23 Co 235/2023 - 205

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Marie Jelínkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozena [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0]: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozen [Datum narození zainteresované osoby 1/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 815 217 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 C 40/2022 - 130, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 10,75% úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 C 40/2022 – 130, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 10,75 % úrokem ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení a z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Výrokem III. rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období od [datum] do [datum], když žalovaný s žalobkyní ukončil ke dni [datum] neplatně pracovní poměr, žalobkyně žalovanému oznámila dopisem odeslaným dne [datum], že trvá na dalším zaměstnání. Za uvedenou dobu nebyla žalobkyni poskytnuta náhrada mzdy. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně je důvodný pouze zčásti, když pravomocným rozhodnutím soudu bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně ze dne [datum] je neplatné a žalobkyně písemně sdělila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání v souladu s pracovní smlouvou. I když pracovní poměr žalobkyně nebyl žalovaným ukončen, za stavu, kdy žalovaný ke dni [datum] ukončil provoz provozovny, která byla v pracovní smlouvě sjednána jako místo výkonu práce žalobkyně a dne [datum] ukončil živnostenské podnikání, nebyla splněna podstatná podmínka, že zaměstnavatel může práci objektivně přidělovat. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyni náleží náhrada mzdy za dobu odpovídající výpovědní době a odstupné. Vycházel z ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce, dle kterého v případě zániku zaměstnavatele je dán výpovědní důvod a zaměstnanci náleží mzda, případně náhrada mzdy, pokud mu nebyla přidělována práce za období odpovídající výpovědní době dvou měsíců dle § 51 odst. 1 zákoníku práce. Uzavřel, že žalobkyně má dále nárok na odstupné ve výši podle délky trvání pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele, tj. v daném případě ve výši dvojnásobku průměrného výdělku žalobkyně, když vzal za prokázané, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trval od [datum] do [datum], tj. 1,5 roku. Soud prvního stupně vyšel z průměrného výdělku za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2019, kdy hodinový výdělek činil [částka]. Při takto stanovené výši hrubého hodinového výdělku má dle závěru soudu prvního stupně žalobkyně nárok na náhradu mzdy za měsíc říjen 2019 (při počtu 176 hodin) ve výši [částka] a za měsíc listopad 2019 (při počtu 168 pracovních hodin) ve výši [částka]. Celková výše odstupného představuje dva průměrné měsíční výdělky po [částka], tedy celkem [částka]. Zákonný úrok z prodlení z této částky byl soudem prvního stupně přiznán dle návrhu žalobkyně, tj. od [datum]. Ve zbylém rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 150 o. s. ř., kdy ve větší míře úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení s přihlédnutím k okolnostem případu, kdy žalovaný byl primárně tím, kdo s žalobkyní rozvázal neplatně pracovní poměr, a tedy dané řízení vyvolal a dále bylo přihlédnuto k poměrům žalobkyně, u které došlo ke zhoršení zdravotního stavu a přiznání invalidity druhého stupně.

2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 30. 9. 2019, tj. ke dni ukončení provozu provozovny žalovaným. Poukazovala na zákonnou úpravu, kdy pracovní poměr může zaniknout omezeným množstvím způsobů definovaných zákonem práce a doktrínou, ať již jde o dvoustranná či jednostranná právní jednání, tedy výpověď, dohodu o skončení pracovního poměru, okamžité zrušení pracovního poměru či zrušení pracovního poměru ve zkušební době, případně na základě určité právní skutečnosti, jakou je smrt zaměstnance a v některých případech smrt zaměstnavatele (pokud závazky nepřecházejí na právní nástupce) či rozhodnutím orgánu veřejné moci. V daném případě však nenastala žádná z takových skutečností. Za tohoto stavu tedy nedošlo k platnému skončení pracovního poměru žalobkyně. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že podstatnou podmínkou pro trvání pracovního poměru je i skutečnost, že zaměstnavatel může objektivně práci přidělovat, když takový závěr není ničím podložen. V daném případě stav nastal pouze vlastním přičiněním žalovaného, který rozhodl o ukončení provozu a zrušení živnosti s vědomím, že pracovní poměr žalobkyně trvá a ona trvá na dalším zaměstnávání. Navrhla, aby odvolací soud i ve zbylém rozsahu žalobě vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil.

3. Žalovaný podal odvolání proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, kdy nesouhlasil s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. soudem prvního stupně, neboť se jedná o výjimečný postup. Poukazoval na to, že žalobkyně nevyužila postup ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. a nepožádala o ustanovení zástupce z řad advokátů a je tedy schopna nést náklady řízení. Soudu prvního stupně vytýkal, že přihlédl jen k neplatnému rozvázání pracovního poměru s žalobkyní, ale nevzal v úvahu postoj žalobkyně v řízení, kdy žalovaný již v průběhu řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru nabízel smírné řešení, a to skončení pracovního poměru dohodou s přiměřenou finanční náhradou (až do výše [částka]), což žalobkyně odmítla a naopak uplatňovala nepřiměřené finanční nároky. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku III. změnil a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně s tím, že by souhlasil s plněním ve splátkách.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve vyhovujícím výroku I. a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci.

5. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Žalobkyně byla u žalovaného zaměstnaná na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], ve znění dodatku ze dne [datum] na pozici číšník, barman s místem výkonu práce restaurace [adresa], [adresa] nad [právnická osoba]. Mzda byla sjednána ve výši [částka] měsíčně, představující fixní složku a dále variabilní složka mzdy, která nebyla specifikována. Splatnost mzdy byla v pracovní smlouvě sjednána patnáctého dne měsíce následujícího po měsíci, za který mzda náleží. Žalovaný ke dni [datum] zrušil s žalobkyní okamžitě pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne [datum], č. j. [spisová značka], změněným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovaným dopisem ze dne [datum] je neplatné. Dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka], odmítnuto. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] odeslaným prostřednictvím České pošty s. p. dne [datum] sdělila žalovanému, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnání. Žalovanému zaniklo živnostenské oprávnění dne [datum], provoz na provozovně na adrese [adresa], [adresa] nad [právnická osoba], byl ukončen dne [datum]. Žalobkyni byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] přiznán invalidní důchod ve výši [částka] pro invaliditu prvního stupně od [datum], počínaje dnem [datum] byl změněn na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Českou správou sociálního zabezpečení bylo posledním evidovaným zaměstnáním žalobkyně pracovní poměr u žalovaného od [datum] do [datum]. V období od [datum] do [datum] nepobírala žalobkyně od České správy sociálního zabezpečení žádné dávky nemocenského pojištění. V době od [datum] do [datum] byla žalobkyně vedena jako uchazečka o zaměstnání, bez přiznání podpory v nezaměstnanosti.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil.

7. Odvolací soud však neshledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, pokud uzavřel, že žalobkyni v daném případě nevznikl nárok na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 (soudem prvního stupně chybně uvedeno § 67) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ani ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, neboť v důsledku postupu žalovaného, který ukončil provoz provozovny sjednané jako místo výkonu práce žalobkyně, ukončil živnostenské podnikání, a tedy jako zaměstnavatel zanikl, zanikl též pracovní poměr žalobkyně u žalovaného.

8. Způsoby skončení pracovního poměru upravuje ustanovení § 48 zákoníku práce tak, že pracovní poměr může být rozvázán jen dohodou (a), výpovědí (b), okamžitým zrušením (c) a zrušením ve zkušební době (d). Pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby (odst. 2) a pracovní poměr zaniká rovněž smrtí zaměstnance (odst. 4). Zánik pracovního poměru v případě smrti zaměstnavatele, který je fyzickou osobou upravuje ustanovení § 342 odst. 1 zákoníku práce. V daném případě však žádným z uvedených způsobů pracovní poměr žalobkyně ukončen nebyl. I když žalovaný ukončil provoz na provozovně sjednané v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce žalobkyně a následně požádal o ukončení živnostenského oprávnění (s vědomím, že probíhá soudní řízení o neplatnost skončení pracovního poměru s žalobkyní), jedná se o důvody, pro které může zaměstnavatel ukončit pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. a) zákoníku práce, není však dána zákonná úprava automatického zániku pracovního poměru. Žalovaný výpověď žalobkyni z pracovního poměru z tohoto důvodu (ani z jiného) nedal, a to ani poté, kdy bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že předchozí skončení pracovního poměru (jeho okamžitým zrušením) je neplatné. Za tohoto stavu tedy odvolací soud uzavřel, že žalobkyni za stavu, kdy pravomocným rozhodnutím soudu bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného jako zaměstnavatele je neplatné a žalobkyně žalovanému sdělila písemně, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, náleží žalobkyni náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, a to ode dne oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání až do pravomocného skončení řízení ve věci určení o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

9. Shora uvedené ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce upravuje nárok zaměstnance z neplatného rozvázání pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy se zaměstnavatelem sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává, a v němž panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude pokračovat. Žalobkyně žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání písemným podáním, které odeslala prostřednictvím České pošty s. p. dne 25. 10. 2019. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni náleží nárok na náhradu mzdy od 28. 10. 2019, tedy třetího dne po odeslání oznámení, kdy se v souladu s takto určenou lhůtou přepravním řádem České pošty s. p., oznámení dostalo do sféry adresáta, tedy žalovaného. Náhrada mzdy žalobkyni náleží do 23. 6. 2021, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobkyní. Za uvedené období náleží žalobkyni náhrada mzdy v celkové výši [částka], při průměrném výdělku ve výši [částka] (vycházející z rozhodného období, tedy třetího kalendářního čtvrtletí roku 2019). V tomto rozsahu je však soud vázán návrhem žalobkyně, která za uvedené období požadovala náhradu mzdy ve výši [částka]. S přihlédnutím k již soudem prvního stupně pravomocně přiznané částce ve výši [částka], a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni náleží náhrada mzdy za uvedené období ve výši dalších [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 12. 2021 do zaplacení.

10. Vzhledem k tomu, že žalovaný, jako zaměstnavatel, žalobkyni nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy ani v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, tj. od 24. 6. 2021, má žalobkyně právo na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce, dle kterého nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby. Žalobkyně požadovala náhradu mzdy do 31. 7. 2022. Odvolací soud však nárok žalobkyně shledal důvodný pouze do 25. 5. 2022. V důsledku přiznání vyššího stupně invalidity žalobkyni od 26. 5. 022 bylo na ní, aby prokázala, že byla připravena vykonávat práci v plném rozsahu dle pracovní smlouvy i při takto změněném zdravotním stavu. Žalobkyně však tuto skutečnost neprokázala. Vzhledem k tomu, že v rozhodném období pro přiznání tohoto nároku žalobkyně neodpracovala alespoň 21 dnů, je třeba v souladu s ustanovením § 355 odst. 1, 2 zákoníku práce vycházet z výdělku pravděpodobného. Odvolací soud určil pravděpodobný výdělek ve výši shodné jako průměrný výdělek žalobkyně za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2019 (a tedy poslední kalendářní čtvrtletí, ve kterém žalobkyně v plném rozsahu vykonávala práci dle pracovní smlouvy), neboť lze usuzovat na to, že takového výdělku by v souladu s ujednáním o výši mzdy v pracovní smlouvě zřejmě žalobkyně dosáhla i v uvedeném období. Odvolací soud tedy vychází z výše pravděpodobného výdělku žalobkyně [částka] měsíčně. Při takto stanovené výši pravděpodobného výdělku tedy žalobkyni náleží náhrada mzdy za dobu od 24. 6. 2021 do[Anonymizováno]25. 5. 2022 ve výši [částka]. V tomto rozsahu byl nárok žalobkyni přiznán, a to včetně zákonného úroku z prodlení, z náhrady mzdy za jednotlivé kalendářní měsíce uvedeného období v souladu se sjednanou splatností mzdy do patnáctého dne následujícího kalendářního měsíce po vykonání práce.

11. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, který požadoval snížení náhrady mzdy, odůvodněnou tím, že žalobkyně pobírala invalidní důchod a dále u ní dle žalovaného existovaly všechny podmínky pro to, aby se zapojila do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších. Podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance) nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení náhrady mzdy podle shora uvedeného ustanovení zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel splnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost. Vzhledem k tomu, že soud smí snížit náhradu mzdy na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením § 69 odst. 1 zákoníku práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní. Nejde tedy jen o teoretickou možnost zapojení se do práce, ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil, nebo že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil.

12. Žalobkyni, jak bylo shora uvedeno, vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 28. 10. 2019 do 23. 6. 2021, a tedy pouze v tomto období by soud k návrhu žalovaného mohl náhradu mzdy žalobkyni snížit, a to konkrétně za dobu přesahující 6 měsíců, tj. od 29. 4. 2020 do 23. 6. 2021, když v dalším období, za které byl odvolacím soudem žalobkyni nárok na náhradu mzdy přiznán (tj.[Anonymizováno]od 24. 6. 2021 do [datum]), se nejedná o nárok na podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, ale podle § 208 zákoníku práce, kdy již nelze náhradu mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce snížit. V daném případě žalovaný setrval pouze u obecného tvrzení, že v uvedeném období (tj. od 29. 4. 2020 do 23. 6. 2021) se žalobkyně mohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných podmínek. Žádné konkrétní okolnosti, tedy konkrétního zaměstnavatele, pracovní pozici i mzdové podmínky však neuvedl. Za tohoto stavu tedy odvolací soud ke snížení náhrady mzdy v uvedeném období nepřistoupil. Tyto důvody neshledal ani pro žalovaným tvrzené zdravotní omezení žalobkyně v souvislosti s přiznaným invalidním důchodem, když za uvedené období nedošlo u žalobkyně ke změně rozsahu poklesu způsobilosti k výkonu práce, než jaký byl v době, když žalobkyně s žalovaným pracovní poměr uzavírala.

13. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. podle § 220 odst. 1 a písm. a) o. s. ř. změnil a žalobkyni přiznal nárok na náhradu mzdy v dalším rozsahu, a to ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení tak, jak je ve výroku I. specifikován. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán důvodný nárok na náhradu mzdy za dobu od 26. 5. 2022 do 31. 7. 2022 a dále vzhledem k odlišně odvolacím soudem stanovené výši pravděpodobného výdělku ([částka] na rozdíl od žalobkyní požadované částky [částka]), byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části zamítavého výroku II. (tj. do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení) jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně byla před soudem prvního stupně úspěšná pouze částečně, a to v rozsahu 86 %. Má proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 72 %. Žalobkyni vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku a dále náklady na právním zastoupení. Jedná se tedy v obecné rovině o účelně vynaložené náklady. Náklady právního zastoupení sestávají v daném případě z odměny za příslušný počet úkonů právní služby, náhrady hotových výdajů v paušální výši, náhrady za promeškaný čas, náhrady cestovného a daně z přidané hodnoty. Výše odměny advokáta za poskytování právních služeb je upravena vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem. V daném případě je tarifní hodnota, ze které je stanovena sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby určena ustanovením § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy výší požadovaného peněžitého plnění v době započetí úkonu, kterého se právní služba týká. Zástupce žalobkyně vykonal v řízení před soudem prvního stupně deset úkonů právní služby, z toho tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, kvalifikovaná předžalobní výzva a žaloba) v době, kdy předmětem řízení byla částka [částka]. Za každý z těchto úkonů právní služby tedy zástupci žalobkyně náleží odměna ve výši [částka] podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6. advokátního tarifu. Dalších sedm úkonů právní služby (účast zástupce žalobkyně u tří jednání soudu prvního stupně a čtyři písemná vyjádření ve věci samé) vykonal zástupce žalobkyně v době, kdy po rozšíření žaloby byla předmětem řízení částka [částka], a výše odměny za každý z uvedených úkonů právní služby tedy činí [částka]. Zástupci žalobkyně náleží dále náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ke každému z uvedených deseti úkonů právní služby po [částka]. Zástupce žalobkyně dále účtoval náhradu nákladů souvisejících s jeho cestami ze sídla jeho kanceláře v Brně k soudu prvního stupně a zpět, konkrétně cestovné k třem jednáním (3 x 206,7 km), osobním automobilem značky BMW, registrační značka [SPZ] v celkové výši [částka], z čehož náklady na pohonné hmoty (BA 95) činí [částka] a amortizace automobilu [částka]. Dále požadoval náhradu za ztrátu času při třech cestách k jednání soudu prvního stupně ze sídla advokátní kanceláře a zpět vždy za dobu dvou hodin a osmi minut každé jednosměrné cesty, tj. za pět započatých půlhodin pro každou z takto vykonaných cest v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu. Odvolací soud nepovažuje náklady související s cestami zástupcem žalobkyně ze sídla kanceláře v Brně k soudu prvního stupně a zpět za zcela účelně vynaložené. Účastníku soudního řízení nelze upřít právo na volbu právního zástupce dle vlastního uvážení, avšak volba zástupce se sídlem ve vzdálenějším regionu za situace, kdy v okruhu cca 60 km od bydliště žalobkyně (tedy v okruhu představujícího přibližně rozsah Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu pro okresní soudy Středočeského kraje) působí tisíce advokátů nejrůznějších specializací, přičemž v daném případě v řízení nešlo o právní problematiku vyžadující zvláštní specializaci, které by se věnovalo jen málo advokátních kanceláří, představuje navýšení cestovních nákladů na položku, kterou nelze odůvodněně přenášet na protistranu, byť v řízení neúspěšnou (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Odvolací soud proto přiznal náhradu cestovného (při shodné zástupcem žalobkyně uvedené spotřebě použitého motorového vozidla, výši náhrady i ceně pohonných hmot) za 120 km jako zpáteční cesty, ve všech třech případech účasti zástupce žalobkyně na jednání soudu prvního stupně, tedy cestovné ve výši [částka] v souvislosti s jednáním soudu prvního stupně dne 10. 11. 2022 (průměrná spotřeba 10,7 l/100 km, cena pohonných hmot [částka]/litr, sazba základní náhrady [částka]/km) a cestovné ve výši [částka] v souvislosti s jednáním dne 10. 1. 2023 a 11. 5. 2023 (průměrná spotřeba 10,7 l/100 km, cena pohonných hmot [částka]/litr, sazba základní náhrady [částka]/km), tedy cestovné v celkové výši [částka]. Ze shodného důvodu byla přiznána náhrada za promeškaný čas v nižším rozsahu, a to celkem za 18 půlhodin (pro každou z šesti jednosměrných cest, tedy tři započaté půlhodiny) ve výši [částka]. Zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, proto k nákladům řízení náleží náhrada za 21 % DPH z odměny, režijních paušálů, cestovného a náhrady za promeškaný čas, a to v celkové výši [částka] (po zaokrouhlení). Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně tedy činí (včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]) [částka]. Žalobkyně má právo na náhradu 72 % z takto vzniklých nákladů, tedy ve výši [částka].

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení, jehož předmětem byla částka [částka], byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 84 %, a má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 68 %. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši [částka] a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení v odvolacím řízení představuje odměna za pět úkonů právní služby (účast zástupce žalobkyně u tří jednání odvolacího soudu, písemné odvolání a dále písemné vyjádření ze dne 30. 1. 2024) po [částka] podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6. advokátního tarifu, když tarifní hodnotou byla částka [částka], která byla předmětem odvolacího řízení. Zástupci žalobkyně náleží dále paušální náhrada po [částka] k uvedeným 5 úkonům právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a náklady cestovného. Náklady cestovného v zástupcem žalobkyně požadované výši nebyly odvolacím soudem shledány jako účelně vynaložené náklady (ze stejného důvodu, jak bylo uvedeno shora v případě cestovného v řízení před soudem prvního stupně), včetně požadované výše náhrady za promeškaný čas. Odvolací soud i v případě nákladů odvolacího řízení vycházel z délky ujetých kilometrů ke každému z jednání odvolacího soudu 120 km jako zpáteční cesty. Cestovné v souvislosti s jednáním odvolacího soudu dne 5. 12. 2023 tedy činí [částka] (průměrná spotřeba 10,7 l/100 km, cena pohonných hmot [částka]/litr, sazba základní náhrady [částka]/km). V souvislosti s účastí zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu dne 16. 1. 2024 a 27. 2. 2024 činí cestovné vždy [částka] (průměrná spotřeba 10,7 l/100 km, cena pohonných hmot [částka]/litr, sazba základní náhrady [částka]/km). Celková výše cestovného v odvolacím řízení tedy činí [částka]. Zástupci žalobkyně byla dále přiznána náhrada za promeškaný čas po [částka] za celkem [hodnota] započatých půlhodin (v souvislosti s každou z jednosměrných cest za tři započaté půlhodiny) v celkové výši [částka] a 21 % DPH ve výši [částka]. Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení, včetně zaplaceného soudního poplatku, činí [částka] a 68 % představuje [částka]. Odvolacím soudem nebyl jako účelný náklad shledáno písemné podání zástupce žalobkyně ze dne 26. 2. 2024, jehož obsahem byla pouze reakce na důkazní návrhy žalované. Nejednalo se tedy o podání ve věci samé ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu.

16. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů a místo plnění v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně, který je advokátem.

Poučení