23 Co 421/2021- 172

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 88/2020-147, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. a zamítavém výroku o věci samé II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem I. stupně [částka] k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení [částka].

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.). Žalobní nárok na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.) O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním řízením ve výši [částka] a jeho nepřiměřenou délkou ve výši [částka] Trestní stíhání začalo vznesením obvinění pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny vůči žalobci a jeho partnerce dne [datum], celkem trvalo až do pravomocného zproštění obžaloby 5 let a jeden měsíc.

3. Žalovaná nárok žalobce na peněžité zadostiučinění neuznala. Zdůraznila, že řízení bylo vedeno proti žalobci jako uprchlému před soudy dvou stupňů, v obou stupních soud rozhodoval třikrát, řízení bylo složité, obsahovalo mezinárodní prvek. Dobu řízení posoudila jako přiměřenou. Ve stanovisku k žádosti žalobce o odškodnění žalovaná dne [datum] konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a žalobci se za to omluvila.

4. Soud I. stupně dospěl ke skutkovým zjištěním na základě provedení důkazu spisem Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. [spisová značka], kdy podrobně chronologicky v bodě 6. rozsudku konstatoval průběh a jednotlivé úkony ve shora označeném trestním řízení, písemnou komunikací účastníků a ze svědeckých výpovědí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] mladšího /podrobně rozvedených v bodě 7. a 8. odůvodnění rozsudku/ a poté zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce takto:

5. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl uplatněn u žalovaného dne [datum] včas v souladu s ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ odškodňovací zákon“ nebo„ ODŠZ“). Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočívá v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, které trvalo od [datum], kdy proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny, do [datum], kdy jej odvolací soud pravomocně zprostil obžaloby. Trestní řízení ve vztahu k žalobci trvalo 5 let a 1 měsíc. Soud I. stupně s ohledem na všechny okolnosti, zejména nutnost rozhodování v několika stupních, na snížený význam předmětného trestního řízení pro žalobce /s ohledem na jeho zdržování se v cizině/, dále nutnost opatřování důkazů z ciziny, potřebu zajištění překladů, vedení řízení proti žalobci jako tehdy osobě uprchlé /s pobytem ve Švýcarsku/ dospěl k závěru, že konstatování porušení práva se s ohledem na zjištěné okolnosti průběhu posuzovaného řízení jeví jako přiměřené a dostačující. Shledal přitom úkony činěné v trestní věci soudem úkony provedenými bez prodlevy, plynule, bez průtahů. Zatímco obecně ve smyslu soudem I. stupně blíže specifikované judikatury se předpokládá u trestního řízení zvýšený význam řízení pro poškozeného, v poměrech této konkrétní projednávané věci shledal naopak význam pro žalobce za snížený, když žalobce pobýval dlouhodobě v cizině, význam trestního řízení vnímal pouze zprostředkovaně v situaci, kdy byl již odsouzen pro předchozí jiný trestný čin a z ČR uprchl do [země], nemohl vnímat trestní řízení natolik palčivě, jak sám pouze tvrdil. Proto soud I. stupně výrokem I. rozsudku konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

6. K nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením, ale zproštěním obžaloby, uvedl soud I. stupně, že odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný. Nárok žalobce podrobil testu kritérii, formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Dovodil zejména, že pokud byl žalobce stíhán pro účastenství ve formě pomoci k přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 341 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody až na 3 léta, nejsou tyto přečiny spojeny s významnou mírou společenského a morálního odsouzení. V případě odsouzení by za ně byl uložen alternativní trest. Za podstatnou měl rovněž okolnost, že se žalobce v průběhu trestního řízení zdržoval v zahraničí. Samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluva, jichž se žalobci od žalované již dostalo, se soudu I. stupně s přihlédnutím k okolnostem trestního stíhání jevilo jako dostačující způsob odškodnění. Výrokem II. napadeného rozsudku soud I. stupně zamítl z popsaných důvodů oba nároky žalobce na peněžité zadostiučinění.

7. Soud přitom podrobně způsobem uvedeným v bodě 26. odůvodnění vymezil posouzení kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 2 zákona č. 89/1998 Sb., ve znění pozdější změn a doplňků, neshledal z důvodů zde specifikovaných prokázání tvrzené újmy žalobcem i ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 a i 30 Cdo 2555/2010 a 30 Cdo 2813/2011, přihlížel přitom k délce trestního řízení, povaze trestní věci /včetně trestu hrozícího žalobci/ a tvrzených dopadů do osobnostní sféry žalobce i ke skutečnosti, že nedošlo k výraznému zhoršení rodinných vztahů v důsledku trestního stíhání /ochlazení vztahů žalobce s jeho manželkou žijící v [obec] bylo způsobeno zjevně uznáním otcovství žalobce k uvedeným dvojčatům bez vědomí manželky/.

8. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl tak, že žalobce byl v jednom z uplatněných nároků úspěšný a ve druhém nikoliv, je poměr jeho úspěchu 50 % a neúspěchu 50 %. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu byl mezi účastníky rovnocenný, rozhodl soud, jak ve výroku III. uvedeno.

9. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl nedostatečné odůvodnění a nesprávné právní posouzení. Skutečnost, že trestní řízení bylo proti němu vedeno jako proti uprchlému, nemělo větší vliv na délku řízení, tu podle něj zavinil nesprávný postup soudu I. stupně. Trestní stíhání mělo pro žalobce velký význam. Došlo k zásahu do jeho cti a dobré pověsti mezi přáteli a známými, k zásahu do rodinného života. Pociťoval psychickou újmu – úzkost a neklid, nejistotu, diskriminaci a ponížení. Trestní stíhání jej omezovalo v pracovním uplatnění. Trestní řízení bylo pro něj časově náročné, neboť k němu přistupoval aktivně, studoval spis a právní předpisy, konzultoval s právníky, opatřoval důkazy. Provedené důkazy to potvrdily.

10. Žalobce v odvolání odmítl úvahy soudu o zprostředkovanosti jeho prožívání trestního řízení ze zahraničí a zpochybnění jeho prožívání otcovství k nezletilým dětem, o jejichž občanství v řízení šlo. Měl obavy z případného odsouzení, protože pokud by pro předmětné přečiny byl v ČR odsouzen, následovalo by jeho vydání ze [země] k výkonu trestu. Obava byla reálná tím spíše, že soud I. stupně třikrát o jeho vině a o trestu rozhodl. Soud I. stupně nehodnotil posuzované řízení kritérii v intencích judikatury Nejvyššího soudu ČR. Jako opomenuté důkazy označil žalobce výslech obhájců Mgr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení].

11. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

12. Žalovaná navrhla napadené rozhodnutí potvrdit jako věcně správné, kdy za dostatečnou satisfakci pokládá omluvu ze dne [datum] ve vztahu ke konstatování nezákonného rozhodnutí a omluvy žalobci státem.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., mimo jiné jej tedy přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Předně odvolací soud hodnotí rozsah dokazování, provedeného soudem I. stupně jako dostatečný. Pokud soud I. stupně neprovedl navržený důkaz výslechem advokátů Mgr. [příjmení] a JUDr. [příjmení], odůvodnil to hlediskem hospodárnosti ve vazbě na skutečnosti, které výslech těchto svědků měl prokázat, nejedná se tedy o opomenuté důkazy. V řízení před odvolacím soudem právní zástupkyně žalobce navrhla tyto důkazy provést z procesní opatrnosti, odvolací soud neshledal doplnění dokazování odvolacím soudem nezbytným a účelným, proto návrhu na doplnění dokazování zamítl.

15. Provedené důkazy hodnotil soud I. stupně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dospěl tak ke skutkovým zjištěním, dostačujícím pro učinění závěru o skutkovém stavu. Vytvořil tím spolehlivý podklad pro právní posouzení projednávaných nároků. S ohledem na správná a úplná skutková zjištění soudu I. stupně lze pro stručnost na tato zjištění odkázat.

16. Rovněž s právním posouzením soudu I. stupně, provedeným podle ODŠZ, se odvolací soud ztotožňuje. Žalobce žalobou uplatnil dva nároky na zadostiučinění. Trestní řízení, vedené proti žalobci, trvalo 5 let a 1 měsíc od sdělení obvinění dne [datum] do zproštění soudem z toho důvodu, že skutek, pro nějž byl obžalován, není trestným činem, tedy dle ust. § 226 písm. b) trestního řádu ze dne [datum]. Soud I. stupně správně vyšel z průběhu předmětného trestního řízení, v němž soud I. stupně rozhodoval třikrát a odvolací soud také třikrát. Odvolací soud se ztotožňuje s posouzením, že řízení bylo složité, neboť se vedlo proti žalobci jako proti uprchlému, vyžádalo si rozsáhlé opatřování důkazů ze zahraničí a s tím spojenou potřebu překladů do německého jazyka. Soud I. stupně musel nechat opakovat výslechy svědků dožádaným soudem ve [země], neboť státní zástupce ani obhájci nebyli o konání výslechů vyrozuměni a neměli tak možnost se jich účastnit, to prodloužilo řízení o 1 rok. V pořadí první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen pro porušení zásady kontradiktornosti, obhájcům nebylo umožněno klást při výsleších nové dotazy. V pořadí druhý odsuzující rozsudek odvolací soud zrušil proto, že soud I. stupně nesplnil jeho závazné pokyny. Až při třetím odvolacím řízení byl žalobce zproštěn obžaloby. Na délku řízení měl vliv vadný procesní postup soudu I. stupně a jeho nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu.

17. V rámci posouzení přiměřenosti délky řízení a způsobu odškodnění újmy bylo důležité zohlednit význam trestního řízení pro trestně stíhaného. Z ust. § 31a odst. 3 písm. e) ODŠZ vyplývá, že význam předmětu řízení je nejdůležitějším kritériem při hodnocení přiměřenosti délky řízení (srv. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Podle ustálené judikatury se význam trestního řízení presumuje jako vyšší (srv. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2595/2010). Soud I. stupně měl přesto vzhledem k okolnostem případu za to, že význam předmětného řízení pro žalobce byl nižší. Svou úvahu odůvodnil tak, že žalobce žije v zahraničí již od svého předchozího odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a proto na něj pohlížel jako na osobu, která se výkonu trestu dlouhodobě vyhýbá. Proto měl za to, že nejistota z výsledku posuzovaného trestního řízení se jej stěží mohla významnějším způsobem dotknout. Dále měl význam řízení za snížený z toho důvodu, že újmu sdílel se svou partnerkou, která spolu s ním byla trestně stíhaná.

18. Odvolací soud má za prokázané, že žalobce trpěl nejistotou z výsledku trestního stíhání, a to přinejmenším v míře, v jaké by trpěl každý člověk, pokud by byl z obdobných přečinů trestně stíhán. Obavy žalobce vztahující se k odsouzení lze rovněž předpokládat, když jej Okresní soud v Kroměříži třikrát shledal vinným a rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 9 T 216/2014-979 mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Obavu z výkonu trestu pak soud I. stupně správně posoudil jako nikoliv palčivou, neboť se žalobce v minulosti dokázal trestu uloženému českým soudem vyhnout pobytem v zahraničí.

19. Pokud žalobce v odvolání tvrdil, že v případě odsouzení za přečiny podle ust § 341 odst. 1 a § 348 odst. 1 trestního zákoníku by byl ze [země] k výkonu trestu do České republiky vydán na rozdíl od situace po odsouzení za daňový trestný čin, pro který vydání ze [země] nehrozí, šlo o tvrzení nové, uplatněné v rozporu s ust. § 205a o. s. ř. a odvolací soud se jím tudíž nemohl zabývat.

20. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu skutečnost, že Okresní soud v Kroměříži výše popsaným pochybením ve svém postupu prodloužil obvyklou dobu řízení. Zároveň se na délce řízení významně podílela nutnost vést trestní řízení proti žalobci jako proti uprchlému, a tuto okolnost nelze přičítat státu, ale právě žalobci. Současně lze uvést, že akceptovatelná doba trestního řízení, v průběhu níž probíhalo rozsáhlé dokazování včetně vyslýchání svědků prostřednictvím dožádaného soudu ve [země] a včetně nutnosti překládat soudní dokumenty z a do německého jazyka a které proběhlo ve dvou instancích, nebyla překročena nikterak významně.

21. Také odvolací soud proto dospěl k závěru, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je adekvátní formou zadostiučinění žalobce, zatímco k relutární restituci nebyly splněny podmínky. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4024/2019 má soud, pokud dospěje k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovit odpovídající odškodnění v penězích. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5720/2016 je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje. Současně se vychází z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může být i fakt, že se poškozený na délce řízení svým jednáním podílel, a právě to se v posuzovaném řízení v nezanedbatelné míře stalo.

22. Také ohledně nároku žalobce na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením, ale zproštěním obžaloby, soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je dán a přiléhavě vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, jehož právní věta zní: Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat; podle nějž je třeba zohlednit a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo. Dále soud I. stupně přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.

23. Poté, co žalobce vylíčil prostřednictvím své právní zástupkyně, jakou újmu mu nezákonné trestní stíhání působilo, jej soud I. stupně při ústním, jednání konaném dne [datum] poučil dle ust. § 118a odst. 1, 3, o. s. ř. o nutnosti doplnit chybějící tvrzení vztahující se k otázce, do jaké sféry života žalobce bylo zasaženo a jak se u něj porušení jeho práv subjektivně projevovalo. Dále soud I. stupně žalobce poučil o nutnosti navrhnout k doplněným tvrzením důkazy a o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Žalobce na poučení v uložené lhůtě reagoval a tvrdil, že bylo zasaženo do jeho cti a dobré pověsti, do jeho rodinného života, že byl omezen ve svém pracovním uplatnění, že trpěl psychicky, pociťoval nejistotu, diskriminaci a ponížení, že bylo zasaženo do jeho soukromí. K těmto tvrzením navrhl žalobce důkazy, které soud I. stupně provedl (s výjimkou výše popsaných důkazních návrhů, učiněných z procesní opatrnosti – výslechů advokátů Mgr. [příjmení] a JUDr. [příjmení]) a v odst. 10. odůvodnění rozsudku hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a správně uzavřel, že tvrzené nepříznivé dopady do osobnostní sféry nebyly prokázány nad míru, kterou obecně pociťuje trestně stíhaná osoba, naopak s ohledem na podnikatelské aktivity dlouhodobě ve [země] dopady do pracovních poměrů na straně žalobce neshledal.

24. Dále lze uvést, že žalobce ani netvrdil výjimečnou míru psychického utrpení, ani neprokázal konkrétní omezení svého pracovního uplatnění z důvodu probíhajícího trestního řízení, ani ztrátu nebo poškození dobré pověsti u konkrétních osob nebo skupin lidí, ani diskriminační jednání vůči své osobě.

25. Soud I. stupně měl z provedených důkazů prokázané, že trestní stíhání zasáhlo do soukromí žalobce a do jeho partnerského vztahu, avšak v míře běžného nepohodlí, které by každé trestní řízení znamenalo pro každého trestně stíhaného. Soud I. stupně přesvědčivě zdůvodnil, že je třeba hledat spravedlivou rovnováhu mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem na vyšetřování trestné činnosti. Odvolací soud souhlasí s jeho závěrem, že do práv žalobce nebylo zasaženo natolik zásadně, aby došlo k významné nerovnováze mezi jeho právy a veřejným zájmem na vyšetřování trestné činnosti. Písemné stanovisko žalované ze dne [datum] s konstatováním nezákonného rozhodnutí a omluvou je proto i podle odvolacího soudu dostatečnou satisfakcí za nezákonné trestní stíhání. [příjmení] zadostiučinění konstatovaná ve výroku I. napadeného rozsudku a konstatování ve spojení s omluvou státu ze dne [datum] dle názoru státu koresponduje požadavku na spravedlivé odškodnění žalobce, které je v souladu s obecně sdílenými požadavky spravedlnosti, a to s přihlédnutím právě k poměrům projednávané věci.

26. Co se týče rozhodnutí o nákladech řízení na základě částečného úspěchu žalobce, přisvědčil odvolací soud námitce, že se žalobci dostalo verbální satisfakce od žalované až stanoviskem ze dne [datum], tedy po podání žaloby (žaloba byla podána dne [datum]) a současně po uplynutí 6měsíční lhůty po uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti ČR (lhůta uplynula dne [datum]). Proto odvolací soud posoudil i nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání jako důvodný a pokud o něm soud I. stupně ve prospěch žalobce nerozhodl, bylo to jen proto, že žalovaná po podání žaloby žalobci zadostiučinění poskytla. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tedy náleží žalobci, který měl ve věci plný úspěch, náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

27. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku [částka] a z odměny za právní pomoc advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a to za 6 úkonů právní pomoci dle ust. § 11 odst. 1 písm. a). d) a g) advokátního tarifu (převzetí zastoupení, sepis žaloby, písemná replika ke stanovisku žalované ze dne [datum], zastoupení při jednání soudu dne [datum], doplnění tvrzení k výzvě soudu ze dne [datum], zastoupení při jednání soudu dne [datum]) po [částka] dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s ust. § 7 bod 5. advokátního tarifu, předmětem řízení byl nárok na náhradu nemajetkové újmy s tarifní hodnotou [částka] (srv. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), dále 6 paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Výpočet [číslo] + 6 x [číslo] + 6 x 300 = [částka] [anonymizováno] (Kč). Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je náhrada nákladů řízení splatná k rukám právního zástupce žalobce.

28. Z popsaných důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek v meritorních výrocích podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (výrok I.) Výrok o nákladech řízení postupem dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobci přiznal náhradu nákladů za řízení před soudem I. stupně ve výši [částka] (výrok II.). Ke splnění povinnosti byla žalované stanovena pariční lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce se svým odvoláním proti meritorním výrokům rozsudku soudu I. stupně neuspěl, proto by nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení náležel žalované, která jej ve výši [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. uplatnila. S ohledem na to, že žalobce byl úspěšný s odvoláním proti nákladovému výroku, má odvolací soud za to, že je na místě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak to ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. umožňuje. Protože při vyhlášení rozsudku došlo ve výroku III. k omylu tak, že při vyhlášení výrok II. zněl:„ Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku, jejíž výše bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku“, rozhodl odvolací soud, že částkou, která měla být uvedena v tomto písemném vyhotovení rozsudku, je [částka].

Poučení