23 Co 25/2022- 130

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. a JUDr. Renaty Hertlové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 205/2020-89, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 3. 11. [číslo] soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu soukromí zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž (správně„ k němuž“ – pozn. odvolacího soudu) došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok I.). Dále soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II.). Žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce žalobou ze dne [datum] domáhal omluvy a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování oznámení o příjmech a závazcích, která byl žalobce povinen podávat v postavení veřejného funkcionáře - uvolněného starosty obce Kamýk nad Vltavou - podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZStřZ“). Plošným zveřejňováním oznámení, jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní, došlo k zásahu do soukromí žalobce. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobce stát, za nějž jedná příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti jako správce centrálního registru oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ).

3. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok na nemajetkovou újmu z důvodů popsaných v žalobním návrhu ve výši [částka]. Žalovaná žádost žalobce projednala dne [datum], přičemž nesprávný úřední postup neshledala s argumentem, že Ministerstvo spravedlnosti ČR je podle zásady legality státní moci, jako orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat.

4. Dále mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobce ve funkci uvolněného starosty obce Kamýk nad Vltavou podával oznámení podle ZStřZ a žalovaná je zveřejňovala v Centrálním registru oznámení. Po podání průběžného oznámení za rok 2019 s termínem podání do [datum], žalobce v září 2020 vyzval správce registru oznámení - Ministerstvo spravedlnosti ČR - aby stát ukončil plošné zveřejňování údajů o jeho majetku. Žalobcem podané oznámení bylo i po [datum] zveřejněno bez jakéhokoli omezení až do [datum].

5. Soud I. stupně učinil závěr o skutkovém stavu na podkladu nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů blíže specifikovaných pod body [číslo] odůvodnění rozsudku.

6. Posouzení nároku podle právní úpravy ochrany osobnosti soud I. stupně vyloučil. Nárok posoudil jako náhradu újmy způsobené žalobci při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdšZ“). Spornou otázku, zda se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, kterým bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1. písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona [číslo] vyřešil soud I. stupně následovně: Nárok uplatněný žalobcem se opírá o skutečnost, že ačkoli státní orgány postupovaly při plošném zveřejňování oznámení v souladu se zákonem, nebylo to v souladu s ústavním pořádkem. Pokud stát postupoval v souladu se zákonem, o nesprávný úřední postup se nejedná, zejména za situace, kdy tak postupoval po omezenou dobu, na kterou byla odložena účinnost derogačního nálezu Ústavního soudu.

7. Právní posouzení nároku soud I. stupně opřel o OdšZ, zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu a o odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který dotčenou právní úpravu v ZStřZ zrušil a odložil vykonatelnost svého zrušujícího výroku do [datum]. Do tohoto data tedy nepředstavuje namítaný způsob zveřejňování obsahu oznámení žalobců protiprávní jednání ani nesprávný úřední postup. Zveřejňování majetkových přiznání žalobců nebylo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdŠZ. Žalovaný při správě Centrálního registru oznámení postupoval podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava přitom sledovala legitimní cíl, a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobce může vyžádat. Satisfakce se žalobci dostalo tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu zrušil od [datum] a zákonodárci uložil způsob zveřejňování omezit. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který rovněž dospěl k závěru, že do doby účinnosti ústavního nálezu, který shledal určitou právní úpravu protiústavní, není nezákonným postupem, když se touto právní úpravou (exekutor) řídí.

8. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že není dán odpovědnostní titul, neboť žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení úspěšná, přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony, k úhradě nákladů řízení zavázal žalobce.

10. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Vytkl soudu I. stupně, že interpretoval citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu zavádějícím způsobem. Dovolával se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod (také jen„ LZPS“). Po celou dobu účinnosti novely ZStřZ [číslo] Sb. znamenal anonymní přístup do Centrálního registru oznámení zásah do soukromí a také bezpečnostní riziko pro funkcionáře povinné přiznání podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob a uskupení, např. [ulice] místních samospráv ČR. Z komunálních funkcí odešly tisíce neuvolněných místostarostů a členů rad, v roce [rok] rapidně klesl počet občanů, kteří se ve volbách o funkce v komunální politice ucházeli. Namítaným postupem stát intenzivně narušil právo na informační sebeurčení žalobce.

11. Žalobce v odvolání zdůraznil, že žalovaná přestala podaná oznámení automaticky zveřejňovat ještě před [datum] a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud tak žalovaná učinila v listopadu 2020, mohla tak učinit již po vydání nálezu Ústavního soudu.

12. Odmítl odůvodnění zamítnutí žaloby odloženou vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu. Odklad byl podle žalobce stanoven pro parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Připomněl, že parlament lhůtu uloženou Ústavním soudem nedodržel a zrušenou část ZStřZ dosud nenahradil. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27.). Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.,„ nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod“. Tyto závěry převzal do své judikatury i NSS (srov. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 8 Afs 7/2018 - 38, nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 1 As 453/2019 - 29).

13. Žalobce trval na tom, že bylo povinnosti státu dbát, aby neporušoval právo na ochranu soukromí. Žalobou se domáhal svých osobnostních práv dle ust. §§ 81 odst. 2, 2956 a 2951 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) Porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, proto žalobce uplatnil nároky vyplývající z ochrany osobnosti. Nesdílí názor, že jeho žalobní nároky je nutno posoudit výlučně dle OdšZ. Nesouhlasil se závěrem, že mu újma vznikla v důsledku legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Stát by měl podle žalobce odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podstatné je, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobce. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě zcela vyhoví a zaváže žalovanou nahradit mu náklady řízení, eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

14. Podle vyjádření žalované k odvolání žalobce je napadený rozsudek věcně správný, opírá se o nesporný skutkový děj, odvolání je tudíž nedůvodné. Soud I. stupně aplikoval na projednávanou věc správně OdšZ, neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle ZStřZ vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici nositele veřejné moci, jako orgán moci výkonné. Ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona, když vystupovala totiž jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

15. Skutečnost, že dne [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, neznamená, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle ZStřZ, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 As 173/2020 již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů.

16. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobce, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění na nemajetkovou újmu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 LZPS, neboť příslušná ustanovení LZPS nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu OdšZ. Pokud žalobce dovozuje svůj nárok z legislativní činnosti, pak namítla, že legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a důsledky legislativní činnosti nepředstavují příčinu škody vzniklé u adresátů právních norem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. V replice ke stanovisku žalovaného se žalobce znovu dovolával přímé aplikovatelnosti [číslo] LZPS a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a dále výkladu ESLP k otázce ochrany práva na informační sebeurčení. Měl za to, že žalovaná nevysvětlila, proč přistoupila k zamezení plošného přímého zveřejňování údajů z Centrálního registru oznámení už ke dni [datum] a proč k zamezení nepřistoupila bezprostředně po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu. Žalobce zdůraznil, že nebrojí proti poskytování předmětných citlivých údajů státu, ale výlučně proti plošnému a přímému zveřejňování. K odkazu žalované na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, žalobce uvedl, že ochrana práva na informační sebeurčení má přednost, což plyne i z nálezu Pl. ÚS 24/10, kde Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Žalobce dále argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 24/10, v němž Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení jako součást práva na soukromí. Současně z citovaného nálezu plyne, že„ pokud při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] 1998 Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Žalobce rovněž citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 6 As 235/2018, v němž NSS řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní, a uvedl mimo jiné, že„ veřejný funkcionář se vstupem do služeb státu neztrácí své základní právo na soukromí a dále, že informace, které poskytl veřejný funkcionář v rámci oznámení podle ZStřZ neztrácejí charakter soukromých informací – osobních údajů, s nimiž musí evidenční orgán nakládat v souladu se zákonem.“ K podpoře svých tvrzení dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, citoval bod 68. nálezu: K zásahu do práva garantovaného čl. 10 odst. 2 a 3 listiny dojde, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodovat o tom, co a jak o něm bude známo, tedy realizovat rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života bez vědomí subjektů, kterým je jedinec nezamýšlel sdělovat.

18. Nově pak žalobce argumentoval tím, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, (dále také jen„ ESLP“) opakovaně a setrvale zdůrazňuje, že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem, tak jejich používání orgánem veřejné moci, představuje zásah do práva na respektování soukromého života, zaručeného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz následující rozsudky: § 48; [příjmení] v . Švýcarsko, [datum], Reports 1998, s. 540, § 53; a rozsudek [příjmení] proti Švýcarsku, stížnost [číslo], §§ 69 a 80). ESLP dovozuje právo na informační sebeurčení a již několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 EÚLP, neboť výraz soukromý život nesmí být interpretován restriktivně (srov. ESLP [číslo], [příjmení] proti Spojenému království). Žalobce se dále dovolával závěrů ESLP ve věci ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života s odkazem na tato rozhodnutí: rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [název] proti Rumunsku, rozsudek Velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku; rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. proti Maďarsku, rozsudek ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu a rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [název] proti Slovinsku.

19. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

20. Žalobce svou neúčast na jednání odvolacího soudu předem omluvil, souhlasil s projednáním odvolání v jeho nepřítomnosti. Doručil odvolacímu soudu písemný závěrečný návrh, v němž znovu argumentoval k otázce odkladu vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu. Zdůraznil, že žalovaná postupuje i v současnosti protiprávně, což vyplývá z dopisu předsedy Úřadu na ochranu osobních údajů adresovaného dne [datum] ministryni spravedlnosti, upozorňujícího na skutečnost, že v současné době žalovaná jako správce registru neposkytuje obsah předmětných oznámení ani podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. To popírá účel ZStřZ, kterým žalovaná svůj dřívější postup obhajovala. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2022, č. j. 30 Cdo 2180/2021-132, v němž Nejvyšší soud uvedl, že obdobný nárok je třeba vnímat jako nárok na náhradu újmy, způsobené zveřejněním oznámení učiněným podle ZStřZ a nikoliv jako odvozený z přijetí zákonné úpravy. Dle rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 6 As 235/2018 spadají informace o majetkových poměrech osoby do samého jádra ústavně chráněného práva na soukromí. Dále žalobce argumentoval nálezem Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, podle nějž se jedná o zásah do práva garantovaného článkem 10 odst. 2 a 3 LZPS, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodnout o tom, jako informace z jeho soukromého a rodinného života budou známy subjektům, kterým je jedinec nezamýšlel sdělit.

21. Pokud soud odůvodnil zamítnutí žaloby tak, že OdšZ neumožňuje odpovědnost státu v daném případě shledat, dovolává se žalobce zásady neminem laedere. Pokud stát v období od podání oznámení žalobcem v souladu s novelou ZStřZ [číslo] Sb. do [datum] porušil právo na žalobce na soukromí a informační sebeurčení, musí za to nést odpovědnost.

22. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu shledal, že soud I. stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, na základě provedených důkazů učinil správná a pro posouzení věci postačující skutková zjištění.

23. Odvolací soud zaujal shodné právní posouzení nároku žalobce jako soud I. stupně. Uplatněné nároky je nezbytné podřadit pod úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdšZ). Žalovaná je podle § 13 odst. 1 ZStřZ správcem Centrálního registru oznámení a podle § 14 odst. 2 ZStřZ je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do registru oznámení za podmínek a v rozsahu stanoveném ZStřZ. Tato činnost spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 LZPS, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon, na nějž odkazuje čl. 36 odst. 4 LZPS, tím se rozumí zákon č. 82/1998 Sb. Je-li v pravomoci žalovaného činit úkony v souvislosti s vedením Centrálního registru oznámení, jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu ust. § 1 odst. 1 OdŠZ. Výkon této pravomoci je úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdŠZ.

24. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků proti státu nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, srv. např. rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Pokud se žalobce domáhal přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné mu přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči státu byl přijat zákona č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i ESLP za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

25. Nárok žalobce se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně o střetu zájmů č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] Sb. a 112/ 2018 Sb., tedy od [datum] do [datum]. Kritizovaná ustanovení ZStřZ, umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZStřZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 LZPS, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

26. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce Centrálního registru oznámení postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána oznámení o majetku za rok 2019 a budou zveřejněna podle právní úpravy, zrušené s účinností od [datum]. Ze strany správce Centrálního registru oznámení tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

27. Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle OdŠZ jsou existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi ([příjmení] druhá zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

28. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - St 31/10, v němž Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS - St 31/2010).

29. Soud I. stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Pokud Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

30. Skutečnost, že žalovaná omezila dálkový přístup do centrálního registru oznámení ke dni [datum], sama o sobě nevede k závěru, že do uvedeného dne postupovala nesprávně. Ostatně žalovaná svůj postup vysvětlila, jak se to podává z jejího stanoviska k žalobě i k odvolání. Ospravedlnění tohoto postupu žalované však pro rozhodnutí o nároku žalobce není zásadní. Podstatné zůstává, že po celou dobu od [datum] do [datum] lze postup žalované posoudit jako souladný se zákonem.

31. Příčinou neústavnosti postupu bylo ve světle nálezu I. ÚS PL [číslo] předmětné znění zákona o střetu zájmů, přijaté zákonodárným sborem. Stát ovšem podle ustálené judikatury nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci. Srv. [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl ve Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona než jaký byl schválen nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. [ulice] stav ve své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle Ústavy ČR lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle ust. § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

32. Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/17 je patrné, že důvodem derogace části ZSZ byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem ZSZ – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož oznámení o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 LZPS hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud ve svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce CRO poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

33. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do soukromí a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího "věcí veřejnou", tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. V prvém případě jde z povahy věci o oznámení určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto ve druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře - viz též sub 156), které k těmto oznámením mají neomezený přístup. [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

34. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 Sb., NU 41) plyne, že do sociální sféry práva na soukromí "lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu", přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat zásah, či dokonce porušení práva na soukromí. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o majetkových poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a soukromí. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu soukromí a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

35. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud textu proporcionality:„ Zveřejnění majetkových poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o majetkových poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti ve vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost majetkových poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost majetkových poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů ve vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

36. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění majetkových poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o soukromí bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

37. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také pro rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci.

38. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že postup žalované ve sledovaném období obstojí v testu přiměřenosti a nelze jej z tohoto pohledu shledat nesprávným. Intenzita zásahu do práv žalobce je značně snížena mírou odpovědnosti každého funkcionáře k veřejné sféře za transparentní výkon zastávané funkce, které odpovídá veřejná kontrola i jeho soukromých majetkových poměrů. U veřejného funkcionáře se předpokládá vyšší míra odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí, ačkoli je pravdou, že ani u takové osoby nelze její práva omezovat více než je toho k naplnění zákonných cílů zapotřebí. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu ZStřZ po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I za situace po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu oznámení veřejného funkcionáře, definovaného v ust. § 2 odst. 2 ZStřZ (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci). Přístup k této informaci musí být podle derogačního nálezu Pl. ÚS 38/17 upraven tak, že žadatel musí o takovou informaci požádat.

39. Co se týče judikatorních odkazů žalobce, odvolací soud má zato, že jimi nelze správnost právních závěrů odůvodnění zamítavého rozsudku soudu I. stupně vyvrátit.

40. Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 3076/20 se zabývá odpovědností za škodu, způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky) z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci.

41. Plenární nález Ústavního soudu ze dne Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu. Dospěl k závěrům, vyjádřeným v právních větách:„ Primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti) právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10 odst. 3 Listiny“. A dále„ Právo na informační sebeurčení je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními“. Řešil podmínky uchování informací (data retention) pro účely trestního řízení:„ Zejména je nezbytné, aby s ohledem na závažnost a míru zásahu do základního práva jednotlivců na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení (ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny), jejž použití uchovávaných údajů představuje, zákonodárce omezil možnost použití uchovávaných údajů jen pro účely trestních řízení vedených pro zvlášť závažné trestné činy a jen pro případ, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Takto ostatně předpokládá nejen citovaná Směrnice o data retention, ale i ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu upravující podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu („ je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin“), od níž se právní úprava ustanovení § 88a trestního řádu jako celek zcela bezdůvodně odchyluje a normuje úpravu, která je ve zřetelném rozporu s názory Ústavního soudu. Nezbytnost disponovat takovými zárukami se přitom v posuzovaném případě plošného a preventivního sběru a uchovávání údajů v rámci elektronické komunikace stává pro jednotlivce naléhavější právě v dnešní době, kdy díky enormnímu rozvoji a výskytu nových a komplikovanějších informačních technologií, systémů a komunikačních prostředků nevyhnutelně dochází k plynulému posunu hranice mezi privátním a veřejným prostorem, a to ve prospěch veřejné sféry, neboť ve virtuálním prostoru informačních technologií a elektronické komunikace (v tzv. kyberprostoru) jsou, zejména díky rozvoji internetu a mobilní komunikace, každou minutou zaznamenávány, shromažďovány a fakticky zpřístupněny tisíce, ba miliony dat, údajů a informací, které zasahují i do soukromé (osobnostní) sféry každého jednotlivce, ačkoliv on sám do ní vědomě nikoho vpustit nechtěl.“ 42. Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu může dojít, je i v této věci obdobný.

43. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ Ačkoliv Listina výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci soud I. stupně rozhodl.

44. V rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 6 As 235/2018 Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění NSS skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů, za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku, uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) NSS uvádí, že„ Aniž by soud v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou pro jeho ústavnost (resp. pro přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí soudu I. stupně v rozporu, neboť postup žalovaného při správě registru oznámení se o takové ustanovení zákona opíral.

45. K argumentaci žalobce judikaturou ESLP odvolací soud uvádí, že v ní nenalezl inspiraci pro vyhovění žalobě. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa].

46. V rozsudku ze dne [datum] ve věci č. stížnosti [číslo] [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku Velký senát ESLP dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů [příjmení] proti Finsku, ESLP v něm rozsudkem ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor pro uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, ESLP porušení čl. 8 Úmluvy neshledal.

47. V rozsudku ze dne [datum] ve věci [název] proti Rumunsku, číslo stížnosti: [číslo] řešil ESLP případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský soud v listopadu 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Rozsudek připomněl, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo, ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Teprve za stiuace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů řízení stěžovateli, považoval ESLP vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy ESLP v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ [název] je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. Od projednávané věci se podstatně liší v tom, že údaje byly zveřejněny bez souhlasu stěžovatele a byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci ESLP zdůraznil, že se řídí vnitrostátní právní úpravou – sledování zpravodajskou službou, vedení tajného spisu, uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána ESLP nepřehlednou a nesystematickou. Ve věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Naproti tomu ve věci žalobce, kromě dalších důležitých odlišností, dochází k řádnému projednání nároku žalobce v občanskoprávním řízení, kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje se náležitému uvážení, zda zájem společnosti na zveřejnění těchto informací převážil nad jejich právem na informační sebeurčení.

48. Rozsudkem ze dne [datum] ve věci [číslo] – L. B. proti Maďarsku rozhodl Velký senát ESLP, že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž Soud připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob ve vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. Soud poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života, Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu ESLP, že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele. V daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobci stali veřejnými funkcionáři a tím na sebe vzali větší díl odpovědnosti vůči společnosti.

49. Rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [název] proti Slovinsku. Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí soudu, které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžadoval. Ve věci žalobce [jméno] [příjmení] naproti tomu došlo ke zveřejnění informací o něm na základě zákonného zmocnění, které bylo zákonné, zcela jednoznačné a předvídatelné.

50. Ani v odvolací argumentaci žalobce v jeho závěrečném návrhu nelze shledat důvody pro změnu napadeného rozhodnutí a naplnění odpovědnostních předpokladů státu na tvrzené nemajetkové újmě žalobce.

51. Z uvedených důvodů odvolací soud shledal napadený rozsudek věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení (výrok II.).

52. Odvolací soud se tímto posouzením ztotožnil s právním názorem zdejšího odvolacího soudu, vyjádřeným ve věcech spisové značky 62 Co 292/2021, 23 Co 298/2021, 19 Co 282/2021, 58 Co 357/2021, 30 Co 326/2021 a dalších rozhodnutí Městského soudu v Praze /v tomto směru rozhodl v rámci předvídatelnosti rozhodnutí dle §13 o. z/.

53. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů za tři úkony – vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu, a to v paušální výši [částka] za úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem ve výši [částka]. Ke splnění povinnosti byla žalobci stanovena obecná pariční lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).