonymizována dvě slova] a porušil ochranný režim [spisová značka] ze dne 6. 10. 2010, čímž byly vytvořeny podmínky pro odcizení hotovosti“.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že skutkový stav„ byl zjištěn neúplně, nesprávně, neboť hodnocení důkazů, které provedl, neodpovídá zásadám uvedeným v § 132 o. s. ř.“, že se„ nevypořádal s obranou žalobce“, jeho důkazními návrhy a učinil skutková zjištění (o požívání alkoholu na pracovišti), která nemají oporu v provedeném dokazování.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] znovu žalobu zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované. Soud prvního stupně po doplnění a zopakování dokazování dospěl k závěru, že„ všechna porušení povinností byla prokázána mimořádnou kontrolou [anonymizována dvě slova], a to jejím zápisem z této kontroly“. Nebyla dodržována režimová opatření stanovená směrnicí [spisová značka] [anonymizováno] z [datum rozhodnutí], jestliže„ dveře s koulí jsou stále otevřené, docházelo k pohybu místních sil po budově bez doprovodu i v místnostech ve zvláštním režimu, docházelo k nedovolené manipulaci s klíči“, které se„ nesmí v žádném případě vynášet z objektu“. Vzhledem k tomu, že uvedené závěry nebyly zpochybněny ani výpovědí svědka [celé jméno svědka], jenž (na rozdíl od své svědecké výpovědi) proti obsahu zápisu [anonymizována dvě slova], který podepsal, ve stanovené lhůtě do [datum] námitky nevznesl, byla žaloba zamítnuta, neboť došlo„ k naplnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce“.

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné provedení důkazu směrnicí žalované [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], k němuž„ v režimu utajení“ přistoupil jen předseda senátu, jenž v této souvislosti ve vztahu k účastníkům řízení, jejich zástupcům a přísedícím nepostupoval podle § 40a o. s. ř.

6. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] je neplatná, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] změněné dohodou ze dne [datum], že jmenovací listinou ze dne [datum] byl žalobce jmenován do funkce vedoucího zastupitelského úřadu v [anonymizována dvě slova], kde pracoval jako velvyslanec - vedoucí zastupitelského úřadu. Dopisem ze dne [datum] byl žalobce z funkce ke dni [datum] odvolán a dne [datum] mu byla doručena posuzovaná výpověď z pracovního poměru. Žalobce z titulu své funkce odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu stanoveného směrnicí [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], která určuje základní bezpečnostní pravidla pro vstup a pohyb zaměstnanců, místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a ostrahy. Tento ochranný režim nebyl dodržován. V době oslavy konané dne [datum] a [datum] nebyly zabezpečeny místnosti podléhající ochrannému režimu, byly vynášeny klíče od pokladny z objektu, byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední místnosti nebyly zamykány, celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hodin ráno, i když podle bezpečnostní směrnice úřední místnosti zabezpečeny být měly. Jediný schválený režim byl narušen přestěhováním velvyslance do jiné místnosti (změna uspořádání kanceláří nebyla na ústředí„ MZV“ schválena) a jiný schválen nebyl. Nedodržení pravidel uvedených ve směrnici [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí]„ vytvořilo podmínky, za kterých došlo ke krádeži vysoké částky peněz“ (odcizení valutové příruční pokladny s částkou 22 305 USD a 3 057 EUR, v přepočtu 551 007,32 Kč); o události žalobce žalovanou informoval dopisem ze dne [datum]. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnosti zaměstnance podle § 301 zákoníku práce, obecnou prevenční povinnost zaměstnance a vnitřní předpisy zaměstnavatele, a důvod výpovědi byl proto naplněn;„ vzhledem k výši škody a vedoucí pozici žalobce“ vyhodnotil„ porušení pracovních povinností žalobcem jako závažné“ a uzavřel, že„ byly naplněny zákonné předpoklady pro ukončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce“.

7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobce jako vedoucí zastupitelského úřadu České republiky u prezidentky [anonymizováno] republiky, prezidenta [anonymizováno] republiky a prezidenta [anonymizováno] východní republiky se sídlem v [anonymizována dvě slova] měl postavení vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3 zákoníku práce) a vztahovaly se na něj základní povinnosti zaměstnance uvedené v § 301 zákoníku práce a povinnosti vedoucího zaměstnance vyjmenované v § 302 zákoníku práce. V době od 14:30 hodin dne [datum] do 2:30 hodin dne [datum] - kdy ve společenských prostorách zastupitelského úřadu probíhalo rozloučení se zaměstnancem M. [celé jméno svědka], v průběhu kterého byl konzumován alkohol, jednotlivé místnosti nebyly zamykány, tedy byly volně průchozí -„ došlo k mimořádné události spočívající v odcizení valutové pokladny obsahující hotovost„ převyšující 550 000 Kč“; přitom„ je zřejmé, že k odcizení valutové pokladny došlo, aniž by na dveřích místnosti nebo na trezoru byly shledány stopy násilného vniknutí, poškození zámku, překonávání bezpečnostních opatření“. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec bez ohledu na to, zda byly dodrženy všechny povinnosti stanovené interními předpisy žalované, porušil především svoje základní povinnosti stanovené zejména ustanovením § 302 písm. g) zákoníku práce, tedy povinnost zabezpečovat přijetí účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, a dále povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Je proto nepochybné, že žalobce je odpovědný za jednání, které žalovaná žalobci ve výpovědi vytýká, tedy za„ odcizení valutové pokladny, k němuž došlo v prostorách velvyslanectví, kdy zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí, která v prostorách velvyslanectví probíhala“. Jednání žalobce potom„ lze zejména s ohledem na výši škody, která žalované vznikla, hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, které naplňuje skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce“.

8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti„ všem jeho výrokům“. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že„ ve výpovědi není nikde uvedeno, že je žalobci dána pro porušení ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce“, přesto odvolací soud dospívá„ ke zcela překvapivému závěru, že výpověď je platná“, protože žalobce toto ustanovení porušil. Je přitom„ apriori vyloučeno, aby se soud zabýval jakýmkoliv jiným porušením povinnosti než takovým, které bylo ve výpovědi specifikováno“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nedá vůbec poznat, proč odvolací soud rozhodl tak, jak rozhodl, jestliže„ neoznačuje ani jednu povinnost, kterou měl žalobce porušit“. V rozhodnutí konstatuje, že v průběhu„ rozlučky“ s M. [celé jméno svědka]„ jednotlivé místnosti nebyly běžně zamykány, byly volně průchozí“, a„ zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí“. Uvedené závěry„ nejsou pravdivé nebo minimálně nebyly prokázány“. Nadto uvedené„ předmětem výpovědi nebylo“; v souvislosti s „ rozlučkou“ mu žalovaná ve výpovědi vytýkala pouze konzumaci alkoholu. I když odvolací soud„ trefně“ cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2011 (sp. zn. 21 Cdo 735/2000 - pozn. dovolacího soudu), týkající se hodnocení intenzity„ porušení pracovní kázně“, podle kterého se měl zabývat celou řadou kritérií, vystačil si pouze s výší škody. Intenzitu porušení„ pracovní kázně“ není ale možno poměřovat pouze jediným kritériem, izolovaným, vytrženým ze souvislostí od kritérií ostatních. Navíc i samotná výše škody by měla být vztažena ke konkrétnímu zaměstnavateli a jeho poměrům, jestliže„ ztráta 500 000 Kč má jistě zcela jiný význam pro drobného podnikatele než pro stát“. Jako„ sporné otázky“, jejichž vyřešení se„ dožaduje“, dovolatel vymezil, zda„ je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou z důvodu jiného porušení pracovněprávních předpisů než toho, pro které byla výpověď zaměstnanci dána“, zda„ je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou, aniž by označil jakoukoliv konkrétní pracovněprávní povinnost, kterou zaměstnanec porušil“, zda„ je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou s odkazem na konkrétní skutkové důvody, jejichž existence v řízení vůbec nebyla prokázána, které zaměstnavatel ani netvrdil a které ani nebyly uvedeny ve výpovědi“, a zda„ je možné, aby soud rozhodl o tom, že jednání zaměstnance má intenzitu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci jen a pouze s ohledem na výši škody, aniž by se zabýval jakýmikoliv jinými rozhodnými kritérii a aniž by zkoumal citelnost škody ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnavateli“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Má za to, že dovolatel uplatnil v dovolání jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jestliže ve skutečnosti napadá skutková zjištění soudů.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen„ o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po [datum] (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. NS konstatoval, že z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] změněné dohodou ze dne [datum], že jmenovací listinou ze dne [datum] byl žalobce jmenován do funkce vedoucího zastupitelského úřadu v [anonymizována dvě slova], kde pracoval jako velvyslanec - vedoucí zastupitelského úřadu. Žalobce z titulu své funkce odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu stanoveného směrnicí [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], která určuje základní bezpečnostní pravidla pro vstup a pohyb zaměstnanců, místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a ostrahy. Tento ochranný režim nebyl v době oslavy konané dne [datum] a [datum] (rozloučení se zaměstnancem M. [celé jméno svědka]), kdy byl konzumován alkohol, nebyly zabezpečeny místnosti podléhající ochrannému režimu, byly vynášeny klíče od pokladny z objektu, byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední místnosti nebyly zamykány, celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hodin ráno, i když podle bezpečnostní směrnice úřední místnosti zabezpečeny být měly, dodržován a v jejím průběhu došlo k „ mimořádné události“ spočívající v odcizení valutové pokladny obsahující hotovost (v přepočtu) 551 007,32 Kč. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu - mimo jiné - na vyřešení právní otázky, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. NS uvedl, že projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru dala žalovaná žalobci dopisem ze dne [datum] - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen„ zák. práce“). Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen„ pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru (§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce). K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance (§ 301 písm. c) zák. práce) ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Vedoucí zaměstnanci (srov. § 11 zák. práce) mají všechny povinnosti jako řadoví zaměstnanci, tj. plně se na ně vztahují povinnosti podle ustanovení § 301 zák. práce. Nadto mají ještě další povinnosti, které jim ukládá ustanovení § 302 zák. práce; výčet těchto povinností je v obou případech taxativní. Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“,„ závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8 v časopise Práce a mzda, roč. 1995, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Škoda jako následek porušení pracovní povinnosti zaměstnancem tedy představuje jen jedno z mnoha dalších hledisek, k nimž soud při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce přihlíží (musí přihlížet). Na konkrétních okolnostech projednávané věci potom bude vždy záležet, jaký význam se bude vzniku škody a její výši při výsledném posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přikládat. V rozporu s uvedenými závěry soudní praxe však je takový postup, kdy soud ke vzniku škody přihlíží jako k jedinému kritériu, jež toto výsledné posouzení ovlivňuje. Výše škody je objektivní kategorií, jejíž význam se s ohledem na osobu poškozeného zaměstnavatele a jeho majetkové poměry nemění. Nelze proto akceptovat úvahy, že by ekonomicky silný zaměstnavatel měl vykazovat jakousi vyšší míru tolerance k jednání zaměstnance, který ho porušením svých pracovních povinností poškodil (způsobil mu majetkovou újmu), a že by proto jen s ohledem na tyto jeho poměry porušení pracovních povinností u takového zaměstnavatele dosahovalo nižší intenzity než obdobné porušení pracovních povinností u zaměstnavatele méně ekonomicky silného. Povinnost, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsobovali zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální, se vztahuje stejně na všechny zaměstnance bez ohledu na to, kdo je jejich zaměstnavatel. Argumentaci dovolatele, podle které by při úvaze o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem mělo být zohledněno, že„ ztráta 500 000 Kč má jistě zcela jiný význam pro drobného podnikatele než pro stát“, a„ citelnost škody“ by měla být posuzována„ ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnavateli“, nelze proto považovat za správnou. V projednávané věci odvolací soud při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce v souladu se shora uvedenými závěry soudní praxe nepostupoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem jen stručně odůvodnil tím, že„ uvedené jednání žalobce lze zejména s ohledem na výši škody, která žalované vznikla, hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci“. Z takto podaného odůvodnění není dostatečně zřejmé, zda odvolací soud závěr o intenzitě porušení pracovních povinností učinil výhradně (a tedy nesprávně) na základě skutečnosti, že žalobce porušením pracovních povinností způsobil žalované škodu v podobě odcizené pokladní hotovosti„ převyšující 550 000 Kč“, nebo zda přihlížel i k jiným (popřípadě kterým) hlediskům a jak tato při svých úvahách zohlednil. Přihlíží-li se při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci též k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, nelze skutečnost, že zaměstnanec svým jednáním způsobil zaměstnavateli škodu (jako další hledisko pro učinění závěru o výsledné intenzitě porušení pracovní povinnosti) náležitě zohlednit bez poznatků o tom, v jaké míře se porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance na vzniku škody podílelo. Odvolací soud učinil závěr, že žalobce„ je odpovědný“ za„ odcizení valutové pokladny, k němuž došlo v prostorách velvyslanectví, kdy zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí, která v prostorách velvyslanectví probíhala“. Blíže již ale nevysvětlil, jak konkrétně uvedené„ snížení ostrahy objektu“ vzhledem k jeho vnějším a vnitřním dispozicím, umístění a zabezpečení pokladny nebo nakládání s klíči odcizení pokladny umožnilo, resp. v jaké míře k němu porušení pracovních povinností ze strany žalobce přispělo. Nelze přitom souhlasit s názorem odvolacího soudu, že z hlediska závěru o porušení pracovních povinností žalobcem není významné,„ zda byly dodrženy všechny povinnosti stanovené interními předpisy žalovaného“ upravující zajištění objektu zastupitelského úřadu a ochranu majetku zaměstnavatele. V první řadě je třeba se zabývat tím, zda žalobce porušil konkrétní povinnosti vyplývající z vnitřních předpisů, popř. pokynů nadřízeného zaměstnance, a teprve v případě, že by tyto předpisy (pokyny) určitou oblast zajištění objektu a ochrany majetku neupravovaly, přichází na řadu posouzení, zda žalobce neporušil obecnou povinnost podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce, popř. prevenční povinnost zaměstnance podle ustanovení § 249 zák. práce. Úvahu odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem neshledal dovolací soud za úplnou a správnou. Na základě výše uvedeného dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího tak soudu I. stupně. Právní názor dovolacího soudu je závazný.

11. Soud prvního stupně vázán názorem dovolacího soudu, si jej vyložil tak, že dovolací soud nevytýkal soudům nižšího stupně neúplně zjištěný skutkový stav, ale to, že soudy obou stupňů svou úvahu o intenzitě porušení pracovních povinností odůvodnily pouze vznikem škody a tato úvaha proto nebyla podle názoru Nejvyššího soudu úplná a správná. Soudy nižšího stupně se měly zabývat při posuzování intenzity porušení pracovních povinností jednotlivými kritériii uvedenými např. v rozhodnutí NS ze dne 14. 2001 21Cdo 735/2000 Sb. Měly přihlédnout k funkci kterou zaměstnanec zastával, míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměrstnance, důsledky tohoto porušení, k tomu zda svým porušením způsobil škodu. Je třeba vždy tato hlediska hodnotit se zřetelem k jejich významu v jednotlivé věci. Soud tedy vyšel z již zjištěného skutkového stavu, který znovu posoudil.

12. Žalovaná ve svém vyjádření k výzvě soudu, uvedla, že Nejvyšší soud nevytýká neúplně zjištěný skutkový stav, ani jeho nesprávné právní posouzení, ale vytýká, že odůvodnění o závažnosti porušení pracovních povinností, jak je provedly soudy obou stupňů, nemůže podle názoru Nejvyššího soudu spočívat výhradně ve vzniku škody. Žalovaná odkázala na svá vyjádření a provedené důkazy v tomto řízení. Poukázala na to, že výpovědní důvod žalovaná odůvodnila tak, že jak prokázala mimořádná kontrola generální inspekce MZV vykonaná na ZÚ v [anonymizována dvě slova] ve dnech [anonymizováno] až [datum], závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci spočívalo zejména v tom, že žalobce ve funkci vedoucího ZÚ jednal v rozporu s ustanovením § 302 zákoníku práce a v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele. Porušil tak ustanovení § 302 písm. g) zákoníku práce, a to povinnost zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, neplnil povinnosti vyplývající z čl. 4 odst. 2, písm. g) a čl. 4 odst. 4, písm. a) pracovního řádu, a to zejména povinnost řádně hospodařit se svěřenými prostředky, chránit majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou nebo zneužitím. Žalobce zejména nezajistil dodržování režimových opatření stanovených projektem fyzické bezpečnosti ZÚ v [anonymizována dvě slova] a porušil ochranný režim [spisová značka] – [příjmení], resp. [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí]. Ve výpovědi byla jednání žalobce, kterými byl tento ochranný režim porušen, v jednotlivostech skutkově vymezena. Dále žalobce porušil § 106 odst. 4, písm. e) zákoníku práce a čl. 4 odst. 2, písm. j) pracovního řádu, když ve dnech 7. 8. až [datum] v pracovní době i mimo ni na pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím požívali alkoholické nápoje v pracovní době i mimo ni jemu podřízení zaměstnanci. Žalobce dále porušil povinnost stanovenou v bodu 10 čl. 2 metodického pokynu ředitelky odboru správy rozpočtu [číslo] [rok] k provozování pokladní služby na ZÚ [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který stanovuje pravidla pro zajištění pokladní služby na ZÚ a směrnici o hospodaření s finančními prostředky kapitoly [stát. instituce] [číslo jednací] a článek 67 organizačního řádu [anonymizováno], který stanoví, že v případě odcizení nebo ztráty peněžní hotovosti je vedoucí ZÚ povinen neprodleně tuto skutečnost ohlásit generální inspekci a OSR. Žalobce, ačkoliv na ZÚ, kterého byl vedoucí, došlo k mimořádné události tím, že došlo k odcizení příruční pokladny a žalované tak vznikla škoda v celkové výši 551 007,32 Kč o této mimořádné skutečnosti informoval s velkým časovým odstupem a porušil tak povinnosti uložené mu vnitřními předpisy. Dne [datum] byla žalovaná žalobcem prostřednictvím [příjmení] informována listinou datovanou dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] – [anonymizováno] o mimořádné události, ke které došlo na ZÚ dne [datum] odcizením valutové příruční pokladny s částkou 22 305 USD a 3 057 EUR. Dle platného kursu představují tyto částky hodnotu v celkové výši 551 007,32 Kč. V reakci na toto sdělení bylo ústředím žalované obratem odeslána instrukce k dalšímu postupu o zajištění pokladní agendy na ZÚ ([číslo jednací] – [anonymizováno]) ustanovena kontrolní skupina (dále ve vyjádření důkaz označovaná jako KS). Během šetření se KS seznámila s celkovou bezpečnostní situací na ZÚ a systémem zajištění zabezpečené oblasti objektu ZÚ včetně pokladny s důrazem na dodržování ochranného režimu ZÚ, vnitřních předpisů MZV pro výkon pokladní agendy. Součástí šetření byly individuální pohovory se všemi pracovníky ZÚ včetně všech místních sil a pracovníka zajišťujícího v ten den ostrahu objektu ZÚ. Kontrolní skupinou bylo při šetření zjištěno, že odcizení pokladny má širší příčiny vyplývající nejenom z odpovědnosti pokladní ZÚ [jméno] [příjmení], ale vyplývá také z pochybení žalobce jako vedoucího ZÚ, a to zejména a/ při nedodržování schváleného ochranného režimu ZÚ v praxi, b/ v absenci kontroly režimu pohybu místních sil v prostorách ZÚ, čímž byla vytvořena atmosféra laxnosti a nedostatečné obezřetnosti, c/ v nezajištění bezpečnosti objektu ZÚ, včetně zabezpečené oblasti v okamžicích soustředění vysílaných pracovníků do jedné místnosti ZÚ, která umožňuje nekontrolovaný a volný pohyb místních sil, včetně ostrahy. Dále v tolerování a participaci na požívání alkoholických nápojů v pracovní době i mimo ni, prodleva, se kterou žalobce informoval ústředí o mimořádné události. Žalovaná dále připomněla, že jako důkaz bylo provedeno rozhodnutí [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] o schválení ochranného režimu ZÚ v [anonymizována dvě slova], samotný ochranný režim ZÚ [anonymizována dvě slova] č. j. [spisová značka] – [anonymizováno] je v režimu ochrany utajovaných informací podle zákona č. 412/2005 Sb. Soud provedl dokazování touto tajnou listinou a zjistil, že žalovaný nezajistil dodržování režimových opatření stanovených projektem fyzické bezpečnosti ZÚ v [anonymizována dvě slova] a porušil ochranný režim [spisová značka] – [příjmení], resp. [spisová značka] – [anonymizováno]. Ve výpovědi byla jednání žalobce, kterými byl tento ochranný režim porušen v jednotlivostech skutkově vymezena. V ochranném režimu je stanovena celá řada režimových opatření, která nebyla na ZÚ v [anonymizována dvě slova] dodržována. Jde zejména o porušení podmínek a způsobu kontroly pohybu osob v objektu a dále porušení režimu manipulace s technickými prostředky a jejich užívání, jak to vyplývá ze zápisu z mimořádné kontroly na ZÚ ČR v [anonymizována dvě slova] [číslo jednací] – [příjmení] ze dne [datum]. Ze zápisu plyne, že ze strany žalobce jako VZÚ šlo zejména o nedodržení schváleného ochranného režimu ZÚ v praxi (nekódování zabezpečených zón 1 a 2, pohyb místních sil v objektu ZÚ, pravidelné nezavírání dveří vedoucích do zabezpečené oblasti vyhrazené, přičemž navíc nebyla zpracována novela ochranného režimu pro změnu dispoziční uspořádání kanceláří na ZÚ – přesun kanceláře VZÚ, sekretariátu, pokladní kanceláře. Absentovala kontrola režimu pohybu místních sil v prostorách ZÚ, čímž byla vytvořena atmosféra laxnosti a nedostatečné obezřetnosti. Nebyla také zajištěna bezpečnost objektu ZÚ, včetně zabezpečené oblasti vyhrazené v okamžicích soustředění vysílaných pracovníků do jedné místnosti ZÚ, které umožňuje nekontrolovaný a volný pohyb místních sil včetně ostrahy.

13. Ze zjištěného skutkového stavu ze kterého vyšel i NS, učinil soud I. stupně tento skutkový závěr: Jednání, která byla žalobci vytýkána, jsou uvedena ve výpovědi. Především žalobce nezajistil dodržování režimových opatření stanovených projektem fyzické bezpečnosti Zastupitelského úřadu v [anonymizována dvě slova] a porušil tím ochranný režim specifikovaný pod číslem [spisová značka] [příjmení], resp. [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí]. Ta jednání, kterými byla porušena pravidla tohoto vnitřního předpisu, byla ve výpovědi konkretizována tak, že v době, kdy došlo nebo docházelo k rozloučení s jedním zaměstnancem, který na ZÚ končil, nebyla tato bezpečnostní pravidla náležitě dodržována. Skutečnost, že nebyl tento předpis dodržován, byla zjištěna jednak [anonymizována dvě slova], která na základě pravidel stanovených [anonymizována dvě slova] přijela na příslušné místo a zjistila, jakým způsobem k mimořádné situaci došlo. Porušení této bezpečnostní směrnice tzv. ochranného režimu bylo zjištěno [anonymizována dvě slova], bylo potvrzeno výpovědí tehdejší ředitelky [příjmení] paní [celé jméno svědkyně], která konkretizovala tato zjištění, uvedla, že bezpečnostní opatření nebyla dodržena, a to bylo vytýkáno žalobci, který za dodržování směrnice odpovídal. Dále bylo žalobci vytýkáno, že připustil požívání alkoholických nápojů v pracovní době a na pracovišti, a to i s tím, že žalovaná má v pracovním řádu výjimku. Tato výjimka se vztahovala na určité symbolické požívání alkoholických nápojů v pracovní době, což, jak vyplynulo z šetření generální inspekce, nebylo. V průběhu dokazování bylo prokázáno, že byla porušena povinnost stanovená v bodu 10 čl. 2 metodického pokynu ředitelky odboru správy rozpočtu [číslo] [rok] provozování pokladní služby, který stanovuje pravidla pro zajištění pokladní služby na ZÚ a směrnici o nakládání s finančními prostředky v kapitole [stát. instituce] [číslo jednací]. Tato směrnice, jak bylo prokazováno, stanoví, že v případě odcizení nebo ztráty peněžní hotovosti je vedoucí ZÚ povinen neprodleně tuto skutečnost ohlásit generální inspekci a příslušnému odboru. Žalobce, ačkoliv by vedoucím zaměstnancem, tak o této mimořádné události informoval až s velkým časovým odstupem tří dnů. Dále soud přihlédl k tomu, že se vše stalo v době kdy celková bezpečnostní situace v zemi nebyla dobrá a o to bylo závažnější nedodržování ochranného režimu. Žalobce podcenil tuto závažnou bezpečnostní situaci, což zvýšilo intenzitu výše uvedených porušování bezpečnostní směrnice. Co se týče porušení intenzity pracovních předpisů, soud přihlédl i k tomu, že žalobce vykonával funkci vedoucího Zastupitelského úřadu, pracoval jako velvyslanec, z titulu své funkce odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu stanoveného směrnicí pro konkrétní zastupitelský úřad, který byl citován. Tento ochranný režim určuje základní bezpečnostní pravidla pro vstup a pohyb zaměstnanců místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a ostrahy. Tento ochranných režim nebyl v době oslavy konané [datum] až [datum] dodržován, byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední místnosti nebyly zamykány a celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hod. ráno. Soud vyšel z toho, že vedoucí zastupitelského úřadu se dopustil celého komplexu porušení příslušných předpisů, zejména nezajistil dodržování ochranného režimu v objektu stanoveného příslušnou směrnicí, umožnil, že v průběhu oslavy nebyla tato pravidla dodržována vzhledem k bezpečnostní situaci v dané zemi, vzhledem k osobě žalobce, který měl zvýšenou odpovědnost a měl tedy sám kontrolovat dodržování předpisů podřízenými zaměstnanci, že toto porušení povinností, každé jednotlivé je možno považovat za závažné porušení povinností. Soud má za to, že nejzávažnější porušení bylo nedodržení ochranného režimu specifikovaného pod č. [spisová značka] – [příjmení], resp. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Soud dospěl k závěru, že žalobce svým chováním a nezajištěním dodržování ochranného režimu vytvořil podmínky a umožnil odcizení pokladny. Soud má za prokázané, že došlo k porušování konkrétních právních předpisů, zároveň i obecných ustanovení § 301 a 302 zákoníku práce. V daném případě bylo jednoznačně prokázáno porušování jak konkrétních vnitřních předpisů, tak obecných ustanovení zákoníku práce. Zaměstnanec má povinnost dodržovat vnitřní podpisy, má povinnost postupovat tak, aby zaměstnavateli nezpůsobil škodu nebo nejednal v rozporu s jeho oprávněnými zájmy. Žalobce porušil vnitřní předpisy zaměstnavatele, zejména směrnici [spisová značka], resp. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] o dodržování ochranného režimu. Soud toto porušení považuje za nejzávažnější s ohledem na danou bezpečnostní situaci v [anonymizována dvě slova], na funkci, kterou žalobce zastával jako vedoucí zastupitelského úřadu. Tato porušení zjistila generální inspekce. Skutkový stav již byl zjištěn v minulých jednáních a soud se jimi zabýval ve svých předchozích rozsudcích. Porušení povinností bylo prokázáno a je pouze na úvaze soudu, zda tato porušení byla natolik intenzivní, že je lze považovat za závažná a za důvod k výpovědi, který žalovaná zvolila. Soud s ohledem na konstantní judikaturu, která řeší posuzování intenzity porušení pracovních povinností, vzhledem ke všem okolnostem, k funkci, kterou zaměstnanec zastává, vyhodnotil porušení žalobce za závažné. Soud zdaleka nepřihlížel pouze k tomu, že byla způsobena vysoká škoda, ale hodnotil i okolnosti, které tomu předcházely, osobu žalobce a všechno komplexně. Byla podrobně rozebrána jednotlivá konkrétní porušení a v souhrnu bylo odkázáno i na obecné porušení zákoníku práce. Podle judikatury NS při posuzování intenzity porušení pracovních předpisů soud přihlédl k funkci, kterou zaměstnanec zastával, k jeho dosavadnímu postoji, k plnění pracovních úkolů v době a situaci, v níž došlo k porušení právních předpisů, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení právních předpisů pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu a podobně. Uvedená hlediska nemusí být vždy stejně významná, neboť výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech, v konkrétním případě zvažovaných hledisek, proto je třeba vždy hodnotit tato hlediska ve vzájemné souvislosti a se zřetelem k jejich významu v jednotlivé věci, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000. Soud je toho názoru, že žalobce, povinnosti, které pro ně vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, porušil, a to závažným způsobem vzhledem ke všem okolnostem případu, mezi které patří především zastávané vedoucí pracovní místo. Soud považuje intenzitu žalobcem porušených povinností za závažné, a to v každém, ve výpovědi uvedeném jednání – porušení bezpečnostních předpisů k ochraně ZÚ, požívání a umožnění požívání alkoholických nápojů na pracovišti v pracovní době i mimopracovní dobu a v neposlední řadě i pozdní informování o mimořádné události. Při tomto hodnocení porušení povinností žalovaná zohlednila postavení žalobce jako vedoucího zaměstnance, který má povinnost zaměstnance řídit a kontrolovat a pokud on sám připustí porušení povinností, anebo nedodržuje povinnosti, které plynou především z vnitřních předpisů žalované, je vzhledem k důsledkům nutné toto porušení povinností považovat za závažné. Toto konstatování o závažnosti porušení uvádí soud přesto, že žalobci nebylo porušení pracovní kázně předtím vytýkáno. Závažné porušení povinnosti se však může dopustit i zaměstnanec, který do té doby pracovní povinnosti neporušoval. V reakci na sdělení žalobce ze dne [datum] o mimořádné události, ke které došlo na ZÚ dne [datum] odcizením hotové příruční pokladny částkou 22 305 USD a 3 057 EUR, byla ústředím žalované obratem odeslána instrukce k dalšímu postupu na zajištění pokladní agendy na ZÚ ([číslo jednací] – OSR a ustanovena kontrolní skupina. Kontrolní skupina (KS) ve složení Ing. [příjmení] [příjmení] (zástupce ředitele [příjmení] a vedoucí KS), [celé jméno svědkyně] (ředitelka bezpečnostního odboru a členka KS) a Ing. [jméno] [příjmení] (ředitelka odboru hlavního účetního a členka KS) vykonala ve dnech 17. 8. až [datum] mimořádnou cestu na ZÚ [anonymizována dvě slova] za účelem šetření na místě. Předmětem šetření v místě byly okolnosti mimořádné události ze dne [datum], zajištění bezpečnosti, dodržování ochranného režimu a výkon pokladní agendy na ZÚ. Během šetření se KS seznámila s celkovou bezpečnostní situací na ZÚ a systémem zajištění zabezpečené oblasti objektu ZÚ včetně pokladny s důrazem na dodržování ochranného režimu ZÚ a vnitřních předpisů MZV pro výkon pokladní agendy. Součástí šetření byly individuální pohovory se všemi pracovníky ZÚ včetně místních sil a pracovníka zajišťujícího v tento den ostrahu objektu ZÚ. KS bylo při šetření zjištěno, že odcizení pokladny má širší příčiny vyplývající nejenom z odpovědnosti pokladní [příjmení] [jméno] [příjmení], ale vyplývá také z pochybení žalobce jako vedoucího ZÚ, a to zejména a/ při nedodržování schváleného ochranného režimu ZÚ v praxi, b/ v absenci kontroly režimu pohybu místních sil v prostorách ZÚ, čímž byla vytvořena atmosféra laxnosti a nedostatečné obezřetnosti, c/ v nezajištění bezpečnosti objektu ZÚ, včetně zabezpečené oblasti V v okamžicích soustředění vysílaných pracovníků do jedné místnosti ZÚ, které umožňuje nekontrolovaný a volný pohyb místních sil včetně ostrahy, d/ v tolerování a participaci na požívání alkoholických nápojů v pracovní době i mimo ni, e/ prodleva, se kterou žalobce informoval ústředí o mimořádné události. Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány, zejména rozhodnutím [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] o schválení ochranného režimu ZÚ [anonymizována dvě slova], tzv. [příjmení]. Samostatný ochranný režim ZÚ v [anonymizována dvě slova] č. j. [spisová značka] – [anonymizováno] je v režimu ochrany utajovaných informací podle zákona č. 412/2005 Sb. Soud považuje za potřebné znovu zdůraznit, že žalobci není ve výpovědi vytýkáno, že by nepředložil či nezpracoval tento ochranný režim, ale že“ nezajistil dodržování režimových opatření stanovených projektem fyzické bezpečnosti ZÚ v [anonymizována dvě slova] a porušil ochranný režim [spisová značka] – [příjmení], resp. [spisová značka] – [anonymizováno]“. Jedná se o to, že předmětní ochranný režim stanoví celou řadu režimových opatření, která však nebyla na ZÚ v [anonymizována dvě slova] dodržována. Jde zejména o porušení podmínek o způsobu kontroly pohybu osob v objektu a dále o porušení režimu manipulace s technickými prostředky a jejich používání, jak to vyplývá ze zápisu z mimořádné kontroly na ZÚ ČR v [anonymizována dvě slova], [číslo jednací] – [příjmení] ze dne [datum]. Ze zápisu plyne, že ze strany žalobce jako VZÚ šlo zejména o nedodržení schváleného ochranného režimu ZÚ v praxi (nekódování zabezpečených zón 1 a 2, pohyb místních sil v objektu ZÚ, pravidelné zavírání dveří vedoucích do zabezpečené oblasti, vyhrazené, přičemž navíc nebyla zpracována novela ochranného režimu po změně dispozičního uspořádání kanceláří na ZÚ, přesun kanceláře ZÚ, sekretariátu, pokladní kanceláře. Absentovala kontrola režimu pohybu místních sil v prostorách ZÚ, čímž byla vytvořena atmosféra laxnosti a nedostatečné obezřetnosti. Nebyla také zajištěna bezpečnost objektu ZÚ, včetně zabezpečené oblasti vyhrazené v okamžicích soustředění vysílaných pracovníků do jedné místnosti ZÚ, které umožňuje nekontrolovaný a volný pohyb místních sil, včetně ostrahy. Rovněž bylo prokázáno, že ZÚ v [anonymizována dvě slova] zhruba od roku [rok] byla jen věnována větší pozornost v souvislosti s prudkým zhoršením bezpečnostní situace v zemi. Na perimetr areálu byl instalován elektrický ohradník, který byl pravidelně servisován dotacemi z ústředí. Od roku [rok] byl pravidelně posilován rozsah fyzické ostrahy objektu ZÚ, kdy původně stanovený objem ostrahy pouze v konzulárních hodinách byl rozšířen postupně na ostrahu celého objektu 24 hodin denně, kdy ústředí reagovalo na potřeby ZÚ a v roce [rok] a [rok] tak ZÚ [anonymizováno] obdržel druhou nejvyšší dotaci na fyzickou ostrahu objektu ze všech misí v zahraničí, které [anonymizována dvě slova] spravuje. Pravidelně se ZÚ konzultovala otázky bezpečnosti tehdejší bezpečnosti ředitelka MUDr. [celé jméno svědkyně]. Výsledkem těchto konzultací a dohod pak byla kompletní rekonstrukce technického zabezpečení na ZÚ, která proběhla ve druhé polovině r. 2011 a zahrnovala elektronickou zabezpečovací signalizaci, včetně kamerového systému. V době incidentu v roce [rok] tak byl systém technického zabezpečení plně funkční. Tyto výše uvedené skutečnosti byly potvrzeny nejen zprávou kontrolní komise, která již byla prováděna k důkazu, ale i výslechem [celé jméno svědkyně], v té době ředitelky bezpečnostního odboru a členky KS.

14. Na základě všech výše uvedených důvodů má soud za to, že porušení předpisů žalobcem je nutno hodnotit jako závažná. Na ZÚ nebyla beze zbytku dodržována pravidla, která byla pro ZÚ přijata a s ohledem na bezpečnostní situaci, která v dané zemi existovala, jsou porušení povinností vedoucího ZÚ hodnocena jako závažná. Jednalo se o vedoucího zaměstnance, který má povinnost řídit, kontrolovat a pokud on sám připustí porušení povinností nebo nedodržuje povinnosti, které mu plynou především z vnitřních předpisů, dosahují porušení povinností závažné intenzity. Soud tak intenzitu porušení povinností považuje vzhledem k vykonávané práci za závažné. Žalobce byl vedoucí ZÚ, pracoval jako velvyslanec a z titulu své funkce odpovídal za dodržování všech předpisů se zdůrazněním na předpisy týkající se ochranného režimu objektu ZÚ stanovené směrnicí pro konkrétní zastupitelský úřad. Tuto směrnici soud I. stupně prováděl k důkazu v utajeném režimu. Směrnice stanoví základní bezpečnostní pravidla pro vstup a pohyb zaměstnanců, místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a ostrahy. Tento ochranný režim nebyl v době oslavy konané [datum] až [datum] dodržován a byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední místnosti nebyly zamykány a celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hod. ráno. Na základě shora uvedeného je soud názoru, že výpověď byla žalobci dána v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce, pro ukončení pracovního poměru existoval výpovědní důvod, výpověď byla dána ve lhůtách vyžadovaných zákoníkem práce a v jednání žalobce lze spatřovat porušení povinností v intenzitě závažné a je proto platná. Na základě všeho výše uvedeného soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

15. Po právní stránce soud projednávanou věc posuzoval vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 26. 9. 2012 podle zákona číslo 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou zaměstnanci dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, pro soustavné, méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů, vztahujících se k vykonávané práci je možno dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

16. Soud má za to, že byly naplněny podmínky § 52 písm. g) zákoníku práce a z tohoto důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl.

17. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. výkladem a contrario, když konstatuje, že Ministerstvu zahraničních věcí jednajících za žalovaného, který byl ve věci plně procesně úspěšný, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Za účelně vynaložený náklad žalovaného nelze pokládat odměnu za zastoupení advokátem, neboť je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízený k výkonu právních agend příslušné právní odbory zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon právn a povinností v této oblasti přenášel na soukromoprávní subjekt, kterým byl v projednávané věeci advokát (odkaz na nález Ústavního soudu I.ÚS 2929/2007, I. ÚS 1452/09, III. ÚS 3315/09 a IV. 3243/09. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na žalobkyni spravedlivě žádat, aby hradila žalovanému náklady řízení takto vzniklé, neboť tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

Poučení