23 C 82/2020-86

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem JUDr. Borisem Filemonem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [IČO], sídlem [adresa] zastoupeného advokátem [titul] [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] za účasti: 1) [identifikační údaje účastníka], [IČO] sídlem [adresa] namísto kterého jedná: [identifikační údaje účastníka], [IČO] sídlem [adresa] adresou pro doručování [adresa], [PSČ] [obec] 2) [identifikační údaje účastníka], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 3) [identifikační údaje účastníka], [IČO] sídlem [adresa] o žalobě dle části páté o.s.ř. proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], se zamítá.

II. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit dalšímu účastníkovi č. 1 na nákladech řízení částku 1 251,52 Kč.

III. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit dalšímu účastníkovi č. 2 k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 12 342 Kč.

IV. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit dalšímu účastníkovi č. 3 na nákladech řízení částku 900 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 27. 9. 2018, podanou původně v režimu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, se žalobce domáhal zrušení dvou rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Sekce majetku státu, Oddělení restitucí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a [číslo jednací]. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo rozhodnuto, že věc má být projednána soudem v občanském soudním řízení. Podáním ze dne 6. 3. 2020 žalobce k výzvě soudu upravil označení účastníků a žalobní petit v návaznosti na rozhodnutí kompetenčního senátu. Zdejší soud poté usnesením ze dne 23. 7. 2020, č.j. 23 C 132/2019-89, vyloučil k samostatnému projednání v tomto řízení požadavek žalobce na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále jen„ napadená rozhodnutí“), následujícím způsobem: Žalobci se jako oprávněné osobě vydává pozemek parc. č. PK [číslo] v k.ú. [obec] (u [obec]). Eventuálně se žalobci jako oprávněné osobě vydávají pozemky ve výměře odpovídající PK [číslo] v k.ú. [obec] (u [obec]), které jsou označeny Státním pozemkovým úřadem, a to konkrétně označené pozemky v k.ú. [obec] vedené na [list vlastnictví].

2. Žalobce ve vztahu k napadeným rozhodnutím především uvedl, že se jako oprávněná osoba dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ ZMV“) domáhal v režimu ZMV vydání svého historického majetku, který mu byl odebrán v důsledku majetkové křivdy v rozhodném období dle ZMV. Žalobce uvedl, že v k.ú. [obec] i [obec] nebylo dokončeno scelovací řízení, ze zákona jsou proto všechny pozemky v těchto k.ú. předmětem pozemkových úprav. Pokud nebylo možné určit, jaké pozemky žalobce obdržel jako náhradu za pozemek pojatý do scelování, pak měl správní orgán dožádat dle § 14 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, ve spojení se ZMV Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj k označení pozemků odpovídajících výměrou a kvalitou neposkytnuté náhradě ve scelovacím řízení. O těchto náhradních pozemcích pak mělo být rozhodnuto v režimu ZMV. Na podporu této argumentace žalobce odkázal na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, odkázal taktéž na znění § 18 odst. 2 ZMV a v obecné rovině na výkladovou zásadu ex favore restitutionis.

3. Účastník č. 1 navrhnul zamítnutí žaloby, odkázal na dle jeho názoru správné odůvodnění napadených rozhodnutí a také na vyjádření správního orgánu dle § 250c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

4. Obdobně účastník řízení č. 2 navrhnul zamítnutí žaloby, neboť rozhodnutí správního orgánu považuje za správné.

5. Účastník řízení č. 3 odkázal na znění smlouvy o finanční náhradě mezi státem a [církev], kterou byl dle jeho názoru mj. vypořádán i nárok uplatněný žalobou. Úmyslem zákonodárce nikdy nebylo zcela vyrovnat všechny křivdy. Naopak zákonodárce předpokládal, že některé majetky nebude možné vydat a pro tyto případy byla právě sjednána paušální finanční náhrada.

6. Postupem dle § 250c odst. 2 o.s.ř. soud vyzval Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, aby se v postavení správního orgánu vyjádřil k podané žalobě. Tento ve vyjádření ze dne 16. 4. 2020 odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a zdůraznil, že žalobce využil svého práva nárokovat vydání původního majetku popsaného dle evidence PK. V takovém případě bylo na správním orgánu, aby identifikoval nemovitosti, které odpovídají původnímu majetku žalobce. To se však přes veškerou snahu a mnohé dotazy na archivy a jiné orgány nepodařilo. Zákonodárce při přípravě restitučních předpisů vždy předpokládal, že některé majetky nebude možné původním vlastníkům vydat a v případě církevních restitucí stanovil za nevydaný a nevydatelný majetek finanční náhradu. Správní orgán taktéž upozornil na rozdílnou povahu řízení o pozemkových úpravách a restitučního řízení, které nelze navzájem směšovat, a to ani za situace, kdy je v obou případech příslušným k projednání věci Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj. Správní orgán závěrem (přestože není účastníkem řízení) navrhnul zamítnutí žaloby.

7. Podle § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal soud za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků ohledně toho, že žalobce uplatnil své nároky dle ZMV včas, že je osobou oprávněnou a že pozemek PK [číslo] v k.ú. [obec] byl původním majetkem právního předchůdce žalobce, který přešel na stát v rozhodném období na základě majetkové křivdy dle ZMV.

8. Soud převzal za svá dle § 250e odst. 2 o.s.ř. skutková zjištění správního orgánu, podle kterých byla do parcely PK [číslo] zrušena taktéž parcela PK [číslo] (dříve zapsána v moravských zemských deskách ve vložce [číslo]). Takto rozšířená parcela PK [číslo] byla vyloučena ze scelení v rámci k.ú. [obec], v k.ú. [obec] byla přečíslována na parcelu PK [číslo] a pojata zde do scelovacího řízení, které probíhalo cca v 30. a 40. letech 20. století. Parcela PK [číslo] byla uvedena v pozemnostním archu [číslo] – [předchůdce žalobce] v [obec], tento zápis však byl zrušen. Náhrada při scelování měla být přidělena v rámci vyrovnání katastrální hranice, ale nebylo uvedeno žádné její parcelní číslo. Negativně skončilo šetření ohledně náhrad ve Státním okresním archivu [obec], Státním okresním archivu [obec], Moravském zemském archivu v Brně i v Národním archivu v Praze. Žádné informace o případných náhradách správní orgán nezjistil ani z výpisu z moravských zemských desek, správních rozhodnutí nebo dokumentů vyhotovených dle zákona č. 142/1947 Sb. Z důvodu nedochovaných či neexistujících podkladů proto správní orgán nedokázal určit, zda a jaké pozemky byly právnímu předchůdci poskytnuty jako náhrada za původní majetek pojatý do scelovacího řízení.

9. Soud taktéž převzal jako správný skutkový závěr správního orgánu, že pozemky, které se aktuálně nacházejí na místě původního pozemku PK [číslo] v k.ú. [obec] a které zde vznikly na základě scelovacího řízení, jsou aktuálně ve vlastnictví osob, které nejsou povinnými osobami dle ZMV.

10. Z výzvy k vydání zemědělských nemovitostí ze dne [datum], návrhu na zahájení správního řízení ze dne [datum], dalšího návrhu na zahájení řízení ze dne [datum], kterým byl mj. vzat zpět návrh předchozí, a z oznámení o zahájení řízení ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalobce nejdříve vyzval [povinnou osobu] k vydání mj. nemovitostí identifikovaných jako PK [číslo] v k.ú. [obec]. Jelikož povinná osoba překročila lhůtu 6 měsíců k uzavření dohody, podal žalobce návrh na zahájení správního řízení. Z uvedených listin je patrné, že žalobce svůj nárok uplatňoval výslovně v režimu ZMV.

11. Z výzvy k seznámení s podklady pro rozhodnutí soud zjistil, že správní orgán umožnil žalobci seznámit se s podklady pro rozhodnutí a obsahem spisu.

12. Z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], má soud za prokázané, že správní orgán zamítl návrh žalobce na vydání zemědělské nemovitosti označené jako PK [číslo] odpovídající pozemku PK [číslo] v k.ú. [obec], odpovídající po změně katastrální hranice a před scelením nemovitosti PK [číslo] v k.ú. [obec] a u které nelze identifikovat, jakým pozemkům odpovídá dle současného katastru nemovitostí. Správní orgán své rozhodnutí odůvodnil především tím, že původní pozemek předchůdce žalobce byl pojat do scelovacího řízení v k.ú. [obec], avšak nepodařilo se dohledat, jaké pozemky obdržel předchůdce žalobce jako náhradu. Jelikož správní orgán zjistil skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět, rozhodl o zamítnutí návrhu. Z důvodu neznalosti současných pozemků také správní orgán nebyl schopen formulovat výrok v podobě vydává se/nevydává se pozemek označený dle současné evidence. V podrobnostech odůvodnění správního rozhodnutí soud odkazuje taktéž na bod č. 8 a 9 odůvodnění tohoto rozsudku, kde jsou popsána skutková zjištění správního orgánu, která soud převzal za svá a která byla taktéž popsána v odůvodnění správního rozhodnutí.

13. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém uvedl obdobné námitky jako v samotné žalobě. Odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Sekce majetku státu, Oddělení restitucí ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Odvolací správní orgán zrekapituloval průběh správního řízení, odvolací námitky žalobce a dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné. Následně se již žalobce bránil žalobou podanou ke zdejšímu soudu.

14. Soud neprováděl dokazování navrženým dotazem na Státní pozemkový úřad v [obec] ohledně případných náhradních pozemků v odpovídající výměře a jakosti, neboť s ohledem na právní posouzení věci (nemožnost směšovat řízení dle ZMV a řízení dle zákona č. 139/2002 Sb.) by reakce na uvedený dotaz neměla pro rozhodnutí soudu žádný vliv. Dále soud neprováděl dokazování smlouvou o vypořádání s [církev], neboť tato je součástí sdělení Ministerstva kultury zveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 55/2013 a jako taková je tedy soudu známa (iura novit curia).

15. Jelikož těžištěm sporu je právní posouzení věci, soud pouze ve stručnosti uvádí následující skutkový závěr na podkladu provedených důkazů, nesporných skutečností či skutkových zjištění správního orgánu, která vzal soud za svá: Žalobce vyzval dle ZMV povinnou osobu k vydání zemědělských nemovitostí, a to mj. nemovitostí označených ve stavu dle PK jako parcely PK [číslo] v k.ú. [obec] (u [obec]). Žalobce je osobou oprávněnou, uvedený pozemek byl jeho původním majetkem a přešel na stát v rozhodném období na základě majetkové křivdy dle ZMV. Jelikož nedošlo k uzavření dohody, podal žalobce návrh na vydání této nemovitosti, který byl správním orgánem zamítnut. Správnímu orgánu se v řízení nepodařilo zjistit, jaké nemovitosti odpovídají nárokovanému pozemku, tedy jaké pozemky obdržel právní předchůdce žalobce jako náhradu za tento pozemek v rámci scelovacího řízení. Žalobce se pokoušel dosáhnout změny tohoto rozhodnutí odvoláním, ale odvolací orgán původní rozhodnutí potvrdil. Následně se již žalobce domáhal svého nároku u zdejšího soudu.

16. Podle § 9 odst. 1 ZMV oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba označí zemědělskou nemovitost a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto zákona; k určení zemědělské nemovitosti postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy.

17. Podle odst. 2 citovaného ustanovení povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak.

18. Podle odst. 6 citovaného ustanovení nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2.

19. Podle § 14 odst. 2 ZMV nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací věcí, identifikací parcel, vyhotovením dokladů podle § 11 odst. 2, vytyčením a zaměřením pozemků a vypracováním geometrického plánu hradí stát, a to v případě zemědělských nemovitostí prostřednictvím pozemkových úřadů a v ostatních případech prostřednictvím povinných osob.

20. Podle § 15 odst. 1 ZMV registrovaná církev a náboženská společnost uvedená v odstavci 2 (dále jen„ dotčená církev a náboženská společnost“), která neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16, obdrží paušální finanční náhradu (dále jen„ finanční náhrada“).

21. Podle odst. 2 písm. [anonymizováno]) cit. ustanovení výše finanční náhrady pro jednotlivou dotčenou církev a náboženskou společnost činí v případě [církev] [částka].

22. Podle § 16 odst. 1 ZMV o majetkovém vyrovnání uzavře stát s každou dotčenou církví a náboženskou společností smlouvu o vypořádání. Na smlouvu o vypořádání podle tohoto zákona se použijí ustanovení občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, a dále s výjimkou ustanovení o zániku závazku bez uspokojení věřitele, zejména ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o výpovědi a ustanovení o nemožnosti plnění. Ohledně vyplacení finanční náhrady má stát postavení dlužníka a dotčená církev a náboženská společnost postavení věřitele. Proti pohledávce na finanční náhradu nebo splátce finanční náhrady není přípustné započtení, ani výkon rozhodnutí nebo exekuce.

23. Podle odst. 2 písm. a) cit. ustanovení je vedle náležitostí podle odstavce 1 součástí smlouvy o vypořádání výslovné ujednání o tom, že uzavřením smlouvy o vypořádání jsou veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, jenž se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, který se podle tohoto zákona nevydává, vypořádány s tím, že vydávání věcí podle tohoto zákona není tímto ujednáním dotčeno.

24. Podle § 18 odst. 4 ZMV při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období. Orgány veřejné moci poskytnou oprávněným osobám součinnost zejména tím, že jim bez zbytečného odkladu bezplatně poskytnou výpisy a opisy z evidence a jiné podklady, které mohou přispět k objasnění jejich nároků.

25. Podle odst. 5 cit. ustanovení je-li to třeba k prověření nároku oprávněné osoby, poskytne příslušný katastrální úřad oprávněné osobě, povinné osobě nebo nepříslušné osobě bezplatně příslušné údaje z katastru nemovitostí a v případě potřeby vyhotoví identifikaci parcel nebo jiný dokument, z něhož bude vyplývat, do které z dnešních parcel nemovitá věc, která je předmětem nároku nebo její část, zasahuje.

26. Podle § 14 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, pokud z údajů scelovacího operátu, který je založen u katastrálního úřadu, vyplývá, že některý účastník scelování neobdržel náhradu za své pozemky pojaté do scelování, může pozemkový úřad po projednání s katastrálním úřadem tomuto účastníkovi, popřípadě jeho dědici, stanovit nárok na pozemky ve výměře odpovídající neposkytnuté náhradě, je-li potřebná výměra pozemků v obvodu pozemkových úprav k dispozici.

27. Podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen s.ř.), je-li v souladu s požadavky § 3 zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

28. S ohledem na povahu petitu se soud zabýval nejdříve primárním požadavkem žalobce na vydání pozemku parc. č. PK [číslo] v k.ú. [obec] u [obec]. V řízení bylo prokázáno, že tento pozemek byl pojat do scelovacího řízení v k.ú. [obec]. Ze skutkových zjištění správního orgánu, které soud vzal za svá, vyplývá, že v rámci scelovacího řízení se stopa tohoto pozemku v určitém bodě ztrácí a není možné určit, jaké pozemky obdržel právní předchůdce jako náhradu. Pozemky nacházející se v současné době na místě původního PK [číslo] nejsou ve vlastnictví povinných osob dle ZMV a jejich vydání není možné. Lokalita byla totiž v rámci scelovacího řízení překryta pozemky nových vlastníků, tito se nijak nepodíleli na majetkové křivdě způsobené žalobci a ani snaha o nápravu majetkových křivd minulých nemůže vést k vytvoření majetkových křivd nových.

29. Následně se soud zabýval eventuálním petitem na vydání pozemků v odpovídající výměře a jakosti. Zde soud především uvádí, že je nutné důsledně rozlišovat řízení o vydání nemovitostí dle § 9 odst. 6 ZMV a řízení dle § 14 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb. Bez ohledu na skutečnost, že v obou řízeních rozhoduje Státní pozemkový úřad (byť v každém případě jiné oddělení či pracoviště), každé z řízení se řídí vlastní právní úpravou a správní orgán je především vázán návrhem, který žalobce učinil. Pokud se tedy žalobce domáhal vydání konkrétních nemovitostí dle ZMV, tak tím také vymezil„ mantinely“ správního řízení, ve kterých správní orgán mohl jeho žádost posuzovat.

30. Dále je nutné zdůraznit, že je podstatný rozdíl mezi postupem dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 18 odst. 5 ZMV a postupem dle § 14 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb. První případ popisuje situaci, kdy je možné bez pochybností určit, jaké nemovitosti odpovídají původnímu majetku oprávněné osoby, a oprávněná osoba touto informací pouze nedisponuje. V takovém případě je možné tuto informaci dohledat a doplnit v průběhu řízení dle ZMV a ZMV stanoví výslovnou povinnost určených orgánů poskytnout k takovému postupu součinnost. Jinými slovy stále se jedná o vydání jedněch a týchž nemovitostí, které jsou však v počátku řízení označeny jiným způsobem než v jeho konečné fázi. V druhém případě v rámci scelovacího řízení naopak taková informace objektivně není známa, nejsou žádné doklady, které by umožňovaly určit, které pozemky osoba obdržela jako náhradu v rámci scelovacího řízení a je nezbytné o této otázce nově rozhodnout. Takový postup již přesahuje možnosti řízení dle ZMV, správní orgán by totiž v konečném důsledku rozhodoval o jiných nemovitostech, než které byly předmětem výzvy k vydání a návrhu na zahájení řízení. Proto je nezbytné se takového určení domáhat samostatným návrhem k příslušnému správnímu orgánu dle zákona č. 139/2002 Sb. a o takovém návrhu by také bylo rozhodováno v rámci samostatného řízení.

31. Výše uvedená dualita ještě nabyla na významu v rámci soudního řízení. Ve fázi správního řízení by snad bylo možné namítat, že v obou případech rozhoduje tentýž správní orgán a bylo by snad možné očekávat jeho rozhodnutí o obou otázkách. V rámci soudního řízení však byla věc předložena kompetenčnímu senátu, který při stanovení závěru o příslušnosti civilních soudů vycházel z předpokladu, že uplatněným nárokem je nárok na vydání nemovitosti dle ZMV. Takový závěr by ovšem nešel dále akceptovat v situaci, kdy by snad zdejší soud měl rozhodovat o tom, jaké pozemky náleží namísto původního pozemku pojatého do scelovacího řízení.

32. Z uvedených důvodů proto soud zamítl taktéž eventuální petit na vydání pozemků, které by odpovídaly kvalitou a výměrou původnímu majetku předchůdce žalobce.

33. K oběma uplatněným petitům soud především uvádí, že restituční předpisy představují velmi specifickou oblast právního řádu a tuto zvláštní povahu musejí mít na paměti také správní orgány i soudy při rozhodování o restitučních nárocích. Podstatou restitučního zákonodárství a navazujících rozhodnutí je snaha společnosti vypořádat se s historickými křivdami totalitního režimu a v tomto směru je zcela legitimní, že se zákonodárce snaží nastavit pro účastníky restitučních řízení maximálně vstřícné podmínky. V rámci církevních restitucí jsou konkrétními projevy tohoto postupu např. ustanovení § 14 odst. 2, § 18 odst. 3, 4, 5 ZMV. Současně jakékoliv rozhodování v režimu ZMV je nutné vést v duchu zásady ex favore restitutionis.

34. Na druhou stranu zákonodárce při koncipování restitučních předpisů vždy předpokládal, že bude existovat určitá část majetku, který nebude možné z objektivních důvodů vydat původním vlastníkům. V případě církevních restitucí jsou takovými důvody především výlukové důvody dle § 8 ZMV. Jakkoliv se tento výčet může jevit taxativním, je nutné zdůraznit, že jsou to především soudy, jejichž úkolem je s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem daného případu hledat spravedlivé řešení odpovídající právní úpravě. Nelze totiž reálně očekávat, že by zákonodárce při formulaci právního předpisu byl schopen postihnout všechny myslitelné eventuality, jaké mohou následně v praxi vyvstat. Zdejší soud nepochybuje, že v obecné rovině by jakékoliv rozšiřování výlukových důvodů soudní judikaturou v neprospěch restituenta bylo nežádoucí. Pokud však zákonodárce výslovně připustil možnost určitou část původního majetku restituentům nevydat, pak zdejší soud dospěl k závěru, že v mimořádných a odůvodněných případech je možné takto postupovat i nad rámec případů uvedených v § 8 ZMV. Soud přihlédl taktéž ke skutečnosti, že v zásadě obdobný výlukový důvod je uveden v § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Je tedy evidentní, že zákonodárce alespoň v rámci restitučního zákonodárství obecně předpokládal, že u některých historických pozemků nebude možné z objektivních důvodů provést jejich identifikaci v současném katastrálním operátu.

35. Právě o takový mimořádný případ se jedná v této věci. Soudu není známo, že by snad kdekoliv jinde v republice byla v rámci soudního řízení dle ZMV řešena obdobná situace, kdy byl původní majetek církve pojat do scelovacího řízení, avšak nebylo možné zjistit, jaké pozemky následně oprávněná osoba (či v tomto případě právní předchůdce) ve scelovacím řízení obdržela. Pokud účastníci uvedli, že snad obdobná věc již měla být některým správním orgánem řešena, pak se stále jedná o případy zcela mimořádné, jejichž četnost se počítá v nízkých jednotkách na celém území České republiky. V tomto smyslu proto v žádném případě nelze požadovat, aby takováto situace byla řešena výslovně v textu restitučního předpisu, ale je povinností obecných soudů nalézt spravedlivé řešení, které bude v maximální míře vyvažovat zájmy všech dotčených osob.

36. Soud dále uvádí, že volba způsobu vypořádání restitučních nároků, u nichž není možné vydání původního majetku restituentovi, je především politickým rozhodnutím zákonodárce. Zdejšímu soudu proto nepřísluší takové rozhodnutí přezkoumávat, hodnotit či zvolený postup modifikovat. Opačný přístup by naopak bylo možné považovat za závažné narušení dělby moci mezi zákonodárnou a soudní mocí ve státě.

37. Ani by zdejší soud měl v úmyslu jakkoliv znevažovat či relativizovat křivdy (a nikoliv pouze křivdy majetkové), které žalobce a jeho právní předchůdce v období totality utrpěli, dospěl soud k závěru, že v této věci není možné žalobci vydat jeho původní majetek a z objektivních důvodů ani přes vynaložení veškerého úsilí není možné v řízení o vydání nemovitostí dle ZMV stanovit, jaký majetek (a zda vůbec nějaký) předchůdce žalobce ve scelovacím řízení obdržel. Proto bude na místě zmírnit majetkovou křivdu žalobce stejným způsobem jako i v jiných případech, kdy není navrácení původního majetku možné. Stát se zavázal dle § 15 odst. 2 ZMV vyplatit [církev] (jejíž součástí je i žalobce) částku [částka]. Součástí této částky je taktéž náhrada za veškeré nevydané a nevydatelné pozemky, mezi které náleží i předmětný pozemek z tohoto řízení. Dle názoru soudu je takovéto vyrovnání plně dostačující.

38. V neposlední řadě i v samotném § 1 ZMV se uvádí, že tento zákon slouží ke zmírnění pouze některých majetkových křivd. Je tedy evidentní, že i sám zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že napravit beze zbytku všechny křivdy způsobené totalitním režimem nebude možné.

39. Žalobcem uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1580/2000 a z něj vycházející 22 Cdo 548/2003 na posuzovanou věc nedopadají. Oba tyto rozsudky ukládají povinnost zabývat se v řízení dle zákona č. 229/1991 Sb. celým průběhem přídělového řízení a netrvat výhradně na požadavku předložení přídělové listiny. V nyní projednávané věci však nikdo nerozporuje, že předmětný pozemek byl pojat do scelovacího řízení, avšak ani správnímu orgánu ani žalobci se nepodařilo zjistit, jaké pozemky obdržel jeho předchůdce jako náhradu. Nedošlo tedy k situaci, že by např. žalobce tvrdil, že jeho předchůdce obdržel jako náhradu konkrétně určené pozemky a správní orgán takové tvrzení neakceptoval. Ani sám žalobce nebyl schopen nikdy v průběhu řízení určit, které pozemky jeho předchůdce jako náhradu obdržel. Závěry Nejvyššího soudu tudíž nelze na projednávaný spor aplikovat.

40. Zdejší soud ani nijak nerozporuje závěry Ústavního soudu o nároku na stanovení náhradních pozemků v žalobcem zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/97, publikovaném pod č. 152/1998 Sb. Jak však zdejší soud vysvětlil již výše, nárok na stanovení náhradních pozemků nelze zaměňovat s návrhem na vydání pozemku dle ZMV a o každém z nich je nezbytné vést samostatné řízení. Správní orgán pak v řízení o návrhu dle ZMV nebyl oprávněn o náhradních pozemcích rozhodnout.

41. Pokud žalobce odkazuje na první zvýrazněnou pasáž rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, pak tento řeší situaci, kdy na základě nedokončeného scelovacího řízení jsou u jedné nemovité věci zapsáni dva nebo více vlastníků a nejde současně o spoluvlastnictví. Takováto situace však v projednávané věci vůbec nenastala. Další citované pasáže se pak opětovně dotýkají řízení o náhradě za pozemky pojaté do scelovacího řízení. V této části proto soud opětovně odkazuje na vzájemnou odlišnost obou řízení popsanou již výše.

42. Závěrem tedy soud rekapituluje, že napadená rozhodnutí nelze nahradit tím způsobem, že by se žalobci vydaly pozemky, ležící fyzicky na místě původního pozemku PK [číslo] v k.ú. [obec] (u [obec]), neboť tyto jsou ve vlastnictví jiných než povinných osob. Napadená rozhodnutí taktéž nelze nahradit ani tím způsobem, že by v rámci řízení dle ZMV bylo rozhodováno o tom, jaké pozemky náleží jako náhrada za pozemek pojatý do scelovacího řízení. Z uvedených důvodů má zdejší soud za to, že správní orgán rozhodl správně, když návrh žalobce postupem dle § 51 odst. 3 s.ř. zamítl a podanou žalobu je na místě zamítnout dle § 250i o.s.ř. taktéž.

43. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve sporu. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a je tak povinen dalším účastníkům nahradit účelně vynaložené náklady řízení.

44. V případě účastníka č. 1 náklady řízení sestávají z paušální náhrady dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. za 3 úkony právní služby (vyjádření ve věci samé, příprava na účast na jednání soudu a účast na jednání soudu dne 16. 2. 2021). Za každý z úkonů právní služby náleží účastníkovi č. 1 částka 300 Kč, celkem tedy 900 Kč. Účastníkovi č. 1 dále náleží cestovní náhrady za cestu k soudu a zpět dne 16. 2. 2021. Pověřená pracovnice se souhlasem soudu využila osobní automobil s kombinovanou spotřebou benzinu 4,9 l /100 km. Vzdálenost mezi soudem a sídlem oblastního odboru účastníka v [obec] je 61 km, pro cestu k soudu a zpět se tedy jedná o 122 km. Spotřeba pro celou cestu k soudu a zpět byla 5,98 l. Průměrná cena benzínu v roce 2021 činí 27,80 Kč a sazba paušální náhrady 4,40 Kč/km. Cestovné k soudu a zpět tak činí 703,04 Kč (166,24 Kč benzín a 536,80 Kč náhrada) a polovina z této částky 351,52 Kč. Soud přiznal pouze polovinu cestovného, protože pověřená pracovnice se téhož dne zúčastnila dvou jednání zdejšího soudu. Uvedený postup je v souladu s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným např. v nálezu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 462/07, podle něhož je v rozporu s právem na spravedlivý proces, jestliže soud nepřizná žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že účastníku již byly náklady uhrazeny v jiném řízení. Takový postup je podle názoru Ústavního soudu vykročením z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť jde o argument v zákoně neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu soudu. Náklady účastníka č. 1 tak celkem činí 1 251,52 Kč.

45. V případě účastníka č. 2 náklady řízení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta dle § 6 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ vyhlášky“) za 3 úkony právní služby v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé, účast na jednání soudu dne 16. 2. 2021). Sazba mimosmluvní odměny za každý z úkonů právní služby činí dle § 7 bodu 5 vyhlášky částku 3 100 Kč (při určení výše tarifní hodnoty soud vycházek z částky 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky). Dále náleží zástupci druhého účastníka náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky za každý z úkonů právní služby ve výši á 300 Kč. K tomu je nutné připočíst 21 % DPH (zástupce doložil, že je plátcem DPH). Náklady řízení pro druhého účastníka tak představují částku 12 342 Kč. Platební místo soud určil dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

46. Konečně v případě účastníka č. 3 náklady řízení sestávají z paušální náhrady dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. za 3 úkony právní služby (vyjádření ve věci samé, příprava na účast na jednání soudu a účast na jednání soudu dne 16. 2. 2021). Za každý z úkonů právní služby náleží účastníkovi č. 3 částka 300 Kč, celkem tedy 900 Kč.

Poučení