23 C 96/2021 - 96

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Džuberovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 1 445 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa], částku 1 445 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 445 000 Kč od 14. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 70 968 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 72 250 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zaplacení částky 1 445 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. z částky 1 445 000 Kč od 14. 10. 2021 do zaplacení jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když žalovaná jako prodávající podepsala s [jméno FO] jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k pozemku p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], za sjednanou kupní cenu 1 700 000 Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 3278/2019-382, bylo určeno, že výše specifikovaná kupní smlouva nebyla platně uzavřena, a protože [jméno FO] na základě kupní smlouvy plnil, když prostřednictvím úvěru zaplatil částku 1 445 000 Kč, je žalovaná povinna tuto částku vrátit žalobkyni, která je v současné době insolvenční správkyní [jméno FO] (dále jen „dlužníka“). Protože žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani po výzvě žalobkyně, žádá žalobkyně vedle žalované částky i úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění poskytnuté ve výzvě žalobkyně.

2. Žalovaná nárok žalobkyně pokládá za nedůvodný, neboť žádné finanční prostředky dle smlouvy neobdržela, což od samého počátku namítala v řízení vedeném Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 59/2014, v rámci kterého byl následně vydán rozsudek Nejvyššího soudu zmíněný žalobkyní. Žalovaná rozsáhle popisovala, co předcházelo uzavření předmětné kupní smlouvy. Uvedla, že na počátku žalovaná čelila dvěma exekucím nařízeným pro uspokojení pohledávky ve výši 4 762 Kč v jednom případě a pro uspokojení pohledávky ve výši 876,50 Kč v druhém případě. V rámci těchto exekučních řízení byly exekučními příkazy postiženy nemovité věci žalované. Ze strachu, aby o nemovité věci nepřišla, oslovila žalovaná společnost [právnická osoba]., prostřednictvím které uzavřela dne 26. 9. 2012 smlouvu o spotřebitelském úvěru se společností [právnická osoba]. Mimo úvěrovou smlouvu podepsala i smlouvu o zřízení zástavního práva, rozhodčí smlouvu a exekutorský zápis s dohodou o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností. Na žalovanou byl při podpisu těchto listin vytvářen nátlak, žalovaná tyto listiny musela uzavřít v časové tísni, bez předchozího prostudování. Z poskytnutého úvěru byly zaplaceny obě exekuce žalované, provize za zprostředkování úvěru a dále mělo být žalované vyplaceno 400 000 Kč (resp. rozdíl mezi touto částkou a částkou, která byla použita na vyplacení exekucí). Exekuce sice byly vyplaceny, žádnou další částku však žalovaná neobdržela. Dne 10. 12. 2012 pak žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o půjčce, kterou se měl předchozí úvěr žalované přeúvěrovat. Z půjčky ve výši 952 000 Kč byla zaplacena částka 575 000 Kč společnosti [Anonymizováno] na splacení předchozího úvěru, částka 275 000 Kč byla poskytnuta [jméno FO] a [jméno FO] jako provize, částka 102 000 Kč měla nýt vyplacena žalované, k tomu však ale v rozporu se smlouvou nedošlo. Následně byla žalovaná [jméno FO] vmanipulována do uzavření kupní smlouvy, kdy se mělo jednat pouze o tzv. „dočasný“ převod nemovitostí ve vlastnictví žalované na dlužníka [jméno FO]. Kupní cena byla sjednána ve výši 1 700 000 Kč, kdy částka 255 000 Kč měla být žalované vyplacena v hotovosti a částku 1 445 000 Kč měl dlužník uhradit z úvěru, který mu měla poskytnout [Anonymizováno] Žalovaná však dle svého tvrzení neobdržela ani částku 255 000 Kč (tato částka není předmětem žaloby), neobdržela však ani částku 1 445 000 Kč, neboť částku 986 000 Kč obdržela společnost [právnická osoba], a to k úhradě pohledávky vůči žalované ze smlouvy o půjčce, částka ve výši 250 000 Kč byla poukázána ve prospěch třetí osoby, [jméno FO], s tím, že tyto prostředky měly být následně určeny pro [jméno FO] a částka 209 000 Kč byla poukázána na účet [jméno FO], opět s tím, že tyto prostředky měly být následně poukázány [jméno FO]. Společnosti [právnická osoba] ani [jméno FO] však nesvědčil žádný důvod, pro který by byla žalovaná zavázána těmto osobám cokoliv plnit. Žalované tak žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, to vzniklo pouze [jméno FO] jako konečnému příjemci finančních prostředků. Dlužník aktivně s [jméno FO] spolupracoval a pomohl tak žalovanou připravit o její nemovitosti, to vše za slíbenou úplatu. Žalovaná tak nemůže být osobou, která by měla cokoliv vracet, navíc vymáhání předmětné částky po žalované je vzhledem k výše uvedenému v rozporu s dobrými mravy. Na jednání soudu pak žalovaná vznesla námitku promlčení.

3. Soud nejprve rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 23 C 96/2021-51, žalobu zamítnul. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, č. j. 38 Co 135/2022-65, však bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

4. Soud prvého stupně po vrácení věci pokračoval v řízení a provedl dokazování, na základě kterého zjistil následující skutkový stav. V kupní smlouvě ze dne 30. 1. 2013 se žalovaná jako prodávající zavázala převést své vlastnické právo k pozemku p. č. [hodnota], ke stavbě č. p. [Anonymizováno] postavené na pozemku p. č. [hodnota] a k pozemku p. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa] (dále jen „předmětné nemovité věci“) na dlužníka [jméno FO]. Kupní cena byla sjednána na částku 1 700 000 Kč, přičemž částka ve výši 255 000 Kč měla být zaplacena dlužníkem v hotovosti před podpisem kupní smlouvy. Zbylá částka ve výši 1 445 000 Kč měla být zaplacena z úvěru poskytnutého dlužníku [Anonymizováno]., přičemž částka ve výši 986 000 Kč měla být zaplacena na účet č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba]., částka ve výši 250 000 Kč měla být zaplacena na účet č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba]. a konečně částka ve výši 209 000 Kč měla být zaplacena na účet č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba].

5. Dle smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 30. 1. 2013 uzavřené mezi dlužníkem a [Anonymizováno]. bylo mezi smluvními stranami sjednáno, že [Anonymizováno]. poskytne dlužníku úvěr ve výši 1 445 000 Kč na nákup nemovitostí a dlužník se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 3,69 % nejpozději do 27 let. Úvěr byl zajištěn zástavním právem zřízeným na nemovitostech žalované.

6. Ze sdělení [Anonymizováno]. ze dne 31. 3. 2023 vyplývá, že úvěr poskytnutý dlužníku [jméno FO] byl čerpán na základě příkazu k čerpání ze dne 31. 1. 2013. Dle příkazu k čerpání ze dne 30. 1. 2013 a dle výpisu z běžného čerpacího účtu byly peněžní prostředky v celkové výši 1 445 000 Kč vyplaceny dle ujednání uvedeném v kupní smlouvě.

7. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 3278/2019-382, bylo určeno, že žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitých věcí, neboť „bylo prokázáno, že účastníci listinu označenou jako kupní smlouva v jeden den na zcela jiných místech sice podepsali, avšak pravděpodobně žalobkyně (pozn. zde žalovaná) coby adresát návrhu (oblát) písemně neoznámila žalovanému (pozn. míněno dlužníku) coby navrhovateli přijetí návrhu, přičemž mezi účastníky nebyla účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi), je třeba ve skutkových poměrech této věci uzavřít, že ve smyslu shora vyložené právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. mezi těmito účastníky nedošlo dne 30. ledna 2013 k uzavření předmětné kupní smlouvy. Příslušnému katastrálnímu úřadu tak byla dne 30. ledna 2013 svědkem [jméno FO] předložena s návrhem na vklad listina sice účastníky podepsaná a označená jako kupní smlouva, která však mezi účastníky zákonem předepsaným způsobem nebyla uzavřena.“ Nejvyšší soud proto uzavřel, že „v daném případě k řádnému převodu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku ze žalobkyně na žalovaného nedošlo, neboť zde neexistoval právní titul k takovému převodu.“ 8. Dopisem ze dne 4. 10. 2021 byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 445 000 Kč do sedmi dnů od doručení tohoto dopisu. Tato výzva byla žalované dle doručenky doručena dne 6. 10. 2021.

9. Dle výpisu z insolvenčního rejstříku, přihlášky pohledávky a seznamu přihlášených pohledávek byla do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena mj. i pohledávka společnosti [právnická osoba] ve výši 1 483 506,56 Kč (jistina) a ve výši 494 261,24 Kč (příslušenství), kdy se jedná o pohledávku vzniklou ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 30. 1. 2013, kterou s dlužníkem uzavřela [Anonymizováno].

10. Soud neprovedl důkazy žalované, a to výslechem [jméno FO], smlouvou o půjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba] ze dne 10. 12. 2012 a protokoly z jednání ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 13 C 59/2014, neboť tyto důkazní návrhy pokládá za nedůvodné, mající prokázat nemravné jednání třetích osob vůči žalované, avšak jak soud uvede níže, tyto skutečnosti nemohou mít na povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení žádný vliv.

11. Dle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než ty, které se týkají práv osobních, rodinných a věcných), vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. Dle ustanovení § 451 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

13. Dle ustanovení § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

14. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalovaná sice s dlužníkem jednala o kupní smlouvě, na základě které měly být nemovité věci v jejím vlastnictví převedeny na dlužníka a ten jí měl za převod vlastnického práva zaplatit sjednanou kupní cenu, kupní smlouva však nebyla řádně uzavřena, jak konstatoval Nejvyšší soud, a nemovité věci, jež byly předmětem této kupní smlouvy, jsou stále ve vlastnictví žalované. V řízení bylo prokázáno, že dle smlouvy dlužník plnil, když částku 1 445 000 Kč získanou prostřednictvím bankovního úvěru zaslal dne 31. 1. 2013 na bankovní účty uvedené v kupní smlouvě. Žalovaná byla proto ze strany žalobkyně vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení do 13. 10. 2021, tato však bezdůvodné obohacení nevydala.

15. Žalobou se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které žalované mělo vzniknout plněním bez právního důvodu. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout v lednu roku 2013, kdy byly peněžní prostředky z úvěru poskytnuty dle ujednání v kupní smlouvě. S odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. platí, že bylo-li bezdůvodné obohacení získáno do 31. 12. 2013, uplatní se dřívější právní úprava, tedy zejména § 451 a násl. obč. zák.

16. Předpokladem přiznání nároku vydání bezdůvodného obohacení je zejména prokázání skutečnosti, že ze strany žalobkyně (resp. dlužníka [jméno FO]) bylo skutečně plněno. Poskytnutí plnění dle kupní smlouvy má soud za prokázané, když zejména z jednotlivých listin vystavených [Anonymizováno] naprosto jednoznačně vyplývá, že hypoteční úvěr ve výši 1 445 000 kč byl dlužníku poskytnut a tyto peněžní prostředky byly zaslány na bankovní účty uvedené v kupní smlouvě. Je tedy zřejmé, že bezdůvodné obohacení zde vzniklo. Dále se soud musel zabývat skutečností, kdo se úkor dlužníka obohatil, protože jen této osobě může být uložena povinnost bezdůvodné obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Z rozhodnutí Nejvyšší soud ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, vyplývá, že: „Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet. Proto plnění poskytnuté na základě určitého (byť později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající.“ (podobně i rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 17. 9 .2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, nebo rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011, dle kterého „Jestliže z obsahu smlouvy nebo z okolností kontraktačního jednání nevyplývá něco jiného, může kontrahent legitimně očekávat, že údaje týkající se platebního místa u osoby druhého kontrahenta (např. bankovní spojení), jsou uvedeny správně. Je-li proto podle takových údajů plněno, jedná se o plnění ve prospěch druhého kontrahenta (příp. i ve smyslu § 457 obč. zák.) bez ohledu na to, že poskytnutím plnění získala majetkový prospěch třetí osoba.“).

17. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pokud žalovaná v kupní smlouvě uvedla, že závazek spočívající v zaplacení kupní ceny má za splněný tím, že dlužník zašle částku 1 445 000 Kč na tři konkrétní bankovní účty specifikované ve smlouvě, je zřejmé, že tím, kdo se na úkor dlužníka obohatil, je právě žalovaná (a to i bez ohledu na to, že následně bylo zjištěno, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena, neboť obě smluvní strany se podle smlouvy chovaly tak, jakoby smlouva uzavřena byla a tato byla platná). Žalované tak vznikla povinnost bezdůvodné obohacení vydat. K vydání bezdůvodného obohacení byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne 4. 10. 2021, který byl žalované prokazatelně doručen dne 6. 10. 2021. Splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastala ve lhůtě 7 dnů určené ve výzvě, tj. dne 13. 10. 2021. Protože k tomuto dni žalovaná bezdůvodné obohacení nevydala, vznikl žalobkyni nárok i na zaplacení úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. v zákonné výši od data následujícího po dni splatnosti. Soud tak žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení včetně nároku na zaplacení úroku z prodlení rozsudkem přiznal a žalobě zcela vyhověl.

18. Pokud žalovaná namítala promlčení nároku, má soud za to, že tato námitka nemůže být úspěšná. Pro posouzení promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení se použije úprava § 107 obč. zák., která stanovuje jednak subjektivní promlčení dobu dvou let, jednak objektivní promlčecí dobu 3 let (10 let pro případ úmyslného bezdůvodného obohacení). Bezdůvodné obohacení v tomto případě vzniklo již dne 31. 1. 2013, když byly peněžní prostředky odeslány na příslušné účty a objektivní promlčecí doba tak uplynula dne 31. 1. 2016. O bezdůvodném obohacení, tedy že kupní smlouva nebyla mezi stranami uzavřena, se ale dlužník mohl dozvědět nejdříve z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3278/2019, tj. až po uplynutí tříleté objektivní lhůty. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení přitom byla podána až dne 16. 11. 2021. V dané věci je však nutno aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., dle kterého platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Na základě kupní smlouvy, která však nebyla řádně uzavřena, došlo ke vkladu vlastnického práva ohledně předmětných nemovitostí na dlužníka a dále došlo k zaplacení kupní ceny. Smluvní strany se kupní smlouvou řídily, konaly podle ní a katastr nemovitostí podle této smlouvy zapsal vklad vlastnického práva ve prospěch dlužníka. Na základě této smlouvy tedy došlo jak k převodu peněžních prostředků dle smlouvy, tak i povolení vkladu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem ve prospěch dlužníka. Skutečnost, že smlouva nebyla řádně uzavřena, strany zjistily až po skončení dovolacího řízení. Na takové jednání stran lze pohlížet jako na zdánlivé jednání (non negotium), tj. jednání které není perfektní a které nebylo z právního hlediska dovršeno. Obč. zák. nerozlišoval mezi zdánlivým (neexistentním) právním jednáním a absolutně neplatným úkonem (podrobněji k tomu ŠVESTKA, Jiří. § 37 [Základní náležitosti právních úkonů]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 316.) tak, jak to tyto dva právní instituty rozlišuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v ustanovení § 551-554. Právní teorie se proto ustálila na závěru, že není důvodu přiznávat jednáním, ke kterým se pro rozpor se zákonem nepřihlíží (zdánlivé právní jednání), odlišné právní následky oproti jednáním, která jsou pro rozpor se zákonem neplatná (viz Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1751 - 1754: J. Handlar). Občanskoprávní praxe proto posuzuje i zdánlivé právní úkony jako absolutně neplatné. I když tedy ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. hovoří pouze o případech neplatné nebo zrušené smlouvy, je s ohledem na výše uvedené nutné jej vztáhnout i na zdánlivé právní jednání, tedy i na tento případ. Soud tak k námitce promlčení nároku na vrácení zaplacené kupní ceny v tomto případě přihlédnout ze zákona nemůže, neboť by to znamenalo nepřípustnou nerovnováhu mezi stranami.

19. Žalovaná také namítala, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5826/2017, pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém individuálním případě na úvaze soudu, v níž zohledňuje konkrétní jedinečné okolnosti dané věci vycházející z konkrétních skutkových zjištění. Žalovaná v souvislosti se vznesenou námitkou popsala, jakým způsobem vůči žalované postupoval [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], když postupně žalovanou přesvědčili pro uzavření různých úvěrových smluv, čímž dluh žalované postupně rostl a toto jejich počínání mělo vést k jedinému důsledku, připravit žalovanou o její nemovité věci. Dlužník se měl zapojit do podvodného jednání výše popsaných osob až v poslední fázi, kdy postupoval dle pokynů [jméno FO], získal úvěr u [Anonymizováno]. a nechal na sebe převést nemovitosti žalované, to vše za slíbenou odměnu. Soud k tomu poznamenává, že jména [jméno FO] a zejména [jméno FO] a [jméno FO] mu jsou známy z jeho úřední činnosti, kdy podobně nemravné jednání bylo těmto osobám vytýkáno v jiné věci vedené u zdejšího soudu. I kdyby však bylo v tomto řízení prokázáno nemravné jednání těchto osob vůči žalované, na věci by to v tomto případě nemohlo nic změnit. Právní vztah z bezdůvodného obohacení zásadně existuje toliko mezi obohaceným a ochuzeným, tedy v tomto případě mezi žalovanou a žalobkyní (resp. dlužníkem). Dlužník v této věci však v žalobkyní popisovaném „komplotu“ výše uvedených osob vystupuje spíše v roli tzv. „bílého koně“. Dlužník, aby mohl zaplatit kupní cenu, si musel sjednat nemalý úvěr, který byl následně zesplatněn a ten je na něm nyní vymáhán. Vlastníkem nemovitých věcí se také nestal. Jediný, kdo tedy z nastalé situace těžil, mohl být právě [jméno FO] (resp. společnost [Anonymizováno]), nikoliv samotný dlužník, který se nestal vlastníkem nemovitých věcí žalované, je v insolvenci a dluží Hypoteční bance, a.s. na splátkách úvěru.

20. V případě závazku z bezdůvodného obohacení jde o vztah mezi obohaceným a ochuzeným. Spáchání případného trestného činu či nemravného jednání jinou osobou nemá na závazkový poměr z bezdůvodného obohacení ve sporu zásadní vliv. Mezi dlužníkem a žalovanou byla uzavřena kupní smlouva, na níž samotné soud nic nemravného nespatřuje. Pokud je nemravnost ze strany žalované namítána, směřuje tato námitka spíše do jednání, která uzavření kupní smlouvy předchází. Námitkou nemravnosti by tedy měly být napadeny spíše případné úvěrové smlouvy uzavřené žalovanou s třetími osobami. V tomto řízení ale námitka rozporu s dobrými mravy spočívající v jednání třetích osob úspěšná být nemůže. V případě, kdy by soud přisvědčil obraně žalované a nárok na vydání bezdůvodné obohacení by zamítl, ocitl by se dlužník v situaci, kdy by nebyl vlastníkem převáděných nemovitých věcí, zaplacenou kupní cenu by mu však již nikdo nevrátil a žádným nárokem vůči třetím osobám, které tuto situaci skutečně zapříčinily, by nedisponoval. Soud si uvědomuje, že dlužník vstupoval do závazkového vztahu s žalovanou dobrovolně, zřejmě na pokyn [jméno FO] a zřejmě mohl být motivován i nějakou odměnou. Tyto skutečnosti ale samy osobě dle soudu nedosahují takové intenzity, aby mohly být důvodem pro uplatnění korektivu dobrých mravů a mohly tak popřít dopady zákonné úpravy o bezdůvodném obohacení (podrobněji k tomu rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014). Soud má za to, že je to právě žalovaná, která vstoupila do smluvních ujednání s třetími osobami a uzavřela pro ni nevýhodné spotřebitelské úvěry, námitku rozporu s dobrými mravy je tak namístě vznést právě vůči těmto subjektům a případné nemravné plnění vymoci právě po nich.

21. S ohledem na výše uvedené tak soud žalobě vyhověl, když žádnou z námitek uplatněnou žalovanou neshledal důvodnou.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 70 968 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) vypočítaná z tarifní hodnoty ve výši 1 445 000 Kč na 14 100 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu - žaloba, odvolání) a dále mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny dle § 11 odst. 2 písm. g) a. t., tj. 7 050 Kč (jednoduchá výzva k plnění), celkem 49 350 Kč. Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší advokátce dále náhrada hotových výdajů v paušální výši dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, která činí 300 Kč za každý úkon právní služby, celkem 1 200 Kč. Žalobkyni vznikl nárok na zaplacení cestovních výdajů ve výši 8 101 Kč (vzdálenost [adresa] – [adresa] a zpět, tj. celkem [hodnota] km, průměrná spotřeba dle TP 10,9 l/100 km, cena pohonných hmot 45,20 Kč/l, sazba základní náhrady 5,20 Kč/km). Náklady žalobkyně tudíž celkem činí 70 968 Kč včetně DPH, jíž je zástupkyně žalobkyně i žalobkyně plátcem (DPH činí 12 317 Kč). Tuto částku soud uložil zaplatit žalované, a to k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

23. Povinnost žalované k úhradě soudního poplatku vyplývá z ustanovení § 2 odstavce 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP”), s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla od této povinnosti podle § 11 ZoSP osvobozena.

Poučení