23 Co 22/2021- 530

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Petra Wulkana ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa], zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zaplacení 288 377 Kč, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. 9. 2020, č. j. 8 C 343/2018 – 361 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba v částce 178 813,97 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 94 476,80 Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozsudku do rukou právní zástupkyně žalovaného.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 50 218,80 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku do rukou právní zástupkyně žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum] (změněnou se souhlasem soudu) domáhala na žalovaném zaplacení 246 866 Kč z titulu nedoplatku mzdy za období od [datum] do [datum],„ eventuálně“ za stejné období mzdy za práci přesčas ve výši 288 377 Kč, obojí s úroky z prodlení od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že byla u žalovaného již od roku 1999 zaměstnána na základě několika pracovních smluv na dobu určitou, naposledy jako vědecký pracovník. Dne [datum] uzavřela se žalovaným„ Dodatek [číslo] k pracovní smlouvě uzavřené dne [datum]“, což byla podle jejího názoru„ fakticky úplně nová pracovní smlouva uzavřená pouze formou jakéhosi dodatku“, ve které žalovaný omezil žalobkyni pracovní dobu (z původního plného pracovního úvazku) pouze na 6 hodin denně ve dnech pondělí až čtvrtek, a to opětovně na dobu určitou od [datum] do [datum]. Tento dodatek žalobkyně považuje za neplatný, neboť má za to, že její původní pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne [datum] se změnil nejpozději dnem [datum] na pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobkyně navíc i po uzavření tohoto dodatku„ s plným vědomím žalovaného“ pracovala v původním rozsahu osmi hodin denně pět pracovních dnů v týdnu; žalovaný jí dokonce„ zcela běžně“ schvaloval dovolenou na pátek,„ ke kterému vždy přistupoval tak, jakoby to byl běžný pracovní den“. V žalobě uváděla veškeré činnosti, které v rámci svého pracovního poměru vykonávala (kromě vědecké práce i šéfredaktorství časopisu [anonymizováno] vydávaného žalovaným), a poukazovala i na své hodnocení, kdy na konci roku 2015 byla mezi 52 vědeckými pracovníky uvedena na jedenáctém místě v evaluační databázi. Protože žalobkyně i po [datum] nadále prováděla stejné pracovní činnosti ve stejném rozsahu jako před tímto datem (někdy pracovala i v noci a o víkendech, zejména v souvislosti s prací spojenou s řízením časopisu [anonymizováno]), avšak žalovaný jí od [datum] vyplácel mzdu pouze ve výši odpovídající zkrácenému pracovnímu úvazku, požadovala po žalovaném za období od [datum] do [datum] odpovídající doplatek mzdy,„ eventuálně“ (kdyby soud dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží mzda za práci při plném pracovním úvazku, ale že se jedná o odpracované hodiny v práci přesčas) odpovídající doplatek za práci přesčas.

2. Okresní soud Praha - západ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu o zaplacení 265 498 Kč s příslušenstvím„ z titulu nedoplatku řádné mzdy za období od [datum] do [datum]“ (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 178 813,97 Kč s 9% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení„ dalších 109.563,03 Kč z titulu nároku na úhradu přesčasové práce“ s příslušenstvím (výrok III.) a konečně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 360 096 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného na dobu určitou zanikl dnem [datum], a jelikož nebyla podána určovací žaloba na určení, že se pracovní poměr žalobkyně změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, následně dnem [datum] vznikl nový pracovní poměr na dobu určitou se zkráceným pracovním úvazkem (24 hodin týdně). Z výsledků dokazování nicméně podle soudu prvního stupně vyplynulo, že i po [datum] žalobkyně„ vykonávala prakticky totožnou práci, její rozsah tedy nebyl ze strany žalovaného nikterak omezen“. Nadále pracovala na tzv. grantovém plnění, kdy šlo o vědeckou práci, na kterou žalobkyně získala finanční krytí z grantu; mimo to pokračovala v další vědecké práci (s jinými tématy výzkumu, než grantové plnění – např. o čeledi [anonymizováno]),„ což spadalo dle názoru soudu pod tzv. ústavní úkoly, neboť sjednaným druhem práce žalobkyně byl vědecký pracovník“. Výsledky vědecké práce žalobkyně žalovaný přijímal a využíval. Kromě vědecké práce v užším slova smyslu vedla žalobkyně minimálně diplomovou práci magisterské studentky [jméno] [příjmení],„ což bylo u vědeckých pracovníků žalovaného běžné a žádoucí (k atestaci měla být taková činnost uvedena)“. Žalobkyně také„ věnovala značnou část pracovního času činnostem spojeným s faktickou pozicí šéfredaktorky časopisu [anonymizováno], do kterého zároveň i přispívala – a k této činnosti byla přímo žalovaným vyzývána“; tuto činnost„ jednoznačně nelze podřadit pod pojem vědecká práce“ (že si toho byl vědom též žalovaný, vyplývá z toho, že nabízel žalobkyni později uzavření pracovní smlouvy i na tuto pozici). Tvrzení žalovaného, že si žalobkyně nikdy nestěžovala, že práci v žalovaným vymezeném čase nestíhá a stihnout nemůže,„ bylo vyvráceno písemnou komunikací žalobkyně s [anonymizováno] [příjmení] z května 2016“. Žalovaný také žalobkyni„ nevykazoval z pracoviště ve dnech, kdy dle rozvržení pracovní doby neměla pracovat (zejména v pátky), ba dokonce určoval žalobkyni na den, kdy pracovat neměla (právě pátek), dovolenou nebo náhradní volno“. Takto žalovaný podle mínění soudu prvního stupně„ vyslovil minimálně konkludentně souhlas s prací žalobkyně přesčas“, a„ zároveň má soud za to, že žalobkyně uceleným řetězem nepřímých důkazů prokázala, že při zkráceném úvazku ani nebylo možné všechnu jí vykonávanou práci stihnout“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně vykonávala i práci přesčas nad rámec zkráceného pracovního úvazku a náleží jí proto za tyto odpracované hodiny mzda podle § 114 odst. 1 zákoníku práce. Při stanovení doby, kterou žalobkyně pracovala přesčas, vycházel soud prvního stupně jednak z učiněných zjištění (zejména z evidence v knize docházky ve spojení s účastnickou výpovědí a výplatními páskami), a jednak ze své úvahy, když pro stanovení rozsahu přesčasových hodin použil ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy„ za nejspravedlivější“ považoval doplnění přesčasových hodin o všechny pátky, ve kterých žalobkyně pracovala na jiných místech než v sídle žalovaného při běžné pracovní době osmi hodin, a dále o dny, kdy byla prokazatelně na pracovní cestě, a přihlížel rovněž k tomu, že od [datum] do [datum] byla žalobkyně zaměstnána - byť na ještě více zkrácený úvazek - ještě u dalšího zaměstnavatele, a dospěl k závěru, že žalobkyně odpracovala 641, 1277 přesčasových hodin ve všedních dnech a 24 přesčasových hodin odpracovala v sobotu a v neděli. Vycházeje z průměrné hodinové mzdy žalobkyně 214 Kč a po připočtení příplatku 25% za práci přesčas a příplatku 10% za práci o víkendu, přiznal žalobkyni mzdu za práci přesčas ve výši 178 813,97 Kč a ve zbývající částce 109 563,03 Kč žalobu zamítl. Přes pouze částečný úspěch přiznal soud prvního stupně žalobkyni s odkazem na § 142 odst. 3 a § 150 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení s tím, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, a dále„ bylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný zpochybňoval a rozporoval v řízení veškerá tvrzení žalobkyně, ta pak byla nucena navrhovat rozsáhlou řadu důkazů i o skutečnostech, které mohly být učiněny nespornými, čímž se řízení prodloužilo, rozsah potřebného dokazování násobně zvětšil a náklady řízení na obou stranách narostly“.

4. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně i žalovaný.

5. Žalobkyně v odvolání, směřujícím proti výrokům I. a III., setrvala na stanovisku, že se její pracovní poměr změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Nesouhlasí ani s tím, jak byl stanoven rozsah přesčasových hodin, neboť ve skutečnosti odpracovala přesčas mnohem delší dobu, neboť úkoly, které jí byly zadávány, nemohla v pracovní době stihnout. Poukazovala na to, že pracovala i z domova i ve dnech pracovního klidu a z hlediska rozsahu vědecké práce pracovala prokazatelně stejně jako další vědečtí pracovníci s pracovním zařazením V5. Nad rámec své agendy pak ještě vedla agendu spojenou s časopisem [anonymizováno]. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku I. změnil a žalobě bylo„ plně“ vyhověno.

6. Žalovaný v odvolání proti vyhovujícímu výroku II. a výroku III., o nákladech řízení, namítal, že především nešlo o žalobu s eventuálním petitem, ale o dvě žaloby se stejným plněním v penězích s tím, že každé plnění má skutkově odlišný základ. Poukazoval na to, že žalobkyně měla pracovní smlouvou sjednán úvazek 24 hodin týdně, ovšem vnitřně nepřijala fakt, že s ní žalovaný neuzavřel smlouvu s úvazkem 40 hodin týdně. Podle žalovaného o tom, co je ústavní úkol, nemůže rozhodovat zaměstnanec, ale zaměstnavatel. Vytýkal soudu prvního stupně, že zmiňoval-li vedení diplomantky žalobkyní, kterou vedla pro účely atestace, bylo to v rozporu s formální logikou. Rovněž namítal, že není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k údajům o práci přesčas, když například žalobkyně byla po řadu dní psána v laboratoři bez uvedení hodin a dále byla i po převážnou dobu, za kterou požadovala mzdu, zaměstnána u jiného zaměstnavatele. Zpochybňoval i stanovenou výši průměrného hodinového výdělku a v důsledku toho stanovenou výši mzdy za odpracované hodiny přesčas. Podle žalovaného není na místě ani použití ustanovení § 136 o. s. ř., když soud úvahou rozhodl o rozsahu odpracované pracovní doby a nikoliv o výši nároku. Žalovaný rovněž soudu prvního stupně vytýkal nesprávnost výroku o nákladech řízení s tím, že použité ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje výjimečně náhradu nákladů nepřiznat a nikoliv v případě neúspěchu přiznat. Rovněž zpochybňoval rozsah úkonů právní služby, která byla zástupcem žalobkyni poskytnuta. Navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žaloba bude zamítnuta.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 23 Co 22/2021–418, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o zaplacení 265 498 Kč s příslušenstvím („ z titulu nedoplatku řádné mzdy za období od [datum] do [datum]“) a o zaplacení dalších 109 563,03 Kč„ z titulu nároku na úhradu přesčasové práce“ (výrok I.), ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 178 813,97 Kč s příslušenstvím („ z titulu nároku na úhradu přesčasové práce“), napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud v první řadě vytkl soudu prvního stupně, že žalobu nelze považovat za žalobu s eventuálním petitem, neboť okolnost, z jakého titulu bude požadovaná částka žalobkyni přiznána, je otázkou právního posouzení uplatněného peněžního nároku a toto právní posouzení přísluší soudu. Dále zdůraznil, že otázka, zda žalobkyně u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou v rozsahu plného pracovního úvazku (40 hodin týdně), již byla (v neprospěch žalobkyně) vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 210/2016 tak, že byla pravomocně zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala určení, že„ ujednání o zkrácení pracovního úvazku žalobkyně na 60 % od [datum], uvedené v dodatku [číslo] ze dne [datum] k pracovní smlouvě uzavřené dne [datum], je neplatné“. Za tohoto stavu tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že od [datum] žalobkyně u žalovaného pracovala na zkrácený pracovní úvazek 24 hodin týdně, a zabýval se skutkovými tvrzeními žalobkyně, že úkoly, které jí byly zadány a které řešila, nebylo možno vyřešit ve zkráceném pracovním úvazku, a že proto odpracovala mnoho přesčasových hodin, a to jak ve všední dny, tak ve dnech pracovního volna. V této souvislosti zdůraznil, že žalobkyně poukazovala na„ klíčový“ popis jejích pracovních činností ze dne [datum], ve kterém bylo uvedeno, že zaměstnanec (vědecký pracovník)„ samostatně řeší závažné a složité výzkumné úkoly a spolupracuje na řešení dalších projektů, samostatně řeší náročné a obtížné problémy v oboru taxonomie vyšších rostlin a BIO systematiky a podílí se na řešení grantových projektů“. Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že byla-li žalobkyně zaměstnána u žalovaného jako vědecká pracovnice a náplní její práce byl vědecký výzkum,„ jedná se o pracovní činnost představující takové zaměstnání, které není časově přesně určitelné a měřitelné“, neboť„ s ohledem na různorodost pracovních činností a obecně i vzhledem k rozdílnosti individuálních zkušeností a odborné úrovně je taková práce prakticky časově nenormovatelná, která se navíc mnohdy nevykonává na pracovišti“. U každého tvůrčího zaměstnání, mezi které vědecká činnost nepochybně patří,„ lze jen stěží rozlišovat, co je vlastním výkonem práce a co jsou činnosti, které nezbytně předcházejí nebo následují“. Pracovní doba se v takovýchto povoláních„ těžko může jak stanovit, tak posuzovat, způsobem obvyklým například v dělnických profesích“. Žalobkyně byla nepochybně pracovně velmi vytížena, pokud plnila výzkumné úkoly na základě pracovní smlouvy pro žalovaného, vedla časopis [anonymizováno], vedla diplomantku a od [datum] byla na částečný pracovní úvazek zaměstnána i v [anonymizováno 7 slov]. Podle odvolacího soudu se však žalobkyni v daném řízení„ nepodařilo prokázat konkrétní počet odpracovaných přesčasových hodin, které by pro žalovaného odpracovala na jeho příkaz, případně s jeho souhlasem (ani konkludentním), a že byli na takovém způsobu odměňování dohodnuti, když ani kniha docházky není dostatečným důkazem toho, že čas na pracovišti strávený představoval přesčasové hodiny nad rámec stanovené pracovní doby ve zkráceném úvazku, když vědecká činnost, je časově nenormovatelná“. Z uvedených důvodů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval žalobkyní uplatněný nárok v celém rozsahu za neopodstatněný.

8. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále i jen„ dovolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 21 Cdo 2141/2021 – 466, citovaný rozsudek odvolacího soudu„ s výjimkou části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. 9. 2020, č. j. 8 C 343/2018 – 361, v zamítavém výroku I.“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

9. Dovolací soud předně s odkazy na svou judikaturu, zejména rozsudek ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, konstatoval, že„ pracovní poměr žalobkyně založený pracovní smlouvou ze dne [datum] (o obsahu vymezeném v ''Dodatku [číslo] ze dne [datum]) skončil uplynutím sjednané doby ke dni [datum] a od [datum] – jak z toho správně vycházel i odvolací soud – se pracovněprávní vztahy mezi účastníky řídily ujednáními obsaženými v ''Dodatku [číslo] ze dne [datum], tedy mj. ujednáním, podle kterého byla žalobkyně od [datum] zaměstnána u žalovaného jako vědecký pracovník na ''zkrácený pracovní úvazek 24 hodin týdně, pracovní režim po – čt á 6 hodin denně'' s tím, že '' 66,67% pracovní kapacity je věnováno výhradně řešení projektu reg. [číslo] [anonymizováno 30 slov]“. Dále se dovolací soud podrobně zabýval otázkou, co se rozumí prací přesčas u zaměstnance, který u zaměstnavatele vykonává druh práce„ vědecký pracovník“ na zkrácený pracovní úvazek (kratší pracovní dobu), otázkou, jaké nároky přísluší tomuto zaměstnanci za práci, kterou vykonal nad rámec sjednané kratší pracovní doby, a otázkou prokazování výkonu takové práce. Konstatoval, že prací přesčas se při kratší pracovní době rozumí až práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu, tj. (obecně) 40 hodin týdně a zaměstnanec tedy může po vzájemné dohodě se zaměstnavatelem vykonávat (za mzdu) práci nad rámec sjednané kratší pracovní doby, ale příplatek za práci přesčas (srov. § 114 odst. 1 zák. práce) mu bude náležet teprve za vykonanou práci nad rámec stanovené týdenní pracovní doby, přičemž práci přesčas je možné konat jen výjimečně (srov. § 93 odst. 1 zák. práce). Zdůraznil, že podmínkou toho, aby činnost zaměstnance, který u zaměstnavatele pracuje na„ zkrácený pracovní úvazek“ (kratší pracovní dobu), mohla být považována za výkon práce nad rámec sjednané kratší pracovní doby, případně za práci přesčas, půjde-li o výkon práce nad rámec stanovené týdenní pracovní doby, je v obou případech souhlas zaměstnavatele s výkonem takové práce, který nemusí být pouze písemný, ale může být učiněn také ústně, případně i mlčky. Poukázal na to, že„ není proto rozhodující tvrzení žalobkyně, že rozsah její práce zůstal i po [datum] stejný, ale podstatné především je, jaký byl od tohoto data mezi účastníky sjednán rozsah (délka) pracovní doby. Ten byl mezi žalobkyní a žalovaným pro období po [datum] sjednán zcela určitě (''24 hodin týdně, pracovní režim po – čt á 6 hodin denně''), včetně jasného vymezení toho, jaká část pracovní doby (v procentech) je určena pro výkon konkrétních pracovních úkolů; takto bylo sjednáno, že '' 66,67% pracovní kapacity'' (tj. 16 hodin týdně, úvazek 0,4) má být věnováno ''výhradně řešení projektu reg. [číslo] [anonymizováno 25 slov] (tj. 8 hodin týdně, úvazek 0,2) má být věnováno ''řešení ústavních úkolů'', jejichž ''jedinou'' náplní bylo žalobkyni (podle korespondence účastníků) určeno ''redigování časopisu [anonymizováno] a činnosti s tím spojené.“ Přitom to, že žalobkyně fyzicky setrvávala na pracovišti i po pracovní době, případně že docházela na pracoviště i ve dnech, které nespadaly do sjednaného rozvrhu pracovní doby (pátky a víkendy), nebo že některé pracovní činnosti vykonávala mimo pracoviště, ještě neznamená, že zde (ve všech případech) byla vůle zaměstnavatele, aby tato přítomnost žalobkyně na pracovišti, případě její činnost mimo pracoviště, byla (mohla být) považována za práci konanou nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby, případně za práci přesčas. Dovolací soud vyslovil souhlas s názorem odvolacího soudu, že žalobkyní vykonávaná práce„ vědeckého pracovníka“,„ není časově přesně určitelná a měřitelná“ a„ lze jen stěží rozlišovat, co je vlastním výkonem práce a co jsou činnosti, které nezbytně předcházejí nebo následují“. Vzhledem k charakteru vědecké práce je tak věcí každého zaměstnance, jakým způsobem si práci organizuje a kdy ji provádí. Za tohoto stavu proto nelze (nevýslovný, konkludentní) souhlas žalovaného s výkonem práce žalobkyně na rámec sjednané pracovní doby dovozovat pouze z toho, že žalovaný (eventuálně) měl vědomost o tom, že žalobkyně pracuje i po pracovní době, případně mimo pracovní dobu, ale příkaz k zastavení práce nedal a výkon práce vzal na vědomí. Podle dovolacího soudu však lze uvedený závěr vztáhnout pouze na práce související s řešením (grantového) projektu reg. [číslo], pro jejichž výkon měla žalobkyně vyčleněno„ 66,67% pracovní kapacity“ (tj. 16 hodin týdně, úvazek 0,4), a bylo pouze na ní, kdy a kde bude tyto práce provádět a jak si vše potřebné zorganizuje a nemohla proto u dotčeného projektu očekávat navýšení svého úvazku nad rámec poskytnutého grantu. Přitom poukázal na to, že„ kdyby však bylo prokázáno, že žalobkyně vykonávala i jiné (další, s tímto projektem nesouvisející) práce, které by měly konkrétní výsledek (výstup), který žalovaný převzal a využil (takovými výstupy mohou být podle vyjádření žalobkyně odborné vědecké články a publikace, které žalobkyně napsala, případně se na nich podílela a které žalovaný uveřejnil), bylo by zde možné o práci konané nad sjednaný rozsah (kratší) pracovní doby uvažovat“. Mezi takové práce ale nelze zahrnout činnosti související s redigováním časopisu [anonymizováno], pro jejichž výkon měla žalobkyně vyčleněno„ 33,33% pracovní kapacity“ (tj. 8 hodin týdně, úvazek 0,2). Odvolacímu soudu dovolací soud vytkl, že měl v souvislosti se zkoumáním existence projevu vůle zaměstnavatele – jeho případného souhlasu s výkonem práce nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby, případně s prací přesčas, uvažovat též o tom, zda (ne) lze takový souhlas zaměstnavatele předpokládat také v situaci (situacích), kdy žalovaný ve více případech schválil žalobkyni dovolenou na pátek nebo ve více případech nařídil žalobkyni náhradní volno na pátek, ačkoli se jednalo o den, který podle sjednaného rozvrhu pracovní doby nebyl pro žalobkyni pracovním dnem. Taktéž poukázal na to, že„ nelze ponechat bez povšimnutí“, že se žalobkyně ve dnech [datum] - [datum] zúčastnila zahraniční pracovní cesty do [země]„ uskutečněné v rámci jejího badatelského výhledu“, kterou jí sice„ nikdo nenařizoval“, ale její časový rámec významně převyšoval sjednanou pracovní dobu, a proto lze jen stěží uvažovat o tom, že by žalobkyně tuto pracovní cestu podnikla bez vědomí a souhlasu žalovaného. Konečně dovolací soud uvedl, že knihu evidence docházky, údaji z níž za období od [datum] do [datum] žalobkyně prokazovala své tvrzení o tom, v jakých konkrétních dnech a po jakou konkrétní dobu vykonávala práci nad sjednaný rozsah (kratší) pracovní doby, nelze ztotožňovat s evidencí (odpracované) pracovní doby (směny) a práce přesčas, kterou je každý zaměstnavatel povinen vést u jednotlivých zaměstnanců. Nicméně pokud sám žalovaný uvedl, že kniha evidence docházky je spolu s dalšími dokumenty (žádankami o dovolenou, potvrzení o nemoci, návštěvě lékaře apod.) podkladem pro„ vlastní přehled docházky“ (který je„ kompilací všech těchto listin“), jehož„ autenticitu potvrzuje mzdová účtárna“, nemůže být (prozatím) bez předložení této evidence, kterou žalovaný považuje za„ podklad pro zpracování mzdových nároků“, vyvráceno tvrzení žalovaného, že údaje z Knihy evidence docházky předložené žalobkyní neodpovídají skutečnosti.

10. V novém odvolacím řízení se odvolací soud znovu zabýval výroky II. a III. napadeného rozsudku; zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně samostatně nabyl právní moci. Zaměřil se přitom na ty otázky, v jejichž zkoumání dovolací soud shledal nedostatky, zejména to, zda žalovaný převzal výsledky další žalobkyní vykonané práce, konkrétně odborné vědecké články a publikace, které žalobkyně napsala, případně se na nich podílela a které žalovaný uveřejnil či jinak využil, z čehož by bylo lze dovodit jeho souhlas s prací žalobkyně na těchto tématech i nad rámec sjednaného rozsahu pracovní doby; dále na posouzení žalovaným vedené evidence docházky (dále i jen„ Evidence“), jako podkladu pro výpočet mezd, v porovnání s údaji v knize evidence docházky (dále i jen„ [příjmení]“) dokládané žalobkyní; a konečně posouzení schvalování dovolené žalobkyni popř. nařizování náhradního volna na pátky, které podle pracovní smlouvy (Dodatku [číslo]) nebyly dny, kdy by měla žalobkyně plnit pracovní úkoly. V tomto směru oba účastníci doplnili svá tvrzení a dokazování bylo doplněno o žalovaným předloženou evidenci docházky zaměstnanců taxonomického oddělení žalovaného za období od [datum] do [datum].

11. Pokud žalobkyně část svých vyjádření věnovala (popř. odkazovala na svá dřívější vyjádření k tomuto tématu) své práci na časopisu [anonymizováno], která si podle ní vyžadovala mnohem větší časový prostor než osm hodin týdně, pokládal odvolací soud tuto část jejích vyjádření v této fázi řízení již za bezpředmětnou, neboť, jak již bylo uvedeno a zejména dovolacím soudem podrobně vysvětleno, časový prostor pro činnost spojenou s redigováním časopisu [anonymizováno] byl v rámci sjednaného rozsahu pracovní doby zcela konkrétně vymezen na„ 33,33% pracovní kapacity“, tj. 8 hodin týdně, bylo pouze na žalobkyni, jak si vše potřebné zorganizuje a nemohla očekávat navýšení svého úvazku nad pracovní smlouvou (Dodatkem [číslo]) takto konkrétně vymezený rámec.

12. K otázce převzetí výsledků práce žalobkyně konané nad rámec úkolů konkrétně vymezených pracovní smlouvou žalovaným z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že („ hmatatelným“) výstupem z její badatelské činnosti byla publikace výsledků tohoto bádání v odborné literatuře. Na vlastní realizaci publikace, ani na výběru titulů časopisů, jimž byly odborné články, na nichž se žalobkyně autorsky podílela, nabídnuty ke zveřejnění, se žalovaný nijak neúčastnil, ani se k jejich obsahu předem nevyjadřoval. Vše si zařizovala na vlastní náklady žalobkyně a teprve poté, co byl článek publikován, tuto skutečnost zaznamenala do evaluační databáze vedené žalovaným. Právě v zanesení vydaného odborného článku do evaluační databáze žalobkyně spatřuje„ akt“ převzetí výsledku její práce žalovaným s tím, že žalovaný evaluační databázi každoročně vyhodnocoval a prezentoval se jí navenek, což, podle žalobkyně, mělo vliv i na objem finančních prostředků, které byly žalovanému poskytovány z rozpočtu [anonymizována tři slova]. Žalovaný takový výklad odmítl s tím, že bylo zcela na každém zaměstnanci, co do evaluační databáze uvede; obsah uvedených odborných článků nijak nezkoumal a neprověřoval, zda mají souvislost s badatelskou činností na půdě [anonymizována tři slova] [anonymizováno]. Evaluační databáze nepředstavovala žádnou formu vykazování výsledků práce ve vztahu k zaměstnavateli a neměla žádný vliv na výši žalovaným získaných finančních prostředků ze strany [anonymizována tři slova].

13. Odvolací soud po zhodnocení uvedených tvrzení dospěl k závěru, že samotné zanesení publikační činnosti do evaluační databáze nelze pokládat za přijetí výsledků práce žalobkyně žalovaným tím spíš, jednalo-li se o publikaci výsledků badatelské činnosti na témata jdoucí mimo rámec (aktuálně) sjednaného pracovního úkolu. Argumentace žalobkyně, že se jednalo o pokračování výzkumu, který s vědomím (a za souhlasu) žalovaného zahájila v dřívější době, přičemž zkoumané téma nebylo vyčerpáno se skončením příslušného grantu, který byl na něj původně poskytnut, pomíjí, že byť žalobkyně u žalovaného fakticky působila v pracovním poměru řadu let, její předchozí pracovní poměr skončil a ten, který pokrývá zažalované období, vznikl až od [datum] se zcela konkrétním vymezením pracovní náplně. K ní nebylo lze automaticky připojit pokračování na bádáních zahájených za trvání předchozího pracovního poměru. Je pochopitelné, že pokud se vědec (ale podobně lékař, právník, konstruktér apod.) dlouhodobě věnuje určitému tématu, pokračuje v jeho zkoumání a rozvíjení bez ohledu na to, zda se v rámci aktuálního pracovního vztahu zabývá něčím jiným a má zájem i na prezentaci výsledků této své (dlouhodobé) činnosti. Nicméně zanesení informace o tom, že byl publikován odborný článek na téma jdoucí mimo rámec zaměstnancova aktuálního pracovního úkolu do databáze vedené zaměstnavatelem, bez dalšího neznamená, že zaměstnavatel tento výsledek souběžně s pracovními úkoly zaměstnancem vykonané činnosti přijal„ za svůj“ a měl by zaměstnance zpětně za čas věnovaný této činnosti odměnit. V projednávané věci není z ničeho zřejmé, že by žalovaný výsledky této„ mimopracovní“ činnosti žalobkyně nějak prakticky využil, vyjma toho, že má nepochybně zájem na tom, aby zaměstnával erudované vědce, přičemž míra vnímání této erudice navenek je do značné míry dána i rozsahem, v jakém ten který vědec publikuje výsledky svých bádání v odborném tisku. Ovšem nic nenasvědčuje představě žalobkyně, že by publikační činnost zaměstnanců žalovaného měla sebemenší vliv na rozdělování peněz z rozpočtu [anonymizována tři slova].

14. Podobně je třeba nahlížet na pedagogickou činnost, kam lze zahrnout vedení diplomové práce studentky [jméno] [příjmení]. Žalobkyně netvrdí (ani z ničeho nevyplývá), že by jí bylo žalovaným uloženo na této (či jiné) diplomové práci se podílet, že by odmítnutí této činnosti bylo žalovaným vnímáno jako neplnění pracovních úkolů. To, zda se vědec rozhodne vyhovět žádosti studenta o nápomoc při zpracovávání diplomové práce na jemu blízké téma či to odmítne, je pouze na něm, byť by byla taková participace na výchově budoucích potencionálních vědců zaměstnavatelem vnímána pozitivně. Je to obdobné, jako když vědec, vedle (nad rámec) své vědecké činnosti, přednáší či vede semináře na vysoké škole (leda by ho tam vyslal zaměstnavatel). I taková činnost je jistě odbornými kruhy přijímána příznivě a přispívá, vedle vlastní vědecké a publikační činnosti k hodnocení vědcovy erudice, avšak není plněním pracovních úkolů pro zaměstnavatele (který není vysokou školou, a ani zaměstnance nevyslal, aby tam jeho jménem nějakou pedagogickou činnost externě vykonával), kterým by měla být v rámci pracovněprávního vztahu odměňována.

15. Z evidence docházky vedené žalovaným bylo zjištěno, že se důsledně drží rozsahu pracovního úvazku sjednaného v pracovní smlouvě. V případě žalobkyně je tedy vykazována ve dnech pondělí až čtvrtek (podobně i u jiných zaměstnanců s kratším úvazkem jen v určité dny v týdnu) a pouze v tyto dny je vykazována případná dovolená či služební cesta. Výjimku představuje služební cesta žalobkyně ve dnech [datum] - [datum], která byla v evidenci vykázána v první tři dny (úterý, středa, čtvrtek), dny 25. – [datum] (pátek, sobota, neděle) nejsou vykázány nijak, den [datum] (Velikonoční pondělí) je vykázán svátek, dále služební cesta ve dnech 29. – [datum] (úterý, středa, čtvrtek), nijak není vykázán pátek [datum], ovšem jako služební cesta jsou vykázány i sobota a neděle 2. – [datum], stejně jako pondělí [datum]. V úterý [datum], přestože, podle žalobkyně její služební cesta ještě trvala, je v evidenci žalovaného vykázáno jako standardně odpracovaný pracovní den. Podobně není z Evidence zřejmá ani žalobkyní tvrzená a v knize poznamenaná služební cesta ve dnech 9. – [datum] (pátek – sobota). Za celé zažalované období ([datum] – [datum]) není v evidenci, nejen u žalobkyně, ale ani u jiného zaměstnance taxonomického oddělení žalovaného, vykazován žádný den jako náhradní volno, byť vysvětlivky k označení jednotlivých důvodů nepřítomnosti uvádí i náhradní volno (NV). Den, kdy žalobkyně podle svého tvrzení čerpala náhradní volno ([datum] – čtvrtek), je v Evidenci vykázán stejně, jako by žalobkyně v ten den pracovala. Podle žalovaného je služební cesta žalobkyně v sobotu a neděli 2. – [datum] vykázána v Evidenci nedopatřením a určitě jí za tyto dny žádná mzda vyplacena nebyla, neboť u žalovaného je zavedena praxe, že se mzda za služební cestu o volných dnech a víkendech nevyplácí; namísto toho se poskytuje za tyto dny náhradní volno podle toho, jak si o ně zaměstnanec zažádá.

16. Z porovnání žalobkyní předložené knihy evidence docházky s žalovaným předložené Evidence je zřejmé, že zapsané údaje se v obou listinách v řadě případů liší, a to nejen u žalobkyně, když Evidence, nijak nezohledňuje případnou fyzickou přítomnost zaměstnanců na pracovišti (či jinde), v těch dnech, na které není rozepsán jejich pracovní úvazek, byť by to bylo zaznamenáno v knize docházky. Z uvedeného lze uzavřít, že přes určité nesrovnalosti týkající se zejména vykázání služební cesty žalobkyně ve dnech [datum] - [datum], která nebyla žalovaným za některé dny nijak vykázána, přestože mezi účastníky není sporu o tom, že s vědomím (a za souhlasu žalovaného) trvala nepřetržitě po celou tuto dobu, není možno dospět k závěru, že by evidence docházky vedená žalovaným či kniha evidence docházky taxonomického oddělení žalovaného prokazovaly trvalý souhlas žalovaného s prací žalobkyně nad rámec sjednaného rozsahu pracovní doby.

17. K zahraniční pracovní cestě do [země] ve dnech [datum] - [datum], žalobkyně doplnila, že ji uskutečnila z popudu pozvánky portugalských kolegů na workshop tematicky korespondující s jejím grantem pokrytým výzkumem, což umožňovalo čerpání prostředků z grantu i na tuto cestu. Její žádosti o uskutečnění této pracovní cesty odůvodněnou významem pro prováděný grantový výzkum ředitel žalovaného vyhověl. Letenky i ubytování v místě si žalobkyně zařídila sama a tyto náklady jí byly na základě předloženého vyúčtování proplaceny. Po všechny dny trvání cesty žalobkyně pracovala, bez ohledu to, zda šlo o běžné pracovní dny, pracovní dny podle její pracovní smlouvy (Dodatku [číslo]), soboty, neděle nebo svátky (během cesty proběhly Velikonoce), a to tak, že se zprvu účastnila portugalskou stranou pořádaného workshopu a ve zbývajících dnech sbírala vzorky pro svůj výzkum). Žalovaným jí byla tuto dobu vyplacena mzda, stejně, jako kdyby zůstala v České republice a pracovala podle pracovní smlouvy.

18. Jestliže tedy žalobkyni byla žalovaným zmíněná pracovní cesta schválena na základě informace, že se bude týkat výzkumu prováděného na základě grantu a bude tedy hrazena výhradně z těchto prostředků, nelze dovozovat, že by žalovaný schválením této pracovní cesty vyjadřoval souhlas s tím, že žalobkyně bude během cesty pracovat nad rámec pracovních úkolů vymezených Doplňkem [číslo] žalobkyně nemohla očekávat, že jí bude odměňovat za nějakou činnost konanou během pracovní cesty nad rámec času určeného pro práci na grantovém výzkumu, nebo dokonce za badatelskou činnost mimo rámec grantovém výzkumu.

19. K otázce schvalování čerpání dovolené a náhradního volna odvolací soud uvádí, že dokazováním nebylo prokázáno, že by to byl žalovaný, kdo by určoval, kdy má žalobkyně čerpat dovolenou popř. náhradní volno, ale že nadřízený žalobkyně pouze (podpisem na příslušný formulář) schvaloval žalobkyní žádané čerpání dovolené (volna) v jí vybraném termínu. Personální oddělení žalovaného pak ovšem zohlednilo, v které dny v týdnu žalobkyně podle platné pracovní smlouvy (Dodatku [číslo]) pracuje a čerpání dovolené vykázalo toliko v ty dny, které byly v pracovní smlouvě sjednány, jako pracovní dny žalobkyně. Postupoval tedy obdobně, jako kdyby byla (nedopatřením) žádána dovolená na den pracovního volna či svátek. Jak se tato praxe posléze promítla do celkového čerpání dovolené na zotavenou a zda žalobkyně při této praxi vyčerpala během kalendářního roku (či dodatečně) celý svůj nárok na dovolenou, není z předložených podkladů zřejmé, ale protože náhrada mzdy za dovolenou nebyla předmětem žaloby, odvolací soud další zkoumání a dokazování tímto směrem nevedl. Ani z uvedené praxe pak nelze dovodit souhlas žalovaného s prací žalobkyně nad rámec vymezený pracovní smlouvou (Dodatkem [číslo]).

20. Argumentuje-li žalobkyně tím, že mnozí zaměstnanci žalovaného měli (a mají) souběžně sjednáno dva i více pracovních úvazků u různých subjektů, lze souhlasit s tím, že není namístě vyvozovat nějaké závěry z toho, že někteří zaměstnanci žalovaného u různých zaměstnavatelů vykazují dohromady enormní a jen těžko fakticky zvládnutelné množství odpracovaných hodin. Potvrzuje to ovšem specifikum vědecké práce, těžko měřitelné nějakými časovými údaji a současně to svědčí o tom, že vědecké instituce (v projednávané věci žalovaný či např. [anonymizováno 6 slov]) nezřídka tolerují u nich zaměstnaným vědeckým pracovníkům souběžné působení pro další subjekty, což jednak může být prospěšné pro jejich vědecký růst, a zároveň jim to umožňuje i navýšení jejich nijak horentního příjmu. S tím koresponduje i skutečnost, že sledování (vykazování) fyzické přítomnosti zaměstnanců na pracovišti ve vztahu k faktickému plnění pracovních povinností je v případě vědeckovýzkumných institucí poměrně laxní, vede-li se vůbec (svědek [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno] [anonymizováno 6 slov]).

21. Ze všech výše uvedených skutečností je zřejmé, že prapříčinou sporu je v projednávané věci skutečnost, že se žalobkyně nedokázala smířit s tím, že její dřívější plný pracovní úvazek byl ode dne [datum] nahrazen zkráceným pracovním úvazkem (na kratší pracovní dobu) 24 hodin týdně se striktně vymezenou pracovní náplní, která nepokrývala všechny dosavadní pracovní aktivity žalobkyně, která se jich přitom odmítala vzdát. Vzhledem k výše naznačenému„ uvolněnému“ režimu sledování konkrétní pracovní aktivity vědeckých pracovníků žalobkyně vedle plnění konkrétních pracovní smlouvou (Dodatkem [číslo]) vymezených pracovních úkolů dál pokračovala na svém dříve zahájeném výzkumu na tématech, která však již byla mimo rámec aktuálně sjednané pracovní náplně žalobkyně. A protože nebylo (ani doplněným dokazováním) prokázáno, že by zaměstnavatel - žalovaný výslovně či konkludentně vyslovil souhlas s těmito mimo rámec sjednané pracovní náplně činěnými aktivitami, ani že by převzal a ke svému prospěchu využil výsledky této činnosti žalobkyně, odvolací soud uzavírá, že žalobkyně nemá nárok na mzdu za dobu, kterou se nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby těmto mimopracovním aktivitám věnovala.

22. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil a ve výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno, ho podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl.

23. Podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. bylo nově rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

24. Ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008, nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006, nález III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 publikované na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).

25. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu nebo podání odvolání, postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, sv. 3, str. 210, pod číslem Rc 24/2015).

26. V projednávané věci přihlédl odvolací soud zejména k osobním a majetkovým poměrům žalobkyně, která dosahuje výdělku okolo 30 000 Kč měsíčně, nebyl u ní zjištěn žádný majetek vyšší hodnoty a uložení zaplacení celé náhrady nákladů řízení žalovaného, sestávající z odměny zástupce za celkem 24 úkonů právní služby po 9 460 Kč, 24 režijních paušálů po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 49 190 Kč, celkem 283 430,40 Kč, by pro ni bylo v podstatě likvidační. Na druhé straně nelze ani po žalovaném požadovat, aby celé náklady řízení nesl ze svého, neboť i když se jedná o subjekt ekonomicky silnější než žalobkyně, náklady řízení za právní služby advokáta představují značnou finanční zátěž i pro žalovaného, který mohl tyto finanční prostředky použít k jiným účelům, zejména k těm, pro které byl zřízen. Žalobkyně měla pečlivěji zvážit svoje procesní postavení a možnost úspěchu ve věci. V řízení úspěšnému žalovanému proto byla přiznána pouze 1/3 vzniklých nákladů řízení před soudem prvního stupně a 2/3 těchto nákladů žalovanému za použití ustanovení § 150 o. s. ř. přiznány nebyly.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 za použití § 150 o. s. ř. Za tu část odvolacího řízení, které skončilo rozsudkem odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2021, č. j. 23 Co 22/2021 – 418, byla v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému ze stejných důvodů, jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně, přiznána pouze 1/3 těchto nákladů a 2/3 těchto nákladů řízení přiznány nebyly. Tyto náklady sestávaly z odměny advokáta za tři úkony právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání žalobkyně, účast na jednání) po 9 460 Kč (§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen "AT")), tři režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH ve výši 6 148 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a dále ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 8 941 Kč. Celkové náklady žalovaného za„ první část“ odvolacího řízení činily 44 369,80 Kč, z čehož byla přiznána náhrada 1/3 ve výši 14 790 Kč.

28. Pokud jde o náklady vzniklé žalovanému za zastupování v dalším řízení před odvolacím soudem, ty sestávaly z odměny zástupce za tři úkony právní služby (písemné vyjádření, účast na dvou jednáních) po 9 460 Kč, jeden úkon (účast na vyhlášení rozhodnutí) ve výši 4 730 Kč (§ 7 bod 5., § 11 odst. 2 písm. f) AT), čtyři režijní paušály po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 7 205,10 Kč, celkem 41 515,10 Kč. V případě náhrady těchto nákladů odvolací soud již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání celé této náhrady, neboť žalobkyně měla poté, co neuspěla v předchozím odvolacím řízení, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v pokračujícím soudním řízení. Rozhodla-li se přes pro ni nepříznivý výsledek dosavadního řízení toto riziko podstoupit a v řízení pokračovat podáním mimořádného opravného prostředku, musí za toto své rozhodnutí nést odpovědnost, respektive nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby nadále nesl byť jen část dalších nákladů, které mu v důsledku postupu žalobkyně vznikly. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení tak činí 56 305,10 Kč (14 790 + 41 515,10).

Poučení