23 C 97/2019 - 258

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalovaným: 1. [Anonymizováno] [Anonymizováno] vnitra [Anonymizováno] 2. [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem náměstí [Anonymizováno] o zaplacení 185 542 Kč s příslušenstvím a 145 658 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se částečně zastavuje, a to co do částky 82.902,00 Kč, spolu s úrokem z prodlení, počítaným ode dne nabytí právní moci rozsudku, do zaplacení, z částky 182.902,00 Kč, a dále co do konstatování, že „bylo zasaženo právo žalobkyně na ochranu osobnosti, zaručenou v článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu soukromého a rodinného života, zaručeného v článku 10 odst. 2 Listiny, a právo na příznivé životní prostředí, článku 35, odst. 1 Listiny, spočívajícího konkrétně ve výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb.)“, a dále co do konstatování, že „došlo ke škodě, spočívající v ušlém zisku za období od 19.10.2015 do 31.8.2016 ve výši 82.968,00 Kč, od doby 7.9.2016 do 8.10.2016 ve výši 7.782,00 Kč, pak od doby 1.3.2017 do 26.4.2017 ve výši 19.833,00 Kč, za období od 27.4.2017 do doby 31.5.2017 ve výši 14.826,00 Kč, dále za období od 23.7.2017 do 24.9.2017 ve výši 23.808,00 Kč, za období od 25.9.2017 do 30.9.2017 ve výši 641,00 Kč, a za období od 1.10. do 23.9.2018 ve výši 35.684,00 Kč, celkem za období od 19.10.2015 do 23.9.2018 ve výši 185.542,00 Kč, způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb., § 3 odst. 1 písm. c)“.

II. Změna žaloby, ze dne 26.10.2021, kterou se žalobkyně nadále, po první a druhé žalované, namísto zákonného úroku z prodlení, z částky 248.298,00 Kč, počítaného od dne nabytí právní moci rozsudku, do zaplacení, domáhá zákonného úroku z prodlení z částky 148.298,00 Kč, počítaného ode dne uplynutí lhůty splatnosti dle předžalobní výzvy do zaplacení, se připouští.

III. Změna žaloby, ze dne 26.10.2021, kterou se žalobkyně domáhá, aby byla 1. a 2. žalované uložena povinnost omezit provozní dobu pohostinských zařízení a nočních barů takovým způsobem, aby nedocházelo k nadměrnému hluku z provozování těchto zařízení v době nočního klidu na ulici před nimi a v jejich blízkém okolí, se připouští.

IV. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na 1. a 2. žalované, zaplacení částky 248.298,00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 148.298,00 Kč od 20.4.2019 do zaplacení, a uložení povinnosti, oběma žalovaným, omezit provozní dobu hostinských zařízení a nočních barů takovým způsobem, aby nedocházelo k nadměrnému hluku z provozování těchto zařízení v době nočního klidu na ulici před nimi a v jejich blízkém okolí, se zamítá.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 1 na náhradě nákladů řízení, před soudem I. a II. stupně částku 2 100,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 2 na náhradě nákladů řízení, před soudem I. a II. stupně částku 1 800,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaných (původně byli žalovaní a) [Anonymizováno] [adresa] a b) [adresa]) jednak konstatování porušení práva žalobkyně na ochranu osobnosti zaručenou v čl. 7, odst.l, Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručeného v článku 10 odst. 2 Listiny, a právo na příznivé životní prostředí, čl.35, odst.l Listiny, spočívajícího konkrétně ve výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávném úředním postupu (zákon č. 82/1998 Sb.), jednak konstatování vzniku škody, spočívající v ušlém zisku za období od 19.10.2015 do 31.8.2016 ve výši 82.968,-Kč, od doby 7.9.2016 do 8.10.2016 ve výši 7.782,-Kč, pak od doby 1.3. 2017 do 26.4.2017 ve výši 19.833,-Kč, za období od 27.4.2017 do doby 31.5.2017 ve výši 14.826,-Kč, dále za období od 23.7.2017 do 24.9.2017, ve výši 23.808,-Kč, za období od 25.9.2017 do 30.9.2017 ve výši 641,-Kč, a za období od 1.10.do 23.9.2018 ve výši 35.684,-Kč, celkem za období od 19.10.2015 do 23.9.2018 ve výši 185.542,-Kč, způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb., §3, odst.l, písm.c), dále přiznání zadostiučinění majetkové újmy v celkové výši 185.542,-Kč se zákonným úrokem z prodlení, počítaným ode dne nabytí právní moci rozsudku do zaplacení, dále zadostiučinění nemajetkové újmy v celkové výši 145. 658,-Kč se zákonným úrokem z prodlení, počítaným od právní moci rozsudku do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně uvedla, že jako nájemkyně bytu na adrese [adresa], je často rušena v nočním klidu pouličním hlukem, způsobeným odcházejícími podnapilými návštěvníky místních pohostinských zařízení, zejména nočního [Anonymizováno]. Noční klid bývá rušen rovněž hlasitou hudební produkcí, postávajícími skupinami osob, což žalobkyni ruší. V důsledku toho se žalobkyně opakovaně telefonicky domáhá zjednání nápravy prostřednictvím Městské policie, někdy i dvakrát během noci. Žalobkyně se obrátila vícekrát s tímto problémem elektronickou formou na zástupce starostky Městské části [adresa], který toto řešil ve spolupráci s Policií, ale ani toto příliš tento problém nevyřešilo. Uvedené skutečnosti působí žalobkyni problémy při výběru zaměstnání, když nemohla nastoupit do práce v časných ranních hodinách, protože by nemohla v důsledku únavy vykonávat svědomitě a řádně během víkendů denní služby. V noci z 10. na 11.7. 2015 např. řešila rušení nočního klidu až do ranních hodin v místě jejího bydliště, což se často opakovalo v případě teplého počasí. Tedy za těchto okolností byl nástup žalobkyně na denní službu začínající brzy ráno nemožný. Následkem toho bylo odstoupení žalobkyně od pracovní smlouvy, kterou žalobkyně měla pro rozhodnou dobu sjednánu. Dle žalobkyně tak během víkendů přichází v úvahu pouze noční služby, což je s ohledem na organizaci práce u zaměstnavatele nereálné. Od 1.9.2015 až do až do 31.8.2015 žalobkyně pracovala na pozici strážce u [Anonymizováno], avšak měla jen poloviční pracovní úvazek, neboť byla nucena odmítnout nabízený plný pracovní úvazek, jelikož by ji stál hodně úsilí za daných okolností, kdy se často téměř nevyspí nebo má přerušovaný spánek z důvodu rušení nočního klidu a nelze nastoupit do služby po probdělé noci. Mimoto žalobkyně byla nucena odmítat nabízené pracovní navýšení v časných ranních hodinách právě z důvodu rušení nočního klidu, které do nedávné doby nikdo nechtěl řešit. Poté žalobkyně nastoupila dne 7.9.2016 k firmě [Anonymizováno] jako strážný, avšak jen na dohodu o provedení práce, když plný pracovní úvazek musela odmítnout z výše uvedeného důvodu. Dále v důsledku uvedených omezení žalobkyně byla nucena odstoupit od DPP dne 8.10.2016, poté pracovala jako operátor [Anonymizováno] u [Anonymizováno] od 12.10.2016 na plný pracovní úvazek, avšak byla nucena následkem rušení nočního klidu požádat o snížení pracovního úvazku na 32,5h týdně s účinností od 1.3.2017. Zaměstnavatel tento pracovní úvazek po nějaké době zrušil z organizačních důvodů rozvázáním pracovního poměru spolu s nabídkou uzavření dohody o provedení práce po dobu jednoho měsíce. Posléze žalobkyně nastoupila opět k [právnická osoba]., jako bezpečnostní pracovník-informátor dne 1.6.2017, avšak v důsledku problémů vzniklých na základě častého rušení nočního klidu opět nebylo možné setrvat déle v tomto pracovním poměru, načež jsem tento pracovní poměr rozvázala ještě ve zkušební době ke dni 22.7.2017 s ohledem na již uvedené důvody, když často není schopna po vyrušení ze spánku dále usnout, což jí působí řadu zdravotních problémů. Po nástupu do nového zaměstnání u firmy [právnická osoba]. tyto řešila 3/4 pracovním úvazkem. V domě, kde žalobkyně bydlí, žalobkyně je s tímto problémem ojedinělá, protože soused, který bydlí vedle žalobkyně, se zdržuje ve svém bytě sporadicky, ostatní na patře mají okna směrem do dvora (žalobkyně tento komfort nemá), v bytech nad bytem žalobkyně se často střídají cizinci, kteří pobývají v [jméno FO] krátkodobě a o patro níže jsou kanceláře. V důsledku hluku tak žalobkyně ztratila řadu pracovních příležitostí, přičemž jí ušel zisk, při jehož stanovení vycházela ze stanovené časové mzdy na platovém výměru před datem odstoupení od pracovní smlouvy na plný pracovní úvazek, uzavřené s předchozím zaměstnavatelem na pozici bezpečnostní pracovník-hlídač, informátor, a dále ze současné mzdy dle mzdového výměru stávajícího zaměstnavatele. Na základě stížnosti žalobkyně na Úřad městské části [adresa], žalobkyně se dozvěděla dne 8.2016 od zástupce starostky, že vyhlášky regulující některý typ podnikání je v případě [jméno FO] oprávněn vydávat magistrát hlavního města, nikoliv jednotlivé městské části. Jisté kroky formou návrhu nové vyhlášky, která by zamezila rušení nočního klidu, již dříve byly podniknuty, avšak dosud nebyla přijata obecně závazná vyhláška, která by např. omezila otevírací dobu. Dne 19.10.2018 podala žalobkyně Žádost o odškodnění podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb.) adresovanou kanceláři náměstkyně Ministerstva vnitra pro řízení sekce veřejné správy, která byla postoupena z právního odboru Ministerstva Vnitra, a to Magistrátu hl.m.Prahy. Dne 11.2.2019 žalobkyně obdržela odpověď od Magistrátu hl.m.[jméno FO] ohledně Žádosti o náhradu škody, viz-přílohy. Obce mohou dle Ústavního soudu regulovat provozní dobu hostinských zařízení, a omezit tak svobodu podnikání, a to za účelem ochrany jiných základních lidských práv a svobod (např. soukromí), avšak Městská část [adresa] žádné omezení pro [Anonymizováno] ulici nevydala, zatím jen uvažuje o regulaci v [adresa], jak je psáno v odpovědi Magistrátu hl.m.[jméno FO], odboru živnostenského a občanskoprávního. Z výše uvedeného žalobkyně dovodila, že v příčinné souvislosti s rušením nočního klidu žalobkyni vznikla materiální újma a nárok na odškodnění podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb.) S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Podáním ze dne 24.1.2020 navrhla žalobkyně, aby soud připustil záměnu účastníka na straně 1. žalovaného, když výslovně uvedla, aby namísto původně žalovaného [Anonymizováno] [jméno FO] nadále v řízení vystupovala Česká republika, jejíž odpovědnost dovozovala z nejistoty o rozsahu pravomocí obce v oblasti vydávání obecně závazných vyhlášek v souvislosti se zrušením zmocňovacího ustanovení § 96 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění do 30.9.2003. Žalobkyně argumentovala závěry Ústavního soudu, uvedenými v nálezu ze dne 11.12.2007 sp.zn. Pl. ÚS 45/06, podle kterého nepotřebují obce žádné další zmocnění k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, přičemž právo podnikat a provozovat hospodářskou činnost nelze chápat jako základní právo, oddělené od práv jiných, ale je nutno přihlížet i k jiným právům , např. k právu na soukromí apod. Dále svá tvrzení opírala o nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 28/09 ze dne 2.11.2010, podle kterého zabezpečení veřejného pořádku v širších dimenzích, do nichž spadá právo občanů na ochranu soukromí, nerušené užívání jejich domovů apod., má obec možnost stanovit povinnosti subjektům, provozujícím hostinskou činnost, pokud tato narušuje veřejný pořádek, včetně uložení povinnosti omezit provozní dobu v nočních hodinách. Žalobkyně dále doplnila, že ani Ústavní soud nevylučuje, že obce mohou na svém území regulovat provozní dobu hostinských a podobných zařízení, přičemž citovala z nálezu Ústavního soudu ze dne 23.4.2013 sp.zn. Pl. ÚS 28/2012, kterým byl zamítnut návrh Ministerstva vnitra na zrušení části obecně závazné vyhlášky města [adresa]. Co se týče 2.žalované, doplnila žalobkyně citaci § 22 odst. zákona č. 82/1998 Sb.

3. První žalovaná nárok žalobkyně uplatněný žalobou neuznala co do důvodu i výše, když konstatovala, že žalobkyně neuvádí žádný konkrétní nesprávný úřední postup, kterého by se měla dopustit policie, ať už by se jednalo o policii [Anonymizováno] [jméno FO], nebo [právnická osoba]. Obecně lze konstatovat, že rušení nočního klidu lidskými hlasy může být klasifikováno jako přestupek dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, v platném znění, případně může být osoba narušující noční klid předvedena na služebnu v souladu s § 13 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění, nebo zajištěna v souladu s § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o policii České republiky, v platném znění. Žalobkyně nicméně netvrdí, že by těchto oprávnění policisté nevyužívali. Žalobkyně policii v žalobě zmiňuje pouze v části, v níž tvrdí, že není jiné řešení než volat policii stále dokola, což zjevně nemůže být následkem nesprávného úředního postupu policie. K úřednímu postupu policie neuvedla rozhodné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že se policisté dopustili nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu. Nad rámec uvedeného doplnila, že Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 jednoznačně určil, že vydání normativního právního aktu vládou není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti za škodu, který by zakládal odpovědnost za škodu, jelikož se jedná o normotvornou činnost, nikoliv úřední postup. [jméno FO] tedy vydávání normativních právních aktů vládou není úředním postupem ve smyslu §13 zákona o odpovědnosti za škodu, lze analogicky dovodit, že vydávání normativních právních aktů zastupitelstvem územního samosprávného celku ve formě obecně závazných vyhlášek, nebo jejich nevydávání není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 22 zákona o odpovědnosti za škodu. S ohledem na to první žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém jejím rozsahu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

4. Druhá žalovaná nárok uplatněný žalobkyní neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Konstatovala, že není ve věci pasivně legitimovanou, když na rozdíl od [Anonymizováno] [jméno FO], která je územním samosprávným celkem, nadaným kompetencí vydávat obecně závazné vyhlášky, druhé žalované tato kompetence nepřísluší. Poukázala na to, že vyhláška samosprávy není individuálním správním aktem, vydávaným ve správním řízení a případné (ne)vydání takového předpisu není úředním postupem a jako takové ani nezakládá odpovědnost za nesprávný úřední postup. S ohledem na to navrhla, aby soud žalobu vůči ní zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně vzala podáním ze dne 26.10.2021 žalobu co do částky 37 244,-Kč, týkající se náhrady škody a dále co do částky 45 658,-Kč, týkající se nemajetkové újmy, částečně zpět. Současně žalobkyně přesně specifikovala jednotlivá období a částky ušlého zisku, kterého se nadále po žalovaných domáhá.

6. Soud ve věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 16.11.2021 č.j. 23 C 97/2019-192, ve znění opravného usnesení ze dne 26.5.2022 č.j. 23 C 97/2019-217. K odvolání žalobkyně byl rozsudek Městským soudem v Praze č.j. 16 Co 114/2022-231 zrušen a vrácen soudu nalézacímu k opětovnému rozhodnutí se závazným pokynem, aby odstranil vady uvedeného rozhodnutí, když v daném případě rozhodoval i o nově uplatněném nároku na uložení povinnosti žalovaným omezit provozní dobu pohostinských zařízení a nočních barů takovým způsobem, aby nedocházelo k nadměrnému hluku v době nočního klidu, aniž o této v průběhu řízení učiněné změně žaloby za užití § 95 o.s.ř. rozhodl. Současně soud odvolací uložil soudu nalézacímu, aby vyzval žalobkyni znovu ke sdělení, jaké nároky v tomto řízení uplatňuje s tím, aby se výslovně vyjádřila k tomu, zda bere zpět i žalobu na konstatování, že bylo zasaženo do jejího práva, jaké částky na jednotlivé nároky požaduje zaplatit a zda nadále uplatňuje nárok na uložení povinnosti žalovaným omezit provozní dobu pohostinských zařízení.

7. Při ústním jednání dne 21.3.2023 před soudem prvního stupně žalobkyně výslovně uvedla, že již nadále nepožaduje konstatování původně v žalobě specifikované pod body I. a II. Žalobkyně přikývnutím potvrdila, že nadále požaduje úroky z prodlení jen z částky 148 298,- Kč (tzn. zbývající část nároku na náhradu škody po částečném zpětvzetí), zatímco ze zbývající části na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000,- Kč již nadále úrok nepožaduje.

8. Žádostí o odškodnění ze dne 19. 10. 2018, adresovanou žalobkyní kanceláři náměstkyně Ministerstva vnitra pro řízení sekce veřejné správy, požádala žalobkyně o předběžné projednání nároku, obsahově totožného se žalobou.

9. Vyjádřením Ministerstva vnitra Dle dodejky podacího lístku RR 729319016 CZ a samotného podacího lístku ze dne 19. 10. 2018 byla žalobkyní kanceláři náměstkyně Ministerstva vnitra zaslána zásilka.

10. K žádosti o náhradu škody ze dne 10. 1. 2019, byla žádost žalobkyně postoupená ze strany odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra právnímu odboru Ministerstva vnitra a tato následně byla znovu postoupena k posouzení Magistrátu [jméno FO], kterému přísluší vydávání obecně závazných vyhlášek.

11. Vyjádřením Magistrátu [jméno FO], odboru živnostenského a občanskoprávního, oddělení správních činností a správního trestání ze dne 11. 2. 2019, byla žádost žalobkyně vypořádána s tím, že původně odmítavý postoj Ústavního soudu k možnostem regulace provozu hostinských zařízení obecně závaznými vyhláškami byl korigován, nicméně obce nemohou zákazy formulovat plošně, ale vždy jen v nejméně omezujícím rozsahu, tedy měly by regulaci určitého chování vztahovat zásadně na určitá, ve vyhlášce vymezená místa, s přihlédnutím k povaze regulovaného chování a jeho způsobilosti narušit (významnou měrou) veřejný pořádek v obci. Současně je zapotřebí dbát principu proporcionality, tedy přiměřenosti mezi rovným zacházením s provozovateli a zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Protože dosavadní opatření, mimo jiné dohled Městské policie nad veřejným pořádkem, nedosahují očekávaného výsledku a některé lokality se nedaří zklidnit, probíhá diskuze zhruba od poloviny předchozího roku o regulaci hostinských zařízení vyhláškou. Tato by se však měla týkat úzké výseče území, v rámci [adresa] by se mělo jednat o [adresa], která byla jako jediná v uvedeném obvodu označena za problematickou. V této souvislosti odkázal na informace Městské části [adresa], které již byly zaslány žalobkyni. Co se týče náhrady tvrzené škody, popřel Magistrát, že by se mohl jakkoliv dopustit újmy v osobní sféře žalobkyně, když přijetí obecně závazné vyhlášky je oprávněním obce, které může či nemusí využít, přičemž město není původcem hluku a toto za něj neodpovídá, když není provozovatelem dotčeného závodu či zařízení. Z připojených příloh žalobkyní vyplývá, že hluk proniká z ulice do bytu netěsnícími okny a jakékoliv úpravy bytu jsou ze strany vlastníka nemovitosti odmítány z důvodu dluhu na nájemném. S ohledem na to označil žádost jako účelovou snahu o získání finančních prostředků. Pro případ, že by žalobkyně nadále trvala na svém nároku, odkázal žalobkyni na řešení věci soudní cestou.

12. Dle e-mailové korespondence mezi žalobkyní a [jméno FO] (vedoucím oddělení stížností z odboru Kanceláře tajemníka, Úřad [adresa]) tento odpověděl na e-mail žalobkyně ze dne 21. 9. 2018 s tím, že má volat v případě rušení nočního klidu Městskou policii a žádat zjednání pořádku, současně jí bylo přislíbeno, že tedy Městská policie se zaměření na tento podnět. Dne 22. 9. 2018 informovala žalobkyně pana [jméno FO], že činí, jak bylo doporučeno, ovšem vznesla dotaz, aby zkusil tedy volat několikrát během noci policii, mít přerušovaný spánek a ráno jít poté do práce. Současně žádala o podání podnětu Magistrátu k vydání nové vyhlášky. E–mailem ze dne 24. 9. 2018 [jméno FO] reagoval na předchozí e-mail žalobkyně s tím, že vyhláška o omezení provozní doby provozovny, například od 24 hodin, by mohla být jedním z nástrojů, jak by mohl zamezit v nočních hodinách rušení nočního klidu s tím, že starostka se o toto pokouší již řadu let, ale návrhy vyhlášky byly ze strany [Anonymizováno] [jméno FO] shozen ze stolu, naposledy o takový pokus starostka se pokoušela přímo u primátorky [Anonymizováno] [jméno FO], ale bylo ze strany paní primátorky negováno s tím, že tedy k tomuto v současné době není politická situace nakloněna. E-mailem ze dne 24. 9. 2018 [jméno FO] žalobkyně doplnila dovětek, že v mnoha případech nemá smysl volat Městskou policii, protože by byli narušitelé nočního klidu už pryč, než by přijela policejní hlídka, a čeká ji další noc s přerušeným spánkem.

13. V řízení byly dále provedeny následující důkazy: pracovní smlouva uzavřená 25. 9. 2017 mezi společností User s.r.o. a žalobkyní, dodatek k pracovní smlouvě číslo [hodnota] mezi společností [právnická osoba]. o žalobkyní ze dne 17. 9. 2018, e-mail žalobkyně adresovaný [právnická osoba] z [jméno FO]-czech.cz ze dne 13. 7. 2015 týkající se předmětu osobního pohovoru, kdy žalobkyně tedy žádá o stanovení, jestli je to možné, denních služeb během pracovních dnů a nočních služeb o víkendech, dokladu o zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 18. 7. 2017 adresované žalobkyní společnosti [právnická osoba], kdy tedy tato vypovídá ve zkušební době pracovní smlouvu uzavřenou 1. 6. 2017, pracovní smlouva uzavřená mezi společností [právnická osoba], a žalobkyní dne 10. 7. 2015, podle které měla být nástup do práce dne 11. 7. 2015, dohoda o provedení práce mezi společnosti [právnická osoba]., a žalobkyní dne 1. 6. 2017, kdy tedy dle této dohody měla být vykonávána práce v období od 1. 6. 2017 do 31. 12. 2017, dohoda o zrušení dohody o provedení práce ze dne 7. 8. 2017 mezi společností [právnická osoba]., a žalobkyní, kdy tedy uvedeného dne se oba účastníci dohodli na ukončení vzájemné spolupráce, pracovní smlouva mezi společností [právnická osoba], a žalobkyní ze dne 1. 6. 2017, kdy tedy nástup do práce byl uvedeného dne, pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou se zkušební dobou tří měsíců, a sice na dobu cíle, mzdový výměr mezi společností [právnická osoba], a žalobkyní ze dne 1. 6. 2017, potvrzení o výkonu činnosti nekolidující zaměstnání určené pro úřad práce ze dne 11. 5. 2017, podle kterého společnost [Anonymizováno], potvrdila, že žalobkyně pracovala u této společnosti na dohodu o provedení práce v době od 1. 4. 2017 do 26. 4. 2017, potvrzení o průměrném výdělku ze dne 11. 5. 2017 vyhotovené společností [Anonymizováno][Anonymizováno]., kdy zaměstnankyní je žalobkyně, a sice od 1. 4. 2017 do 26. 4. 2017, dohoda o provedení práce ze dne 7. 9. 2016 uzavřená mezi společností [Anonymizováno]. a žalobkyní, a sice počínaje od 7. 9. 2016 do 31. 12. 2016, odstoupení od dohody o provedení práce ze dne 5. 10. 2016 s tím, že od dohody o provedení práce sjednané na činnost strážník se dnem nástupu 7. 9. 2016 bylo odstoupeno 8. 10. 2016 bez uvedení důvodu, dohoda o rozvázání pracovního poměru mezi společností [Anonymizováno]o., a žalobkyní ze dne 31. 3. 2017, a sice bez uvedení důvodu, dohoda o provedení práce mezi společenství [Anonymizováno], a žalobkyní ze dne 31. 3. 2017, dohoda o zrušení dohody o provedení práce mezi společnosti [Anonymizováno]., a žalobkyní s tím, že tito se dohodli, že dohoda o provedení práce ze dne 31. 3. 2017 skončí dohodou ke dni 26. 4. 2017, pracovní smlouva mezi společností [Anonymizováno], a žalobkyní ze dne 12. 10. 2016, kdy tedy byla uzavřena pracovní smlouva na dobu neurčitou se zkušební dobu tří měsíců, pracovní smlouva uzavřená mezi společností [Anonymizováno] a žalobkyní ze dne 26. 8. 2015, a sice na dobu určitou do 31. 8. 2016 a zkušební dobou tří měsíců, dohoda o změně pracovní smlouvy [Anonymizováno]. a žalobkyní ze dne 26. 8. 2015, kdy došlo ke změně sjednaných pracovních podmínek, a sice že délka tedy pracovní doby činí 20 hodin týdně v rovnoměrně rozložené pracovní době, zbývající část dohody zůstává beze změny, potvrzení zaměstnavatele ze dne 11. 7. 2016 od ledna 2016 do května 2016, podle kterého tedy si žalobkyně vydělala u společnosti [Anonymizováno] celkově v čisté mzdě částku 33 137 Kč, mzdový výměr vyhotovený společností [Anonymizováno] ze dne 1. 12. 2015, mzdový výměr ze dne 28. 12. 2015 rovněž společnosti [právnická osoba], dohoda o provedení práce mezi společností [právnická osoba]., a žalobkyní ze dne 10. 7. 2015, odstoupení od pracovní smlouvy, podle které 11. 7. 2015 žalobkyně odstoupila od smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba] 10. 7. 2015, mzdový výměr společnosti [právnická osoba] žalobkyně ze dne 10. 7. 2015. Od hodnocení těchto důkazů soud následně upustil, když tyto se ukázaly být pro posouzení dané věci irelevantní.

14. Soud neprováděl další důkazy pracovními smlouvami či fotografiemi z ulice u domu žalobkyně, protože pro posouzení dané věci jsou nadbytečné.

15. Dle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Dle ust. § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

17. Dle ust. § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

18. Dle ust. § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Dle ust. § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

20. Dle ust. § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

21. Dle ust. § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

22. Dle ust. § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

23. Dle ust. § 15 odst. 2 se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. Dle ust. § 20 odst. 1 a 2 ODŠZ bylo-li územním celkem v samostatné působnosti v řízení, na něž se vztahují předpisy o správním řízení, vydáno nezákonné rozhodnutí, mají účastníci řízení právo na náhradu škody, která jim tímto rozhodnutím vznikla. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Bylo-li nezákonné rozhodnutí územním celkem v samostatné působnosti vydáno postupem, který není stanoven předpisy o správním řízení, má právo na náhradu škody ten, komu tímto rozhodnutím vznikla škoda.

25. Dle ust. § 21 odst. 1 a 2 ODŠZ pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím územního celku v samostatné působnosti vydaným v řízení, na něž se vztahují předpisy o správním řízení, platí obdobně ustanovení § 8. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím územního celku v samostatné působnosti vydaným postupem, který není stanoven předpisy o správním řízení, lze uplatnit tehdy, pokud bylo vykonatelné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost příslušným orgánem.

26. Dle ust. § 22 odst. 1 a 2 ODŠZ územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

27. Dle § 30 ODŠZ náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč.

28. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

29. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

30. Dle ust. § 16 odst. 1 a 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen „HMP“) do samostatné působnosti hlavního města Prahy patří spravování záležitostí, které jsou v zájmu hlavního města Prahy a jeho občanů, pokud nejde o výkon přenesené působnosti hlavního města Prahy nebo úkoly, které jsou zvláštními zákony svěřeny správním úřadům jako výkon státní správy. Do samostatné působnosti hlavního města Prahy patří zejména záležitosti uvedené v § 59 a 68. Hlavní město Praha v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.

31. Dle ust. § 17 odst. 1 písm. f) Hlavní město Praha upraví své vnitřní poměry ve věcech správy města Statutem. Ve Statutu stanoví zejména způsob projednání návrhů obecně závazných vyhlášek a nařízení hlavního města Prahy s městskými částmi a způsob jejich vyhlášení v městských částech.

32. Dle ust. § 44 odst. 1 HMP může zastupitelstvo hlavního města Prahy v mezích samostatné působnosti hlavního města Prahy vydávat obecně závazné vyhlášky.

33. Dle ust. § 59 odst. 2) písm. f) HMP je zastupitelstvu hlavního města Prahy vyhrazeno vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech patřících do samostatné působnosti hlavního města Prahy.

34. Dle ust. § 106 odst. 1 HMP odporuje-li obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy zákonu, vyzve ministerstvo hlavní město Prahu ke zjednání nápravy. Nezjedná-li hlavní město Praha nápravu do 60 dnů od doručení výzvy, rozhodne ministerstvo o pozastavení účinnosti této obecně závazné vyhlášky. Účinnost obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy je pozastavena dnem doručení rozhodnutí ministerstva hlavnímu městu Praze. Ministerstvo v rozhodnutí současně stanoví hlavnímu městu Praze přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li zastupitelstvo hlavního města Prahy nápravu ve stanovené lhůtě, ministerstvo své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení hlavního města Prahy o zjednání nápravy, jehož přílohou je i obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy, kterou byla zjednána náprava.

35. Dle ust. § 106 odst. 2 HMP v případě zřejmého rozporu obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy s lidskými právy a základními svobodami může ministerstvo pozastavit její účinnost bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy. Účinnost obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy je pozastavena dnem doručení rozhodnutí ministerstva hlavnímu městu Praze. Ministerstvo v rozhodnutí současně stanoví hlavnímu městu Praze lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li zastupitelstvo hlavního města Prahy nápravu ve stanovené lhůtě, ministerstvo své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení hlavního města Prahy o zjednání nápravy, jehož přílohou je i obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy, kterou byla zjednána náprava.

36. Dle ust. § 107 odst. 1 HMP je-li usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem a nejde-li o obecně závaznou vyhlášku hlavního města Prahy, vyzve ministerstvo hlavní město Prahu ke zjednání nápravy. Nezjedná-li příslušný orgán hlavního města Prahy nápravu do 60 dnů od doručení výzvy, pozastaví ministerstvo výkon takového usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti. Výkon usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti je pozastaven dnem doručení rozhodnutí ministerstva hlavnímu městu Praze. Ministerstvo v rozhodnutí současně stanoví hlavnímu městu Praze lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li příslušný orgán hlavního města Prahy nápravu ve stanovené lhůtě, ministerstvo své rozhodnutí o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení hlavního města Prahy o zjednání nápravy, jehož přílohou je i usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti, kterým byla zjednána náprava.

37. Dle ust. 2 HMP v případě zřejmého a závažného rozporu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti se zákonem může ministerstvo pozastavit výkon takového usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy. Výkon takového usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti je pozastaven dnem doručení rozhodnutí ministerstva hlavnímu městu Praze. Ministerstvo v rozhodnutí současně stanoví hlavnímu městu Praze lhůtu ke zjednání nápravy. Zjedná-li příslušný orgán hlavního města Prahy nápravu ve stanovené lhůtě, ministerstvo své rozhodnutí o pozastavení výkonu usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení hlavního města Prahy o zjednání nápravy, jehož přílohou je i usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu hlavního města Prahy v samostatné působnosti, kterým byla zjednána náprava.

38. Dle ust. § 95 odst. 1 a 2 o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

39. Podle ust. § 96 odst. 1 občanského soudního řádu může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle ust. § 96 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

40. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení nejprve v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ve výroku ad I. zastavil.

41. Ve výrocích II. a III. soud dále připustil změnu žaloby dle podání žalobkyně ze dne 26.10.2021, když tato nejsou dosavadní výsledky 42. Podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011).

43. Zákon tedy rozeznává dva odpovědnostní tituly (nepočítaje rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření), a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup nutno považovat i "jiné vady ve způsobu vedení řízení" (srov. definiční vymezení nesprávného úředního postupu provedené např. v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 38/2000). Nesprávný úřední postup územního celku v samostatné působnosti by se dal definovat jako každé konání (či nekonání) orgánu územního celku při výkonu veřejné správy svěřené mu zákonem v rámci samostatné působnosti, které není rozhodnutím, a ani se neprojeví ve věcném obsahu případného vydaného rozhodnutí, a které je v rozporu s objektivním právem nebo se zásadami výkonu veřejné správy. Typicky se jedná o úkony správního orgánu podle části čtvrté správního řádu, tedy o instituty, které lze výkladem považovat za nesprávný úřední postup, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a) zákona (a zákon nestanoví definici nesprávného úředního postupu, která by takovýto výklad vylučovala), tedy o veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy a některé jiné úkony správního orgánu (vyjádření, osvědčení a sdělení podle části čtvrté nového správního řádu). Odpovědnost územního celku v samostatné působnosti (obce) za nesprávný úřední postup nastoupí typicky rovněž tehdy, dopustí-li se nesprávného úředního postupu strážník obecní policie v rámci výkonu svého povolání, pakliže bude jednání strážníka přičitatelné obci v rámci její samostatné působnosti (viz např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 30 Cdo 1134/2011). Oproti tomu nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu, které se přímo projevily ve vydání rozhodnutí (např. typicky úkony činěné při shromažďování a provádění důkazů) mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím, nikoliv již jako nesprávný postup. V návaznosti na to pak judikatura považuje za nesprávné rozhodnutí takové rozhodnutí soudu či jiného orgánu, které bylo pro nezákonnost následně zrušeno nadřízeným orgánem, v případě soudních rozhodnutí tedy odvolacím či dovolacím soudem. Způsobit poškozenému újmu je přitom s to pouze takové rozhodnutí, které je buď v právní moci, nebo je předběžně vykonatelné. Vznik nároku na uplatnění náhrady škody je v rámci odpovědnosti státu vázán na podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, jakož i na podmínku zrušení nebo změny nezákonného rozhodnutí územního celku dozorčími prostředky dle správního řádu nebo jeho zrušení správním soudem. Z uvedeného vyplývá, že teprve konečné a tedy závazné znění takové vyhlášky by bylo možné napadnout pro jeho nezákonnost, avšak pouze v případě, že by takové rozhodnutí bylo nadřízeným orgánem později zrušeno. Situace předvídaná § 21 odst. 2 a potažmo i § 20 odst. 2 by přitom po 1. 1. 2006, kdy nabyl účinnosti nový správní řád, již neměla vůbec nastat. Výjimkou by mohlo být např. vydávání právního předpisu obce s individuálními účinky, u něhož dovodil Nejvyšší soud vznik odpovědnosti tohoto typu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 542/2011).

44. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně se proti oběma žalovaným domáhala jednak konstatování porušení jejích základních práv, konstatování vzniku škody, náhrady ušlého zisku ze zaměstnání a imateriální újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti nesprávným úředním postupem, kdy dosud nedošlo k přijetí obecně závazné vyhlášky, omezující hluk z hostinských zařízení působících v ulici, v níž je bydliště žalobkyně. Žalobkyně výslovně uvedla, že v nevydání takto specifikované obecně závazné vyhlášky spatřuje nesprávný úřední postup. V důsledku tohoto postupu žalobkyně dovozovala ušlý zisk, když není schopna se zodpovědně připravit do zaměstnání. Současně z jejích vlastních tvrzení vyplývá, že na základě vlastního rozhodnutí nepřijala či dobrovolně na rozsahu omezila, popřípadě sama ukončila řadu pracovních poměrů či dohod u provedení práce. Žalobkyně jako prvního ze žalovaných označila Českou republiku, jako druhého žalovaného Úřad městské části [adresa].

45. Především nutno zdůraznit, že druhá žalovaná (Úřad městské části [adresa]) není v dané věci pasivně legitimována, když sama o sobě není oprávněna vydávat obecně závazné vyhlášky v mezích samostatné působnosti hlavního města Prahy. Tato pravomoc je svěřena zákonem o hlavním městě Praze pouze samotnému hlavnímu městu, potažmo jeho zastupitelstvu (viz zákonné citace shora). Městské části hlavního města tuto pravomoc nemají. S ohledem na to byla žaloba proti druhému žalovanému bez dalšího ve výroku IV. zamítnuta.

46. Pokud jde o prvního ze žalovaných, tomuto je zákonem o hlavním městě Praze svěřen dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek hlavního města Prahy a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů hlavního města[Anonymizováno]Prahy v samostatné působnosti. Z dikce zákona však vyplývá, že tento dozor lze aplikovat pouze v případě již vydaného předpisu či rozhodnutí. Ministerstvo vnitra České republiky jako dohledový orgán nemá pravomoc uložit hlavnímu městu Praze povinnost vydat konkrétní rozhodnutí či předpis, jedná se zcela o samostatnou působnost daného územního celku. Vydání obecně závazné vyhlášky je přitom právem, nikoliv povinností územně samosprávných celků. Jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení žalobkyně, vyhláška o omezení provozu hostinských zařízení dosud nebyla ze strany Magistrátu hlavního města Prahy vydána a nebylo vydáno ani jiné rozhodnutí, směřující k omezení nočního hluku v obytné části Prahy 2. Dané rozhodnutí tak zatím neexistuje a nelze tak vůbec uvažovat ve vztahu k žalobkyni o jeho případné nezákonnosti, když dosud není známo jeho konečné znění. Jestliže žalobkyně namítá, že Magistrát hl.m.Prahy nekonal tím, že nerozhodl o limitech hluku, nelze než konstatovat, že takové jednání by se projevilo ve věcném obsahu rozhodnutí o povolení či nepovolení hlukových limitů a tedy by nemohlo být zahrnuto pod nezákonný postup, nýbrž by spadalo pod nezákonné rozhodnutí. Ze stejného důvodu tak nelze autoritativním rozhodnutím soudu zasahovat do pravomocí první žalované a ukládat jí povinnost, kterou de facto nemá, neboť vydání obecně závazné vyhlášky je jejím právem, nikoliv povinností. S ohledem na to není naplněna podmínka odpovědnostního titulu vůči prvnímu žalovanému a proto soud žalobu i vůči němu ve výroku IV. zamítl, aniž by se dále blíže zabýval tvrzeními žalobkyně ohledně vzniku či výše uplatněné škody či nemajetkové újmy.

47. O náhradě nákladů řízení 1. žalovaného bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má 1.žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. První žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se v řízení před soudem nalézacím před vrácením věci odvolacím soudem 1.žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, připravovala se na ústní jednání a tohoto se dne 16.11.2021 rovněž zúčastnila, dále se zúčastnila ústního jednání před odvolacím soudem a na toto se připravovala, dále se před soudem nalézacím po vrácení věci odvolacím soudem připravovala na ústní jednání, kterého se dne 21.3.2023 rovněž zúčastnila, přísluší první žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 7 úkonů po 300,- Kč.

48. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení má druhá žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Druhá žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se v řízení před soudem nalézacím před vrácením věci odvolacím soudem 2.žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, připravovala se na ústní jednání a tohoto se dne 16.11.2021 rovněž zúčastnila (přičemž 2.žalovaná tato se nároku na náhradu jednoho úkonu vzdala), dále se zúčastnila ústního jednání před odvolacím soudem a na toto se připravovala, dále se před soudem nalézacím po vrácení věci odvolacím soudem připravovala na ústní jednání, kterého se dne 21.3.2023 rovněž zúčastnila, přísluší první žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 6 úkonů po 300,- Kč.

Poučení