23 CO 142/2022 - 176

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Terezy Jachura Maříkové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] e) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] f) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] g) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] h) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] i) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] j) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] k ) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] všichni zastoupení advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka] pro každého z žalobců, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení [částka], do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců částku ve výši [částka] (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna poskytnout každému z žalobců zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ [stát. instituce] jednající za [anonymizována dvě slova], jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], se tímto omlouvá žalobci a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k ) za porušení jejich práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která žalobci a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k ) podali podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok II. až XII.) a současně rozhodl o povinnosti každého z žalobců zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok XIII.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali po žalované náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy pro každého z žalobců, jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobců v [anonymizována tři slova], z důvodu jejich postavení veřejných funkcionářů. Tímto způsobem docházelo k trvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí (čl. 7, čl. 10 LZPS). Žalobci poukázali na to, že protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobci spatřovali pochybení žalované v použití tohoto protiústavního předpisu, který umožnil komukoli přístup k uvedeným údajům žalobců. K tomuto protiústavnímu jednání žalované docházelo od zavedení zveřejňování majetku funkcionářů zákonem č. 14/2017 Sb. až do [datum]. Žalobci vykonávají funkce v menších obcích, jejich známost je proto obecně dána výkonem funkce a byli takto donuceni k veřejnému prezentování svých majetkových poměrů. Zveřejněné informace si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobci dále ve své žalobě odkázali na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 o. z.

3. Žalovaná se bránila tím, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova] ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku [rok]. Na podporu své argumentace zmínila žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. Žalovaná proto žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala.

4. Soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastníků, která vzal za svá skutková zjištění, že žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy a peněžité částky [částka], pro každého z nich, na což žalovaná reagovala negativním stanoviskem. Na žalobce jako veřejné funkcionáře se vztahovala povinnost podat [anonymizováno] podle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná, která spravovala [anonymizována dvě slova], plošně zveřejnila jejich podaná [anonymizováno] a to až do listopadu [rok], když zveřejnila [anonymizováno] o jejich majetku za příslušné roky. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalovaná omezila od [datum] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v [anonymizováno] byly dostupné pouze na základě individuální žádosti.

5. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), když k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci, za použití § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, § 70 odst. 1 a § 71 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, čl. 89 odst. 1, čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. V této souvislosti rovněž odcitoval i judikaturu vyšších soudů zejm. stanovisko pléna Ústavního soud ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb., nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/2020, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cdo 1321 [číslo] a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

6. Soud prvního stupně dále připomněl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní, která nastupuje v případě současného naplnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti). Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/2020 se žalobci nemůžou svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, a to s odkazem na nedávné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které vyložilo, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná [anonymizováno] sledují nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla. Postupovala-li žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy (tím spíše i v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu), zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobců na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti nad transparentním výkonem veřejné správy.

7. Soud prvního stupně ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 sdělil, že o jeho vykonatelnosti rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením čl. 89 odst. 1 Ústavy tak, že předmětná právní úprava byla zrušena až ke dni [datum]. S odkazem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně konstatoval, že účinky nálezu nastávají ex nunc, z čehož následně plyne, že i po dobu odkladu vykonatelnosti je třeba na napadenou právní úpravu hledět jako na ústavně souladnou a takto ji také v právní praxi aplikovat.

8. Soud prvního stupně žalobci vymezené období od [číslo] do [datum], kdy byly informace o majetku žalobců žalovanou zveřejněny, rozdělil na dvě období: 1) období, které předcházelo vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], kterým byla protiústavnost uvedených zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů deklarována a 2) období od [datum], tedy od data vydání předmětného nálezu, do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že část zákona o střetu zájmů není v souladu s ústavním pořádkem.

9. Pokud jde o prvé období, soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. V tomto období tak žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a z toho důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pokud jde o druhé období, tj. od [datum] do listopadu [rok], měl soud prvního stupně rovněž za to, že postup žalované byl správný, a to z hlediska účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním [anonymizováno] umožňovala kontrolu žalobců jako veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Postup žalované nebyl ani v případě druhého období nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla v uvedeném období povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona. Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo] až do [datum]. Až tímto dnem tak bylo protiústavní ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů zrušeno. Postupovala-li žalovaná do listopadu [rok] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, naplňovala tím hlavní cíl zákona, kterým je veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů. Proto ani v druhém období neshledal soud prvního stupně, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a žalobu žalobců v celém rozsahu zamítl.

10. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. a zcela úspěšné žalované přiznal náklady řízení ve výši [částka], skládajíc se z náhrady hotových výdajů za 11 úkonů po [částka] (vyjádření ve věci samé u každého z žalobců, než byly věci spojeny ke společnému řízení usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]) a 2 úkony po [částka] (příprava na jednání a účast na jednání) podle § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Tuto částku poté rozdělil ve vztahu ke každému z žalobců tj. ve výši [částka] (3 900: 11).

11. Proti rozsudku podali žalobci odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkali, že nepřihlédl k žalobci tvrzeným skutečnostem (§ 205 odst. 2, písm. b) o. s. ř.), neúplně zjistil skutkový stav (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a věc nesprávně právně posoudil (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalobci zejména nesouhlasili s hodnocením významu odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, soudem prvního stupně, neboť podle jejich názoru odložená účinnost nálezu byla stanovena pro [anonymizována dvě slova], aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Žalobci mají za to, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09), proto považují zveřejňování [anonymizováno] podle zákona o střetu zájmů po zveřejnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu v březnu [rok] za zcela neakceptovatelné. Stát tak závažným způsobem porušil osobnostní práva žalobců, za což musí přijmout odpovědnost. Žalobci jsou přesvědčeni, že došlo k porušení jejich osobnostních práv, kterého se může dopustit i stát, proto podali žalobu na ochranu osobnosti, a nesdílí názor soudu prvního stupně, že se jedná o žalobu v intencích zákona č. 82/1998 Sb. Žalobci se dále dovolávali přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť informace, které byly žalovanou zveřejňovány, představujíc velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobců, tak o majetkových informacích. Listina základních práv a svobod obsahuje i ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná (není třeba zákonné úpravy), mezi které uvedené články nepochybně náleží. Žalobci také z gramatického výkladu pojmu„ nesprávného úředního postupu“ dovozují, že tento pojem by měl také zahrnovat případy, které v době vzniku újmy mohou být v souladu s pravidly, avšak protože tento postup zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, je třeba jej mít podle jeho výsledku objektivně za nesprávný. Žalobci mají proto za to, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy, přičemž tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobců a takovýto zásah nemůže zůstat neodčiněn. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobců vyhoví a zaváže žalovanou nahradit žalobcům náklady řízení.

12. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání souhlasila se závěry soudu prvního stupně, že nárok žalobců je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle obecných občanskoprávních předpisů. Rovněž vyjádřila souhlas, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná odkázala na čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu, který je jako jediný oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Žalovaná však jako orgán moci výkonné toto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy žalovaná řídila platnou a účinnou právní úpravou, jednalo se vždy o správný úřední postup. Žalovaná jako orgán moci výkonné ani nebyla oprávněna postupovat podle derogačního nálezu Ústavního soudu od okamžiku jeho vyhlášení. Žalovaná dále v této souvislosti odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo], jak ostatně učinil i soud právního stupně, podle kterého v případě, že Ústavní soud využije možnost posunout okamžik vykonatelnosti derogačního nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny úpravu aplikovat. Státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Žalovaná tedy zdůraznila, že zveřejňováním [anonymizováno] o majetku žalobců v [anonymizována tři slova] v době od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu do [datum] se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu. Žalovaná také nesouhlasila s tím, že nárok na omluvu a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobců vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20 uvedla, že příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobců na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací jednání bylo nařízeno na den [datum]. Žalobci, kteří byli k jednání řádně předvoláni, se z jednání omluvili. Odvolací soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. a spornou věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Napadený rozsudek soudu I. stupně přezkoumal postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, kdy takto zjištěný skutkový stav věci je spolehlivým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací námitky žalobců, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelům tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům / § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností / § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., a že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním / § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy vytýkající nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, nejsou opodstatněné. Žalobci navíc ani nevylíčili, v čem konkrétně spatřují nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové stránce, pouhá citace zákonného vymezení některého z důvodů uvedeného v § 205 odst. 2 o. s. ř. nestačí.

15. Odvolací soud se tak zabýval tím, zda je důvodná odvolací námitka žalobců podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dospěl k závěru, že tomu tak není. Soud prvního stupně na věc aplikoval odpovídající právní úpravu i relevantní judikaturu a věc správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud plně souhlasí s názorem soudu I. stupně, že věc je třeba podřadit pod zákon č. 82/1998 Sb., upravující nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Žalovaná je ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů správcem [anonymizována dvě slova]. Při vedení tohoto [anonymizováno] vystupuje v pozici svrchovaného nositele veřejné moci a její činnost při vedení [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] spadá pod výkon státní moci a představuje tak úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jedná se tedy o výkon veřejné moci v podobě zveřejňování dostupných informací ze strany Ministerstva spravedlnosti a v daném případě proto v úvahu připadá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Odvolací soud k danému dále uvádí, že nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Soud I. stupně proto správně vycházel z žalobního žádání, v němž žalobci uváděli, že plošným zveřejňováním [anonymizováno] o příjmech a závazcích žalovanou bylo zasaženo do jejich osobnostních práv (právo na soukromí) a správně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému.

16. Soud prvního stupně také správně vymezil předpoklady vzniku nároku na náhradu škody podle OdpŠk, kterými jsou: 1) existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Tyto podmínky pak musí být splněny kumulativně. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nedošlo k naplnění prvního odpovědnostního předpokladů – nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť v popsaném postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak i v období následujícím (tj. do [datum]), neboť tímto nálezem sice Ústavní soud zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb. z důvodu porušování čl. 10 Listiny základních práv a svobod, avšak zároveň rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu na den [datum] Odvolací soud také poukazuje na přiléhavé vysvětlení soudem prvního stupně stran účinků derogačních nálezů Ústavního soudu (viz odst. 36 odvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a připomenutí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo], v němž Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. V této souvislosti proto soud prvního stupně správně uzavřel, že Ministerstvo spravedlnosti v postavení správního orgánu na úseku problematiky střetu zájmů je povinno při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněno posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Za popsané situace proto [stát. instituce], jakožto orgán moci výkonné, nepostupovalo nesprávně, když až do listopadu [rok] zveřejňovalo [anonymizováno] o majetku veřejných funkcionářů podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy.

17. Konečně postup žalované obstojí i v testu přiměřenosti, jež je třeba spatřovat v míře intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15). V této souvislosti odvolací soud připomíná, že hlavním účelem zákona o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem veřejné funkce žalobců. Cílem této úpravy je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i v důsledku zajištění důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Dalším cílem zákona o střetu zájmů je důraz na kontrolu obsahu podaných [anonymizováno] evidenčním orgánem. Ústavní soud právě ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, shledal protiústavním pouze způsob, jakým ke zveřejnění shromážděných dat došlo, nikoli samotné [anonymizováno], které naopak považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Samotné [anonymizováno] tak nelze shledat nepřiměřeným prostředkem, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními. Klíčovým je samotné zveřejnění majetkových [anonymizováno], jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity žalobci namítaného zásahu je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře ve veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností. Od veřejného funkcionáře tak lze očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Nakonec i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že podání [anonymizováno] podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. V opačném případě by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem.

18. Naposledy pak odvolací soud shledal jako soudem prvního stupně správně posouzenou námitku žalobců, že její nároky vyplývají z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná, tj. že by sama o sobě zakládala nárok žalobců na náhradu škody bez ohledu na speciální úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud připomíná, že Listina základních práv a svobod, ani jiné ústavní právní předpisy, nezakládají jednotlivci přímý hmotněprávní nárok na náhradu škody, a nelze z nich dovozovat ani odpovědnost státu za škodu; odškodnění lze přiznat pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady stanovené ve zvláštním právním předpise, kterým je právě OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Pokud tedy existuje procesní prostředek, který umožňuje přezkum správnosti úředního postupu orgánu veřejné správy, kterým žaloba podle zák. č. 82/1998 Sb. bezpochyby je, nelze souhlasit s úvahou žalobců, že jejich nárok na morální a relutární zadostiučinění vyplývá přímo z čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod.

19. Pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal opodstatněné ani argumenty žalobců v replice k vyjádření žalované k odvolání, neboť zde žalobci opakují stále stejné důvody jako v žalobním návrhu a v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, které ještě více rozvádí a odkazuje na další rozhodnutí vyšších soudů včetně Evropského soudu pro lidská práva. Tato sdělení žalobců jsou však pro věc nepodstatná, neboť podstatnou je skutečnost, že postupem žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, tudíž žalobcům ani nemohla vzniknout nemajetková újma, jejíž nápravy se domáhají.

20. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení představující paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši [částka] za 3 úkony po [částka] - písemné vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení