23 Co 302/2021- 354

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. a JUDr. Lady Záviškovéve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: [osobní údaje žalovaného] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení a předání nemovitostí, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku I. o věci samé a v nákladových výrocích II., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na nákladech odvolacího řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem citovaným v záhlaví zamítl soud I. stupně žalobu o vyklizení pozemku (KN) parc. [číslo] ostatní plocha, zapsaného na [list vlastnictví], vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro [katastrální uzemí], obec Praha, a předání vyklizeného pozemku do tří dnů od právní moci rozhodnutí žalobkyni (výrok I.) O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka], k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.), dále že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – [název soudu] náhradu nákladů státu ve výši [částka] (výrok IV.), to vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

2. Předmětem řízení bylo vyklizení nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, a to pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, zapsaného na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], obec Praha (dále také jen„ Pozemek“). Žalobkyně tvrdila, že na celé ploše předmětného pozemku je umístěna konstrukce živičné plochy, která tvoří parkoviště, označené jako„ NN3333“. Parkoviště bylo rozhodnutím žalovaného ze dne [datum] zařazeno do sítě místních komunikací III. třídy. Výkon majetkové správy na této komunikaci byl dle sdělení žalovaného ze dne [datum] svěřen TSK hl. m. [obec]. Žalovaný předmětný pozemek pronajal třetí osobě, [právnická osoba] s. r. o., která na něm provozuje placené parkoviště pro denní a měsíční stání vozidel v rámci své obchodní činnosti. Žalobkyně jako vlastník předmětného pozemku proto nemůže realizovat své vlastnické právo. Žalobkyně proto žalovaného vyzvala dne [datum] a opětovně dne [datum] k vyklizení a předání předmětného pozemku. Žalovaný na výzvu nereagoval a pozemek užívá nadále. Žalobkyně má s pozemkem obchodní záměry. 3. [příjmení] žalovaného proti žalobě spočívala v tvrzení, že na předmětném pozemku se nenachází žádné movité věci v jeho vlastnictví, které by mohl vyklidit. Odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 704/12, podle nějž ustálená soudní praxe vychází z toho, že výkonem rozhodnutí vyklizením nemovitosti lze dosáhnout pouze odstranění movitých věcí z této nemovitosti. Žaloba je dle žalovaného neurčitá, neboť v ní není uvedeno, jaké věci mají být vyklizeny. Navrhl zamítnutí žaloby. Při jednání před soudem I. stupně argumentoval tím, že parkoviště je samostatnou stavbou v právním slova smyslu, tedy nemovitou věcí ve vlastnictví žalovaného. Žalobkyně se nemůže domáhat vyklizení předmětného pozemku, ale pouze odstranění stavby. Jedná se však o stavbu oprávněnou, zřízenou se souhlasem tehdejšího majitele pozemku, řádně zkolaudovanou. Učinil nesporným, že na ploše pozemku se nachází parkoviště, které bylo svěřeno do správy TSK hl. m. [právnická osoba] Předmětné parkoviště je umístěno na více pozemcích sousedících s předmětným pozemkem, přičemž tyto sousední pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného. Dle poslední novely zákona o pozemních komunikacích nejsou místní komunikace součástí pozemku, jde tedy o samostatnou stavbu.

4. Přistoupení TSK hl. m. [právnická osoba] do řízení jako vedlejšího účastníka na stranu žalovaného připustil Městský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací].

5. Soud I. stupně vyšel z provedených důkazů, zejména z výpisu z katastru nemovitostí, z ortofotomapy pozemku parcelní [číslo] v k. ú. [obec], z rozhodnutí Magistrátu Hlavního města Prahy ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] 2002 [spisová značka]. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný je vlastníkem pozemků sousedících s pozemkem parc. [číslo] na kterém bylo se souhlasem předchozího vlastníka předmětného pozemku vybudováno parkoviště a že je zařazeno do sítě místních komunikací III. třídy. Výkon majetkové správy komunikaci je svěřen TSK hl. m. [právnická osoba], která uzavřela smlouvu s třetí osobou o provozování veřejného hlídaného parkoviště na uvedené komunikaci. Rovněž měl soud I. stupně za nesporné, že stavba parkoviště je zkolaudována.

6. K zodpovězení sporné odborné otázky, zda je parkoviště na pozemku p. [číslo] v k. ú. [obec] z hlediska stavebně technického a z hlediska účelu samostatnou věcí ve smyslu stavebního zákona, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba, soud ustanovil znalecký ústav [právnická osoba] Ze znaleckého posudku (na č. l. 122 až 149 spisu) vyplynulo, že předmětné parkoviště má ze stavebně technického hlediska charakter stavby, jedná se o stavbu na cizím pozemku. Stavba má vlastní základy, není součástí pozemku. Skládá se z krytů (asfaltobetonový povrch) a základu (štěrková vrstva apod.). Pod ní začíná terén. Terénní úpravy jsou součástí pozemku. K upřesnění by musela být provedena destruktivní sonda, muselo by se určit množství sond potřebné pro zjištění sklady parkoviště na celé ploše. Tvrzení žalobkyně, že asfaltový kryt je položen do pískového lože, znalecký ústav odmítl jako neodpovídající realitě vzhledem ke znalecké zkušenosti. Posudek má jednoznačný závěr, že daná stavba parkoviště má vlastní základy a jedná se o stavbu. Proto soud účastníkům předestřel, že žaloba na vyklizení a předání nemovitosti nemůže být za dané situace úspěšnou, neboť lze žalovat v případě stavby jen o odstranění stavby. Možnost změny žaloby s ohledem na proběhlou koncentraci řízení, o níž byli účastníci řízení poučení při jednání dne [datum] (č. l. 37 spisu), soud I. stupně vyloučil. Soud I. stupně neshledal opodstatněným návrh žalobkyně na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, proto tento důkazní návrh zamítl.

7. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle ust. § 498 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), podle nějž jsou nemovitými věcmi pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.

8. Soudu I. stupně bylo z úřední činnosti známo, že ve sporech, kde se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání předmětného pozemku bez právního důvodu, sama výslovně uváděla, že na pozemku se nachází stavba, tj. nemovitá věc, ve vlastnictví žalovaného, sdělení právního zástupce žalobkyně v tomto smyslu bylo rovněž provedeno k důkazu. Ve skutkově obdobné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. [spisová značka], kde předmětem sporu byl jiný nedaleký pozemek rovněž s parkovištěm, soud rovněž na základě znaleckého posudku dospěl k závěru, že jde o stavbu parkoviště ze stavebně technického hlediska samostatnou, se samostatnými základy, tj. stavbu jako nemovitou věc. Za účelem předvídatelnosti soudního rozhodování a jeho jednotnosti tedy soud I. stupně projednávanou věc posoudil shodně.

9. Soud I. stupně své rozhodnutí rovněž opřel o ustanovení § 9 odst. 1 zákona o místních komunikacích č. 13/1997 Sb. (dále také jen„ ZPK“) ve znění účinném od 13. 11. 2015, podle nějž není místní komunikace součástí pozemku. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Judikatura se shoduje v tom, že v daném případě je zapotřebí domáhat se vydání pozemku žalobou na odstranění stavby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí]). Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 704/12.

10. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že by se na předmětném pozemku nacházely movité věci ve vlastnictví žalované, a kdy žalobou na vyklizení se lze domáhat pouze odstranění movitých věcí z dané nemovitosti, soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení žalovanému rozhodl soud I. stupně dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši upravené advokátním tarifem č. 177/1996 Sb., přičemž zastoupení advokátem měl za účelné vzhledem ke složitosti sporu. O náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., výši stanovil dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb.

12. O náhradě nákladů státu ve výši představující nezálohované znalečné, rozhodl soud I. stupně dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. (ačkoli toto zákonné ustanovení necitoval) a částku [částka] uložil k náhradě žalobkyni, která byla v řízení neúspěšná.

13. Proti citovanému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že znalecké šetření na místě samém trvalo pouhých 30 minut, nemohlo za tak krátkou dobu dospět k objektivnímu závěru ohledně pozemku o rozloze 4 911 m2. Uložit znalci otázku na určení samostatné věci v občanskoprávním slova smyslu, její vymezitelnosti od ostatních předmětů vnějšího světa, je podle žalobkyně nepatřičné. Co se týče povrchů (materiálů), z nichž se předmětné parkoviště skládá, znalci je nezjišťovali. Aktualizace (doplnění) znaleckého posudku, resp. revizní znalecký posudek je proto podle žalobkyně nezbytná. Odvolání rovněž zpochybnilo závěr soudu I. stupně, že parkoviště bylo vybudováno se souhlasem předchozího vlastníka a že je zkolaudováno. Žalobkyně namítá, že tyto skutečnosti neprohlásila za nesporné. Především žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že předmětné parkoviště je samostatnou věcí v právním slova smyslu a polemizovala s odkazem na rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že komunikace může být stavbou, tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž je komunikace zřízena. Současně však Nejvyšší soud poukázal na rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž dospěl k závěru, že řeší-li restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou vztahy občanskoprávními, pak pojem stavba v něm uvedený je třeba vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Přitom musí jít o stavbu jako způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1, § 119 odst. 2 a § 120 obč. zák.) a nikoliv o součást věci jiné. V této věci vycházel Nejvyšší soud z ust. § 2 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., katastrálního zákona, ve znění zák. [číslo] Sb, a z Přílohy 1 a 2 k vyhl. č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, a dovodil, že zpevněná asfaltová plocha (v tomto případě parkoviště) představuje určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku a že tato plocha nemůže být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud, neboť je od pozemku nelze oddělovat; pozemek sloužící k parkování automobilů (parkoviště) nelze tudíž považovat za stavbu ve smyslu ust. § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01“ Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí v první řadě zabýval povahou místní komunikace ve vztahu k restitučním zákonům a dovodil, že„ pozemek sloužící k parkování automobilů (parkoviště) nelze tudíž považovat za stavbu.“ 14. Podle názoru žalobkyně soud I. stupně chybně aplikoval právo, když dospěl k závěru, že na předmětné parkoviště je třeba z právního hlediska pohlížet dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve spojení se zákonem o místních komunikacích [číslo] Sb. ve znění účinném od 13. 11. 2015. Dle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. platí, že:„ Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ Předmětné parkoviště vzniklo před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., proto je třeba aplikovat občanský zákoník č. 40/1964 Sb., účinný do 31. 12. 2013, (dále jen obč. zák.), konkrétně § 119 odst. 2:„ Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.“ Aplikaci ust. § 9 odst. 1 z. č. 13/1997 Sb., o místních komunikacích, ve znění účinném od 13. 11. 2015, podle něhož není místní komunikace součástí pozemku (ve smyslu ust. § 498 odst. 1 o. z.) soud I. stupně nikterak neodůvodnil. Na projednávanou věc toto ustanovení podle žalobkyně nedopadá. Parkoviště bylo rozhodnutím žalovaného ze dne [datum] zařazeno do sítě místních komunikací III. třídy, přičemž zákon o místních komunikacích ve znění účinném od 31. 12. 2001 do [datum] neobsahuje úpravu v tom smyslu, že místní komunikace není součástí pozemku. A contrario tedy platí, že místní komunikace součástí pozemku jsou. Žalobkyně odkázala na článek JUDr. [jméno] [příjmení] zveřejněný v Bulletinu Advokacie dne [datum], ve kterém autor uvádí:„ Jak bylo výše uvedeno, došlo-li ke stavbě pozemní komunikace za účinnosti OZ, stala se součástí pozemku, neboť nemohlo být aplikováno pravidlo dle § 9 odst. 1 ZPK, neboť se v daný moment ještě o pozemní komunikaci ve smyslu ZPK nejednalo. Vydání rozhodnutí o zařazení brání § 3 ZPK, který stručně řečeno požaduje nejprve uvedení souladu vlastnických vztahů s § 9 ZPK předtím, než bude příslušná cesta do některé z kategorií pozemních komunikací zařazena“.

15. Žalobkyně v odvolání argumentovala dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR:

16. V rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud ČR uvádí, že:„ Parkoviště, je-li stavbou, může být samostatnou věcí a předmětem občanskoprávních vztahů; nejde-li o stavbu, a tudíž o samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), může jít podle okolností věci buď o součást pozemku, anebo může být tvořeno samostatnými věcmi movitými (panely volně položenými na pozemku).“ 17. V rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud dospěl k závěru, že:„ Parkoviště, je-li stavbou, může být samostatnou věcí a předmětem občanskoprávních vztahů; nejde-li o stavbu, a tudíž o samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), může jít podle okolností věci buď o součást pozemku, anebo může být tvořeno samostatnými věcmi movitými (panely volně položenými na pozemku).“ 18. V rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud ČR uvádí, že„ otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva, je otázkou právní, nikoliv skutkovou.“ K tomu Ústavní soud ČR v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3143/13, dodává, že je třeba každou úpravu pozemku posuzovat vždy individuálně, jelikož„ klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.“ 19. Odvolatelka zdůraznila, že nebylo prokázáno, že by předmětné parkoviště bylo postaveno na základě povolení, dle projektu apod. V řízení podle ní nebylo prokázáno, že je parkoviště samostatnou věcí, tedy vymezitelnou část vnějšího světa.

20. Žalobkyně se ztotožňuje s předběžným právním názorem, který soud I. stupně na počátku řízení předestřel účastníkům v tom smyslu, že se v případě předmětného typu komunikace pokryté živičným povrchem nejedná o stavbu ve smyslu občanského práva a odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. Již v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] považoval Nejvyšší soud ČR parkoviště složené ze tří vrstev stavebního materiálu za pouhé zpracování povrchu pozemku, tj. za jeho součást, nikoliv za samostatnou stavbu a tedy i věc z hlediska občanského práva, již by bylo možné samostatně převádět.

21. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který dospěl k závěru, že„ parkoviště vybudované ve formě zpevněné asfaltové plochy představuje pouze zpracování povrchu pozemku a není možné jej považovat za stavbu ve smyslu občanskoprávním.“ Dle názoru žalobkyně tak právní hodnocení soudu prvního stupně v kontextu provedených a neprovedených důkazů nemůže obstát. Soud I. stupně nezkoumal dostatečně konkrétní okolnosti projednávaného případu, měl provést v souladu s judikaturou„ řádně zdůvodněnou úvahu“ v tom smyslu, zda v případě parkoviště jde o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.

22. Rozhodnutí o nákladech řízení považuje žalobkyně za nesprávné, neboť náklady vynaložené žalovaným byly neúčelné, protože žalovaný je statutárním městem vybaveným personálně i materiálně k tomu, aby právní záležitosti vyřizoval sám bez zastoupení advokátem. Co se týče složitosti sporu, je snížena tím, že žalovaný v minulosti vedl a vede další obdobné spory, přičemž v dané věci se nejedná o problematiku dosud neřešenou, nebo vyžadující zvláštních znalostí. Argumentovala k této otázce odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2929/07, nález ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 376/12).

23. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil, případně jej změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.

24. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že soudy již o povaze předmětného parkoviště rozhodovaly a to vždy tak, že je stavbou ve vlastnictví žalovaného. Odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Označil za nemravné, že žalobkyně ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku tvrdí o povaze parkoviště něco jiného než v [anonymizováno] řízení. Odkázal dále na ust. § 13 o. z., zakotvující zásadu důvodného očekávání v rozhodnutí obdobné jako v jiném případě, který se s projednávaným případem v podstatných znacích shoduje. Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] v případě parkoviště na pozemku pč. [číslo], který je 120 m vzdálen od předmětného pozemku. Také v této věci dospěl soud za pomoci znaleckého posudku a četné judikatury NS ČR k závěru, že parkoviště jakožto místní komunikace je stavbou v občanskoprávním slova smyslu. Shodně parkoviště posoudil [název soudu] v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací].

25. Žalovaný odmítl argumenty žalobkyně vznesené proti znaleckému posudku znaleckého ústavu [právnická osoba] Zjištění, že parkoviště je stavbou s vlastními základy a s vymezeným složením stavby má za obhájené samotným posudkem a výslechem znalce. Důvody pro nařízení revizního znaleckého posudku podle žalovaného nenastaly. Co se týče závěru soudu I. stupně o oprávněnosti stavby, uvedl žalovaný, že parkoviště vybudoval stát v době, kdy i pozemek byl vlastnictvím státu. Tato skutečnost však nebyla v řízení významná, neboť žalobkyně se žalobou na vyklizení nemohla odstranění stavby domoci, k tomuto právnímu názoru citoval z rozsudků NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a usnesení NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný namítl, že žalobkyně v odvolání na podporu své argumentace cituje starší judikaturu Nejvyššího soudu Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že pro posouzení samostatnosti věci (stavby) je rozhodující, zda ji lze vymezit od pozemku. V projednávané věci bylo toto vymezení zpracovatelem znaleckého posudku popsáno.

26. Pokud žalobkyně argumentovala absencí výslovné úpravy samostatnosti pozemních komunikací v zákoně, a dovodila, že a contrario platí, že v období účinnosti zákona o pozemních komunikacích od [datum] do [datum] místní komunikace součástí pozemku jsou, žalovaný s takovým závěrem rozhodně nesouhlasí. Z důvodové zprávy k novele [číslo] Sb., kterou bylo změněno ust. § 9 zákona o pozemních komunikacích, se podává, že„ ke splynutí stavby pozemní komunikace s pozemkem nemůže dojít ani za stávající právní úpravy, a to právě vzhledem ke skutečnosti, že zákon o pozemních komunikacích stanoví konkrétní vlastníky jednotlivých kategorií pozemních komunikací, nicméně aby se v budoucnu předešlo možným výkladovým problémům, přistupuje se k výslovnému určení staveb dálnic, silnic a místních komunikací jako samostatných věcí.“ Takže výslovná úprava je jen potvrzením dřívější rozhodovací praxe, podle které stavba pozemní komunikace s pozemkem automaticky nesplývala. Navrhl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit. 27. [ulice] účastník na straně žalovaného k odvolání žalobkyně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že parkoviště má vlastní základy, a tudíž na něj nelze nahlížet jinak než jako na samostatnou stavbu. K otázce posouzení parkoviště jako samostatné stavby považuje vedlejší účastník za zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] nebo sp. zn. [spisová značka], dle nichž je při posuzování samostatnosti stavby nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména ke zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby stavba byla předmětem právních vztahů. Dále je nutno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. [ulice] účastník ve vyjádření prohlásil, že ode dne [datum], kdy mu byla stavba parkoviště předána ke správě, s ní nakládá jako se samostatnou věcí, která může být předmětem občanskoprávních vztahů. Po téměř 30 letech je na místě přisvědčit názoru, že je účelným, aby stavba parkoviště byla považována za stavbu nejen ze stavebního hlediska, ale také z hlediska občanskoprávního. Parkoviště na pozemku, tedy zpevněná plocha, je stavebně technicky a dlouhodobě účelově samostatnou věcí a je na ni nutno pohlížet jako na samostatnou nemovitou věc. [ulice] účastník, stejně tak jako žalovaná, má právní zájem na tom, aby se stavbou na pozemku bylo i nadále nakládáno jako se samostatnou věcí. Navrhl napadený rozsudek potvrdit.

28. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

29. Odvolací soud nevyhověl současně návrhu žalobkyně na vypracování jiného či revizního znaleckého posudku, když toto shledal nadbytečným.

30. Předně má odvolací soud za to, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro učiněný závěr o nedůvodnosti žaloby. Soud I. stupně postupoval procesně správně, když poučil dle ust. § 118a odst. 1,3 o. s. ř. žalovanou, aby prokázala, že parkoviště na předmětném pozemku žalobkyně má charakter samostatné stavby v jejím vlastnictví. Poté soud I. stupně dospěl k předběžnému právnímu názoru, že žalovaná v naznačeném směru neunesla důkazní břemeno. Opřel toto stanovisko zejména o znalecký posudek znaleckého ústavu [příjmení] [jméno] z oboru stavebnictví, posuzování technického stavu staveb.

31. Odvolací soud se po přezkumu rozhodnutí ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Vlastnické poměry, faktický stav předmětného pozemku a existence parkoviště na celé jeho ploše ostatně nebyly mezi účastníky sporné. Žalobkyně v odvolání důvodně namítla, že neučinila nesporným, že stavba parkoviště byla kolaudována, jak to soud I. stupně uvedl v odst. 8 odůvodnění svého rozsudku. Doplnění dokazování tímto směrem však nebylo nezbytné, neboť oprávněnost stavby nebyla předmětem řízení. Žalobkyně ani netvrdila, že by parkoviště bylo vybudováno neoprávněně.

32. Je pravdou, že se znalecký ústav zhostil znaleckého úkolu znějícího na určení z jakých materiálů a jakým stavebně technickým postupem bylo předmětné parkoviště vybudováno, pouze sdělením pravděpodobného složení stavby a úvahou, že„ přesné složení co do tlouštěk a materiálů jednotlivých vrstev komunikace není ve spisu doloženo ani se po něm zpracovatelé posudku nepídili, protože pro posouzení nemá žádný význam“ (viz č. l. 146 spisu a strana 25 znaleckého posudku). Přesto soudem ustanovený znalecký ústav závěry učiněné v posudku při výslechu zpracovatele posudku obhájil a také odůvodnil svou metodu, kterou dospěl k jednoznačnému závěru, že z hlediska stavebně technického a z hlediska účelovosti je předmětné parkoviště samostatnou věcí- stavbou. Proto soud I. stupně z odborného názoru, že předmětné parkoviště je samostatnou věcí z pohledu stavebně-technického mohl vycházet. Rovněž ze znaleckého posudku vyplynulo, že při podrobném zkoumání složení jednotlivých vrstev parkoviště by muselo dojít k destrukci a tím i zásadnímu zničení věci, která by pozbyla svůj účel- umožnit parkování, když by tak došlo k zásadnímu narušení díla, což samozřejmě není účelem vypracování jakéhokoliv znaleckého posudku. Znalecký posudek z hlediska jeho obsahu má stanovené náležitosti, je přehledný, určitý a srozumitelný, jsou z něj logicky zřejmé závěry znalce ve vztahu k zadání posudku.

33. Odvolací soud posoudil návrh žalobkyně na provedení revizního znaleckého posudku shodně se soudem I. stupně jako nedůvodný. Zajisté není vyloučeno, že by se jiný znalec nebo znalecký ústav mohl zabývat otázkami položenými soudem pečlivěji a postupovat i dalšími metodami znalecké práce, nicméně ze znaleckého posudku i odborného vyjádření znalce při jednání by využitím dalších metod došlo k narušení předmětu- parkoviště. Pouhý předpoklad, že jiný znalecký posudek posoudí odbornou otázku jinak, však důvodem k revizi pořízeného posudku není. Při takové argumentaci nic nebránilo žalobkyni, aby sama předložila k důkazu znalecký posudek, který by považovala za správný, v průběhu řízení před soudem I. stupně k tomu jistě měla příležitost. Pokud ve fázi odvolacího řízení avizovala, že takový posudek zadala, představoval by takový důkaz nepřípustnou novotu nesplňující žádnou z podmínek, upravených v ust. § 205a o. s. ř. Ani nevyhovění návrhu žalobkyně na provedení důkazu projektovou dokumentací nepředstavuje vadu řízení, která by vedla k nesprávnému rozhodnutí.

34. Soud I. stupně sice nezformuloval vyčerpávajícím způsobem závěr o skutkovém stavu, nicméně je zřejmé, že vyšel z toho, že na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobkyně bylo před rokem 2002 vybudováno parkoviště, které je samostatnou stavbou a je vlastnictvím žalovaného.

35. S dílčím právním závěrem, že předmětné parkoviště je věcí v občanskoprávním významu, se odvolací soud ztotožnil. Ačkoli je mu známa i judikatura odlišná, na oporu tohoto posouzení lze citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č j. [spisová značka]:„ Pro posouzení otázky, zda je účelová komunikace (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) stavbou spojenou se zemí pevným základem, tj. samostatnou nemovitou věcí, nebo zda je součástí pozemku, na němž se nachází, jsou rozhodná stejná hlediska jako v případě jiných pozemních komunikací. Pokud je stavební provedení účelové komunikace takové, že lze jednoznačně vymezit, kde končí pozemek a začíná stavba, a pokud zároveň nelze stavební provedení účelové komunikace odstranit bez jejího zničení či zásadního zhoršení její sjízdnosti či schůdnosti, půjde o samostatnou nemovitou věc ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku, která je samostatným předmětem právních vztahů.“; a dále:„ Podle § 118 odst. 1 občanského zákoníku jsou předmětem občanskoprávních vztahů zejména věci. § 119 odst. 1 občanského zákoníku rozlišuje věci movité a nemovité a dle odst. 2 téhož ustanovení pak„ nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem". Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku "součástí věci je vše, co k ní dle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila" a podle odstavce 2 téhož ustanovení "stavba není součástí pozemku". Je tedy zřejmé, že zákon o pozemních komunikacích počítá s tím, že účelové komunikace budou obdobně jako ostatní pozemní komunikace (dálnice, silnice I., II. a III. třídy a místní komunikace) ve vlastnictví konkrétního subjektu, v daném případě fyzické či právnické osoby (soukromého práva), přičemž podle názoru Nejvyššího správního soudu toto vlastnictví bude svědčit buď vlastníkovi pozemku, na kterém se předmětná komunikace nachází (v případě, že ji nelze považovat za stavbu ve smyslu občanského zákoníku, ale jen za zpracování povrchu pozemku), nebo může svědčit i osobě od vlastníka pozemku odlišné (za předpokladu, že účelová komunikace bude stavbou ve smyslu občanského zákoníku a nenáleží vlastníkovi pozemku na základě jiného titulu než je samotné vlastnictví pozemku). V tomto rozhodnutí NSS shrnul dosavadní judikaturu, která mnohdy měla komunikace a parkoviště za pouhé zpracování povrhu pozemku.„ Určitý obrat v posuzování povahy pozemních komunikací ovšem učinil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který vycházel z právního závěru velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, neboť rozhodující senát se hodlal odchýlit od právního názoru představovaného výše citovanou dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu Nejvyšší soud v naposled uvedené věci dospěl k závěru, že místní komunikace (a tím spíše silnice či dálnice) mohou být za určitých okolností samostatnou věcí, tj. stavbou ve smyslu § 119 občanského zákoníku“. NSS v rozhodnutí vyslovil, že samotná skutečnost, že stavební konstrukce je pevně spojena se zemí a bez poškození nemůže být oddělena, nestačí k právnímu závěru, že jde o nemovitou stavbu. Takovou vlastnost mohou mít i součásti nemovité věci. Rozhodující je posouzení, zda je předmětná komunikace vymezitelnou částí vnějšího světa a posouzení, zda komunikace k danému pozemku náleží - podle zvyklostí v právním styku, účelu a norem, vztahujících se ke konkrétní věci. Jde však často o hraniční situace (srv. [příjmení], F., [příjmení], Z., [příjmení], J.: K pojmu„ stavba“ z hlediska občanskoprávního v judikatuře posledních let. Soudní rozhledy, [číslo] s. 313).

36. V daném případě je důležitou okolností, že předmětné parkoviště je vybudováno na více pozemcích, je užíváno jako celek, oploceno, slouží mu jako celku vedlejší stavba ve vlastnictví žalovaného, to vše plyne z ortofotomapy, provedené k důkazu. V řízení bylo nesporné, že okolní sousedící pozemky, na nichž je předmětné parkoviště, jsou ve vlastnictví žalovaného. Za tohoto stavu věcí je těžko představitelné, že by část předmětného parkoviště byla součástí pozemku žalobkyně a zbývající jeho části, ležící na jiných pozemcích zase součástí jiných pozemků, když toto parkoviště má samostatnou právní historii a je předmětem smluvních vztahů po několik desetiletí.

37. Pokud bylo prokázáno, že předmětné parkoviště žalovaný zařadil do kategorie místních komunikací III. třídy v roce 2002 (viz odst. 9 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně), je nepochybné, že stavba parkoviště vznikla za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účiného do [datum] (dále také jen„ obč. zák.“).

38. Odvolací soud nesdílí právní posouzení učiněné soudem I. stupně dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť dle jeho přechodného ust. § [číslo] odst. 1) platí: Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Odst. 2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud ČR judikoval k otázce působnosti o. z. na právní poměry věcného práva vzniklého před účinnosti o. z. např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:„ Byla-li darovací smlouva uzavřena před [datum], je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „ nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po [datum]“. Odvolací soud proto právní poměry zastavěného pozemku žalobkyně posuzuje podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013.

39. Dle ust. § 118 odst. 1) obč. zák. jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.

40. Dle ust. § 119 odst. 1 obč. zák. jsou věci movité nebo nemovité.; dle odst. 2) jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

41. Dle ust. § 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věcí vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Dle odst. 2) stavba není součástí pozemku.

42. Parkoviště, o němž bylo znaleckým posudkem prokázáno, že je stavbou, tedy vzniklo podle právní úpravy, platné v době jeho vzniku, jako samostatná stavba. Zavedení důležité zásady superficies solo cedit občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. v případě předmětného parkoviště neznamenalo automaticky, že se stavba stala součástí pozemku.

43. Dle ust. § 3054 o. z. platí, že stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.

44. Soud I. stupně se vlastnickými poměry pozemku a parkoviště, na něm zřízeného, ke dni účinnosti o. z. nezabýval, nicméně odvolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že právní předchůdci žalobkyně nabyli vlastnické právo před účinností o. z. (srv. řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] o nárok za bezdůvodné obohacení vzniklé bezprávním užíváním totožného pozemku žalovaným). Protože ke dni účinnosti o. z. nenáleželo vlastnictví ke stavbě a k pozemku totožnému subjektu, zůstala stavba parkoviště samostatnou věcí. Tímto právním posouzením se odvolací soud shoduje s posouzením, uplatněným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], který v řízení mezi stejnými účastníky rozhodoval o peněžitém nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním totožného pozemku žalovaným v roce 2009. Zdejší odvolací soud v citovaném rozsudku uvedl:„ V řízení (před soudem I. stupně) bylo prokázáno, že aktivitou žalovaného a skutečností, že na předmětném pozemku byla umístěna stavba - místní komunikace třetí třídy, došlo v rozhodném období od [datum] do [datum] k omezení vlastnického práva žalobce a jeho právního předchůdce k předmětnému pozemku. V případě stavby na cizím pozemku dochází k obohacení jejího vlastníka na úkor vlastníka pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění tento užívat, přičemž není rozhodné, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje“ ….„ V otázce nabývání bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace, je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že je-li obec v souladu s § 9 odst. 1 větou druhou zák. o pozemních komunikacích vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (např. rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka])“.

45. Pro právní posouzení stavby jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu je dle nálezu ÚS ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3143/13 nezbytné posuzovat každou právní věc individuálně a se zřetelem k okolnostem ji náležitým způsobem odůvodnit, aniž by vzhledem ke stavebním parametrům letištních drah došlo k nežádoucí generalizaci, přihlédnout ke stavební konstrukci letištní dráhy i ve světle dosavadní judikatury týkající se dopravních staveb a podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodnit úvahu soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek. Tento právní náhled považuje odvolací soud za zásadní pro rozhodnutí o nároku žalobkyně v předmětném řízení. Judikatura se totiž v rozmezí desítek let (jak byla rovněž účastníky řízení hojně citována) vyjádřila k otázce samostatnosti stavby komunikace a také konkrétně parkoviště opakovaně a v minulosti také značně rozdílně.

46. Odvolací soud má v projednávané věci za to, že kategorizace předmětného parkoviště dle ZPK není pro posouzení otázky samostatnosti parkoviště jako věci v občanskoprávním slova smyslu podstatná, v tomto ohledu dává za pravdu argumentaci žalobkyně. Argumentace ZPK ve znění účinném od 13. 11. 2015 a důvodové zprávy k novele ZPK jednak nepůsobí na projednávanou věc z důvodu časového, neboť stavba předmětného parkoviště vznikla před rokem [rok]. I časově aktuální právní úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích může být pouze podpůrnou pro argumentací civilistickou, dokumentovat účelovost a společenský zájem na právním řešení, aby komunikace byly jednotně považovány za samostatné stavby, které nejsou součástí pozemků. ZPK je normou veřejného práva a jeho důsledky nemění soukromoprávní vlastnické vztahy. Ostatně ZPK od své účinnosti obsahuje ustanovení § 3 odst. 3: V případě, kdy změna kategorie pozemní komunikace vyžaduje změnu vlastnických vztahů k pozemní komunikaci, může příslušný silniční správní úřad vydat rozhodnutí o změně kategorie pouze na základě smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci uzavřené mezi stávajícím vlastníkem a budoucím vlastníkem. Do doby převodu vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci vykonává všechna práva a povinnosti k této pozemní komunikaci její dosavadní vlastník, které respektuje přednost vlastnického práva ke komunikaci před rozhodnutím silničního správního úřadu.

47. Zjištěný skutkový stav, právně posouzený jako stavba na cizím pozemku, nelze ve prospěch vlastníka pozemku (ale ani ve prospěch vlastníka stavby) vyřešit vyklizením resp. jinou formulací vindikační žaloby, neboť stavba - cizí věc je věcí nemovitou a je pevně spojena s pozemkem. Řešení sporu nabízí formou vzájemných předkupních práv ust. § 3056 o. z.

48. Právě skutečnost, že na pozemku, vlastnicky náležejícím žalobkyni, stojí cizí stavba, je důvodem pro zamítnutí žaloby o vyklizení. Vyklizením nemovitosti by soud přiznal žalobkyni právo užívat stavbu, která jí nenáleží. Nelze tedy souhlasit s názorem soudu I. stupně, že důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že na předmětném pozemku se nenachází movité věci žalovaného, způsobilé k vyklizení.

49. Žalobkyně, která byla přesvědčena o tom, že předmětné parkoviště je součástí jejího pozemku, žalovala na vyklizení správně. Srv. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]:

1. Je-li ve vyklizení předmětu nájmu - nemovitostí, obsaženo i jejich odevzdání, pak nemovitosti nebyly nájemcem vyklizeny i v případě, kdy nebyly pronajímateli rovněž odevzdány.

2. Domáhá-li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení.

3. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.

50. Žalobkyně nebyla úspěšná, neboť její předpoklad o tom, že součástí jejího pozemku je parkoviště, nebyl prokázán. Pokud odstranění stavby žalobkyně nežádala, ani k otázce neoprávněnosti stavby parkoviště nenavrhla důkazy, není poučení o nutnosti žalovat na odstranění stavby na místě. Tvrzení žalobkyně v odvolacím řízení (viz protokol z jednání odvolacího soudu č. l. 351 spisu), že předmětné parkoviště je černou stavbou, vybudovanou bez stavebního povolení, je v odvolacím řízení nepřípustnou novotou, nesplňující podmínky dle ust. § 205 a o. s. ř. pro to, aby se jí mohl odvolací soud zabývat. Pokud dále žalobkyně namítla, že jí soud I. stupně zabránil v návrhu na změnu žaloby, je pravdou, že procesní poučení soudu I. stupně, udělené žalobkyni při ústním jednání dne [datum] (č. l. 219 spisu) obsahovalo předběžný závěr, že soud změnu žaloby nepřipustí, přičemž o. s. ř. proti takovému rozhodnutí opravný prostředek nepřipouští. Vzhledem ke koncentraci a délce řízení a rozsahu provedeného dokazování šlo o postup soudu I. stupně odůvodněný zásadou hospodárnosti řízení.

51. Zásadně platí, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé je věcně správné, jestliže bylo vydáno po řádně vedeném řízení, v němž byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a v němž byl na skutkové závěry opírající se o bezchybné hodnocení důkazů aplikován správný a správně vyložený hmotněprávní předpis. Důvody pro potvrzení rozsudku jsou však dány i tehdy, vychází-li sice přezkoumávané rozhodnutí z nesprávného právního názoru, ale jeho výrok by vyzněl stejně, i kdyby byla aplikována správná právní norma nebo kdyby vadně interpretovaná norma byla vyložena správně (srv. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 777/07, který vyzdvihl, že po novele o. s. ř. [číslo] Sb. má odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, je-li„ ve výroku“ věcně správné.).

52. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek postupem dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně akcesorických výroků o nákladech řízení a paričních lhůt, jejichž délku soud I. stupně řádně zdůvodnil.

53. Co se týče výše nákladů řízení žalovaného je odměna správně určena podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4. vyhl. č. 177/1996 Sb. K otázce účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení státu, jeho složek a veřejných korporací, zejména hlavního města Prahy, advokátem, existuje rozsáhlá judikatura. Především pro běžné právní spory platí, že lze u hlavního města Prahy předpokládat dostatečné personální a materiální zabezpečení pro to, aby zajistila zastupování před soudy z řad vlastních zaměstnanců. Žádnému z účastníků řízení však nelze zcela upřít právo na náhradu právního zastoupení advokátem, je však nutno posuzovat účelnost takového zastoupení. Projednávaná věc je skutkově i právně velmi složitá, neboť ke sporným právním otázkám existuje řada judikatury, přisvědčujících jak žalobkyni, tak žalovanému, rovněž je nutno přihlížet i ke složitější důkazní situaci s ohledem na dlouholetou historii„ stavby“. Proto má odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení žalovanému za správné, náklady na právní zastoupení tak byly vynaloženy účelně. Pro oporu tohoto názoru lze citovat z nálezu Ústavního soudu z [datum] sp. zn. II. ÚS 2396/09 statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým…. Obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně, a to i za situace, kdy jí je stát, resp. jeho organizační složka, resp. hlavní město Praha, její městská část, či jiné statutární město, a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§ 60 odst. 7 a 8 s. ř. s., § 150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně resp. důvodně vynaložené (§ 60 odst. 1 s. ř. s., 142 odst. 1 o. s. ř.). Dále k této otázce hovoří nález z [datum]: IV. ÚS 2434/19: Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud„ prolamuje“ pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí – o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní, vyhodnotí náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené a přizná jejich náhradu. Z rozhodnutí musí být zřetelně patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů. V opačném případě soud nedodrží ústavní požadavek náležitého odůvodnění plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na správnost výpočtu výše nákladů žalovaného, odvolací soud rozsudek i v tomto výroku jako věcně správný potvrdil.

54. O nákladech odvolacího řízení žalovaného bylo rozhodnuto v souladu s výše uvedenou argumentací podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů za dva úkony právní pomoci po [částka] podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po [částka] podle ust. § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a dle ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce žalovaného plátcem- výpočet (2x1500+2x300) x 1,21= [částka]. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka] k rukám jeho právního zástupce dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. 55. [ulice] účastník na straně žalované byl v odvolacím řízení rovněž úspěšný. Přípisem ze dne [datum] (tedy po vydání rozsudku soudu I. stupně) vedlejší účastník doložil plnou moc udělenou advokátce Mgr. [jméno] [příjmení] dne [datum]. Vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne [datum] podal vedlejší účastník sám, nezastoupen (viz č. l. 318 spisu). Proto mu za tento úkon náleží náhrada ve výši [částka] dle § 2 odst. 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. V odvolacím řízení byl vedlejší účastník právně zastoupen, složitost věci, kterou se odvolací soud výše zabýval ve vztahu k přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, se týká i jeho. Materiální a personální zabezpečení vedlejšího účastníka zajisté není ve srovnání se žalovaným lepší, bylo tedy na místě uznat také náklady řízení spočívající v odměně za právní pomoc advokáta jako účelně vynaložené. Náklady řízení byly při vyhlášení rozsudku špatně uvedeny částkou [částka] na základě mylného výpočtu odvolacím soudem, tato vada bude odstraněna samostatným opravným usnesením včetně uvedení správného způsobu výpočtu účelně vynaložených nákladů vedlejšího účastníka /jedná se o odměnu za dva úkony právní pomoci po [částka] podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po [částka] podle ust. § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a dle ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce vedlejšího účastníka žalovaného plátcem/. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady odvolacího řízení k rukám jeho právního zástupce dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., a to v částce nikoliv uvedené ve vyhlášení rozsudku, ale v opravném následném usnesení.

56. Ke splnění povinnosti byla žalobkyni stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení