23 Co 389/2021- 192

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnost rozvázání pracovního poměru, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 C 196/2019-124, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. o věci samé potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. o nákladech řízení potvrzuje s tím, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne [datum] je neplatná (výrok I.), uložil žalované, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci částku [částka] (výrok II.) a dále náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce domáhal proti žalované určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a náhrady mzdy za období od [datum] do [datum]. Žalobce tvrdil, že na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] byl v pracovním poměru u žalované na dobu neurčitou, s druhem sjednané práce Chief Marketing Officer, přičemž dne [datum] mu byla doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Na základě této výpovědi měl pracovní poměr skončit ke dni [datum]. Důvodem výpovědi podle žalované bylo zařazení marketingových činností do přímé gesce jednatele společnosti a zrušení pozice Chief Marketing Officer. Podle žalobce je výpověď neplatná, neboť nesplňuje nároky na její skutkové vymezení podle § 50 odst. 4 ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce, nadto výpovědní důvod je zcela smyšlený, neboť na jeho pracovní pozici byl žalovanou přijat nový zaměstnanec [jméno] [příjmení]. Při stanovení výše náhrady mzdy žalobce vycházel z průměrného hodinového výdělku k [datum] ve výši [částka]. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť výpověď byla žalobci dána poté, co u žalované došlo v červnu 2019 k organizační změně, kterou byla zrušena pracovní pozice Chief Marketing Officer a od [datum] byly tyto činnosti řešeny částečně přímo jednatelem společnosti a částečně prostřednictvím externího dodavatele [jméno] [příjmení].

3. Soud I. stupně vyšel z prokázaných skutkových zjištění, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], vykonával druh práce hlavní marketingový ředitel, mzda byla sjednána ve výši [částka] měsíčně. Jednatelem žalované je [jméno] [příjmení]. V současné době je předsedou dozorčí rady [jméno] [příjmení], který je funkci od [datum]. V době od [datum] do [datum] byl předsedou dozorčí rady [příjmení] [příjmení]. Dne [datum] byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu zařazení marketingových činností do přímé gesce jednatele společnosti a pozice Chief Marketing Officer se ruší. Žalobce nesouhlasil s výpovědí a trval na dalším zaměstnávání, což sdělil žalované oznámením ze dne [datum]. Do [datum] byl platný inzerát, na jehož základě žalovaná hledala zkušeného brand manažera pro marketingové činnosti. Podle čestného prohlášení [jméno] [příjmení], který byl u žalované zaměstnán v období od [datum] do [datum], byla pracovní agenda [jméno] [příjmení] a žalobce shodná, po ukončení pracovního poměru žalobce nedošlo k reorganizačním změnám ani převzetí marketingové agendy jednatelem [jméno] [příjmení], agendu převzal [jméno] [příjmení], reorganizace nikdy nebyla v plánu. Smlouva o spolupráci s [jméno] [příjmení] byla uzavřena [datum], jejím předmětem byla úprava práv a povinností smluvních stran při poskytování poradenských a konzultačních služeb v oblasti marketingu v dohodnutém rozsahu a na základě požadavku objednatele. Podle jednatele žalované [jméno] [příjmení] organizační změna nebyla učiněna v písemné podobě, bylo domluveno, že organizační změna bude rozdělena na dvě části. Organizační změna byla naplánovaná tak, že vznikne nějaký mezinárodní tým na začátku listopadu, nebyly si ale jisti, že tento tým takto vznikne. Od 1. 11. formálně převzal do své gesce činnosti ředitele marketingu, následně od 15. 11. je přebral [příjmení] [příjmení], který je řídí dosud, má na starosti tři země. Pan [příjmení] nastoupil v mezidobí, kdy se pokoušeli rozšiřovat marketingový tým a hledali různé lidi na juniorní pozice. Žalobce byl zodpovědný za celý marketing, mzda žalobce činila [částka], náklady na pana [příjmení] pak [částka] měsíčně. Organizační změnu projednávali na konci června, července 2019, o organizační změně rozhodl pan [příjmení], což je zástupce akcionáře, je to ředitel rozvoje mezinárodních trhů, není zaměstnán u žalované. Jednatel nemá pravomoc k rozhodnutí o organizační změně, musí komunikovat se zástupcem investora, o organizační změně rozhodl investor. V měsíci červenci 2019 žalobce odpracoval 152 hodin a jeho hrubá mzda činila [částka], v srpnu odpracoval 176 hodin a jeho mzda činila [částka], v září odpracoval 168 hodin a jeho mzda činila [částka].

4. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době výpovědi (dále jen„ zákoník práce“). Žaloba byla podána ve lhůtě určené ust. § 72 zákoníku práce, soud I. stupně se proto zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce, které konstatoval, a odkázal i na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud I. stupně shledal, že u žalované nebylo řádně přijato rozhodnutí o organizační změně, přičemž tento závěr učinil na podkladě výpovědi jednatele žalované, který výslovně uvedl, že takové rozhodnutí nevydal, neboť k tomu nebyl oprávněn, o organizační změně rozhodl pan [příjmení], což je zástupce akcionáře a jeden z členů dozorčí rady. Podle výpisu z obchodního rejstříku žalované je však [jméno] [příjmení] předsedou dozorčí rady od [datum], předtím nebyl ani členem dozorčí rady. Soud I. stupně tak měl za prokázané, že u žalované nemohla být přijata organizační změna osobou k tomu oprávněnou. Na takovém závěru podle soudu I. stupně nic nemění ani to, že po předestřeném právním názoru ze strany soudu právní zástupce žalované začal tvrdit, že se jednatel společnosti u výslechu zmýlil a měl na mysli zcela jinou organizační změnu. Soud I. stupně posoudil uvedenou obhajobu jako účelovou. Uzavřel, že nebyl naplněn první ze tří předpokladů pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce, když absentovala přijatá organizační změna, a proto je žaloba důvodná a daná výpověď neplatná.

5. Soud I. stupně shledal opodstatněnou námitku žalobce, že výpověď ze dne [datum] nesplňuje nároky na skutkové vymezení podle § 50 odst. 4 ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce. Z obsahu výpovědi, v níž je uvedeno„ [příjmení] pozice Chief Marketing Officer se ruší“ dovodil, že pracovní pozice byla zrušena právě tímto dokumentem. Výpověď neodkazuje na žádnou proběhlou organizační změnu u žalované. Jako opodstatněné shledal i další námitky žalobce, a sice na podkladě e-mailové komunikace mezi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], z níž vyplynulo, že již v červenci 2019 se diskutovalo o tom, že pokud se přijme nový pracovník, nebude moci úplně nahradit marketingového ředitele a budou tedy nového marketingového ředitele hledat. Podle soudu I. stupně je zřejmé, že práce žalobce neodpadla, ale byla pouze přerozdělena, a na jeho místo byl hledán jiný vhodný kandidát. Tím se od [datum] stal [příjmení] [příjmení]. Marketingové činnosti přešly do přímé gesce jednatele žalované pouze na období 14 dnů od [datum] do [datum] a poté přešly opětovně na marketingového ředitele pana [příjmení], který ve funkci nahradil [jméno] [příjmení]. Žalovaná ve snaze ukončit pracovní poměr se žalobcem mu nejprve nabídla dohodu po ukončení pracovní činnosti, kterou nepřijal, a poté rozhodla o výpovědi. Přitom je zjevné, že žádná z činností, kterou zastával žalobce, neodpadla, ale pouze dočasně byla zastávána panem [příjmení] ve spolupráci s jednatelem žalované a poté opět novým marketingovým ředitelem panem [příjmení]. Přitom o nahrazení žalobce jiným marketingovým ředitelem uvažovala žalovaná již v červenci 2019.

6. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně shledal výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] neplatnou, vznikl žalobci podle § 69 odst. 1 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy. Při stanovení výše průměrného výdělku soud I. stupně vycházel z hrubé mzdy a počtu odpracovaných hodil ve III. kalendářním čtvrtletí roku 2019. Shledal, že průměrný výdělek žalobce činil [částka]. Za období od 15. 11. do [datum], představující 88 a 176 pracovních hodin, soud I. stupně zjistil náhradu mzdy ve výši [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval pouze [částka], a soud je jeho požadavkem vázán, přiznal mu částku požadovanou.

7. O nákladech řízení mezi účastníky soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v řízení procesně úspěšnému žalobci náhradu nákladů sestávajících ze zaplacených soudních poplatků a nákladů na právní zastoupení.

8. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítala, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Náležitě nevzal v úvahu, že u žalované proběhly dvě organizační změny, jedna od [datum] a druhá od [datum], přičemž pouze o druhé organizační změně neměl jednatel žalované právo rozhodovat. První organizační změna proběhla výlučně u žalované a rozhodl o ní jednatel. V důsledku obsáhlé výpovědi jednatele žalované soud I. stupně tyto dvě organizační změny zaměnil. Žalovaná proto poukázala na výpověď jednatele při jednání dne [datum], konkrétně str. 15 protokolu z jednání ze dne [datum], z níž se podává, že rozhodnutí o první organizační změně učinil jednatel žalované. Na základě nesprávných skutkových zjištění pak soud I. stupně věc neposoudil správně po právní stránce. Soud I. stupně také chybně vyhodnotil, že žádná z činností, kterou vykonával žalobce, neměla odpadnout, neboť je měl vykonávat nový ředitel [příjmení]. Soud nevzal v potaz, že pan [příjmení] vykonává práci v moskevské centrále a řídí pobočky i v [země] a [země]. Žalovaná měla výhrady také k procesnímu postupu soudu, kdy při druhém jednání soud ve věci nepostupoval podle § 119 odst. 3 o. s. ř., ačkoli došlo ke změně v obsazení senátu. Za vadný měla i výpočet náhrady mzdy, když fond pracovní doby v prosinci 2019 činil nikoli 176 hodin, ale 152 hodin. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo aby ve věci sám rozhodl a žalobu zamítl.

9. Podáním ze dne [datum] (po změně právního zastoupení) žalovaná své odvolání doplnila. Připustila, že výpověď jednatele je rozporná a nepřesná, avšak z kontextu celé výpovědi je zjevné, že jednatel laicky vysvětlil, jak vše probíhalo v rámci obchodní skupiny. Poukázala na stranu 13 protokolu z jednání ze dne [datum] s tím, že jednatel nerozhodl o změně struktury marketingového vedení, ale realizoval změnu ve společnosti žalované, a sice, že do své gesce převezme část pravomocí a část bude vykonávána další osobou. Skutečnost, že došlo ke dvěma organizačním změnám, žalovaná uváděla v průběhu celého řízení. Poukázala na podmínky výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce a na to, že žalobce nepopírá rozhodnutí jednatele o organizační změně. Žalobce rozporoval pouze nedostatečné odůvodnění výpovědi, a to, že výpovědní důvod má být smyšlený. Za překvapivý považovala závěr soudu I. stupně v bodě 35 napadeného rozsudku, a sice že žádná z činností, kterou vykonával žalobce, neodpadla, neboť pro takový závěr není opora v dokazování. Náplň práce [jméno] [příjmení] byla užší než náplň práce žalobce, o čemž svědčí i výše odměny, kterou dostával. Soud I. stupně vyvodil nesprávné závěry i z textu výpovědi, když z formulace, že„ pozice se ruší“ rozhodně nevyplývá, že se pozice ruší tímto dokumentem. Podle žalované bylo dostatečně prokázáno, že došlo k organizační změně, na základě které byla zrušena pracovní pozice žalobce, o změně bylo rozhodnuto oprávněnou osobou, žalobce s ní byl seznámen a předpoklady pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce byly splněny. Setrvala na svém procesním návrhu.

10. Podle žalobce je rozsudek soudu I. stupně správný. Nesouhlasil s odvolací argumentací žalované, za nepravdivá označil tvrzení ohledně složité struktury žalované i řízení žalované z [příjmení], když z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalovaná má stoprocentní českou matku, celá struktura je řízena z [obec]. Skutečnost, že jednatel žalované si nebyl vědom svých oprávnění či povinností, nemůže dopadat v neprospěch zaměstnance. Organizační změna byla fiktivní, nejdříve zaměstnavatel navrhl rozvázat pracovní poměr dohodou, na kterou žalobce nepřistoupil a poté obdržel výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů. Reálná změna ale nenastala, ještě [datum] žalovaná hledala na pracovním serveru na pozici žalobce uchazeče s totožným popisem práce. Otázku odstupného zmínila žalovaná až v rámci odvolacího řízení, proto nemohla být řešena soudem I. stupně. Do doby předání výpovědi nebyl žalobce o žádné organizační změně vyrozuměn. Pokud mělo probíhat jednání o dohodě o rozvázání pracovního poměru v červenci 2019, fakticky žádné jednání nebylo, s ukončením pracovního poměru dohodou nesouhlasil. Při předávání výpovědi hovořili o nedostatcích v předchozí práci a o končící spolupráci a o pokračování spolupráce v rámci výpovědní doby, nebylo však jednáno o žádné organizační změně. Žalobce navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalované není opodstatněné.

12. Předně se odvolací soud zabýval námitkou žalované, že řízení je postiženo vadou, když soud I. stupně nepostupoval v řízení podle § 119 odst. 3 o. s. ř. Podle obsahu předloženého spisu je skutečností, že při druhém jednání ve věci dne [datum] soud I. stupně jednal v jiném složení senátu, než při prvním jednání ve věci dne [datum], přičemž nepostupoval podle § 119 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Uvedený postup má zajistit návaznost na dosavadní řízení a důkazní stav, aby již provedené důkazy nemusely být opakovány, ale byly v dalším jednání použitelné a mohly být podkladem pro rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1755/2016). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci je rozhodnutí soudu založeno na důkazech, které byly provedeny až při druhém jednání ve věci dne [datum], zejména na výpovědi jednatele žalované, takže obsah výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který byl slyšen při prvním jednání, již nebyl pro posouzení věci rozhodující, rovněž mezi účastníky byla shoda na skutečnostech, jež vyplývají také z důkazů provedených při prvním jednání ve věci, a sice, že žalobci byla doručena dne [datum] výpověď z pracovního poměru a co bylo jejím obsahem, jakož i to, že s výpovědí žalobce nesouhlasil a oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání (viz žaloba a podání žalované ze dne [datum] na č. l. 21 a násl.), kdy shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), odvolací soud shledal, že soud I. stupně neporušil zásadu ústnosti a přímosti. Odvolací soud proto nemůže přisvědčit námitce žalované, že soud I. stupně zatížil řízení takovou procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Neúspěch žalované ve věci tedy nebyl způsoben porušením procesních pravidel ze strany soudu I. stupně. Přísluší se ještě dodat, že přísedící mají možnost se s obsahem spisu seznámit kdykoliv mimo jednání, protože k němu mají stejný přístup jako předseda senátu.

13. Soud I. stupně si opatřil dostatek podkladů pro posouzení věci, takže jím zjištěný skutkový stav je způsobilým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Věc posoudil správně i po právní stránce, pokud shledal, že nebyly splněny hmotněprávní předpoklady výpovědi dané podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

14. Podle § 50 odst. 4 zákoníku práce, dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

15. Podle § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

16. Hmotněprávními předpoklady výpovědi z pracovního poměru dané podle § 52 písm. c) zákoníku práce jsou přijetí organizačního opatření zaměstnavatelem, nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatým organizačním opatřením.

17. V posuzované věci se z výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] podává, že byla dána z důvodu zařazení marketingových činností do přímé gesce jednatele žalované a pozice Chief Marketing Officer se ruší. Z takové výpovědi je zřejmé, že žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobcem z důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, přičemž toto ustanovení obsahuje jediný výpovědní důvod – nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách. Z dané výpovědi vzhledem k jejímu skutkovému vymezení však není zřejmé, v důsledku jaké konkrétní organizační změny se stal žalobce nadbytečným zaměstnancem. Protože skutkové vymezení výpovědního důvodu není v daném směru dostatečně určité, avšak obsah projevu vůle je možné zjistit výkladem, soud I. stupně se správně v řízení zaměřil na zjištění, zda podané výpovědi předcházelo rozhodnutí žalované o organizační změně, a zda a kdy s ní byl žalobce seznámen. V daném směru soud I. stupně také správně poučil žalovanou ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť žalovaná má ve vztahu ke splnění tohoto předpokladu platné výpovědi povinnost tvrzení a povinnost důkazní.

18. Soud I. stupně tak při výkladu písemného právního jednání žalované postupoval v souladu s ust. § 556 odst. 1 o. z., podle něhož se právní jednání vyjádřené slovy vyloží podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

19. K prokázání tvrzení o tom, že podané výpovědi předcházelo rozhodnutí o organizační změně, žalovaná navrhla mimo jiné i výslech jednatele žalované [jméno] [příjmení]. Jednatel společnosti je statutárním orgánem žalované (§ 194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech – dále jen„ zákon o obchodních korporacích“), podle obchodního rejstříku je oprávněn jednat za společnost samostatně, a jako statutárnímu orgánu, jemuž přísluší obchodní vedení společnosti (§ 195 odst. 1 věty první zákona o obchodních korporacích, § 163 o. z.), přísluší jednateli činit rozhodnutí o organizačních opatřeních ve společnosti. Na základě výpovědi jednatele žalované soud I. stupně učinil správný závěr, že rozhodnutí o organizační změně nebylo řádně přijato, neboť v řízení bylo prokázáno, že jednatel žalované takové rozhodnutí nepřijal, ale danou výpovědí realizoval rozhodnutí [jméno] [příjmení], který nebyl statutárním orgánem žalované ani jejím zaměstnancem. Soud I. stupně přitom správně vycházel z výpovědi jednatele, kterou učinil dříve, než soud I. stupně vyjevil účastníkům svůj právní názor na věc, neboť pouze tato část výpovědi jednatele žalované (do č. l. 13 protokolu o jednání ze dne [datum] včetně) je relevantní pro posouzení věci.

20. Skutkové zjištění, které soud I. stupně učinil z výpovědi jednatele žalované, nemohou změnit ani odvolací námitky žalované. Žalovaná ve snaze zvrátit pro ni nepříznivé rozhodnutí, odkazovala na konkrétní pasáže výpovědi jednatele na str. 13 protokolu z jednání ze dne [datum] (č. l. 149), a z nich dovozovala pro sebe příznivý závěr. Avšak i z této části výpovědi jednatele žalované je zřejmé, že nerozhodl o organizační změně, ale vůči žalobci postupoval na základě (již učiněného) rozhodnutí investora, když mu dal výpověď z pracovního poměru.

21. Skutečnost, že žalovaná nepřijala prostřednictvím oprávněné osoby rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení pracovní pozice Chief Marketing Officer, kterou zastával žalobce, koresponduje se skutkovým vymezením výpovědního důvodu v dané výpovědi, v níž není o rozhodnutí o organizační změně žádná zmínka, i s tvrzením samotného žalobce, že nebyl s organizační změnou před doručením výpovědi seznámen, a konečně i s čestným prohlášením [jméno] [příjmení] ze dne [datum], z něhož se podává, že zrušení pracovní pozice Chief Marketing Officer nebylo nikdy v plánu.

22. Vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] je neplatná z toho důvodu, že jí nepředcházelo rozhodnutí žalované o organizační změně, a tak nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro platné rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda na místo žalobce byl přijat nový zaměstnanec, tedy, zda tvrzené organizační opatření sledovalo cíl předvídaný zákonem v ust. § 52 písm. c) zákoníku práce.

23. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

24. Vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] byla soudem shledána neplatnou a žalobce oznámil žalované (dopisem ze dne [datum]), že trvá na dalším zaměstnávání, byly splněny předpoklady vzniku nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud I. stupně na podkladě správných skutkových zjištění o výši hrubé mzdy žalobce a počtu jím odpracovaných hodin (§ 353 odst. 1 zákoníku práce) ve třetím kalendářním čtvrtletí roku 2019, které je rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku pro účely zjištění výše náhrady mzdy (§ 354 odst. 1 zákoníku práce), správně určil průměrný hrubý výdělek žalobce ke dni [datum] ve výši [částka], když i správně přihlédl k tomu, že v měsíci červenci 2019 žalobce čerpal 4 dny dovolené a náhradu mzdy za dovolenou nezahrnul do základu výpočtu průměrného výdělku. Průměrný výdělek se podle § 353 odst. 1 zákoníku práce zjišťuje z hrubé mzdy (platu) zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Do hrubé mzdy se tak pro účely zjištění průměrného výdělku nezahrnují plnění, která nemají povahu mzdy, jako například náhrada mzdy za dovolenou. Za odpracovanou dobu se pak považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (§ 353 odst. 2 zákoníku práce), nikoli tedy doba, kdy zaměstnanec čerpá dovolenou, za níž mu přísluší náhrada mzdy. Soud I. stupně při stanovení výše náhrady mzdy správně vycházel z počtu pracovních hodin v měsíci listopadu a prosinci 2019, včetně placených svátků, za které by žalobci náležela náhrada mzdy, tedy v prosinci 2019 z počtu pracovních hodin 176 a nikoliv 152. Je tomu tak proto, že podle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce náleží žalobci náhrada mzdy, tedy nejen náhrada mzdy za pracovní dny, v nichž by vykonával práci, pokud by mu žalovaná nedala neplatnou výpověď a umožnila by mu práci vykonávat, ale i za dny státních placených svátků, za něž by obdržel náhradu mzdy. Námitka žalované, nadto blíže nekonkretizovaná, že soud I. stupně nevzal v potaz odstupné, které bylo žalobci vyplaceno při skončení pracovního poměru, nemůže být v odvolacím řízení účinně uplatněna, neboť tuto skutečnost žalovaná v řízení před soudem I. stupně netvrdila, proto se jí soud I. stupně nezabýval, a tak v poměrech odvolacího řízení založeného na systému neúplné apelace se jedná o novou skutečnost, uplatněnou v rozporu s ust. § 205a o. s. ř.

25. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. o věci samé podle § 219 o. s. ř., jelikož je věcně správný. Odvolací soud potvrdil i věcně správný výrok III. o nákladech řízení s tím, že jej doplnil o platební místo. Podle § 149 odst. o. s. ř. totiž platí, že v případě, kdy byla náhrada nákladů přisouzena účastníkovi zastoupenému advokátem, je ten, jemuž byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů, povinen ji zaplatit advokátu.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení procesně úspěšnému žalobci. Žalobci vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením. Advokát učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) – vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu. Za jeden úkon právní služby náleží odměna podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 12 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 9 100 (součet tarifních hodnot 35 000 + 164 309), za dva úkony právní služby pak ve výši [částka]. Náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí [částka] (jeden úkon á [částka]), náhrada za DPH 21 % z odměny a náhrad podle § 137 odst. 3 písm. a), 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. činí [částka] Celkem náhrada nákladů odvolacího řízení činí [částka]. Ke splnění povinnosti byla žalované stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokát žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení