23 CO 187/2022-629

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Lukáše Páchy ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa jako správkyně pozůstalosti po zemřelém Ing. jméno příjmení , datum narození , zemřelý 10. 7. 2022 posledně bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno jméno sídlem adresa proti žalovaného: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno jméno , titul . sídlem adresa o náhrazení projevu vůle o bezúplatném převodu pozemků, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 3. 2022, č. j. 6 C 352/2020-512,

I. Rozsudek okresního soudu se mění jen v tom směru, že povinnost uzavřít smlouvu o vydání náhradních pozemků má žalovaný se správkyní pozůstalosti zemřelého [titul] [jméno] [příjmení], a to [titul] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa]; v ostatních částech se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 23.834, 58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen„ zákon o půdě“), a to pozemků parc. [číslo] [číslo] v k.ú. [obec] v hodnotě 113.164,80 Kč (výrok I.), žalovaného zavázal k povinnosti nahradit ve prospěch právního předchůdce žalobkyně náklady řízení v částce 123.291,70 Kč k rukám advokáta původního žalobce (výrok II.) a žalovaného rovněž zavázal k povinnosti nahradit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení v částce 9.801 Kč v třídenní lhůtě splatnosti (výrok III.).

2. Okresní soud takto rozhodoval o požadavku původního žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] jakožto oprávněné osoby v režimu zákona o půdě o poskytnutí náhrady za v minulosti odňaté, ale pro zákonné překážky nevydané pozemky původního pozemkového katastru [číslo] v k. ú. [část obce], přičemž mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nárok na náhradu za tyto pozemky je důvodný, že náleží původnímu žalobci jako oprávněné osobě dle zákona o půdě, ale spor se odvíjel od ocenění těchto pozemků a od způsobu, jakým žalobce poskytnutí náhrady požadoval. Žalobce totiž v tomto řízení uplatnil přímý nárok na vydání konkrétních pozemků ve vlastnictví státu, jakožto mimořádného prostředku obrany proti libovůli a svévoli státu v situaci, kdy se dlouhodobě neúspěšně domáhal uspokojení svého restitučního nároku za nevydané předmětné pozemky včetně pozemku původního pozemkového katastru [číslo] k.ú. [část obce] a podle názoru žalobce se nemohl dostatečně efektivně účastnit veřejných nabídek na poskytnutí náhradních pozemků z veřejné nabídky. Konkrétně uzavřel, že mu ze strany žalovaného byla dlouhodobě odpírána náhrada za tento pozemek, a to mimo jiné i tím, že byl nesprávně žalovaným oceňován, a to vše do té míry, že obecné soudy opakovaně konstatovaly, že ze strany žalovaného docházelo a dochází při uspokojování uvedeného restitučního nároku k liknavému a svévolnému postupu a opakovaně tak bylo rozhodnuto o důvodně uplatněném přímém nároku žalobce na vydání konkrétních pozemků. Protože pak žalovaný v souvislosti s rozhodnutím o nevydání dalších pozemků původního pozemkového katastru [číslo] v k.ú. [část obce] v průběhu roku 2020 znovu tyto ocenil jako zemědělské, tedy v ceně výrazně nižší, než s ohledem na jejich budoucí účelové užití jako pozemků stavebních po jejich odnětí státem, tak tím žalovaný i ve vztahu k těmto dalším pozemkům nadále bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval či zcela znemožňoval uspokojení nároku žalobce jako oprávněné osoby v získání odpovídající náhrady zásadně předpokládaným způsobem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků. Postup žalovaného při poskytování náhrady za pozemky původního pozemkového katastru [anonymizováno] a [anonymizováno], hodnotil opětovně obdobně jako v případě pozemku [anonymizováno] jako liknavý, svévolný a diskriminační a tedy ve výsledku takový, který umožňuje žalobci domáhat se uspokojení svého nároku oceněného částkou 11.008.640 Kč jako liknavý, svévolný a dikriminační a tedy s možností domáhat se přímého nároku na vydání jím označených pozemků. Protože pak u žalobcem vybraných pozemků ve vlastnictví žalovaného, a to parc. [číslo] v obci a k.ú. [obec], v hodnotě 113.164,80 Kč, neshledal žádné překážky pro jejich vydání, tak bylo rozhodnuto i s ohledem na celkový dosud nevykrytý nárok původního žalobce, že požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle je důvodný.

3. Proti tomuto rozsudku si podal žalovaný včasné odvolání, když odvolací argumenty se zásadně kryly s obranou uplatňovanou již v řízení před soudem prvého stupně. Žalovaný tak nezpochybňoval důvodnost nároku na poskytnutí náhrady za v minulosti odňaté, ale nevrácené, pozemky původního pozemkového katastru [číslo]. Připomněl, že náhrada za pozemek původního pozemkového katastru [anonymizováno] vyčíslená ve výši 1.575.600 Kč již byla poskytnuta v celkovém plnění ve výši 1.396.736,10 Kč a k vykrytí tak zbývá již toliko jen 178.863 Kč. Popíral ale, že by žalobce měl možnost uplatňovat přímý nárok na vydání pozemků jako náhrad i za pozemky původního pozemkového katastru [číslo] obdobně, tak jako tomu bylo v případě pozemku původního pozemkového katastru [anonymizováno], neboť o nevydání těchto dvou posléze uvedených pozemků [číslo] bylo rozhodnuto až rozsudkem Městského soudu v Praze z [datum], s datem nabytí právní moci [datum], teprve poté mohlo dojít k oceňovacímu procesu a ke stanovení výše případné náhrady. Přesto žalobce, aniž by jakkoliv inzeroval nesouhlas s tímto oceněním a předložil žalovanému výsledky svého vlastního ocenění, vyvolal toto řízení, a začal uplatňovat svůj přímý nárok na vydání náhradních pozemků, aniž by se aktivním způsobem ucházel o poskytnutí náhrady způsobem, který předvídá zákon o půdě, a to ani v nesporné části svého nároku ve výši 361.124,70 Kč. Za této situace těžko lze ve vztahu k žalovanému konstatovat svévoli či liknavost, když žalobce při uspokojování svého nároku na náhradu si nepočínal aktivně a nesnažil se získat náhradní pozemky z veřejné nabídky.

4. Další část odvolací argumentace žalovaného se odvíjela od nesouhlasu s oceněním pozemků původního pozemkového katastru [číslo] v k.ú. [část obce] opakovaným argumentem o tom, že v době odnětí šlo o pozemky zemědělské, užívané k zemědělským účelům a i v příslušné evidenci jako zemědělské také evidované. Pro případ, že by snad přeci jen měl obstát názor o potřebě ocenit uvedené pozemky jako pozemky stavební, pak mělo dojít k aplikaci příslušných srážek z ceny podle přílohy [číslo] vyhl. č. 182/1988 Sb. k datu přechodu pozemku na stát, tedy k 21. 11. 1949, přičemž v odvolacím řízení především žalovaný se dovolával aplikace srážky za nedostatečné zajištěný přístup k těmto pozemkům k veřejné komunikace. Konečně žalovaný další okruh odvolacích námitek mířil do vhodnosti výběru žalobcem označených a žádaných náhradních pozemků, a to tím, že v případě jejich vydání dojde následně ke komplikaci při možném dalším rozvoji průmyslové lokality u [územní celek], resp. samotné [územní celek].

5. Právní nástupkyně původního žalobce (o procesním nástupnictví viz zmínka níže) v odvolacím řízení navrhla potvrzení rozsudku soudu prvého stupně v přesvědčení, že postup pozemkového úřadu vykazuje znaky liknavosti a svévole, přičemž přítomnost těchto znaků je třeba dovozovat ze způsobu, jakým úřad reagoval a dosud reaguje na požadavky oprávněné osoby nejen ve vztahu k pozemkům původního pozemkového katastru [číslo] ale i pozemku původního pozemkového katastru [číslo]. Vyjádřila přesvědčení, že nebylo lze od oprávněné osoby očekávat s ohledem na reakci úřadu na ocenění [číslo] že bude možné vést nějaká další jednání s úřadem a pokoušet se účastnit se veřejných nabídek v situaci, kdy jeho nárok z hlediska výše byl významně zpochybňován a od uplatnění restitučního nároku uplynula velmi dlouhá doba a hrozilo, že poskytnutí náhrady bude dále významně oddáleno.

6. Poté, co byla tato věc předložena odvolacímu soudu, zjistil odvolací soud, že původní žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřel, a proto na základě důvodů vyložených v usnesení z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozhodl, že na místo žalobce bude nadále pokračováno v řízení s [titul] [jméno] [příjmení], jako se správkyní pozůstalosti. Tedy osobou s dispozičním právem k pozůstalosti před jeho konečným projednáním.

7. Odvolací soud po rozhodnutí o procesním nástupnictví projednal odvolání žalovaného, přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně a dospěl z níže uvedených důvodů k závěru, že rozsudek je možno považovat za rozsudek správný. Především soud prvého stupně provedl procesně korektním způsobem účastníky řízení navrhované důkazy, tyto důkazy řádně vyhodnotil podle pravidel ust. § 132 a násl. o.s.ř., učinil z nich tomu odpovídající a pro rozhodnutí této věci potřebná skutková zjištění, která, až na výjimku v případě zpochybňovaného napojení pozemků sporných pozemků na veřejnou komunikaci zpevněnou komunikací, žádný z účastníků výslovně nezpochybňoval a skutkové okolnosti tak lze považovat za prokázané, tak jak soud prvého stupně velmi podrobně zachytil v jednotlivých částech svého odůvodnění rozsudku. Za nepotřebné tak odvolací soud považuje dále se zabývat okolnostmi týkajícími se postavení [titul] [jméno] [příjmení] jako oprávněné osoby, toho, že mu náleží náhrada za odňaté a posléze nevydané pozemky původního pozemkového katastru [číslo] okolnosti, jak o nárocích spojených s těmito pozemky bylo v minulosti opakovaně jednáno a rozhodováno, a rovněž také okolnosti, že v případě poskytování náhrady za nevydaný pozemek pozemkového katastru [číslo] soudy včetně soudu Nejvyššího konstatovaly, že stát prostřednictvím [anonymizována tři slova] se vůči žalobci jako oprávněné osobě choval liknavě a svévolně. Odvolací soud na toto srozumitelné a přehledné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně odkazuje, přičemž k jednotlivým odvolacím výhradám a ve vztahu k některým dílčím právním úvahám soudu prvého stupně odvolací soud jen dodává následující.

8. Odvolací soud úvodem svých úvah opakuje, že podmínkou pro to, aby byl výjimečně obejit zákonem předpokládaný postup pro vydávání náhrady za odňaté a nevrácené pozemky upravený v § 11a odst. 1 zákona o půdě, je takový postup státu, který vykazuje znaky liknavosti, svévole či diskriminačního postupu, a to v situaci, kdy se konkrétní oprávněná osoba nemůže po určitou dobu a po vlastní marné snaze domoci uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku stanoveným postupem. Jen v tomto konkrétním případě pak judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu připouští výběr konkrétního pozemku jako jediný prostředek obrany proti libovůli (srov. s rozhodnutími Ústavního soudu např. ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. a rozhodnutím Nejvyššího soudu z 9. 12. 2009, 31 Cdo 3767/2009, uveřejněné pod číslem 62/ 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Šlo tak o posouzení, zda v době podání žaloby (srov. s III. ÚS 3370/19 z 2. 6. 2020) byla podmínka liknavého, svévolného či diskriminačního jednání na straně [anonymizována tři slova] ve vztahu k původnímu žalobci [příjmení] [jméno] [příjmení] splněna.

9. Úvodem této úvahy odvolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom, že delší doba, po níž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, ovšem nedokládá samo o sobě, že by postup žalovaného byl nekorektní a bránící uplatňování nároku oprávněných osob (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 1807/2013, 28 Cdo 2772/2015, 28 Cdo 337/2019 a 28 Cdo 71/2020). Jinými slovy platí, že pro závěr o liknavém a svévolném postupu státu, resp. jeho úřadů, při poskytování náhrad za nevydané pozemky si nelze vystačit jen s tím, že nárok na vydání zemědělského majetku podle § 9 zákona o půdě byl uplatněn již 17. 12. 1992 a v případě pozemků původního pozemkového katastru [číslo] o něm bylo pravomocně rozhodnuto až rozsudkem [název soudu] z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem [název soudu] z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum]. I odvolací soud tyto závěry přijímá, vychází z nich, nicméně současně ale nelze přehlédnout fakt, že při přijímání zák. č. 229/1991 Sb., jistě nejen jak oprávněné osoby, tak ale ani stát, nepředpokládaly, že restituční nároky založené tímto zákonem o půdě nebudou řádně uspokojeny po mnoho let, tedy že v projednávaném případě ještě 30 let od účinnosti zákona o půdě a od uplatnění nároku podle tohoto zákona se oprávněné osobě nedostane řádného plnění, ač na něj má nárok. I s tímto pohledem proto odvolací soud přistupoval k hodnocení této věci a také hodnotil i postupně vznikající judikaturu Nejvyššího soudu, která jistě jinak musí být hodnocena pro období let 2000 až 2010 a jinak pak, resp. z jiného úhlu pohledu a v jiných časových souvislostech, 30-ti letech po účinnosti zákona o půdě. Bylo přitom věcí státu, aby pokud založil oprávněným osobám legitimní očekávání v uspokojení jejich ze zákona vyplývajících nároků, aby tyto nároky byly nejen formálně přiznány, ale také uspokojeny v akceptovatelném čase. Jistě musí být a je shoda na tom, že 30 let není akceptovatelné období, a to i přes složitost projednávaného restitučního nároku oprávněné osoby v několika fázích řízení na různých stupních, a to ať už u pozemkového úřadu či v rámci řízení před soudy. Je věcí státu si zorganizovat státní správu a upravit takové (nejen) procesní postupy, aby existující nároky byly nejen formálně projednány, ale také reálně vykryty.

10. Odvolací soud souhlasí s názorem žalobce, že ten je v postavení oprávněné osoby podle zák. č. 229/1991 Sb. a důvodně se domáhá poskytnutí náhrady za nevydané pozemky původního pozemkového katastru [číslo] přičemž je zcela bez významu, že o restitučním nároku bylo rozhodnuto dvěma samostatnými tituly v rozdílném čase a relativně samostatně běží proces poskytování náhrady. Stále jde totiž o vztah mezi oprávněnou osobou a státem jednajícím [anonymizována tři slova], v tomto procesu musí být hodnocena aktivita oprávněné osoby k uplatnění svých nároků na poskytnutí náhrad a současně musí být hodnoceno to, zda přístup státu, resp. Státního pozemkového úřadu, ve vztahu k této oprávněné osobě při vykrývání jejích restitučních nároků podle zákona o půdě lze považovat za liknavý, svévolný a tedy diskriminační a tedy zda z toho plynou nějaké další důsledky, včetně možnosti přímého uplatnění nároku na vydání konkrétních pozemků, a tedy odchýlení se od zákonem předvídatelného postupu podle § 11a zákona o půdě prostřednictvím veřejné nabídky. Uvedené samozřejmě platí do té míry, že liknavý, svévolný a diskriminační přístup státu se jistě v čase může změnit, tento přístup se může změnit na přístup aktivní, vstřícný, tedy takový, který vede k reálnému, jak z hlediska věcného tak časového, uspokojení nároků oprávněné osoby. Tato úvaha byla podstatná už pro to, že v případě náhrady za pozemek parcelu původního pozemkového katastru [číslo] tu také existoval spor o ocenění tohoto pozemku spočívající v tom, zda šlo v době odnětí o pozemek zemědělský či stavební, a zda tedy oprávněné osobě náleží náhrada ve státem vyčíslené částce 86.788,80 Kč, anebo náhrada ve výši 1.575.600 Kč. Tento věcný spor vyústil v několik samostatných soudních sporů, v nichž nakonec i Nejvyšší soud České republiky mimo jiné ve svých usneseních z 29. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 3131/2020-439, z 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3222/2020-177, a z 1. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 3241/2020-321, odmítal dovolání [anonymizována tři slova], přičemž jednotícím závěrem všech tří rozhodnutí Nejvyššího soudu byla (kromě akceptace ocenění pozemku jako stavebního) konstatovaná liknavost, svévole a diskriminační přístup úřadu ve vztahu k oprávněnému [příjmení] [jméno] [příjmení] při uspokojování jeho restitučního nároku na náhradu za pozemek původního pozemkového katastru [číslo]. Pokud pak následně také [anonymizována tři slova] přecenil pozemek původního pozemkového katastru [číslo] až v průběhu roku 2021, nešlo o přecenění dobrovolné, ale šlo o přecenění vynucené mnoha rozhodnutími soudů včetně soudu Nejvyššího. Nelze tak na přístup pozemkového úřadu nahlížet tak, že se změnil, že od té doby činil kroky k poskytnutí náhrad v reálném čase a že nadále nekladl překážky v uspokojení nároků žalobce. Naopak i z níže vyložených důvodů postoj žalovaného i nadále byl negativní, uplatňující všechny kroky k tomu, aby minimálně bylo poskytnutí náhrady oddáleno, případně dokonce zněmožňováno resp. (bezdůvodně) snižováno.

11. Do tohoto kontextu sporu žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] se [anonymizována tři slova] o poskytnutí náhrady za pozemek původního pozemkového katastru [číslo] je třeba zařadit také žádost Ing. [jméno] [příjmení] o ocenění pozemků původního pozemkového katastru [číslo] poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že restituční nárok této oprávněné osoby je opodstatněný, nicméně pozemky vydat nelze a bude za ně poskytnuta náhrada (po datu nabytí právní moci příslušnýcxh rozhodnutí k 31.8.2020). V tomto období požádal [titul] [jméno] [příjmení] u [anonymizována tři slova] o ocenění uvedených pozemků a výslovně se ve své žádosti (na č.l. 18 spisu) dovolal skutečnosti, že dle prováděcího plánu ve stavebnictví na rok 1949 schváleného usnesením vlády ČSR ze dne 15. 2. 1949, měla být a následně i skutečně byla v obci [část obce] provedena pozemní novostavba opravárny strojů pro ČSSZ, mimo jiné na předmětných pozemcích původního pozemkového katastru [číslo] z tohoto důvodu tak oprávněná osoba žádala, aby pozemky byly oceněny jako stavební podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. Přehlédnout není možno také zmínku a žádost o rychlé vyřízení s upozorněním, že od uplatnění žádosti uplynulo takřka 28 let. Na tuto žádost reagoval [anonymizována tři slova] strohým sdělením ze [datum] o ocenění pozemků v částce 361.124,70 Kč, aniž bylo jakkoliv reagováno na požadavek oprávněné osoby k ocenění pozemků jako stavebních, či jinak bylo toto ocenění odůvodněno. Nejenže pozemkový úřad nevyhověl požadavku oprávněné osoby na ocenění pozemků jako stavebních, ale nepředložil k tomu žádné zdůvodnění. Takový postup nelze považovat za korektní, měnící snad do té doby soudy opakovaně konstatovaný přístup státu jako liknavý a svévolný.

12. Jestliže za této situace oprávněná osoba [titul] [jméno] [příjmení] přístup [anonymizována tři slova] při vykrývání jeho restitučních nároků podle zákona o půdě vyhodnotil tak, že nadále považuje přístup [anonymizována tři slova] za liknavý, svévolný a diskriminační, tedy tak, jak v tomto období bylo opakovaně i Nejvyšším soudem České republiky konstatováno, neuplatnil ani nespornou část svého nároku v rozsahu částky 361.124,70 Kč prostřednictvím veřejných nabídek realizovaných podle § 11a zákona o půdě, navíc, když v tomto období žádné veřejné nabídky nebyly aktuálně ze strany úřadu učiněny, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu vytýkat oprávněnému, že by nevyvinul dostatečnou aktivitu k uspokojení jeho nároků. V situaci, kdy [anonymizována tři slova] vůbec nereagoval na požadavek oprávněné osoby k ocenění pozemků jako pozemků stavebních, v důsledku toho tak vznikla značná disproporce v ocenění těchto pozemků, a to v násobné výši, lze akceptovat přístup [titul] [jméno] [příjmení] v tom směru, že se rozhodl s ohledem na přístup [anonymizována tři slova] k tomu, že uplatnil své restituční nároky na náhradu pozemků žalobou ze [datum] a to přímým uplatněním nároku na vydání konkrétních pozemků. To vše samozřejmě za situace, kdy se nakonec ukázalo, že pohled na ocenění uvedených pozemků žalobcem je důvodný a že [anonymizována tři slova] i prostřednictvím nesprávného ocenění pozemků nadále protahuje období, v němž nebyly uspokojovány restituční nároky osob, které byly založeny zákonem z roku 1991.

13. Tak, jak vyplývá ze shora uvedených úvah odvolacího soudu, bylo nakonec pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné i to, že ocenění provedené [anonymizována tři slova] ve výši 361.124,70 Kč bylo zjevně nesprávné. K otázce ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních se obšírným způsobem vyjadřoval již soud prvého stupně, toto vyjádření a závěry tam uvedené, ať už co do skutkových, tak právních závěrů jsou správné, odvolací soud na ně odkazuje a pouze dodává následující.

14. Předně i odvolací soud jen opakuje, že pro účely ocenění odňatých a nevydaných pozemků, za které má být poskytnuta náhrada, má být provedeno podle cenotvorných skutečností ke dni odnětí, což v daném případě bylo k datu 21. 11. 1949, přičemž se tak má stát podle cenových předpisů k datu 24. 6. 1991.

15. Dále pak je možno v rámci poměrně bohaté judikatury poukázat na jedno z novějších rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky týkající se řešení otázky, kdy lze pozemky oceňovat jako zemědělské a kdy jako stavební, tedy na usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. 4. 2022, č. j. 28 Cdo 3276/2021-895, v němž Nejvyšší soud mimo jiné vyjádřil, že za pozemky určené k výstavbě je nutno poskytnout osobě oprávněné náhradu jako za pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupříkladu na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem stavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (tehdy Nejvyšší soud odkazoval na svá předchozí usnesení 28 Cdo 1024/2018, 28 Cdo 5345/2017, 28 Cdo 565/2018 či na 28 Cdo 837/2017). K tomu ještě Nejvyšší soud doplnil, že již aprobuje flexibilnější přístup k posuzování kontextu každého jednotlivého případu zohledňujícího různé relevantní okolnosti a neulpívá rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemku za stavební (zde odkázal na svá usnesení 28 Cdo 1227/2015 nebo 28 Cdo 4120/2016). Nejvyšší soud s odkazem na tuto judikaturu tak konstatoval, že účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčují taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně, byť tomu tak nepochybně být může, aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, tu mohou být konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – vést k závěru o stavební povaze pozemku.

16. V rámci tohoto přístupu tak proto odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně za relevantní a pro způsob ocenění pozemků jako pozemků stavebních považoval mimo jiné výměr Krajského národního výboru v [obec] ze 14. 4. 1949, kterým byly i pozemky původního pozemkového katastru [číslo] ve [část obce] zařazeny do stavebního obvodu, a to pro stavbu opravárny strojů pro ČSSZ. Smlouva trhová z [datum] uzavřená mezi [jméno] [příjmení], právní předchůdkyní [titul] [jméno] [příjmení], a [anonymizována čtyři slova] pak ve spojení se žádostí z [datum] ze strany [anonymizována tři slova] o schválení smluv podle vládního nařízení č. 218/1938 jednoznačně prokazují, že uvedenou trhovou smlouvou měly být převedeny uvedené pozemky na [anonymizována tři slova], a to za účelem výstavby velké haly pro jejich strojní závod, která měla být stavbou pětiletkovou, se kterou muselo být započato ihned a která měla být dokončena v roce 1950. Podle těchto skutkových okolností tak nemohlo být pochyb o tom, že už v době převodu tyto do té doby pozemky zemědělské měly být bezprostředně využity k výstavbě strojního závodu, a tedy mělo se jednat o pozemky stavební.

17. Za územně plánovací dokumentaci z období listopadu 1949, kdy došlo k uzavření trhové smlouvy, je třeba považovat tu, která je zmíněna v § 3 až § 6 vládního nařízení č. 296/1948 Sb., o opatřeních ve stavebnictví v pětiletém plánu, tedy především stavební obvod, který byl určován krajským národním výborem, tedy z tohoto pohledu výměr KNV v [obec] ze 14. 4. 1949 je právě tou onou územně plánovací dokumentací, kterou na základě tehdy platné právní úpravy byla vymezována území určená pro výstavbu. Ani odvolací soud tak nemá ve shodě se soudem prvého stupně pochybnosti o tom, že pozemky původního pozemkového katastru [číslo] měly být oceněny jako pozemky stavební, přičemž od počátku, kdy oba pozemky měly být oceňovány pro účely poskytnutí náhrady, měl [anonymizována tři slova] tyto pozemky ocenit jako stavební, a pokud tak nečinil, oceňoval jako pozemky zemědělské, i tímto způsobem znemožňoval, resp. protahoval poskytnutí náhrady, tedy počínal si liknavě, svévolně a ve vztahu k žalobci [příjmení] [jméno] [příjmení] diskriminačně. Neobstojí tu přitom případná námitka, že až v průběhu tohoto řízení byly zjištěny okolnosti odůvodňující hodnotit pozemky jako stavební. Žalovaným je stát, ten ve svých archivních materiálech má k tomu potřebné doklady a bylo jeho úkolem si odpočátku po rozhodnutí o náhradě řádně vyhodnotit výši odškodnění. Akceptovat obranu v tom směru, že to bylo úkolem žalobce, není na místě. Stejně tak není na místě, aby byl akceptován požadavek [anonymizována tři slova], aby [titul] [jméno] [příjmení] vstupoval do samostatného řízení, jehož předmětem by bylo určení hodnoty odňatých a nevydaných pozemků. Šlo by jen o další formální a zneužívající postup státu, jak oddálit poskytnutí náhrady.

18. Pokud tedy v době podání žaloby na poskytnutí náhrady za odňaté a nevrácené pozemky původního pozemkového katastru [číslo] dne [datum] bylo možné na [anonymizována tři slova] nahlížet tak, že ten jednal ve vztahu k původnímu žalobci [příjmení] [jméno] [příjmení] v souvislosti s vykrýváním náhrad za pozemek původního pozemkového katastru [číslo] liknavě, svévolně a diskriminačně, pak v tomto postoji ze strany úřadu vůči [titul] [jméno] [příjmení] nedošlo k žádné změně, [anonymizována tři slova] setrval na svých obstrukčních postupech, a to prostřednictvím zpochybňování výše finanční náhrady za další pozemky [číslo] na této své pozici pak nic nezměnil ani po podání žaloby v této věci a nemění tak nic ani v průběhu tohoto odvolacího řízení. Odvolací soud tak nemá pochyb o tom, že původní žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] k uspokojení svého restitučního nároku zvolil takový způsob jeho uplatnění, který sice není v souladu s primárním způsobem předvídaným ust. § 11a zákona o půdě, ale který judikatura soudů připouští jako možný a efektivní ve směru dosáhnout náhrady. Jestliže tak po korekci ceny odňatých a nevydaných pozemků [číslo] v důsledku aplikace srážky za nemožnost napojení pozemků na veřejnou kanalizaci činí znaleckými posudky stanovená náhrada ve výši 11.008.640 Kč, pak bylo zcela bez významu zabývat se případně důvodností dalšími námitkami odvolatele – [anonymizována tři slova] – o tom, že pozemky v době odnětí nebyly napojeny svým přístupem k pozemkům po zpevněné komunikaci. I kdyby snad v tomto směru mohly být důvodné takové námitky a aplikace by snad byla na místě, ač odvolací soud ani tyto námitky nesdílí a závěry soudu prvého stupně vyjádřené v bodě 24 jeho odůvodnění považuje za správné, pak ani aplikace těchto srážek by nic nezměnila na důvodnosti uplatněného žalobního požadavku. Je třeba v této souvislosti připomenout závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. 5. 2021, č. j. 28 Cdo 999/2021-378, o tom, že otázka výše nároku odvíjející se od ocenění nevydaných pozemků a současně ocenění náhradního pozemku (pozemků) není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle; jde o řešení pouze předběžných otázek umožňujících přijmout závěr o tom, že na straně oprávněné osoby nevznikne vydáním konkrétních pozemků bezdůvodné obohacení, pokud by na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení byl převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku. Formálně je hodnota nároku oprávněné osoby a hodnota vydávaného pozemku technicky součástí výroku rozhodnutí, jímž je však autoritativně rozhodováno toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován. Jinými slovy platí, že i v případě provedení nějaké další srážky ze soudem prvého stupně stanovené náhrady ve výši 11.008.640 Kč by nebylo jakýchkoli pochyb o tom, že požadavek žalobce na vydání pozemků parc. [číslo] v celkové hodnotě 113.164,80 Kč je nárokem opodstatněným, zdaleka nedosahujícím výše existujícího restitučního nároku.

19. Zbývá tak k odvolacím argumentům žalovaného jen doplnit, že žalovaný v průběhu řízení před soudem prvého stupně ani v odvolacím řízení nepřínáší žádné argumenty, prostřednictvím kterých by se mu mohlo podařit prokázat existenci překážek pro vydání takových pozemků ve smyslu ust. § 11 odst. 1 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, příp. podle § 6 zák. č. 503/2012 Sb., o [anonymizována tři slova]. Již soud prvého stupně správně v bodu 33 svého odůvodnění konstatoval, že pozemky nejsou zastaveny žádnou stavbou, bezprostředně nesouvisí, resp. nesousedí, s žádnými stavbami, nejde o ucelený areál s podnikem nacházejícím se v blízkosti,a nejsou zatíženy ani žádným veřejným užíváním. Okolnost, že jsou pronajaty k realizaci zemědělské výroby, není podstatná.

20. Z vyloženého tak vyplývá, že žádná z odvolacích námitek nebyla schopna zpochybnit správnost rozsudku soudu prvého stupně, odvolací soud tento rozsudek považuje za správný a v zásadě nebylo důvodu, proč jej podle § 219 o.s.ř. nepotvrdit. Pokud tak k částečné úpravě rozsudku soudu prvého stupně, stalo se tak jen v důsledku úmrtí původního žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], neboť do výrokové části o nahrazení projevu vůle musela být v textu uzavírané dohody o bezúplatném převodu pozemku vtělena změna osoby oprávněného, kde na místo [titul] [jméno] [příjmení] je dohoda uzavírána se správkyní jeho pozůstalosti [titul] [jméno] [příjmení] (to jako osobou oprávněnou k nakládání z pozůstalostí po dobu neskončeného pozůstalostního řízení). Potvrzující výrok se tak vztahuje i k nákladovým výrokům, a to jak mezi účastníky, tak v případě nákladů řízení státu.

21. Odvolací soud nakonec rozhodl o nákladech odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. se zřetelem na plný procesní úspěch žalobkyně a zavázal tak žalovaného k náhradě těchto nákladů. Tyto náklady sestávají ze 3 úkonů právní služby po 5.660 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (úkon právní služby počítán z hodnoty vydávaných pozemků jako pozemků náhradních, tedy z hodnoty 113.164,80 Kč), ze 3 paušálních náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 ve výši 300 Kč, z náhrady za promeškaný čas za 10 půlhodin po 100 Kč spočívající v čase stráveném cestováním ze sídla advokátní kanceláře do [obec] a zpět, z cestovného z [obec] do [obec] ve výši 424 Kč a z [obec] do [obec] ve výši 394 Kč, to vše zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, přičemž takto celkově přiznané náklady činí 23.834,58 Kč Lhůta k zaplacení a platební místo byly určeny s přihlédnutím k ust. § 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 o.s.ř.