23 Co 404/2021- 229

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 113/2019-185, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky [částka], sestávající z 55 jednotlivých částek po [částka] jako denního nájemného za pronajaté motorové vozidlo s 0,5% smluvním úrokem z prodlení ode dne splatnosti do zaplacení a z částky [částka] jako smluvní spoluúčasti při poškození vozidla při dopravní nehodě s 0,5% smluvním úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Žalobce nároky opírá o nájemní smlouvu, uzavřenou mezi žalovaným jako nájemcem a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [ulice a číslo], [obec a číslo] – [část obce] dne [datum] jako pronajímatelem (dále také„ Nájemní smlouva“). Předmětem nájmu bylo motorové vozidlo Škoda Superb sedan, [příjmení]: [vin], [registrační značka] (dále také jen„ Předmětné vozidlo“). Žalovaný se ve smlouvě zavázal platit částku [částka] a DPH v zákonné sazbě za každý den pronájmu předmětného vozidla. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od [datum] do [datum]. Pronajímatel vyčíslil dluh na nájemném za období od [datum] do [datum] za 55 konkrétních dní částkou [částka], tvrdil, že žalovaný užíval vozidlo pro své podnikání, pro smluvní přepravu či taxislužbu. Dále pronajímatel podle Nájemní smlouvy uplatnil nárok na zaplacení tzv. spoluúčasti při likvidaci pojistné události po dopravní nehodě tohoto pronajatého vozidla ze dne [datum] ve výši [částka]. Z Nájemní smlouvy vyplývá smluvní úrok za prodlení s úhradou smluvního závazku ve výši 0,5 % denně. [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].

3. Žalovaný nárok žalobce neuznal. Nájemní smlouvu ze dne [datum] označil za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, se zákonem a jeho účelem. Nadto Předmětné vozidlo odevzdal společnosti [právnická osoba] dne [datum] a do tohoto dne má uhrazeny veškeré závazky, vyplývající z Nájemní smlouvy. Žalovaný popsal, že předmětné vozidlo užíval pro účely výkonu závislé práce a měl je k dispozici vždy jen ve vymezenou dobu ve dnech, které určil jeho zaměstnavatel - [právnická osoba] s. r.o., později, od [datum], [právnická osoba] s. r. o. Jak společnost [právnická osoba], tak [právnická osoba] s. r.o. a [právnická osoba] ovládá jejich jednatel [jméno] [příjmení]. Žalovaný jako zaměstnanec na pozici řidič zajišťoval s Předmětným vozidlem dopravu hotelových hostů pražských hotelů [příjmení]. V době, kdy nepracoval, jezdil s tímto vozem jiný řidič. V dubnu 2016 měl žalobce zájem pracovní poměr ukončit, naposledy pracoval dne [datum] a poté přestal chodit do práce, zaměstnavatel s ním v květnu 2016 okamžitě rozvázal pracovní poměr.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne [datum] smlouvu o pronájmu vozidla na dobu určitou od [datum] do [datum], se smluvním nájemným ve výši [částka] včetně DPH denně. Pro případ prodlení s úhradou nájemného byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,5% z dlužné částky denně. Nájemce se zavázal přebírat a předávat vozidlo v garáži hotelu [příjmení] [jméno] na základě předávacího protokolu ve dnech určených rozpisem, který měl žalovaný obdržet měsíc předem, vozidlo měl používat jen polovinu měsíce. Nájemce se v článku V. zavázal zaplatit pronajímateli veškeré způsobené škody; v případě dopravní nehody se zavázal při škodě do [částka] zaplatit částku [částka] jako spoluúčast. Žalovaný hradil částky za pronájem vozidla proti příjmovým dokladům, které mu vystavoval pronajímatel v kanceláři v garážích hotelu [příjmení] [jméno].

5. Žalovaný uzavřel se [právnická osoba] s.r.o. dne [datum] pracovní smlouvu na pozici řidič se dnem nástupu do práce [datum], sjednaná pracovní doba byla podle této smlouvy 9 hodin týdně. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do [datum]. Pracovní poměr se žalovaným byl [právnická osoba] s.r.o. rozvázán okamžitým zrušením ze dne [datum] s odůvodněním, že žalovaný se nedostavil dne 27. a [datum], 2. a [datum] bez omluvy do práce. Z rozpisů pronájmu vozidel za období květen, červen a červenec 2016 nebylo prokázáno, kdo je za žalovaného podepsal, žalovaný popřel, že by nečitelný podpis na těchto listinách byl jeho vlastní podpis. Ode dne [datum] žalovaný disponoval koncesí na živnost silniční motorová doprava osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče.

6. Co se týče výkonu práce žalovaným, svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] prokázaly, že řidiči včetně žalovaného jezdili u totožného zaměstnavatele s pronajatými auty a to, co si vydělali nad částku [částka] (nájem vozidla), si ponechávali. Vozili klienty hotelu [příjmení], a se svolením pana [příjmení] také hosty hotelů Sheraton, Marriot a Corinthia, ale nebylo možné brát klienty z„ ulice“. Vozidlo mohlo být vydáno pouze řidiči v pracovním poměru ke společnosti pana [příjmení], bez podpisu pracovní smlouvy nebylo možné s vozidlem jezdit. Při práci musel mít řidič oblek, kravatu a vizitku se jménem a logem [právnická osoba] consulting. Ve vozidlech byl nainstalován systém GPS, jejich pohyb byl kontrolován. Vozidla se předávala na základě předávacího protokolu, na noc si je řidiči nemohli brát domů a nemohli je používat pro osobní účely. Rozpisy jízd podepisovali řidiči na služebním pokoji v hotelu [příjmení], kde se povinně zdržovali. Řidiči mohli pro převoz klientů používat pouze vozy pana [příjmení]. V případě ukončení pracovního poměru za sebe řidič většinou našel jako náhradu jiného řidiče, občas vozidla stála neobsazená, ale nanejvýše několik dnů nebo týdnů. 7. [právnická osoba] jednající jednatelem [jméno] [příjmení] postoupila pohledávky za žalovaným na žalobce postupní smlouvou ze dne [datum], postupník postoupení oznámil žalovanému dopisem z téhož dne, doručení nebylo prokázáno. Dne [datum] žalobce žalovanému adresoval předžalobní výzvu, byla mu doručena dne [datum].

8. Soud I. stupně neuvěřil tvrzení žalobce opírající se o protokoly o předání vozidla se záznamem o tom, že žalovaný nepřišel do práce, datované od dubna do července 2016. Žalobce jimi prokazoval, že předmětné vozidlo bylo pro žalovaného na základě nájemní smlouvy až do konce července rezervováno. Ze svědeckých výpovědí totiž plyne, že s autem mohl jezdit jen zaměstnanec společnosti pana [příjmení], takže po okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaného pro něj žádné vozidlo právního předchůdce žalobce nemohlo být k dispozici.

9. Soud I. stupně popsal svůj závěr o skutkovém stavu v odst. 12 až 18 rozsudku. Měl především za prokázané propojení pracovní smlouvy žalovaného a smlouvy o pronájmu předmětného vozidla. Dovodil, že žalovaný a další zaměstnaní řidiči byli nuceni uzavřít nájemní smlouvy na vozidla a platit za ně nájem, aby mohli vykonávat závislou práci u [právnická osoba] s. r. o. Ohledně nároku na zaplacení spoluúčasti [částka] měl soud I. stupně za prokázanou účast žalovaného na dopravní nehodě dne [datum], při níž došlo k poškození pronajatého vozidla, tímto směrem však v dokazování nepokračoval vzhledem k posouzení nájemní smlouvy jako neplatné.

10. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil jako spor pracovně právní povahy, přičemž aplikoval ust. § 2, 3 a 38 odst. 1) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalovaný vykonával závislou práci, zaměstnavatel mu práci přiděloval a byl mu rovněž povinen vytvářet podmínky pro plnění pracovních úkolů. Namísto toho stanovil jako podmínku uzavření nájemní smlouvy na vozidlo, s nímž měl žalovaný práci vykonávat a tím na žalovaného jako na zaměstnance přenesl část svého podnikatelského rizika. Proto s odkazem na ustanovení § 6, 7, 8, 580 odst. 1, § 588 odst. 1) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále také jen o. z.), soud I. stupně posoudil, že smlouva o pronájmu vozidla uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným je absolutně neplatná pro obcházení zákona a nadto je uplatnění žalobních nároků v rozporu s dobrými mravy. Na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 24 Cdo 3798/2019. Nárok na zaplacení nájemného nevznikl, neboť nájemní smlouva je neplatná. Co se týče nároku na úhradu [částka] v souvislosti s dopravní nehodou, hodnotil jej po právní stránce jako smluvní pokutu. Ani tento nárok neměl za oprávněný, neboť se opírá o neplatnou smlouvu. Uzavřel, že po skončení pracovního poměru žalovaného u [právnická osoba], s. r. o. okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ze dne [datum] neměl žalobce vozidlo k dispozici. Vozidla byla obdobně jako u jiných řidičů využívána jiným řidičem (odlišným od žalovaného) za účelem smluvní přepravy klientů hotelů, organizované fakticky p. [příjmení]. Další doplnění dokazování soud neprováděl z důvodu nadbytečnosti.

11. K argumentaci žalobce rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69 Co 281/2016 - 158, soud I. stupně uvedl, že v něm šlo o jiné účastníky řízení a jinou skutkovou situaci; zdůraznil, které podstatné skutečnosti byly prokázány na rozdíl od řízení sp. zn. 69 Co 281/2015 v tomto řízení, zejména provázanost společností [právnická osoba] a [právnická osoba] a provázanost nájemní a pracovní smlouvy, v rámci odkazované předvídatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. podrobně rozvedl v bodě 11. odůvodnění rozsudku bližší argumentaci pro odlišné skutkové i právní posouzení než ve věci vedené rovněž u Městského soudu v Praze, sp. zn. 69 Co 281/2016.

12. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přiznal v řízení úspěšnému žalovanému právo na jejich náhradu, sestávající z nákladů jeho právního zastoupení, které stanovil podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) výpočtem podrobně specifikovaným v bodě 33. odůvodnění.

13. Proti rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, v němž vytkl soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Především měl za chybné posouzení sporu jako sporu pracovně právního a měl za chybné rovněž obsazení soudu I. stupně, který rozhodoval v tříčlenném senátu. Zdůraznil, že žalovaný užíval vozidlo na základě řádně uzavřené smlouvy o nájmu motorového vozidla, z níž nevyplývá návaznost na pracovně právní vztah. Vozidlo žalovanému pronajala společnost odlišná od jeho zaměstnavatele. Podle žalobce žalovaný nebyl v užívání předmětného vozidla jakkoliv omezován, měl možnost vozidlo užívat pro svou podnikatelskou činnost - k provozování taxislužby. Odkázal znovu na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 281/2016, který nárok posoudil v souladu s jeho právním názorem. Žalovaný svým jednáním prokázal, že považoval Nájemní smlouvu za platnou. Zejména platil dohodnuté nájemné a v průběhu nájemního vztahu neuplatnil vůči pronajímateli jakékoliv námitky. Namítl dále, že slyšení svědkové jsou ve sporu s právním předchůdcem žalobce, proto jejich svědectví nemá za důvěryhodné. Uvedl, že žalovaný užíval vozidlo na základě rozpisu pronájmu na příslušný kalendářní měsíc, i v období od [datum] [datum] [rok] do července 2016 měl vozidlo ve dnech uvedených v rozpisu přistaveno a bylo pouze na něm, zda je bude užívat. Proto vznikl nárok na nájemné i za dny, kdy žalovaný vozidlo nepřevzal. Dále měl odvolatel za oprávněný rovněž nárok na zaplacení paušální částky [částka] za poškození vozidla, když bylo prokázáno, že žalovaný byl účastníkem dopravní nehody, při níž došlo ke škodě na vozidle ve výši [částka]. Dalším argumentem odvolání bylo tvrzení, že žalovaný měl v rozhodné době platnou koncesi k provozování taxislužby. Dle odvolatele žalovaný taxislužbu provozoval s pronajatým vozidlem po celou dobu trvání nájemního vztahu, nájemní smlouva mu to nezakazovala. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

14. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného a zdůraznil, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že nájemní smlouva představuje zastřené právní jednání, zaměstnavatel žalovaného sledoval obcházení zákoníku práce, zaměstnance tak fakticky donutil k pronájmu vozidla- pracovního prostředku. Žalovaný vozidlo přitom nemohl užívat dle své svobodné vůle pro svou osobní potřebu, protože bylo v kontinuálním provozu vyhrazeném pro hotelové hosty hotelu [příjmení], užíval je pouze na základě pokynů třetích osob, toto ostatně vyplynulo i z výpovědi svědků navržených žalobcem. Tvrzení žalobce o jejich nevěrohodnosti je tedy účelové. Každý den musel žalobce vozidlo vracet zpět do garáže hotelu [příjmení]. Navrhl rozsudek jako věcně správný potvrdit.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, že bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., projednal odvolání v nepřítomnosti žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Právní zástupce žalobce omluvil svou neúčast na odvolacím jednání nařízeném na den [datum], o odročení jednání nežádal, a proto odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 211 o. s. ř., pro takový postup měl splněny všechny zákonné podmínky.

17. Soud I. stupně postupoval správně, když věc projednal v senátu v souladu s ust. § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť již ze samotné žaloby a vylíčení skutkových okolností vyplývalo, že žalobou uplatněné nároky mají přímou souvislost s pracovněprávním vztahem žalovaného ke společnosti, personálně propojené s pronajímatelem předmětného vozidla. Námitka odvolatele, směřující proti obsazení soudu I. stupně je tak bezpředmětná. Nadto lze uvést, že senátní rozhodování zajišťuje větší míru soudcovské nezávislosti než rozhodování samosoudcovské, a tudíž ani tato případná vada by nebyla na újmu účastníkům řízení (srv. komentář k ust. § 36a o. s. ř. publikovaný v ASPI:„ Nesprávné obsazení soudu představuje vzhledem k ústavně zakotvenému požadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu vadu řízení, která je odvolacím důvodem (§ 205 odst. 2 písm. a)) i důvodem žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 1 písm. f)), ledaže místo samosoudce rozhodoval senát“), o uvedenou situaci nesprávného obsazení soudu ve smyslu shora uvedeném se však nejedná. V tomto směru soud I. stupně rozhodně nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

18. Soud prvního stupně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu, který popsal v bodu 11. až 21. odůvodnění napadeného rozsudku, v tomto směru lze pro stručnost odkázat na skutkové závěry soudu I. stupně. Soudem zjištěný skutkový stav poskytuje spolehlivý podklad pro právní posouzení věci.

19. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že Nájemní smlouva, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je absolutně neplatným právním jednáním pro obcházení zákona a pro její rozpor s účelem a smyslem zákona podle § 580 o. z.

20. Odvolací soud spatřuje ve stanovení podmínky pro výkon práce řidiče v hotelu [příjmení] v podobě uzavření nájemní smlouvy na vozidlo, s nímž bude řidič dopravu provádět, porušení kogentních ustanovení § 346d odst. 3) zákoníku práce: Zaměstnance ani zaměstnavatele není možné zavázat k uzavření smlouvy se třetí osobou, mají-li být jejím obsahem práva a povinnosti zaměstnance nebo zaměstnavatele, a § 346b odst. 2 zákoníku práce: Zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance. Co se týče smluvního úroku z prodlení a smluvního ujednání tzv. spoluúčasti za účast při dopravní nehodě (bez ohledu na případné zavinění nehody zaměstnancem), nahlíží na tato ujednání odvolací soud z hlediska ust. § 346b odst. 1) zákoníku práce: Zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu ze základního pracovněprávního vztahu ukládat peněžní postihy ani je od něho požadovat; to se nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá. Skutečnost, že nájemní smlouvu se žalovaným uzavřel subjekt personálně propojený se zaměstnavatelem, je zastřeným právním jednáním, které má ve skutečnosti přímou souvislost s výkonem závislé práce. Právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli jsou dle ust. § 1 písm. a) zákoníku práce vztahy pracovněprávními a řídí se zákoníkem práce. Smysl a účel ustanovení zákoníku práce vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou zejména a/zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, b/uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, c/spravedlivé odměňování zaměstnance, d/řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, e/rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace, tyto základní zásady ve svém souhrnu představují princip ochrany slabší smluvní strany – zaměstnance. Promítnuto do konkrétních poměrů projednávané věci pokud zaměstnavatel zařídil, aby imanentní součást pracovněprávního vztahu -podmínky využívání pracovního prostředku, kterým automobil v případě výkonu práce řidiče bezpochyby je, upravovala předmětná Nájemní smlouva, obešel tím základní zásady a výše citovaná ustanovení zákoníku práce. Obešel současně svou povinnost vytvářet žalovanému jako zaměstnanci podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů upravenou v ust. § 38 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce takto: Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Právní předchůdce žalobce, jako právnická osoba spřízněná se zaměstnavatelem žalovaného, se na tomto obcházení zákona přímo podílel, když předmětnou Nájemní smlouvu se žalovaným uzavřel.

21. Uzavření předmětné nájemní smlouvy žalovaného znevýhodnilo, neboť za pronájem vozidla byl zavázán hradit nájemné, a to ve všech případech, i když v den služby nebo pohotovosti, určený zaměstnavatelem, nedosáhl příjmu. Za předpokladu dodržení zákonných podmínek zaměstnavatel měl zaměstnanému řidiči vozidlo jako pracovní prostředek zajistit. Smlouva navíc žalovanému ukládala další povinnosti a zavazovala jej k úhradě smluvních peněžitých sankcí.

22. Tvrzení žalobce, že šlo o nájemní smlouvu, nezávislou na souběžném pracovním vztahu, neobstojí, ačkoli nájemní smlouva na pracovní smlouvu neodkazuje. [příjmení] souvislost je zřejmá - obě smlouvy byly uzavřeny na dobu určitou do [datum], místní souvislost je jednoznačná - žalovaný pracoval jako taxikář pro hosty hotelu Hiltonu, v hotelu auto přejímal a odevzdával pronajímateli. Obsahová souvislost je rovněž zřejmá - výkon závislé práce podle pracovní smlouvy se překrývá s užíváním pronajatého vozu. Nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětné vozidlo užíval pro jiný účel. Argument koncesí žalovaného pro živnostenské provozování osobní dopravy neobstojí, protože žalovaný tuto koncesi získal den před tím, než svou práci pro [právnická osoba] s. r. o. ukončil. Z provedeného dokazování plyne, že vůz pro svoje účely ani užívat nemohl, měl jej k dispozici právě jen ve dnech, kdy měl rozepsánu službu jako zaměstnanec. Nájemní vztah tedy nesplňuje zákonné předpoklady, upravené v ust. § 2201 a násl. o. z., které říkají, že nájemní smlouva pronajímatele zavazuje přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu, udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro které byla pronajata a zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu. Právní předchůdce žalobce označil Nájemní smlouvu uzavřenou se žalovaným dne [datum] jako speciální smluvní typ: smlouva o pronájmu dopravního prostředku. To však není na překážku posouzení tohoto závazku podle jeho obsahu. Nájemce ve skutečnosti nemohl vozidlo nerušeně užívat pro svou potřebu, tedy pro obvyklý účel a žádný specifický účel nebyl ve smlouvě sjednán. Takový právní vztah proto ani nelze posoudit jako platný vztah nájemní ve smyslu § 2201 a násl. o. z.; přestože smlouva mohla naplňovat formální znaky tohoto smluvního závazku, z provedeného dokazování a řádného zhodnocení důkazů soudem I. stupně dostatečně vyplynul závěr (i s odkazem na přiléhavou judikaturu zmíněnou soudem I. stupně) o úmyslu obcházet platnou pracovně právní úpravu a porušovat tak postupem zaměstnavatele i základní zásady pracovněprávních vztahů.

23. V posuzovaném řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný vozidlo v konkrétních dnech vymezených v žalobě od [datum] neužíval, proto nemohl být nárok žalobce důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na skutečnost, že podle žalobních tvrzení mohl žalovaný užívat vozidlo na základě rozpisu pronájmu i v období duben až červenec 2016, a to ve dnech uvedených v žalobě. Toto žalobní tvrzení je však v rozporu se skutečností, prokázanou svědecky, že totiž nebylo možné vozidlo předat bez toho, aby byl řidič v pracovním poměru u některé ze společností pana [příjmení]. Navíc žalovaný prokázal příjmovými doklady, že [datum] měl závazky ze smlouvy vůči pronajímateli vozidla vypořádány, toto odvolací soud uvádí pouze na okraj s ohledem na absolutní neplatnost shora uvedeného smluvního ujednání tvrzené nájemní smlouvy. Ani částečné plnění povinnosti žalovaného platit„ nájem“ dle nájemní smlouvy po část trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalobce nemůže mít dopad na právní posouzení uvedeného vztahu z důvodů shora podrobně rozvedených.

24. Pokud se týká požadavku žalobce na zaplacení částky [částka], jako tzv. spoluúčasti na způsobené škodě, pak je třeba vyjít ze skutkového vylíčení tohoto žalobního nároku a z článku V. Nájemní smlouvy. Za situace, kdy Nájemní smlouva byla shledána neplatnou, je tvrzený nárok z titulu smluvního závazku hradit v případě jakékoli dopravní nehody bez ohledu na její zavinění částku, kterou představuje tzv. spoluúčast pojištěného zaměstnavatele (zřejmě z titulu havarijního pojištění vozidla), neopodstatněným. Žalobce se k odvolacímu jednání nedostavil, takže nemohl být poučen o možnosti jiného právního posouzení tohoto nároku dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. a o nutnosti v tom směru doplnit tvrzení a důkazní návrhy a o důsledku neunesení břemene tvrzení a dokazování v podobě neúspěchu ve věci.

25. Odvolací soud se ze shora uvedených důvodů zcela ztotožnil se zamítavým rozsudkem soudu I. stupně. Nad rámec právního posouzení soudem I. stupně je třeba uvést, že žalobce v řízení neprokázal oprávněnost nároků, které měl vůči žalovanému jeho právní předchůdce, potažmo svých nároků, které měl nabýt postoupením. Z neplatné nájemní smlouvy pronajímateli nevznikl ani nárok na nájemné (ať už za období do okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaného u [právnická osoba] s. r. o., kdy teoreticky mohlo být předmětné vozidlo ve stanovené dny pro žalovaného k dispozici, a tím méně v době následující po skončení tohoto pracovního poměru až do července roku 2016, aniž by byly splněny podmínky pro právní kvalifikaci tohoto nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení) ani nárok na zaplacení částky [částka], o němž žalobce netvrdil nic jiného, než že se jedná o smluvní závazek z Nájemní smlouvy [právnická osoba] nemá vůči žalovanému pohledávky, které učinila předmětem postoupení na žalobce, přitom ale nemohla převést více práv, než měla sama (srv. se zásadou římského práva: nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet). Proto ani žalobce nemohl být v řízení úspěšným.

26. Soud I. stupně se vypořádal s námitkou žalobce ohledně závěru odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 69 Co 281/2016 tak, že šlo o jiné účastníky řízení a nebyly v něm prokázány stejné skutečnosti jako v posuzovaném řízení. Odvolací soud dodává, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 sp. zn. 5 C 59/2011 zrušil Městský soud v Praze jako soud odvolací část zamítavého výroku soudu I. stupně se závěrem, že na základě provedeného dokazování (rozhodnutí soudu I. stupně proběhlo bez jednání) nelze usoudit na absolutní neplatnost nájemní smlouvy, uzavřené za obdobných podmínek jako v projednávané věci. Odvolací soud v této věci neměl za prokázáno, že pronajatá vozidla mohla být užívána výlučně k výkonu závislé práce řidičů, neboť dokazování vycházelo pouze z textu smlouvy.

27. Odvolací soud v mezidobí rozhodl v další obdobné věci, a to rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Co 275/2021 tak, že potvrdil zamítavý rozsudek soudu I. stupně. V tomto řízení byly nároky jiného postupníka [právnická osoba] consulting uplatněné vůči zaměstnanci [právnická osoba] s. r. o. na základě nájemní smlouvy jako dluh na nájmu za pronajaté vozidlo a tzv. spoluúčast za poškození vozu shledány neoprávněnými, neboť nájemní smlouvu shledaly soudy obou stupňů neplatnou pro rozpor se zákonem. Dokazování v této věci proběhlo v rozsahu obdobném posuzovanému řízení. Princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jak jej upravuje ust. § 13 o. z., stanovící, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky, proto odvolací soud naplnil právě tím, že zaujal shodné právní posouzení jako ve věci 21 Co 275/2021.

28. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., a to včetně správného nákladového výroku, který byl učiněn v souladu se zásadou vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Soud prvního stupně přitom nepochybil ani při stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení v řízení úspěšného žalovaného vycházeje z příslušných ustanovení advokátního tarifu.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, proto má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů na odměnu advokáta za dva úkony – vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dle ust. § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši [částka] za každý úkon z tarifní hodnoty [částka], dále na paušální náhradu hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka].

30. Ke splnění uložené povinnosti byla žalobkyni stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení