23 C 53/2017-267

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Magdalénou Kubrychtovou v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 114 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 114 000 Kč od 6. 3. 2017 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobce domáhá úhrady částky 86 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 86 000 Kč od 6. 3. 2017 do zaplacení do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 7. 3. 2017 původně domáhal po žalované zaplacení jednak nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 990 000 Kč a jednak nemajetkové újmy v důsledku nezákonně vydaného rozhodnutí ve výši 250 000 Kč, to vše v řízení vedeném u Policie České republiky, pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [číslo jednací], posléze pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]. Žalobce ve svých tvrzeních uvedl, že je jedním z desítek oznamovatelů trestné činnosti páchané podezřelými, jež byla prověřována Policií České republiky pod shora uvedenými spisovými značkami v kauze známé také pod označením„ [anonymizováno]“. Žalobce se měl stát obětí trestného činu [anonymizováno 43 slov] Trestní oznámení podal žalobce dne 19. 11. 2010. Řízení pak trvalo (a stále trvá) nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy do 15. 6. 2011 byla věc prověřována podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR a nebyly zahájeny úkony v trestním řízení. Ke dni podání žaloby, za celou dobu prověřování, byly provedeny výslechy toliko tří osob z několika desítek poškozených, z označených svědků nebyl vyslechnut žádný a proveden nebyl ani žádný jiný důkaz, vyjma výslechu podezřelého [jméno] [příjmení]. Dne 24. 3. 2011 pak Obvodní ředitelství Policie I. SKTV, [anonymizována čtyři slova] postoupilo podezření ze spáchání trestného činu [anonymizováno], jako poznatek k dalšímu opatření na Policii České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, [anonymizována tři slova] [anonymizována čtyři slova]. Dne 15. 6. 2011 byla věc dále rozdělena na následující části: podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daní, pojistného na sociálním zabezpečení, na úrazové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 t. z. ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], podezření ze spáchání trestného činu dle § 147 t. z. ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], jež bylo postoupeno na PČR, KŘP Brno, ÚO Brno-město SKPV, OHK, podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným [anonymizována tři slova], jež bylo postoupeno na PČR, OŘP Praha IV., SKPV OHK a podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno], postoupena na PČR,KŘP Středočeského kraje, ÚO Praha-východ, SKPV, OHK. V důsledku tohoto rozdělení se rozštěpila původní jedna trestní věc všech poškozených na dvě základní větve, a to prověřování skutku spáchaného vůči [anonymizována tři slova] poškozeným (prověřováno OŘ Policie Praha I.) a prověřování skutku spáchaného vůči [anonymizováno] poškozeným (prověřováno OŘ Policie Praha IV.). Dne 11. 10. 2011 Útvar pro odhalování organizovaného zločinu uzavřel šetření úředním záznamem o vyhodnocení spisového materiálů ve věci [anonymizováno], ve kterém uvedl, že ve věci nespatřuje trestný čin [anonymizováno], nicméně věc následně postoupil na OŘ Policie Praha IV. s tím, že se jedná o podezření z trestného činu podvodu, nebezpečného vyhrožování a vydírání, s výslovným příkazem věc dále prověřit. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu dále navrhl, aby trestní věc byla postoupena na KŘ Policie ČR hlavního města Prahy, a to z důvodu rozsáhlosti a závažnosti trestné činnosti. KŘ Policie ČR hl. m. Prahy trestní věci postoupila na OŘ Policie Praha IV. s odůvodněním, že tento orgán policie je místně a věcně příslušný. OŘ Policie Praha IV. dne 16. 1. 2012 postoupila věc na OŘ Policie Praha I. s odůvodněním, že se trestný čin podvodu nestal na území OŘ Policie Praha IV., a že trestné činy vydírání a nebezpečného vyhrožování nebylo ze strany ÚOOZ prokázány. Avšak ani OŘ Policie Praha I. neshledalo svou místní a věcnou příslušnost s tím, že v postoupeném spisovém materiálu nejsou uvedeny nové skutečnosti. V trestní věci podvodů vůči [anonymizována dvě slova] je příslušná OŘ Policie Praha IV. a místo spáchání trestných činů a nebezpečného vyhrožování není ve služebním obvodu OŘ Policie Praha I. OŘ Policie Praha I. tedy dne 22. 2. 2012 postoupilo trestní věc zpět na OŘ Policie Praha IV. OŘ Policie Praha I. dne 28. 11. 2011 uložilo ad acta prověřování trestní věci podvodů vůči [anonymizována tři slova] poškozeným. Proti tomuto rozhodnutí podali někteří poškození stížnost, a dne 20. 8. 2012 bylo této stížnosti Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 . Státní zástupce nařídil policejnímu orgánu provést další prověřování a zahájit úkony trestního řízení. Dne 30. 10. 2012 byly následně zahájeny úkony trestního řízení. Poté byla trestní věc dne 15. 7. 2013 odložena. Proti tomuto usnesení byla podána poškozenými stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, dne 30. 9. 2013 zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podali poškození ústavní stížnost. Žalobce má za to, že v případě roztříštění věcí se do značné míry snížila pravděpodobnost, že popsaná jednání ve vztahu k osobám podezřelým, budou řádně posouzena. Žalobce spatřoval také nesprávný úřední postup v tom, že věc byla jednak postoupena a jednak rozdělena. Žalobce poukázal i na to, že spolu jednotlivé složky Policie ČR vůbec nekooperovaly, nepředávaly si zjištěné informace, neprováděly úkony společně, a to ani při opatřování důkazů.

2. Původně žalobce také požadoval i náhradu nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha IV., služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 12. 7. 2013, [číslo jednací], která odložila trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písmeno b) trestního zákona, jichž se měli podezřelí dopustit formou spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákona. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 dne 2. 9. 2014, [číslo jednací], zamítnuta. Vzhledem k tomu, že se s těmito rozhodnutími někteří poškození nemohli ztotožnit, byla proti nim podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Dne 11. 1. 2016 byl právním zástupcům poškozených doručen nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/2013, jimž bylo ústavní stížnosti v plném rozsahu vyhověno. V ústavním nálezu bylo sděleno, že bylo jednáno v rozporu se zásadou legality, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy, pokud se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, bylo postupováno povrchově a nekonzistentně. Dále se Ústavní soud vyjádřil i k tomu, že procesní postup při prověřování trestního oznámení jako celku neodpovídal rozsahu, povaze a závažnosti projednávání podezření, věc byla nelogicky a neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů. Tímto postupem pak bylo znemožněno efektivně vyšetření trestné činnosti. Ústavním nálezem tedy bylo konstatováno, že shora uvedenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo poškozených na účinné vyšetřování, vyplývající z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Současně byla shora uvedená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena. Za nezákonné rozhodnutí pak žalobce považoval usnesení Policie ČR ze dne 12. 7. 2013, [číslo jednací] a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 30. 9. 2013, č.j. [číslo jednací], jež byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS3626/2013 a za nemajetkovou újmu způsobenou citovanými nezákonnými rozhodnutími žalobce žádal částku ve výši 250 000 Kč.

3. Žalobce původně požadoval na přiměřeném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, částku ve výši 15 000 Kč za každý měsíc trvání řízení, tj. celkem za 66 měsíců a jednorázovou částku ve výši 250 000 Kč za odepření práv oběti trestného činu, spočívající v právu na poskytnutí odborné pomoci, včetně pomoci právní, a to bezplatně, porušení práva na informace, na ochranu před hrozícím nebezpečím, na ochranu před druhotnou újmou, na doprovod důvěrníkem a za to, že bylo porušeno právo učinit prohlášení oběti o dopadech trestného činu na její život, vše v souladu se zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Při jednání dne 6. 2. 2018 doplnil, že při úvaze o výši kompenzace vycházel z celkové délky řízení, zejména k tristnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Žalobce svým jednáním k průtahům vůbec nepřispěl a dále uvedl, že shledává velký význam předmětu řízení pro žalobce.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a dále uvedla, že nesporuje skutečnost, že u ní žalobce dne 11. 7. 2016 uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění v celkové výši 1 225 000 Kč z blíže nespecifikovaného a neurčitého titulu. K projednání žádosti žalobce došlo dne 1. 3. 2017 a vzhledem k tomu, že žalobce nedoplnil požadované skutečnosti, žalovaná žádost zamítla, neboť tuto shledala neurčitou. Žalovaná ve svém vyjádření ohledně nároku z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení doplnila, že žalobce v dotčeném řízení vystupuje v pozici poškozeného, který se stává účastníkem řízení až na základě přihlášení pohledávky do adhezního řízení. Osoba podávající trestní oznámení nemá natolik zásadní postavení, když adhézní řízení je jen jednou z možností, jak se domáhat svého nároku a poškozený se nemůže na kladné rozhodnutí v adhézním řízení automaticky spoléhat. Zakotvení práv poškozeného je nutno chápat jako„ beneficium legis“ zákonodárce a poškozený má primárně svá práva uplatňovat v občanském soudním řízení. Odpovědnostní titul vůči žalobci v této fázi řízení neshledala, neboť ve vztahu k žalobci je nezbytné se zaměřit tolika na fázi adhezního řízení, když ve věci dosud nebylo zahájeno trestní stíhání vůči konkrétním pachatelům, tedy nelze řádně uplatňovat ani náhradu škody.

5. Ve věci bylo již jednou rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2018, č. j. 23 C 53/2017-92, kterým soud zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 1 240 000 Kč (výrok I), když konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 č.j. 39 Co 234/2019 – 162 zastavil pro částečné zpětvzetí odvolání odvolací řízení co do částky 840 000 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 400 000 Kč a dále ve výroku II a III potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Následně však k podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 30 Cdo 3244/2020 – 203 ze dne 2. 2. 2021 rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích II a III, a dále výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 200 000 Kč, a ve výroku II a III zrušil a věc se v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. S ohledem na výše uvedené předmětem řízení zůstal pouze požadavek žalobce na zaplacení zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného trestního řízení.

6. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se se svým nárokem na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného Policií ČR, Obvodní ředitelství policie I, SKPV, odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] ve výši 990 000 Kč, obrátil dne 11. 7. 2016 na žalovanou. Nárok žalobce byl předběžně projednán, byl však zamítnut dne 1. 3. 2017.

7. Dokazování, které soud doposud ve věci prováděl, se týkalo nepřiměřené délky předmětného trestního řízení a posouzení jednotlivých kritérií dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku posuzované řízení navzdory úpravě provedené v § 159 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neskončilo, bylo zapotřebí po kasačním zásahu Nejvyšším soudem doplnit dokazování tak, aby byla délka posuzovaného řízení znovu zhodnocena k okamžiku vydání nového rozhodnutí ve věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

8. Soud provedl dokazování spisem Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, SKPV, Odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]. Z obsahu tohoto spisu vzal soud za prokázané, že žalobce podal jako poškozený označený nejprve [číslo] trestní oznámení dne 19. 11. 2010 k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu I – (nikoliv jak je uvedeno v žalobě dne 26. 7. 2011 k MSZ). V trestním oznámení uplatnil nárok na náhradu škody ve výši mzdy, kterou by získal, kdyby byl řádně zaměstnán (40 000 Kč) a doplnil, že se stal obětí organizované skupiny, [anonymizováno 42 slov]. K zastupování v daném řízení zmocnil advokáta JUDr. [jméno] [příjmení]. V roce 2010 až 2011 byla ve věci podávány jednotlivé trestní oznámení dalších poškozených, která byla doplňována ještě v roce 2013. Ve věci vystupovalo celkem [anonymizováno] poškozených. V průběhu roku 2011 byly sepisovány úřední záznamy o podání vysvětlení oznamovatelů a poškozených, dále i potencionálních pachatelů a svědků. Dne 6. 12. 2011 se konal výslech žalobce mezinárodním dožádáním, který zaslalo Prezidium policejního sboru, Útvar boje proti organizované kriminalitě, Odbor východ – Košice. Při výslechu žalobce uvedl, že na základě inzerátu ve [anonymizováno] novinách se rozhodl pro využití pracovní nabídky v České republice na práci v [anonymizováno]. Při příjezdu do Čech se ukázalo, že půjde o [anonymizováno 6 slov]. Sepsal pracovní smlouvu se [právnická osoba] a pracoval zde zhruba 2 měsíce, přičemž cca 9 x změnil pracovní místo. Bydlel v ubytovnách nebo hotelích. Nebyly mu poskytnuté žádné pracovní pomůcky ani pracovní oblečení či pojištění. Náklady na ubytování a stravu si hradil sám. Firma [anonymizováno] zabezpečila pracovní nástroje jako motorové pily či jiné nástroje pro práci v lese a vozidlo, se kterým se přepravovali na místo práce a zpět. Finanční odměnu dostával v takové výši, která pokryla náklady na stravu a bydlení. Pracoval každý den, pokud to umožňovalo počasí. Při výkonu práce byl kontrolovaný mobilním telefonem. Uvedl, že byl zástupci společnosti zastrašován, že pokud neodvede práci, nedostane zaplaceno ani za tu již odvedenou. V prosinci roku 2009 se rozhodl pro návrat na [země], bylo mu vyplaceno 4 000 Kč s tím, že zbytek mu bude vyplacen na bankovní účet, což se nestalo ani po telefonických urgencích. Po několika měsících žalobci zavolal pan [příjmení], který uvedl, že zastupuje poškozené zaměstnance firmy [anonymizováno], kterým nebyly vyplaceny peníze za vykonanou práci a nabídl mu právní pomoc při vymáhání nevyplacené mzdy. Dne 30. 10. 2012 byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení o spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 odst. 1 trestního zákona, dále trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství, dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Úředním záznamem ze dne 29. 1. 2013 došlo k administrativnímu vyloučení věci ze společného řízení vedeného pod [anonymizováno] [číslo], k samostatnému prověřování podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se mohli dopustit podezřelý [jméno] [příjmení] a podezřelý [titul] [jméno] [příjmení], formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona jako statutární zástupci společnosti [právnická osoba] a dále jako zástupci společnosti [právnická osoba] Žalobce vystupoval v řízení stále jako poškozený pod [číslo] když ztotožněn byl doplněním trestního oznámení ze dne 16. 4. 2013, kterým byly doplněny identifikační údaje o několika do té doby utajeně vedených oznamovatelů. Věc byla nadále byla vedena pod [číslo jednací]. Dne 12. 7. 2013 policejní orgán vydal usnesení, [číslo jednací] o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možné vyřídit jinak. Zde již je žalobce ztotožněn pod [číslo] avšak je uvedeno, že mu vznikla škoda v jiné výši (57 500 Kč). Proti tomuto usnesení podali někteří poškození stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 30. 9. 2013, č.j. ([anonymizována dvě slova] [číslo] [rok] zamítnuta jako nedůvodná. V mezidobí od května 2013 do června 2013 byly opět sepisovány Policií České republiky úřední záznamy o podání vysvětlení. Dále v tomto období byly ze strany Policie České republiky zjišťovány a zajišťovány listinné podklady, týkající se údajné trestné činnosti podezřelých (například opisy z účtu [anonymizována tři slova], vyžadovány materiály Státního úřadu inspekce práce, faktury, smlouvy s dalšími společnostmi, záznamy kontrol Úřadu práce [obec] apod.). Proti shora uvedeným rozhodnutím (o odložení věci) podalo několik poškozených, včetně žalobce, ústavní stížnost, jíž se domáhal zrušení citovaných rozhodnutí. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 (dále také jen„ nález Ústavního soudu“) soud zjistil, a vzal za prokázané, že ústavní stížnost podal žalobce a dalších třináct stěžovatelů. Nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha I., služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, [číslo jednací] o odložení věci a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 30. 9. 2013, č.j. [číslo jednací] o zamítnutí stížnosti. Současně Ústavní soud konstatoval, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelů, tedy i žalobce, na účinné vyšetřování, vyplývající ze základních práv podle článku 8 odstavec 1, článku 9 a článku 10 odst. 1, Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve svém rozhodnutí dále mimo jiné konstatoval, že nesprávný postup policejního orgánu a státního zastupitelství mohl kolidovat i s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy) s tím, že je neúnosné, aby prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněním odložení věci, aniž by se příslušné orgány byť i jen letmo zabývaly podstatou podezření. Bylo by pak v rozporu se zásadami vyhledávací a zásady materiální pravdy pokud se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, ať se jednalo o zločin [anonymizováno] nebo vydírání, [anonymizována čtyři slova]. Samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu dle soudu působilo povrchně a nekonzistentně, shodně tak rozhodnutí státního zastupitelství. Dále Ústavní soud naznačil, že neodpovídalo rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, byla-li věc zcela neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých Krajských ředitelství Policie České republiky. Tímto postupem pak bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti, když mohla zasáhnout desítky cizích státních občanů v oblasti jejich základních práv, navíc zde bylo dáno podezření, že probíhala dlouhodobě. Ústavní soud závěrem poznamenal, že prověřování věci i v důsledku uvedeného nekoncepčního přístupu orgánu moci výkonné, trpělo značnými průtahy, jimiž neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Po zásahu Ústavního soudu byla věc nadále prověřována. Dne 1. 2. 2016 byl postoupen spisový materiál podle věcné příslušnosti příslušnému policejnímu orgánu. Dne 23. 3. 2016 byla věc předložena Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze s žádostí o vyřešení kompetenčního sporu mezi Městským státním zastupitelstvím v Praze a Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 4. 2016 bylo rozhodnuto, že místně i věcně příslušný k provádění úkonů v rámci výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení je státní zástupce Obvodního soudu pro Prahu 1. Přípisem ze dne 27. 4. 2016 sděloval útvar pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, že není ve věci věcně příslušný a z tohoto důvodu vrátil Policii ČR, Obvodnímu ředitelství policie Praha I spisový materiál s tím, ať je případně postupováno tak, že bude vyvolán spor o věcnou příslušnost. Dne 1. 7. 2016 Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha I vydává zprávu o stavu prověřování podle § 159 odst. 2 trestního řádu. Dne 2. 9. 2016 vrátil státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 – Obvodnímu ředitelství policie Praha I spisový materiál k dalšímu prověřování. Dne 6. 10. 2016 byl na úřední záznam vyslechnut [jméno] [příjmení], dne 24. 10. 2016 [jméno] [příjmení]. Dne 26. 10. 2016 a 27. 10. 2016 žádala Policie ČR přes Policejní prezidium ČR o provedení prověrky, a to na [země], [anonymizováno] [země] [anonymizována dvě slova] [země], ohledně osob poškozených. Na to bylo reagováno přípisem ze dne 15. 11. 2016 a ze dne 20. 12. 2016. Dne 20. 2. 2017 podal vysvětlení [jméno] [příjmení]. Usnesením Obvodního ředitelství Praha I, službou kriminální policie a vyšetřování č.j. KRPA-43249-150/TČ-2013-001193-1-D ze dne 19. 7. 2017 byla odložena trestní věc pro podezření ze spáchání zločinu podvodu. Proti tomuto usnesení podali poškození dne 10. 8. 2017 stížnost. Usnesením státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 1 dne 24. 7. 2017 sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], bylo napadené usnesení o odložení věci ze dne 19. 7. 2017 zrušeno jako neodůvodněné, neboť ve spise se nachází výsledky mezinárodní policejní spolupráce, které nebyly využity, a bylo konstatováno, že policejní orgán rezignoval na objasnění, neřídil se pokyny státní zástupkyně, když v odůvodnění absentují úvahy o hodnocení získatelných skutečností a proč nedošlo k naplnění jiných skutkových podstat. Dne 22. 9. 2017 byla činěna šetření k osobě [jméno] [jméno] [příjmení], dále byly vyžadovány listiny od insolvenčního správce, na což bylo reagováno přípisem ze dne 23. 2. 2018. Dne 22. 9. 2017 byla podána žádost o prověrku místa bydliště ve [země] stran osob zde uvedených, na což bylo reagováno odborem mezinárodní policejní spolupráce přípisem ze dne 6. 11. 2017. Dne 13. 10. 2017 byl vyslechnut [jméno] [příjmení] [jméno]. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 13. 12. 2017 byla věc odňata policejnímu orgánu PČR, Obvodnímu ředitelství policie Praha I, 3. oddělení hospodářské kriminality, SKPV a přikázána policejnímu orgánu ČR, Obvodní ředitelství policie Praha I, jinému oddělení hospodářské kriminality SKPV. [anonymizováno] [datum] [anonymizováno 9 slov] [část Prahy] [anonymizováno 5 slov] [země]. [anonymizováno] [datum] [anonymizována tři slova] [část Prahy] [anonymizováno] [obec] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [role v řízení] [jméno] [příjmení]. [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [země] [anonymizováno] [datum], [anonymizováno 5 slov] [datum] [anonymizována tři slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [země] [anonymizováno] [datum] [anonymizováno] [jméno] [jméno], [datum] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno 5 slov] [datum] [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] [jméno], [anonymizováno] [datum] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [jméno], [anonymizováno] [datum] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [jméno], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [datum] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [datum] [jméno] [příjmení]. [anonymizováno] [datum] [anonymizována tři slova] [část Prahy] [anonymizována dvě slova] [země], [anonymizováno] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována dvě slova] ([příjmení] [anonymizováno], [příjmení] [jméno], [jméno] [jméno]). [anonymizováno 5 slov] [anonymizována dvě slova] [datum]. Dne 4. 4. 2018 k žádosti PČR byly zaslány od právních zástupců poškozených požadované listiny. Dne 27. 6. 2018 byla věc vedená pod jednacím číslem [anonymizováno] [číslo] postoupena podle věcné příslušnosti na Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor hospodářské kriminality. Dne 28. 6. 2018 byl předán spisový materiál. Dne 3. 7. 2018 byl spisový materiál opět předán, a to z oboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy na odboru obecné kriminality. Dne 5. 11. 2018 rozhodla státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením č.j. [číslo jednací] o tom, že ve sporu o příslušnost je k dozoru v přípravném řízení a úkonům trestního řízení věcně a místně příslušným státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Dne 30. 8. 2019 byl ve věci vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů ze strany SKPV, odboru obecné kriminality, 3. oddělení, Praha 4 z důvodu změny právní kvalifikace prověřovaného jednání. Dne 4. 9. 2019 podal u PČR, KŘP, SKPV, odboru obecné kriminality vysvětlení [jméno] [příjmení] a dne 2. 10. 2019 [celé jméno žalobce] - žalobce. V podání vysvětlení žalobce uvedl, že v období od 1. 10. 2008 do 15. 12. 2008 vykonával v České republice [anonymizována dvě slova] na pracovní smlouvu, kterou podepsal v Čechách a které v češtině rozuměl, pracovní povolení jako občan [země] nepotřeboval. Do České republiky přijel sám na inzerát. Celkem pracoval asi na devíti místech. Vykonávaná práce odpovídala podmínkám, které byly smluveny v pracovní smlouvě. Ubytování platila firma, stravu si obstarával sám. Úroveň ubytování byla normální, nikdo ho nezamykal, mohl odejít kdykoliv potřeboval. Byl proškolen o bezpečnostní práce a dostal ochranné pomůcky. Na místo výkonu práce jezdil přiděleným vozem. Pracovali po skupině asi devíti lidí. Občas pracoval více jak 8 hodin, když pršelo, tak museli skončit dříve a jindy si to tím pádem protahovali. Pracoval i v sobotu, v neděli nikoliv. Přestávky na jídlo si dělal tak, jak se mezi sebou dohodli. Práci jim zadávali [anonymizováno], podle počtu [anonymizována dvě slova] měla být vyplácena mzda. Nikdo na něho nedohlížel. Nedostatky v práci nebyly vytýkány ani vůči jemu nebylo používáno hrubých výrazů či nadávek. Vyhrožováno mu nikdy nebylo. Již si nepamatuje, kolik měl za práci dostat, v minulosti částku uvedl v [anonymizováno], když byl vyslýchán, ale to by jen odhad a nepamatuje se, kolik to bylo a nechce uvádět nesmyslné částky. Nedokáže odměnu za vykonávanou práci uvést ani řádově. K práci donucován nebyl, přišel pracovat, aby si vydělal. Osobní doklady měl celou dobu normálně při sobě. Mohl kdykoliv ukončit pracovní poměr a odejít. Peníze měl své i na cestu domů. Bylo domluveno, že se na práci do Čech po Vánocích vrátí, ale nevrátil se jen proto, že nedostal zaplaceno. Není pravda, že by byl k práci nucen, že by pracoval a bydlel v nesnesitelných pomníkách, že by mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací a že bych se musel zadlužovat, aby se dostal domů. Pravda je pouze to, že mu firma dluží za odvedenou práci. Ví, že jeho právní zástupkyně [titul] [příjmení] podala jeho jménem stížnost, snad k Evropskému soudu a že by mohl dostat nějaké odškodnění a ona by dostala nějaká procenta. Kolik by měl dostat, za odškodnění, žalobce neví, neví ani, kolik dělá dlužný plat. Též neví, co bylo uvedeno ve stížnosti, s jejím obsahem seznámen nebyl. Ve věci se cítí být poškozený pouze tím, že mu nebyly zaplaceny firmou peníze za tři měsíce práce. Částku, jakou mu měli doplatit, už ale neví. Z vyrozumění Městského státního zastupitelství ze dne 4. 5. 2021, č.j. [číslo jednací] soud zjistil, že zmocněnkyně žalobce požádala o přezkum postupu policejního orgánu, týkající se znění otázek položených mu policejním orgánem při jím podaném vysvětlení dne 2. 10. 2019, když uzavřela se závěrem, že neshledala v namítaném postupu žádných závad, když otázky byly položeny za účelem upřesnění skutečností uváděných v trestních oznámeních podaných zmocněnkyní poškozených, která tr. oznámení koncipovala jako společné za celkem 27 poškozených. Dne 24. 7. 2019 byly policejním orgán žádány kopie smluv uzavřených [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] Dne 2. 10. 2019 neproběhlo podání vysvětlení [jméno] [příjmení] z důvodu jeho podnapilosti. Dne 25. 11. 2019 byl sepsán úřední záznam o hovoru s [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. Dne 30. 8. 2019 byl vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů ze dne 30. 10. 2012 z důvodu změny právní kvalifikace a to na podezření ze zločinu [anonymizována tři slova] [ustanovení pr. předpisu] proti podezřelým [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Z listin obsažených v trestní spise (stížnost na postup Policie ČR ze dne 7. 11. 2011, podnět k výkonu dohledu nad činností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 9. 11. 2011, vyrozumění státní zástupkyně ze dne 28. 11. 2011 a ze dne 27. 8. 2012, stížnost na průtahy ze dne 9. 11. 2011, stížnost na průtahy ze dne 2. 12. 2011, podnět ke zřízení speciálního vyšetřovacího týmu ze dne 29. 11. 2011, stížnost ze dne 20. 5. 2012, výzva k zahájení úkonu trestního řízení ze dne 23. 4. 2013, žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 27. 5. 2013, vyrozumění o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 18. 6. 2013, podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zastupitelství ze dne 12. 12. 2013) má soud za prokázané, že žalobce, případně další poškození prostřednictvím své zástupkyně či prostřednictvím [titul] [jméno] [příjmení] podávali stížnosti na postup Policie ČR ve věci, v níž napadali postup Policie ČR a dále podávali stížnost na průtahy ve vyšetřování a žádosti, aby ve věci bylo jednáno. Žalobce spolu s dalšími poškozenými také žádali o přezkoumání postupu policejního orgánu a dávali podnět k výkonu dohledu nad postupem policejního orgánu. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 11. 10. 2011 [číslo jednací] vzal soud za prokázané, že policejní orgán již v tomto úředním záznamu navrhoval spojení vyšetřování trestné činnosti jednotlivých skupin poškozených a předání kompletního spisového materiálu na KŘ Policie ČR Praha. Na majetek společnosti [právnická osoba], [IČO], byl prohlášen konkurz. Žalobce přihlásil svou pohledávku ve výši 40 000 Kč spočívající v nevyplacené mzdě za období 12. 10. 2009 až 31. 12. 2009 spolu s úrokem z prodlení ve výši 5 566,30 Kč (zjištěno z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, č. j. [spisová značka] a přihlášky pohledávky ze dne14. 12. 2011). Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

12. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Soud posoudil předmětnou věc podle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč, jakožto zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v řízení u Policie ČR – Obvodní ředitelství Policie Praha I, SKPV III. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], současně vedeného pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], v přiměřené lhůtě. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 zák. č. 82/1998 Sb., proto věc může být projednána před soudem.

14. Objektivní odpovědnosti za škodu (resp. nemajetkovou újmu) z nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu se stát nemůže zprostit, jestliže jsou kumulativně splněny tři podmínky: 1) existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody či nemajetkové újmy. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozeném.

15. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Celkové trvání řízení 16. Celková délka posuzovaného řízení činí v případě žalobce ke dni rozhodnutí soudu 10 let a 6 měsíců. Žalobce podal trestní oznámení dne 19. 11. 2010 a ke dni vyhlášení rozsudku dosud neskončilo. Věc je stále řešena policejním orgánem, stále se nachází ve fázi prověřování trestné činnosti, když dosud nebylo zahájeno samotné trestní stíhání konkrétních osob a nelze proto zatím dospět k závěru, že byl trestný čin spáchán a případně kým. Již v prvním rozsudku zdejší soud konstatoval, že trestní řízení se neúměrně vleče a shledal odpovědnostní titul, na tomto závěru setrvává. Soud proto přistoupil k posouzení dalších kritérií uvedených § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při závěru, že konstatování není dostatečnou formou zadostiučinění. Složitost řízení 17. Posuzovaná věc vykazuje vyšší náročnost po stránce skutkové, v řízení probíhají výslechy značného množství poškozených z několika států, byly obstarávány listinné důkazy a také byla využívána zahraniční pomoc orgánů činných v trestním řízení, a to jak na [země], tak v [země] a částečně ve [země], a to zejména ohledně zajištění výslechů osob desítek poškozených. Prověřování trestné činnosti značně komplikuje právě skutečnost, že poškození jsou různé státní příslušnosti, ti se z drtivé většiny již nezdržují na území České republiky, ale jsou to státní příslušníci tří různých zemí - z dvou evropských a jedné asijské. Tato skutečnost má zásadní vliv na celkovou dobu řízení, neboť s administrací úkonů Policie ČR (vyhledávání místa pobytu poškozených, překlady písemností, tlumočení a zajišťování mezinárodní spolupráce v trestních věcech), týkající se těchto poškozených je samozřejmě spojena vyšší časová náročnost prováděných dožádání. Věc též vykazuje větší obtížnost i po stránce procesní i právní; složité bylo posouzení věcné příslušnosti, nebylo zřejmé, který orgán Policie ČR má prověřování provádět a které státní zastupitelství má vykonávat dohledovou činnost nad policejním orgánem. V řízení též nebyla zcela vyjasněna právní kvalifikace podezřelého jednání, když recentně došlo i k překvalifikování skutku. Věc se řeší na úrovni orgánů Policie ČR, avšak v minulosti na různých odděleních a složkách, byla opakovaně předkládána nadřízeným orgánům a státnímu zastupitelství k posouzení správnosti procesních policejních postupů, když některá procesní usnesení byla následně zrušena. Nutno též zdůraznit, že věc byla po určitou dobu projednávána i v řízení před Ústavním soudem ČR. Počínání poškozeného 18. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Jeho chování, resp. opakované procesní návrhy a podněty naopak poukazovaly na nesprávný, nekoncentrovaný a roztříštěný postup vyšetřujících orgánů, který pokračoval i po poté, co žalobce využil i ústavní stížnosti, která sice není běžným dostupným prostředkem způsobilým odstranit průtahy v posuzovaném řízení, avšak fakt, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, vyplynula právě i z odůvodnění zrušovacího nálezu Ústavního soudu. Bohužel i přes kritiku Ústavního soudu nedošlo k nápravě. Jakkoliv se žalobce na délce řízení negativně nepodílel ve smyslu nečinností či obstrukcí, rozhodování o jeho návrzích a podnětech, resp. o návrzích či o podáních většiny spolupoškozených zastoupených shodným právním zástupcem k prodloužení řízení přispělo. Frustrace účastníka a pociťovanou újmu řízení může obecně znásobovat i skutečnost, že k průtahům řízení docházelo a dochází i přes výše uvedené konstatování Ústavního soudu. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že žalobce se s obsahem předmětné ústavní stížnosti ani výsledkem řízení u Ústavního soudu neseznámil. V této souvislosti je na místě zdůraznit, že žalobce je jedním z velkého množství oznamovatelů„ [anonymizováno]“ - poškozených stejnou tvrzenou trestnou činností, kteří sice v posuzovaném řízení nevystupují jako„ rodinní příslušníci v zájmovém souladu“ ve smyslu sdílené újmy, nicméně v řízení jsou zastoupeni jedním právním zástupcem, resp. jednou advokátní kanceláří, jenž ve věci poškozené„ [anonymizováno]“ aktivně sama vyhledávala a oslovuje je s nabídkou právních služeb. Z úřední činnosti soudu i z provedeného dokazování pak plyne, že poškození vystupují ve vzájemné shodě, písemná podání většiny oznamovatelů v trestním řízení jsou obsahově totožná a jejich procesní aktivita byla a je společná, když řízení se v důsledku ke všem poškozeným vyvíjí shodně. Postup orgánů státu 19. Co se týká posouzení činnosti orgánů státu, je třeba uvést, že v řízení byl zjištěn nesprávný úřední postup policejních orgánů a státního zastupitelství. Jak konstatoval i Ústavní soud ve svém rozhodnutí, policejní orgány se dopustily průtahů v řízení, způsobené jejich nečinností a dále tím, že došlo k nekoncepčnímu rozdělení věci při jejím prověřování a jednak i tím, že ve věci vydaná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Skutečnost, že věc byla rozdělena a touto se zabývala různá obvodní i krajská ředitelství Policie ČR, svědčí o nekoncepčním postupu orgánů činných v trestním řízení, který přispěl k celkové délce řízení. I tuto skutečnost negativně hodnotil i Ústavní soud ve svém nálezu, který konstatoval, že„ věc byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, což samozřejmě ztížilo samotné prověřování věci“. Ani po kritice Ústavním soudem nebyla policejními orgány zjednána náprava a tyto nepřehodnotily svůj postup, kdy je třeba zmínit, že řízení sice bylo následně usnesením státní zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, [číslo jednací] odloženo, avšak toto rozhodnutí bylo k opravnému prostředku zhodnoceno jako nedostatečně odůvodněné, a proto bylo i odklizeno. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Podíl orgánů veřejné moci na délce řízení byl však již soudem zohledněn při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení a formy odškodnění. Důvod pro navýšení základní částky za rok řízení tak na základě tohoto kritéria soud neshledává, blíže viz níže. Význam řízení 20. Co se týká významu řízení pro žalobce, lze poukázat na to, že dovolací soud v této věci ve svém rozsudku zdůraznil, že názor odvolacího soudu stran sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, jejž odvolací soud shledal jednak z okolnosti, že žalobce svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo je vedeno teprve ve fázi prověřování, není správný. V této souvislosti poukázal dovolací soud na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 2. 2004, ve věci Perez proti Francii, stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody.

21. Souvislostí trestního řízení s civilními, respektive základními právy poškozených se v nyní posuzované věci zabýval již Ústavní soud ve zrušujícím nálezu, když v bodě 24 odůvodnění uvedl:„ Trestný čin [anonymizováno] ([ustanovení pr. předpisu], [anonymizováno] [ustanovení pr. předpisu], [anonymizováno 21 slov] [role v řízení] [anonymizováno 49 slov] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova] [číslo listu] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [číslo listu] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Závažnost a nebezpečnost tohoto zásahu zvyšují pak zejména takové okolnosti jako je spáchání takového činu v organizované skupině či v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch či prospěch velkého rozsahu. Obdobně to platí i pro trestné činy vydírání (§ 235 trestního zákona, resp. § 175 trestního zákoníku), útisku (§ 237 trestního zákona, § 177 trestního zákoníku) a nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku). Uvedená ústavně zaručená práva přitom patří – stejně jako právo na život – k základním lidským právům (hlava druhá, oddíl první Listiny) náležejícím každému člověku bez ohledu na státní občanství (čl. 42 odst. 2 Listiny).“ Vzhledem k tomu, že v nálezu Ústavní soud konstatoval i porušení základních práv poškozených na účinné vyšetřování, zvažoval uvedené soud, zda tato skutečnost mohla mít částečně i dopad do sféry žalobce v podobě zintenzivnění jím utrpěné újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017).

22. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam; jedná se např. o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). V daném případě se sice jedná o řízení trestní, které sice samo o sobě představuje typ řízení, který je dle judikatury tuzemských soudů i ESLP řízením s vyšším významem pro účastníky, avšak soud v této souvislosti posuzoval, že žalobce v trestním řízení vystupuje jako oznamovatel a tvrzený poškozený, nikoliv jako trestně stíhaný obviněný, proto je obecně nutno vycházet z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je standardní. Dle soudu je sice třeba vzít na zřetel, že se žalobce s nárokem [anonymizováno 5 slov] přihlásil v insolvenčním řízení, které sice dosud není skončeno a není zřejmé, zda a případně v jaké výši bude pohledávka žalobce uspokojena. V této souvislosti je ovšem nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního případu a uvést, že nevymahatelnost nároku v civilním řízení bez předchozího trestního řízení konstatoval Ústavní soud v zrušujícím nálezu (bod 29 odůvodnění). Žalobce tvrdil, že význam probíhajícího řízení je pro něj zvýšený, neboť svého nároku se fakticky nemůže domoci v civilním řízení. Tato okolnost však nemůže nic změnit na tom, že zájem žalobce na výsledku tohoto konkrétního trestního řízení může být pouze zájmem majetkovým a z tohoto důvodu nemůže být význam řízení pro žalobce vyšší než standartní. Zároveň žalobce dovozoval vyšší význam řízení z té okolnosti, že je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu [anonymizováno]. V této souvislosti však z dokazování - podrobného podaného vysvětlení žalobce orgánům činným v trestním řízení ze dne 2. 10. 2019 - nevyplynulo, že by takovou obětí byl, resp. ani on sám se za takovou oběť trestného činu nepovažuje, když v podání vysvětlení u PČR zdůraznil, že ve věci se cítí být poškozený pouze majetkově. Ostatně shodně to vyplynulo i z podání vysvětlení žalobce podaného v [obec].

23. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. je též třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka„ v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. dubna 2006 ve věci Patta proti České republice, č. stížnosti 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Frydlender proti Francii, č. stížnosti 30979/96, § 43, ESLP 2000). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. V této souvislosti je třeba zopakovat, že přestože je v žalobě (a částečně i v trestním oznámení ze dne 19. 11. 2010) uvedeno, se žalobce stal obětí trestného činu [anonymizováno 12 slov] a bylo s ním zcela zacházeno bez ohledu na lidskou důstojnost, dokonce i bez ohledu na jeho život a zdraví, jako by byl jen věcí, čímž byla porušena jeho základní lidská práva a od toho odvíjí též svou nemajetkovou újmu, v úředním záznamu Policie ČR ze dne 2. 10. 2019 o podaném vysvětlení žalobce nic takového neuvádí, ba právě zcela naopak. Vykonávaná práce dle žalobce odpovídala podmínkám, které byly smluveny v pracovní smlouvě, nikdo ho nezamykal, mohl odejít kdykoliv potřeboval, byl proškolen o BOZP a dostal dokonce ochranné pomůcky. Při práci na něj nikdo nedohlížel, nikdo ho k ní nenutil, nebylo vůči němu používáno hrubých výrazů či nadávek, nebylo mu nikdy vyhrožováno. Na přímý dotaz Policie ČR po poučení též uvedl, že není pravda, že by pracoval a bydlel v nesnesitelných pomníkách, že by mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací. Kolik by měl dostat za odškodnění žalobce nevěděl, a nevěděl ani, kolik dělá jeho dlužný plat. Z úředního záznamu tak vyplývá, že žalobce nejenže neví, z jakého důvodu byla podána jeho právní zástupkyní ústavní stížnost, když závěry Ústavního soudu a charakter trestné činnosti jsou opakovaně v odškodňovacím řízení vyzdvihovány, ale že dle vlastních slov žalobce před orgánem činným v trestním řízení po poučení uvedl protichůdné informace, než ty uváděné v žalobě a v trestním oznámení. Z tohoto pohledu se soudu jeví, že pro žalobce je v roli poškozeného v trestním řízení v sázce opravdu jen případná ušlá mzda, o jejíž výši navíc nemá konkrétní představu. Za tohoto stavu věci a při současném tvrzení žalované, když ohledně nižšího významu řízení pro žalobce leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žalované (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2623/2017, ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 30 Cdo 5091/2017), soud dovodil, že význam adhezního řízení pro žalobce je snížený právě z důvodu, jak málo je pro něj v sázce. Lze zdůraznit, že nejde o odškodnění za prověřovanou„ trestnou činnost“, ale za délku trestního řízení, jenž se promítla do žalobcovi osobnostní sféry, a v tomto ohledu žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti o jiné újmě, než o té spočívající v nezaplacené mzdě v přesně neurčené výši, která je nedobytná civilními prostředky.

24. Soud posuzoval všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a opakovaně dospěl k závěru, že v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a byla tak naplněna skutková podstata ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk a porušeno právo žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Soud tedy přistoupil k dalšímu bodu a to, zodpovězení otázky, zda je na místě přiznat žalobci peněžité zadostiučinění za újmu tímto nesprávným úředním postupem způsobenou a případně v jaké výši.

25. V případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Přičemž peněžité zadostiučinění lze v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považovat za pravidlo.

26. Co se týká přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci v důsledku nepřiměřené délky řízení způsobena, zde soud vycházel z kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk a po shrnutí všech těchto kritérií přehodnotil závěr uvedený v prvním rozhodnutí ve věci, tj. že je dostačujícím pouze konstatovat porušení práva, ale dospěl k závěru, že je na místě právě poskytnout žalobci kompenzaci finanční. Při stanovení výše odškodnění soud postupoval v souladu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010. V řízení bylo prokázáno, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvá od 19. 11. 2010, kdy žalobce podal oznámení o skutečnostech nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin. Teprve tímto okamžikem, mohla žalobci vznikat nemajetková újma v důsledku jeho nejistoty odvíjené od délky řízení. Jelikož uvedené trestní řízení nadále trvá, posuzoval jej soud k okamžiku vyhlášení rozsudku v této věci. Prvotním krokem při stanovení zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích spočívá v určení tzv. základní částky, která vychází z celkové délky nepřiměřeně dlouhotrvajícího řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). S ohledem na celkovou délku řízení (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku) v trvání 10 let a 6 měsíců vyšel soud ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky počítal částku poloviční (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2952/2014), když pro navýšení základní částky neshledal prostor, neboť takový postup by byl na místě u řízení zatížených zcela extrémní délkou řízení či v situaci, kdy samo odškodňovací řízení by běželo dlouhou dobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009); soud tedy vyšel ze základní částky 142 500 Kč (2 x 7 500 + 10 x 15 000 + 6 x 1 250). Tuto základní částku o 30 % ponížil vzhledem ke složitosti věci a naopak částku korigoval z důvodu shora popsaných pochybení orgánů činných v trestním řízení, a to navýšením o 30 %, ve kterém reflektoval i tu skutečnost, že se činnost orgánů nezlepšila ani pro kritice Ústavního soudu, když obecně nekoncepční přístup orgánů soud hodnotil již při zvoleném druhu odškodnění žalobce a celkové délky řízení. Dále soud nedospěl k závěru, že by bylo na místě zvýšit částku s ohledem na nastíněné úvahy stran zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak v tomto kritériu snížil základní částku o 20 %, a to s ohledem na to, co je v řízení pro žalobce skutečně„ v sázce“, a to se zdůrazněním okolností tohoto konkrétního projednávaného případu zejména pro výpověď žalobce před orgánem činným v trestním řízení dne 2. 10. 2019. Z hlediska kritéria počínání poškozeného neshledal soud důvodu ani pro navýšení ani pro snížení základní částky. Po ponížení základní částky o 50 % a navýšení o 30 % soud dospěl k částce 114 000 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal, ve zbytku žalobu zamítl.

27. S ohledem na uvedené, soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. a žalobě vyhověl co do částky 114 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl (200 000 Kč – 114 000 Kč = 86 000 Kč), jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

28. Dále soud přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 114 000 Kč od 6. 3. 2017 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která ke dni 6. 3. 2017 činila 8,05 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 11. 7. 2016, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 11. 1. 2017, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 12. 1. 2017, nicméně žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od 6. 3. 2017 (ode dne podání žaloby) a soud jí nemohl přisoudit více než požadovala dle § 153 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

29. Ve výroku o nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť původně byly předmětem tohoto řízení dva nároky na odškodnění nemajetkové újmy, když se žalobce podanou žalobou 1) domáhal finančního zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč způsobené nezákonnými rozhodnutími, když tento nárok již byl pravomocně vypořádán (bez dopadu do nákladového výroku zrušeného dovolacím soudem) a předmětem řízení zůstal 2. požadovaný nárok na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím za zadostiučinění za nepřiměřenou délku vyšetřování vedeného na základě jeho trestního oznámení ze dne 19. 11. 2010. Co do prvního nároků byl žalobce v řízení již pravomocně neúspěšný, co do druhého nároku byl žalobce co do základu úspěšný. Soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. O delší lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Soudu je z jeho činnosti známo, že lhůta patnácti dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.