23 Co 376/2024 - 263

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] insolvenční správce dlužníka [společnost], IČO [IČO] zastoupený advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 300 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2024, č. j. 16 C 98/2023-223, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2024, č. j. 16 C 98/2023-244, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení II mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36 825 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 425 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným uhradit žalobci částku 300 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, podané u soudu I. stupně dne 13. 6. 2023, jíž se žalobce proti žalovanému jakožto insolvenčnímu správci [společnost], IČO [IČO] (dále jen „Dlužník“) domáhal zaplacení částky 300 000 Kč. Žalobce byl společníkem a jednatelem Dlužníka a zároveň měl s Dlužníkem uzavřenou pracovní smlouvu ze dne 1. 6. 2003 na pozici ředitele. Žalobce však pro Dlužníka fakticky vykonával technické a dělnické činnosti, jednatelskou činnost vykonával jen ojediněle, neboť Dlužník měl další jednatele. Na Dlužníka byl prohlášen konkurz, který je řešen Krajským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce dne 5. 5. 2016 přihlásil do insolvenčního řízení svoji pohledávku z titulu dlužné mzdy ve výši 335 808 Kč, žalovaný dlužnou mzdu žalobci neuhradil, proto žalobce zahájil u Krajského soudu v [místo] řízení o určení existence pohledávky ve výši 335 808 Kč z titulu nevyplacené mzdy a o určení pořadí této pohledávky. Ve věci jako odvolací soud rozhodl dne 13. 6. 2022 Vrchní soud v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] tak, že odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že má pohledávku ve výši 335 808 Kč z titulu nevyplacené mzdy s tím, že o této věci má být rozhodnuto obecným soudem. Následně Krajský soud v [místo] rozhodnutím ze dne 19. ledna 2023, sp. zn. [spisová značka] určil, že žalobce má za dlužníkem pohledávku z titulu odměny za vykonanou práci. Žalobce v tomto řízení požaduje pouze částku 300 000 Kč, neboť vykonával i činnost jednatele v rozsahu maximálně 10 až 15 hodin týdně, tedy žalobce požaduje pouze 90 % z původně uplatněné dlužné mzdy. Pohledávka z titulu dlužné mzdy vznikala postupně od roku 2012, kdy žalobce vykonával práci nejméně 8 hodin denně každý pracovní den, konkrétně jde o dlužnou mzdu za měsíce duben, květen 2012, únor až listopad 2013, prosinec 2014, leden až duben 2015, říjen až prosinec 2015 a leden a únor 2016.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce vůbec netvrdí, kdy a jaké práce pro Dlužníka provedl a v jakém rozsahu, a jaká by mu za to příslušela odměna. Žalobce nějaké práce vykonat mohl, rozsah prací a jejich hodnota však není žalovanému známa. V řízení sp. zn. [spisová značka] vedeném u Krajského soudu v [místo] nebylo vůbec posuzováno, zda a v jakém rozsahu vznikl žalobci nárok vůči Dlužníkovi, ale pouze to, v jakém pořadí by se případně existující pohledávka žalobce měla v insolvenčním řízení uspokojit. Žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť v daném případě by se jednalo o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, kdy tyto se uplatňují písemně u insolvenčního správce a promlčují se ve standardním režimu. V případě, že osoba s dispozičním oprávněním tuto pohledávku neuspokojí v promlčecí době, musí být včas uplatněna u obecného soudu, kdy nejde o incidenční spor. Podáním žaloby na určení pořadí pohledávky nedochází ke stavení promlčecí lhůty. Vzhledem ke skutečnosti, že práce byla provedena nejpozději v roce 2016 a datu podání žaloby v dané věci, je celá pohledávka žalobce promlčena.

4. Soud I. stupně v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu vyzval žalobce ke specifikaci mzdových nároků, kdy tento podáním ze dne 26. 7. 2024 specifikoval žalobní nároky následovně. Žalobce požaduje zaplacení za měsíc květen 2012 odměnu za práci ve výši 8 984 Kč a nemocenskou ve výši 3 826 Kč, za měsíc červen 2012 nemocenskou ve výši 3 326 Kč, za měsíc březen 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc duben 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc květen 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc červen 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc červenec 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc srpen 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc září 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc říjen 2013 odměnu za práci ve výši 18 750 Kč, za měsíc listopad 2013 odměnu za práci ve výši 18 000 Kč, za měsíc prosinec 2013 nemocenskou ve výši 7 231 Kč, za měsíc leden 2015 odměnu za práci ve výši 9 000 Kč, za měsíc únor 2015 odměnu za práci ve výši 8 000 Kč, za měsíc březen 2015 odměnu za práci ve výši 4 000 Kč, za měsíc duben 2015 odměnu za práci ve výši 10 000 Kč, za měsíc květen 2015 nemocenskou ve výši 1 633 Kč, za měsíc prosinec 2015 odměnu za práci ve výši 18 000 Kč, za měsíc leden 2016 odměnu za práci ve výši 18 000 Kč, za měsíc únor 2016 odměnu za práci ve výši 20 000 Kč a za měsíc březen 2016 odměnu za práci ve výši 20 000 Kč.

5. Soud I. stupně vzal za prokázané, že na Dlužníka byl prohlášen konkurz, který je řešen Krajským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce se žalobou ze dne 12. 9. 2016 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za Dlužníkem pohledávku z titulu nezaplacené mzdy, a že tato pohledávka je postavena na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Krajský soud v [místo] rozhodl rozsudkem ze dne 19. ledna 2023, č.j. [spisová značka] pod bodem I tak, že určil, že pohledávka žalobce uplatněná v insolvenčním řízení ve výši 335 808 Kč je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, z odůvodnění tohoto rozhodnutí pak vyplývá, že insolvenční soud považoval pracovní smlouvu žalobce za neplatnou. Citovaný rozsudek byl v rozsahu pod bodem I potvrzen rozhodnutím Vrchního soudu v [místo] ze dne 26. 6. 2023, č. j. [spisová značka]. Rozhodnutí Krajského soudu v [místo] ohledně určení existence a výše pohledávky bylo rozhodnutím Vrchního soudu v [místo] ze dne 13. 6. 2022, č. j. [spisová značka] odmítnuto, když z odůvodnění pod bodem 13 vyplývá závěr o absenci aktivní legitimace žalobce s tím, že žalobce se měl domáhat svého nároku na mzdu žalobou na plnění u obecného soudu dle § 203 odst. 4 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „InsZ“). Žalovaný v průběhu insolvenčního řízení informoval žalobce o tom, že pohledávku žalobce na zaplacení odměny z pracovního poměru neuznává. Ostatní důkazy navrhované žalobcem soud I. stupně zamítl z důvodu rychlosti a hospodárnosti vzhledem k jeho právnímu názoru na otázku promlčení žalobní pohledávky.

6. Po právní stránce shledal soud I. stupně pracovní smlouvu žalobce ze dne 1. 6. 2003 neplatnou, a nárok žalobce tak posoudil z titulu bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně se dále zabýval námitkou promlčení, když dle § 203 odst. 1 InsZ se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. Dle § 203 odst. 4 InsZ neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. V tomto směru citoval rozhodnutí Krajského soudu v [místo] ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. [spisová značka], dle něhož „Uplatněním pohledávky za majetkovou podstatou u osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě nedochází ke stavění promlčecí lhůty pohledávky.“ a rozhodnutí Vrchního soudu v [místo] ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. [spisová značka], dle něhož „Svědomitému a odbornému přístupu ve smyslu § 36 odst. 1 IZ mimo jiné odpovídá též to, že správce každému z věřitelů bez zbytečného odkladu kvalifikovaně vyjeví svůj názor. Jestliže totiž insolvenční zákon v citovaném § 203 odst. 4 předpokládá, že zásadně jiné než insolvenční soudy rozhodují o tom, zda věřitel vůbec má pohledávku za podstatou, či jí na roveň postavenou (míněn je tím samozřejmě spor o pravost nebo výši takto nárokované pohledávky, spor o její pořadí je řešen v režimu § 203a IZ), pak zásadě rychlého uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ) odpovídá požadavek, aby takové řízení, jež není incidenčním sporem, bylo zahájeno co nejdříve.“ Pokud jde o nároky žalobce za období od května 2012 až do prosince 2013 a jejich promlčení, soud I. stupně tuto spornou otázku posoudil dle § 107 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), dle něhož byla pro nároky z titulu bezdůvodného obohacení stanovena 2letá subjektivní a 3letá objektivní promlčecí doba, tudíž nárok by musel být uplatněn nejpozději do konce roku 2015. Pokud jde o nároky za období od ledna 2015 až března 2016 a jejich promlčení, soud I. stupně tuto spornou otázku posoudil dle § 629 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož běžela 3letá subjektivní lhůta, tudíž nárok by musel být uplatněn nejpozději v březnu 2019. Jelikož žaloba v dané věci byla podána až dne 14. 6. 2023, přičemž žalovaný uplatnil dle § 100 obč. zák., resp. § 610 odst. 1 o. z. námitku promlčení, když dle soudu I. stupně nedošlo ke stavění promlčecí lhůty přihlášením do insolvenčního řízení ani uplatněním pohledávky v incidenčním sporu, nelze promlčené právo žalobci jakožto věřiteli přiznat. Dle soudu I. stupně došlo k promlčení samotným uplynutím subjektivních promlčecích lhůt, neboť žalobce jako jednatel i jako pracovník věděl, jakou práci a kdy vykonává a věděl i její hodnotu. Dle soudu I. stupně nedošlo ani k uznání dluhu dle § 2053 o. z., neboť žalovaný dluh neuznal a pouhé vedení pohledávky v účetnictví není s ohledem na judikaturu platným uznání dluhu, neboť se nejedná o adresné uznání, v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 63/2012 a 23 Cdo 1891/2022. Zároveň neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaný žalobce opakovaně od 12. 7. 2016 písemně upozornil, že jeho nároky neuznává. O nákladech řízení rozhodl dle § 150 o. s. ř., kdy shledal, že zaplacení nákladů řízení žalobcem by bylo nepřiměřeně tvrdé s odůvodněním, že žalobce věřil, že pohledávka není promlčena.

7. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce z důvodů dle § 205 odst. 2, písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Namítá, že aby bylo možné s ohledem na námitky žalobce správně posoudit otázku promlčení, bylo by třeba provést dokazování listinami z insolvenčního spisu Krajského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka] a ze spisu Krajského soudu v [místo], sp. zn. [spisová značka], výslech žalobce a svědkyně [jméno FO], a konečně předestřít záznamy z účetních deníků Dlužníka. Žalobci je skutkový stav těchto důkazů znám, proto je přesvědčen, že k promlčení žádného dílčího nároku nemohlo dojít, neboť promlčecí lhůta se stavěla od 12. 9. 2016 do 13. 6. 2022 dle § 648 o. z. s ohledem na vedení řízení ohledně určení existence a výše předmětné pohledávky, byť žaloba žalobce byla v tomto řízení následně pravomocně odmítnuta rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 13. 6. 2022. Námitka promlčení je v rozporu s principy § 6 a 8 o. z. a dále odkázal na své podání ze dne 30. 8. 2024, v němž pod bodem 2) se zabýval otázkou (ne)promlčení žalobních nároků a pod bodem 3) zdůvodnil nepřípustnost námitky promlčení, resp. rozpor s dobrými mravy. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení ohledně výše nároku, popř. aby bylo jednáno o smíru. V následných doplněních odvolání setrval na své dosavadní argumentaci s tím, že nesouhlasí se závěrem o neplatnosti pracovní smlouvy, kdy tato ani nebyla provedena k důkazu, byla projevem vůle obou jednatelů společnosti a zcela v souladu se zákoníkem práce. Touto se všichni rovněž řídili a nikdy nebylo pochyb, jaký druh práce žalobce daný den konal. Zdůraznil, že mzdová pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení ve smyslu § 173 InsZ s tím, že se domníval, že má aktivní legitimaci i k vedení incidenčního sporu o určení pravosti a výše pohledávky dle § 159 odst. 1 písm. a) InsZ. Nesouhlasí ani s počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě bezdůvodného obohacení dle obou právních úprav, neboť soud I. stupně tuto spojuje s nesprávnou skutečností. Tato mohla začít běžet nejdříve od 10. 1. 2022, kdy byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v [místo], v němž soud dospěl k závěru o neplatnosti pracovní smlouvy.

8. Proti výroku II rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalovaný z důvodu chybného právního posouzení. Žalovaný neshledává žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, neboť žalobce, jenž byl celou dobu právně zastoupen, i přes upozornění ze strany žalované svou pohledávku řádně neuplatnil u obecného soudu, čímž sám způsobil její promlčení. Chybný právní úsudek ústí v neúspěch ve sporu, který sebou nese i povinnost nahradit náklady úspěšné straně. Navrhl, aby odvolací soud změnil nákladový výrok tak, že žalovanému bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně a dále bude žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasných a přípustných odvolání rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné a odvolání žalovaného je zčásti důvodné.

10. U ústního jednání odvolacího soudu žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně uvedl, že žalobce je v současnosti ve starobním důchodu, když původně vykonával hornickou profesi s tím, že před nárokem na starobní důchod byl v invalidním důchodu, když bližší informace o osobních poměrech žalobce nemá.

11. V daném případě soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a po právní stránce věc správně posoudil, kdy odvolací soud jednoznačně sdílí právní závěr soudu I. stupně, že žalobní nároky žalobce jsou promlčeny. Z tohoto důvodu proto odvolací soud usnesením zamítl důkazní návrhy žalobce na doplnění dokazování v odvolacím řízení, neboť ani případná skutková zjištění by na výše uvedeném právním závěru o promlčení žalobních pohledávek nemohla ničeho změnit. Odvolací soud rovněž souhlasí s právním názorem soudu I. stupně, že námitka promlčení vznesená žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, a proto není možné v soudním řízení žalobní nároky žalobci dle § 100 odst. 1 obč. zák. a § 610 odst. 1 o. z. přiznat. V souladu s hospodárností řízení tak bylo nadbytečné se zabývat otázkou, zda tyto žalobní nároky vůbec vznikly a v jaké výši.

12. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že pro řádné posouzení námitky promlčení bylo třeba provést další dokazování, ať již specifikovanými spisy, záznamy účetních deníků či výslechem žalobce či svědkyně [jméno FO], neboť nároky žalobce by byly promlčeny bez ohledu na platnost či neplatnost pracovní smlouvy. Žalobce se v daném řízení domáhal zaplacení dlužné mzdy či dlužného nemocenského za jednotlivé měsíce v období od května 2012 do března 2016, kdy splatnost mzdy měla být dle tvrzení žalobce sjednána k 16. dni měsíce následujícího po měsíci, v němž žalobce vykonal práci. I kdyby žalobce výše uvedená tvrzení včetně důvodnosti nároku a výše prokázal, pak promlčecí doba u dlužné mzdy činí 3 roky, a to jak za účinnosti obč. zák., tj. pro dlužnou mzdu od května 2012 do prosince 2013, tak za účinnosti o. z. pro dlužnou mzdu za období od ledna 2015 do března 2016. Za účinnosti obč. zák. stanovil 3letou promlčecí dobu § 101 obč. zák., přičemž promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Za účinnosti o. z. stanoví obecnou 3letou (subjektivní) promlčecí dobu § 629 odst. 1 o. z., přičemž dle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Subjektivní promlčecí lhůta plyne obecně ode dne, kdy se věřitel dozvěděl nebo měl a mohl dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (§ 619). (§ 629 [Obecná promlčecí lhůta]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.). V případě platnosti pracovní smlouvy by žalobce od počátku věděl, kdo je jeho dlužníkem (pro koho práce vykonal a za jakou mzdu), a proto by se v daném případě nároky promlčely již uplynutím subjektivní promlčecí doby. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že i kdyby pracovní smlouva žalobce, od níž žalobce odvozuje své žalobní nároky, byla platným právním úkonem, byly by nároky z titulu dlužné mzdy promlčeny, neboť 3letá promlčecí doba by u každého dílčího nároku dlužné mzdy, začala běžet 17. dnem následujícího měsíce, po měsíci, v němž nárok vznikl, a to s ohledem na žalobcem tvrzenou splatnost mzdy. Tedy u dlužné mzdy za měsíc květen 2012 by promlčecí doba začala plynout dne 17. 6. 2012 a uplynula dnem 17. 6. 2015, v případě poslední dlužné mzdy za měsíc březen 2016 by začala plynout dne 17. 4. 2016 a uplynula dne 17. 4. 2019. S ohledem na skutečnost, že žalobce podal žalobu na zaplacení dlužné mzdy k soudu až dne 13. 6. 2023, je evidentní, že nároky žalobce z titulu dlužné mzdy by byly promlčeny.

13. S ohledem na spornou otázku (ne)platnosti pracovní smlouvy, se soud I. stupně v souladu s předchozím pokynem odvolacího soudu správně zabýval i otázkou, zda by byl promlčen případný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. V případě nároků vzniklých za účinnosti obč. zák., tj. do prosince 2013 včetně by běžela dle § 107 odst. 1 obč. zák. 2letá subjektivní promlčecí doba, když žalobci již v okamžiku vzniku nároku muselo být jasné, kdo se na jeho úkor obohatil a v jaké výši, neboť věděl, pro koho dané práce konal. Počátek promlčecí doby nastal okamžikem vykonání práce za daný měsíc, tedy nárok z titulu bezdůvodného obohacení za měsíc květen 2012 by se začal promlčovat již dnem 1. 6. 2012 a promlčecí doba uplynula dnem 1. 6. 2014. V případě nároků vzniklých za účinnosti o. z. by běžela 3letá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 o. z., tedy poslední nárok za měsíc březen 2016 by se promlčel dne 1. 4. 2019. Opět s ohledem na skutečnosti, že žalobce podal žalobu na zaplacení svých nároků k soudu až dne 13. 6. 2023, je evidentní, že žalobní nároky by i při této právní kvalifikaci byly promlčeny. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že soud I. stupně spojil počátek promlčecí doby s nesprávnou skutečností, neboť počátek promlčecí doby (a to za doby účinnosti obč. zák. i o. z.) nelze vázat na vědomost právní kvalifikace nároku, tj. toho, jak soud v incidenčním sporu posoudil otázku (ne)platnosti pracovní smlouvy. V tomto směru odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2031/2024: „Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení je v intencích § 107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět i dříve. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014), nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, a ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019). Obdobně platí i pro nároky z titulu bezdůvodného obohacení za účinnosti o. z.

14. Odvolací soud nesouhlasí ani s právním názorem žalobce, že vedením předmětných pohledávek v účetnictví Dlužníka a schválením účetní závěrky Dlužníka příslušným orgánem Dlužníka došlo k uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., resp. § 2053 o. z. Dle § 558 obč. zák. platí: „Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.“, obdobně dle § 2053 o. z. platí: „Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá“. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení je zřejmé, že uznání dluhu je jednostranný právní úkon, resp. jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli, kdy z obsahu listiny (s ohledem na zákonný požadavek písemné formy) musí být s ohledem na určitost právního úkonu, resp. právního jednání zřejmé kromě závazku „uznat dluh“ i kdo jej činí a vůči komu směřuje a dále specifikace dluhu (závazku) co do důvodu a výše. V tomto směru soud I. stupně rovněž zcela správně odkázal na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 23 Co 1891/2022. Je evidentní, že pouhé vedení pohledávek žalobce v účetnictví Dlužníka či schválení účetních závěrek nemohou být uznáním dluhu ve smyslu jednostranného adresného právního úkonu, resp. právního jednání.

15. Odvolací soud dále nesouhlasí ani s námitkou žalobce ohledně stavění promlčecí doby z důvodu, že žalobce podal k soudu žalobu na určení pořadí pohledávky. Incidenční řízení ohledně pořadí pohledávky nestaví promlčecí dobu ve vztahu k žalobě na zaplacení dle § 203 odst. 4 InsZ, neboť se jedná o nezávislá řízení se zcela odlišným předmětem řízení. V tomto směru soud I. stupně zcela správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 29 ICdo 48/2020, v němž tento dovodil, že v řízení na určení pořadí pohledávky se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. „Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu.“ Obdobně dovodila i právní teorie např. (§ 203a [Žaloba na určení pořadí uplatněné pohledávky]. In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 11.): „Jinak ovšem platí, že obě řízení mohou být vedena paralelně a nezávisle na sobě, protože předmět obou řízení je odlišný: ve sporu o plnění je posuzována pravost a výše uplatněné pohledávky, zatímco incidenční spor se vede o určení jejího pořadí. Souběh obou sporů vzájemně nevytváří překážku litispendence ani překážku věci rozsouzené. Insolvenční soud v řízení podle § 203a není oprávněn věcně přezkoumávat právní závěry soudu uvedené v rozsudku o žalobě podle § 203 odst. 4 (101 VSPH 175/2015), bez ohledu na to, že sled vydaných rozhodnutí (ve sporu o pořadí a o plnění) má být opačný.“. S ohledem na shora uvedené tak v daném případě nedošlo v době od 12. 9. 2016 do 13. 6. 2022 ke stavění promlčecí doby. Námitka žalobce, že tento své pracovněprávní pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení ve smyslu § 173 InsZ, a proto se domníval, že má aktivní legitimaci i k vedení incidenčního sporu o určení pravosti a výše pohledávky dle § 159 odst. 1 písm. a) InsZ, nemůže být důvodná, neboť neznalost zákona neomlouvá. Žalobce měl a mohl vědět, že pracovněprávní pohledávky jakožto pohledávky ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) InsZ se uplatňují dle § 203 odst. 1 InsZ písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními (insolvenčnímu správci) s tím, že tímto uplatněním nedochází ke stavění promlčecí doby, přičemž nejsou-li tyto osobou s dispozičními oprávněními uspokojeny, je třeba ve smyslu § 203 odst. 4 InsZ podat civilní žalobu na plnění vůči osobě s dispozičními oprávněními (insolvenčnímu správci), kdy teprve podáním takové žaloby dochází ke stavění promlčecí doby.

16. Odvolací soud nesouhlasí ani s tím, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Otázkou, kdy může být vznesení námitky promlčení posouzeno jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutí opakovaně zabýval. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, v němž Nejvyšší soud shrnul následující: „Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 15/2015“). 2) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též R 15/2015). 3) Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení; srov. R 59/2004.“ V daném případě však bylo prokázáno, že žalovaný jakožto insolvenční správce nároky žalobce od počátku neuznával a v tomto směru i písemně opakovaně informoval žalobce, a to již v průběhu roku 2016, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu I. stupně pod bodem 7 odůvodnění napadeného rozsudku. Bylo tak na žalobci, aby své tvrzené pracovněprávní nároky řádně a včas uplatnil u příslušného soudu, přičemž pokud tak žalobce neučinil, nelze z toho dovozovat, že by vznesení námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Ostatně pokud byl žalobce přesvědčen, že má vůči Dlužníku pohledávky z titulu dlužné mzdy, nic žalobci nebránilo, aby podal žalobu na zaplacení dlužných mezd již před zahájením insolvenčního řízení, když žalobce mohl podat žalobu již v roce 2013. Pokud byl žalobce řadu let nečinný, žalovaný od počátku nároky žalobce neuznával, nelze v žádném případě dospět k závěru, že vznesení námitky promlčení by bylo zneužitím práva.

17. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně dospěl ke správnému závěru o nedůvodnosti žaloby a odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

18. Odvolací soud však shledal zčásti důvodné odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení II napadeného rozsudku. Soud I. stupně v daném případě nepřiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním aplikace ust. § 150 o. s. ř. Dle § 150 o. s. ř.: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“ Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017). Odvolací soud s ohledem na shora uvedené shledal, že v daném případě jsou dány důvody pouze pro částečnou aplikaci § 150 o. s. ř., a to v rozsahu 50 %, když soud I. stupně nezohlednil všechny relevantní skutečnosti na straně obou účastníků řízení. Pokud jde o osobní a majetkové poměry žalobce, pak žalobce je ve starobním důchodu, když předtím byl v důsledku zhoršeného zdravotního stavu příjemcem invalidního důchodu. Pokud jde o okolnosti případu, pak lze souhlasit se soudem I. stupně, že v průběhu incidenčních sporů žalobce prokazoval, že práce pro Dlužníka skutečně vykonal, přičemž i žalovaný ve vyjádření k žalobě připustil, že žalobce mohl nějaké práce vykonat. Na druhou stranu však je třeba zohlednit i skutečnost, že žalovaný ještě před zahájením tohoto řízení žalobci opakovaně sděloval, že jeho nárok neuznává a že by jeho případný nárok byl promlčen. Za této situace se odvolacímu soudu nejeví jako spravedlivé, aby žalovanému jakožto zcela úspěšnému účastníku řízení bylo zcela odepřeno právo na náhradu nákladů řízení. Odvolacímu soudu se při zohlednění všech shora uvedených skutečností jeví jako spravedlivé, aby byla žalobci v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř. uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %. Náklady žalovaného v řízení před soudem I. stupně činí celkem částku 73 650 Kč a sestávají se z odměny za zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „a. t.“) za 7 úkonu právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 28. 7. 2023, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 18. 12. 2023, účast u ústního jednání dne 30. 1. 2024, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 16. 2. 2024, účast u ústního jednání dne 16. 4. 2024, účast u ústního jednání dne 3. 9. 2024) ve výši 9 500 Kč/úkon, z odměny za úkonu dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 2 písm. c) a. t. (odvolání do nákladů řízení ze dne 9. 5. 2024) ve výši 4 750 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů za 8 úkonů dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve výši 300 Kč/úkon. Žalovaný má tedy právo na náhradu nákladů ve výši 36 825 Kč. S ohledem na shora uvedené, tak odvolací soud výrokem II tohoto rozsudku napadený rozsudek soudu I. stupně v nákladovém výroku II postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36 825 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř., když v odvolacím řízení ve věci samé byl zcela úspěšný žalovaný a měl by tak právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak odvolací soud s ohledem na důvody uvedené pod bodem 18 tohoto rozsudku nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %. Náklady žalovaného v odvolacím řízení činí celkem částku 14 850 Kč a sestávají se z odměny za zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 a. t. za 1 úkon právní služby (účast u ústního jednání dne 4. 12. 2024) ve výši 9 500 Kč, z odměny za úkonu dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 2 písm. c) a. t. (odvolání do nákladů řízení ze dne 1. 10. 2024) ve výši 4 750 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkony dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve výši 300 Kč/úkon. Žalovaný má tedy právo na náhradu nákladů ve výši 7 425 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení