23 Co 223/2025 - 260

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň Mgr. Pavlíny Černé a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 83 811 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2025, č. j. 19 C 49/2025 - 175 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 11 882,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 83 811 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 1. 2. 2024 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná žalobkyni neproplatila po skončení pracovního poměru nevybranou dovolenou v rozsahu 416 hodin, což při průměrné hodinové odměně 201,47 Kč/hod. činí 83 811 Kč. Pracovní poměr skončil dne 31. 12. 2023. Žalobkyně marně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu.

2. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalované zaplatit žalobkyni 83 811 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 83 811 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 42 879 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

3. Napadený rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že nositelem právní povinnosti vést evidenci pracovní doby je zaměstnavatel. Žalobkyně prokázala, že byla v rozhodné době zaměstnána u žalované. Z evidence pracovní doby vyplývá, které dny pro žalovanou pracovala a že má nevyčerpanou dovolenou v počtu dnů uvedených ve výplatních páskách. Bylo tedy na žalované, popírá-li žalovaná správnost údaje o době odpracované žalobkyní, aby prokázala, že žalobkyně v určité dny nepracovala. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně žádala žalovanou o dovolenou prostřednictvím SMS zpráv i v další dny. To však neprokazuje, že v tyto dny žalobkyně dovolenou skutečně čerpala. Žalovaná žalobkyni na tyto zprávy nijak neodpověděla a předmětné dny se nijak neodrazily ve výkazu nepřítomnosti žalobkyně ani ve vyúčtování mzdy žalobkyně. Pouhé skutkové tvrzení, že žalovaná pověřila žalobkyni evidencí pracovní doby a že žalobkyně zneužila důvěry žalované, neprokazuje, že žalobkyně ve skutečnosti čerpala dovolenou ve větším rozsahu. Jiné důkazní prostředky žalovaná nenavrhla ani přes poučení poskytnuté soudem prvního stupně. Žalovaná zaměňuje čerpání dovolené s výkonem práce na dálku nebo s překážkami na straně zaměstnance. Navíc nelze zjistit, zda a v jakém rozsahu pro tyto překážky žalobkyně zameškala práci. V evidenci se tyto skutečnosti nepromítly. Žalobkyni tak vznikl nárok na proplacení nevyčerpané dovolené v rozsahu 416 hodin po 201,47 Kč/hodinu (průměrný hodinový výdělek žalobkyně). Nárok odpovídá částce 83 811 Kč. Žalovaná se do prodlení dostala dne 1. 2. 2024, a proto má žalobkyně nárok i na úhradu úroku z prodlení.

4. Proti oběma výrokům napadeného rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Navrhla jej změnit, žalobu v plném rozsahu zamítnout a žalované přiznat náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Namítla, že vyhověním žaloby byla porušena základní zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nebylo zohledněno, že žalobkyně řádně neevidovala svou vyčerpanou dovolenou, přestože nad tímto stavem měla kontrolu. Žaloba je nevěrohodná, neboť žalobkyně v podstatě tvrdí, že po dva roky trvání pracovního poměru nečerpala žádnou dovolenou, přestože ostatní zaměstnanci dovolenou normálně čerpali. Účetní žalované komunikovala výhradně s žalobkyní, čímž žalobkyně vyloučila přímou komunikaci účetní s jednatelem žalované. Povinností žalobkyně bylo evidovat čerpanou dovolenou ostatních zaměstnanců i svou. V oficiálních evidencích proto nejsou zaznamenány všechny dny čerpané dovolené žalobkyní. Žalobkyně svou dovolenou vyčerpala a její nárok nevznikl. Požadavek na explicitní potvrzení čerpání dovolené v rámci elektronické komunikace ze strany žalované představuje zjevně přepjatě formalistický přístup, který reálně nemůže fungovat. Je nepředstavitelné, aby na všechny tyto zprávy reagovala žalovaná nařízením dovolené. Je zřejmé, že jednatel žalované souhlasil s požadovaným termínem dovolené konkludentně. V posuzovaném případě nemohlo jít ani o práci na dálku, neboť nebyla uzavřena písemná dohoda mezi účastníky. Nebylo k tomu ani nic prokázáno. Soud prvního stupně neprovedl veškeré navržené důkazy (textové zprávy mezi žalobkyní a účetní, výslech účetní), čímž byl neúplně zjištěn skutkový stav. Soud prvního stupně požadoval předložit mzdové listy žalobkyně za rok 2022 a 2023, ačkoliv tento důkaz nikdo nenavrhl. K důkazu však tyto listiny neprovedl, ani je nezamítl a v napadeném rozsudku je nezmínil. Jedná se o procesní vadu řízení. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s námitkou, že nárok je v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně se vůči žalované mohla dopustit trestné činnosti. Žalovaná proto navrhla přerušit odvolací řízení do skončení trestního řízení. Proti žalobkyni bylo totiž zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, kterého se měla dopustit vůči žalované. Pokud by byla žalobkyně uznána vinnou, nelze žalovaný nárok přiznat. Samotná nevyčerpaná dovolená zakládající žalovaný nárok případně existuje kvůli okamžitému zrušení pracovního poměru. K okamžitému zrušení došlo právě z důvodu jednání žalobkyně, které je prověřováno policií. Žalovaná nesouhlasila s náhradou nákladů za podání žalobkyně ze dne 18. 5. 2025 a ze dne 29. 5. 2025, která jsou v podstatných rysech shodná. Argumentace se v nich pouze opakuje.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že napadený rozsudek je správný a je na místě jej potvrdit. V případě žalované a jejího jednatele existuje pochybnost, že došlo ke spáchání trestného činu v souvislosti s vyplácením mzdy zaměstnancům. Žalovaná je povinna vést evidenci pracovní doby. Tuto zákonnou povinnost nelze přenášet na zaměstnance. Žalovaná je rovněž povinna evidovat a určit čerpání dovolené. Na výplatních páskách není tvrzená čerpaná dovolená uvedena, k jejímu čerpání skutečně nedošlo. Dovolenou nemohla čerpat ve dnech, kdy byla žalobkyně např. u lékaře, stěhovala se nebo byla u voleb. Žalovaná o všech překážkách v práci na straně žalobkyně věděla. Jednalo se o krátkodobé překážky. Pro žalovanou pracovala, i když se nemohla pro zdravotní indispozici fyzicky dostavit do práce. Nesouhlasila-li někdy žalovaná s tím, jak žalobkyně čerpá dovolenou, mohla to v průběhu trvání pracovního poměru řešit. To, že žalovaná vznáší námitky až po skončení pracovního poměru, je dáno osobními důvody na straně jednatele žalované. V pracovní smlouvě nebylo pevně stanoveno místo výkonu práce. Probíhalo to dle flexibilní domluvy. Takový výkon práce nebyl nikdy zpochybněn. Žalovaná nic nenamítala proti docházce, ani proti práci z domu. Je na žalované, aby případně prokázala, že žalobkyně neodvedla práci. V řadě případů nemohla předem avizovanou dovolenou čerpat. Žalovaná měla ke všem výplatním páskám žalobkyně přístup a mohla je kdykoliv zkontrolovat. Veškerá evidence je správná. Žalovaná měla možnost komunikovat s účetní, na kterou žalobkyně pouze předala kontakt. Porušování dobrých mravů se dopouštěl jednatel žalované, nikoliv žalobkyně. Není pravdou, že by nárok na vyplacení dovolené mohl vzniknout v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru. V průběhu výpovědní doby sepsala žalovaná okamžité zrušení pracovního poměru, které žalobkyni nikdy nedoručila.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Důkazy provedenými před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná v pozici zaměstnavatele a žalobkyně v pozici zaměstnance podepsaly dne 1. 10. 2020 pracovní smlouvu na pozici asistentky s nástupem do práce dne 1. 10. 2020. Žalobkyně měla dle pracovní smlouvy nárok na pět týdnů dovolené. Účastnice shodně uvedly, že žalobkyně dle pracovní smlouvy vykonávala pro žalovanou práci asistentky jednatele. V období od 29. 10. 2020 do 7. 11. 2023 si žalobkyně a jednatel žalované vyměnili SMS zprávy, v nichž žalobkyně mj. oznámila, že v určitých dnech bude pracovat z domova, popř. v určitých dnech požádala o dovolenou (aniž by tyto dny byly následně uvedeny v evidenci pracovní doby). Žalobkyně dle výkazu nepřítomnosti na pracovišti čerpala dovolenou ve dnech 17. 5. 2021, 17. 6. 2021 – 18. 6. 2021, 15. 10. 2021, 27. 12. 2021, 31. 12. 2021, 22. 7. 2022, 30. 8. 2022 – 31. 8. 2022, 29. 9. 2022, 14. 10. 2022, 16. 12. 2022, 23. 12. 2022, 27. 12. 2022, 30. 12. 2022, 17. 2. 2023, 4. 5. 2023 – 5. 5. 2023, 26. 5. 2023, 9. 6. 2023, 4. 7. 2023, 24. 7. 2023, 17. 8. 2023, 18. 9. 2023 – 20. 9. 2023, 29. 9. 2023 a 12. 10. 2023 – 13. 10. 2023. Dle vyúčtování mzdy žalobkyně za prosinec 2023 měla žalobkyně nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 416 hodin. Průměrná hodinová mzda činila 201,47 Kč. Žalobkyně dne 31. 10. 2023 doručila žalované výpověď. Dne 28. 11. 2023 žalovaná vyhotovila okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu podezření na zpronevěru firemních prostředků. Soud prvního stupně poučil žalovanou o povinnosti doložit doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni. Žalovaná k tomu uvedla, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno do poštovní schránky žalobkyně dne 6. 12. 2023 jednatelem žalované za přítomnosti [jméno FO], o čemž byl natočen videozáznam. K tomuto doručení musela žalovaná přistoupit z důvodu obstrukcí na straně žalobkyně. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky za neproplacenou dovolenou. Takto zjištěný skutkový stav shledal i odvolací soud za dostatečný pro rozhodnutí ve věci.

8. Zbylé navržené důkazy soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že nejsou významné pro právní posouzení věci, popř. je k důkazu navrhla žalobkyně, ačkoliv k těmto skutečnostem nenesla důkazní břemeno. S ohledem na níže uvedené právní hodnocení skutkových zjištění je třeba souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že bylo nadbytečné provádět důkaz textovými zprávami s účetní a výslechem účetní, neboť by nemohly prokázat žádné pro věc relevantní skutečnosti. Za procesní vadu nelze ani považovat, pokud si soud prvního stupně od účastníka vyžádal listiny (mzdové listy za rok 2022 a 2023), aniž by je k důkazu, kterákoliv ze stran označila. Nemůže se jednat o postup porušující § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť toto ustanovení dopadá na situaci, kdy soud provede i jiné, než účastníky navržené důkazy. Jsou-li pouze listiny založeny do spisu, avšak soud prvního stupně je k důkazu neprovedl a ve věci z nich nečinil žádná skutková zjištění, nemůže se jednat o porušení citovaného ustanovení. Jelikož je žádný z účastníků k důkazu nenavrhl, nebylo ani povinností soudu prvního stupně takto nenavržený důkaz zamítnout, popř. se k němu vyjádřit v napadeném rozsudku. Nemůže se tak jednat o opomenutý důkaz.

9. Dle § 51 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákoník práce“), byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce, s výjimkou vyplývající z § 51a. Výpovědní doba smí být prodloužena jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem; tato smlouva musí být písemná.

10. Dle § 51 odst. 2 zákoníku práce, výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 63.

11. Dle § 211 zákoníku práce, zaměstnanci, který vykonává zaměstnání v pracovním poměru, vzniká za podmínek stanovených v této části právo na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část a dále právo na dodatkovou dovolenou.

12. Dle § 212 odst. 1 zákoníku práce, výměra dovolené činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce.

13. Dle § 217 odst. 1 zákoníku práce, dobu čerpání dovolené je povinen zaměstnavatel určit podle písemného rozvrhu čerpání dovolené vydaného s předchozím souhlasem odborové organizace a rady zaměstnanců tak, aby dovolená mohla být vyčerpána zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo, pokud v tomto zákoně není dále stanoveno jinak. Při určení rozvrhu čerpání dovolené je nutno přihlížet k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpané dovolené. Určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době.

14. Dle § 218 odst. 1 zákoníku práce, čerpání dovolené podle § 211 je zaměstnavatel povinen zaměstnanci určit tak, aby dovolenou vyčerpal v kalendářním roce, ve kterém zaměstnanci právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody.

15. Dle § 218 odst. 3 zákoníku práce, nemůže-li být dovolená vyčerpána podle odstavce 1 nebo byla-li její část převedena podle odstavce 2, je zaměstnavatel povinen určit ji zaměstnanci tak, aby byla vyčerpána nejpozději do konce následujícího kalendářního roku, není-li v odstavci 5 stanoveno jinak.

16. Dle § 218 odst. 4 zákoníku práce není-li čerpání dovolené určeno nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku, má právo určit čerpání dovolené rovněž zaměstnanec. Čerpání dovolené je zaměstnanec povinen písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem na jiné době oznámení.

17. Dle § 222 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru.

18. Dle § 222 odst. 3 zákoníku práce, jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku.

19. Dle § 334 zákoníku práce, při doručování výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době a dalších písemností týkajících se skončení pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti, s výjimkou dohody podle § 49 a § 77 odst. 5 písm. a), a při doručování odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo vzdání se tohoto místa, mzdového výměru nebo platového výměru (dále jen „písemnost“), se postupuje podle § 334a až 337.

20. Dle § 334a odst. 1 zákoníku práce, písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou a) jejím předáním na pracovišti zaměstnavatele, b) jejím předáním, kdekoliv bude zaměstnanec zastižen, c) prostřednictvím datové schránky, d) prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, nebo e) prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Prostřednictvím provozovatele poštovních služeb může zaměstnavatel doručit písemnost zaměstnanci pouze v případě, není-li možné doručení na pracovišti zaměstnavatele.

21. Dle § 336 odst. 3 zákoníku práce, nebyl-li zaměstnanec, kterému má být písemnost doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zastižen, uloží se písemnost v provozovně provozovatele poštovních služeb nebo u obecního úřadu. Zaměstnanec se vyzve písemným oznámením o neúspěšném doručení písemnosti, aby si písemnost do 15 dnů vyzvedl; zároveň se mu sdělí, kde, od kterého dne a v kterou dobu si může písemnost vyzvednout. V oznámení podle věty druhé musí být zaměstnanec rovněž poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti.

22. Dle § 336 odst. 4 zákoníku práce, povinnost zaměstnavatele doručit písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme. Jestliže si zaměstnanec písemnost (odstavec 3) nevyzvedne do 15 dnů, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty; tato nedoručená písemnost se odesílajícímu zaměstnavateli vrátí. Jestliže zaměstnanec doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít nebo neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo. Zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti.

23. Dle § 337 odst. 1 zákoníku práce, zaměstnanec doručuje písemnost zaměstnavateli zpravidla osobním předáním v místě sídla zaměstnavatele. Na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen doručení písemnosti podle věty první písemně potvrdit.

24. Dle § 337 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023, jestliže s tím zaměstnavatel souhlasí, může zaměstnanec doručit písemnost určenou zaměstnavateli prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací na elektronickou adresu, kterou zaměstnavatel pro tento účel zaměstnanci oznámil; písemnost určená zaměstnavateli musí být podepsána uznávaným elektronickým podpisem zaměstnance.

25. Dle § 337 odst. 4 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023, písemnost určená zaměstnavateli doručovaná prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací je doručena dnem, kdy její převzetí potvrdí zaměstnavatel zaměstnanci datovou zprávou podepsanou svým uznávaným elektronickým podpisem nebo zapečetěnou svou uznávanou elektronickou pečetí.

26. Dle § 337 odst. 5 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023, doručení písemnosti určené zaměstnavateli prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací je neúčinné, jestliže se písemnost zaslaná na elektronickou adresu zaměstnavatele vrátila zaměstnanci jako nedoručitelná nebo jestliže zaměstnavatel do 3 dnů od odeslání písemnosti nepotvrdil zaměstnanci její přijetí datovou zprávou podepsanou svým uznávaným elektronickým podpisem nebo zapečetěnou svou uznávanou elektronickou pečetí.

27. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1. 10. 2020 na pozici asistentky jednatele. Byť písemná pracovní smlouva neobsahovala výslovné ujednání o místu výkonu práce, žádná ze smluvních stran neplatnost pracovní smlouvy nenamítla (§ 20 zákoníku práce). Místo výkonu práce tak bylo sjednáno minimálně konkludentně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 345/2020). Existence pracovního poměru nebyla ani mezi účastnicemi sporná. Rozcházely se však v okamžiku skončení pracovního poměru. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně doručila v souladu s § 337 odst. 1 zákoníku práce dne 31. 10. 2023 žalované výpověď z pracovního poměru, tj. způsobem, který zákon v případě doručení písemnosti zaměstnancem nevylučuje. Dvouměsíční výpovědní doba počala běžet dle § 51 zákoníku práce dne 1. 11. 2023 a uplynula dne 31. 12. 2023, čímž došlo k rozvázání pracovního poměru [§ 48 odst. 1 písm. b) zákoníku práce].

28. Pracovní poměr nemohl skončit okamžitým zrušením pracovního poměru (ke dni 6. 12. 2023), jak v řízení namítala žalovaná, neboť již z tvrzení žalované je zřejmé, že takové okamžité zrušení dané žalovanou žalobkyni nebylo řádně doručeno ve smyslu § 334 a následujících zákoníku práce. Při doručování okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem zákon konkrétně upravuje způsoby, jak může být taková zásilka doručena. Není-li doručení učiněno některým z takto předepsaných způsobů upravených v § 334a zákoníku práce, nemá takový projev vůle sledované právní následky. Žalovaná tvrdila, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno prostřednictvím jejího jednatele vhozením do domovní schránky žalobkyně. Nejedná se tak o zákonem přípustný způsob doručení, a proto žalovanou zamýšlené právní následky takového jednání nemohly nastat (je bez významu, zda se nakonec okamžité zrušení pracovního poměru do dispoziční sféry žalobkyně dostalo či nikoliv). Nedůvodná je i námitka žalované, že jiné doručení nebylo možné z důvodu obstrukcí na straně žalobkyně. Zákoník práce umožňuje v takovém případě doručit zásilku prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Nevyzvedne-li si zaměstnanec zásilku v zákonem stanovené lhůtě, považuje se zásilka za doručenou posledním dnem této lhůty (§ 336 odst. 3 a 4 zákoníku práce). Žalovaná tak měla možnost, jak zásilku zákonným způsobem žalobkyni doručit.

29. Po dobu, kdy byla žalobkyně u žalované zaměstnána vzniklo jí právo na dovolenou v délce pěti týdnů v kalendářním roce ve smyslu § 211 a § 212 odst. 1 zákoníku práce za období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2023. Účastnice se totiž oproti zákonné délce 4 týdnů dohodly v pracovní smlouvě na delší výměře dovolené. Mezi účastnicemi nebylo sporu, že žalobkyně po dobru trvání pracovního poměru čerpala celkem 29 dní dovolené (tj. 232 hodin). Takto čerpaná dovolená byla uvedená v přehledu nepřítomnosti žalobkyně za roky 2021 až 2023. Ke dni 31. 12. 2023 zbývala žalobkyni nevyčerpaná dovolená v rozsahu 416 hodin. Žalovaná v řízení namítla, že žalobkyně vyčerpala veškerou dovolenou. Čerpání další dovolené v rozsahu přesahujícím vlastní evidenci žalované prokazovala SMS zprávami žalobkyně zaslanými jednateli žalované, v nichž žalobkyně v některých případech uvádí, že si v konkrétních dnech vezme dovolenou. Tyto SMS zprávy se však nijak nepromítly do evidence žalované.

30. V souvislosti s čerpáním dovolené je třeba zdůraznit, že to byla primárně žalovaná v postavení zaměstnavatele, která byla povinna žalobkyni dovolenou určit (§ 218 zákoníku práce). K čerpání dovolené má v zásadě dojít v kalendářním roce, v němž na ni vznikl nárok. Nebylo-li možné takto dovolenou vyčerpat, byla žalovaná povinna určit žalobkyni její čerpání nejpozději do konce následujícího kalendářního roku (§ 218 odst. 3 zákoníku práce). Není-li čerpání určeno ani do 30. 6. následujícího kalendářního roku, měla žalobkyně právo určit čerpání dovolené sama (§ 218 odst. 4 zákoníku práce). Takové čerpání dovolené by však musela žalobkyně oznámit žalované písemně a oznámení doručit žalované v souladu s § 337 zákoníku práce.

31. Určení čerpání dovolené zaměstnancem (oznámení o jejím čerpání) je totiž právním jednáním, neboť po dobu čerpání dovolené se mění práva a povinnosti smluvních stran pracovního poměru tak, že zaměstnanec není po tuto dobu povinen konat osobně práci pro zaměstnavatele podle jeho pokynů [§ 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Žalobkyně nemohla platně oznámit čerpání dovolené ve smyslu § 218 odst. 4 zákoníku práce SMS zprávami (jak v řízení namítala žalovaná), neboť takové zprávy nesplňují podmínky pro doručení písemnosti určené zaměstnavateli prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací stanovené v § 337 odst. 2, 4 a 5 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023 (veškeré SMS zprávy obsahující avizování čerpání dovolené byly zaslány do 30. 9. 2023), mj. uznávaný elektronický podpis zaměstnance a potvrzení převzetí písemnosti datovou zprávou zaměstnavatele podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem nebo zapečetěnou jeho uznávanou elektronickou pečetí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1209/2024).

32. Žalovaná tak nebyla oprávněna přihlížet k oznámení o čerpání dovolené žalobkyní učiněné prostřednictvím SMS zpráv, a to ani v případě, kdy takové SMS zprávy obsahovaly informace o avizování čerpání dovolené. Zcela jistě se za takové oznámení čerpání dovolené nemohly považovat SMS zprávy, v nichž žalobkyně sdělovala, že bude pracovat z domu, popř. navštíví lékaře apod. Z takových SMS zpráv ani nelze dovodit vůli žalobkyně oznámit čerpání dovolené. Pro žalovaný nárok tak bylo bez významu, zda žalobkyně ve vyjmenované dny řádně pracovala či nikoliv, neboť by to mohlo mít pouze vliv na závěr o neomluvených absencích žalobkyně a z toho případné nároky plynoucí pro žalovanou, což však nebylo předmětem tohoto řízení. Pro toto řízení by bylo pouze významné, pokud by žalovaná zákonem předvídaným způsobem nařídila žalobkyni dovolenou i v dalších dnech, než ve kterých byla dovolená čerpána a evidována, popř. pokud by žalobkyně zákonem předvídaným způsobem sama určila čerpání své dovolené, což se v daném případě nestalo. Pokud zcela chybělo právní jednání oznamující čerpání dovolené, nemohlo k platnému čerpání dovolené dojít.

33. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že je na žalované, aby evidovala pracovní dobu svých zaměstnanců (tj. i žalobkyně) a zajistila řádné vyčerpání dovolené. Pokud této své povinnosti nedostála a k řádnému vyčerpání dovolené nedošlo, je povinností žalované uhradit žalobkyni náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v souvislosti se skončením pracovního poměru ve výši průměrného výdělku (§ 222 odst. 2 a 3 ve spojení s § 351 a násl. zákoníku práce). Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení náhrady mzdy v žalované výši 83 811 Kč (416 hodin po 201,47 Kč). Žalovaná byla povinna náhradu mzdy vyplatit nejpozději do 31. 1. 2024 (§ 141 odst. 1 zákoníku práce). Jelikož tak žalovaná neučinila, je ode dne následujícího s úhradou této částky v prodlení. Žalobkyni proto vznikl i nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) od 1. 2. 2024 do zaplacení.

34. To, že nedošlo k řádnému vyčerpání dovolené, tak bylo způsobené žalovanou, nikoliv žalobkyní (vliv na tuto skutečnost nemohlo mít, že žalobkyně evidovala dovolenou svou i ostatních zaměstnanců nebo zda komunikovala s účetní žalované), a proto nelze uzavřít, že by na straně žalobkyně v souvislosti s čerpáním dovolené došlo k nepoctivému nebo protiprávnímu činu (§ 8 odst. 2 o. z.). Bylo na žalované, aby si vůči žalobkyni plnila své zákonné povinnosti. Pro rozhodnutí v této věci je rovněž bez významu, že bylo vůči žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry vůči žalované. I kdyby byla taková skutečnost prokázána a žalobkyně byla uznána vinnou, nemělo by to vliv na povinnost žalované splnit své zákonné povinnosti vůči žalobkyni. Spácháním trestného činu zpronevěry se žalovaná jako zaměstnavatel automaticky nezbavuje všech svých zákonných povinností vůči takovému zaměstnanci. Nebylo proto ani na místě řízení přerušit. Přiznání žalovaného nároku není v rozporu s dobrými mravy.

35. S ohledem na vše shora uvedené uzavřel odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že žalovaný nárok je po právu, a proto v souladu s § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Za správný shledal odvolací soud i výrok II. týkající se náhrady nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, a proto měla dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. V podrobnostech lze odkázat na správné vyčíslení v odůvodnění napadeného rozsudku. Namítala-li žalovaná neúčelnost podání ze dne 29. 5. 2025, pak žalobkyně podáním ze dne 18. 5. 2025 reagovala na prvotní tvrzení a argumenty vznesené žalovanou. Jelikož žalovaná následně své námitky konkretizovala a upřesnila, reagovala na to žalobkyně podáním ze dne 29. 5. 2025. Obě podání tak odvolací soud považoval za účelná.

36. O nákladech řízení před odvolacím soudem, které spočívaly v právním zastoupení, bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobkyně sestávaly z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 22. 8. 2025 a účast na jednání dne 9. 12. 2025) po 4 460 Kč [§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“)], z paušálních náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT) a z 21 % DPH v celkové výši 2 062,20 Kč. Žalovaná je povinna náhradu nákladů žalobkyni uhradit k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení