23 C 9/2024 - 88

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem doc. JUDr. [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [IČO] sídlem [adresa] o určení zániku zástavního práva na nemovitostech takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že zaniklo a neexistuje zástavní právo České republiky vykonávané žalovaným na nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně, a to jednotce č. [číslo], způsob využití: byt, typ jednotky: podle byt. z., nacházející se v budově: [obec], č. p. [číslo popisné], byt. dům (LV [číslo]), umístěné na pozemku: par. č. [číslo]; zapsané na LV [číslo], pro k. ú. [obec], obec [obec], okres [okres], u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [obec]; včetně podílu ve výši 75/1086 na společných částech domu: budovy [obec], č. p. [číslo popisné], byt. dům (LV [číslo]); a pozemku: par. č. [číslo], o výměře 403 m2, zastavěná plocha a nádvoří; zapsaného na LV č. [číslo] pro k. ú. [obec], obec [obec], u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [obec], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 4. 1. 2024 domáhala určení, že zástavní právo České republiky vykonávané žalovaným na nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně, a to na jednotce č. [číslo], způsob využití byt, nacházející se v budově [obec], č. p. [číslo popisné], byt. dům (LV [číslo]), umístěné na pozemku par. č. [číslo]; zapsané na LV [číslo], pro k. ú. [obec], obec [obec], okres [okres], u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [obec]; včetně podílu ve výši 75/1086 na společných částech domu budovy [obec], č. p. [číslo popisné], byt. dům (LV [číslo]); a pozemku par. č. [číslo], o výměře 403 m2, zastavěná plocha a nádvoří; zapsaného na LV č. [číslo] pro k. ú. [obec], obec [obec], okres [okres], u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [obec], zaniklo a neexistuje. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že k předmětným nemovitostem bylo rozhodnutím Celního úřadu v [obec] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zřízeno zástavní právo, a to pro pohledávku (představovanou celním dluhem na základě výměru vydaného Celním úřadem v [obec] dne [datum], č. j. [spisová značka]) České republiky k zajištění pohledávky fyzické osoby pana [jméno FO], r. č. [RČ], ve výši 1 183 422 Kč. Toto rozhodnutí o zřízení zástavního práva nabylo právní moci dne [datum]. Předmětné zástavní právo ve prospěch České republiky je zapsáno v katastru nemovitostí. Žalobkyni, stejně tak i panu [jméno FO], bylo v prosinci 2023 doručeno oznámení žalovaného ze dne 1. 12. 2023, č. j. [spisová značka], o započetí výkonu zástavního práva zástavním věřitelem. Žalobkyně má však za to, že předmětné zástavní právo z důvodu jeho promlčení zaniklo, neboť promlčení zástavního práva běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, přičemž za tento den považovala žalobkyně 14. 8. 2011. Podle názoru žalobkyně zákon č. 89/2000 Sb. občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), na rozdíl od zákona č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), již upravuje otázky vztahující se k promlčení zástavního práva, kdy v ustanovení § 631 o. z. konkrétně stanoví, že byloli právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. S ohledem na skutečnost, že předmětné zástavní právo mohlo být vykonáno počínaje dnem 14. 8. 2011, avšak toto právo nebylo vykonáno prokazatelně až do prosince 2023, má žalobkyně za to, že zástavní právo je promlčeno.

2. Žalovaný ve svém vyjádření žalobou vznesený nárok neuznal ani z části, a to s argumentací, že k žalobkyní namítanému promlčení předmětného zástavního práva nedošlo. Žalovaný nejprve v podrobnostech popsal genezi vzniku předmětného celního dluhu ve výši 1 183 422 Kč následně zajištěného předmětným zástavním právem, a to včetně způsobu jeho vymáhání v průběhu času. Ačkoliv žalovaný souhlasil s tvrzením žalobkyně, že promlčení zástavního práva běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (v konkrétním případě od 14. 8. 2011), má na rozdíl od žalobkyně za to, že v souladu s § 615 odst. 1 o. z. se zástavní právo nepromlčí dříve než jím zajištěná pohledávka. Předmětná zajištěná pohledávka však podle názoru žalovaného promlčena není, a proto je žalobkyní avizované uplynutí desetileté promlčení lhůty podle § 631 o. z. zcela bez významu. Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Ve své replice k vyjádření žalovaného žalobkyně zdůraznila, že na podané žalobě trvá, přičemž nárok jí vznesený považuje za oprávněný. Podle názoru žalobkyně je bez významu, zda byla předmětná zajištěná pohledávka promlčena či nikoliv, neboť ustanovení § 631 o. z. upravující délku promlčení lhůty u práva zapsaného ve veřejném seznamu představuje speciální ustanovení, jehož aplikaci je nutné upřednostnit před aplikací žalovaným avizovaného ustanovení § 615 odst. 1 o. z., a sice že se zástavní právo nepromlčí dříve než jím zajištěná pohledávka.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Na základě účastníky předložených listin učinil soud následující dílčí skutková zjištění.

6. Z listiny nadepsané „Výpis z katastru nemovitostí“ a s listiny nadepsané „Seznam nemovitostí na LV“ soud zjistil, že žalobkyně je v katastru nemovitostí evidována jako vlastník bytové jednotky č. [číslo] vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nacházející se v bytovém domě [obec] č. p. [číslo popisné] (LV [číslo]) na pozemku p. č. [číslo] (LV [číslo]), vše v k. ú. a obci [obec], zapsané na LV č. [číslo] vedeném u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [obec], včetně spoluvlastnického podílu ve výši id. 75/1086 vzhledem k celku na společných částech bytového domu [obec] č. p. [číslo popisné] na pozemku p. č. [číslo], v k. ú. a obci [obec], zapsaného na LV č. [číslo] vedeném u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [obec], a spoluvlastnického podílu ve výši id. 75/1086 vzhledem k celku na pozemku p. č. [číslo], v k. ú. a obci [obec], zapsaného na LV č. [číslo] vedeném u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [obec], (dále jen „nemovitosti“).

7. Z listin nadepsaných „Věc: Výměr celního dluhu“ (na č. l. 7 a č. l. 22), z listiny nadepsané jako „Doručenka“ (na č. l. 23), z listiny obsahující tiskopis na č. l. 24 – 25, jakož i z listin nadepsaných „Záznam o sdělení obvinění“ (na č. l. 25 verte – 26), soud zjistil, že dne 11. 12. 1996 vyměřil Celní úřad v [obec] platebním výměrem č. j. [spisová značka] panu [jméno FO], trvale bytem [adresa], (dále jen „celní dlužník“), celní dluh ve výši 740 471 Kč vzniklý nezákonným odnětím celnímu dohledu 8 934 párů sportovní obuvi propuštěných do režimu tranzitu na základě celního prohlášení č. [číslo] podaného celním dlužníkem dne 30. 11. 1995, (dále jen „celní dluh“). Celní úřad v [obec] vyzval celního dlužníka k úhradě tohoto dluhu do 10 dnů od doručení předmětného výměru. Uvedený výměr byl dodán do dispoziční sféry celního dlužníka dne 13. 12. 1996 a nabyl právní moci dne 16. 1. 1997.

8. Z listiny nadepsané „Rozhodnutí – výzva k peněžitému plnění v náhradní lhůtě“ a z listiny nadepsané „Doručenka“ (na č. l. 27 verte) soud zjistil, že Celní úřad v [obec] rozhodnutím ze dne 6. 2. 1997, č. j. [spisová značka], vyzval celního dlužníka k úhradě celního dluhu v náhradní lhůtě 20 dní ode dne doručení této výzvy. Uvedené rozhodnutí bylo dodáno do dispoziční sféry celního dlužníka dne 7. 2. 1997 a nabyla právní moci dne 19. 3. 1997.

9. Z listiny nadepsané „Platební výměr č. [číslo]“ (na č. l. 29 a č. l. 74) a z listiny nadepsané „Doručenka“ (na č. l. 29 verte a č. l. 75) soud zjistil, že Celní úřad [obec] dne 11. 12. 1998 vyměřil platebním výměrem č. j. [spisová značka] celnímu dlužníku penále a úrok z prodlení z celního dluhu v souhrnné výši 435 830 Kč, (dále jen „příslušenství“), přičemž k úhradě tohoto příslušenství vyzval celního dlužníka do 15 dnů ode dne doručení předmětného výměru. Uvedený výměr byl dodán do dispoziční sféry celního dlužníka dne 23. 12. 1998 a nabyl právní moci dne 23. 1. 1999.

10. Z listiny nadepsané „Upomínka o zaplacení nedoplatku“ a kopie obálky (na č. l. 31 verte a č. l. 32 verte) soud zjistil, že Celní úřad [obec] písemně upomenul celního dlužníka o úhradu do té doby neuhrazeného celního dluhu, a to do 15 dnů od doručení předmětné písemné upomínky ze dne 26. 11. 2002. Uvedená písemná upomínka byla dodána do dispoziční sféry celního dlužníka dne 29. 11. 2002.

11. Z listiny nadepsané „Výzva k zaplacení splatného nedoplatku cla, daně a poplatku v náhradní lhůtě“ a kopie obálky (na č. l. 33 verte a č. l. 34) soud zjistil, že Celní úřad [obec] vyzval celního dlužníka k úhradě příslušenství v náhradní lhůtě 15 dní ode dne doručení této výzvy ze dne 12. 1. 1999, č. j. [spisová značka]. Uvedená výzva byla dodána do dispoziční sféry celního dlužníka dne 30. 1. 1999.

12. Z listiny nadepsané „Upomínka o zaplacení nedoplatků“ a kopie obálky (na č. l. 35 verte) soud zjistil, že Celní úřad [obec] písemně upomenul celního dlužníka o úhradu do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím, a to do 15 dnů od doručení předmětné písemné upomínky ze dne 22. 3. 2004. Uvedená upomínka byla dodána do dispoziční sféry celního dlužníka dne 24. 3. 2004.

13. Z listiny nadepsané „Návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti“ a listiny nadepsané jako „Dodejka“ (na č. l. 38) soud zjistil, že Celní úřad [obec] svým návrhem ze dne 27. 8. 2004, č. j. [spisová značka], navrhnul Okresnímu soudu v Sokolově, aby svým usnesením nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí k uspokojení do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím. Uvedený návrh byl dodán do dispoziční sféry Okresního soudu v Sokolově dne 31. 8. 2004.

14. Z listin nadepsaných „Exekuční příkaz“ (na č. l. 39 a č. l. 41) soud zjistil, že Celní úřad [obec] nařídil dne 4. 12. 2009 exekuci přikázáním pohledávky na peněžní prostředky celního dlužníka u peněžního ústavu k zaplacení (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím. Uvedená nařízení nabyla právní moci dne 29. 12. 2009.

15. Z listin nadepsaných „Rozhodnutí o zřízení zástavního práva“ (na č. l. 8 a č. l. 43), z listiny nadepsané „Dodejka“ (na č. l. 70), z listiny nadepsané „Věc: Zaslání Rozhodnutí o zřízení zástavního práva s doplněnou doložkou o nabytí právní moci“, z listiny nadepsané „Doručenka datové zprávy“ (na č. l. 72) a z listiny nadepsané „Věc: Vyrozumění o zápisu práv do katastru nemovitostí záznamem“ soud zjistil, že Celní úřad [obec] rozhodl dne 18. 2. 2011, č. j. [spisová značka], o zřízení zástavního práva k nemovitostem, a to k zajištění (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím. Uvedené rozhodnutí bylo dodáno do dispoziční sféry celního dlužníka dne 22. 2. 2011, do dispoziční sféry Katastrálního úřadu v [obec] dne 2. 9. 2011 a nabylo právní moci dne 13. 8. 2011.

16. Z listiny nadepsané „Rozhodnutí o odvolání“ soud zjistil, že Celní ředitelství [obec] rozhodlo dne 2. 8. 2011, č. j. [spisová značka], o odvolání celního dlužníka proti v předchozím odstavci uvedenému rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitostem, a to tak, že toto odvolání zamítl a předmětné rozhodnutí o zřízení zástavního práva potvrdil.

17. Z listin nadepsaných „Exekuční příkaz“ (na č. l. 47 a č. l. 78), z listiny nadepsané „Dodejka“ (na č. l. 80), z listiny nadepsané jako „Uvědomění o nabytí právní moci exekučního příkazu“ a z listin nadepsaných „Doručenka datové zprávy“ (na č. l. 79 a č. l. 82), soud zjistil, že Celní úřad [obec] nařídil dne 26. 7. 2011, č. j. [spisová značka], exekuci srážkami ze mzdy a jiných příjmů celního dlužníka, a to k vymožení (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím. Uvedené nařízení bylo dodáno do dispoziční sféry plátce mzdy celního dlužníka společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa], dne 27. 7. 2011, celního dlužníka dne 29. 7. 2011 a nabylo právní moci dne 23. 9. 2011.

18. Z listiny nadepsané „Exekuční příkaz“ (na č. l. 48) soud zjistil, že žalovaný nařídil dne 18. 9. 2018, č. j. [spisová značka], přikázání jiné peněžité pohledávky celního dlužníka, a to k vymožení (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím.

19. Z listin nadepsaných „Rozhodnutí o pokračování ve srážkách ze mzdy“ (na č. l. 49 a č. l. 76) a z listiny nadepsané „Doručenka datové zprávy“ (na č. l. 77) soud zjistil, že žalovaný nařídil dne 28. 12. 2023, č. j. [spisová značka], pokračovat v exekuci (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím srážkami ze mzdy původně nařízené rozhodnutím specifikovaným v bodě 17 tohoto rozsudku. Uvedené rozhodnutí bylo dodáno do dispoziční sféry plátce mzdy celního dlužníka [právnická osoba], IČO [IČO], se sídlem [adresa], dne 26. 12. 2023.

20. Z listin nadepsaných „Oznámení o započetí výkonu zástavního práva zástavním věřitelem“ (na č. l. 9 a č. l. 52) a z listin nadepsaných „Doručenka“ (na č. l. 50 a č. l. 51) soud zjistil, že žalovaný svým rozhodnutím ze dne 1. 12. 2023, č. j. [spisová značka], písemně oznámil žalobkyni a celnímu dlužníku své rozhodnutí uspokojit (mimo jiné) do té doby neuhrazený celní dluh s příslušenstvím zpeněžením nemovitostí. Uvedené oznámení bylo dodáno do dispoziční sféry žalobkyně a celního dlužníka dne 6. 12. 2023.

21. Z dalších předložených listin soud nezjistil skutečnosti významné pro předmětné řízení.

22. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

23. Učiněná skutková zjištění soud podrobil právnímu posouzení, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

24. Žalobkyně svůj žalobou vznesený nárok na určení, že zástavní právo k nemovitostem, které bylo zřízeno rozhodnutím specifikovaným v bodě 15 tohoto rozsudku, a to k zajištění pohledávky (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu s příslušenstvím v souladu s ustanovením § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“), ve znění účinném do 1. 1. 2011, (dále jen „předmětné zástavní právo“), zaniklo a neexistuje, založila na tvrzení, že předmětné zástavní právo bylo promlčeno. K uvedenému soud sděluje, že prokázání takového tvrzení žalobkyně (za předpokladu prokázání dalších souvisejících skutečností jako např. naléhavý právní zájem žalobkyně) by skutečně mohlo vyústit v závěr o neexistenci předmětného zástavního práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009), a proto se soud žalobkyní avizovaným promlčením předmětného zástavního práva dále zabýval.

25. Pro řešení otázky promlčení předmětného zástavního práva je v projednávané věci stěžejní skutečností určení relevantní právní úpravy, podle které je třeba promlčení předmětného zástavního práva posuzovat.

26. V uvedené souvislosti je tak třeba nejprve posoudit okamžik vzniku předmětného zástavního práva. Jak vyplývá z ustanovení § 170 odst. 4 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011, předmětné zástavní právo vzniklo ke dni doručení rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu, tedy dne 2. 9. 2011. Soud pro úplnost doplňuje, že zápis do katastru nemovitostí měl v konkrétním případě pouze deklaratorní povahu a práva a povinnosti subjektů zástavněprávního vztahu vznikly již právě avizovaným doručením rozhodnutí o zřízení předmětného zástavního práva právě příslušnému katastrálnímu úřadu.

27. S ohledem na den vzniku předmětného zástavního práva je tedy zřejmé, že předmětné zástavní právo vzniklo za účinnosti obč. zák., přičemž daňový řád ve znění účinném od 1. 1. 2011, podle kterého bylo předmětné zástavní právo zřízeno, úpravu promlčení zástavního práva neobsahoval. Z odborné literatury se pak podává, že daňový řád přejímal úpravu zástavního práva, která byla primárně zakotvena v obč. zák., přičemž stanovil pouze některé odchylky (viz např. NOVÁKOVÁ, Petra. § 170 [Zástavní právo]. In: LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman a kol. Daňový řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 777.). Soud tak má za to, že pokud nebylo promlčení zástavního práva upraveno daňovým řádem, bylo třeba na uvedenou problematiku aplikovat příslušná ustanovení obč. zák. V současnosti je však obč. zák. již zrušeným právním předpisem, který byl s účinností ke dni 1. 1. 2014 nahrazen novým o. z.

28. Obecnou otázkou, podle kterého předpisu je třeba řešit promlčení nároků, které vznikly ještě za účinnosti obč. zák., se zabývá ustanovení § 3036 o. z. Ustanovení § 3036 o. z. stanovuje, že se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Z uvedeného ustanovení zřetelně vyplývá (a to ze spojení „…až do svého zakončení…“), že podle dosavadních právních předpisů je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, jednak okolnosti mající vliv na její běh (typicky její stavení) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec. Jinými slovy řečeno, lhůty a doby, jejichž běh započal přede dnem nabytí účinnosti o. z., se posuzují podle dosavadních předpisů. Počala-li tedy za účinnosti předchozí právní úpravy běžet promlčecí lhůta, která se řídila obč. zák., bude se její běh, stavení a přerušení běhu posuzovat i nadále podle obč. zák. a nikoliv podle o. z. Uvedený závěr, a to přímo ve vztahu k promlčení zástavního práva, potvrzuje rovněž judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018).

29. Podle § 100 odst. 2 obč. zák. platí, že se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105 obč. zák. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.

30. Podle § 101 obč. zák. platí, že pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

31. Jakkoliv žalobkyně uváděla, že promlčení zástavního práva není v obč. zák. nijak upraveno, a tedy není zřejmé, s uplynutím jaké lhůty k promlčení zástavního práva podle této právní úpravy docházelo, soud má za to, že je nepochybné (a to mimo jiné např. i s ohledem na znění § 100 odst. 2 obč. zák. ve kterém je uvedeno, že „zástavní práva se nepromlčují dříve, než…“), že zákonná úprava zástavního práva, která se řídila obč. zák., vycházela z toho, že zástavní právo se promlčuje. Uvedený závěr je rovněž judikatorně podpořen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5259/2016), kdy relevantní judikatura vycházela rovněž z předpokladu, že promlčecí lhůta (ačkoliv obč. zák. používal pojem „promlčení doba“, používá soud dále v předmětném rozsudku pro lepší přehlednost aktuální názvosloví „promlčecí lhůta“) u zástavního práva byla v souladu s § 101 obč. zák. zásadně tříletá (neboť v dalších ustanoveních obč. zák. není uvedeno jinak) a běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018).

32. Zástavní právo může být poprvé vykonáno dnem, v němž zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení dluhu jako zajištěné pohledávky ze zástavy, tedy dnem, v němž byl zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, protože dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. Jak bude v podrobnostech specifikováno níže, v projednávané věci se stal celní dluh splatným dne 23. 1. 1997. Protože do okamžiku vzniku předmětného zástavního práva dne 2. 9. 2011 nebyl tento celní dluh řádně a včas uhrazen, odvíjí se posouzení okamžiku, kdy mohlo být předmětné zástavního právo vykonáno poprvé, a tedy i počátek běhu promlčení lhůty tohoto zástavního práva, právě ode dne jeho vzniku.

33. Podle § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. však platí, jak již bylo uvedeno, že se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Jinými slovy řečeno, k promlčení zástavního práva nepostačuje toliko marné uplynutí lhůty určené obč. zák. k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí lhůta zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. Není přitom významná ani ta skutečnost, zda se promlčení zajištěné pohledávky řídí obecnou promlčecí lhůtou nebo zda nastala taková právní skutečnost, která měla za následek její „prodloužení“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007).

34. Pro posouzení žalobou vzneseného nároku je tedy třeba posoudit otázku promlčení předmětným zástavním právem zajištěné pohledávky – celního dluhu.

35. Podle ustanovení § 240 odst. 1, 2 a 3 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, (dále jen „celní zákon“), ve znění účinném od 1. 1. 1993, platilo, že v návaznosti na dovoz zboží podléhajícího dovoznímu clu byl vázán vznik celního dluhu na okamžik, kdy bylo předmětné zboží odňato celnímu dohledu, přičemž celním dlužníkem byla osoba, která zboží odňala celnímu dohledu. Na základě provedených listin bylo zjištěno (tak jak je v podrobnostech popsáno v bodě 7 tohoto rozsudku), že celní dlužník odebral zboží celnímu dohledu nejpozději dne 30. 11. 1995 (kdy k tomuto dni tedy vznikl celní dluh) přičemž výměr celního dluhu byl Celním úřadem [obec] doručen celnímu dlužníku dne 13. 12. 1996, a to se splatností do 10 dnů ode dne doručení tohoto výměru, tj. do dne 23. 12. 1996 (§ 270 odst. 1 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993).

36. Promlčení práva vybrat a vymáhat celní dluh se řídilo ustanovením § 282 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993, podle jehož odst. 1 platilo, že právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným. Podle odst. 2 téhož ustanovení platilo, že je-li proveden úkon směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl dlužník o tomto úkonu zpraven; nedoplatky cla lze však vymáhat nejpozději do 20 let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným. Podle odst. 3 následně platilo, že k promlčení se přihlédne pouze tehdy, je-li to dlužníkem namítáno, a jen v rozsahu uplatňované námitky. Podle odst. 4 platilo, že je-li nedoplatek cla zajištěn na movitých věcech, nemůže se zástavní právo promlčet, má-li věřitel zástavu v držení. Podle odst. 5 platilo, že je-li nedoplatek cla zajištěn zástavním právem na nemovitostech zápisem v příslušné evidenci, nelze do 30 let po tomto zápisu proti uplatnění zajištěného práva namítat promlčení nedoplatku. Konečně podle odst. 6 platilo, že úkonem k vymáhání nedoplatku cla je také písemná upomínka o zaplacení cla doručená dlužníkovi.

37. Šestiletá promlčení lhůta k vybrání a vymáhání celního dluhu tak v projednávané věci počala v souladu s § 282 odst. 1 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993 běžet dnem 1. 1. 1997 (tedy prvního dne roku následujícího po roce, v němž nastala v bodě 35 tohoto rozsudku specifikovaná splatnost celního dluhu).

38. K prvnímu přerušení promlčecí lhůty došlo v souladu s ustanovením § 282 odst. 2 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993, a to v důsledku rozhodnutí Celního úřadu [obec] ze dne 6. 2. 1997 o uložení povinnosti celnímu dlužníku uhradit celní dluh v náhradní lhůtě (§ 306 odst. 1 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993), která byla stanovena na 20 dní od doručení tohoto rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí bylo celnímu dlužníku doručeno dne 7. 2. 1997. Nová promlčecí lhůta počala běžet dnem 1. 1. 1998.

39. Následně došlo zákonem č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 1/2002 Sb.“), k novelizaci § 282 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993, a to tak, že s účinností od 1. 7. 2002 bylo v odst. 1 uvedeno, že právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným. Podle odst. 2 tohoto ustanovení platilo, že bylo-li před uplynutím lhůty podle odstavce 1 celními orgány nebo dlužníkem zahájeno řízení nebo učiněn úkon, které směřují k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, běží lhůta podle odstavce 1 znovu od konce kalendářního roku, v němž bylo zahájeno řízení nebo učiněn úkon. Nedoplatky cla lze však vymáhat nejpozději do 20 let od konce kalendářního roku, v němž počala běžet lhůta podle odstavce 1, s výjimkou nedoplatků cla zajištěných podle odstavce 5. Podle odst. 3 tohoto ustanovení platilo, že k promlčení se přihlédne pouze tehdy, je-li to dlužníkem namítáno a jen v rozsahu uplatňované námitky. Podle odst. 4 tohoto ustanovení platilo, že je-li nedoplatek cla zajištěn zástavním právem na nemovitostech zápisem v příslušné evidenci, nelze do 30 let po tomto zápisu proti uplatnění zajištěného práva namítat promlčení nedoplatku. Ve stejné lhůtě nelze namítat promlčení nedoplatku cla, který je zajištěn zástavním právem na věci movité. Podle odst. 5 tohoto ustanovení platilo, že úkonem k vymáhání nedoplatku cla je také písemná upomínka o zaplacení cla doručená dlužníkovi. Přechodné ustanovení k zákonu č. 1/2002 Sb. v čl. II bodu 5 stanovilo, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních předpisů. Od 1. 7. 2002 se tak ve vztahu k promlčení celního dluhu aplikovalo ustanovení § 282 celního zákona ve znění účinném od tohoto data.

40. Písemnou upomínkou Celního úřadu [obec] ze dne 26. 11. 2002 byl celní dlužník opětovně vyzván k úhradě do té doby neuhrazeného celního dluhu, a to ve lhůtě 15 dní od doručení této upomínky celnímu dlužníku. Uvedená upomínka byla celnímu dlužníku doručena dne 29. 11. 2002. V souladu s § 282 odst. 2 a 5 celního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002 tak nová promlčecí lhůta počala běžet dnem 1. 1. 2003.

41. Písemnou upomínkou Celního úřadu [obec] ze dne 22. 3. 2004 byl celní dlužník opětovně vyzván k úhradě (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu, a to ve lhůtě 15 dní od doručení této upomínky celnímu dlužníku. Uvedená upomínka byla celnímu dlužníku doručena dne 24. 3. 2004. V souladu s § 282 odst. 2 a 5 celního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002 tak nová promlčecí lhůta měla počít běžet dnem 1. 1. 2005.

42. Následně došlo zákonem č. 187/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 13/1993 Sb.“), k novelizaci § 282 celního zákona, který s účinností od 1. 5. 2004 doznal další změny, a sice podle odstavce 1 tohoto ustanovení platilo, že právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla a daně se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným. Podle odst. 2 tohoto ustanovení platilo, že bylo-li před uplynutím lhůty podle odstavce 1 celními orgány nebo dlužníkem zahájeno řízení nebo učiněn úkon, které směřují k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, běží lhůta podle odstavce 1 znovu od konce kalendářního roku, v němž bylo zahájeno řízení nebo učiněn úkon. Nedoplatky cla a daně lze však vymáhat nejpozději do 20 let od konce kalendářního roku, v němž počala běžet lhůta podle odstavce 1, s výjimkou nedoplatků cla a daně zajištěných podle odstavce 4. Podle odst. 3 tohoto ustanovení platilo, že k promlčení se přihlédne pouze tehdy, je-li to dlužníkem namítáno a jen v rozsahu uplatňované námitky. Podle odst. 4 tohoto ustanovení platilo, že je-li nedoplatek cla a daně zajištěn zástavním právem na nemovitostech zápisem v příslušné evidenci, nelze do 30 let po tomto zápisu proti uplatnění zajištěného práva namítat promlčení nedoplatku. Ve stejné lhůtě nelze namítat promlčení nedoplatku cla a daně, který je zajištěn zástavním právem na věci movité. Konečně podle odst. 5 tohoto ustanovení platilo že úkonem k vymáhání nedoplatku cla a daně je také písemná upomínka o zaplacení cla a daně doručená dlužníkovi. Přechodné ustanovení k zákonu č. 184/2004 Sb. v čl. II bodu 2 stanovilo, že jiná řízení než uvedená v bodu 1, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nebyla dokončena do dne nabytí jeho účinnosti, se dokončí podle tohoto zákona a dalších právních předpisů platných a účinných v den nabytí účinnosti tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Od 1. 5. 2004 se tak ve vztahu k promlčení celního dluhu aplikovalo ustanovení § 282 celního zákona ve znění účinném od tohoto data.

43. Celní úřad [obec] dne 27. 8. 2004 písemně navrhl výkon úhrady (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu celním dlužníkem prodejem nemovitostí. Uvedený návrh byl doručen Okresnímu soudu v Sokolově dne 31. 8. 2004.

44. V souladu s § 282 odst. 2 celního zákona ve znění účinném od 1. 5. 2004 tak nová promlčecí lhůta počala běžet dnem 1. 1. 2005.

45. Celní úřad [obec] nařídil dne 4. 12. 2009 v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ve znění účinném od 1. 1. 2007, exekuci na přikázání pohledávky na peněžní prostředky celního dlužníka u peněžního ústavu k zaplacení (mimo jiné) do té doby neuhrazeného celního dluhu (§ 73a odst. 3 a 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném od 1. 1. 1995).

46. V souladu s § 282 odst. 2 celního zákona ve znění účinném od 1. 5. 2004 tak nová promlčecí lhůta počala běžet dnem 1. 1. 2010.

47. Od 1. 1. 2011 došlo v souvislosti s účinností daňového řádu, (dále jen „daňový řád“), ke zrušení § 282 celního zákona ve znění účinném od 1. 5. 2004. K témuž dni nabyl účinnosti § 264 odst. 5 daňového řádu, podle něhož běh a délka lhůty pro promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro placení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Právní skutečnosti nově zakládající stavění běhu lhůty pro placení daně podle tohoto zákona, které započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud tedy promlčecí lhůta k vybrání a vymáhání celního dluhu neuplynula do 1. 1. 2011, řídila se od tohoto data ustanovením § 160 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011, podle něhož nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. V uvedeném ustanovení bylo dále uvedeno, že lhůta pro placení daně začne běžet dnem splatnosti daně, jakož i že jde-li o nedoplatek z částky daně, k jejíž úhradě byla stanovena náhradní lhůta splatnosti, začne lhůta pro placení běžet náhradním dnem splatnosti daně (uvedené ustanovení § 160 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011 do dne vydání předmětného rozhodnutí ve věci nedoznalo změn). Podle odst. 2 téhož ustanovení platilo, že byl-li před uplynutím lhůty pro placení daně správcem daně učiněn úkon podle odstavce 3, běží lhůta pro placení daně znovu ode dne, v němž byl tento úkon učiněn. Podle odst. 3 téhož ustanovení platilo, že úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně je a) zahájení exekučního řízení podle tohoto nebo jiného zákona, b) zřízení zástavního práva, nebo c) oznámení rozhodnutí o posečkání. Podle odst. 4 téhož ustanovení platilo, že lhůta pro placení daně neběží po dobu a) vymáhání daně soudem nebo soudním exekutorem, b) přihlášení daňové pohledávky do insolvenčního řízení nebo do veřejné dražby, c) daňové exekuce srážkami ze mzdy, nebo d) dožádání mezinárodní pomoci při vymáhání nedoplatku. Podle odst. 5 téhož ustanovení platilo, že lhůta pro placení daně končí nejpozději uplynutím 20 let od jejího počátku podle odstavce 1, s výjimkou nedoplatku zajištěného podle odstavce 6. Konečně podle odst. 6 téhož ustanovení platilo, že je-li nedoplatek zajištěn zástavním právem, které se zapisuje do příslušného veřejného registru, zaniká právo vybrat a vymáhat nedoplatek uplynutím 30 let po tomto zápisu. Z uvedeného právní úpravy je tak zřejmé, že promlčecí lhůty podle předešlého zákona se účinností daňového řádu staly lhůtami prekluzivními.

48. Dne 18. 2. 2011 Celní úřad [obec] v souladu s ustanovením § 170 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011 rozhodl o zřízení předmětného zástavního práva k nemovitostem (mimo jiné) k zajištění do té doby neuhrazeného celního dluhu, přičemž uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 8. 2011. Předmětné zástavní právo pak (jak již bylo uvedeno) bylo zřízeno ke dni 2. 9. 2011 (§ 170 odst. 4 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011).

49. V souladu s ustanovením § 160 odst. 3 písm. b) daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011 tak nová promlčecí lhůta počala běžet dnem 2. 9. 2011.

50. Celní úřad [obec] nařídil dne 26. 7. 2011 v souladu s ustanovením § 187 a násl. daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011 exekuci srážkami ze mzdy a z jiných příjmů, a to (mimo jiné) k zaplacení celního dluhu (§§ 182, 183 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011). V souladu s § 160 odst. 3 písm. a) daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011 a odst. 4 písm. c) daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011 tak došlo ke dni 26. 7. 2011 (§ 178 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném od 1. 3. 2011) jak k přerušení běhu prekluzivní lhůty, tak k stavění běhu této lhůty, přičemž i s ohledem na rozhodnutí žalovaného o pokračování v těchto srážkách ze dne 28. 12. 2023, z ničeho nevyplynulo, že by do dne vyhlášení rozsudku došlo k obnovení běhu prekluzivní lhůty, ostatně ani sama žalobkyně takovou skutečnost netvrdí.

51. V uvedené souvislosti je třeba připomenout, že po dobu, kdy předmětná prekluzivní lhůta neběžela, dostálo ustanovení § 160 daňového řádu určitých změn, a to celkem třikrát, kdy první dvě novelizace provedené zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů a zákonem č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, neobsahovaly žádná přechodná ustanovení, tudíž neměly na běh prekluzivní lhůty, resp. její stavění tak, jak je popsáno v předchozím odstavci, žádný vliv, novelizace ustanovení § 160 daňového řádu provedená zákonem č. 283/2020 Sb. stanovila, že od 1. 1. 2021 se právní skutečnosti zapříčiňující stavění prekluzivní lhůty posuzují podle § 160 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021 (čl. II bod 8 zákona č. 283/2020 Sb.). Uvedená změna v projednávaném kontextu zapříčinila pouze toliko, že nově bylo stavění prekluzivní lhůty po dobu exekuce prováděné srážkami ze mzdy podle § 160 odst. 4 písm. f) daňového řádu.

52. V souhrnu všech shora uvedených skutečností, jakož i skutečnosti, že (mimo jiné) do té doby neuhrazený celní dluh byl zajištěn předmětným zástavním právem, které bylo zapsáno v katastru nemovitostí, přičemž od zápisu předmětného zástavního práva do dne vyhlášení rozsudku neuplynulo 30 let (§ 160 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011), soud uzavřel, že celní dluh nebyl ke dni vyhlášení rozsudku promlčen ani prekludován.

53. S ohledem na soudem již zmíněné ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. je tak třeba vycházet z předpokladu, že předmětné zástavní právo nemohlo být promlčeno dříve než tímto právem zajištěný celní dluh. S ohledem na skutečnost, že neuhrazený celní dluh není do dne vyhlášení předmětného rozsudku v důsledku v podrobnostech výše popsaných změn právní úpravy promlčen ani prekludován (a promlčení již vůbec nepodléhá), nelze dojít ani k závěru o promlčení předmětného zástavního práva. Neznamená to ovšem, že by předmětné zástavní právo na nemovitostech vázlo po neomezenou dobu. Naopak. Akcesorická povaha zástavního práva vyjadřuje závislost trvání tohoto práva na existenci zajištěné pohledávky. Nevznikne-li tedy zajišťovací pohledávka, nemůže vzniknout ani zástavní právo. Totéž platí pro i zánik zajištěné pohledávky. Jestliže ta zanikne, zaniká s ní také zástavní právo. Aplikováno na projednávanou věc to znamená, že dojde-li uplynutím prekluzivní lhůty k zániku celního dluhu, dojde tím také k zániku předmětného zástavního práva. Jak však již bylo několikrát zdůrazněno, předmětným zástavním právem zajištěný celní dluh do dne vyhlášení rozsudku (ve výši v jaké nebyl uhrazen) nezanikl (a ani nebyl promlčen), a proto nemohlo dojít k zániku předmětného zástavního práva (resp. ani k jeho promlčení).

54. Pouze pro úplnost soud doplňuje, že dále nebylo třeba zabývat se případným promlčením příslušenství, neboť předmětem řízení je určení neexistence předmětného zástavního práva, kdy v případě závěru soudu o nepromlčení celního dluhu, by bez ohledu na posouzení promlčení příslušenství, nemohl být závěr o neexistenci předmětného zástavního práva učiněn.

55. Rovněž je třeba podotknout, že učiněný závěr o tom, že k promlčení předmětného zástavního práva nedošlo, by bylo třeba učinit i při aplikaci ustanovení o. z., kterých se dovolává sama žalobkyně. Žalobkyně svůj nárok zdůvodnila ustanovením § 631 o. z., podle kterého platí, že je-li právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za 10 let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Argumentaci žalovaného, a sice, že podle ustanovení § 615 odst. 1 o. z. se zástavní právo, kterým je zajištěna pohledávka, nepromlčí dříve než samotná pohledávka, žalobkyně odmítla s tvrzením, že ustanovení § 631 o. z. je svojí systematikou v o. z. třeba chápat jako ustanovení speciální mající aplikační přednost před ustanovením § 615 o. z.

56. Je pravdou, že pravidlo o desetileté promlčecí lhůtě pro práva zapsaná ve veřejném seznamu, jež je obsaženo v § 631 o. z., lze pokládat za speciální, avšak za speciální vůči úpravě délky promlčecí lhůty zakotvené v § 629 odst. 1 o. z., tedy k úpravě obecné délky promlčecí lhůty, a nikoliv k obecným ustanovením upravujícím problematiku promlčení obsaženým v ustanovení § 609 o. z. až § 628 o. z. Předmětná ustanovení upravují institut promlčení zejména z hlediska jeho podstaty, předmětu, vzniku, zániku, atp. Uvedenému napovídá také název pododdílu obsahující zmíněnou právní úpravu, a sice „Všeobecná ustanovení“. Ustanovení § 615 o. z. nestanovuje konkrétní délku promlčecí lhůty zástavního práva tak, jak je stanovena v ustanovení § 629 o. z. a § 631 o. z. (tedy v pododdíle s názvem „Délka promlčení lhůty“), ale pravidlo, podle kterého za předpokladu, že dosud nebyla promlčena pohledávka zajištěná zástavním právem, nemůže dojít ani k promlčení tohoto zástavního práva, a to bez ohledu na délku promlčecí lhůty samotného zástavního práva. Uvedený závěr vyplývá rovněž z odborné literatury, podle které platí „jestliže bylo zástavní právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se podle § 631 za 10 let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Jestliže by však tato lhůta uplynula dříve než promlčecí lhůta zajištěné pohledávky, opět se uplatní pravidlo v § 615, podle něhož se zástavní právo nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka. Ustanovení § 615 tak doplňuje úpravu § 631.“ (BREJCHOVÁ, Gabriela. § 615 [Promlčení zástavního a zadržovacího práva]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1989, marg. č. 9.).

57. Pro úplnost soud dále poukazuje na další argumentační linii, kterou je možné v judikatuře vysledovat, a sice názor, že obč. zák. (ani o. z.) není možné na projednávanou věc subsidiárně vůbec použít, kdy by se na daný případ měla aplikovat výhradně jen právní úprava obsažená v daňovém řádu, která ovšem promlčení zástavního práva nepřipouští vůbec (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 3Af 43/2016). Uvedený názor se opírá zejména o ustanovení § 1 odst. 1 věta druhá o. z., podle kterého platí, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Nejenže však jak důvodová zpráva, tak následná odborná literatura k uvedenému pravidlu připouští, že zásada nezávislého uplatňování soukromého práva na právu veřejném nevylučuje výjimky z takového pravidla, ale především uvedené ustanovení nestanoví nic o nezávislosti uplatňování veřejného práva na uplatňování práva soukromého tak, jako je tomu v konkrétním případě (např. ELIÁŠ, Karel. K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného. Právník, 2014, č. 11, s. 1007-1033). Rovněž je však třeba zdůraznit, že relevantní úprava daňového řádu ve vztahu k zástavnímu právu výslovně předpokládá podpůrnou aplikaci soukromého práva (§ 170 daňového řádu), byť úprava promlčení zástavního práva není konkrétně zmíněna.

58. Na možnost podpůrného užití obč. zák. (i nyní o. z.) ve vztahu k úpravě promlčení zástavního práva lze usuzovat také ze skutečnosti, že před výše popsanou novelou celního zákona účinnou ke dni 1. 1. 2011, která mimo jiné přinesla změnu promlčecích lhůt celního dluhu na lhůty prekluzivní, platilo, že pohledávky z celního dluhu podléhají promlčení, přičemž promlčení zástavního práva nebylo ani v tomto případě jak v celním zákoně, tak v subsidiárně použitelných právních předpisech (viz § 320 celního zákona ve zněních účinných od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2011 včetně na základě toho ustanovení v úvahu přicházejících relevantních právních předpisů) nijak výslovně upraveno. I před zmiňovanou novelou celního zákona tak bylo třeba ve vztahu k promlčení zástavního práva vycházet z úpravy promlčení tak, jak byla upravena v obč. zák. V opačném případě by totiž docházelo k absurdním závěrům, že i přesto, že by došlo k promlčení pohledávky celního dluhu, pokud by tato byla zajištěna zástavním právem, mohlo by k realizaci zástavního práva dojít po neomezeně dlouhou dobu.

59. Konečně samotná důvodová zpráva k principu autonomie daňového práva výslovně stanoví, že tento „je nutno chápat spíše z pohledu právní vědy, však neznamená, že daňový řád se chce za každou cenu vymezit nezávisle na existenci jiných právních norem, jako je tomu v některých jiných kodifikacích, zejména z dob totalitárního zákonodárství. Navržená úprava naopak počítá s existencí právního okolí, zejména občanského, resp. soukromého práva a jeho institutů (počínaje obecným vymezením právních úkonů, způsobilosti, fyzických a právnických osob, zastoupení, ručení, konče u zástavního práva).“ 60. Soud tak na základě všech skutečností uvedených shora žalobu výrokem I. svého rozsudku zamítl. Z uvedeného důvodu se proto soud již se dále nezabýval ani dalšími shora naznačenými skutečnostmi jako např. existencí naléhavého právního zájmu žalobkyně atp.

61. O náhradě nákladů řízení bylo výrokem II. tohoto rozsudku rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť z obsahu vyjádření v řízení zcela procesně úspěšného žalovaného ze dne 27. 2. 2024 vyplývá, že žalovaný náhradu nákladů řízení nepožaduje.