23 Co 152/2025-74

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 21.740 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Anonymizováno ze dne datum , Anonymizováno ,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 9.347,60 Kč (výrok I); zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení dalších 12.392,40 Kč a úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 21.470 Kč od , datum, do zaplacení a s 60 % úrokem ročně z částky 21.470 Kč od , datum, do zaplacení (výrok II); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobkyni uložil zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, nedoplatek soudního poplatku ve výši 217 Kč (výrok IV).

2. Okresní soud rozhodoval o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 21.470 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi účastníky dne , datum, ve výši 15.000 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek , název, , které jsou platformou společnosti , právnická osoba, (dále jen , název 1, ), jež zajistila danou transakci peněžních prostředků. Žalobkyně tvrdila, že žalovanému bylo dne , datum, vyplaceno 13.695,60 Kč (po zaplacení odměny poskytovatele platebních služeb v rozsahu 5 %) a žalovaný uhradila pouze první čtyři splátky v celkové výši 4.348 Kč. Dne , datum, došlo k zesplatnění zápůjčky. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dluhu ve výši 21.740 Kč, úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a smluvní úrok ve výši 60 % ročně.

3. Žalobkyně trvala na tom, že tento typ zápůjčky nedopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť jde o zápůjčku mezi dvěma fyzickými osobami. Nicméně nad rámec svých povinností postupovala podle tohoto zákona a prověřovala úvěruschopnost žalovaného, který měl v době poskytnutí zápůjčky dostatečné příjmy ve výši 46.000 Kč, uvedl, že je svobodný, má dvě vyživovací povinnosti. Žalovaný byl negativně lustrován v insolvenčním i exekučním rejstříku. Zůstatky jeho účtu byly v plusových hodnotách a sjednaná splátka 1.087 Kč nepatrně navýšila pravidelné platby žalovaného.

4. Žalovaný byl v řízení před okresním soudem nečinný.

5. Soud prvého stupně učinil zjištění z listinných důkazů. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky se smluvním úrokem 60 % ročně v 24 měsíčních splátkách po 1.087 Kč. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 26.088 Kč. Bylo sjednáno, že věřiteli náleží jednorázová platba za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 % z dlužné částky. Pro případ prodlení byl sjednán úrok z prodlení 0,1 % za každý den prodlení. Žalobkyně žalovanému odeslala 15.000 Kč prostřednictvím společnosti , název 1, , která si ve svůj prospěch ponechala odměnu ve výši 1.305 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 4.348 Kč.

6. Dle lustra učiněného žalobkyní nebyl žalovaný evidován v insolvenčním rejstříku ani v Centrální evidenci exekucí. Z výpisu z bankovních účtů žalovaného za období , datum, okresní soud zjistil, že měsíční příjem žalovaného (od , právnická osoba, ) dosahoval 36.000 Kč, dále měl příjmy z pronájmu nemovitosti 10.000 Kč měsíčně. Počáteční zůstatek žalovaného na jeho účtu v měsíci , datum, činil 9.612,01 Kč a konečný 567,39 Kč. Žalovaný splácel několik úvěrů u úvěrových společností - , právnická osoba, ., , Anonymizováno, ., právnická osoba, ., , Anonymizováno, , a to v řádech tisíců Kč.

7. Soud prvého stupně vyložil, že do pravidelných příjmů žalovaného nelze zahrnovat platby od fyzických osob v průměrné výši cca 8 000 Kč/měsíc (např. od , právnická osoba, , , jméno FO, , , jméno FO, ), neboť není zřejmý důvod těchto plateb a žalovaný k tomu neposkytl žádná tvrzení.

8. Po právní stránce soud prvého stupně posoudil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru podle ustanovení zákona č. 276/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Okresní soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že jde o smlouvu o zápůjčce mezi dvěma fyzickými osobami, neboť úvěr byl zjevně poskytnut v rámci podnikatelské činnosti , název 1, , která je provozovatelem sítě , název, , poskytovatelem platebních služeb malého rozsahu a držitelem licence České nároční banky (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Povinností žalobkyně tak bylo pod sankcí neplatnosti podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v této věci řádně neprověřila výdaje žalovaného a zejména jeho dluhové zatížení, když je patrné, že poslední měsíce před uzavřením smlouvy se žalovaný nacházel ve stavu finanční nouze, když opakovaně čerpal úvěru od jiných úvěrových společností, takže tu byly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Pro porušení povinností poskytovatele úvěru prověřit řádně úvěruschopnost spotřebitele, je úvěrová smlouva neplatná (§ 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

9. Soud prvého stupně poté postupoval podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a uložil žalovanému, aby vrátil žalobkyni jen poskytnutou jistinu ve výši 9.347,60 Kč (13.695,60 – 4.348). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

10. Rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III napadla odvoláním žalobkyně. Nesouhlasila s tím, že by se na smlouvu uzavřenou mezi účastníky vztahoval zákon o spotřebitelském úvěru a bylo její povinností posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud pominul definiční znaky smlouvy o spotřebitelském úvěru, spočívající ve zprostředkování (§ 3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 257/2016 Sb.). Účastníci uzavřeli smlouvu přes platformu provozovanou na webu , název, , poskytující i platební služby malého rozsahu. Server je provozován společností , název 1, ., jde o inzertní server, na kterém se střetává poptávka po financování ze strany nepodnikajících fyzických osob s nabídkou jiných nepodnikajících fyzických osob. Společnost , název 1, serveru nenabízí možnost sjednání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele, pouze zveřejňuje nabídku zájemce, kterou může třetí osoba přijmout. Jedná se pouze o inzertní místo, na kterém se střetává nabídka s poptávkou. Smlouva byla uzavřena na základě aktivní činnosti žalovaného, který aktivně nabídl uzavření smlouvy o zápůjčce a stanovil její základní parametry. Žalobkyně dále namítala, že ze strany , název 1, nedochází k doporučení ohledně uzavření či neuzavření smlouvy o zápůjčce, nýbrž jedná se pouze o prověření osoby potencionálního dlužníka v insolvenčním rejstříku a Centrální evidenci exekucí a zpřístupnění těchto informací potencionálnímu věřiteli. Nelze tak hovořit o provádění přípravných prací, směřujících ke sjednání spotřebitelského úvěru. Smlouvu o spolupráci, která byla uzavřena mezi žalobkyní a , název 1, nelze považovat za smlouvu o zprostředkování spotřebitelského úvěru, neboť smlouva o spolupráci nestanovuje osobě v postavení věřitele povinnost uzavřít smlouvu o zápůjčce. Protože není naplněn znak zprostředkování úvěru, tak daná smlouva o zápůjčce do působnosti zákona č. 257/2016 Sb. nespadá. Žalobkyně odkázala na závěry Krajského soudu v Plzni v rozsudku ze dne 26. 9. 2024, č.j. 10 Co 816/2024-49.

11. Dále žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že by provedení posouzení výdajů žalovaného nebylo dostačující. Poukázala na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, dle kterého nelze očekávat nějaké hlubší systematické (detektivní) prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Pouze nízký zůstatek na účtu může svědčit o tom, že žalovaný pouze nevytváří větší úspory. Ani existence několika dluhů není důvodem pro závěr, že by žalovaný nebyl úvěruschopný. V současné době nelze téměř naleznout osobu ve věku žalovaného, který by byl bez jakéhokoliv dluhu. Výše dluhů žalovaného nijak neohrožovala v jeho základních potřebách. Závěr okresního soudu o tom, že žalovaný si bral úvěru proto, aby mohl splácet předchozí úvěry, je nepodložené. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil a žalobě zcela vyhověl, případně rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III, dle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), učinil tak bez jednání dle § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť účastníci s takovýmto postupem (na základě výzvy, učiněnou usnesení odvolacího soudu ze dne 2.6.2025, č.j. 23 Co 152/2025-66) souhlasili.

13. Odvolací soud k následujícím závěrům:

14. Mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem byla dne , datum, uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 o. z. Okresní soud se správně zabýval tím, jaký charakter má předmětná zápůjčka, zda se jedná o spotřebitelský úvěr a vztahují se na ni ust. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

15. Jak vyložil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022 základními definičními složkami pojmu spotřebitelský úvěr jsou financování (aktivní či pasivní formou), jeho poskytování či zprostředkování a spotřebitel. Naplnění uvedených definičních znaků znamená posoudit, zda se jedná o finanční službu (úvěr, peněžitá zápůjčka, odklad platby apod.) a zda je tato (finanční) služba spotřebiteli „poskytnuta nebo zprostředkována“. O spotřebitelský úvěr se jedná nejen v případě, že je věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje), ale také tehdy pokud v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, v níž se tento úvěr sjednává, není poskytovatel ve výše uvedeném smyslu.

16. Právě o tuto situaci se v posuzovaném případě jednalo, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla společností , název 1, zprostředkována peněžitá zápůjčka. Jak plyne ze zjištění okresního soudu, společnost , název 1, zajistila kontakt mezi žalobkyní a žalovaným, vytvořila vlastní smlouvu, zajistila platformu, prostřednictvím které byla smlouva mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, zavázala se ověřit schopnost žalovaného splácet úvěr, za své služby si nárokovala (a též obdržela) odměnu, přičemž peněžní prostředky z úvěru byly žalovanému poskytnuty prostřednictvím účtu této společnosti. Tato činnost má nepochybně charakter zprostředkování spotřebitelského úvěru ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) cit. zák., neboť společnost , název 1, přinejmenším oběma stranám nabídla možnost sjednat spotřebitelský úvěr a provedla přípravné práce směřující k jeho sjednání (vyhotovení textu smlouvy, závazek zajistit informace ohledně zájemce o úvěr z insolvenčního rejstříku apod.), to vše na účet žalobkyně, která úvěr poskytla. Společnost se dokonce podílela i na vlastním plnění ze smlouvy o úvěru, neboť k převodu peněz od žalobkyně k žalovanému došlo prostřednictvím jejího účtu. Okolnost, že uvedená společnost při tom nejednala výslovně jménem některého ze subjektů smlouvy, vyplývá z mechanismu uzavírání smlouvy, který byl nastaven tak, aby vytvářel dojem, že smlouva byla uzavřena na zdánlivě neutrálním elektronickém tržišti („platformě“) bez jakékoliv ingerence ze strany , název 1, . Ve skutečnosti však společnost přispěla k uzavření smlouvy oběma stranám, nelze ji jen proto upřít roli zprostředkovatele spotřebitelského úvěru. Takový výklad by se nesrovnával se smyslem a účelem celého zákona, kterým je především ochrana spotřebitele.

17. Také Ústavní soud České republiky ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 1422/2022 ve svém rozhodnutí uzavřel, že zápůjčka, která byla poskytnuta prostřednictvím společnosti , název 1, je speciálním typem půjčky, na niž se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 276/2016 Sb.

18. Krajský soud v , adresa, ve svých rozhodnutích (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci králové ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, či rozsudek Krajského soudu v , adresa, – pobočka v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ) pak opakovaně tento právní názor vyslovil a k jeho změně jej nevede ani žalobkyní uváděné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.

19. Soud prvého stupně poté správně vycházel z toho, že ze zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že takový úvěr lze platně poskytnout (platně uzavřít smlouvu), jen když je řádně prověřena úvěruschopnost spotřebitele. Nelze dovozovat, že by tuto povinnost měl jen poskytovatel, k jehož definičním znakům patří, že je podnikatelem (§ 3 odst. 1 písm. d/ cit. zák.). Takovou povinnost spojit i s osobou zprostředkovatele, jestliže právě jeho role v celém případu činí z úvěru úvěr spotřebitelský (§ 2 odst. 1). V opačném případě by to znamenalo, že pokud mezi osobu poskytující finanční prostředky a spotřebitele vstoupí ještě zprostředkovatel, lze úvěrovou smlouvu uzavřít i bez prověření úvěruschopnosti spotřebitele. To by odporovalo smyslu zákona a jeho snaze o ochranu spotřebitele. Bez zachování požadavku na prověření úvěruschopnosti spotřebitele by byla tato základní hodnota sledovaná zákonem zcela eliminována. Proto i v těchto případech je podmínkou platně uzavřené smlouvy řádné prověření úvěruschopnosti spotřebitele. Neprošetří-li úvěruschopnost sám věřitel, musí tak učinit alespoň zprostředkovatel. Není ostatně bez významu, že dle smlouvy, kterou společnosti P2P jako zprostředkovatel s budoucími věřiteli uzavírá, je povinností zprostředkovatele určitá šetření stran úvěruschopnosti potenciálních dlužníků ověřit.

20. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb. „posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru“.

21. Česká právní úprava je řádnou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, týkající se principu odpovědného úvěrování (srov. bod 26 preambule). Směrnice přitom vyžaduje při posouzení úvěruschopnosti nejen získání údajů od spotřebitele, ale také ověření těchto údajů. Těmto východiskům a cílům právní úpravy odpovídá i rozhodovací praxe Soudního dvora EU (srov. rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014, C-449/13, či ze dne 11. 1. 2024, C-755/22) a judikatura českých soudů (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jež se sice zabývaly právní úpravou z. č. 145/2010, ale jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 6 As 8/2023).

22. K otázce řádného posouzení úvěruschopnosti lze poté shrnout z výše uvedených rozhodnutí následující:23. „Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele by měl věřitel vycházet jak z informací poskytnutých spotřebitelem (tj. nikoli jeho tvrzení, protože pouhá tvrzení spotřebitele nelze jednoznačně považovat za dostatečné a spolehlivé informace, aniž by byly jakkoli doloženy), tak z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů, to vše při respektování principu přiměřenosti a nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, tedy i při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Zároveň však musí věřitel získat takové informace o příjmech a výdajích spotřebitele, aby souhrn těchto informací nevzbuzoval pochybnosti o tom, že bude spotřebitel schopen při běžném chodu věcí bez obtíží splácet spotřebitelský úvěr. V případě pochybností o správnosti informací získaných od spotřebitele je věřitel povinen tyto informace dále prověřit, a to především doložením potřebných podkladů od spotřebitele, nahlédnutím do dlužnických databází apod.

24. Je zákonnou povinností věřitele takto získané informace shromáždit, vyhodnotit jejich dostatečnost a rozhodnout, zda a které informace je nezbytné dále ověřovat, popř. jejich znalost prohlubovat. Povinností věřitele je mj. nahlédnout i do databází shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele, pokud lze ze shromážděných informací usuzovat, že spotřebitel již byl nebo stále je v jiném úvěrovém vztahu.

25. Je-li věřitelem banka, je namístě, aby při zkoumání výdajů spotřebitele věřitel hodnotil i informace z databází shromažďujících informace o nebankovních úvěrových vztazích; nebankovní věřitel pak může informace o spotřebitelových bankovních úvěrech získat např. s pomocí spotřebitele. Za dostatečné se považují pouze takové informace o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci.

26. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za běžného chodu věcí bez obtíží splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen k úhradě splátek, když nejsou současně známy jeho ostatní výdaje. Věřitel musí také zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby apod. při posouzení běžných nákladů na domácnost. Při analýze výdajů domácnosti je nutno brát v potaz i nepravidelné výdaje (např. v souvislosti se začátkem školního roku), a je vhodné ponechat určitou rezervu i na možné další neplánované výdaje (např. potřeba nákupu nového elektrického spotřebiče). Splátky spotřebitelského úvěru by neměly být dopočítány jako přesný rozdíl mezi příjmy a výdaji spotřebitele, neboť v případě jakéhokoliv dalšího výdaje by bylo řádné splácení úvěru ohroženo.“ (srov. nález Finančního arbitra ze dne 3.4.2025, č.j. FA/SR/SU/2326/2024-24):

27. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že v dané věci nebyla splněna povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného. Před uzavřením smlouvy byly k dispozici výpisy z účtu žalovaného a lustrum v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí. Z výpisu z účtů žalovaného u , právnická osoba, . za období měsíců , datum, vyplývá, že měsíční příjem žalovaného od zaměstnavatele činil částku 36.000 Kč měsíčně (vedle doložených plateb nájemného 10.000 Kč měsíčně). Nebyl ale nijak zohledněn faktický pohyb na předmětném účtu, kdy na počátku měsíce , datum, činil zůstatek 8.260,61 Kč, na konci měsíce června a začátku měsíce července 9.612,01 Kč a konečný zůstatek v červenci 567,39 Kč. Nebylo nijak vyhodnoceno, že z účtu bylo již spláceno několik úvěrů či půjček (v měsíci , datum, byly spláceny půjčky různým subjektům po 3.000 Kč, 600 Kč, 3.900, 3.000, 1.200 Kč, 1.870 Kč, v červenci 2023 po 1.800 Kč, 1.200 Kč, 1.870 Kč, 10.520,50 Kč), ani to, že v obou měsících žalovaný čerpal další úvěry (půjčky) v , datum, 20.000 Kč, 7.940 Kč, 3.000 Kč a 4.000 Kč, v , datum, ve výši 7.940 Kč. Lze tak akceptovat závěr okresního soudu o tom, že dostatečně nebyly vyhodnoceny výdaje žalovaného. Přestože se tak na první pohled může jevit, že žalovaný musí být (s ohledem na svůj pravidelný měsíční příjem v částce 46.000 Kč) schopen úvěr splácet, nelze bez dalšího dovodit, že by byla řádně splněna povinnost dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a posouzena úvěruschopnost dlužníka.

28. Nesplnění této povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je sankcionováno absolutní neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu (srov. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 29. 5. 2022). Je proto právně nevýznamné, že žalovaný byla v řízení před okresním soudem pasivní a neplatnost úvěrové smlouvy nenamítl.

29. Lze dodat, že i dle dříve platného znění (od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022) ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., bylo přihlíženo k neplatnosti výše uvedeného právního jednání žalobce i bez návrhu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3.2020, ve věci C-679/18, nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 1 As 30/2015).

30. Pokud je smlouva neplatná pro nesplnění povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost dlužníka, náleží žalobkyni podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. pouze bezdůvodné obohacení, tj. na vydání toliko nesplacené jistiny úvěru (bez dalších smluvených úroků a poplatků) v nově stanovené době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. poté vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, po uplynutí nově stanovené doby plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

31. Soud prvého stupně proto postupoval správně, pokud žalobkyni přiznal pouze vzniklé bezdůvodné obohacení a ve zbývajícím rozsahu požadavek žalobkyně zamítl. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil.

32. O náhradě nákladů řízení bylo poté rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.