23 Co 346/2025 - 180

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 208 655,26 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. srpna 2025, č. j. 39 C 226/2024-132, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I a II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení III mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 47 380 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 399,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 21. srpna 2025, č. j. [spisová značka], soud I. stupně uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 158 774 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 158 774 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 49 881,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 49 881,26 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 71 421,95 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 208 655,26 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Žalobkyně jako prodávající uzavřela s žalovaným jako kupujícím smlouvu o převodu bytové jednotky č. [číslo] zahrnující byt o podlahové ploše 117,3 m, nacházející se v [číslo]. nadzemním podlaží bytového domu č. p. [číslo], jenž je součástí pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále jen „Jednotka“). Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 7. 3. 2023, č. j. [spisová značka], byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému slevu z kupní ceny z důvodu vady Jednotky ve výši 64 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 62 311,34 Kč, tento byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 7. 2023, č.j. [spisová značka], jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10 491,32 Kč (dále jen „Předmětné Rozsudky“). Předmětné rozsudky nabyly právní moci dne 8. 8. 2023. Žalobkyně přistoupila ke splnění svých povinností uložených Předmětnými rozsudky prostřednictvím platebních poukázek [právnická osoba]. a dne 8. 8. 2023 uhradila žalovanému částku 158 774 Kč, z toho částku 72 803 Kč k rukám žalovaného a částku 85 971 Kč k rukám jeho tehdejšího právního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta (dále jen „Advokát“). Následně byla Advokátovi dne 28. 8. 2023 zaslána doplňující informace k identifikaci plateb z poštovní poukázek: „[jméno FO] Vás ujišťuje, že obě platby byly zaslány na plnění dle rozsudků vydaných Obvodním soudem pro [adresa] k č. j. [spisová značka] a Městským soudem v [adresa] k č. j. [spisová značka].“ Advokát v reakci na identifikaci plateb dne 30. 8. 2023 potvrdil jak příjem shora uvedených plateb, tak jejich identifikaci, když uvedl: „Je nepochybné, že platby byly zaslány na plnění dle rozsudků [OS] a MS [adresa].“ Žalovaný přijaté peníze nikdy nevrátil a zahájil proti žalobkyni exekuci vedenou soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] (dále jen „Soudní exekutor“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „exekuční řízení“ či „exekuce“), když před Soudním exekutorem zamlčel skutečnost, že mu bylo na Předmětné rozsudky již plněno, tudíž žalovaný přes dobrovolné zaplacení vymohl v rámci exekučního řízení částku 206 155,26 Kč a vedle další majetkové újmy zaplatila žalobkyně ještě částku ve výši 2 500 Kč jako poplatek za vedení účtu v exekuci. Žalovaný tím, že nepoctivě zahájil exekuci, způsobil žalobkyni majetkovou újmu celkem ve výši 208 655,26 Kč.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, když nesporoval tvrzení žalobkyně ohledně uzavření kupní smlouvy na Jednotku, existenci Předmětných rozsudků a skutečnost, že se právní zástupce žalobkyně obrátil dne 3. 8. 2023 na Advokáta s žádostí o sdělení údajů k zaplacení částek uložených Předmětnými rozsudky. Platební údaje sdělil Advokát právnímu zástupci žalobkyně dne 8. 8. 2023, konkrétně bylo sděleno, aby veškeré předmětné částky byly uhrazeny na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Na tento bankovní účet však žalobkyně žalovanému nikdy ničeho neuhradila. Namísto toho žalovaný obdržel poštovní poukázkou platbu ve výši 85 971 Kč a Advokát platbu ve výši 72 803 Kč, přičemž tyto platby neprovedla žalobkyně, ale její právní zástupce, kdy nebylo zřejmé, zda se jedná o platby na základě Předmětných rozsudků a zda platby učinil právní zástupce žalobkyně jako fyzická osoba nebo jako advokát. Z těchto důvodů Advokát vyzval právního zástupce žalobkyně k potvrzení, že výše uvedené platby byly učiněny za žalobkyni a s jejím souhlasem, této výzvě k identifikaci plateb přitom předcházela předexekuční výzva ze dne 14. 8. 2023, na kterou žalobkyně nereagovala. Právní zástupce žalobkyně nepotvrdil a nedoložil, že tyto platby byly provedeny se souhlasem žalobkyně dle § 1936 odst. 1 o. z., dokonce ani na výslovnou výzvu nepotvrdil, že se jednalo o peněžní prostředky žalobkyně. Z důvodu opatrnosti, aby nebyly částky poukázané právním zástupcem žalobkyně v budoucnu vymáhány po žalovaném a Advokátu zpět jakožto bezdůvodné obohacení, nezbylo žalovanému než podat návrh na vymožení předmětných částek prostřednictvím exekuce. Pokud žalobkyně nyní tvrdí, že platby zaslané poštovními poukázkami byly platbami žalobkyně provedenými na základě Předmětných rozsudků, pak měla možnost se v rámci exekuce přiléhavě bránit a jejím nepříznivým dopadům zabránit, což však neučinila. Žalobkyně žádným způsobem neprokazuje, že jí výše uvedená škoda byla skutečně způsobena.

4. Na základě provedeného dokazování a nesporných skutečností, jež vzal soud I. stupně za svá skutková zjištění, učinil soud I. stupně následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyni bylo Předmětnými rozsudky uloženo zaplatit žalovanému částku 64 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 5. 3. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení v celkové výši 72 802,66 Kč. Právní zástupce žalobkyně se obrátil na Advokáta o sdělení platebních údajů, následně žalobkyně uhradila dne 8. 8. 2023 žalovanému částku 158 774 Kč, z toho částku 72 803 Kč k rukám žalovaného a částku 85 971 Kč k rukám Advokáta, žalovaný si peněžní prostředky vyzvedl dne 22. 8. 2023 a Advokát dne 24. 8. 2023. Žalobkyně písemně ujistila žalovanou stranu, že peněžní prostředky byly zaslány na plnění dle Předmětných rozsudků, což žalovaný akceptoval s tím, že žádal vyjasnění, zda tyto platby byly plněním žalobkyně. Žalovaný zahájil exekuční řízení k vymožení povinnosti z Předmětných rozsudků, žalovaný přes dobrovolné zaplacení vymohl v rámci exekuce celkem částku 206 155,26 Kč a vedle další majetkové újmy zaplatila žalobkyně částku ve výši 2 500 Kč jako poplatek za vedení účtu v exekuci. Žalobkyně v rámci exekučního řízení sdělila, že platby ještě před zahájením exekuce uhradila, o zastavení exekučního řízení z tohoto důvodu však nežádala. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení žalobní částky, žalovaný vyzval žalobkyni ke sdělení platebních údajů pro vrácení peněz před podáním žaloby, avšak bezvýsledně.

5. Po právní stránce soud I. stupně citoval ust. § 2991 odst. 1, 2 a § 1936 odst. 1 o. z., přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně plnila povinnosti uložené jí Předmětnými rozsudky formou poštovních poukázek, které si žalovaný i Advokát vybrali. Soud I. stupně měl za prokázané, že žalobkyně řádně žalovanému identifikovala platby, tedy že nebylo pochyb, z jakého důvodu a právního titulu tyto částky platí. Žalobkyně provedla platby přesně podle Předmětných rozsudků jak ve výši částky, tak k rukám osoby, které měla. Tyto skutečnosti musely být dle názoru soudu I. stupně straně žalované zcela jasné již v době vyzvedávání peněz, není logické, aby kdokoliv přijímal peníze, u kterých má pochybnost, zda mu náleží. Tvrzení žalovaného, že peněžní poukázky bylo potřeba vybrat do určitého data, pak nemůže obstát, stejně jako tvrzená obava, že žalobkyně nebude mít následně peníze na úhradu. Žalovaná strana předmětné peníze přijala, což však v následném exekučním řízení neuvedla, a proto soud I. stupně žalobě vyhověl v části týkající se peněz uhrazených v rámci Předmětných rozsudků včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z., jejichž výše je určena vládním nařízením č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části však soud I. stupně žalobu zamítl, neboť strana žalující měla navrhnout zastavení exekučního řízení právě z důvodu již provedených plateb, což ovšem neučinila, tedy tuto skutečnost nelze přičítat žalovanému. Žalobkyni sice vznikla v důsledku exekuce tvrzená škoda, není zde však příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem takové škody.

6. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 52 %. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 433 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 208 655,26 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za každý z jedenácti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč a 7 po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. celkem náhrada ve výši 71 421,95 Kč.

7. Proti výrokům II a III rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Žalobkyně v odvolání shrnula skutkový stav, když zdůraznila, že soud I. stupně shledal žalobu důvodnou, neboť žalovaný, byť byly platby řádně identifikovány, peněžní prostředky jemu uhrazené prostřednictvím poštovních poukázek přijal, ale v následném exekučním řízení tuto informaci neuvedl. Žalovaný jednal vědomě v rozporu s dobrými mravy a s platným právem za účelem se obohatit, neboť žalobkyně plnila dle Předmětných rozsudků dobrovolně, žalovaný plnění přijal a nebyl tak oprávněn zahájit exekuční řízení. V tomto směru citoval § 251 odst. 1 a § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že pokud žalovaný exekuční řízení zahájil, byl povinen exekuční řízení zastavit, a pokud tak neučinil, porušil prevenční povinnost dle § 2900 o. z., když po zahájení exekučního řízení žalobkyně notifikovala situaci jak žalovanému, tak Soudnímu exekutorovi, tudíž žalobkyně nebyla pasivní. Stejně tak nemůže jít k tíži žalobkyně postup Soudního exekutora, který měl a mohl notifikaci posoudit podle obsahu, což znamená, že měl exekuční řízení zastavit z úřední povinnosti. Příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného spočívajícího v podání exekučního návrhu, resp. nepodání návrhu na zastavení exekuce, a vznikem škody je dána. Náklady exekučního řízení tak nemohou jít k tíži žalobkyně, navíc podání návrhu na zastavení bylo právem žalobkyně, nikoli její povinností, na rozdíl od žalovaného. Judikatura Ústavního soudu chrání povinného před tím, aby hradil náklady exekučního řízení za situace, kdy svou povinnost splnil dobrovolně před zahájením exekučního řízení. Soud I. stupně tedy věc ve výroku II rozsudku posoudil nesprávně, neboť sankcionoval žalobkyni za neuplatnění jejího práva, čímž nerespektoval princip plného odškodnění. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 881,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 26. 7. 2024 do zaplacení a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaný podal odvolání proti výrokům I a III rozsudku z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. c), e) o. s. ř. Rovněž i žalovaný v odvolání nejprve stručně shrnul danou věc po skutkové stránce. Namítá, že soud I. stupně přisoudil žalobkyni něco jiného, než čeho se domáhala vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu majetkové újmy, kterou jí měl žalovaný způsobit zahájením a vedením exekučního řízení. Soud I. stupně však dovodil, že žalobkyní tvrzenou škodu, která jí měla vzniknout v důsledku exekuce, nelze přičíst žalovanému, přesto však přiznal žalobkyni částku 158 774 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení, které žalovaný obdržel prostřednictvím poukázek před zahájením exekuce, avšak vydání tohoto bezdůvodného obohacení se žalobkyně nedomáhala. Soud I. stupně tedy postupoval v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř., dle kterého může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu, když soud nesmí z předmětu řízení vymezeného v žalobě vybočit. Výše uvedeným postupem zatížil soud I. stupně řízení vadou, která mohla, resp. měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nadto žalovaný nikdy nebyl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení, tudíž mu nemohl vzniknout nárok na úroky z prodlení, a to navíc za situace, že žalovaný před zahájením řízení opakovaně vyzýval žalobkyni ke sdělení platebních údajů. Jednání žalobkyně vůči žalovanému je tedy šikanózní. Dále namítá nesprávná skutková zjištění, neboť soud I. stupně vzal jednak za prokázané, že žalobkyně plnila na povinnost uloženou jí Předmětnými rozsudky formou poštovních poukázek, a jednak že žalovaný v rámci exekučního řízení neuvedl, že přijal peníze prostřednictvím poštovních poukázek. Tyto skutečnosti jsou však v přímém rozporu s provedenými důkazy, když odesílatelem peněžních prostředků byl [Jméno advokáta A], přičemž nebylo prokázáno, že by [tituly před jménem] [jméno FO] zasílal tyto platby se souhlasem žalobkyně, jak vyžaduje § 1936 odst. 1 o. z., jednak žalovaný skutečnost ohledně přijetí peněžních prostředků prostřednictvím poštovních poukázek uvedl již v samotném návrhu na zahájení exekučního řízení. V tomto ohledu je pak napadený rozsudek i nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a dále je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i ohledně náhrady nákladů řízení, když zástupce žalobkyně neučinil 11 úkonů právní služby, přičemž ve vztahu k úkonu ze dne 10. 6. 2025 namítala neúčelnost z důvodu, že tento byl učiněn až po uplynutí koncentrační lhůty. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.

9. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že navrhla potvrzení výroku I rozsudku jako věcně správného. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalované, že soud I. stupně porušil § 153 odst. 2 o. s. ř., neboť soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem, nikoli právním posouzením. Odkázala na právní teorii, dle níž není překročením žalobního návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce. V daném případě pak soud I. stupně posoudil žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení, což je právní posouzení, které je plně v kompetenci soudu. Žalobkyně nejedná šikanózně, naopak je to žalovaný, kdo tak jedná, když podal nesmyslný návrh na zahájení exekučního řízení, čímž získal dvojí plnění, které odmítl vrátit. Nesouhlasí ani s námitkou nesprávných skutkových zjištění, když žalovaný si byl vědom, že obdržel peněžní prostředky, tyto nevrátil, přesto podal návrh na zahájení exekuce, navíc v rámci exekučního řízení žalobkyně znovu notifikovala, že peněžní prostředky byly již vyplaceny, opětovně pak v předžalobní výzvě. Další ujištění ze strany žalobkyně o zaplacení na Předmětné rozsudky pak žalovaný obdržel v rámci předžalobní výzvy před zahájením tohoto řízení. Nesouhlasí ani s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku, když z rozsudku je zřejmé, na základě kterých důkazů soud I. stupně založil své rozhodnutí a jakými úvahami se řídil.

10. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že navrhl potvrzení výroku II rozsudku jako věcně správného. Žalobkyně v odvolání mylně tvrdí, že soud I. stupně vzal za prokázané, že žalovaný identifikoval platby žalobkyně prostřednictvím poštovních poukázek, takový závěr soudu I. stupně však v rozsudku uveden není. Žalobkyně v odvolání rovněž opakuje lživé tvrzení, že žalovaný informaci o přijetí peněžních prostředků prostřednictvím poštovních poukázek zamlčel, toto není pravda, když tuto informaci žalovaný uvedl v samotném návrhu na zahájení exekuce. Je pravdou, že je právem a nikoli povinností žalobkyně učinit návrh na zastavení s ní vedeného exekučního řízení, pokud však se rozhodla takový návrh neučinit, ačkoli mohla, pak následky tohoto jejího jednání, resp. opomenutí, nemohou jít k tíži jiné osoby, tj. žalovaného. V tomto směru citoval § 2903 o. z. Pokud tedy provedením exekuce žalobkyni jakákoli škoda vznikla, pak tím, že tato ji neodvrátila, odpovídá za ni pouze ona sama a není zde jakákoli příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a touto údajnou škodou.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval dokazování, a poté dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé nejsou důvodná.

12. Obsahem exekučního spisu sp. zn. [spisová značka], a to konkrétně níže uvedenými listinami má odvolací soud nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně za prokázané následující. Exekučním návrhem ze dne 21. 9. 2023 má odvolací soud za prokázané, že žalovaný jakožto oprávněný navrhl nařízení exekuce podle vykonatelných Předmětných rozsudků na majetek žalobkyně jakožto povinné k vymožení částky 64 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 5. 3. 2020 do zaplacení a k vymožení nákladů nalézacího řízení (62 311,34 Kč +[Anonymizováno]10 491,32 Kč) a nákladů oprávněného v exekuci s tím, aby provedením exekuce byl pověřen Soudní exekutor. Žalovaný v návrhu popsal, že na výzvu žalobkyně ze dne 3. 8. 2023 udělil oprávněný prostřednictvím právního zástupce dne 8. 8. 2023 platební instrukci, kam a v jaké výši má být povinnost plněna, přičemž žalobkyně jakožto povinná na uvedené platební místo do 14. 8. 2023 ničeho neuhradila. Dále oprávněný v tomto návrhu uvedl, že oprávněný a jeho právní zástupce obdrželi prostřednictvím poštovní poukázky [Typ] od odesílatele [Jméno advokáta A] finanční prostředky, a to oprávněný částku 85 971 Kč a právní zástupce oprávněného částku 72 803 Kč. Oprávněný prostřednictvím svého zástupce vyzval dne 24. 8. 2023 [Jméno advokáta A], aby určil, zda odeslané platby jsou plněním povinné (žalobkyně), na to reagoval [tituly před jménem] [jméno FO] přípisem dne 28. 8. 2023: obě platby byly zaslány na plnění dle rozsudků vydaných Obvodním soudem pro [adresa] k č. j. [spisová značka] a Městským soudem v [adresa] k č. j. [spisová značka], aniž by provedl požadované určení, zda se jedná o plnění povinné. Jelikož se [tituly před jménem] [jméno FO] k identifikaci platby jednoznačně nevyjádřil, učinil oprávněný opakovanou výzvu. Oprávněný tak má za to, že v případě částek zaslaných poštovní poukázkou fyzickou osobou [tituly před jménem] [jméno FO] (navíc ani nikoli [Jméno advokáta A], advokátem) zcela v rozporu s platební instrukcí sdělenou povinné, se jedná o bezdůvodné obohacení, neboť povinný ani advokát [tituly před jménem] [jméno FO] na jednoznačnou opakovanou výzvu nepotvrdili, že jde o plnění povinné, tudíž oprávněný nemůže být ani v minimální možné dobré víře, že se o takové plnění jedná.

13. Usnesením Soudního exekutora ze dne 17. 10. 2023, č. j. [spisová značka], má odvolací soud za prokázané, že Soudní exekutor zamítl návrh oprávněného ze dne 21. 9. 2023 na pověření Soudního exekutora vedením exekuce. Z odůvodnění usnesení se podává, že pokynem ze dne 3. 10. 2023 nařídil exekuční soud Soudnímu exekutorovi, aby exekuční návrh zamítl s odůvodněním, že vymáhaná povinnost byla uhrazena třetí osobou dle § 1936 odst. 1 o. z., když oprávněný i jeho právní zástupce obdrželi před sepsáním exekučního návrhu vymožené plnění na základě exekučních titulů, a to třetí stranou se souhlasem dlužníka (povinné společnosti), kterou oprávněný i právní zástupce oprávněného přijal. Exekuční soud shledal, že se jedná o šikanózní exekuční návrh oprávněného. Usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2024, č. j. [spisová značka], má odvolací soud za prokázané, že k odvolání oprávněného bylo změněno usnesení Soudního exekutora ze dne 17. 10. 2023, č. j. [spisová značka], tak, že se exekuční návrh oprávněného ze dne 21. 9. 2023 nezamítá. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí mimo jiné tím, že exekuční soud (soudní exekutor) nezkoumá, zda povinný dobrovolně uloženou povinnost skutečně nesplnil; vychází z tvrzení oprávněného v návrhu, přičemž případné dobrovolné splnění před zahájením exekučního řízení je důvodem pro zastavení exekuce. Jestliže oprávněný v exekučním návrhu výslovně tvrdí, že povinná svou povinnost uloženou jí exekučním titulem řádně a včas nesplnila, postupoval exekuční soud nesprávně, když dal soudnímu exekutorovi pokyn k zamítnutí exekučního návrhu oprávněného z důvodu, že vymáhaná povinnost byla uhrazena třetí osobou dle § 1936 odst. 1 o. z. Případný závěr o nedůvodnosti exekučního návrhu nebo o jeho šikanózní povaze lze totiž zohlednit při rozhodování o nákladech exekučního řízení v případě zastavení exekuce.

14. Vyrozuměním o zahájení exekuce ze dne 11. 3. 2024, č. j. [spisová značka], má odvolací soud za prokázané, že Soudní exekutor vyrozuměl žalobkyni jakožto povinnou o zahájení exekučního řízení dnem 21. 9. 2023 k vymožení nároku oprávněného dle Předmětných rozsudků s tím, že žalobkyně byla poučena, že do 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti může jakožto povinná podat u soudního exekutora návrh na zastavení exekuce, po uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti může návrh na zastavení exekuce podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděla o důvodu zastavení exekuce. Podáním žalobkyně ze dne 27. 3. 2024 označeným jako „Notifikace před vznikem větší škody“ má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce informovala Soudního exekutora, že platby na exekuční tituly byly zaslány poštovními poukázkami dne 8. 8. 2023 tak, aby se dostaly do dispozice příjemců do skončení pariční lhůty, kdy Advokát oprávněného dne 30. 8. 2023 sdělil, že „Je nepochybné, že platby byly zaslány na plnění dle rozsudků [OS] a MS [adresa].“ Žalobkyně tak výzvě ke splnění vymáhané povinnosti dobrovolně nevyhoví, neboť na Exekuční tituly bylo plněno před uplynutím pariční lhůty. Další postup je nepochybně v dispozici navrhovatele. „Tato notifikace není návrhem na zastavení exekuce, když to je povinností navrhovatele, ale poskytnutím informací nezbytných ke splnění povinností dle § 2900 resp. § 2901 OZ.“ Přílohou byly 2 kopie poštovních poukázek. Kopií poštovních poukázek [Typ] má odvolací soud za prokázané: (i) že žalovanému jakožto adresátu zaslal dne 8. 8. 2023 [Jméno advokáta A], [adresa] jako odesílatel částku 85 971 Kč s tím, že v části „Zpráva pro adresáta“ je uvedeno: „[spisová značka]“; (ii) že Advokátu jakožto adresátu zaslal dne 8. 8. 2023 [Jméno advokáta A], [adresa] jako odesílatel částku 72 803 Kč s tím, že v části „Zpráva pro adresáta“ je uvedeno: „[spisová značka]“.

15. Námitkami povinné proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 5. 2024 má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně namítala zahájení exekučního řízení na základě šikanózního exekučního návrhu, který byl prokazatelně podán až poté, co žalobkyně jakožto povinná splnila povinnosti uložené jí exekučními tituly, proto měla být exekuce zastavena a příkaz k úhradě nákladů měl být zrušen. Usnesením Soudního exekutora ze dne 10. 6. 2024, č. j. [spisová značka], má odvolací soud za prokázané, že Soudní exekutor odmítl návrh žalobkyně jakožto povinné ze dne 27. 5. 2024 (označený jako Námitky povinné proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce) na zastavení exekuce s odůvodněním, že lhůta k podání včasného návrhu na zastavení exekuce marně uplynula dne 20. 4. 2024, když povinná žádným způsobem neosvědčuje včasnost podaného návrhu. Usnesením exekučního soudu ze dne 17. 6. 2024, č. j. [spisová značka], má odvolací soud za prokázané, že soud zamítl námitky žalobkyně jakožto povinné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce s odůvodněním, že námitky nejsou důvodné, neboť povinnou uváděné důvody by mohly být zohledněny právě jen v řízení o zastavení exekuce, o kterém již Soudní exekutor rozhodl usnesením ze dne 10. 6. 2024, č. j. [spisová značka]. Skutečnost, zda vůbec má být exekuce vedena, v námitkovém řízení, kde jsou řešeny náklady soudního exekutora a náklady oprávněné, se soud zabývat nemůže.

16. Spisovým přehledem exekučního spisu má odvolací soud za prokázané, že v exekuci bylo vymoženo na jistině částka 64 000 Kč, na úrocích částka 26 880 Kč, na nákladech nalézacího řízení částka 72 802,66 Kč, na nákladech oprávněného částka 8 520 Kč, na nákladech exekutora (odměna, hotové výdaje, DPH) částka 33 952,60 Kč, tj. celkem 206 155,26 Kč.

17. Předžalobní výzvou k uhrazení dlužné částky včetně podacího lístku má odvolací soud za prokázané, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě škody ve výši 237 550,26 Kč, kterou měl žalovaný žalobkyni způsobit v příčinné souvislosti s neoprávněným zahájením exekuce, a to do 25. 7. 2024 na účet č. [číslo] s tím, že toto podání bylo dne 18. 7. 2024 odesláno prostřednictvím [právnická osoba].

18. Výše uvedené listinné důkazy odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

19. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění učiněná po zopakovaní části listinných důkazů shledal odvolací soud částečně důvodnou námitku žalovaného týkající se nesprávných skutkových zjištění, neboť není pravdivý skutkový závěr soudu I. stupně, že by žalovaný v návrhu na zahájení exekučního řízení zamlčel přijetí peněžních částek prostřednictvím poštovních poukázek. Jinak však lze po zopakovaném dokazování konstatovat, že až na shora uvedenou výjimku zjistil soud I. stupně skutkový stav věci správně a výše uvedená dílčí nesprávnost neměla vliv na správnost právního posouzení a ani na přezkoumatelnost rozsudku. Naopak odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalovaného týkající se nesprávnosti skutkového zjištění, že žalobkyně plnila na Předmětné rozsudky formou dvou poštovních poukázek adresovaných žalovanému a Advokátovi. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za zcela správný závěr soudu I. stupně, že žalobkyně před zahájením exekučního řízení splnila povinnosti uložené jí Předmětnými rozsudky, neboť odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že žalobkyně řádně identifikovala účel plateb učiněných prostřednictvím poštovních poukázek a tato skutečnost musela být žalovanému s ohledem na zjištěné okolnosti naprosto zřejmá. V daném případě totiž po vynesení Předmětného rozsudku odvolacím soudem právní zástupce žalobkyně kontaktoval dne 3. 8. 2023 tehdejšího právního zástupce žalovaného (Advokáta) s výzvou ke sdělení platebních údajů, přičemž tento na tuto zprávu 4 dny nereagoval, a proto se žalobkyně v zastoupení advokátem v den, kdy Předmětné rozsudky nabyly právní moci, tj. 8. 8. 2023, rozhodla ke splnění povinnosti prostřednictvím poštovních poukázek, přičemž ve zprávě pro adresáta uvedla spisovou značku odvolacího rozsudku, nadto výše částek zcela korespondovala s výší uložené povinnosti Předmětnými rozsudky žalobkyni, přičemž žalobkyně zcela v souladu s Předmětnými rozsudky plnila na určená platební místa, tj. náklady nalézacího řízení k rukám Advokáta, jistinu s příslušenstvím k rukám žalovaného. Navíc právní zástupce žalobkyně k dotazu žalovaného, resp. Advokáta výslovně písemně potvrdil, že se jedná o plnění na Předmětné rozsudky, přičemž i Advokát žalovaného potvrdil, že je zřejmé, že se jedná o plnění na Předmětné rozsudky. Konečně skutečnost, že plnění prostřednictvím poštovních poukázek bylo minimálně plnění se souhlasem žalobkyně, pak jednoznačně vyplývalo z vyjádření žalobkyně v rámci exekučního řízení. Lze tedy shrnout, že pokud byla v Předmětných rozsudcích uložena povinnost žalobkyni, její právní zástupce se dotazuje na sdělení čísla účtu a následně právní zástupce žalobkyně potvrdí, že jím zaslané (odeslané) finanční plnění je plněním na Předmětné rozsudky, není možné učinit jiný závěr, než se jedná buď o plnění žalobkyně či plnění se souhlasem žalobkyně. Námitka žalovaného, že nebylo zřejmé, zda se nejedná o plnění [tituly před jménem] [jméno FO] jakožto fyzické osoby, je zcela absurdní a účelová, a to jednak s ohledem na skutková zjištění týkající se vzájemné komunikace právních zástupců stran po vynesení Předmětného rozsudku, jednak s ohledem na skutečnost, že právní zástupce žalobkyně byl na poštovní poukázce identifikován sídlem advokátní kanceláře, tedy je zřejmé, že peníze zasílal jako advokát. Ostatně pokud by měl žalovaný jakékoli pochybnosti o tom, že mu finanční prostředky nepatří, tak by tyto nemohl převzít a ponechat si je, nýbrž by je obratem poslal zpět adresátovi, což však žalovaný neučinil. Obrana žalovaného ve vztahu k přijetí a nevrácení těchto finančních prostředků spočívající v tom, že peněžní prostředky bylo třeba vyzvednout ve velmi krátké lhůtě (do 1. 9. 2023) či nemohly být vráceny zpět z důvodu neposkytnutí informace bankovního spojení nebo nevrácení z důvodu obavy žalovaného, že žalobkyně nebude mít v budoucnu dostatek finančních prostředků na úhradu přisouzené částky, je absurdní a účelová. Zaprvé žalovaný si finanční prostředky vyzvedl již dne 22. 8. 2023, tedy nelze hovořit o tom, že by do 1. 9. 2023 neměl dostatek času k rozmyšlení si, zda finanční částku převezme či nikoli. Zadruhé, pokud si žalovaný finanční prostředky vyzvedl, mohl tyto kdykoli vrátit odesílateli poštovní poukázkou, aniž by musel zjišťovat čísla účtu u peněžních ústavů. Argumentace ponechání si finančních prostředků, o nichž žalovaný tvrdil, že nevěděl, zda byly poslány žalobkyní či s jejím souhlasem, s odůvodněním z obavy špatné ekonomické situace nedává vůbec smysl.

20. S ohledem na skutečnost, že k okamžiku zahájení exekučního řízení povinnost žalobkyně uložená jí Předmětnými rozsudky již zanikla dobrovolným splněním prostřednictvím poštovních poukázek, pak v případě opětovného plnění v rozsahu Předmětných rozsudků vymoženého v rámci exekuce (ve výši 158 774 Kč), se jedná na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z., neboť v danou dobu šlo již o plnění bez právního důvodu, resp. právního důvodu, který odpadl, a toto plnění (částku 158 774 Kč) je žalovaný povinen vydat žalobkyni včetně zákonného úroku z prodlení. S ohledem na skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení částky vymožené v exekuci do 25. 7. 2024, je nepravdivé tvrzení žalovaného, že jej žalobkyně nikdy nevyzvala k vydání bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně tedy správně přiznal žalobkyni i nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z., když prvním dnem prodlení byl den 26. 7. 2024, tj. první den po uplynutí žalobkyní poskytnuté lhůty k vrácení peněžních prostředků. Pokud žalovaný namítal šikanózní jednání žalobkyně spočívající v nesdělení čísla účtu k vrácení finančních prostředků žalobkyní, pak v předžalobní výzvě právní zástupce žalobkyně uvedl číslo účtu, byť s nesprávným kódem banky, tudíž žalovaný mohl žalobkyni požádat o upřesnění tohoto kódu banky, především však žalovaný mohl finanční prostředky vrátit prostřednictvím poštovní poukázky.

21. Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalovaného týkající se vady řízení, kdy dle tvrzení žalovaného měl soud I. stupně přisoudit, resp. rozhodnout o jiném plnění, než žalobkyně v žalobě požadovala. Ve sporném civilním řízení je to žalobce jako tzv. pán sporu, který rozhoduje o tom, jaký žalobní nárok vylíčením skutkových okolností učiní předmětem své žaloby, čemuž odpovídá povinnost soudu o tomto předmětu řízení rozhodnout, tj. soud je vázán žalobním návrhem a současně musí svým rozhodnutím žalobní petit tzv. zcela vyčerpat. „Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo jak přiznání jiného plnění (aliud), než které žalobce v žalobním petitu požadoval, tak přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování (například NS 32 Cdo 4778/2010). Nedovoleným překročením žalobního petitu by bylo například rozhodnutí o vzájemné povinnosti obou účastníků vrátit si poskytnutá plnění bez úpravy petitu podle požadavků § 457 ObčZ 1964, resp. § 2993 ObčZ (žalobnímu návrhu v tomto případě například podle NS 25 Cdo 489/99 nelze vyhovět), nebo „beznávrhové vnucení“ solidarity plnění (pokud nejde o výjimku uvedenou v § 153 odst. 2), anebo úprava žalobního požadavku na uvedení věci do předešlého stavu výrokem tak, že stanovený rozsah prací nepostačuje k obnovení předchozího stavu (NS 25 Cdo 1954/2015). Naopak soud není vázán tvrzením o právní skutečnosti, z níž mělo dojít k zániku právního vztahu v tom ohledu, že by k jeho zániku nemohl přihlédnout z jiného než tvrzeného důvodu, je-li zachována identita žalobního požadavku“ (HRNČIŘÍK, Vít. § 153 [Zjištěný skutkový stav jako základ rozhodnutí, vázanost návrhem]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 9.). Soud I. stupně není rovněž vázán právním posouzením učiněným žalobcem v žalobě. Z obsahu žaloby v dané věci je pak jednoznačné, že žalobkyně se žalobou domáhala vrácení finančních prostředků, jež byly na úkor žalobkyně vymoženy žalovaným v rámci exekučního řízení, ačkoli již žalobkyně své povinnosti uložené jí Předmětnými rozsudky dobrovolně splnila. V daném případě tak soud I. stupně přisoudil žalobkyni stejné plnění (finanční prostředky) na základě v žalobě vymezených skutkových okolností. Není pravdou, že by soud I. stupně uložil žalovanému povinnost vydat finanční prostředky, které žalovaný obdržel prostřednictvím výše poštovních poukázek, když z odůvodnění napadeného rozsudku takový závěr nevyplývá. Naopak z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud I. stupně uložil žalovanému povinnost vydat finanční prostředky, jež žalovaný vymohl v rámci exekuce, a to v rozsahu odpovídajícím povinnostem z Předmětných rozsudků. Soud I. stupně totiž pod bodem 21 odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že žalobkyně řádně žalovanému identifikovala platby provedené poštovními poukázkami, tudíž přijetím těchto plateb žalovaným, resp. žalovaným a Advokátem, došlo k zániku povinnosti žalobkyně vyplývající z exekučního titulu, tedy těmito platbami došlo ke splnění závazku žalobkyně a logicky tak nemůžou být bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, když bezdůvodným obohacením na straně žalovaného jsou až následně vymožené finanční prostředky v exekuci. Pouhé odlišné právní posouzení soudem od právního posouzení učiněného žalobkyní v žalobě rozhodně nezakládá porušení § 153 odst. 2 o. s. ř. Konečně nedůvodná je i námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku, když odůvodnění napadeného rozsudku splňuje náležitosti dle § 157 odst. 2 o. s. ř.

22. Pokud jde o odvolací námitky žalobkyně, pak odvolací soud souhlasí s tím, že žalobkyně porušila prevenční povinnost, pokud, poté co byla Soudním exekutorem vyrozuměna o zahájeném exekučním řízení včetně poučení o možnosti podat návrh na zastavení exekuce, včas nenavrhla zastavení exekučního řízení, naopak ve svém podání označeném jako „Notifikace před vznikem větší škody“, výslovně uvedla, že se nejedná o návrh na zastavení řízení. Dle § 2903 odst. 1 o. z. nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit. Pokud tedy žalobkyně, ač věděla, že povinnost uloženou jí Předmětnými rozsudky dobrovolně splnila, včas nenavrhla zastavení řízení, nese dle § 2903 odst. 1 o. z. následky, jimž mohla zabránit, tj. v daném případě následky v podobě finanční nákladů spojených s vedením exekučního řízení, tj. náklady na odměnu Soudního exekutora, náklady exekučního řízení a poplatek se správou peněžního účtu v exekuci. V daném případě tak v důsledku porušení prevenční povinnosti došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného nepodat nedůvodný či šikanózní návrh na zahájení exekuce a vznikem škody žalobkyni. Pokud žalobkyně namítala, že k její tíži nemůže jít postup Soudního exekutora, který měl exekuční řízení zastavit z úřední povinnosti, tak ani případné porušení povinnosti ze strany Soudního exekutora nemůže jít k tíži žalovaného, když Soudní exekutor nebyl žalobkyní žalován.

23. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil výroky o věci samé I a II jako věcně správné.

24. Nesprávný shledal odvolací soud pouze výrok o nákladech řízení III, neboť s ohledem na obsah předloženého spisu právní zástupce žalobkyně vykonal pouze 7 úkonů právní služby, nikoli 11, jak uvedl soud I. stupně. Náklady žalobkyně v celkové výši 91 115,80 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 433 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 208 655,26 Kč za 7 úkonů právní služby ( příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast na ústním jednání dne 16. 5. 2025, podání žalobkyně ve věci samé ze dne 10. 6. 2025, účast na ústním jednání dne 10. 7. 2025, písemný závěrečný návrh ze dne 21. 7. 2025) ve výši 9 140 Kč/úkon, včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a 4 paušálních náhrad po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a z 21% DPH ve výši 14 002,80 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 76 %, má právo dle § 142 odst. 2 o. s. ř. na náhradu nákladů v rozsahu 52 % (76-24), tj. ve výši 47 380 Kč. Odvolací soud pouze dodává, že za účelně vynaložené úkony právní služby ve smyslu § 11 a. t. nelze považovat administrativní přípisy žalobkyně, např. informace o tom, že proběhlo první setkání s mediátorem či že se strany neshodly na výběru osoby mediátora. Odvolací soud pak neshledal důvodnou ani námitku žalovaného týkající se neúčelnosti podání žalobkyně ve věci samé ze dne 10. 6. 2025, které bylo doručeno soudu tentýž den, neboť tímto podáním žalobkyně reagovala na poučení soudu I. stupně dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., když soudem byla pro doplnění specifikovaných skutkových tvrzení a označení důkazů žalobkyni poskytnuta lhůta 15 dnů běžící od doručení kopie protokolu z ústního jednání, kdy tato byla právnímu zástupci žalobkyně doručena dne 26. 5. 2025. Posledním dnem lhůty tak byl právě den 10. 6. 2025. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený výrok o nákladech řízení ohledně výše náhrady, jinak jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., když i v odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně v rozsahu 76 %, a proto jí odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 52 % (76-24). Náklady žalobkyně v celkové výši 37 306,70 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání v částce 2 495 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 208 655,26 Kč za 3 úkony právní služby (odvolání žalobkyně, vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 2. 12. 2025 a účast na ústním jednání odvolacího soudu dne 4. 2. 2026) ve výši 9 140 Kč/úkon, včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a z 21% DPH ve výši 6 041,70 Kč. Odvolací soud již nepovažoval za účelně vynaložený úkon právní služby repliku žalobkyně k vyjádření žalovaného, neboť v tomto podání žalobkyně již pouze opakuje svoji argumentaci. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 399,50 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.