234 C 28/2017-149

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr Pavlem Matoušem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] se sídlem [adresa] o zaplacení 73 528 Kč s příslušenstvím - odškodnění takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 61 252 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 61 252 Kč od 17.6.2011 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku ve výši 12 276 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 276 Kč od 17.6.2017 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 700 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 15.6.2017 k Městskému soudu v Brně domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 73 528 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17.6.2017 do zaplacení, a sice jako náhrady škody způsobené mu státem, dle zákona č. 82/1998 Sb. Konkrétně náhrady nehmotné újmy dle § 31a citovaného předpisu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu. Nesprávný úřední postup měl spočívat v nepřiměřené délce řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 250 C 135/2011. Žalobu odůvodnil tak, že dne 4.8.2011 podal ke zdejšímu soudu žalobu o zaplacení částky 205 123,50 Kč s příslušenstvím. Částka představovala odměnu, která měla žalobci coby advokátu náležet za úkony právní pomoci vykonané pro [jméno] [příjmení] (v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 žalovaného) v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 54 C 193/2001, kde žalobce [jméno] [příjmení] zastupoval. V řízení sp. zn. 250 C 135/2011 byl dne 3.11.2011 vydán platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný [jméno] [příjmení] dne 29.12.2011 odpor. Na ten žalobce reagoval podáním ze dne 29.10.2012, první jednání bylo nicméně nařízeno až dne 19.8.2013, a to na den 19.11.2013. Jednání soudce vedl neefektivně a nesystematicky, přerušil jej pro kolizi s jednáním následujícím. Po dobu čekání se žalobce dohodl s žalovaným [jméno] [příjmení], že shodně navrhnou přerušení řízení dle § 110 občanského soudního řádu, a to jen kvůli zmíněnému postupu soudce. Řízení bylo přerušeno, mimosoudní dohoda uzavřena nebyla, proto žalobce podáním ze dne 9.7.2014 navrhl pokračovat v řízení, rovněž doplnil další skutečnosti, které mohly být pro soud podstatné. Dne 21.7.2014 bylo nařízeno jednání na den 4.11.2014. I toto jednání vedl soud nesprávným, formalistickým až šikanózním způsobem vůči žalobci, jednání byl odročeno na 13.1.2015, v podání ze dne 20.11.2014 žalobce dále doplnil skutková tvrzení označil další důkazy. Usnesením ze dne 15.12.2014 pak soud nařídil mediaci, řízení bylo tedy do 16.2.2015 přerušeno, přestože muselo být zřejmé, že smírné vyřešení věci bude prakticky nemožné. Jednání nařízené na 13.1.2015 bylo odročeno na 17.2.2015 bez uvedení důvodu, další jednání se konala dne 12.5.2015 a 9.6.2015, protokoly z těchto jednání žalobce dosud neobdržel. Dne 12.6.2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým soud nárok žalobce zamítl. Dne 22.7.2015 podal žalobce proti němu odvolání. Odvolací soud nařídil jednání až dne 14.4.2016 na den 11.5.2016. Jednání bylo odročeno na den 20.5.2016 a ačkoliv účastníci neuvedli nic nového, dále na den 15.6.2016 za účelem provádění důkazu spisem sp. zn. 54 C 193/2001. Za účelem vyhlášení rozsudku byla věc odročena na 22.6.2016. Rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen byl pak žalobci doručen až dne 2.9.2016. Řízení trvalo od 4.8.2011 do 7.9.2016, tedy nepřiměřeně dlouho, bylo postiženo průtahy. Dne 16.12.2016 žalobce uplatnil u žalovaného nárok na náhradu nehmotné újmy, ten ji však v zákonné lhůtě nevyřídil. S ohledem na délku řízení a jeho průběh má žalobce právo na náhradu nehmotné újmy v penězích, a to právě ve výši 73 528 Kč. K této konkrétní částce žalobce dospěl úvahou, když je třeba zohlednit, že neefektivní a chaotický přístup soudce u jednotlivých jednání se nepochybně promítl v délce řízení, k chování účastníků, tj. k tomu zda přispěli k odstranění průtahů, se dle judikatury nemá přihlížet. Věc samotná nebyla natolik složitá, aby odůvodnila tuto délku řízení, byť žalovaný [jméno] [příjmení] původně popíral všechna tvrzení žalobce. Soud rovněž prováděl některé důkazy - s ohledem na závěry odvolacího soudu - nadbytečně. Extrémní průtah nastal v době nečinnosti soudu I. stupně od 17.1.2012 do 19.8.2013, další významný průtah byl pak na straně soudu odvolacího od 6.10.2015 do 11.5.2016, rovněž odvolací soud konal v řízení zbytečné množství jednání, jednání bylo jako v případě soudu I. stupně odročeno jen za účelem vyhlášení rozsudku. V rozporu se zákonem byl rozsudek odvolacího soudu vyhlášený dne 22.6.2016 žalobci doručen až dne 7.9.2016, jde tedy o další průtah v řízení. Projednávaná věc měla pro žalobce značný význam, šlo o odměnu za činnost, kterou jako advokát poskytl [jméno] [příjmení], tedy šlo zde analogicky o požadavek na úhradu pracovní odměny - mzdy, typově tedy nárok, který má pro účastníka vyšší význam.

2. Žalovaný se k nároku žalobce vyjádřil tak, že není důvodný, navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Ačkoliv v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 průtah nastal - minimálně v době od 17.1.2011 do 19.8.2013, kdy soud nečinil žádné úkony, celková délka řízení 5 let a 1 měsíc nepřiměřená není, proto lze i uvedený průtah ještě tolerovat. Jinak byly prováděny úkony v řízení průběžně s cílem co nejdříve věc projednat a skončit. Konkrétní jednání soudce, tj. způsob vedení jednání žalovanému nepřísluší posuzovat. Přihlédnout je třeba ke skutečnosti, že šlo o věc poměrně složitou, bylo třeba prokazovat jednotlivé úkony právní služby, a že době od 4.8.2011 do 7.9.2016 rozhodovaly soudy dvou instancí. Pro žalobce nejde o věc zásadnějšího významu. Ten nijak svým jednáním k délce řízení nepřispěl, nicméně soudu nelze přičítat k tíži dobu, po kterou bylo řízení k návrhu obou účastníků řízení přerušeno dle § 110 občanského soudního řádu.

3. Ve věci byl dne 21.6.2018 vyhlášen rozsudek č.j. 234 C 28/2017-48, kterým byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně svým rozsudkem č.j. 44 Co 649/2018-74 ze dne 12.12.2018 rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

5. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem č.j. 30 Cdo 1467/2019-133 ze dne 30.9.2020 rozsudky soudu I. stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjištěnou dvaceti měsíční nečinnost soudu (míněno v řízení sp. zn. 250 C 135/2011) ospravedlnil přetížeností soudu a celkovou délku řízení v rozsahu pěti let a jednoho měsíce pak posoudil jako nikoli nepřiměřeně dlouhou, je jeho právní posouzení nesprávné. Soudu I. stupně tak bylo uloženo, aby se zabýval znovu průtahy v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 a přiměřeností celkové délky řízení.

6. Soud I. stupně o nároku žalobce rozhodl nyní bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu, neboť skutkový stav nebyl mezi účastníky v zásadě sporný, přičemž žalobce výslovně a žalovaný za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu s tímto postupem soudu souhlasili.

7. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:

8. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 250 C 113/2011 soud zjistil, že: -) dne 4.8.2011 podal žalobce ke zdejšímu soudu žalobu proti [jméno] [příjmení] o zaplacení částky 205 123,50 Kč s příslušenstvím; částka představovala odměnu žalobce coby advokáta, kterou měl [jméno] [příjmení] žalobci uhradit za právní služby poskytnuté mu žalobcem v řízení vedeném u zdejšího soudu po sp. zn. 54 C 193/2001 -) dne 10.10.2011 soud žalobci doručil usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku -) dne 3.11.2011 soud vydal platební rozkaz, který byl žalovanému [jméno] [příjmení] doručen dne 16.12.2011; [jméno] [příjmení] podal proti platebnímu rozkazu dne 29.12.2011 odpor -) na základě pokynu soudu ze dne 11.1.2012 byl dne 17.1.2012 žalobci doručen odpor k zaujetí stanoviska, které žalobce soudu doručil dne 29.10.2012 -) dne 16.2.2012 byla ve spise učiněna poznámka soudce, kterou nařídil označení věci jako„ čekající na nařízení jednání“ s tím, že není možné momentálně konkrétní datum jednání určit. To z důvodů vysokého nápadu věci na daný civilní úsek a nutnost projednání věci starších. -) dne 19.8.2013 bylo nařízeno první jednání ve věci bylo nařízeno, a to na 19.11.2013 -) první jednání bylo přerušeno pro kolizi s jiným jednáním, v jeho závěru bylo k návrhu žalobce se souhlasem žalovaného řízení přerušeno dle § 110 občanského soudního řádu -) na návrh žalobce ze dne 9.7.2014 soud v řízení pokračoval -) dne 4.11.2014 se konalo druhé jednání ve věci a bylo odročeno na 13.1.2015 -) usnesením ze dne 15.12.2014 soud nařídil dle § 100 odst. 3 občanského soudního řádu mediaci a řízení přerušil do 16.2.2015, jednání v důsledku toho odročil na 17.2.2015, které bylo odročeno (neboť účastnici v mezidobí nestihli navštívit mediátora) na 12.5.2015 -) usnesením ze dne 16.4.2015 soud vyzval účastníky, aby mu sdělili průběh a výsledky prvního nařízeného setkání u mediátora; dne 20.4.2015 sdělil žalobce, že setkání s mediátorem bylo nepřínosné, s tím, že další setkání nemá smyslu; obdobně se dne 27.4.2015 vyjádřil i žalovaný [jméno] [příjmení] -) dne 12.5.2015 se konalo třetí jednání ve věci a bylo odročeno za účelem zvážení dalšího procesního postupu na 9.6.2015 -) dne 9.6.2015 se konalo čtvrté jednání ve věci a bylo odročeno na 12.6.2015 za účelem vyhlášení rozsudku -) dne 12.6.2015 byl vyhlášen rozsudek č.j. 250 C 135/2011-136, kterým byla žaloba zamítnuta, rozsudek byl doručen žalobci dne 8.7.2015 -) dne 22.7.2015 podal žalobce proti rozsudku odvolání -) dne 6.8.2015 soud žalobci doručil usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku z odvolání -) dne 11.9.2015 bylo odvolání žalobce doručeno žalovanému, který dne 22.9.2015 doručil soudu k tomu své stanovisko -) dne 6.10.2015 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně coby soudu odvolacímu -) dne 14.4.2016 odvolací soud nařídil jednání na den 11.5.2016 -) dne 11.5.2016 proběhlo první jednání před odvolacím soudem, bylo odročeno na 20.5.2016, toho dne se však jednání reálně nekonalo, bylo odročeno na 15.6.2016 za účelem provedení důkazu spisem sp. zn. 54 C 193/2001 -) dne 15.6.2016 se konalo druhé jednání před odvolacím soudem, které bylo odročeno na 22.6.2016 za účelem vyhlášení rozsudku -) dne 22.6.2016 byl vyhlášen rozsudek č.j. 49 Co 290/2015-204, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen, rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 2.9.2016 a nabyl právní moci dne 7.9.2016, neboť toho dne byl doručen žalovanému [jméno] [příjmení].

9. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 54 C 193/2001 se podává toliko, že žalobce v něm coby advokát zastupoval [jméno] [příjmení] coby žalobce, předmětem řízení byl spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, řízení je pravomocně skončeno.

10. Z přípisu žalobce žalovanému ze dne 16.12.2016 a odpovědi žalovaného ze dne 19.12.2016 na něj, soud dále zjistil, že žalobce u žalovaného dne 16.12.2016 uplatnil nárok na náhradu nehmotné újmy za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení sp. zn. 250 C 135/2011.

11. Ze stanoviska žalovaného ze dne 18.12.2017 se podává, že žalobci uhradit nehmotnou újmu v částce 73 528 Kč odmítl s tím, že v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 netrvalo po nepřiměřenou dobu, tedy že žalobci v tomto směru žádná nehmotná újma nevznikla.

12. Soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce je advokát, byl jím i po dobu, po kterou se vedlo řízení sp. zn. 250 C 135/2011.

13. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost uvedených listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována, šlo tedy spíše o právní posouzení celé věci.

14. Podle § 3 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

15. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení b) složitosti řízení c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod výše uvedená ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu, dospěl soud k závěru, že žaloba je ve svém základu důvodná.

20. Na počátku je třeba uvést, že odpovědnost za škodu (obecně) je právní institut představující sekundární sankční povinnost subjektu, tj. povinnost snést zákonem stanovené nepříznivé následky za porušení své právní povinnosti primární - plynoucí buď přímo ze zákona, nebo též ze smlouvy, případně i jiných právních skutečností.

21. Odpovědnost žalovaného za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem pak vyplývá z právního předpisu, a sice z § 13 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.. Lze zde poznamenat, že nehmotná újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného a zahrnuje dopady nesprávného úředního postupu do osobní integrity poškozeného.

22. Nesprávný úřední postup lze definovat jako jakoukoliv činnost, spojenou s výkonem pravomoci státní orgánu dojde-li při ní k porušení pravidel předepsaných právními normami nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu, výslovně zákon jako nesprávný úřední postup uvádí nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

23. Žalobce v žalobě jako nesprávný úřední postup soudu v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 po upřesnění vymezil jeho nepřiměřenou délku, přičemž právě z tohoto důvodu žalobci měla vzniknout nehmotná újma.

24. Obecně platí, že délku občanského soudního řízení nelze nějak předem stanovovat a ani nějak normovat počet jednotlivých úkonů provádění soudem (jen složitě lze, nejde-li opět o nějaký zjevný exces stanovovat např., je-li nutné k projednání nějaké věci třeba tří jednání nebo postačují dvě). (Ne) přiměřenost délky řízení je tak třeba posuzovat individuálně dle okolností toho kterého případu, přičemž kritérii jsou zde: 1) složitost věci, 2) chování poškozeného, 3) postup soudu a 4) význam řízení pro poškozeného (např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009). V této souvislosti Nejvyšší soud činí rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a tzv. průtahem v řízení. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Tedy k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.

25. Pokud jde o kritérium ad 1): Řízení sp. zn. 250 C 135/2011 trvalo od podání žaloby dne 4.8.2011 do 7.9.2016, kdy nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci, tj. 5 let a 1 měsíc, věc byla projednávána před dvěma instancemi, tj. soudem I. stupně a soudem odvolacím. Ač je zjevné, že řízení před více instancemi si žádá delší dobu pro řádné posouzení věci než před jedinou a že vyšší instance potřebují určitý časový prostor s detailním seznámením se předložené věci, je třeba tuto dobu považovat s ohledem na závazný názor dovolacího soudu za nepřiměřenou, tedy delší, než za jakou by bylo vyřešení obdobné věci možno obvykle očekávat. Řešená věc byla po věcné stránce spíše složitější (pro lepší ilustraci lze na stupnici od jedné do desíti složitost věci„ ocenit“ známkou šest). Rozsudek soudu I. stupně má 26 stran, rozsudek soudu odvolacího pak stran 13, vyvstala nutnost zjišťování obsahu jednotlivých (celkem 33) úkonů právní služby, které měl žalobce pro [jméno] [příjmení] v rámci řízení sp. zn. 54 C 193/2001 učinit, resp. toho, zda vůbec tyto jednotlivé úkony byly provedeny, v jakém rozsahu a jaké bylo ve vztahu k nim ujednání stran uvedeného řízení; v řízení byl vyslechnut jeden svědek a oba účastníci řízení - tato část věty za středníkem je míněna jako holé konstatování faktu.

26. Pokud jde o kritérium ad 2): Soud nezjistil, že by žalobce nějak negativně působil na délku řízení např. nečinností či obstrukcemi, což znamená, že pokud jde o celkovou délku řízení, žalobce se na ní svým jednáním nepodílel, tedy snad ještě zřetelněji, že soud z jeho přístupu v řízení nevyvozuje vůči žalobci žádné nepříznivé účinky. Pokud jde o dobu, po kterou bylo řízení přerušeno, tj. od 19.11.2013 do 9.7.2014, pak jde o dobu, která se sice započítává do celkové délky řízení, ovšem není ji možné přičítat k tíži soudu, resp. státu (stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 - část III/3). Žalobce uváděl, že důvodem pro přerušení byl postup soudce u prvního jednání, které mělo být chaotické a neefektivní, účastníci museli„ potupně“ čekat před jednací síní, než skončí jiné jednání nařízení na ten den. Zde lze uvést, že přerušení řízení dle § 110 občanského soudního řádu je výlučně v dispozici účastníků, jde o návrhový postup, užívaný obvykle za situace, kdy strany zvažují reálně mimosoudní vyřízení věci, přičemž předpokládají delší dobu pro svá jednání. Navrhovat přerušení řízení proto, že účastník nelibě nese postup soudu ve věci, není dle názoru soudu nejvhodnějším procesním institutem pro řešení takové situace. Rozhodující je nicméně u procesních úkonů projev vůle, nikoliv vnitřní pohnutka k jejich učinění. Návrh na přerušení řízení žalobce učinil, žalovaný souhlasil, soud proto řízení přerušil, přičemž nejkratší doba, po kterou řízení musí být přerušeno, je stanovena zákonem (tři měsíce), pak lze v řízení na návrh kteréhokoliv účastníka pokračovat.

27. Pokud jde o kritérium ad 3): Soud se zde i nadále ztotožňuje s oběma účastníky, že v době od 17.1.2012 do 19.8.2013 v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 nastal průtah, kdy nebyly bez důvodu činěny v řízení žádné úkony. Ačkoliv byl poté postup soudů obou instancí s ohledem na složitost věci odpovídající, celková doba řízení včetně uvedeného průtahu již přiměřená není. Jak již uvedeno shora, je nutno rozlišovat mezi samotným průtahem, který zde tedy reálně v době od 17.1.2011 do 19.8.2013 nastal a nepřiměřenou délkou samotného řízení. Je nutno i posuzovat, zda délka neodůvodněné nečinnosti nepřesáhla v porovnání s celkovou délkou řízení určitou ještě tolerovatelnou míru. Zde činí poměr délky průtahu (20 měsíců) k celkové délce řízení (61 měsíců) cca 1/3, což již dle názoru soudu - při porovnání s případy projednávanými u Evropského soudu pro lidská práva„ Krča“ (1/5 shledána jako ještě přípustná délka průtahu) a„ Matwiejczuk“ či„ Bunkate“ (1/2 jako již nepřípustná) - již poměr tolerovatelný není. Ještě je nutno uvést - pokud dovolací soud uvedl, že soud I. stupně zjištěnou dvaceti měsíční nečinnost soudu v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 ospravedlnil přetížeností soudu - že v rozsudku č.j. 234 C 28/2017-48 není o případné přetíženosti soudu ve vztahu k tomuto žádná zmínka. Takovou námitku nevznáší ostatně ani sám žalovaný, pouze odkazuje na obsah poznámky na č.l. 44 spisu sp. zn. 250 C 135/2011 o„ čekání na nařízení jednání“. Soud v původním rozsudku, jakož i v tomto, považuje uvedené období nečinnosti za průtah v řízení; který - nyní při respektování závazného právního názoru dovolacího soud - spolu s celkovou délkou řízení, činí tuto již nepřiměřenou. Ostatně, jak plyne z judikatury odkazované v rozhodnutí dovolacího soudu, případná dočasná přetíženost soudu, či jednotlivého soudce má být brána v potaz pouze výjimečně, jinak by taková okolnost k ospravedlnění nepřiměřené délky soudního řízení sloužit neměla, neboť se jedná o okolnost na straně soudního systému, tedy státu. Z navržených a provedených důkazů rovněž nevyplývají takové skutečnosti, jež by ve smyslu judikatury citované Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1467/2019 odpovědnost státu za nehmotnou újmu vylučovaly.

28. Pokud jde o kritérium ad 4): Dle názoru soudu nespadá projednávaná věc do kategorie sporů, kterým je z hlediska rychlosti řízení třeba věnovat zvýšenou pozornost. Sem patří i pracovně právní spory, což je dle žalobce z pohledu předmětu řízení sp. zn. 250 C 135/2011 analogická situace. Žalobce je advokát, tedy podnikatel na základě jiného než živnostenského oprávnění. Je tedy osobou v nikoliv závislém postavení a odměna, které se v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 domáhal vůči [jméno] [příjmení], nepředstavovala jediný zdroj jeho příjmů, nebo jinou majetkovou hodnotu, na níž by byl existenčně přímo závislý. Žalobce v době, kdy se vedlo řízení, byl a i nyní je advokát, vykonávající nepochybně svoji advokátní praxi, z toho pohledu odměna nárokovaná v řízení sp. zn. 250 C 135/2011 představovala jen dílčí zdroj žalobcových příjmů. Tím je míněno, nikoliv to, že by žalobce měl vykonávat ještě jinou od advokacie odlišnou výdělečnou činnost, nýbrž skutečnost, že vedle [jméno] [příjmení], měl jako advokát nepochybně i jiné klienty, kteří žalobci za jeho činnost advokáta hradili odměnu. Skutečnost, že advokát nemívá v jednom období jediného klienta, z jehož odměny by musel vyžít, se jeví jako krajně neobvyklá při i jen povšechných znalostech oboru advokacie. Význam sporu pro žalobce soud potom hodnotí jako standardní, tedy ani méně, ani více závažný než je obvyklý průměr.

29. Lze tedy vzhledem k výše uvedenému shrnout, že pokud řízení sp. zn. 250 C 135/2011 trvalo po dobu 5 let a 1 měsíce a vznikl v něm dvacetiměsíční průtah, při zhodnocení výše uvedených kritérií a) až d) ve svém souhrnu, nakonec trvalo po nepřiměřenou dobu, jak má na mysli zákona č. 82/1998 Sb. a žalobce má proto právo na náhradu nehmotné újmy z tohoto důvodu. Nehmotná újma účastníka řízení v případě tzv. průtahů vzniká už jen tím, že průtahy v řízení objektivně nastanou, účastník tedy nemusí tvrdit a prokazovat povahu nehmotné újmy nastalé u své osoby, což je z povahy věci značně složité, ne-li nemožné (srov. v tomto směru rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 862/10), přičemž nepřiznáním zadostiučinění v penězích má být v případě průtahů řízení jen naprostou výjimkou, kterou v řešené věci soud neshledal.

30. Ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 vymezil Nejvyšší soud ČR (s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva) základní rozsah zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, a to v rozmezí částek 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok takového řízení s tím, že bere v potaz skutečnost, že každé řízení po jistou dobu trvá, proto za první dva roky řízení je správné přiznávat částku o polovinu nižší. Částku, k níž soud dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. V posuzované věci soud vyšel z mediánu onoho rozmezí, tj. z částky 17 500 Kč za rok, resp. částky 1 458 Kč měsíc. Přitom neshledal důvod k procentnímu snižování či zvyšování, neboť jak uvedeno výše, nevyskytla se zde žádná zvláštní okolnost takové snížení či zvýšení odůvodňující. Odškodnění by tak za 5 let a 1 měsíc tímto způsobem dosáhlo výše 71 458 Kč (8 750 + 8 750 + 17 500 + 17 500 + 17 500 + 1 458 Kč). S ohledem na skutečnost, že řízení sp. zn. 250 C 135/2011 bylo ve svém třetí roce trvání v době od 19.11.2013 do 9.7.2014, tj. po dobu cca sedmi měsíců přerušeno dle § 110 občanského soudního řádu, je nutno od částky 71 458 Kč odečíst dobu oněch sedmi měsíců, 7 x 1 458 Kč, tj. 10 206 Kč, neboť tato doba se sice započítává do celkové délky řízení, ovšem není ji možné přičítat k tíži soudu, resp. státu. Výsledná částka náhrady nehmotné újmy žalobce tak činí 61 252 Kč, kterou soud žalobci přiznal (výrok I.)

31. Protože žalovaný žalobci do 6 měsíců (§ 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) od doručení výzvy k náhradě nehmotné újmy tuto neuhradil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobci takto vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení (§ 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., neboť řízení sp. zn. 250 C 135/2011 skončilo pravomocně již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.). Podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud proto žalobci přiznal též úroky z prodlení, v zákonné výši, a to ode dne 17.6.2017 do zaplacení, neboť dne 16.12.2016 byla výzva žalobce k plnění doručena žalovanému a dnem 16.6.2017 uplynula výše uvedená šestiměsíční lhůta.

32. S ohledem popsaný výpočet výše náhrady nehmotné újmy soud žalobu ve zbývající části co do částky 12 276 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.).

33. O nákladech řízení (výrok III.) soud rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, a sice podle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě uložil žalobci, neboť žalovaný měl plný úspěch ve věci. Náklady řízení žalobcem vynaložené činí 9 700 Kč a představují - zaplacený soudní z dovolání ve výši 7 000 Kč - paušální částku náhrad hotových výdajů 2 700 Kč za 9 úkon po 300 Kč dle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a sice za podání žaloby (č.l. 1), odvolán proti procesnímu usnesení o odmítnutí žaloby (č.l. 21), vyjádření k podání žalovaného (č.l. 38), účastni na jednání soudu dne 21.6.2018, odvolání proti rozsudku soudu I. stupně (č.l. 53), žádost o vrácení soudního poplatku (č.l. 78), dovolání (č.l. 94), další žádost o vrácení soudního poplatku (č.l. 104) odvolání proti procesnímu usnesení o částečném nevrácení soudního poplatku (č.l. 108). Ačkoliv žalobce neměl plný úspěch ve věci, náleží mu náhrada nákladů řízení v plné výše, neboť rozhodnutí o výši plnění byla záležitost úvahy soudu (§ 142 odst. 3 občanského soudního řádu).

Poučení