24 C 17/2019-225

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Danou Semirádovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 23 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 500 Kč od 28. 8. 2017 do zaplacení a z částky 11 500 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7 829 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u soudu dne [datum] doplněnou podáními ze dne [datum] a dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 324 Kč s příslušenstvím z titulu nájemní smlouvy uzavřené účastnicemi dne [datum] o nájmu bytu na adrese [adresa], s tím, že žalovaná částka představuje dlužné nájemné ve výši 14 000 Kč měsíčně za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] a nedoplatky z vyúčtování služeb, a to za rok [rok] ve výši 23 865 Kč (sestávající z nedoplatku za vodu ve výši 22 251 Kč a nedoplatku za vytápění ve výši 1 704 Kč) a za rok [rok] ve výši 8 459 Kč (sestávající z nedoplatku za vodu ve výši 7 204 Kč a nedoplatku za elektřinu ve výši 1 402 Kč po odečtení přeplatku za vytápění ve výši 148 Kč). Žalobkyně dále nárokovala zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z dlužného nájemného vždy od 28. dne příslušného měsíce do zaplacení a z obou nedoplatků z vyúčtování služeb v celkové částce 32 324 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení.

2. Soud ve věci rozhodl rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne 22. července 2020, kdy výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 500 Kč od 28. 8. 2017 do zaplacení a z částky 11 500 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení, výrokem II. žalobu zamítl v rozsahu o zaplacení částky 37 324 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 500 Kč od 28. 8. 2017 do zaplacení, z částky 1 500 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení a z částky 32 324 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení.

3. Obě účastnice podaly proti rozsudku odvolání a Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen„ odvolací soud“) rozsudkem č. j. 35 Co 304/2020-180 ze dne 18. května 2021 potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 32 324 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 3. 2018 do zaplacení, a rozsudek zrušil ve výroku I. o zaplacení částky 23 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. [příjmení] 23 000 Kč přitom představuje žalobkyní nárokované nájemné a 11 500 Kč za měsíce srpen a září 2017.

4. Soud při svém dalším rozhodování vychází z již zjištěného skutkového stavu takového, že byl ohledně bytu na adrese [adresa], mezi účastnicemi platně sjednán písemnou smlouvou nájemní vztah, který trval nejméně do konce [anonymizováno] [rok] a z nějž pro žalovanou jako nájemkyni bytu plynula povinnost platit žalobkyni jako pronajímatelce bytu nájemné ve výši 11 500 Kč měsíčně. Tento závěr o skutkovém stavu byl podroben přezkumu ze strany odvolacího soudu, který ve svém výše označeném rozsudku uvedl, že„ správně okresní soud objasnil, že nájem bytu na dobu jednoho roku byl založen písemnou smlouvou z [datum], jež se následně v souladu s ujednáním v ní obsaženým prolongovala vždy o jeden rok, naposledy do [datum]. Správně dále z obsahu smlouvy zjistil, že nájemné bylo sjednáno ve výši 11 500 Kč měsíčně, jestliže další v ní uvedené částky 700 a 800 Kč byly výslovně určeny jako zálohy na dodané služby. Správně po právní stránce uzavřel, že výši nájemného nemohl ovlivnit žalovanou neakceptovaný (nepodepsaný) dodatek. Zcela správně rovněž okresní osud dovodil, že případná ústní dohoda o skončení nájmu ani pouhé vyklizení bytu žalovanou, byť žalobkyni dané na vědomí, skončení nájmu vyvolat nemohly (§ 2225 a násl. o. z.). S ohledem na dvouměsíční výpovědní dobu ujednanou ve smlouvě pak nájemní vztah mezi účastnicemi musel trvat minimálně do konce [anonymizováno] [rok] i v případě, pokud by jednání žalované v [anonymizováno] [rok] (odstěhování se a uvědomění žalobkyně o tom SMS zprávou) bylo považováno za výpověď nájmu bytu. Zcela správný je proto závěr okresního soudu, ostatně již žádnou z účastnic nezpochybňovaný, že nájemní poměr ohledně předmětného bytu mezi nimi trval nejméně do konce [anonymizováno] [rok], byt nebylo možno v uvedené době pronajmout někomu jinému (neboť není možno pronajmout byt, jestliže již svědčí nájemní právo někomu jinému) a žalovanou z ještě trvajícího nájemního vztahu tížila mimo jiné povinnost, platit žalobkyni sjednané nájemné.“ 5. Dále pak odvolací soud poukázal na vyjádření žalované, která ve svém podání ze dne [datum] tvrdila, že po jejím odstěhování se z bytu v [anonymizováno] [rok] předmětný byt užívali v [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] pan [příjmení] a paní [příjmení] a žalobkyni za užívání bytu již v tomto období platili, pročež nemůže žalobkyně požadovat za týž byt totéž plnění dvakrát, a k prokázání svého tvrzení navrhla provedení výslechu uvedených osob jako svědků. V návaznosti na to odvolací soud vyložil, že„ skutečnost, že předmětný byt žalobkyně pronajala až od [datum] a že dříve jej platně pronajmout jinému ani nešlo, však nevylučuje, že žalobkyně umožnila fakticky uvolněný (vystěhovaný a prázdný) byt užívat třetím osobám (jak tvrdí žalovaná). V případě, že by tyto třetí osoby za užívání bytu žalobkyni něco platili (jak také tvrdí žalovaná), bylo by možné takové úhrady považovat za náhradu za bezdůvodné obohacení získané právě užíváním bytu žalobkyně bez právního důvodu. Pokud by pak bylo skutečně prokázáno, že žalobkyně úplatu za užívání bytu v [anonymizováno] a [anonymizováno] inkasovala od navržených svědků, jimž (i když beze smlouvy) užívání bytu umožnila, požadavek žalobkyně vůči žalované na totéž plnění, byť z titulu platné a účinné nájemní smlouvy, by bylo možno hodnotit jako rozporný s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.)“ 6. Pro posouzení otázky, zda uplatněný nárok na nájemné ve výši 23 000 Kč za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] není případně v rozporu s dobrými mravy, okresní soud doplnil dokazování výslechy žalovanou navržených svědků.

7. Svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že do bytu se nastěhoval se svojí přítelkyní [jméno] [příjmení] někdy [anonymizováno] nebo [datum], nastěhovali se do bytu až, když byla podepsaná nájemní smlouva, bez ní by to nešlo, a pan [příjmení] by mu bez peněz klíče od bytu nedal. Po nahlédnutí do nájemní smlouvy svědek uvedl, že jde o jedinou nájemní smlouvu k bytu, kterou podepsal, k nastěhování do bytu došlo v době, která odpovídá datu na smlouvě uvedenému. Nájemné platí panu [příjmení] hotově, hotově zaplatil i kauci, a to společně s prvním nájemným, když se nastěhovali do bytu.

8. Svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že do bytu se nastěhovala společně s přítelem, u podpisu nájemní smlouvy nebyla, smlouvu viděla až dodatečně, všechny záležitosti zařizoval přítel, má za to, že do bytu se nastěhovali koncem [anonymizováno], nedokáže přesně říci, kdy to bylo, ani to ztotožnit s nějakou událostí, na základě které by dokázala říci, od kdy byt užívají. Nájem platí přítel vždy na začátku měsíce, jak to bylo s placením na začátku nájmu, nedokáže říci. K dotazu právního zástupce žalované doplnila, že řekla-li předtím slovo [anonymizováno], spletla se, předtím bydleli u jejího táty na vesnici, odtamtud se odstěhovali koncem [anonymizováno] do bytu v [obec].

9. Výpověďmi obou svědků tedy nebylo prokázáno, že by předmětný byt užívali již v [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok], tj. před datem [datum], k němuž svědek [jméno] [příjmení] jako nájemce uzavřel se žalobkyní nájemní smlouvu o nájmu tohoto bytu. Svědek začátek užívání bytu vztáhl ke shodnému okamžiku, k němuž nájemní smlouvu datovanou [datum] podepsal, jeho přítelkyně svědkyně [jméno] [příjmení] podpisu nájemní smlouvy přítomna nebyla, uvedla, že se do bytu nastěhovala společně s přítelem, uváděla dobu koncem [anonymizováno] [rok], když si však současně nebyla schopna tento okamžik blíže upamatovat. Po takto doplněném dokazování zůstalo neprokázáno tvrzení žalované o tom, že svědci předmětný byt užívali již v měsících [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok], kdy trval nájemní vztah mezi účastnicemi tohoto řízení, a že za užívání bytu žalobkyni platili. Z obsahu jejich výpovědí v kontextu s obsahem nájemní smlouvy uzavřené [jméno] [příjmení] naopak vyplynulo, že svědci byt začali užívat a za užívání bytu platit žalobkyni až v návaznosti na uzavřenou nájemní smlouvu od začátku [anonymizováno] [rok]. Uzavřel proto soud tak, že žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení dlužného nájemného za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] je v souladu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) a vůči žalované uplatněn po právu, když závazku pronajímatele z nájemní smlouvy přenechat nájemci byt k dočasnému užívání koresponduje povinnost nájemce platit za to pronajímateli nájemné (§ 2201 a § 2246 odst. 1 o. z.). Nájemné ve výši 11 500 Kč bylo podle ujednání účastnic v nájemní smlouvě splatné vždy do 27. dne příslušného měsíce, ode dne následujícího je pak žalovaná v prodlení s plněním (§ 1986 o. z.) a žalobkyně má právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši (§ 1970 a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

10. V návaznosti na svůj závěr o důvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného se soud dále zabýval obranou žalované v podobě započtení – kompenzační námitkou podle podání žalované ze dne [datum], rozšířenou při jednání soudu dne [datum].

11. Podáním ze dne [datum] žalovaná vyjádřila svůj nesouhlas se žalobou uplatněnými nároky, na svoji obranu uvedla, že žalobkyně nemá právo na nájemné v měsících [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok], neboť žalovaná v bytě již nebydlela, odstěhovala se již v [anonymizováno] [rok], namítala, že dosud neobdržela řádné vyúčtování nákladů na služby spojené s užíváním předmětného bytu, a že listiny o vyúčtování služeb, které žalobkyně založila do spisu, nedostojí požadavkům ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. na řádné vyúčtování služeb. Žalovaná proto uplatňuje vůči žalobkyni pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním podle ustanovení § 13 téhož zákona ve výši 50 Kč denně jako obranu proti žalobnímu požadavku žalobkyně do výše žalované částky, a to od [datum] do [datum], tj. 553 dní, ve výši 27 650 Kč za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok], a od [datum] do [datum], tj. 188 dní, ve výši 9 400 Kč (zřejmě míněno za prodlení s vyúčtování služeb za rok [rok]). Při jednání dne [datum] žalovaná kompenzační námitku rozšířila, a to za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok] do 31. 5. 2020, kdy se celkem jedná o 1 038 dní a částku ve výši 54 900 Kč.

12. Podle ustanovení § 1982 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2).

13. Žalovaná učinila předmětem svého kompenzačního právního jednání v obou případech (v podání ze dne [datum], při jednání dne [datum]) pohledávky pokut za prodlení s vyúčtováním služeb podle ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb., splatnost smluvní pokuty není tímto právním předpisem stanovena, žalovaná netvrdila, že by splatnost účastnice ujednaly, je proto k vyvolání splatnosti smluvní pokuty zapotřebí výzvy žalované jako věřitelky (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce uvedla, že nároky na zaplacení pokut uplatnila přímo v tomto soudním řízení, nikoli předtím vůči žalobkyni.

14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají, v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozsudky ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016, či ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4306/2017). Citovaná ustálená rozhodovací praxe je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, a ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018).

15. V dané věci byly v době, kdy žalovaná vznesla a poté rozšířila námitku započtení, předmětem řízení tři samostatné nároky, a to dlužné nájemné ve výši 28 000 Kč, nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2016 ve výši 23 865 Kč a nedoplatek z vyúčtování služeb za roku [rok] ve výši 8 459 Kč, oproti nim bez bližšího určení, toliko s uvedením„ do výše žalované částky“ žalovaná podáním ze dne [datum] započítává své dvě pohledávky z titulu smluvních pokut ve výši 27 650 Kč a 9 400 Kč. Není tedy z jejího projevu vůle směřujícího k započtení nijak zřejmé, které vzájemné pohledávky a do jaké výše zanikají. Stejný závěr platí i pro kompenzační projev žalované při jednání soudu dne [datum], když částka započítávané pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 54 900 Kč nedosahuje výše celkové žalované částky a není tak zřejmé, jaké žalobou uplatněné dílčí pohledávky a v jaké výši mají započtením zaniknout. Jsou proto obě právní jednání žalované o započtení pohledávek nicotná pro neurčitost podle ustanovení § 553 o. z.

16. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v tom, že úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky – takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3327/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3662/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 429/2017).

17. Nověji se podmínkami započtení podle ustanovení § 1982 o. z. zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, na nějž dále odkazuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019, s tím závěrem, že jedním z předpokladů započtení na straně aktivně započítávané pohledávky, jejíž věřitel provádí kompenzační úkon (prohlášení započtení), je její vymahatelnost (§ 1987 odst. 1 o. z.). Součástí vymahatelnosti je splatnost pohledávky. Zánik pohledávek nastává se zpětnou účinností k okamžiku, kdy jsou všechny předpoklady kompenzability splněny u pohledávky, u které nastaly později. Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o započtení vůči druhé straně (§ 1982 odst. 1 o. z.). Okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem).

18. Podání žalované ze dne [datum] tedy představuje právní jednání, jehož doručením žalobkyni (podání bylo doručeno žalobkyni soudem prostřednictvím jejího právního zástupce dne [datum]), mohla být ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. vyvolána splatnost pohledávek žalované na zaplacení v podání vyčíslených pokut s časem plnění„ ihned“, což ve smyslu ustanovení § 1559 písm. e) o. z. znamená dobu pěti dnů, pohledávky se tak staly splatnými dne [datum]. Byl-li však v tomto podání současně učiněn projev započtení těchto pohledávek, pak k okamžiku doručení žalobkyni dne [datum] se jednalo o projev směřující k započtení pohledávek nesplatných. Jde o otázku, na niž dopadá judikaturou zastávaný závěr, jak je uvedeno výše, kdy věřitel v jedné listině vyzývá dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky, přičemž není splněna podmínka splatnosti započítávané pohledávky. Stejný závěr lze učinit o rozšíření kompenzační námitky při jednání dne [datum], kdy teprve tímto okamžikem mohla být vyvolána splatnost pohledávky na zaplacení pokuty za další časové období, nemohlo však dojít k jejímu započtení. I kdyby soud na„ rozšíření“ kompenzační námitky nahlížel jako na opětovné uplatnění této námitky ohledně pohledávek na pokuty ve výši 27 650 Kč a 9 400 Kč vyčíslené do [datum], jejichž splatnost nastala dne [datum], pak nelze než připomenout předchozí závěr o tom, že takové právní jednání žalované o započtení více pohledávek je nicotné pro neurčitost podle ustanovení § 553 o. z., když není nijak zřejmé, které z více vzájemných pohledávek a do jaké výše zanikají.

19. Z obou uvedených důvodů (nicotné právní jednání, nesplatné pohledávky nezpůsobilé k jednostrannému započtení), kdy každý z nich obstojí samostatně, nemohl kompenzační projev žalované ani v podání ze dne [datum], ani při jednání dne [datum] přivodit zánik důvodné pohledávky žalobkyně na zaplacení nájemného v rozsahu, v němž bylo její žalobě vyhověno, započtením.

20. Žalovaná již v rámci odvolání proti rozsudku ze dne [datum] a poté i v dalším řízení před okresním soudem uvedla, že pro jistotu vyzvala žalobkyni k úhradě pokuty za prodlení s vyúčtováním služeb dopisem ze dne [datum] a protože nedošlo k zaplacení, tak dne [datum] započítala částku 23 000 Kč na nájemné ve výši 11 500 Kč měsíčně za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok], zápočet byl žalobkyni doručen dne [datum] a tímto dnem případný nárok žalobkyně zanikl.

21. Z obsahu dopisu ze dne [datum] vyplývá, že žalovaná jím vyčísluje pokutu podle zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok] od [datum] do [datum] ve výši 58 800 Kč a za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok] od [datum] do [datum] ve výši 40 550 Kč a vyzývá žalobkyni k jejich úhradě nejpozději do tří dnů.

22. V dopisu ze dne [datum] žalovaná odkazuje na předchozí písemnost vyčíslením dvou smluvních pokut v celkové výši 99 350 Kč a z hlediska opatrnosti započítává částku 23 000 Kč, kterou má vůči žalobkyni z titulu smluvní pokuty na nájemné ve výši 11 500 Kč za měsíc [anonymizováno] [rok] a měsíc [anonymizováno] [rok] podle nájemní smlouvy ze dne [datum].

23. Kompenzační projev dopisem ze dne [datum] žalovaná provedla poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 a režimu neúplné apelace § 119a odst. 1 ve spojení s ustanovení § 205a o. s. ř. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, k tomu uzavřel, že žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 písm. f) o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky. Stejně musí postupovat i okresní soud v dalším řízení po zrušení původního rozsudku odvolacím soudem.

24. Protože výzva k zaplacení pokut ze dne 20. 7. 2020 se mohla dostat do sféry dispozice žalobkyně nejdříve až po vyhlášení rozsudku okresního soudu dne [datum], jak vyplývá z dodejky předložené žalovanou, jde z hlediska vyvolání splatnosti o nepřípustně uplatněnou skutečnost ohledně nároku nově v tomto dopise vyčíslený za období od [datum] do [datum] u pokuty za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok] a za období od [datum] do [datum] u pokuty za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok], tj. za období na rámec podání žalované ze dne [datum] a jednání soudu dne [datum], jinak závěr o splatnosti pokut za období předcházející by bylo možné učinit již ze skutečností, které byly uplatněny v řízení před okresním soudem tak, jak bylo uvedeno výše. Nicméně kompenzační projev žalované ze dne [datum] nemůže obstát jako platné právní jednání vyvolávající účinky v podobě zániku započítávaných pohledávek. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení nájemného za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] v celkové výši 23 000 Kč totiž žalovaná započítává proti svým dvěma pohledávkám – nárokům vzniklých na základě dvou různých právních důvodů, tj. pokuta za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok] a pokuta za prodlení s vyúčtováním služeb za rok [rok], jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (nájemné ve výši 23 000 Kč), avšak v dopise zcela absentuje určité a srozumitelné určení toho, která ze započítávaných pohledávek, případně, která její část, je k započtení uplatňována a tedy započtením zanikne. Jde proto podle již výše odkazované judikatury o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží.

25. Protože žalobou uplatněný nárok na zaplacení dlužného nájemného za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] spolu s úrokem z prodlení je důvodný, zatímco obrana žalované v podobě započtení neobstála, soud žalobě vyhověl.

26. Pro úplnost soud uvádí, že existenci nároku žalované na zaplacení tvrzených pokut podle ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení žalobkyně s vyúčtováním služeb za roky [rok] a [rok] pouze presumoval, přičemž s ohledem na skutečnosti, z nichž vycházejí závěry o tom, že obrana žalované spočívající v započtení není důvodná, již nebylo třeba se jejich existencí vůbec zabývat. I kdyby vznik, výše a splatnost tvrzených pokut za prodlení žalobkyně s vyúčtováním služeb za rok [rok] a [rok] byly postaveny na jisto, nic by to nezměnilo na závěru o tom, že v důsledku soudem posuzovaných kompenzačních projevů žalované k jejich započtení s žalobou uplatněným nárokem na zaplacení dlužného nájemného, a tím jeho zániku, nedošlo.

27. O nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastnicemi rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, kdy žalovaná byla v konečném výsledku ve věci poměrně úspěšnější v rozsahu 60 %, po odečtení úspěchu žalobkyně v rozsahu 40 %, tak má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 20 %. Míru úspěchu ve věci soud posuzoval ve vztahu k předmětu řízení jako celku, kdy vyčísleno včetně příslušenství ke dni právní moci rozsudku ze dne [datum] a ke dni vyhlášení rozsudku dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení celkové částky ve výši 78 088 Kč a měla úspěch co do částky 31 027 Kč Kč, což činí 40 %.

28. Náklady řízení tvoří: v prvním řízení před okresním soudem: 14 160 Kč odměna advokáta za zastupování žalované podle ustanovení § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“, za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, odpor a vyjádření ve věci samé ze dne 31. 10. 2018, písemné vyjádření ze dne 24. 6. 2020, účast na jednání před soudem dne [datum]) z tarifní hodnoty ve výši 60 324 Kč a 3 540 Kč a 1 200 Kč náhrada hotových výdajů advokáta za uvedené čtyři úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 a. t. v odvolacím řízení: 1 150 Kč soudní poplatek, odměna advokáta za zastupování žalované podle ustanovení § 7 bod 5 a. t. 2 020 Kč za jeden úkon právní služby (podání odvolání) z tarifní hodnoty ve výši 23 000 Kč, 2 620 Kč za jeden úkon (vyjádření k odvolání žalobkyně) z tarifní hodnoty 37 324 Kč a 3 540 Kč za jeden úkon (účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) z tarifní hodnoty 60 324 Kč a 900 Kč náhrada hotových výdajů advokáta za uvedené tři úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 a. t. v druhém řízení před okresním soudem: 6 060 Kč odměna advokáta za zastupování žalované podle ustanovení § 7 bod 5 a. t. za tři úkony právní služby (účast na jednání před soudem dne 18. 10. 2021, 22. 11. 2021 a 5. 1. 2021) z tarifní hodnoty ve výši 23 000 Kč a 2 020 Kč a 900 Kč náhrada hotových výdajů advokáta za uvedené tři úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 a. t. tj. částka 31 400 Kč (odměna advokáta a náhrada jeho hotových výdajů) + 6 594 21 % DPH + 1 150 Kč (soudní poplatek) = 39 144 Kč, z níž 20 % představuje částku 7 829 Kč Náklady právního zastoupení zahrnují náhradu za daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., když právní zástupce žalované je plátcem této daně. Skutečnost, že doplněním dokazování nebyla prokázána tvrzení žalované, nepředstavuje relevantní důvod pro žalobkyní požadovanou separaci nákladů.

29. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem. Údaj o místu plnění náhrady nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení