23 Co 259/2024 - 512

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy [Anonymizováno] a soudkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 3. [Jméno žalované C], narozená [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] o určení vlastnického práva k pozemku, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 9. 2024, č. j. 9 C 13/2024 - 423 takto:

Výrok

I. Změna žaloby navržená žalobkyní v podání ze dne 7. 11. 2024 se nepřipouští.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému a 2. žalované náklady odvolacího řízení ve výši 19 149 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně 1. žalovaného a 2. žalované.

IV. Mezi žalobkyní a 3. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], v katastrálním území a obci Hořesedly (dále jen „předmětný pozemek“) ve prospěch 1. žalovaného a 2. žalované po odstoupení 3. žalované s tím, že 1. žalovaný a 2. žalovaná jsou povinni uvést věci v předešlý stav. Ve věci žalobkyně uvedla, že dne 23. 4. 2022 uzavřela s 1. žalovaným a 2. žalovanou smlouvu o budoucí kupní smlouvě, dle které měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku. Žalobkyně se o stavbu, která je součástí předmětného pozemku, starala, prováděla úpravy a investice do rekonstrukce. 3. žalovaná věděla o smlouvě o budoucí kupní smlouvě. Přijímala od žalobkyně dohodnuté plnění a rovněž věděla, že žalobkyně užívá nemovitost s rodinnými příslušníky. Vše měl pomoci vyřídit advokát [tituly před jménem] [jméno FO] (tj. odstoupení od kupní smlouvy 3. žalovanou, přepis vlastnického práva zpět na 1. žalovaného a 2. žalovanou, uzavření kupní smlouvy, jakož i měl pomoci žalobkyni s financováním předmětného pozemku). [tituly před jménem] [jméno FO] však nejednal, jak měl. Postupoval ve prospěch 3. žalované. Na žalobkyni, 1. žalovaného a 2. žalovanou byl vyvíjen ze strany [tituly před jménem] [jméno FO] nátlak. Nátlakově jednal rovněž [tituly před jménem] [Anonymizováno], což byl zástupce 3. žalované. 3. žalovaná spolu se starostkou vnikla do stavby, jež je součástí předmětného pozemku. Žalobkyni s její rodinou do ní od června 2023 nepouští, přestože žalobkyně podmínky smlouvy o budoucí kupní smlouvě splnila. K naléhavému právnímu zájmu žalobkyně uvedla, že nelze přehlédnout, že některé zúčastněné osoby se snaží zakrýt skutečný úmysl právního jednání. Tím, že 3. žalovaná zpochybnila své odstoupení od kupní smlouvy, způsobila žalobkyni značnou škodu, neboť nedošlo k přepisu vlastnického práva ve prospěch 1. žalovaného a 2. žalované. Ve věci docházelo k vyhrožování žalobkyni, jakož i 1. žalovaného a 2. žalované. Žalobkyně je vázána k matce vnučky žalobkyně budoucím věcným břemenem. V této nemovitosti měla žalobkyně a její rodinní příslušníci (mj. nezletilá vnučka) bydlet. Znemožněním přístupu do nemovitosti byla i ohrožena nezletilá vnučka.

2. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že 1. žalovaný a 2. žalovaná jsou vlastníky předmětného pozemku a jsou povinni uvést věci v předešlý stav, zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. – IV.).

3. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť ve svých důsledcích neřeší sporný právní vztah. Vysvětlil, co je smyslem určovací žaloby, kdy ji lze využít a z jakého důvodu je třeba zabývat se naléhavým právním zájmem na takovém určení. Dle soudu prvního stupně žalobkyně svou žalobou „vnucuje“ určení vlastnického práva ve prospěch 1. žalovaného a 2. žalované, kteří se však sami aktivně tohoto práva nedomáhají, ačkoliv jim v tom ničeho nebrání. Žalobkyně není ve sporu ani aktivně legitimována, neboť nemá uzavřenou žádnou kupní smlouvu s 1. žalovaným a 2. žalovanou. Má uzavřenou pouze smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Žalobkyní požadované určení zjevně požadavkům kladeným na určovací žalobu neodpovídá, neboť jeho prostřednictvím nebude postaven najisto ani vzájemný vztah účastníků k předmětnému pozemku, ani se konečným způsobem nevyřeší otázka vlastnictví k předmětnému pozemku.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, v němž zejména namítala, že naléhavý právní zájem ve věci byl dán splácením jejího závazku v souladu se smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Dle této smlouvy jí mělo vzniknout vlastnické právo k předmětnému pozemku. Je opomenutím soudu prvního stupně, že se touto skutečností nezabýval. Soud prvního stupně rovněž ignoroval i nezákonné jednání 3. žalované a ohrožení zájmů žalobkyně jednáním advokáta. Žalobkyně, jakož i 1. žalovaný a 2. žalovaná byli obětí podvodu a nesprávného jednání. Příkaz soudu o uvedení věcí do původního stavu má zahrnovat i náhradu za vzniklé škody. Soudní řízení nebylo soudem prvního stupně vedeno objektivně a všechny skutečnosti nebyly zváženy. Soud prvního stupně měl uznat právo žalobkyně na ochranu, zvláště jedná-li se ve věci i o nezletilé dítě.

5. Žalobkyně své odvolání doplnila návrhem ze dne 7. 11. 2024, kterým navrhla změnu žaloby. Nově žádala, aby bylo určeno vlastnictví k předmětnému pozemku nikoliv ve prospěch 1. žalovaného a 2. žalované, nýbrž v její prospěch s tím, že předmětný pozemek, jehož součástí je stavba, rok udržovala a investovala do něj. Vše plnila (i ve prospěch 3. žalované) v dobré víře, má proto naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva pro sebe. 1. žalovaný a 2. žalovaná nemohli dodržet smlouvu o budoucí kupní smlouvě, neboť 3. žalovaná prohlásila odstoupení od kupní smlouvy za zfalšované. 6. 1. žalovaný a 2. žalovaná v odvolacím řízení uvedli, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně pro podání této žaloby, jakož i o nedostatku naléhavého právního zájmu, a proto navrhli potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Nelze totiž přihlížet ke skutečnostem, které jsou žalobkyní uvedeny v odvolání, neboť nemají žádný relevantní základ. Naléhavý právní zájem žalobkyně odvozuje pouze ze svých subjektivních pocitů, které nejsou pro danou věc významné. Naopak v řízení před soudem prvního stupně (v době, kdy ještě nebyli právně zastoupeni) 1. žalovaný a 2. žalovaná uvedli, že cílem celé věci je, aby bylo vlastnické právo zapsáno přímo na žalobkyni. Při jednání soudu prvního stupně zároveň dodali, že nedošlo k uzavření žádné kupní smlouvy mezi 1. žalovaným, 2. žalovanou a žalobkyní. 7. 3. žalovaná ve svém vyjádření k odvolání odmítla na odvolání žalobkyně reagovat s tím, že tvrzení žalobkyně jsou nepravdivá a irelevantní.

8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, se nejprve, než přistoupil k přezkumu samotného napadeného rozsudku, zabýval návrhem žalobkyně na změnu žaloby, kterou učinila až v průběhu odvolacího řízení. Tento návrh neshledal odvolací soud za důvodný ve smyslu § 95 ve spojení s § 211 a § 216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“). Pokud by odvolací soud změnu žaloby připustil, rozhodoval by o jiném nároku, než o kterém rozhodoval soud prvního stupně, čímž by předně bylo účastníkům odňato právo na dvojinstanční řízení, tj. právo podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud by s jeho závěry nesouhlasili. Účastníkům by zůstalo pouze právo podat mimořádný opravný prostředek, což nelze považovat za zákonný postup. Odvolací soud by přitom odlišně oproti soudu prvního stupně musel řešit otázku aktivní i pasivní věcné legitimace, naléhavého právního zájmu, jakož i by se musel zabývat jinými rozhodnými skutečnostmi ve věci samé, pokud by oproti soudu prvního stupně uvažoval, zda je skutečným vlastníkem (oproti katastrálně zapsanému) žalobkyně. Jednalo by se tak o nový nárok, při jehož posouzení by nebylo možné vyjít z výsledků dosavadního řízení, neboť by nebyly dostatečné pro řízení o změněném návrhu. Odvolací soud tak postupoval ve smyslu § 95 odst. 2, ve spojení s § 211 a § 216 odst. 2 o. s. ř., a návrh žalobkyně na změnu žaloby nepřipustil (výrok I. tohoto rozsudku). Žalobkyni však ničeho nebrání podat novou žalobu, má-li za to, že je její nárok na určení vlastnického práva ve prospěch její osoby důvodný.

9. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, dále přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud se předně s ohledem na námitky žalobkyně, že nebyly provedeny veškeré žalobkyní předložené důkazy a že soud prvního stupně nevěnoval dostatečnou pozornost všem žalobkyní uvedeným tvrzením, zabýval tím, zda soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění, která mu umožnila správné právní posouzení. Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav na základě provedeného dokazování, a to v takovém rozsahu, který je dostačující pro rozhodnutí ve věci (jak bude podrobněji vysvětleno níže).

11. Soud prvního stupně správně z provedených důkazů zjistil a uzavřel, že v katastru nemovitostí je jako výlučný vlastník předmětného pozemku zapsaná 3. žalovaná. Žalobkyně v postavení budoucí kupující a 1. žalovaný a 2. žalovaná v postavení budoucích prodávajících podepsali dne 23. 4. 2022 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na základě které se 1. žalovaný a 2. žalovaná zavázali uzavřít do stanoveného termínu s žalobkyní kupní smlouvu. Předmětem této kupní smlouvy měl být prodej předmětného pozemku za sjednanou kupní cenu 8 000 000 Kč. Ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě smluvní strany rovněž konstatovaly, že ke dni podpisu této smlouvy je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětného pozemku 3. žalovaná dle kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2021, od které však 3. žalovaná odstoupila odstoupením doručeným dne 23. 3. 2022. Takto učiněný skutkový závěr pak žalobkyně v podaném odvolání ani nijak nezpochybnila.

12. Námitky žalobkyně v odvolání směřovaly k tomu, že skutkový stav byl zjištěn neúplně, neboť soud prvního stupně se nezabýval všemi tvrzenými skutečnostmi. Odvolací soud se však ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který veškeré zbylé předložené důkazy zamítl, neboť je považoval za nadbytečné. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud. V nalézacím řízení totiž nejsou soudy povinny zjistit a prokázat veškeré skutečnosti, které se mezi účastníky měly stát, nýbrž pouze ty, které mají význam pro rozhodnutí ve věci. Je-li skutkový stav v rozsahu, který umožňuje právní posouzení věci, zjištěn, bylo by nesprávným postupem soudu prvního stupně v dokazování dalších skutečností pokračovat, neboť by tím docházelo k neúčelnému prodlužování soudního řízení a navyšování nákladů účastníků. V tomto směru je třeba dodat, že i kdyby se soud prvního stupně (popř. odvolací soud) zabýval skutečnostmi, které žalobkyně v řízení tvrdila a i kdyby veškeré tyto skutečnosti byly v řízení prokázány, ničeho by to nezměnilo na právním hodnocení věci a závěru, který soud prvního stupně, jakož i odvolací soud přijal. Právě z toho důvodu bylo třeba uzavřít, že se jedná o důkazy nadbytečné, pro jejichž provedení nebyly splněny zákonné podmínky.

13. Dle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

14. Dle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. z.“), je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.

15. Dle § 1105 o. z., převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

16. Dle § 1760 o. z., skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.

17. Dle § 1785 o. z., smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.

18. Pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, je třeba mít stále na paměti, že žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, a to konkrétně určení, že vlastníkem je 1. žalovaný a 2. žalovaná oproti katastrálně zapsané vlastnici, tj. 3. žalované. V případě určovací žaloby podané dle § 80 o. s. ř. se soud prvního stupně zcela správně nejprve zabýval otázkou, zda je splněna věcná legitimace (tedy důvodnost žaloby) a zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Aktivní věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu vlastnické právo je, má ten, kdo je účasten práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporné právo týká. Vždy je pak třeba rozlišovat, jak aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, tak i její naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Věcná legitimace a naléhavý právní zájem totiž nejsou splývajícími pojmy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3493/2021). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má žalobkyni dostat, zatímco aktivní věcná legitimace vyjadřuje, že žalobkyni svědčí právo, o něž v řízení jde, nebo že se sporné právo týká její právní sféry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1125/2020).

19. V daném případě při úvaze, zda je žalobkyně k podání předmětné žaloby (tj. určení vlastnického práva 1. žalovaného a 2. žalované k předmětnému pozemku) aktivně věcně legitimována, je třeba již z toho, čeho se žalobkyně žalobou domáhá, uzavřít, že se žalobkyně nedomáhá žádného svého práva, nýbrž práva osob uvedených na straně žalovaných oproti jiné osobě rovněž v postavení žalované. Je tak zjevné, že se žalobkyně žalobou domáhá určení vlastnického práva, které jí samotné nesvědčí. Odvolací soud však rovněž uzavírá, že se takové sporné právo (určení vlastnického práva 1. žalovaného a 2. žalované k předmětnému pozemku) ani netýká její právní sféry. Na právním postavení žalobkyně se totiž ničeho nezmění, budou-li v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětného pozemku 1. žalovaný a 2. žalovaná. Žalobkyně na jedné smluvní straně a 1. žalovaný a 2. žalovaná na druhé smluvní straně spolu dle § 1785 a následujících o. z. uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí. Smyslem takové smlouvy je, že se smluvní strany za předem sjednaných podmínek zavazují, že spolu uzavřou v určité době příslušnou smlouvu (zde smlouvu kupní). Zaváží-li se, že v určité době spolu smluvní strany uzavřou kupní smlouvu, neznamená to, že již smlouvou o budoucí kupní smlouvě došlo k uzavření samotné kupní smlouvy a že by na jejím základě mohlo žalobkyni po jejím zápisu vzniknout vlastnické právo k předmětnému pozemku. Žalobkyni pouze vznikl nárok domáhat se 1. žalovaném a 2. žalované uzavření takové kupní smlouvy. Až po jejím uzavřením by tak bylo možné uvažovat o vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně do katastru nemovitostí a až v tomto okamžiku by pro žalobkyni mohlo mít význam, kdo je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán. V řízení však nebylo žalobkyní tvrzeno a prokázáno, že by k uzavření následné kupní smlouvy mezi žalobkyní a 1. žalovaným a 2. žalovanou skutečně došlo. Jelikož se žalobkyně neúčastnila jednání před soudem prvního stupně, nebylo možné jí v tomto směru ani poskytnout příslušné poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Je na místě dodat, že uzavření následné kupní smlouvy nebrání údaj uvedený v katastru nemovitostí týkající se vlastnického práva k předmětnému pozemku. Žalobkyně již tím, že uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě s 1. žalovaným a 2. žalovanou, tj. s osobami, které se prezentovali jako vlastníci předmětného pozemku, avšak jejich tvrzené vlastnické právo neodpovídalo katastrálnímu zápisu, vstoupila do rizika, jestli se skutečně vlastníkem předmětného pozemku stane.

20. Je pravdou, že zápis vlastnického práva zakládá ve smyslu § 980 odst. 2 o. z. toliko vyvratitelnou domněnku, že vlastnické právo k předmětnému pozemku zapsané do katastru nemovitostí ve prospěch 3. žalované, bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Je-li v soudním řízení, které je oprávněno se takovou otázkou zabývat, prokázán opak, vždy se upřednostní faktický právní stav před stavem zapsaným v katastru nemovitostí. V posuzovaném případě tak mohla nastat situace, kdy 1. žalovaný a 2. žalovaná byli v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy 3. žalovanou vlastníci předmětného pozemku a smlouvu o budoucí kupní smlouvě sjednávali s žalobkyní v postavení faktických vlastníků (byť katastrálně řádně neevidovaných). Druhá možná varianta byla, že ze strany 3. žalované k platnému odstoupení od kupní smlouvy nedošlo. V takovém případě by 1. žalovaný a 2. žalovaná smlouvu o budoucí kupní smlouvě neuzavírali v postavení vlastníků předmětného pozemku, což však nezpůsobuje neplatnost takové smlouvy. Budoucí prodávající se smlouvou o smlouvě budoucí mohou totiž i ve svém důsledku zavázat, že věc v mezidobí obstarají a následně na budoucí kupující převedou kupní smlouvou vlastnické právo k ní.

21. Na postavení žalobkyně se ničeho nemění, pokud by bylo v tomto řízení postaveno najisto, zda došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy 3. žalovanou. Ať by byl přijat závěr jakýkoliv, žalobkyně by měla uzavřenou smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na základě které se může v souladu se zákonem domáhat jejího plnění, tj. aby 1. žalovaný a 2. žalovaná s ní uzavřeli kupní smlouvu. K tomu je třeba doplnit, že ani pro samotné uzavření následné kupní smlouvy mezi žalobkyní, 1. žalovaným a 2. žalovanou není významné, zda 1. žalovaný a 2. žalovaná jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětného pozemku. Pokud by následně došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní, 1. žalovaným a 2. žalovanou, přicházelo by do úvahy více možných situací. Předně by 1. žalovaný a 2. žalovaná mohli vystupovat jako prodávající, kteří jsou faktickými vlastníky předmětného pozemku a zároveň jsou jako vlastníci zapsání v katastru nemovitostí (stav faktický a katastrální by byl v souladu ve prospěch 1. žalovaného a 2. žalované). Další možností by bylo, že by byli faktickými vlastníky (v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy 3. žalovanou), avšak by tato skutečnost nebyla promítnuta v katastru nemovitostí (tj. by zde byl nesoulad mezi stavem zapsaným a skutečným). Jako třetí možnost přichází do úvahy, že 1. žalovaný a 2. žalovaná nejsou skutečnými vlastníky (neboť k platnému odstoupení od kupní smlouvy ze strany 3. žalované nedošlo) a zároveň v katastru nemovitostí je jako vlastník nadále zapsána 3. žalovaná (tj. faktický a zapsaný stav by byl v souladu a svědčil by 3. žalované). Zde je však třeba dodat, že ať by nastala kterákoliv z uvažovaných variant, nezpůsobila by neplatnost následně uzavřené kupní smlouvy mezi žalobkyní, 1. žalovaným a 2. žalovanou. Zákon totiž výslovně v § 1760 o. z. zakotvuje, že sama skutečnost, že prodávající (tj. 1. žalovaný a 2. žalovaná) nebyli při uzavření smlouvy oprávněni s předmětným pozemkem nakládat, nevyvolává neplatnost smlouvy. Tento závěr je rovněž přijímán i judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je z pohledu citovaného ustanovení (§ 1760 o. z.) nerozhodné, zda má smlouva (titulus) tzv. translační účinky (zda se vlastnické právo převádí již samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti), anebo zda je k nabytí práva nutné další právní jednání (modus), což je projednávaný případ, neboť je třeba po uzavření kupní smlouvy k nabytí vlastnického práva následného zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V obou případech platí, že skutečnost, že prodávající není ke dni uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětu koupě, nečiní kupní smlouvu sama o sobě neplatnou pro počáteční nemožnost plnění. Porušení věcněprávního zákazu zcizení nemá žádný vliv na platnost smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2021).

22. Je-li tak žalobkyně v situaci, kdy má uzavřenou smlouvu o budoucí kupní smlouvě a dosud nemá uzavřenou samotnou kupní smlouvu, na jejím postavení nemůže ničeho změnit, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku, neboť jí ničeho nebrání domáhat se po 1. žalovaném a 2. žalované plnění dle této smlouvy (tj. uzavření následné kupní smlouvy). Odvolací soud k tomu pro úplnost dodává, že tím nepredikuje, zda jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro uzavření takové následné kupní smlouvy, pouze konstatuje, že jejímu uzavření nebrání skutečnost, kdo je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, ani kdo je skutečným vlastníkem předmětného pozemku. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobkyně není k podání předmětné žaloby aktivně věcně legitimována, neboť má-li být určeno, že je vlastníkem předmětného pozemku 1. žalovaný a 2. žalovaná, pak zjevně takové vlastnické právo dle takto vymezeného určení nesvědčí žalobkyni. Rovněž určení, že 1. žalovaný a 2. žalovaná jsou vlastníky předmětného pozemku se nijak netýká její právní sféry. Na postavení žalobkyně by se totiž takovým určením ničeho nezměnilo. Není-li žalobkyně aktivně věcně legitimována, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemůže doložit, že by se bez tohoto určení stalo její právní postavení nejistým nebo by bylo jinak ohroženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3493/2021).

23. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že určovací žaloba je žalobou deklaratorní, nikoliv konstitutivní. Deklaratorní rozhodnutí se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho zakládá, ruší či mění. Výrokem rozsudku je tak pouze potvrzen hmotněprávní vztah, který trval již před vydáním rozhodnutí. Deklaratorní rozsudek nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení. Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Teprve takové rozhodnutí ve smyslu hmotného práva např. založí nový předtím neexistující hmotněprávní vztah. Konstitutivní rozhodnutí tak nedeklaruje již existující práva a povinnosti, nýbrž zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tím, že zakládá mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. V případě rozsudku o určení, které je deklaratorní, hmotné subjektivní právo, jehož existence byla deklarována, již existovalo v době před vydáním rozsudku. V případě vlastnického práva tak např. den nabytí právní moci rozsudku není okamžikem, kdy účastník řízení nabyl vlastnické právo k věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007).

24. Z uvedeného tak vyplývá, že má-li být nějaké vlastnické právo v řízení určeno (tj. deklarována), ať už by ho žalobkyně chtěla určit pro 1. žalovaného a 2. žalovanou, popř. pro sebe, muselo by ke dni rozhodnutí již existovat. Má-li se jednat o vlastnické právo k nemovité věci, která je zapsána v katastru nemovitostí a jejíž vlastnické právo mělo být získáno převodem (tj. např. kupní smlouvou), nedochází k nabytí vlastnického práva ve prospěch kupujícího již platným uzavřením takové kupní smlouvy, ale až jejím zápisem do katastru nemovitostí. Platná kupní smlouva vyvolává pouze obligačněprávní závazky, bez jejího zápisu však nemá věcněprávní účinky. Teprve zápis vlastnického práva převedeného kupní smlouvou má pro jeho vznik konstitutivní účinky (závěry uvedené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 451/2018). V případě, že má kupující uzavřenou kupní smlouvu, dle které má nabýt vlastnické právo k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, avšak nebylo (z jakéhokoliv důvodu) jeho vlastnické právo do katastru nemovitostí zapsáno, nestal se nikdy ve smyslu § 1105 o. z. vlastníkem takové nemovité věci (byť má sjednanou platnou kupní smlouvu) a nemůže se tak ani s úspěchem domáhat určení vlastnického práva ve svůj prospěch. Takový kupující má pouze nároky vyplývající z kupní smlouvy, tj. aby mu prodávající v souladu s touto kupní smlouvou plnil (převedl na něj vlastnické právo k dané věci).

25. Konečně žalobkyně ve svých podáních zmiňovala, že dle smlouvy o budoucí kupní smlouvě již plnila a tato plnění 3. žalovaná přijímala, čímž soud prvního stupně ignoroval nezákonné jednání 3. žalované. Takovým jednáním byla žalobkyně poškozena. Rovněž žalobkyně namítala, že stavbu, která je součástí předmětného pozemku, opravovala a starala se o ni. Dále uváděla, že byl na žalobkyni vyvíjen nátlak a že ze stavby, která je součástí předmětného pozemku, byla násilně vystěhována. Odvolací soud k tomu upřesňuje, že soud prvního stupně (jakož i soud odvolací) je oprávněn zabývat se pouze tím, co žalobkyně učinila předmětem řízení. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že 1. žalovaný a 2. žalovaná jsou vlastníky předmětného pozemku. Veškeré tyto skutečnosti, které žalobkyně v řízení uváděla, by ničeho nemohly změnit na výše uvedených závěrech odvolacího soudu. Pro rozhodnutí o daném předmětu řízení jsou tak bez významu. To však neznamená, že by veškeré takto žalobkyní tvrzené skutečnosti nemohly mít význam v jiném řízení, kterým by se žalobkyně domáhala jiných nároků, jež by ze sporných vztahů mezi účastníky mohly vyplývat. Soud prvního stupně, ani soud odvolací však není oprávněn o těchto jiných případných nárocích rozhodovat, pokud je žalobkyně neučiní předmětem řízení. Domnívá-li se tak žalobkyně, že jí byla způsobena újma na jejích právech jednáním jiné osoby (např. tím, že investovala své finanční prostředky do věci, která je ve vlastnictví jiné osoby, vyvíjeným nátlakem nebo násilným vystěhováním), je oprávněna se takového nároku domáhat žalobou u soudu. V takovém případě je však žalobkyně povinna konkretizovat, kým konkrétně jí taková újma byla způsobena a proti takové osobě žalobu směřovat, jakým konkrétním jednáním jí tato újma byla způsobena (tj. popsat skutkový děj, který ke vzniku újmy na straně žalobkyně vedl), jakož i takovou újmu vyčíslit. Nalézací soud je pak oprávněn se zabývat pouze takto uplatněným nárokem v mantinelech, které v řízení vymezí sama žalobkyně, a to včetně výše nároku, který je žalobou uplatňován a kterou nalézací soud není oprávněn překročit. Pokud by pro takové rozhodnutí bylo významné zabývat se i skutečnostmi, které žalobkyně namítala i v tomto řízení, byl by příslušný soud povinen tyto skutečnosti navrhovanými důkazy řádně prokazovat. Ze všech podání obsažených ve spise (včetně navrhovaného výroku, jak má soud prvního stupně ve věci rozhodnout) je zřejmé, že žalobkyně žádný takový další nárok, o kterém měl soud prvního stupně rozhodovat, neučinila předmětem řízení. Je nepřípustné, aby soud prvního stupně ze své vlastní iniciativy rozhodoval i o jiných nárocích. Takový postup by byl nezákonný a zatížil by řízení před soudem prvního stupně podstatnou vadou. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, pokud se zabýval pouze těmi skutečnostmi, které byly pro dané rozhodnutí podstatné. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval příslušné právní normy a o věci správně rozhodl.

26. Na základě uvedených závěrů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku II., o nákladech řízení.

27. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní, 1. žalovaným a 2. žalovanou bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému 1. žalovanému a 2. žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva společné úkony právní služby v celkové výši 15 076 Kč. V případě prvého úkonu náleží odměna za společný úkon (převzetí a příprava zastoupení z listopadu roku 2024) ve výši 4 960 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč činí odměna 3 100 Kč, jelikož se jedná o dvě zastoupené osoby za každou ponížené o 20 %, tj. 2 x 2 480 Kč) dle § 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (s ohledem na čl. II Přechodné ustanovení vyhlášky č. 258/2024 Sb.). V případě druhého úkonu náleží odměna za společný úkon (účast na jednání konaném u odvolacího soudu dne 14. 1. 2025) ve výši 10 116 Kč (z tarifní hodnoty 113 000 Kč činí odměna 5 620 Kč, jelikož se jedná o dvě zastoupené osoby náleží v případě prvé zastupované odměna v plné výši a v případě druhé ponížená o 20 %, tj. 5 620 Kč + 4 496 Kč) dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g) a § 12 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dále 1. žalovanému a 2. žalované přísluší paušální náhrada hotových výloh v celkové výši 750 Kč, a to za prvý úkon právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024) a za druhý úkon právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025) a 21 % daň z přidané hodnoty v celkové výši 3 323 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady činí 19 149 Kč.

28. K tomu soud pro úplnost dodává, že nepřiznal náhradu za samostatný úkon právní služby v podobě nahlížení do spisu dne 7. 1. 2025 a jednání s klientem přesahující jednu hodinu dne 8. 1. 2025, neboť obojí je již ze své podstaty zahrnuto v prvotním úkonu (převzetí a příprava zastoupení). Nahlížení do spisu je třeba považovat za zcela základní krok, zvláště převezme-li zástupce zastupování až v odvolacím řízení. Jelikož se jednalo o právní posouzení věci (nikoliv skutkové), není ani zřejmé, za jakým účelem mohla být nezbytná další porada s klienty přesahující jednu hodinu (takový úkon tak rovněž nelze považovat za účelný). Pokud by nebylo prvotní nahlédnutí do spisu a seznámení s ním součástí přiznaného úkonu „převzetí a příprava zastoupení“, došlo by tím k úplnému vyprázdnění tohoto prvotního úkonu. Jelikož k převzetí zastoupení došlo již v listopadu 2024, je třeba tento úkon odměnit dle AT ve znění účinném do 31. 12. 2024. Bylo již na vůli zástupce, kdy tento úkon rovněž obsahově naplní. Odvolací soud rovněž nepovažoval za tarifní hodnotu kupní cenu předmětného pozemku ve výši 8 000 000 Kč, neboť v řízení nebyla jeho cena zjištěna (pro rozhodnutí ve věci nebylo třeba cenu zkoumat). K tomu je třeba doplnit, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní, 1. žalovaným a 2. žalovanou došlo k uzavření kupní smlouvy s touto kupní cenou. Na hodnotu předmětného pozemku tak nelze usuzovat pouze ze sjednané smlouvy o budoucí kupní smlouvě, pokud na ni nenavazovalo následné uzavření kupní smlouvy. V řízení v tomto směru nebylo zjišťováno, z jakého důvodu k uzavření kupní smlouvy nedošlo, a proto nelze uzavřít, že se jedná o hodnotu předmětného pozemku. Konečně byla 1. žalovanému a 2. žalované přiznána vždy jedna paušální náhrada hotových výloh za každý ze společných úkonů (k tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).

29. Mezi žalobkyní a 3. žalovanou rozhodl soud o náhradě nákladů odvolacího řízení rovněž ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení by měla 3. žalovaná nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jelikož však 3. žalované žádné náklady nevznikly (uvedla, že se vyjadřovat nebude s ohledem na irelevantnost a nepravdivost odvolání), nepřiznal žádné z těchto účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení