23 CO 386/2022- 112

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] o zaplacení 64 913 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. dubna 2022, č. j. 23 C 273/2021-57, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. června 2022, č. j. 23 C 273/2021-75, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 520 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 20. dubna 2022, č. j. 23 C 273/2021-57, ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2022, č. j. 23 C 273/2021-75, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 64 913 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 21 961 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě ze dne [datum], jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 64 913 Kč s příslušenstvím z titulu doplatku odkupného s následujícím odůvodněním. Žalobce dne [datum] uzavřel se žalovanou Smlouvu [anonymizována čtyři slova] [číslo] (dále jen„ Pojistná smlouva“), jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky typu [anonymizováno] [číslo] (dále jen„ VPP“) a doplňkové pojistné podmínky [anonymizováno] [číslo] (dále jen„ DPP“). Pojistná smlouva zanikla ke dni [datum] s tím, že žalobci bylo dne [datum] vyplaceno odkupné ve výši 153 667 Kč. Žalobce však má za to, že žalovaná mylně stanovila částku odkupného, neboť v souladu se se zákonem o pojistné smlouvě a VPP je odkupné v daném případě rovno zaplacenému pojistnému, neboť smluvní dokumentace neumožňuje žalované zaplacené pojistné snižovat (spotřebovávat) o jakoukoliv položku. Žalobce pak na pojistném uhradil žalované celkově částku 218 580 Kč, proto požaduje zaplacení rozdílu ve výši 64 913 Kč s tím, že předžalobní výzva byla žalované doručena dne [datum].

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla zamítnutí žaloby, neboť výpočet odkupného provedla zcela v souladu s [anonymizováno] smlouvou. Pokud žalobce tvrdí, že obdržel nižší plnění, než odpovídalo ujednání [anonymizováno] smlouvy a že žalovaná neoprávněně snižovala negarantovanou kapitálovou hodnotu, fakticky tvrdí, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce tím, že bez právního titulu snižovala kapitálovou hodnotu pojištění. Žalobce se účelově v žalobě nezmiňuje, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení, neboť si musí být vědom toho, že jeho nárok je promlčen dle § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná vznesla námitku promlčení, přičemž poukázala na to, že žalobce v minulosti vůči žalované zahájil řízení před finančním arbitrem podáním návrhu dne [datum], kterým se domáhal jak určení neplatnosti [anonymizováno] smlouvy, tak vydání bezdůvodného obohacení ve výši zaplaceného pojistného spolu s příslušenstvím. Žalovaná má za to, že pojistné zaplacené přede dnem podání žaloby dne [datum], je promlčeno, když poslední pojistné bylo žalobcem uhrazeno dne [datum]. Námitka promlčení pak není v rozporu s dobrými mravy.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a na základě nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil následující skutkové závěry. Pojistnou smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne [datum] bylo sjednáno pojistné pro případ smrti ve výši 300 000 Kč, součástí [anonymizováno] smlouvy byly DPP, ve kterých byla sjednána úplata za pojištění rizika smrti nebo jiného rizika pojištěného sjednaným pojistnou smlouvou. Dle bodu 2.5 DPP se kapitálovou hodnotou rozumí aktuální hodnota pojištění a člení se na kapitálovou hodnotu s garantovanou technickou úrokovou mírou a kapitálovou hodnotu negarantovanou. Kapitálová hodnota se snižuje k prvnímu dni každého zúčtovacího období o rizikové pojistné za základní pojištění, počáteční a správní náklady a poplatky. Kapitálová hodnota se zvyšuje o zaplacené pojistné. Kapitálová hodnota se může měnit s ohledem na vývoj cen podílových jednotek jednotlivých vnitřních fondů. Dále se kapitálová hodnota může snižovat o mimořádné výběry. Dle čl. 1 bod 1.6 je pojistitel oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění, dle bodu 1.7 rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného. Čl. 1 bod 3.1 stanoví, že pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele. Článek 1 bod, 3.2 pak stanoví, že pojistitel je oprávněn započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné. Ustanovení čl. 2, bod 1.1 a 1.2 stanoví, že dožije-li se pojištěný konce pojištění či zemře-li v jeho průběhu, žalovaná mu vyplatí sjednanou pojistnou částku a kapitálovou hodnotu pojištění. Dále měl soud I. stupně za zjištěné, že pojištění bylo ukončeno k datu [datum] a Informací k ukončení pojištění bylo žalobci sděleno, že bude vyplaceno odkupné k [datum] ve výši 151 441 Kč.

5. Po právní stránce shledal soud I. stupně [anonymizováno] smlouvu absolutně neplatným právním úkonem dle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění, když konkrétní výše nebyla v [anonymizováno] smlouvě ujednána a nelze ji zjistit ani z DPP ani z jiných smluvních dokumentů. Pokud je v čl. 1, bod 1, odst. 1.7 DPP odkazováno na pojistně technické zásady pojistitele, nejde o dokument pojišťovny stanovící konkrétní sazby pojistného, nýbrž o objektivně existující metody, které žalovaná obligatorně používá. Takový odkaz je nicméně zcela neurčitý a jedná se o neplatné ujednání. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši rizikového pojistného nelze od ostatního obsahu Pojistné smlouvy oddělit, neboť není zjistitelné, jaká část běžného pojistného po odečtení rizikového pojistného má být investována do nákupu podílových jednotek a není-li ujednáno konkrétní rizikové pojistné, nejde vůbec o pojištění, neboť celé běžné pojistné by v takovém případě mělo být investováno, tudíž jedná se o neplatný právní úkon. Obdobně již rozhodl i Městský soud v Praze v rozhodnutí č. j. [číslo jednací], který se rovněž zabýval otázkou platnosti pojistné smlouvy žalované o [anonymizováno] pojištění [anonymizována dvě slova] a dospěl ke stejnému právnímu závěru. Z tohoto důvodu tak vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák. představující platby pojistného. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou promlčení nároku dle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. Pokud jde o počátek subjektivní dvouleté promlčecí lhůty, pak dle soudu I. stupně tato začala ohledně každé platby pojistného běžet jejím zaplacením, neboť žalobce ke dni podpisu pojistné smlouvy znal konkrétní obsah [anonymizováno] smlouvy, tj. znal rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit neplatnost [anonymizováno] smlouvy. Nejpozději z Informace o ukončení pojištění ze dne [datum], kdy byla žalobci sdělena výše odkupného, musel žalobce zaznamenat svoji finanční ztrátu v souvislosti s [anonymizováno] smlouvou. Jelikož však žalobce podal žalobu až dne [datum], je nárok žalobce promlčený. Námitku promlčení pak soud I. stupně neshledal v rozporu s dobrými mravy, když v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 21 961,50 Kč.

6. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodů dle § 205 písm. b) a g) o. s. ř. Namítá porušení práva žalobce na spravedlivý proces, když soud I. stupně v průběhu řízení neupozornil žalobce na odlišný právní názor na právní kvalifikaci sporného nároku, nepoučil jej dle § 118a o. s. ř. a nedal mu tak možnost na tuto novou procesní situaci řádně reagovat. Z tohoto důvodu je tak rozsudek nezákonný. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť tento je v některých částech vnitřně rozporný, a to zejména pokud jde o počátek subjektivní dvouleté promlčecí doby, když soud I. stupně na jedné straně uváděl, že subjektivní promlčecí lhůta začala běžet ohledně každé platby pojistného jeho zaplacením, zároveň však uváděl, že začala běžet seznámením se s výší odkupného a zaznamenáním finanční ztrát. Dále namítá, že soud I. stupně ignoroval podstatnou část námitek žalobce, a to ohledně jednání žalované v rozporu se směrnicí Rady 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), tak problematiku vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení dle rozsudku Soudního dvora EU sp. zn. C 485/19. Stejně tak se soud I. stupně žádným způsobem nevypořádal s judikaturou vyšších soudů týkající se problematiky běhu subjektivní promlčecí lhůty, na níž žalobce poukazoval. Žalobce je přesvědčen, že je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud soud sám bez jakéhokoliv vysvětlení zcela svévolně změní podstatu požadovaného nároku, o čemž se účastníci dozví teprve v rámci rozsudku. Soud I. stupně tak nedostál své povinnosti racionálně, logicky a přesvědčivě zdůvodnit své rozhodnutí. Napadený rozsudek je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, který má zásadní dopad na problematiku posouzení subjektivní promlčecí lhůty a počátku jejího běhu při neplatnosti pojistné smlouvy, neboť řešil takřka totožnou situace. Žalobce získal pochybnosti o platnosti pojistné smlouvy až z rozsudku soudu I. stupně, dřívější subjektivní vědomost o neplatnosti [anonymizováno] smlouvy neměl. V daném případě je tak třeba vycházet z objektivní promlčecí doby. S ohledem na výše uvedené navrhl žalobce změnu napadeného rozsudku tak, aby odvolací soud žalobě vyhověl.

7. Podáním ze dne [datum] a ze dne [datum] žalobce doplnil své odvolání, když podrobně i s odkazem na judikaturu rozebral námitku týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku a porušení práva na spravedlivý proces zejména s ohledem, že soud I. stupně v napadeném rozsudku neurčil, od kdy běží subjektivní promlčecí lhůta, dále podrobně argumentoval ve vztahu k námitce počátku subjektivní promlčecí lhůty s tím, že pokud žalovaná tvrdí, že žalobce o neplatnosti [anonymizováno] smlouvy věděl, tíží žalovanou v tomto směru důkazní břemeno s tím, že ani skutečnost, že se žalobce před finančním arbitrem domáhal vydání bezdůvodného obohacení z [anonymizováno] smlouvy, nemůže vést k závěru, že v době zahájení tohoto řízení žalobce věděl o neplatnosti [anonymizováno] smlouvy, když takový závěr by byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 33 Odo 766/2002) či Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS 2460/17). Dále namítal nezbytnost aplikace Směrnice, kdy odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2022, č. j. 29 Co 492/2021-238, a rozsudku Soudního dvora EU sp. zn. C -485/19.

8. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvádí, že názor soudu I. stupně na kvalifikaci sporného nároku není překvapivý, nadto právní zástupce žalobce zastupuje klienty v desítkách obdobných řízení, ve kterých se sám domáhá bezdůvodného obohacení s tvrzením, že pojistné smlouvy jsou neplatné, což je i soudu odvolacímu známo z jeho činnosti. Poučení dle § 118odst. 2 o. s. ř. se dává v případě, že na základě odlišného právního posouzení je třeba doplnit rozhodné skutečnosti, což nebyl daný případ. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť soud I. stupně jasně uvedl, odkdy začala běžet subjektivní promlčecí lhůta, tj. od zaplacení každého jednotlivého pojistného plnění a uzavřel, že plnění učiněná před [datum], tedy 2 roky před podáním žaloby, jsou promlčena. Nadto žalobcem tvrzené dva odlišné počátky běhu subjektivní lhůty by na rozhodnutí neměly vliv, neboť v obou případech je nárok žalobce promlčen. Z rozsudku jednoznačně vyplývá, na základě jakých skutkových okolností a právního posouzení soud I. stupně rozhodl. Soud I. stupně v souladu s ustálenou praxí nebyl povinen se vypořádávat se všemi námitkami, které ani nemohly mít vliv na rozhodnutí soudu. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by napadený rozsudek byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, pokud jde o rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C- 485/19, toto je na věc zcela nepřiléhavé.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval část listinných důkazů a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Návrhem na zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne [datum] má odvolací soud za prokázané, že žalobce, jenž byl zastoupen současným právním zástupcem, podal dne [datum] k finančnímu arbitrovi návrh na zahájení řízení proti [právnická osoba], jímž se domáhal vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti [anonymizováno] smlouvy ve výši 209 934 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne marného uplynutí termínu stanoveného v příslušné výzvě žalované do zaplacení. Žalobce v návrhu podrobně uváděl důvody neplatnosti [anonymizováno] smlouvy s tím, že žalobce shledával [anonymizováno] smlouvu neplatnou pro rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák., resp. pro nezpůsobilost žalované (Instituce) k právním úkonům dle § 38 obč. zák. Dále shledával [anonymizováno] smlouvu neplatnou pro neurčitost z důvodu chybějící podstatné náležitosti: a) neurčitost rozsahu pojistného plnění, resp. neurčitost pojmu pojistné, běžné pojistné a rizikové pojistné, neurčitost pojmu kapitálová hodnota, neurčitost nákladů a poplatků, kdy z těchto důvodů shledával žalobce [příjmení] smlouvu za absolutně neplatnou, b) způsobu, jakým se bude oprávněná osoba podílet na výnosech pojistitele v souladu s § 4 odst. 1 písm. g) zák. o pojistné smlouvě. V tomto návrhu žalobce rovněž uvedl, že žalovanou (instituci) vyrozuměl o důvodech neplatnosti [anonymizováno] smlouvy předžalobní výzvou ze dne [datum]. U ústního jednání odvolacího soudu pak zástupce žalobce potvrdil, že žalobce vzal následně návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem zpět. Výpisem přehledu plateb pojistného k datu [datum] má odvolací soud za prokázané, že žalobce celkem na pojistném uhradil částku 218 580 Kč s tím, že poslední pojistné uhradil žalobce dne [datum], když žalovaná uhradila žalobci dne [datum] přeplatek ve výši 1 332 Kč a dne [datum] odkupné ve výši 153 667 Kč.

11. Především odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, v souladu s konstantní judikaturou byl schopen odvolatel formulovat odvolací důvody i odvolací návrh; odůvodnění napadeného rozsudku bylo provedeno v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř., když z rozsudku je zřejmé, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřila žalovaná, na straně 4 až 6 rozsudku jsou uvedena skutková zjištění, které měl soud I. stupně za prokázaná, když soud I. stupně zároveň uvedl, z jakých důkazních prostředků tato skutková zjištění učinil. Rovněž je zřejmé, jak soud I. stupně posoudil nárok žalobce po právní stránce. Pokud žalobce namítal vnitřní rozpor napadeného rozsudku ve vztahu k počátku běhu subjektivní promlčecí doby, pak z odůvodnění napadeného rozsudku je dle odvolacího soudu zřejmé, že tento považoval za počátek běhu subjektivní promlčecí doby okamžik zaplacení pojistného a to ve vztahu ke každé jednotlivé platbě pojistného zvlášť, když toto v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl. Soud I. stupně sice zároveň uvedl, že žalobce musel z Informace o ukončení pojištění zjistit svoji finanční ztrátu, avšak soud I. stupně z tohoto pro běh subjektivní promlčecí doby po právní stránce dle odvolacího soudu nedovodil ničeho. Pokud soud I. stupně uvedl, že nároky žalobce zaplacené před dnem [datum] jsou promlčeny, pak z tohoto nelze dovozovat vnitřní rozpor, neboť tímto soud I. stupně pouze vyjádřil fakt, že veškeré platby pojistného, jež byly uhrazeny více než dva roky před podáním žaloby, jsou promlčeny. Výše uvedená námitka žalobce je tak nedůvodná.

12. Soud I. stupně dle odvolacího soudu dospěl rovněž ke správným právním závěrům s výjimkou níže uvedenou. Především soud I. stupně zcela správně posoudil neplatnost [anonymizováno] smlouvy dle § 37 obč. zák., neboť tato neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění, kdy výši rizikového pojistného není možné zjistit ani z DPP či jiných smluvních dokumentů. Naopak z čl. 1 bod 1.7 DPP vyplývá, že rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, rovněž tak v případě počátečních a správních nákladů, o něž je pojistitel oprávněn snižovat kapitálovou hodnotu pojištění. Z tohoto důvodu je [anonymizováno] smlouva pro neurčitost absolutně neplatným právním úkonem. Soud I. stupně tak zcela správně posuzoval žalobcem uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

13. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce týkající se pochybení soudu I. stupně, pokud tento s ohledem na jiný právní názor neposkytl v daném případě žalobci poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je nutné poskytnout pouze v případě, že v souvislosti s jiným právním posouzením vyvstala potřeba doplnit rozhodné skutečnosti, což však nebyl daný případ. V tomto směru odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010, v němž Nejvyšší soud ČR vyjádřil právní závěr:„ Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. sice sleduje ochranu práv účastníka tak, aby výsledkem řízení nebylo tzv.„ překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí“, postup podle něj ovšem přichází v úvahu jen tehdy, jestliže dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemene tvrzení; postačují-li však v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Tvrzení žalobce o nepředvídatelnosti a překvapivosti rozsudku, kdy tento se měl o neplatnosti [anonymizováno] smlouvy údajně dozvědět až z rozsudku soudu I. stupně, považuje odvolací soud za účelové tvrzení, neboť sám žalobce se dovolával neplatnosti [anonymizováno] smlouvy již v řízení před finančním arbitrem a to mimo jiné ze stejného důvodu, pro něž soud I. stupně shledal [anonymizováno] smlouvu neplatnou. Navíc žalovaná již od svého prvního vyjádření v řízení uváděla, že žalobce se fakticky domáhá nároku z titulu bezdůvodného obohacení, tedy mezi účastníky řízení byla otázka právního posouzení nároku od počátku sporná a žalobci muselo být zřejmé, že soud I. stupně si bude muset otázkou platnosti [anonymizováno] smlouvy zabývat. Nadto právní zástupce žalobce zastupuje řadu klientů ve skutkově obdobných věcech (týkajících se [anonymizováno] smlouvy [anonymizována dvě slova]), v níž tvrdí neplatnost tohoto typu pojistné smlouvy, což je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti. Z výše uvedeného nemohl být právní názor soudu I. stupně týkající se neplatnosti [anonymizováno] smlouvy pro žalobce překvapivý.

14. Soud I. stupně rovněž nepochybil, pokud se v zájmu hospodárnosti řízení zabýval přednostně námitkou promlčení, jež vznesla žalovaná. Vzhledem k době uzavření [anonymizováno] smlouvy soud I. stupně správně posuzoval otázku promlčení dle § 107 obč. zák. a dospěl ke správnému právnímu závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť uplynula subjektivní 2letá promlčecí lhůta. Pokud jde o počátek subjektivní promlčecí lhůty, pak odvolací soud nesdílí právní názor soudu I. stupně, že subjektivní promlčecí doba běží ve vztahu ke každé platbě pojistného okamžikem jejího zaplacení, neboť žalobce měl znát rozhodné skutkové okolnosti týkající se neplatnosti [anonymizováno] smlouvy již v době uzavření [anonymizováno] smlouvy. Dle odvolacího soudu je pro řešení otázky počátku subjektivní promlčecí lhůty třeba vyjít z aktuální judikatury Ústavního soudu ČR, konkrétně z nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2127/21, jenž posuzoval otázku promlčení nároku rovněž v případě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění. Ústavní soud ve shora citovaném nálezu uvedl následující:„ Je třeba se ptát, kdy tedy nastal okamžik, v němž se stěžovatel ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. dozvěděl o bezdůvodném obohacení? Nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti stěžovatele o poskytnutí bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici (tedy údajný počátek subjektivní promlčecí doby) byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného podle neplatné smlouvy. A to tím spíše, nemá-li být pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby podstatná sama vědomost o neplatnosti smlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. V tomto případě není právní vědomí o tom, že bylo plněno z neplatného právního důvodu, zcela oddělitelné od znalosti rozhodných skutkových okolností; námitka o nevýznamnosti právní kvalifikace je lichá, neboť pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti. Jinak by se proti bezdůvodnému obohacení nemohl bránit. … Nejde tedy o to, že by stěžovatel měl znát právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, že aby vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy, ani platby pojistného. Ty naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku (tj. z pohledu soudu – že je platná).“ Z právních závěrů Ústavního soudu tedy plyne, že vědomost o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. § 107 odst. 1 obč. zák. nelze ztotožňovat s uzavřením pojistné smlouvy a uskutečněním následné platby pojistného. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je tedy podstatné, kdy se žalobce dozvěděl, že se na jeho úkor účastnice obohacuje bezdůvodně, tj. kdy alespoň tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku. Obdobný právní závěru učinil odvolací soud rovněž v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Doplněným dokazováním v odvolacím řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce již dne [datum] měl jednoznačné pochybnosti o platnosti [anonymizováno] smlouvy, když tento den jeho právní zástupce sepsal návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, v němž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti [anonymizováno] smlouvy, když v tomto návrhu podrobně a zcela sofistikovaně argumentoval pro neplatnost [anonymizováno] smlouvy mimo jiné i z důvodu neurčitosti [anonymizováno] smlouvy, zejména neurčitosti pojmu rizikového pojistného, kapitálové hodnoty a nákladů a poplatků. Jelikož sám žalobce již [datum] tvrdil, že [anonymizováno] smlouva je neplatná a požadoval vydání bezdůvodného obohacení, jež v návrhu na zahájení finančního arbitra i vyčíslil, když dokonce již předtím předžalobní výzvou vyzval žalovanou k vydání tohoto bezdůvodného obohacení, tak nejpozději od [datum] začala dle odvolacího soudu běžet subjektivní 2letá promlčecí doba, která uplynula [datum] O vědomosti žalobce o neplatnosti [anonymizováno] smlouvy svědčí i fakt, že žalobce již v té době až do„ ukončení“ pojistné smlouvy v květnu 2019 neplatil pojistné, když poslední pojistné uhradil v listopadu [rok] a výzvou ze dne [datum] měl dokonce vyzvat žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení. Tvrzení žalobce, že pokud se domáhal v řízení před finančním arbitrem vydání bezdůvodného obohacení z [anonymizováno] smlouvy, nemůže vést k závěru, že věděl o neplatnosti [anonymizováno] smlouvy, považuje odvolací soud za zcela absurdní a nelogické tvrzení. Toto tvrzení je především v rozporu s obsahem návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem, v němž žalobce prostřednictvím svého advokáta rozsáhle argumentuje ve prospěch neplatnosti [anonymizováno] smlouvy. Pokud žalobce v tomto návrhu tvrdil, že je [anonymizováno] smlouva neplatná, musel přeci logicky o této neplatnosti vědět, čemuž koresponduje i fakt, že žalobce měl předtím žalovanou vyzvat k vydání bezdůvodného obohacení a zároveň přestal platit pojistné, jež předtím dlouhá léta pravidelně platil, a až do„ ukončení“ [anonymizováno] smlouvy v roce [rok] již žádné pojistné neuhradil. Dle odvolacího soudu tak žalovaná v řízení jednoznačně prokázala vědomost žalobce o neplatnosti [anonymizováno] smlouvy již [datum] a v tomto směru tak unesla důkazní břemeno. Namítal-li žalobce, že v době podání návrhu před finančním arbitrem měl pouze pochybnosti o platnosti [anonymizováno] smlouvy, pak lze odkázat na shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, dle něhož je podstatné, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. V daném případě je evidentní, že tuto vědomost žalobce jistě mohl seznat v době, kdy po právní poradě s právním zástupcem (advokátem) tomuto udělil plnou moc k zastupování v řízení o vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatné [anonymizováno] smlouvy, a rozhodl se z tohoto důvodu sepsat návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem.

15. Za mylnou pak odvolací soud považuje námitku žalobce, že je třeba vyjít pouze z objektivní promlčecí doby, neboť tento závěr je v rozporu se závěry právě nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, na něž v rámci své argumentace odkazuje sám žalobce. Dovolával-li se žalobce rozsudku Soudního dvora EU sp. zn. C -485/19, který se dotýká problematiky zneužívajících ujednání ve smlouvě o spotřebitelském úvěru (v jejichž důsledku dlužníku nebyla reálně vyplacena dohodnutá částku, nýbrž zůstatková částka snížená o náklady související s úvěrem) a v němž se Soudní dvůr EU vyjadřoval k otázce běhu objektivní promlčecí doby, jež měla dle vnitrostátní úpravy uběhnout, aniž spotřebitel vůbec věděl o porušení svých práv, tj. subjektivní promlčecí doba byla zachována, nemá odvolací soud za to, že by řešení těchto otázek mohlo ovlivnit rozhodnutí v dané věci. V daném případě totiž, bez ohledu na to, kdy začala běžet a kdy uplynula objektivní promlčecí doba, jednoznačně došlo k promlčení nároku uplynutím subjektivní promlčecí doby (tedy i kdyby počátek běhu objektivní promlčecí doby měl být ve světle citovaného rozsudku Soudního dvora EU jakkoliv„ posunut“, na závěru o tom, že nárok se promlčel proto, že žalobce, ač již věděl o všech okolnostech, které byly relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, žalobu včas nepodal, by to nic nezměnilo). Obdobně platí i ve vztahu, pokud se žalobce dovolával Směrnice ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], neboť odvolací soud sice v dané věci dovodil, že pojistná smlouva (rovněž se jednalo o pojistnou smlouvu o [anonymizována dvě slova] pojištění [anonymizována dvě slova]) podléhá úpravě obsažené ve Směrnici, z důvodů, že smlouva nebyla individuálně sjednána (článek 3 Směrnice), žalobce má postavení spotřebitele (ve smyslu článku 2 písm. b) Směrnice) a žalovaná má postavení poskytovatele (ve smyslu článku 2 písm. c) Směrnice), avšak tato opět dopadá na objektivní promlčecí lhůty, když odvolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že„ přednostně použitelná úprava Směrnice brání v posuzovaném případě využití tříleté objektivní promlčecí lhůty pro souhrn dílčích nároků na vrácení pojistného zaplaceného žalobcem do dne [datum]. Jednotlivé promlčecí lhůty (jak plyne ze zjištění [anonymizováno] arbitra) totiž celé (případně v podstatné části) uplynuly dříve, než žalobce/spotřebitel mohl nabýt dojmu, že účastnice na jeho úkor získává bezdůvodné obohacení (březen 2017).“ V daném případě je však žalobní nárok promlčen uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, tudíž ani případná neaplikace objektivní promlčecí lhůty nemůže na rozhodnutí ničeho změnit.

16. Konečně zcela správný byl i závěr soudu I. stupně, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, když soud I. stupně zcela správně tento svůj závěr zdůvodnil. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, v němž dovolací soud tuto problematiku podrobně shrnul:„ Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018; případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Vznesená námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy kupříkladu tam, kde žalobce nárok uplatnil opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).“ V daném případě není možné dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo výrazem zneužití tohoto práva.

17. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů výrokem I rozsudek soudu I. stupně postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla úspěšná i v této fázi řízení a má tedy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Náklady žalované v odvolacím řízení spočívají v odměně advokáta dle § 6, § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ a. t.“) z tarifní hodnoty 64 913 za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání žalobce ze dne [datum], vyjádření žalované k replice žalobce ze dne [datum], účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) ve výši 3 700 Kč/úkon, a v paušální náhradě hotových výdajů za 3 úkony ve výši 300 Kč/úkon dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za 21% DPH ve výši 2 520 Kč, tj. náklady celkem 14 520 Kč O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.