23 Co 265/2022- 196

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] insolvenční správkyně dlužníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované a žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení mění tak, že se žaloba zamítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé mění ve lhůtě k plnění tak, že správně zní:„ Žalovaná insolvenční správkyně je povinna zaplatit žalobkyni z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO], částku [částka] po právní moci tohoto rozsudku ve lhůtě stanovené usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]“.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení III. potvrzuje ve znění:„ Žalovaná insolvenční správkyně je povinna zaplatit žalobkyni z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO], na nákladech řízení [částka], a to po právní moci tohoto rozsudku ve lhůtě stanovené usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]“.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne [datum] uložil žalované insolvenční správkyni povinnost zaplatit žalobkyni z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO], se sídlem [anonymizována dvě slova] [rok], [obec a číslo] částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] o zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše ve lhůtě stanovené po právní moci rozsudku Krajským soudem v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] (výrok I). Dále soud I. stupně rozhodl, že žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému insolvenčnímu správci uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku xanon [číslo] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky xanon [číslo] od [datum] do zaplacení, zamítá (výrok II.), výrokem III. uložil soud povinnost žalovanému insolvenčnímu správci zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka] ve lhůtě stanovené po právní moci rozsudku Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. [insolvenční spisová značka].

2. Žalobkyně se domáhala návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum], částky xanon [číslo] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a to z titulu nezaplacené mzdy za měsíce [anonymizováno] [rok], listopad [rok] a prosinec [rok] za práci redaktorky, kterou vykonávala pro společnost [právnická osoba], [IČO] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] byl zjištěn úpadek dlužníka [právnická osoba], insolvenčním správcem byla stanovena žalovaná a přešlo na ni dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka. Řízení před soudem I. stupně bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Dále se žalobkyně domáhala návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a to z titulu nezaplacené mzdy za měsíc prosinec [rok] a za měsíc [anonymizováno] [rok] včetně odstupného za práci redaktorky, kterou vykonávala pro společnost [právnická osoba], [IČO] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Řízení před soudem I. stupně bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Usnesením soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byla obě řízení, tj. sp. zn. [spisová značka] a řízení sp. zn. [spisová značka] spojena ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedena pod sp. zn. [spisová značka].

3. Žalovaná insolvenční správkyně pohledávky na dlužnou mzdu (s výjimkou pohledávky uplatněné za dlužnou mzdu za měsíc prosinec [rok] ve druhém návrhu elektronického platebního rozkazu) nerozporovala, neboť se jedná o pracovněprávní pohledávky bývalé zaměstnankyně dlužníka [právnická osoba] Žalovaná uvedla, že pohledávky žalobkyně jsou pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ insolvenční zákon“). Tento druh pohledávek má v insolvenčním řízení přednostní postavení, když společně s ostatními pohledávkami za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a jim postavenými na roveň (§ 169 insolvenčního zákona) se tyto pohledávky uspokojují, není-li dále v insolvenčním zákoně uvedeno jinak, v plné výši kdykoliv po rozhodnutí o úpadku (srov. § 168 odst. 3, § 169 odst. 2 insolvenčního zákona). To však platí pouze v situaci, když je v majetkové podstatě dostatek prostředků k úhradě všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek těmto postavených na roveň, jinak je nutné postupovat podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona a tyto pohledávky uspokojit pouze částečně a poměrně. Žalovaná uvedla, že situace dlužníka [právnická osoba] je taková, že nelze v danou chvíli usuzovat na plné uspokojení přednostních pohledávek.

4. Soud I. stupně na základě nesporných skutečností a listinných důkazů dospěl k závěru, že za měsíce [anonymizováno] a listopad vznikl žalobkyni vůči žalované nárok na čistou mzdu ve výši [částka], za měsíc prosinec [rok] vznikl žalobkyni vůči žalované nárok na čistou mzdu ve výši [částka]. Za měsíc [anonymizováno] [rok] a v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobkyně u žalovaného ke dni [datum] vznikl žalobkyni vůči žalované nárok na čistou mzdu a odstupné v celkové výši [částka]. Žalobkyně [anonymizováno] své pohledávky u žalované a současně ji vyzvala k úhradě prostřednictvím přihlášek za majetkovou podstatou dlužníka ze dne [datum] a [datum] (výplatní lístky žalobkyně za měsíce [anonymizováno] [rok] až [anonymizováno] [rok], potvrzení o nevyplacení mzdových nároků ze dne [datum], přihlášky pohledávek za majetkovou podstatou ze dne [datum] a [datum]). Soud I. stupně uzavřel po citaci ust. § 169 odst. 1 písm. a/, § 203 a § 305 odst. 1 zák č. 182/2006 Sb., že žalobami uplatněné nároky žalobkyni vznikly, s výjimkou nároku na zaplacení dlužné mzdy za měsíc prosinec [rok] ve výši xanon [číslo] uplatněné žalobou ze dne [datum], když nárok na zaplacení dlužné mzdy za měsíc prosinec [rok] byl současně uplatněn i žalobou podanou dne [datum], avšak ve výši [částka], která byla prokázána i výplatním lístkem za měsíc prosinec [rok]. Soud I. stupně proto žalobě s výjimkou zaplacení dlužné mzdy za měsíc prosinec [rok] ve výši xanon [číslo] výrokem I. vyhověl, přičemž lhůtu k plnění stanovil i s přihlédnutím k existující judikatuře (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) tak, že tato bude stanovena příslušným insolvenčním soudem po právní moci rozsudku. Insolvenční soud rovněž rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení přiznané pohledávky.

5. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení byla úspěšná převážně žalobkyně. Žalobkyně byla úspěšná co do částky [částka] (z celkové výše uplatňované částky [částka]), zatímco co do částky xanon [číslo] byla neúspěšná. Žalobkyně byla tudíž úspěšná v rozsahu 87,6 % a v rozsahu 12,4 % neúspěšná. Z tohoto důvodu vznikl žalobkyni nárok na úhradu nákladů řízení v rozsahu 75,2 %. Žalobkyni vznikly náklady řízení zahrnující soudní poplatky ve výši [částka], odměnu advokáta za 4 úkony právní služby po [částka], jeden úkon právní služby po [částka], dva úkony právní služby po [částka], jeden úkon právní služby po [částka], paušální náhradu hotových výdajů advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. po [částka] za 8 úkonů právní služby (v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] – převzetí zastoupení, sepis stanoviska k odporu proti platebnímu rozkazu, účast na jednání soudu dne [datum], v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] – převzetí zastoupení, sepis jednoduché předžalobní výzvy, sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a DPH ve výši 21 %. Žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů ve výši [částka].

6. Žalovaná podala proti rozsudku včasné a přípustné odvolání, a to proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku. Namítla, že považuje přisouzení úroků z prodlení žalobkyni za rozporné se zákonem, a to konkrétně s § 170 písm. b) insolvenčního zákona. Pohledávka žalobkyně (všechny její dílčí části) vznikla až po rozhodnutí o úpadku a nepochybně tedy je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), nicméně ani takové pohledávky nejsou vyňaty z působnosti § 170 insolvenčního zákona, a proto se pohledávka žalobkyně nezvyšuje o jakékoliv úroky či úroky z prodlení. Ohledně výroku o nákladech řízení, /který žalovaná rovněž napadla/, žalovaná uváděla, že již v rámci svých podání ze dne [datum rozhodnutí] (sp. zn. [spisová značka]) a ze dne [datum rozhodnutí] (sp. zn. [spisová značka]) namítla, že obě žaloby jsou zcela nadbytečné a neúčelné, neboť pohledávka žalobkyně nebyla [anonymizováno] účastníky nikdy sporná, když důvodem jejího neuhrazení byla zákonná překážka podle § 305 odst. 2 insolvenčního zákona (která trvá dosud), a žalobkyně mohla průběh insolvenčního řízení s dlužníkem [právnická osoba] průběžně sledovat ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, v němž jsou pravidelně zveřejňovány zprávy žalované o stavu insolvenčního řízení a ekonomické situaci dlužníka. Žalovaná proto již od počátku řízení (prvního vyjádření k věci samé) vyjadřovala svůj názor, že veškeré náklady, které žalobkyně na vedení předmětných řízení vynaloží, nebudou vynaloženy účelně, a je proto na místě postupovat podle § 150 o. s. ř. a nepřiznat žalobkyni jejich náhradu. Přestože žalovaná tuto argumentaci uplatňovala od počátku, soud I. stupně k ní nepřihlédl. Žalovaná poukázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 645/20, jehož závěry lze podle žalované vztáhnout i na projednávanou věc. V dané věci bylo již před datem podání žalob z insolvenčního rejstříku dlužníka zřejmé, že v úhradě předmětné pohledávky brání žalované zákonné pravidlo zakotvené v § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy že [anonymizováno] účastníky ve skutečnosti žádného sporu není. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud výroky I. a III. napadeného rozsudku změnil a rozhodl takto: I. Žalovaný insolvenční správce je povinen zaplatit žalobkyni z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO], se sídlem [anonymizována dvě slova] [rok], [obec a číslo] částku [částka], a to ve lhůtě stanovené po právní moci rozsudku Krajským soudem v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]; III. Žádný z účastníků nemá právo a náhradu nákladů řízení.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem žalované, že se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojují úroky z prodlení, tudíž Obvodní soud I. stupně rozhodl v rozporu se zákonem, když přiznal žalobkyni nárok na úroky z prodlení z dlužných mezd. Žalobkyně zásadně nesouhlasí s odvoláním a jeho odůvodněním proti výroku III. napadeného rozhodnutí, neboť nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení platně vzniknul, žaloba ve věci byla podána důvodně a žalobkyně byla ve věci úspěšná. Jelikož si žalobkyně byla vědoma existence své splatné pohledávky za insolvenčním dlužníkem, tak tuto svoji pohledávku [anonymizováno] u insolvenčního správce (žalované) dne [datum] (první část pohledávky) a dne [datum] (druhá část pohledávky). Protože se v případě žalované pohledávky jedná o pohledávku přednostní, která se podle § 169 odst. 2 insolvenčního zákona uspokojuje kdykoli po rozhodnutí o úpadku, domnívala se žalobkyně, že její pohledávka bude zaplacena bez zbytečného odkladu. Jelikož však pohledávka zaplacena nebyla ani po měsíci od jejího uplatnění u žalované a žalovaná na výzvu k placení nereagovala, informovala žalobkyně dne [datum] insolvenční soud o uplatnění pohledávky u žalované v domnění, že zveřejnění výzvy k placení v insolvenčním rejstříku přinutí žalovanou k promptní úhradě pohledávky. K úhradě však ani přesto nedošlo a žalovaná ani v tomto případě na výzvu k zaplacení jakkoli nereagovala. Jelikož žalovaná se žalobkyní ve věci jejího pracovního vztahu k insolvenčnímu dlužníkovi a ve věci jeho ukončení a potvrzování dlužné mzdy běžně komunikovala, ale na výzvy k placení nijak nereagovala, nabyla žalobkyně dojmu, že žalovaná její pohledávku uhradit odmítá, případně z důvodu administrativní zátěže se pohledávkou žalobkyně odmítá zabývat. Před podáním žaloby ve věci žalobkyně provedla lustraci insolvenčního řízení insolvenčního dlužníka, aby zjistila, zda v něm nejsou uvedeny nějaké informace ohledně jejího nároku na výplatu dlužné mzdy. Při této lustraci žalobkyně zjistila, že se v majetkové podstatě nachází dostatečné množství likvidních finančních prostředků a nikde není uvedeno, proč není možné vyplácet přednostní pohledávky, [anonymizováno] kterými je zařazena i žalovaná pohledávka žalobkyně. Tato zjištění utvrdila žalobkyni v přesvědčení, že nárok na výplatu dlužné mzdy má a tato dlužná mzda jí nebyla vyplacena bez jakéhokoli relevantního věcného zdůvodnění. Žalobkyně má za to, že žalovaná v pozici insolvenční správkyně nejednala při komunikaci s přednostními věřiteli s odbornou péčí. Žalobkyně uvádí, že žalovanou prezentovaná judikatura Ústavního soudu na projednávanou věc nedopadá. Žalobkyně má za to, že doložila soudu jak důvodnost svého nároku, tak jednotlivé výzvy na insolvenčního správce k úhradě.

8. Žalobkyně posléze na výzvu soudu I. stupně upřesnila, že její podání ze dne [datum] je i částečně odvoláním a že podává odvolání do výroků I. a III. rozsudku soudu I. stupně. Žalobkyně namítla vadnou a neurčitou formulaci doby splatnosti žalovaného nároku, když Obvodní soud pro Prahu 2 splatnost nároků žalobkyně formuloval následovně:„ …a to vše ve lhůtě stanovené po právní moci rozsudku Krajským soudem v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]“. V insolvenčních věcech, mimo incidenční spory, insolvenční soud nerozhoduje rozsudkem, ale usnesením podle § 88 insolvenčního zákona. Z uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 není zřejmé, o jaké rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci vedené pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] se má jednat. Z okolností případu má žalobkyně za to, že vykonatelnost napadeného rozsudku má být vázána na právní moc usnesení o prohlášení konkurzu insolvenčního dlužníka a správná formulace by měla znít:„ …a to vše po právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. [insolvenční spisová značka], č. j. [insolvenční spisová značka] – B – [anonymizováno], ze dne [datum] o prohlášení konkurzu insolvenčního dlužníka [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa].“ S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil výrok I. následujícím způsobem: Žalovaný insolvenční správce je povinen zaplatit žalobkyni z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO], se sídlem [anonymizována dvě slova] [rok], [obec a číslo] částku [částka], a to ve lhůtě 3 dnů po nabytí právní moci tohoto rozsudku a po nabytí právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. [insolvenční spisová značka], č. j. [insolvenční spisová značka] – B – [anonymizováno], ze dne [datum] o prohlášení konkurzu insolvenčního dlužníka [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Dále žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil výrok III. napadeného rozsudku takto: Žalovaný insolvenční správce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka], a to ve lhůtě 3 dnů po nabytí právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. [insolvenční spisová značka], č. j. [insolvenční spisová značka] – B – [anonymizováno], ze dne [datum] o prohlášení konkurzu insolvenčního dlužníka [právnická osoba], [IČO]. Žalobkyně dále navrhuje, aby jí odvolací soud přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení včetně 21 % DPH.

9. Žalovaná ve své replice ze dne [datum] poukázala na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo], které bylo vydáno před podáním obou žalob, resp. na odůvodnění tohoto usnesení, z jehož zvýrazněných částí mimo jiné vyplývá, že dlužník [právnická osoba] není schopen generovat dostatečné příjmy na úhrady pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň a že v majetkové podstatě dlužníka nejsou likvidní prostředky, ze kterých by bylo možno hradit provoz závodu dlužníka, včetně mezd zaměstnanců. Žalovaná uvádí, že z výše uvedeného rozhodnutí insolvenčního soudu jednoznačně plyne, že hospodářská situace dlužníka byla v dané době (konec roku [rok]) kritická a bez souhlasu zajištěného věřitele nebylo možné hradit žádné pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky těmto postavené na roveň, tedy ani mzdy zaměstnanců dlužníka. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaná na situaci dlužníka nejen upozorňovala (podání ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]), ale dokonce sama předložila návrh na zastavení provozu dlužníkova závodu. Žalovaná uvádí, že žalobkyně poukazovala na podání v insolvenčním řízení s dlužníkem, která byla v době podání žalob již značně neaktuální, nebyla ještě zveřejněna či je vytrhávala z kontextu (podání na č.l. B-80, B [číslo], B [číslo], B xanon [číslo], B [číslo]). Žalovaná upozornila na zprávu o stavu insolvenčního řízení, která byla dne [datum] zveřejněna na č. l. B [číslo], která se chronologicky nacházela [anonymizováno] žalobami žalobkyně a z níž vyplývá, že byl ukončen provoz závodu dlužníka (i), dlužník nemá žádné provozní financování (ii), od [datum] nedošlo ani k částečné úhradě závazků vůči zaměstnancům (iii). Žalobkyně rovněž nikdy nedoručila žalované předžalobní výzvu ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně zcela nesprávně za takovou výzvu označila vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou ze dne [datum] a ze dne [datum], avšak toto podání má povahu zcela jinou, tj. aby byl insolvenční správce informován o pohledávkách za majetkovou podstatou, jejich výši, důvodu vzniku apod. a měl tedy na dlužníkovi nezávislý zdroj informací. Z doručení tohoto vyrozumění insolvenčnímu správci tedy nijak nevyplývá úmysl věřitele svou pohledávku vymáhat soudní cestou. Žalovaná rovněž odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v jehož rámci soud rozhodoval o odvolání žalované proti rozsudku nadepsaného soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve věci žalobce [právnická osoba], přičemž se jedná (kromě věci žalobkyně) o jediný další spor vedený s žalovanou o úhradu pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka [právnická osoba] Odvolací soud v odkazovaném případě shledal, že je na místě aplikace § 143 o. s. ř., když žaloba byla podána zbytečně za situace, že žalovaná pohledávku nepopírala a byla toliko limitována průběhem insolvenčního řízení. Žalovaná navrhla nově (v porovnání se svým předchozím návrhem), aby odvolací soud změnil napadený výrok III. soudu I. stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] včetně DPH.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou přípustná, byla podána včas osobami k tomu oprávněnými a že splňují náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované co do výroku I. ohledně úroku z prodlení a výroku III. rozsudku soudu I. stupně je částečně opodstatněné, když odvolání žalobkyně do výroku I. rozsudku soudu I. stupně je rovněž jen částečně opodstatněné. Výrok II. rozsudku soudu I. stupně nabyl samostatně právní moci. Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. nebylo třeba nařizovat jednání před odvolacím soudem, neboť účastníci řízení s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

11. První námitku, kterou žalovaná [anonymizováno] proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně, a to, že přisouzení úroků z prodlení žalobkyni je v rozporu se zákonem, konkrétně s § 170 písm. b) insolvenčního zákona, pokládá odvolací soud za důvodnou. Podle § 170 písm. b) insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku. Úpadek dlužníka [právnická osoba] byl zjištěn insolvenčním soudem dne [datum] (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka]). Omezení stanovené v § 170 insolvenčního zákona se týká uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení a v zásadě dopadá na věřitele pohledávek, které jsou přihlašovány k insolvenčním soudu i na věřitele pohledávek za majetkovou podstatou a jim naroveň postavených pohledávek. Podle § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona spadají do kategorie pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců. Pracovněprávní pohledávky žalobkyně pocházejí z října – prosince [rok] a z ledna [rok], tedy k jejich vzniku došlo po prohlášení úpadku dlužníka /dle insolvenčního rejstříku/. Jestliže § 170 písm. b) insolvenčního zákona stanoví, že některé pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují, je na místě ohledně úroků z prodlení žalobu zamítnout. Z tohoto důvodu odvolací soud výrok I. rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že návrh žalobkyně na přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítl.

12. Jde-li o první žalobní námitku žalobkyně směřující do výroku III., tuto neshledal odvolací soud až na drobnou výjimku důvodnou. Žalobkyně se domáhala změny lhůty k plnění ve smyslu § 160 o. s. ř. Podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona:„ Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními. Proti rozhodnutí podle věty první není odvolání přípustné.“ Třídenní lhůta k plnění pro peněžité pohledávky, kterou obvykle nalézací soud stanoví v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. je zde vyloučena speciálním ustanovením § 203 odst. 5 insolvenčního zákona (viz i § 7 insolvenčního zákona). Žalobkyně se domáhala, aby odvolací soud lhůtu k plnění navázal na nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu a nabytí právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. [insolvenční spisová značka], č. j. [insolvenční spisová značka] – B – [anonymizováno], ze dne [datum] o prohlášení konkurzu insolvenčního dlužníka [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. To však není s ohledem na znění § 203 odst. 5 insolvenčního zákona možné. Obecný soud při rozhodování o žalobě na plnění ve věci pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky na roveň ji postavené neurčuje lhůtu, ve které má žalovaná osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě předmětnou pohledávku uhradit. Lhůtu k plnění přisouzené pohledávky určí insolvenční soud na základě pravomocného rozsudku obecného soudu. Rozhodnutí insolvenční soud učiní pouze na návrh oprávněného nebo osoby s dispozičním oprávněním. Povinnost k výplatě nároku přitom nelze vázat dle nesprávného návrhu žalobkyně na usnesení o prohlášení konkursu, kdy tento byl již dle průběhu insolvenčního řízení úpadce prohlášen a kdy konkurs představuje jeden ze způsobů řešení úpadku. Pracovněprávní pohledávky /§ 169 odst. 1 a 2 IZ/ lze přitom uspokojit poměrně či zcela kdykoliv po rozhodnutí o úpadku, v průběhu konkursu, nejpozději však k okamžiku vydání rozvrhového usnesení. Pokud jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, není s jejím uplatněním u osoby s dispozičním oprávněním /insolvenční správce/ spojen účinek, který je spojen s řádným uplatněním pohledávky /§ 173 odst. 4 IZ/, tedy nestaví se běh promlčecí lhůty ani se lhůta nepřerušuje, věřitel této pohledávky / žalobkyně/musí sám dbát o to, aby se jím uplatněný nárok nepromlčel či neprekludoval / [spisová značka]; v tomto směru bylo opodstatněné, že žalobkyně podala v této věci žalobu, když po vyrozumění insolvenční správkyně o výši její pracovněprávní pohledávky neobdržela řádnou informaci o časových možnostech výplaty celého nároku či části, a kdy řádně a včas její nárok uspokojen v průběhu insolvenčního řízení nebyl; i když v daném případě nebylo nutno pracovněprávní pohledávku přihlašovat do insolvenčního řízení, pokud nárok žalobkyně byl shodný s nárokem prokázaným v účetnictví úpadce /zaměstnavatele/, pokud však přesto pro nedostatek komunikace s insolvenční správkyní nárok přihlásila, nelze jí jako právnímu laikovi toto přičítat k tíži. Žalobkyně má však pravdu i v tom, že insolvenční soud rozhoduje podle § 88 odst. 1 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení usnesením, neboť se jedná o výjimku od obecné úpravy v civilním řízení, že ve věci samé je rozhodováno rozsudkem (viz § 152 o. s. ř.). Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. pro přehlednost a srozumitelnost a nutnost souladu se shora citovanou zákonnou úpravou opravil a ve výroku II. tohoto rozsudku rozhodl, že:„ Žalovaná insolvenční správkyně je povinna zaplatit žalobkyni z majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba], [IČO] částku [částka] po právní moci tohoto rozsudku ve lhůtě stanovené usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]“ 13. Odvolací námitku, v níž žalovaná napadla výrok III. rozsudku soudu I. stupně a namítla, že obě žaloby podané žalobkyní (sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]) byly nadbytečné a neúčelné a nadto nebyly žalované doručeny předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř. neshledal odvolací soud důvodnou. Jak uvedla žalobkyně, svou pohledávku za dlužnou mzdu za měsíce [anonymizováno] a listopad [rok] [anonymizováno] u insolvenční správkyně (žalované) prostřednictvím formuláře Vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň ze dne [datum] (č.l. 92 spisu soudu I. stupně) a za dlužnou mzdu za měsíce prosinec a [anonymizováno] (včetně odstupného) prostřednictvím téhož formuláře ze dne [datum] (č. l. 64 spisu soudu I. stupně). Jak uvádí žalovaná, nelze obecně uplatnění pracovněprávní pohledávky touto formou považovat za tzv. předžalobní výzvu podle § 142a o. s. ř. To, že uplatnění pracovněprávní pohledávky vůči osobě s dispozičním oprávněním (v tomto případě insolvenční správkyni) má infomační hodnotu, vyplývá z § 203 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a) v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního předpisu. Insolvenční správce má v takovém případě informace o pohledávce ze dvou zdrojů, jednak z účetnictví dlužníka, jednak od samotného věřitele (zde žalobkyně). Podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [insolvenční spisová značka] se pracovněprávní pohledávka považuje za uplatněnou - aniž by bylo třeba ji přihlašovat – ve výši plynoucí z účetnictví dlužníka nebo z evidence, kterou dlužník vedl podle zvláštního právního předpisu, jinak ji věřitel může uplatnit – bez ohledu na lhůtu pro přihlášení pohledávek (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona) – přímo vůči insolvenčnímu správci postupem podle § 203 insolvenčního zákona, a nikoliv vůči insolvenčnímu soudu přihláškou podle § 173 insolvenčního zákona. Hlavním smyslem povinné předžalobní upomínky podle § 142a o. s. ř. je zajištění určité míry ochrany dlužníků před podáváním zbytečných žalobních návrhů. Smyslem a účelem přihlášení pohledávky za majetkovou podstatu nebo pohledávky jim postavené naroveň podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona na rozdíl od § 142a o. s. ř. není prevence případných soudních sporů; v poměrech konkrétní projednávané věci však uzavírá odvolací soud, že žalobkyně opakovaně komunikovala nejen před podáním přihlášky s insolvenční správkyní, nesprávně se domnívala jako laik, že je vhodné toto sdělit i insolvenčnímu soudu, podnikla přitom opakovaně kroky k uspokojení její pracovněprávní pohledávky, insolvenční správkyni bylo tedy dostatečně zřejmé uplatnění nároku, na který však správkyně nereagovala, nesdělila výslovně žalobkyni, že pohledávku uznává a že bude plněné zčásti nebo zcela v závislosti na stavu majetkové podstaty v průběhu úpadku. Odvolací soud tak uzavírá, že podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení převážně procesně úspěšné žalobkyni byly splněny.

14. Žalobkyně ještě upozornila na podání, a to Vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou ze dne [datum] (č. l. 147 spisu soudu I. stupně), kterou právní zástupce žalobkyně adresoval Krajskému soudu v Českých Budějovicích, v níž uvádí, že dne [datum] uplatnil u insolvenční správkyně pohledávku žalobkyně za majetkovou podstatou dlužníka a do dnešního dne nebyla pohledávka zaplacena. Podání bylo nadto adresováno insolvenčnímu soudu, nikoli insolvenční správkyni jakožto osobě s dispozičním oprávněním. Odvolací soud přihlédl i k emailové korespondenci [anonymizováno] žalobkyní a žalovanou předloženou již v rámci prvostupňového řízení žalobkyní (emaily z období od [datum] do [datum]; č. l. 33 – 36 spisu soudu I. stupně), kdy bylo jednáno o rozvázání pracovního poměru apod., nikoliv o úhradě dlužné mzdy /žalobkyně žalovanou upozornila, že jí ještě nebyla vyplacena mzda za [anonymizováno] a nedorazila ani mzda listopadová, resp. v emailu z [datum] se žalobkyně dotazovala, zda žalovaná obdržela od jejího advokáta přihlášení se k pohledávce kvůli nevyplaceným mzdám/.

15. Z důvodů shora uvedených soud I. stupně postupoval správně, pokud o nákladech řízení rozhodl dle částečného procesního úspěchu účastníků dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož se žalovaná domáhala náhrady nákladů řízení za řízení vedené u soudu I. stupně podle § 143 o. s. ř., musel se odvolací soud zabývat otázkou, zda má žalovaná podle tohoto ustanovení právo na náhradu nákladů proti žalobkyni, neboť svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Žalovaná zde odkazovala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] v obdobné věci, kde na straně žalované vystupovala insolvenční správkyně dlužníka [právnická osoba] a na straně žalobce věřitel dlužníka ve sporu za poskytnuté služby poskytnuté dlužníkovi v roce [rok] Ani zde insolvenční správkyně dlužníka [právnická osoba] pohledávky žalobce nepopírala a odvolací soud při přezkoumávání nákladového výroku soudu I. stupně uzavřel, že v případě nákladového výroku je na místě aplikace § 143 o. s. ř., neboť v dané konkrétní věci žalovaná nezavdala svým chováním příčinu k podání návrhu na zahájení řízení; v tomto případě se však jedná o částečně odlišnou skutkovou situaci shora podrobně rozvedenou, takže postup dle § 143 o. s. ř. a přiznání náhrady nákladů řízení dle § 143 o. s. ř. nepřipadá v úvahu, když dle § 203 odst. 5 IZ může věřitel uplatnit svůj nárok žalobou proti osobě s dispozičním oprávněním, pokud nebyl uspokojen nárok v plné výši řádně a včas, není přitom v zákoně ani judikatuře blíže specifikován okamžik„ včasného plnění“. Je proto třeba vyjít ze shora uvedených úvah o promlčitelnosti pohledávky zaměstnance a nutnosti bedlivého střežení zákonných nároků zaměstnance / Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [insolvenční spisová značka] [spisová značka] /.

16. Dále lze upozornit i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] podle něhož:„ …Obecná možnost hradit pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené i po zahájení insolvenčního řízení je logickým důsledkem jejich zákonem preferovaného postavení (k tomu srov. zejména § 203, § 305 odst. 1, § 348 odst. 1 písm. e) a § 398 insolvenčního zákona). Jde o typovou preferenci všech pohledávek tohoto pořadí oproti pohledávkám horšího pořadí, zejména oproti pohledávkám přihlašovaným do insolvenčního řízení. Přitom pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se vyznačují (oproti pohledávkám za majetkovou podstatou) i tím, že může jít o pohledávky, které vznikly před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Přímo z pravidla vyjádřeného v ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona přitom plyne, že možnost uspokojování těchto pohledávek dlužníkem je (i před rozhodnutím o úpadku dlužníka) navázána na stav majetkové podstaty. Přitom i předmětné ustanovení musí být vykládáno v souladu se základními zásadami insolvenčního řízení (srov. zejména § 5 insolvenčního zákona). Určuje-li ustanovení § 5 písm. b) insolvenčního zákona, že věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti a požaduje-li ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, aby insolvenční řízení bylo vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, pak odtud také plyne, zákaz nerovného zacházení dlužníka s těmi věřiteli, kteří mají ohledně svých pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle insolvenčního zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení. Jde-li o srovnatelné pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců (§ 169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), pak ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona není a nemůže být oporou (záštitou) takovému právnímu jednání, jímž dlužník např. uhradí v plném rozsahu jen pohledávky těch zaměstnanců, kteří vůči němu podnikli právní kroky (např. proto, aby se jich„ zbavil“ coby insolvenčních navrhovatelů). V rámci této množiny preferovaných pohledávek se prostřednictvím ustanovení § 1 písm. a/ a § 5 písm. b) insolvenčního zákona má prosadit zásada poměrného uspokojení věřitelů pohledávek téhož pořadí a dlužník je (stále) omezen nemožností zvýhodňovat některé věřitele těchto pohledávek na úkor jiných věřitelů v zásadně stejném nebo obdobném postavení.“, ve smyslu této judikatury však nebyla žalobkyně vůbec vyrozuměna insolvenční správkyní o aktuální situaci majetkové podstaty, ani o tom, že ji nelze a z jakého důvodu uspokojit částečně.

17. V tomto případě žalobkyně argumentovala tím, že stav majetkové podstaty dlužníka umožňoval uspokojit její pracovněprávní pohledávky v době, kdy insolvenční správkyni vyrozuměla o jejich výši a odkazovala na řadu listin založených do insolvenčního rejstříku ve věci insolvenčního řízení s dlužníkem (listina č. B 80, listina č. B 232, listina č. B 632, listina č. B 576, listina č. B 541). Žalovaná naopak i v rámci svého odvolání upozorňovala na skutečnost, že již ve své zprávě z 5. listopadu roku [rok] upozorňovala na skutečnost, že v majetkové podstatě nejsou likvidní prostředky, ze kterých by bylo možno hradit provoz závodu dlužníka a pracovněprávní pohledávky jeho zaměstnanců/zaměstnankyň; s ohledem na povahu úpadce a délku insolvenčního řízení a provoz závodu úpadce však stav majetkové podstaty jistě nebyl konstantní, jak ostatně vyplývá z rozsáhlého insolvenčního řízení, kdy nelze po zaměstnanci- právním laikovi požadovat pátrání po majetku a zvažování, zda svá práva uplatní či bude ohrožen v důsledku běhu času promlčením své pohledávky. V případě, kdy se zaměstnavatel nachází v konkursu, nelze vždy počítat s okamžitým uhrazením pracovněprávní pohledávky s ohledem na průběh a pravidla insolvenčního řízení (včetně § 305 odst. 2 insolvenčního zákona) a s ohledem na stav majetkové podstaty a na zásady insolvenčního řízení. Podle komentáře k § 203 odst. 1, 3, 4 a 5 insolvenčního zákona (ASPI, Právní stav komentáře ke dni [datum], Mgr. [jméno] [jméno], Ph.D.), v daném případě však nedošlo k uznání pohledávky, ani k jejímu popření a ani k jakémukoliv konkrétnímu vyrozumění žalobkyně insolvenční správkyní. Ve všech těchto okolnostech spatřuje odvolací soud důvody pro přiznání částečné úhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy tyto náklady soud I. stupně správně vypočetl, odvolací soud pro stručnost odkazuje na správnost výpočtu. Odvolací soudu proto potvrdil dle § 219 o. s. ř. i výrok o nákladech řízení III., avšak ve znění korespondujícím shora uvedené lhůtě pro plnění.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy každá z účastnic byla částečně procesně úspěšná, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně byla částečně úspěšná co do změny lhůty k plnění i co do formy rozhodnutí, obdobně byla i úspěšná žalovaná, která kromě toho byla úspěšná i ohledně částečné změny výroku o věci samé /pouze ve vztahu k příslušenství/.

Poučení