23 Co 198/2023 - 578

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy [Anonymizováno] a soudců [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozena [Datum narození žalobkyně], advokátem sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena [Jméno Zástupce], advokátem sídlem [Jméno advokáta] [Anonymizováno] o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 4. 2024, č. j. 9 C 67/2019 - 538 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 10 164 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyni byly dne 17. 7. 2019 žalovanou doručeny dvě listiny z téhož dne, jedna nazvaná „Okamžité zrušení pracovního poměru“ a druhá nazvaná „Výpověď z pracovního poměru“. V obou žalovaná žalobkyni oznámila, že s ní rozvazuje pracovní poměr pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, a to okamžitým zrušením pracovního poměru respektive výpovědí z pracovního poměru, přičemž skutkově byly důvody, pro které je pracovní poměr rozvazován, v obou listinách vymezeny identicky. Žalobkyni bylo (poměrně obsáhle) vytýkáno, že: - v konkrétně vyjmenovaných dnech v období od ledna do května 2019 podvodně vykazovala odpracovanou dobu, kterou neodpracovala nebo jen v menším rozsahu, kdy celková doba vykázané práce, kterou ve skutečnosti nevykonala, činila „až přibližně 36 hodin“, kdy takto na zaměstnavateli vylákala plnění mzdy i za dobu, během které ve skutečnosti nepracovala - v období od 1. 1. 2019 do 28. 2. 2019 neoprávněně vykázala celkem 972 km služebních jízd (konkrétně vyjmenovaných v příloze okamžitého zrušení pracovního poměru resp. výpovědi z pracovního poměru) s tím, že sama žalobkyně přiznala, že vědomě vykázala nesprávně 303 km jízd - ač dne 23. 5. 2019 schválila dovolenou své podřízené, junior nákupčí [jméno FO], v době od 19. 6. do 24. 6. 2019, do doby této dovolené žalobkyně nijak nezajistila, aby úkoly junior nákupčí, zejména objednávání ovoce a zeleniny, byly během dovolené zajištěny jiným způsobem v rámci oddělení nákupu, a když byla dne 19. 6. 2019 přímým nadřízeným vyzvána, aby začala objednávky zajišťovat, výslovně to odmítla splnit, ačkoliv byla upozorněna, že porušením pracovních povinností způsobí škodu. Ta pak podle žalované skutečně vznikla ve výši 52 583 Kč.

2. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti ukončení pracovního poměru u žalované jednak jeho okamžitým zrušením a současně i výpovědí ze strany zaměstnavatele ze dne 17. 7. 2019, kdy se obě právní jednání opírala o stejné důvody, v nichž bylo spatřováno porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Žalobkyně namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru, ani výpověď z pracovního poměru nesplňují formální a obsahové požadavky, které na ně klade zákoník práce, kdy poukazovala na to, že jednak žalovaná nedoložila, v čem spatřuje porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a dále že jednání žalobkyně, která jsou v okamžitém zrušení a ve výpovědi uvedena, takové porušení povinností zjevně nepředstavují a jejich intenzita je nadto nadhodnocena. Podle žalobkyně žalovaná využila relativní volnosti a nedostatků svých systémů vykazování pracovní doby a služebních jízd zaměstnanců, aby vytvořila zástupné důvody pro ukončení pracovního poměru se žalobkyní v době její pracovní neschopnosti.

3. Okresní soud Praha - východ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (svým prvním v této věci) ze dne 2. 11. 2021, č. j. 9 C 67/2019 - 341, žalobu na „určení, že ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné“, zamítl (výrok I.), zamítl žalobu na „určení, že ukončení pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné“ (výrok II.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 35 354,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok III.) a v téže lhůtě žalobkyni uložil zaplatit České republice na nákladech řízení státu 6 591,54 Kč, na účet Okresního soudu Praha – východ (výrok IV.).

4. Soud prvního stupně se prvotně zabýval namítanou neplatností okamžitého zrušení pracovního poměru, a to pouze dvěma uplatněnými důvody - absencí žalobkyně v práci ve dnech 24. 4. 2019 a 29. 5. 2019, a nezajištěním chodu oddělení nákupu v době dovolené podřízené žalobkyně [jméno FO], kdy u ostatních uplatněných důvodů uzavřel, že byly uplatněny po uplynutí subjektivní dvouměsíční lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně ve dnech 24. 4. 2019 a 29. 5. 2019 neodpracovala na svém pracovišti v Čestlicích osm hodin, jak jí vyplývalo z pracovní smlouvy i vnitřních předpisů zaměstnavatele. Konstatoval, že žalobkyně pracovala u žalované na důležité vedoucí manažerské pozici, kdy u těchto manažerů není kladen takový důraz na dodržování odpracování sjednaného rozsahu pracovní doby na pracovišti, neboť důraz je kladen na výsledek jejich práce. Ve světle této okolnosti pak uzavřel, že se sice jednalo o porušení pracovní kázně, avšak nikoliv v intenzitě „zvlášť hrubým způsobem“, a že intenzita tohoto porušení pracovních povinností není taková, aby nebylo lze po žalované spravedlivě požadovat, aby i nadále žalobkyni zaměstnávala.

5. U dalšího v okamžitém zrušení pracovního poměru uplatněného důvodu - nezajištění objednávek ovoce a zeleniny po dobu dovolené junior nákupčí vzal soud prvního stupně za prokázané, že samotné objednávání ovoce a zeleniny v popisu pracovní náplně žalobkyně nebylo, avšak „žalobkyni byl tento úkol (v souladu s pracovní náplní, kde je uvedeno, že vykonává další činnosti dle pokynu nadřízeného v rámci sjednaného druhu práce) uložen nadřízeným, tedy jednatelem společnosti“, přičemž se „nejednalo o žádný exces ze strany žalované, neboť bylo logické, aby objednávku při absenci junior nákupčí realizovala žalobkyně, která sama celý projekt, pro který měla být objednávka realizována, řídila, věděla tedy, co a proč má být objednáno. Jednalo se navíc pouze o jednorázový pokyn po dobu nepřítomnosti junior nákupčí,“ které sama žalobkyně schválila dovolenou, a „měla tak zajistit, aby její úkoly po dobu její nepřítomnosti někdo převzal, lhostejno zda jiný podřízený žalobkyně či v krajním případě ona sama“. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na to, že „žalobkyně zastávala pozici manažerky, byla v nejužším vedení žalované a jejím přímým nadřízeným byl jednatel žalované,“ přičemž „od zaměstnanců v takto vysokých funkcích je nutno očekávat zvýšenou míru loajality k zaměstnavateli“. Podle soudu prvního stupně, „nerespektování pokynu zaměstnavatele je o to závažnější, že si žalobkyně musela být vědoma toho, že tím vznikne žalované škoda, na což byla jednatelem žalované upozorněna“. V tomto jednání žalobkyně shledal soud prvního stupně porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a naplnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť „v důsledku narušení vztahu důvěry mezi žalobkyní jako vysoce postavenou manažerkou a zaměstnavatelem, nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalovanou i nadále zaměstnávala“. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobkyně na doplnění dokazování „komunikací z aplikace WhatsApp mezi žalobkyní a svědkyní Kračmerovou“ k prokázaní tvrzení, že žalobkyně neúspěšně žádala jednatele žalované o posílení svého oddělení, neboť byl učiněn poté, co „nastaly účinky koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř.“ 6. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně skončil v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru ke dni 17. 7. 2019, zabýval se soud prvního stupně namítanou neplatností výpovědi z pracovního poměru, podle níž by měl pracovní poměr skončit později (uplynutím výpovědní doby), už nikoliv jako žalobou podle § 72 zákoníku práce, nýbrž jako určovací žalobou podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že za situace, kdy pracovní poměr žalobkyně již skončil na základě jiného právního jednání ještě před uplynutím výpovědní doby a ani případná neplatnost výpovědi by na jejím právním postavení nic nezměnila, nemá žalobkyně na takovém určení právní zájem, což je prvotním předpokladem určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.; pouze „nad rámec“ uvedl, že jinak by výpověď z pracovního poměru jako podmíněné právní jednání byla neplatná.

7. Tento rozsudek Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 23 Co 59/2022 - 385, potvrdil a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 10 164 Kč k rukám zástupce žalované.

8. Ztotožnil se s tím, že třetí skutek vymezený v okamžitém zrušení pracovního poměru naplňuje intenzitu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a byl jím naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Ve vztahu k ostatním dvěma skutkům konstatoval, že závěry soudu prvního stupně ohledně nedodržení lhůty dle § 58 zákoníku práce byly předčasné, učiněné na základě nedostatečných informací. Stejně tak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí žalovanou dne 17. 7. 2024.

9. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 21 Cdo 3372/2022-435, oba výše uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že neměly pominout skutková tvrzení žalobkyně [o tom, že zastupitelnost (vykonávání činností) podřízené zaměstnankyně (junior nákupčí [jméno FO]) po dobu její dovolené v rámci svého oddělení nemohla (nebylo možné) zajistit, neboť jí v tom bránilo nedostatečné personální obsazení] vyplývající z jejího písemného podání ze dne 31. 8. 2021 doplněná přednesem u jednání dne 2. 11. 2021, ani důkazní návrh k jejich prokázání (komunikace WhatsApp se svědkyní Kračmerovou), neboť skončením jednání konaného u soudu prvního stupně dne 10. 12. 2020, respektive uplynutím třicetidenní lhůty stanovené účastníkům řízení k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, nenastaly účinky koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. a účastníci nebyli omezeni v uplatňování nových skutečností a navrhování nových důkazů.

10. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, č. j. 9 C 67/2019 – 538, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) soud prvního stupně žalobu na „určení, že ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné“, zamítl (výrok I.), zamítl žalobu na „určení, že ukončení pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné“ (výrok II.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 75 598,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok III.) a v téže lhůtě žalobkyni uložil zaplatit České republice na nákladech řízení státu 6 591,54 Kč, na účet Okresního soudu Praha – východ (výrok IV.).

11. Soud prvního stupně vzal po doplnění dokazování za prokázané, že na pokyn jednatele žalované ze dne 28. 4. 2019 k provedení kompletního auditu týkající evidence pracovní doby, ručních úprav v evidenci, jakož i vykazování soukromých jízd u žalované, zaslali příslušní zaměstnanci tyto podklady jednateli ve dnech 6. 6. a 9. 6. 2019, a až tímto okamžikem se žalovaná jako zaměstnavatel dozvěděla o skutečnostech (v případě prvních dvou uplatněných skutků), které považuje za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem; ke třetímu skutku došlo, a žalovaná se o něm dozvěděla, v červnu 2019, a tudíž k rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením ze všech uvedených důvodů dne 17. 7. 2019 došlo v subjektivní i objektivní propadné lhůtě dvou měsíců dle § 58 odst. 1 zákoníku práce.

12. V případě prvního z vytýkaných skutků dospěl soud prvního stupně k závěru, že „ruční úpravou evidence pracovní doby, která neodpovídala pobytu žalobkyně na pracovišti, žalobkyně porušila pracovní kázeň, avšak méně závažným způsobem, který by odůvodňoval případné udělení výtky, nikoliv však rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením“.

13. Pokud jde o druhý vytýkaný skutek, soud prvního stupně uzavřel, že tímto jednáním žalobkyně neoprávněně zmenšila majetek svého zaměstnavatele, tedy porušila povinnost zaměstnance střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele, nicméně tímto jednáním zjevně neměla v úmyslu majetek zaměstnavatele zmenšit, tento nežádoucí výsledek byl důsledkem jejího nedbalého přístupu k vykazování služebních a soukromých jízd, kterému zjevně nepřikládala dostatečnou pozornost. I u tohoto porušení pracovní kázně shledal soud prvního stupně pouze méně závažnou intenzitu, než je intenzita porušení zvlášť hrubým způsobem, která by byla předpokladem k rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením.

14. V případě třetího důvodu vymezeného v okamžitém zrušení pracovního poměru - nezajištění objednávek ovoce a zeleniny po dobu dovolené junior nákupčí, vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně, přes výslovný a opakovaný pokyn jednatele žalované, tedy svého přímého nadřízeného, a přesto, že byla upozorněna, že žalované hrozí škoda objednat ovoce a zeleninu odmítla. K námitce, že zadávání objednávek není v popisu její práce a že nebyla zaučena pro práci s objednávkovým systémem, poukázal na to, že v popisu pracovní náplně žalobkyně sice samotné objednávání ovoce a zeleniny nebylo, neboť to spadalo do pracovní náplně její podřízené (nákupčí junior, případně nákupčí), avšak žalobkyni byl tento úkol (v souladu s její pracovní náplní, kde je uvedeno, že vykonává další činnosti dle pokynu nadřízeného v rámci sjednaného druhu práce) uložen nadřízeným, tedy jednatelem společnosti. Podle soudu prvního stupně se „nejednalo o žádný exces ze strany žalované, neboť bylo logické, aby objednávku při absenci junior nákupčí realizovala žalobkyně, která sama celý projekt, pro který měla být objednávka realizována, řídila, věděla tedy, co a proč má být objednáno a jednalo se navíc pouze o jednorázový pokyn po dobu nepřítomnosti junior nákupčí“. Soud prvního stupně zdůraznil, že „je nerozhodné, zda dříve objednávky prováděli alokátoři, tedy zaměstnanci z oddělení řízení zásob“, neboť „bylo prokázáno, že zájmem zaměstnavatele vyjádřeným na poradě dne 23. 4. 2019 bylo, aby objednávky ''svého'' zboží zajišťovalo vždy příslušné oddělení. To, že tedy jednatel žalované trval na splnění tohoto úkolu v souvislosti s dovolenou junior nákupčí právě po žalobkyni, bylo naplněním tohoto vymezeného úkolu. Úkol měl být plněn průběžně, což tedy znamená, že se nejednalo o jednorázový úkol, ale úkol, který se měl plnit vždy při realizaci objednávek.“ Dále poukázal na to, že žalobkyně byla zaměstnána na manažerské pozici, kdy měla za úkol zajistit chod svého oddělení nákupu (mimo jiné ovoce a zeleniny). A pokud dala své podřízené dovolenou, měla zajistit, aby její úkoly po dobu její nepřítomnosti někdo převzal, lhostejno zda jiný podřízený žalobkyně či v krajním případě ona sama.

15. Námitku žalobkyně, že k provedení objednávek nebyla proškolena, shledal soud prvního stupně účelovou s poukazem na to, že žalobkyně měla ze své pozice kontrolovat práci svých podřízených, což by nemohla provádět, aniž by věděla, co tato práce obnáší a jak se vykonává. Nedůvodnou shledal rovněž námitku, že žalobkyně nemohla zástup zajistit, neboť oddělení nákupu bylo nedostatečně obsazené, kdy poukázal na to, že dokazováním, ani po jeho doplnění komunikací mezi žalobkyní a paní [jméno FO] na platformě WhatsApp toto nebylo prokázáno, ani to, že by na to žalobkyně vedení žalované upozorňovala, když si v ní žalobkyně toliko stěžovala na chování jednatele žalované ve vztahu k ní. Důvodnou neshledal soud prvního stupně ani námitku žalobkyně, že příkaz zaměstnavatele nemohla splnit, protože byla od 20. 6. 2019 v pracovní neschopnosti, o čemž téhož dne zaměstnavatele vyrozuměla, kdy „vyšel ze skutkového zjištění, že dne 19. 6. 2019 žalobkyně na výslovný pokyn k zajištění objednávek reagovala tak, že provádění objednávek nepatří do její pracovní náplně, a pokud takovou povinnost má vykonávat, je třeba změny obsahu pracovní smlouvy“. Podle soudu prvního stupně je tak obrana žalobkyně pouze účelová, neboť „žalobkyně na pokyn k vykonání práce reagovala tak, že jej odmítla splnit z výše uvedených důvodů, což rovněž tvrdila i v tomto řízení, a skutečnost, že nemohla tento pokyn splnit z důvodu své pracovní neschopnosti, poprvé uvedla až při jednání soudu dne 2. 11. 2021“.

16. Soud prvního stupně uzavřel, že tím, že žalobkyně vědomě nesplnila pokyn daný jí zaměstnavatelem, a to v mezích vymezené pracovní náplně, které umožňovalo jednorázové rozšíření běžné pracovní náplně, porušila jednu ze stěžejních povinností zaměstnance charakterizující pracovní poměr jako výkon závislé práce – plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s právními předpisy, kdy si navíc musela být vědoma toho, že tím vznikne žalované škoda, na což byla jednatelem žalované upozorněna. V této souvislosti poukázal na to, že „od zaměstnanců v takto vysokých funkcích je nutno očekávat zvýšenou míru loajality k zaměstnavateli“, přičemž „pokud takto vysoce postavený manažer není ke svému zaměstnavateli loajální a neplní pokyny svých nadřízených, ovlivňuje tím též své podřízené v jejich vztahu k plnění úkolů pro zaměstnavatele“. Toto jednání žalobkyně soud prvního stupně posoudil jako porušení pracovní kázně v intenzitě zvlášť hrubým způsobem, neboť „v důsledku narušení vztahu důvěry mezi žalobkyní jako vysoce postavenou manažerkou a zaměstnavatelem, nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalovanou i nadále zaměstnávala“. K tomuto závěru přispělo i to, že „tomuto vědomému jednání žalobkyně předcházelo zjištění zaměstnavatele o úpravách evidence pracovní doby a nesprávného vykazování soukromých jízd, která sice nedosahovala intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, ale ve svém důsledku zvyšují míru intenzity porušení pracovních povinností právě ve vztahu k jednání žalobkyně, kterým odmítla splnění pokynu jednatele žalované“.

17. Pokud jde o žalobou napadenou výpověď z pracovního poměru, uzavřel soud prvního stupně shodně se závěrem svého prvního rozsudku v projednávané věci (srov. odstavec 6 odůvodnění), že za daných okolností nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

18. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně úvahu, že nadřízený musí umět vykonávat práci svých podřízených, což je, podle žalobkyně, chybný předpoklad vycházející „z nepřiměřeně extenzivního vnímání role vedoucích zaměstnanců a jejich odpovědnosti“, který by zaměstnavateli umožňoval výrazné (a neakceptovatelné) „rozšíření“ náplně práce vedoucích zaměstnanců. Poukazovala na to, že objednávání spočívá v práci s interním informačním systémem [Anonymizováno], na který nebyla žalobkyně žalovanou nikdy řádně proškolena, na což v souvislosti s odmítnutím provést pokyn jednatele žalované k zadání objednávek upozornila s tím, že uvedená činnost nespadá do její náplně práce, bude tedy třeba nejprve učinit odpovídající změnu v druhu práce a realizovat proškolení. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že jí přičetl k tíži i její pracovní neschopnost, která nastala v době po uložení dotčených pokynů jednatele žalované a byla objektivní překážkou pro plnění úkolů v zaměstnání. Žalobkyně rovněž namítala, že měla-li žalovaná jiné zaměstnance schopné zboží objednat, pak to nemohla být žalobkyně, kdo objednání zboží zmařil a, podle žalobkyně, to dokládá protiprávnost pokynu jednatele žalované uloženého žalobkyni v rozporu se sjednaným druhem práce. Poukazovala rovněž na možný zástup pracovníky oddělení vedeného panem [jméno FO] v nouzových (situacích) při zajišťování objednávek zboží, který „byl i v nyní posuzovaném případě fakticky proveditelný a možný a domluvený“, avšak tento postup neumožnil („zmařil“) jednatel žalované. Podle žalobkyně „soud prvního stupně tak pominul, že žalovaná disponovala možnostmi, jak objednávku zajistit pracovníky jiného oddělení, ale nevyužila ji, čímž jednoznačně nesplnila obecnou prevenční povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke škodě“. Dále žalobkyně poukazovala na „širší souvislosti“, kdy podle ní šlo ze strany jednatele žalované zřejmě o „zadání takového pokynu, který žalobkyně nemůže reálně splnit, a tedy patrně i o účelové vytvoření důvodu pro ukončení jejího pracovního poměru“, s tím, že o šikaně na pracovišti žalobkyně s dalšími zaměstnanci hovořila, kdy poukazovala na svou whatsappovou komunikaci s [jméno FO]. Žalobkyně rovněž soudu prvního stupně vytýkala nesprávnost závěru, že další dva tvrzené důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru - vadné vykazování evidence pracovní doby a služebních jízd žalobkyní nejsou prekludovány, kdy namítala, že obě evidence byly dostupné vždy bezprostředně po ukončení daného měsíce. Poukazovala na nedostatky (nepřesnosti) systému těchto evidencí, které navíc nebyly uzpůsobeny charakteru její práce. Protože okamžité zrušení pracovního poměru je podle žalobkyně neplatné, bylo namístě přezkoumat i platnost výpovědi z pracovního poměru, která byla učiněna jako podmíněná pro případ neplatnosti okamžitého zrušení a zároveň byla odůvodněna totožně jako předmětné okamžité zrušení pracovního poměru, což v odvolání odkazovaná judikatura nepřipouští. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

19. Žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

20. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

21. Vzhledem k době, kdy došlo k právním jednáním směřujícím k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, která jsou předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2019, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 358/2019 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

22. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

23. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

24. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

25. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

26. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, když podle výpovědi měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit uplynutím výpovědní doby, tedy až dnem 30. 9. 2019 a podle okamžitého zrušení pracovního poměru dnem jeho doručení, tj. dnem 17. 7. 2019, přičemž žaloba byla podána dne 5. 8. 2019, tedy před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce. Pokud jde o dodržení lhůty stanovené § 58 odst. 1 zákoníku práce, soud prvního stupně správně shledal její zachování jak v případě skutků „nezajištění funkčnosti oddělení nákupu“ a absencí ve dnech 24. 4. 2019 a 29. 5. 2019, tak i u zbývajících vytýkaných skutků, tedy podvodného vykazování odpracované doby v období ledna až března 2019 a neoprávněně vykazovaných služebních cest v období ledna a února 2019. Nepochybil v závěru, že teprve na základě kompletního auditu evidence pracovní doby, ručních úprav v evidenci, a vykazování soukromých jízd u žalované, provedeného na pokyn jednatele žalované ze dne 28. 4. 2019, jehož výsledky zaslali příslušní zaměstnanci jednateli ve dnech 6. 6. a 9. 6. 2019 se žalovaná jako zaměstnavatel dozvěděla o skutečnostech (v případě prvních dvou uplatněných skutků), v nichž shledala porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem 27. Soud prvního stupně provedl v řízení (původním i novém) v souhrnu dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci. Správně zjistil, že se v případě prvních dvou vytýkaných skutků žalobkyně dopustila porušení pracovních povinností, avšak současně správně vyhodnotil, že s ohledem na všechny okolnosti se v případě těchto skutků nejednalo o porušení pracovních povinností v takové intenzitě, aby to naplňovalo zákonný předpoklad k okamžitému zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

28. Pokud jde o třetí uplatněný důvod skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované - „nezajištění funkčnosti oddělení nákupu“, soud prvního stupně ohledně něj provedl dostatečné dokazování, doplněné ve smyslu závazného závěru dovolacího soudu a zjistil všechny okolnosti, které s tímto skutkem souvisely. Správně zjistil, že žalobkyně, zaměstnaná u žalované na významné manažerské pozici vedoucí oddělení, schválila dne 23. 5. 2019 čerpání dovolené své podřízené na pozici junior nákupčí [jméno FO], v době od 19. 6. do 24. 6. 2019. V těchto dnech měl být přitom zahájen nový žalobkyní sjednaný projekt, v jehož rámci mělo oddělení nákupu zajistit pro smluvního partnera žalované - společnost Gastro Investmets a. s. objednání surovin k výrobě polévek. Přitom právě na [jméno FO], byla-li by přítomna, by připadl úkol konkrétní objednávky realizovat. Přestože již na poradě vedoucích zaměstnanců („front office“) dne 23. 4. 2019 vydal jednatel žalované pokyn, že svoje úkoly si bude každé oddělení řešit samo, tzn. že úkoly oddělení nákupu měly být plněny v rámci tohoto oddělení a nikoliv prostřednictvím zaměstnanců zařazených na oddělení zásob (a naopak), jak bylo dosud praktikováno, žalobkyně až do června 2019 nezajistila vzájemnou zastupitelnost zaměstnanců oddělení nákupu v případě jejich nepřítomnosti a znovu, tak jako v dřívější době, se obrátila na manažera oddělení zásob [jméno FO] s žádostí o zajištění nákupu místo nepřítomné [jméno FO]. Jednatel žalované nicméně s poukazem na svůj dřívější pokyn uložil žalobkyni, aby nákup zajistilo její oddělení, popřípadě ona sama, což žalobkyně odmítla s tím, že to nespadá do její pracovní náplně a navíc neovládá práci s programem Notia, který byl u žalované k provádění objednávek používán, k čemuž nebyla proškolena.

29. Soud prvního stupně nepochybil v závěru, že uvedené jednání představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, kdy jednak nezajistila splnění úkolů jí řízeného oddělení, za jehož chod byla odpovědná, nesplnila pokyn nadřízeného zajistit, aby úkoly oddělení nákupu plnili pouze zaměstnanci zařazení na tomto úseku a výslovný pokyn nadřízeného, aby jí řízené oddělení, třeba i ona osobně, zajistilo, včasné objednání surovin pro projekt se společností [právnická osoba]., splnit odmítla.

30. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na to, že ač se žalobkyně v podstatné části své argumentace zaměřuje na vysvětlování, proč nemohla objednávky za [jméno FO] vyřídit sama s poukazem na svou pracovní náplň vedoucí oddělení nákupu, nikoliv nákupčí a na složitost programu Notia, k jehož používání nebyla proškolena, je třeba zdůraznit, že prvotní výtka směřovala na to, že žalobkyně, právě jako vedoucí oddělení, přes opakovaný pokyn nadřízeného, nezajistila, aby jí řízené oddělení splnilo úkoly na něj kladené.

31. Žalobkyně svou obranu staví mimo jiné i na tvrzení, že celý problém a vznik škody na straně žalované zavinil její jednatel tím, že nedovolil, aby potřebné objednávky v době nepřítomnosti junior nákupčí [jméno FO], stejně jako se to dělalo dříve, vyřídili alokátoři z oddělení řízení zásob žalované, jak si domluvila s jeho vedoucím. Přitom ovšem zcela pomíjí, že jednatel tuto dřívější praxi zakázal již téměř dva měsíce před vznikem situace řešené v této věci a nařídil, aby napříště byly všechny objednávky řešeny výhradně v rámci toho kterého oddělení, do jehož kompetence spadaly. Obě oddělení - jejich vedoucí, z nichž jedním byla žalobkyně, tak měli řadu týdnů na to, aby vytvořili ve svých odděleních podmínky, jimiž by se tomuto rozhodnutí podřídili, tedy, aby i v případě nepřítomnosti některého ze zaměstnanců oddělení ho byli schopni vlastními silami zastoupit. Bylo pouze na žalobkyni, jak ke splnění tohoto pokynu přistoupí, zda včas zajistí, aby byli její podřízení schopni se zastupovat, tedy i ovládat příslušný software, popřípadě zda si i ona sama osvojí potřebné dovednosti, aby i ona mohla v případě urgentní potřeby zajistit splnění úkolů svého oddělení a mimořádně zastoupit chybějícího zaměstnance. Na rozdíl od vedoucího oddělení řízení zásob [jméno FO], který si osvojil alespoň základní znalost práce s objednávkovým systémem Notia, aby mohl v případě nouze za podřízené zaskočit, žalobkyně žádné účinné opatření neprovedla, ani se o něj nepokusila [např. nevznesla na vedení žalované požadavek na proškolení dalšího podřízeného (vedle [jméno FO]) k práci s objednávkovým programem Notia, popř. se, pro případ nouze, sama alespoň v základu neseznámila s prací s příslušným programem]. A s vědomím, že na jejím oddělení není nikdo další, kdo by uměl junior nákupčí [jméno FO] v plném rozsahu zastoupit, této své podřízené schválila dovolenou právě na dobu, kdy měl být zahájen dlouho připravovaný projekt, na který bylo třeba zajistit potřebné objednávky. Zjevně se tak spoléhala na to, že se tato záležitost vyřeší „postaru“ s přispěním oddělení řízení zásob s předpokladem, že i jednatel žalované, pod hrozbou možného vzniku škody ze svého dřívějšího rozhodnutí sleví a nebude na jeho důsledném dodržení trvat. Dovozování odpovědnosti jednatele žalované za vznik škody z toho, že trval na tom, aby byl dodržen již řadu týdnů stanovený postup, je překrucováním skutečnosti, že škoda vznikla především nesplněním pracovního úkolu spadajícího do kompetence oddělení řízeného žalobkyní, která tak odpovídala za to, že toto své oddělení, tzn. své podřízené popř. sebe, zorganizuje tak, aby naplánovaný projekt proběhl hladce. Na okraj odvolací soud dodává, že není zřejmé ani to, proč nemohly být (nebyly) potřebné objednávky zadány s předstihem, tedy ještě před nástupem [jméno FO] na dovolenou, s požadavkem na dodání zboží obchodnímu partnerovi žalované až v příslušný den, když i takový postup by vzniku popisované situace, a následně škody, předešel.

32. Soud prvního stupně se bezchybně vypořádal i s dalšími námitkami žalobkyně, když správně konstatoval, že ani doplněné dokazování (whatsappovou komunikací) neprokázalo tvrzení žalobkyně, že žalovanou upozorňovala na potřebu personálního posílení nedostatečně obsazeného oddělení nákupu. Pokud jde o argumentaci pracovní neschopností žalobkyně, je pravdou, že bez odborného prověření není soud kompetentní činit kategorické závěry o zdravotním stavu a účelovosti lékařem vystavené pracovní neschopnosti. Nicméně je třeba soudu prvního stupně přisvědčit v tom, že okolnost, že v rámci téže pracovní neschopnosti žalobkyně vyrazila na zahraniční pracovní cestu a argument, že jí ve splnění pracovního úkolu v červnu 2019 bránila pracovní neschopnost, v rámci soudního řízení uplatnila až na podzim 2021, vyvolává jisté pochybnosti o tom, zda pohnutky k zahájení pracovní neschopnosti právě den poté, co jednatel žalované vydal pokyn k dodržení postupu, který žalobkyně odmítala splnit, nebyly i jiné, než pouze aktuální zdravotní stav žalobkyně. Odvolací soud k tomu ovšem znovu připomíná, že hlavní porušení pracovních povinností žalobkyně je shledáváno v tom, že jako manažerka nezajistila splnění pracovního úkolu především prostřednictvím svých podřízených, a teprve (pokud dopustila, aby byla příslušná podřízená právě v termínu, kdy měl být úkol plněn, nepřítomna) eventuálně sama.

33. Povinnost zaměstnance dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zatímco soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci či závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§ 52 odst. 1 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce], porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem nejen k výpovědi, ale i k okamžitému zrušení pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce].

34. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (podle stávající právní úpravy jde o méně závažné, závažné, resp. zvlášť hrubým způsobem „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“) definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7 - 8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

35. Soud prvního stupně nepochybil, pokud při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyní akcentoval její poměrně vysoké postavení ve funkční hierarchii u žalované, kde zastávala důležitou funkci, která byla některými zaměstnanci žalované vnímána dokonce jako druhá nejvýznamnější pozice po jednateli společnosti, kdy by benevolence k tak hrubému porušení pracovních povinností ze strany vedoucího zaměstnance představovala špatný signál vůči řadovým zaměstnancům, jimž by měli jít vedoucí zaměstnanci v plnění pracovních povinností a loajalitě vůči zaměstnavateli příkladem. Není zřejmé, zda se žalobkyně pokynu jednatele ze dne 23. 4. 2019 k zajišťování úkolů oddělení pouze zaměstnanci tohoto oddělení nepodřídila a neprovedla organizační kroky, které by směřovaly k vzájemné zastupitelnosti zaměstnanců oddělení nákupu, úmyslně, protože s tímto pokynem nesouhlasila nebo ho pokládala za pouhou formalitu, jejíž nedodržení bude nadále tolerováno, anebo na něj jen zapomněla a ze setrvačnosti pokračovala v dřívější praxi. Skutečností ovšem zůstává, že když ji na to jednatel upozornil s tím, že trvá na tom, aby situaci urychleně, „třeba sama“, vyřešila, a to v rámci svého oddělení, reagovala poměrně arogantně, což hodnocení míry závažnosti porušení pracovní povinnosti významně zvyšuje. Pokud by reagovala pokorněji, uznala, že pochybila a projevila upřímnou snahu minimalizovat následky, je pravděpodobné, že by reakce žalované byla mírnější. Ovšem dřívější výhrady k žalobkyni (k vykazování pracovní doby a služebních cest), spolu s hlavním prohřeškem - nezajištěním funkčnosti řízeného oddělení vedoucím ke vzniku škody, doprovázeným navíc nedostatkem sebereflexe, vedly k takové ztrátě důvěry žalované v žalobkyni a možnost další spolupráce, že lze objektivně konstatovat, že po žalované nebylo lze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dál zaměstnávala, a to ani ještě alespoň po dobu výpovědní doby.

36. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že poslední z žalobkyni vytýkaných skutků představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a byl jím naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.

37. Vzhledem k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalované platně skončil jeho okamžitým zrušením dne 17. 7. 2019, soud prvního stupně správně konstatoval, že za těchto okolností je třeba na namítanou neplatnost výpovědi z pracovního poměru nahlížet už nikoliv jako na žalobu podle § 72 zákoníku práce, ale určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř., jejímž prvotním předpokladem je naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. A jestliže pracovní poměr žalobkyně skončil 17. 7. 2019, ani případný závěr o neplatnosti výpovědi by na jejím právním postavení ničeho nezměnil (srov. závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019, dostupném na webových stránkách /www.nsoud.cz/, aprobovaný i Ústavním soudem – viz usnesení ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 730/20).

38. Na základě všech uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil ve všech jeho výrocích, tedy i ve vedlejších výrocích III. a IV., o nákladech řízení, kdy tyto výroky logicky a v souladu s ustanoveními § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. reflektují výsledek řízení ve věci samé.

39. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 3 900 Kč [§ 12 odst. 3, § 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 764 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 10 164 Kč.

Poučení