24 C 139/2020-108

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem JUDr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] pro zaplacení 278 531,54 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na zaplacení částky 278 531,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 266 696,67 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení v částce 70 567,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 278 531,54 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené se [právnická osoba] dne 1. 4. 2014, na základě které byl 1. žalovanému poskytnut úvěr ve výši 594 823 Kč, který zavázal zaplatit spolu v 96 měsíčních splátkách po 10 172 Kč počínaje dnem 15. 9. 2014. Dne 1. 4. 2015 došlo k přeměně [právnická osoba] na [právnická osoba] [anonymizována tři slova] se sídlem ve Francii 2. žalovaná se zavázala, že závazky z této smlouvy uhradí společně a nerozdílně s 1. žalovaným. Jelikož úvěr nebyl řádně splácen, byli žalovaní povinni zaplatit rovněž smluvní pokutu za prodlení ve výši 8 % z každé dlužné splátky, s jejímž plněním byli žalovaní v prodlení déle než 30 dnů a od 1. 12. 2016 ve výši 0,1% denně ze splátky, s jejímž plněním byli žalovaní v prodlení déle než 30 dnů. Dne 26. 2. 2020 žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupila ke dni 31. 3. 2020. Žalovanou částku tvoří jistina úvěru ve výši 260 870,23 Kč, úroky ve výši 11 834,87 Kč, pojistné ve výši 3 320 Kč, náklady vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuta za prodlení ve výši 1 904,44 Kč.

2. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána schopnost 1. žalovaného úvěr splácet, a to na základě osobního dotazníku žalovaných a doloženého potvrzení o příjmu 1. žalovaného ze zaměstnání a telefonickým ověřením jeho zaměstnání. Dále jej právní předchůdce žalobkyně prověřil v interním systému, databázi zaměstnavatelů, v katastru nemovitostí, v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Dluhy 1. žalovaného byly prověřeny v databázi SOLUS a v Nebankovním registru klientských informací a Bankovním registru klientských informací s negativním výsledkem. Úvěry, o kterých žalovaní právního předchůdce žalobkyně informovali, měly být uhrazeny z úvěru poskytnutého dle uvedené smlouvy. Jednalo se o předchozí úvěr, který měl 1. žalovaný u právního předchůdce žalobkyně a úvěr u [právnická osoba] žalovanému byla nad rámec toho poskytnuta částka 44 823 Kč. Deklarované výdaje 1. žalovaného byly porovnány s tabulkou minimálních nákladů na bydlení právního předchůdce žalobkyně, která vychází ze statistických údajů. Při posouzení schopnosti žalovaných úvěr splácet pak bylo vycházeno z částky životního minima ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu ve výši 7 710 Kč a vlastního ukazatele minimálního disponibilního příjmu 8 100 Kč. Byla brána v úvahu i skutečnost, že 1. žalovaný byl již před poskytnutím předmětného úvěru evidován v systému právního předchůdce žalobkyně jako klient, který své závazky řádně splácí, tedy jako klient s minimálním rizikem. Uvedený úvěr byl po dobu 4 let řádně splácen, je tedy zřejmé, že úvěruschopnost 1. žalovaného byla prověřena řádně.

3. Podle názoru žalobkyně je věřitel při poskytování úvěru povinen zkoumat úvěruschopnost pouze u příjemce úvěru, nikoliv i u dalších osob. V případě 2. žalované se nejednalo o příjemce úvěru a její postavení bylo pouze zajišťovací, proto věřitel nebyl povinen její schopnost úvěr splácet zkoumat. 4. 2. žalovaná k žalobě uvedla, že uvedenou smlouvu uzavřela spolu se svým bývalým manželem (1. žalovaným), aniž by byla jakýmkoliv způsobem posouzena její schopnost úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně se nemohl zbavit povinnosti posuzovat úvěruschopnost 2. žalované pouze z toho důvodu, že ve smlouvě není označena společně s prvním žalovaným jako žadatelka o úvěr. Ohledně 1. žalovaného pak nebyly prověřeny jeho výdaje a žalobkyně vycházela pouze z výdajů deklarovaných, což je nedostatečné. Uvedená smlouva je tak absolutně neplatná. Na poskytnutý úvěr přitom již byla hrazena částka 659 061 Kč, dluh tedy zanikl splněním, proto navrhovala žalobu zamítnout. 5. 1. žalovaný rovněž navrhoval žalobu zamítnout, odkázal na důvody sdělení 2. žalovanou. Uvedl, že právního předchůdce žalobkyně žádal o navýšení úvěru o částku 40 000 Kč. Bylo mu sděleno, že je to možné za předpokladu uhrazení předchozích úvěrů. Právní předchůdce žalobkyně již od předchozího prověřování věděla o úvěru u [právnická osoba] Jinak jej neprověřovala. K tomu, zda měl i jiné úvěry se odmítnul vyjádřit.

6. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:

7. Mezi [právnická osoba] jako poskytovatelem úvěru a 1. žalovaným označeným jako klient a 2. žalovanou označenou jako partner byla dne 15. 4. 2014 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel, jehož hlavním předmětem činnosti je poskytování spotřebitelského úvěru, poskytnul 1. žalovanému, jako spotřebiteli úvěr ve výši 594 823 Kč, který se 1. žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 11,51 % ročně a poplatkem za pojištění v 96 splátkách po 10 172 Kč. Úvěr byl poskytnut k úhradě pohledávek z předchozí smlouvy o úvěru uzavřené mezi 1. žalovaným a [právnická osoba] [číslo] v částce 100 000 Kč (spláceno po 2 078) k úhradě úvěru u třetí osoby, tak aby smlouva o úvěru s třetí osobou byla ukončena. 1. žalovanému měl být poskytnut rozdíl mezi sjednanou výší úvěru a dluhem z předchozí smlouvy. 2. žalovaná ve smlouvě prohlásila, že závazky z této smlouvy uhradí společně a nerozdílně s 1. žalovaným jako spoludlužník. Součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaní ve smlouvě prohlásili, že se s nimi seznámili (viz žádost/smlouva o klasickém spotřebitelském úvěru č. 42283320540006 ze dne 15. 4. 2014, Příloha účel úvěru ze dne 15. 4. 2014). 8. [právnická osoba] zanikala ke dni 31. 5. 2015 v důsledku přeshraniční fúze a nástupnickou společností se stala žalobkyně (viz výpis z obchodního rejstříku).

9. Všeobecné obchodní podmínky obsahují ujednání o sankcích za porušení povinností řádně a včas splácet poskytnutý úvěr v čl. X.3 tak, že [právnická osoba] je oprávněn účtovat smluvní pokutu do výši 20 % z každé splátky v případě prodlení delším než 30 dnů, smluvní pokutu ve výši 400 Kč při spuštění vymáhacího procesu, smluvní pokutu ve výši 800 Kč při nutnosti opakovaného započtení vymáhání a poplatek za odeslání upomínky až do výše 300 [právnická osoba] si vyhradila právo podmínky měnit v závislosti na změně příslušných právních norem nebo objektivních skutečnostech s tím, že jejich změna bude vhodným způsobem zveřejněna (viz Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] účinné od 1. 7. 2013).

10. Úvěr u třetí osoby ([příjmení] [příjmení] [příjmení], a. s ) ve výši 100 000 Kč byl předčasně splacen dne 23. 4. 2014 (viz potvrzení o splacení úvěru, žádost o předčasné splacení ze dne 23. 4. 2014).

11. Z uvedené smlouvy byla na předchozí úvěry určena částka 550 000 Kč a 1. žalovanému částka 44 823 Kč 1. žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku v celkové výši 659 061 Kč Poslední úhrada byla provedena dne 17. 9. 2019 (viz přehled splátek).

12. Žalobkyně od uvedené smlouvy odstoupila z důvodu prodlení ke dni 31. 3. 2020 a tuto skutečnost dala na vědomí oběma žalovaným (viz odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 26. 2. 2020).

13. V rámci posuzování schopnosti úvěr splácet účastníci vyplnili osobní dotazník, ve kterém 1. žalovaný uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 28 727 Kč, 2. žalovaná je učitelka v té době na mateřské dovolené s čistým měsíčním příjmem 10 440 Kč. Jejich náklady na bydlení činí 8 250 Kč, z toho 1 200 Kč činí poplatky za energie a vodu. Dále splácí dluh u [právnická osoba] splátkou 2 077 Kč měsíčně. Oba souhlasili s prověřením v registru [příjmení], Nebankovním registru klientských informací a Bankovním registru klientských informací (viz osobní dotazník). Výši pracovního příjmu 1. žalovaný doložil potvrzením zaměstnavatele. Byl zaměstnán od 1. 11. 2012 na dobu neurčitou. Z jeho příjmu nebyly prováděny žádné srážky (viz potvrzení zaměstnavatele).

14. Žalobkyně prověřovala 1. žalovaného v databázi [příjmení] naposled v roce 2013 a to ve dnech 23. 2. 2013, 26. 4. 2013 a 28. 8. 2013, 2. žalovanou pak naposled v roce 2009. Podrobnosti nejsou uchovávány (viz zpráva Zájmového sdružení právnických osob [příjmení] ze dne 22. 7. 2020). Rovněž záznamy dotazů u CNB z. p. p. o. a CBCB již nejsou archivovány (viz zprávy těchto subjektů).

15. Před podáním žaloby byli žalovaní vyzváni k úhradě dluhu (viz výzva žalobce ze dne 20. 1. 2020, předžalobní upomínka ze dne 3. 4. 2020).

16. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako plně věrohodné, když nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Mezi [právnická osoba] jako poskytovatelem úvěru a 1. žalovaným označeným jako klient a 2. žalovanou označenou jako partner byla dne 15. 4. 2014 uzavřena smlouva o úvěru, na základě byl 1. žalovanému poskytnutý úvěr ve výši 594 823 Kč, který se 1. žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 11,51 % ročně a poplatkem za pojištění v 96 splátkách po 10 172 Kč. Úvěr byl poskytnut k úhradě pohledávek z předchozí smlouvy o úvěru uzavřené mezi 1. žalovaným a [právnická osoba] [číslo] k úhradě úvěru u třetí osoby, tak aby smlouva o úvěru s třetí osobou byla ukončena. 1. žalovanému byl poskytnut rozdíl mezi sjednanou výší úvěru a dluhem z předchozí smlouvy ve výši 44 823 Kč 2. žalovaná ve smlouvě prohlásila, že závazky z této smlouvy uhradí společně a nerozdílně s 1. žalovaným jako spoludlužník. Před uzavřením smlouvy žalovaní vyplnili dotazník o svých majetkových poměrech, který byl doložen pouze potvrzením zaměstnavatele 1. žalovaného. Skutečnost, že by majetková situace žalovaných v souvislosti s předmětnou smlouvou byla prověřována i jiným způsobem soud nemá za prokázanou. 1. žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku v celkové výši 659 061 Kč.

17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

18. Na vztah mezi účastníky soud aplikoval ustanovení smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) . 1. žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.) 2. žalovaná se zavázala dluh z uvedené smlouvy uhradit společně a nerozdílně s 1. žalovaným ve smyslu ust. § 1868 a § 1872 odst. 1 o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 31. 11. 2016.

19. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Zákon č. 145/2010 Sb. z důvodu ochrany spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je závažným společenským problémem (tedy z důvodu ochrany veřejného zájmu), ukládá v ust. § 9 odst. 1 osobám poskytujícím odložené platby, půjčky, úvěry či jiné obdobné finanční služby povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet úvěr. Toto ustanovení v rámci implementace směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ zakotvuje princip odpovědného půjčování („ responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Podle Ústavního soudu lze učinit závěr, že poskytovatel úvěru, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z judikatury citované tímto nálezem - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Soudy proto poskytovatele úvěrů musí vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). Obdobně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

22. Soud zdůrazňuje, že zákon po věřiteli při zkoumání schopnosti úvěr splácet požaduje odbornou péči. Jedná se o nejvyšší požadavek na kvalitu péče známý v české legislativě (oproti náležité péči, resp. péči řádného hospodáře). Takovou péčí se ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Z gramatického a logického výkladu ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. To, jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus). Věřitel tedy nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče tedy předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je (jak ostatně uvedla i žalobkyně) rovněž povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu). Tyto je však nutné porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, ne pouze tvrzenými (sic!) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

23. Pro posouzení otázky, zda byla úvěruschopnost žadatele řádně zkoumána, mohou být relevantní pouze skutečnosti existující v době bezprostředně předcházející uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změně takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru.

24. Z provedeného dokazování je zřejmé, že [právnická osoba] měla údaje poskytnuté žalovanými doloženy pouze potvrzením o zaměstnání 1. žalovaného. Pokud jde o výdaje, v rozporu s výše citovou judikaturou na požadavek odborné péče vycházela pouze z účastníky tvrzených údajů. Analýza pouze příjmové stránky osobního rozpočtu k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť toliko ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné posoudit, zda bude schopen platit splátky úvěru, nejsou-li současně známy všechny jeho výdaje. Již tato skutečnost by sama o sobě měla za následek, že schopnost 1. žalovaného úvěr splácet nebyla posouzena s odbornou péčí. Nad rámec toho je třeba zdůraznit, že poměry 2. žalované nebyly podloženy vůbec a soud nesdílí názor žalobkyně, že povinnost zkoumat i její poměry z cit ust. § 9 zákona 145/2010 Sb. nevyplývá. V projednávané věci nelze přehlédnout, že v době poskytnutí úvěru byli oba žalovaní manželé a společně pečovali o nezletilé dítě. Podle názoru soudu si totiž bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet (obdobně viz rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit aktuální rodinné postavení spotřebitele, tedy i to, zda vyživuje další osoby nebo zda se naopak na financování provozu domácnosti další osoby podílí apod. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je proto ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru, jeho výši a výši jednotlivých splátek. Jakékoliv statisticky zprůměrované údaje pak mohou sloužit pouze pro porovnání a bez zjištění konkrétní situace spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr k posouzení nedostačují.

25. Nad rámec uvedeného, soud uvádí, že i Soudní dvůr Evropské unie se opakovaně zabýval posouzením, zda lze ochranu spotřebitele podle norem evropského práva vztahovat i na osoby zajišťující úvěr se závěrem, že pro poskytnutí ochrany je podstatná skutečnost, zda tyto osoby jednají za jiným účelem, než je podnikání či výkon povolání (viz např. rozhodnutí SDEU ze dne 9. 7. 2015 ve věci C -348/14 ve věci Maria Bucura v . SC Bancpost SA, ze dne 17. 3. 1998 ve věci C -46/96 ve věci Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG v Edgard Dietzinger nebo ze dne 3. 3. 2013 ve věci C -419/11 ve věci Česká spořitelna, a.s. v . Gerald Feichter). Žádné z těchto rozhodnutí však výklad pojmu spotřebitel neřeší ve vztahu ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru ani ve vztahu k povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. To platí i o rozhodnutí, na které odkazovala žalobkyně (rozhodnutí SDEU ze dne 23. 3. 2000 ve věci C -08/98 Berliner Kindl Brauerei AG v Andreas Siepert), které za spotřebitele pro účely výkladu směrnice Rady 87/102/ ze dne 22. 12. 1986 nepovažuje osobu, která poskytuje ručení.

26. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. zkoumat s odbornou péči schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet, když v rozporu s uvedenými judikatorními závěry neměla (s výjimkou potvrzení 1. žalovaného o zaměstnání) majetkovou situaci účastníků smlouvy zjištěnou, posoudil soud uvedenou smlouvu o úvěru jako neplatnou pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku (§ 588 o. z.). Neplatnost úvěrové smlouvy je zákonným důsledkem porušení povinnosti stanovené ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., a nemůže být zhojena tím, že úvěr byl po určitou dobu řádně splácen.

27. Soud práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně 1. žalovaného, kterému se dostalo plnění, na základě neplatné smlouvy, a tedy bez právního důvodu. Poskytnuté peněžní prostředky byl tak byl žalovaný žalobkyni povinen vrátit, a to včetně případného úroku z prodlení. Jelikož v řízení bylo zjištěno, že na dluh z úvěrové smlouvy 1. žalovaný uhradil částku v celkové výši 659 061 Kč, dospěl soud k závěru, že tento nárok žalobkyně zanikl splněním podle § 1908 o. z.

28. Z uvedených důvodů soud podanou žalobu zamítnul.

29. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k 1. žalovanému rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že 1. žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

30. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k 2. žalované rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal 2. žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 45 955,80 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 278 531,54 Kč sestávající z částky 9 420 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 420 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (odpor a vyjádření ve věci) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 420 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 29. 10. 2020 a z částky 9 420 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 12. 2020 včetně paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 37 980 Kč ve výši 7 975,80 Kč. Jiné než uvedené úkony právní služby soud nepovažoval za účelně vynaložené, pro účely stanovení náhrady nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 o. s. ř.