23 CO 229/2021-223

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobců: a) jméno příjmení , narozený dne datum b) jméno příjmení , narozená dne datum oba bytem adresa oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 117.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9.6.2021, č.j. 14 C 194/2020-100,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 17.921 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 1.7.2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ohledně požadavku žalobců na zaplacení dalších 99.079 Kč s příslušenstvím se rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. potvrzuje.

II. Každý z žalobců je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 15.686 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

III. Každý z žalobců je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 15.046,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud připustil změnu žaloby tak, aby byl žalovaný povinen zaplatit solidárně žalobcům 117.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 108.000 Kč za dobu od 1.7.2020 do 30.6.2020 a s týmž úrokem z prodlení z částky 117.000 Kč za dobu od 1.10.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); dále žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit solidárně žalobcům 117.000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 45.205 Kč rovným dílem do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.).

2. Z odůvodnění vyplývá, že okresní soud rozhodoval o návrhu žalobců, kterým se domáhali zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o výpůjčce ze dne 1.1.2017. Tvrdili, že žalovaný je vlastníkem domu [adresa] v [obec], který částečně užívají k provozování své živnosti v oboru masných výrobků. Smlouvou o výpůjčce bylo ujednáno, že žalobci mohou užívat i sklad obalového materiálu a budou mít přístup k uzávěru vody a vodoměru. Smlouvu sice uzavírali ještě s předchozími vlastníky domu, rodiči žalobce a) a žalovaného, ale práva a povinnosti z výpůjčky přešly na jejich právního nástupce – žalovaného. Ten znemožňuje žalobcům užívání skladu obalového materiálu a neumožňuje jim přístup k vodě a uzávěru vody přesto, že tuto jeho povinnost deklarovaly i soudy prvého a druhého stupně v předchozích sporech účastníků. Žalobcům tím vzniká újma nebo bezdůvodné obohacení ve výši 3.000 Kč měsíčně, kterou žalobci původně požadovali za období od 30.6.2017 do podání žaloby dne 30.6.2020 a následně jej rozšířili o další tři měsíce, tj. celkem na částku 117.000 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaný namítal nedůvodnost žaloby a tvrdil, že žalobcům nevznikla žádná majetková ztráta, ani bezdůvodné obohacení. Tvrdil, že sklad obalového materiálu sloužil pouze k ukládání soukromých věcí žalobců a přístup k němu není smlouvou o výpůjčce sjednán, stejně jako nebyl sjednán volný a neomezený přístup k uzávěru vody a k vodoměru. Místo něj byl sjednán pouze přístup, kterému nebrání uzamčení soukromých prostor domu, protože ten žalovaný, nebo jeho rodiče, na požádání umožní. Po provedeném dokazování dospěl soud prvého stupně ke skutkovému závěru, že sklad obalového materiálu je umístěný ze zadní strany domu, vede k němu cesta, která se za rohem domu zužuje a přímo do skladu nelze zajet autem. Při místním šetření byly ve skladu dvě palety a několik prázdných přepravek. Vodoměr se nachází v domě v kotelně, z ní vedou dveře ven do provozovny žalobce (zajištěné drátem zevnitř kotelny) a do obytných prostor domu. Na příjezdové cestě ke skladu někdy stojí automobil. Ten je u skladu odstaven přibližně jednou za 6 – 7 týdnů, vodoměr je uzavřen stále. Žalobci neužívali sklad od roku 2016, kdy došlo k jeho uzamčení, nyní jej užívají od právní moci rozsudku od 6.5.2020. Jiné prostory si kvůli znemožnění užívání skladu nenajímali, ale museli skladovat materiál v provozovně. Žalovaný žalobci a) nabízel přeložení vodoměru do jiné části domu, to žalobce a) neakceptoval, domáhá se dodržování sjednané smlouvy.

4. Mezi účastníky bylo ohledně užívání provozovny skladových prostor pro masné výrobky umístěné v domě [adresa] na ulici [ulice] v [obec] vedeno několik soudních sporů. Především šlo o spor o uložení povinnosti žalovanému umožnit žalobcům užívání nebytových prostor v řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. 6 C 146/2017. V něm byl vydán rozsudek dne 7.11.2019, č.j. 6 C 146/2017-315 (nabyl právní moci dne 16.6.2020), jímž bylo žalovanému uloženo umožnit a zajistit žalobcům plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním provozovny skladových prostor spočívající v přístupu k uzávěru vody a vodoměru a přístup do skladu obalového materiálu. Okresní soud uzavřel, že smlouva o výpůjčce existuje, nebyla platně vypovězena a žalovaný neumožňuje přístup k vodoměru a uzávěru vody, ani ke skladovým prostorům v bývalé garáži, které jsou předmětem výpůjčky. Tento rozsudek byl jako věcně správný potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dne 6.5.2020, č.j. 27 Co 29/2020-356, a dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem ČR dne 24.11.2020, usnesením č.j. 33 Cdo 2649/2020-397, odmítnuto. Následně byl nařízen výkon tohoto rozhodnutí usnesením okresního soudu ze dne 1.9.2020, č.j. [číslo jednací], proti němuž žalovaným (jako povinným) podané odvolání bylo usnesením krajského soudu odmítnuto.

5. Dále byl mezi účastníky veden spor před okresním soudem pod sp. zn. 10 C 318/2017 o uložení povinnosti žalobci a) zdržet se jednání, kterým by bránil užívání přístupové zpevněné cesty k domu [adresa] v [obec] a v tomto vzneseném požadavku okresní soud ve spojení s rozhodnutím krajského soudu vyhověl.

6. Při právním posouzení soud prvého stupně vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87 ze dne 18.11.1970, uveřejněného pod publikačním číslem 55/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vyložil, že škoda (jako kategorie občanského práva) se chápe jako újma, která nastala (se projevuje) v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy – nedochází-li k naturální restituci – napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz.

7. K tomu soud prvého stupně vyložil, že aby bylo možné rozhodnout o náhradě majetkové újmy (škody), je třeba tvrdit a prokazovat porušení zákona nebo smlouvy, vznik škody, příčinnou souvislost a popřípadě zavinění. Žalobci tvrdí a prokazují porušení smlouvy o výpůjčce, avšak již netvrdí, jaká škoda jim vznikla, tj. že by z jejich majetku něčeho ušlo v důsledku občasné nemožnosti sklad obalového materiálu užívat, stejně jako netvrdili ničeho ke škodě, která má vznikat neumožněním přístupu k vodoměru. Stejně vytýkal soud prvého stupně žalobcům, že netvrdili, v čem a jakým způsobem se žalovaný bezdůvodně obohatil, když jim bránil ve využívání skladu a kontrole vodoměru, protože v řízení netvrdili, že by žalobce pronajímal prostory někomu jinému a měl z toho zisk, případně, že by plným využíváním skladovacích prostor a kontrol vodoměru byl postižen na svém majetku natolik, že by proto bránil plnému využití práv žalobců, tedy že by nastala jiná skutečnost, která by mohla znamenat jeho bezdůvodné obohacení. Okresní soud neviděl ani prostor pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu žalobců, neboť žádný ze zákonných skutkových podstat (protiprávní zásah do přirozených práv člověka dle § 2956 o.z., poškození věci ze svévůle nebo škodolibosti § 2969 odst. 2 o.z., zásah do práv osob, které újmu /třeba i nevlastní/ důvodně pociťuje jako osobní neštěstí podle § 2971 o.z.), z níž vyplývá nárok na náhradu takové újmy, žalobci netvrdili.

8. Okresní soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že podle § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil žalobcům nahradit ve věci plně úspěšnému žalovanému jeho náklady řízení.

9. Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání. Namítali pochybení soudu prvého stupně, které spatřovali v tom, že se zabýval pouze obdobím a poměry mezi účastníky až poté, co žalovaný po rozhodnutí krajského soudu, č.j. 27 Co 29/2020-356, sklad obalového materiálu otevřel. Přitom v období od [datum] až do [datum] byl uzamčen zcela a následně byla blokována příjezdová cesta ke skladu, takže jej opět nebylo možné využívat. Tím byli žalobci vyloučeni z užívání skladu obalového materiálu i příjezdové cesty k němu, přitom každé takovéto zatížení cizí věci formou závazku je ocenitelné, a to včetně práva přístupu k vodoměru. Žalovaný se tak bezdůvodně obohatil protiprávním uzamčením a užíváním skladu a vyloučením žalobců z užívání cesty ke skladu a k přístupu k vodoměru, tj. z hodnot, které byly platně přenechány k užívání žalobcům. Protože žalovaný neplní exekuční titul, sice zpřístupnil sklad, ale neumožnil přístup k vodoměru a příjezd ke skladu obalového materiálu způsobem uloženým rozhodnutím soudu, došlo k pravomocnému nařízení exekuce. Žalovaný požádal o její zastavení a v návrhu uvedl, že přístup k vodoměru umožní na požádání. Návrh na zastavení exekuce byl pravomocně zamítnut. Ve věci bylo podáno dovolání. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvého stupně za účelem znaleckého zkoumání k výši bezdůvodného obohacení žalovaného, event. materiální újmy, s tím nechť si právní důvod jejich nároku posoudí odvolací soud sám, neboť není povinností žalobců vylíčený skutek právně posoudit.

10. Žalovaný k odvolání navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. Uvedl, že žalobci řádně netvrdili, že by na straně žalovaného došlo k jakémukoliv majetkovému prospěchu na jejich úkor, ani že na jejich straně došlo k úbytku majetku, v důsledku čehož by jim byla způsobena škoda. Není proto jakkoli patrné, z čeho žalobci dovozují své požadované finanční nároky. Postup žalobců v této věci považoval za jednání v rozporu s dobrými mravy, které nemůže požívat právní ochrany, neboť žalovaný vstup do skladu žalobcům umožňuje, spor je nadále veden o přístup k vodoměru, který jim je na požádání umožněn a navíc jim bylo nabízeno smírné řešení věci, přemístění uzávěrů vody na náklad žalovaného do části prostor, které užívají žalobci.

11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 112, § 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

12. Nejprve však převzal jako správná dosud učiněná skutková zjištění soudu prvého stupně, která odpovídají provedeným důkazům, a proto na ně odvolací soud z důvodu stručnosti odkazuje.

13. Žalobci mají pravdu v tom, že ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. je jejich povinností v žalobě vylíčit pro věc rozhodující skutečnosti, aby soud věděl o čem a na jakém základě, má rozhodnout a naopak není jejich povinností vylíčit právní charakteristiku skutku, to je úkolem soudu.

14. Tento názor odpovídá i ustálené rozhodovací praxi soudů, podle níž soud není vázán právním názorem účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013) a je tak na soudu, jak zjištěný skutkový stav posoudí po právní stránce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2021, sp. zn. 23 Cdo 515/2021).

15. Z uvedeného vyplývá, že vylíčení rozhodných skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce (srov. např. s citovaným rozhodnutím 22 Cdo 2237/2013).

16. Žalobci svůj nárok odůvodňují následující skutkovou situací. Žalovaný uzamkl příslušný sklad o výměře 9,24 m2 a neposkytl žalobcům klíče v období od [datum] do [datum]. Pouze za tento časový úsek je nárok požadován, kdy žalobci tvrdí, že uzamknutím skladu byli vyloučeni z užívání. Žalobci však potvrzují, že v uvedeném období neřešili situaci tím, že by si pro nutnost takového užívání skladu pronajali jiné skladové prostory.

17. Pokud jde o příjezdovou cestu, žalobci tvrdí, že co dva až tři dny na ní stojí vozidlo žalovaného. Výpověď žalobce před okresním soudem a sdělení, že se tak stává jednou za 6 až 7 týdnů nebylo správné, šlo o chybu. Žalobci souhlasí s tím, že pouze po části příjezdové cesty lze jet automobilem a poslední úsek ke skladu je nutné jít pěšky. Vzhledem k tomu, že žalobci nemají jistotu, že průjezd po cestě bude volný, je sklad pro ně prakticky nevyužitelný pro skladování přepravek. Proto svůj nárok vůči žalovanému konstruují jako kontinuální, nikoliv pro porušení v jednotlivých dnech.

18. Co se týká přístupu k vodoměru, žalobci tvrdí, je jim není umožněn setrvalý přístup k vodoměru. K tomu žalovaný tvrdí, že jim ho umožní na vyžádání. Žalobci potvrzují, že v rozhodném období nebylo žalobci žádáno o takový přístup.

19. Takto požadovaný nárok žalobci skutkově charakterizují jako újmu, kterou utrpěli pro nerespektování smlouvy o výpůjčce žalovaným, který jim neumožnil přístup do skladu, přístup k vodoměru a užívání cesty. Souhrnně tento nárok oceňují částkou 3.000 Kč měsíčně, skládající se z částky 2.000 Kč měsíčně za nemožnost užívat sklad, z částky 500 Kč měsíčně za neumožnění setrvalého přístupu k vodoměru a z částky 500 Kč měsíčně za znemožnění přístupu ke skladu obalových materiálů po přístupové cestě.

20. Vymezení těchto rozhodných skutečností žalobci zrekapitulovali i při jednání odvolacího soudu dne 18.2.2022.

21. Z hlediska právního posouzení odvolací soud vyhodnotil shora skutkově vymezené tři nároky žalobců takto.

22. Žalobci tvrdili, že uzamknutím skladu v době od 30.6.2017 do 6.5.2020 byli vyloučeni z užívání skaldu obalového materiálu, který má výměru 9,24 m2. Domáhali se újmy, která jim chováním žalovaného vznikla, a to přesto, že si jiné skladové prostory v uvedeném období nepronajali.

23. Takový nárok je obecně možný a připouští ho rozhodovací praxe soudů jako nárok z bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, na kolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod.), to vše v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, stavebního stavu, vybavení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.11.2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013). V rozsudku ze dne 19.11.2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, Nejvyšší soud v této souvislosti vyložil, že nabytí majetkové prostoru nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu přestavuje již samotné užívací právo. Proto bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, na kolik intenzivně ji skutečně využívá, v jakém rozsahu, časovém období apod.

24. S ohledem na toto právní hodnocení doplnil odvolací soud dokazování podle § 213 odst. 4 o.s.ř. o zjištění, jaké výše dosahovalo v letech 2017, 2018, 2019 a 2020 obvyklé nájemné malých skladovacích prostor o výměře okolo 10 m2 v daném místě – obci [obec].

25. Ze zprávy realitní kanceláře [název] [anonymizována tři slova] – pobočky v [obec] ze dne 25.2.2022 pak zjistil, že v letech 2017 – 2020 realitní kancelář v obci [obec] ani blízkém okolí pronájem skladovacích prostor nebo garáže o dané výměře nerealizovala. V okrese [obec] dosahovalo nájemné u skladovacích prostor průměrnou částku 55,1 Kč/m2 měsíčně. Nájemné garáží, které se plochou blížilo více skladu obalového materiálu, činilo v průměru v daném období (v okrese [obec]) 54,70 Kč/m2 měsíčně.

26. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne 2.3.2022 odvolací soud zjistil, že v předmětném období žádný pronájem skladovacích prostor v obci [obec] nerealizovali, nájemné odhadují ve výši 500 – 1.000 Kč/m2 ročně.

27. Po těchto zjištěních odvolací soud učinil dílčí skutkový závěr, že nájemné obvyklé v daném místě a časovém období od 30.6.2017 do 6.5.2020 bylo ve výši 55,10 Kč/m2 měsíčně. Je zřejmé, že [obec] nejsou tak velkou obcí, v níž by se často pronajímaly prostory odpovídající typem a velikostí skladu obalového materiálu, který využívají žalobci, avšak ze zprávy realitní kanceláře [název] [anonymizována tři slova]. – pobočky v [obec] lze vycházet při určení nájemného, neboť se jedná o etablovanou realitní kancelář zprostředkovávající nájmy v celém okrese [obec] a mající z toho důvodu na realitním trhu značné zkušenosti. To ostatně potvrzuje i odhad nájemného druhou realitní kanceláří [název], který se pohyboval v rozpětí od 41.70 Kč/m2 do 83,30 Kč/m2 měsíčně, tedy zcela v intencích odborného vyjádření realitní kanceláře [název] [anonymizována tři slova].

28. Za období od 30.6.2017 do 6.5.2020, tj. za 35,2 měsíce tak žalobcům vzniklo podle § 2991 o.z. bezdůvodné obohacení ve výši 17.921 Kč (35,2 x (55,10 Kč x 9,24 m2)), za které je žalovaný podle § 2999 odst.1 o.z. povinen poskytnout žalobcům peněžitou náhradu.

29. Jiný nárok žalobcům z důvodu uzamčení skladu obalového materiálu v rozhodném období a neumožnění jeho užívání nevyplývá. Ilustrativními v tomto ohledu mohou být závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 14.8.2008, sp. zn. 25 Cdo 3184/2007, v němž dovolací soud posuzoval nárok žalobkyně domáhající se zaplacení částky 48.000 Kč jako náhrady škody způsobené tím, že žalované oplotili pozemek sloužící jako příjezdová cesta k chatě žalobkyně a znemožnili jí tak přístup do chaty a její užívání k rekreaci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyložil, že omezením či vyloučením z užívání věci jejímu vlastníku bez dalšího škoda nevzniká; škoda mu vznikne teprve tehdy, jestliže se jeho majetek vlivem takového omezení zmenší, resp. nezvětší tam, kde to lze očekávat. Škoda však vlastníku nevznikne, pokud omezení v užívání věci strpí, aniž by si obstaral k užívání věc náhradní. Újma spočívající v dané věci ve ztrátě možnosti užívat předmětnou nemovitost nemůže být skutečnou škodou, jelikož žalobkyně v předmětném období nevynaložila žádné náklady na pronájem srovnatelné (náhradní) nemovitosti, a tudíž nedošlo ke zmenšení jejího majetku. Přitom za skutečnou škodu nelze považovat žalobkyní tvrzení náklady, jež by (hypoteticky) vynaložila na pronájem srovnatelné nemovitosti, aniž tyto náklady vynaložila ve skutečnosti. Její majetek se o takto vynaložené náklady nesnížil. Újma, kterou žalobkyně (subjektivně) pociťuje z důvodu nemožnosti užívat po určitou dobu předmětnou nemovitost, není ani ušlým ziskem. Nelze souhlasit s názorem, že ušlý zisk („ v širším slova smyslu“) jí vznikl již tím, že jí bylo zabráněno nemovitosti užívat pro své potřeby. Ušlý zisk v tomto případě nevznikne, jelikož nelze důvodné očekávat, že by se - nebýt události, která žalobkyni zabránila nemovitost užívat – její majetkový stav při pravidelném běhu věcí (tj. pokud by jí nebyl žalovanými znemožněn přístup k nemovitosti) zvětšil. Rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 2387/98, na nějž žalobkyně v této souvislosti poukazuje, je přitom řešena právě odlišná situace, v níž se poškozený domáhal náhrady škody jako ušlého zisku (nájemného) z uzavřené nájemní smlouvy, které mu z důvodu nemožnosti nájemce užívat pronajaté nemovitosti, nebylo uhrazeno.

30. Z hlediska posouzení tvrzení žalobců v dané věci je pro účely posouzení, zda jim nevznikl nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, třeba připomenout, že sami žalobci potvrdili, že nebylo nutné řešit situaci uzamčeného skladu pronájmem jiných skladových prostor. Jejich majetkový stav by se tak při neuzamčení skladu obalového materiálu nezvětšil.

31. Dalším vneseným nárokem byla náhrada za újmu představovanou znemožněním přístupu žalobců k vodoměru. Sami žalobci ale tvrdili, že v rozhodném období žalovaného o přístup k vodoměru nežádali. U posledního nároku na znemožnění přístupu po cestě ke skladu obalového materiálu (parkováním žalovaného nebo jeho rodiči) žalobci vznik konkrétní škody (tj. v určité výši) za to, že se v určitý okamžik nemohli dostat autem až ke skladu obalového materiálu, netvrdili. Navíc uváděli, že na této cestě žalovaný parkuje stabilně a vždy vůz odklidí.

32. Za těchto skutkových okolností je třeba posoudit nárok podle § 2913 odst. 1 o.z., podle něhož poruší-li strana povinnost ze smlouvy, hradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

33. Z citovaného zákonného ustanovení o náhradě škody za porušení smluvní povinnosti vyplývá, že předpokladem pro vznik nároku na náhradu škody je vznik škody. Ta však žalobcům v případě znemožnění přístupu k vodoměru nevznikla, jak bylo shora uvedeno, žalobci ani nepožádali v rozhodném období o umožnění přístupu k vodoměru.

34. Obdobné platí i pro třetí vznesený nárok na nahrazení újmy za znemožnění přístupu po cestě ke skladu obalového materiálu. V tomto případě žalobci nebyl vznik konkrétní škody za znemožnění užívání cesty tvrzen.

35. Jinými slovy řečeno, nesplnění smluvní povinnosti nebo nerespektování soudního rozhodnutí může být předpokladem pro vznik nároku na náhradu materiální újmy, avšak jeho dalším předpokladem je vznik konkrétní škody. Její vznik však žalobci v případě znemožnění přístupu k vodoměru a znemožnění užívání přístupové cesty ke skladu obalového materiálu neprokázali, a proto lze uzavřít, že nárok na náhradu škody v obou těchto dílčích tvrzených nárocích neprokázali.

36. Z hlediska náhrady nemajetkové újmy žalobci vymezili skutkové okolnosti tak, že z nich nevyplývá vznik jakéhokoli druhu nemajetkové újmy, kterou lze vyčíslit v penězích. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění soudu prvého stupně, které vysvětluje, že po skutkové stránce žalobci netvrdili žádné okolnosti, z kterých by vyplýval vznik nároku na některý z typů zákonem předvídané nemajetkové újmy.

37. K docílení kýženého stavu žalobců, tj. že žalovaný bude plnit závazky vyplývající pro něj ze smlouvy o výpůjčce z 1.1.2017, slouží institut výkonu rozhodnutí (exekuce). Žalobci se domohli v nalézacím řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí tzv. podkladového rozhodnutí, podle něhož je žalovaný povinen umožnit a zajistit žalobcům plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním provozovny skladových prostor pro masné výrobky umístěné v domě [adresa] na ulici [ulice] v [obec] podle smlouvy o výpůjčce ze dne 1.1.2017 spočívající v umožnění přístupu k uzávěru vody a vodoměru a přístupu do skladu obalového materiálu (rozsudek okresního soudu ze dne 7. 11. 2019, č.j. 6 C 146/2017-315, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 5. 2020, č. j. 27 Co 29/2020-356, proti němuž podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2020, č.j. 33 Cdo 2649/2020-397, odmítnuto), z něhož vyplývající povinnosti žalovaného lze vymoci ve vykonávacím (exekučním) řízení. To ostatně také žalobci činí. K jejich návrhu pro vymožení jiné povinnosti ukládáním pokut ze dne 22.6.2020 Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 1.9.2020, č.j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29.10.2020, č.j. 23 Co 301/2020-132, byl ke splnění povinnosti z rozsudku okresního soudu č.j. 6 C 146/2017-315 nařízen výkon rozhodnutí, kterým byla žalovanému (jako povinnému) uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a tento výkon rozhodnutí stále běží. Jinými slovy za znemožnění přístupu k uzávěru vody, vodoměru a do skladu obalového materiálu, nenáleží žalobcům žádná náhrada, mohou se domoci (a také tak činí) sjednání nápravy výkonem rozhodnutí.

38. Žalovaný byl k zaplacení své povinnosti vyzván žalobci prostřednictvím jejich advokáta dne 16.6.2020 s poskytnutou lhůtou 10 dnů k plnění (č.l. 5 spisu). Od 27.6.2020 byl žalovaný s plněním své povinnosti v prodlení a od této doby mu svědčí nárok podle § 1970 o.z. na zaplacení úroku z prodlení ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobci požadovali přiznání úroku z prodlení od 1.7.2020 Ani odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal důvody pro prodloužení zákonné lhůty k plnění ve smyslu § 160 odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.

39. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 17.921 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 1.7.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Současně ale ohledně požadavku na zaplacení dalších 99.079 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II., jako věcně správný, potvrdil.

40. Protože odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. i o nákladech řízení u soudu prvého stupně. Postupoval při tom podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když pro postup podle § 142 odst. 3, podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, neviděl prostor. Výše nároku žalobců vychází z cen nájmů (tj. výše obvyklého nájemného v daném místě a čase) obdobných prostor, jako je sklad obalového materiálu, a při jejím určení tak nešlo o úvahu soudu ve smyslu § 136 o.s.ř. Podle zásad pro určení úspěchu účastníků v řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud určil, že žalovaný byl v řízení úspěšný z 69,4 % (od úspěchu žalovaného 84,7 % bylo třeba odečíst úspěch žalobců 15,3 %). Celkové náklady prvostupňového řízení žalovaného ve výši 45.205 Kč přehledně a v souladu s vyhláškou č. 177/1196 Sb., advokátním tarifem (dále také jen AT), vyčíslil soud prvého stupně, na jehož odůvodnění a vyčíslení odvolací soud zcela odkazuje. 69,4 % z těchto nákladů žalovaného představuje částku 31.372 Kč. Tu jsou pak žalobci, každý jednou polovinou ve výši 15.686 Kč, povinni žalovanému nahradit v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho advokáta (§ 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř., § 149 odst. 1 o.s.ř.).

41. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodováno podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a procesně úspěšnějšímu žalovanému přiznal právo na náhradu 69,4 % jeho nákladů řízení spočívajících v nákladech na zastoupení advokátem, tj. odměně advokáta 6 x 5.420 Kč /byť měl žalovaný v odvolacím řízení nárok na odměnu z tarifní hodnoty 117.000 Kč, výslovně ji požadoval z částky za řízení před soudem prvního stupně 108.000 Kč (dle § 7 bod 5 AT), paušální náhrady hotových výdajů 6 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT), cestovného v celkové výši 916,34 Kč z [obec] do [obec] a zpět (za 3 cesty k jednání soudu při vzdálenosti 46 km tam a zpět a sazbě základní náhrady a ceně pohonných hmot dle § 1, § 4 vyhlášky č. 589/2020 Sb. v případě cesty k odvolacímu soudu v roce 2021 a podle § 1, § 4 vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 116/2022 Sb. pro cesty k odvolacímu soudu v roce 2022), náhradou za promeškaný čas 6 x 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 AT) a daní z přidané hodnoty ve výši 7.525,63 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Z celkových nákladů odvolacího řízení ve výši 43.362 Kč jsou žalobci povinni nahradit žalovanému v rozsahu jeho úspěšnosti každý z žalobců 15.046,50 Kč (celkem 30.093 Kč) k rukám advokáta žalovaného v zákonné třídenní lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.).