24 C 175/2020-55

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní Mgr Ing Danou Semirádovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] insolvenční správkyně dlužníka [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka], sídlem [adresa], [IČO] o žalobě o splnění pohledávky za majetkovou podstatou podané podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 529 497,81 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 52 417,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul]. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala u soudu dne 7. 8. 2020 žalobu s tím, že u [název soudu] je pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] vedeno insolvenční řízení dlužníka [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ dlužník“), insolvenční soud usnesením ze dne 1. 12. 2014, č. j. [insolvenční spisová značka], prohlásil konkurz na majetek dlužníka (zjevně mělo být zjistil úpadek dlužníka) a ustanovil žalovanou [označení žalované], [označení žalované] insolvenční správkyní dlužníka a usnesením ze dne 25. 2. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], prohlásil konkurz na majetek dlužníka. V řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] ve věci žalobkyně [označení žalované] (nyní žalovaná) proti žalovaným 1. [právnická osoba], [IČO], 2. [jméno] [příjmení], [IČO], a 3. [právnická osoba] (nyní žalobkyně), vydal dne 4. 3. 2019 [název soudu] usnesení č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 7. 10. 2019 a vykonatelnosti dne 11. 10. 2019, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2019, kterým řízení ve vztahu ke [právnická osoba] [právnická osoba] bylo zastaveno a žalobkyni (nyní žalovaná) bylo uloženo zaplatit [právnická osoba] [právnická osoba] na náhradu nákladů řízení částku 498 872,71 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne 24. 9. 2019, které nabylo právní moci dne 7. 10. 2019 a vykonatelnosti dne 11. 10. 2019, bylo žalobkyni (nyní žalovaná) uloženo zaplatit [právnická osoba] [právnická osoba] na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 30 625,10 Kč. Takto vznikla žalobkyni pohledávka za majetkovou podstatou dlužníka v celkové výši 529 497,81 Kč. Žalobkyně v souladu s ustanovením § 203 odst. 1 insolvenčního zákona uplatnila pohledávku za majetkovou podstatou do insolvenčního řízení vůči dlužníkovi, a to písemným podáním nazvaným„ Vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou“ adresovaným insolvenční správkyni dlužníka [právnická osoba], [právnická osoba] (žalované) ze dne 14. 11. 2019 doručeným do její datové schránky téhož dne. Dále pak žalobkyně v souladu s prováděcím předpisem uplatnila pohledávku za majetkovou podstatou prostřednictvím tiskopisu„ Vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň“ dne 30. 1. 2020 a ten doručila insolvenčnímu soudu do datové schránky téhož dne. Dne 21. 10. 2019 byla žalobkyni doručena ze strany žalované listina nazvaná„ Jednostranný zápočet pohledávek a závazků“, ve které žalovaná proti její pohledávce za majetkovou podstatou započetla část pohledávek z Dohody o narovnání ze dne 8. 10. 2012, ohledně které je vedeno k žalobě [označení žalované], [označení žalované] proti žalované [právnická osoba] soudní řízení o zaplacení částky 9 335 351 Kč s příslušenstvím u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka], ve věci dosud nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Přestože [označení žalované], [označení žalované] vyhotovila tento jednostranný zápočet, v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 216/2016 neučinila žádný odpovídající procesní právní úkon. Jelikož bylo započtení provedeno v rozporu s ustanovením § 140 insolvenčního zákona, je tento úkon směřující k započtení absolutně neplatný. Tuto skutečnost oznámila [právnická osoba] [anonymizováno] [označení žalované], [označení žalované] přípisem ze dne 14. 11. 2019 doručeným do datové schránky téhož dne. Jelikož žalobkyně chtěla předejít vzniku tohoto sporu, obrátila se dne 30. 1. 2020 na insolvenční soud podáním nazvaným„ Sdělení o absolutní neplatnosti právního jednání – započtení, podnět k učinění opatření vůči insolvenčnímu správci [označení žalované]“ doručeným soudu dne 30. 1. 2020 do datové schránky. V tomto sdělení informovala insolvenční soud o existenci pohledávky za majetkovou podstatou a zápočtu vyhotoveném insolvenční správkyní. Současně žalobkyně uvedla, že započtení považuje za absolutně neplatné ze dvou důvodů: Za prvé: Pohledávka za majetkovou podstatou ve výši 529 497,81 Kč vznikla konstitutivním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze vedeném pod č. j. [číslo jednací], ze dne 24. 9. 2019, které nabylo právní moci dne 7. 10. 2019 a je vykonatelné dnem 11. 10. 2019. K samotnému vzniku, resp. době vzniku pohledávky spočívající v náhradě nákladů řízení před soudy, se již opakovaně judikatura soudů v minulosti vyjadřovala a je zcela ustálená. Pro objasnění žalobkyně citovala z výchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009:„ Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXVII. stanoviska, a dále Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck 2006, str. 676). Z uvedeného je zcela patrné, že nárok na náhradu nákladů řízení (nesplatná pohledávka, avšak splnitelná) vznikl až dnem 7. 10. 2019 a pohledávka je po splatnosti dnem 11. 10. 2019. Dále žalobkyně uvedla, že jedním ze způsobu zániku závazků je tzv. započtení, které je upraveno v občanském zákoníku. Zásadní podmínkou pro započtení je pak zejména kompenzabilita, přičemž je vyloučeno započítat pohledávky nejisté, nevymahatelné a neurčité. V tomto podnětu není stěžejní kompenzabilitu posuzovat, ale je zřejmé, že v dané věci by započtení nemohlo být účinné právě pro nedostatek kompenzability. Celý proces insolvenčního řízení byl zákonodárcem stanoven s ohledem na jeho průběh a možnosti při přihlašování pohledávek od počátku jako nespravedlivý, ba spíše přímo poškozující některé věřitele, pokud by bylo možné dosáhnout zániku závazků započtením tak, jak bylo insolvenčním správcem (žalovanou) neplatně učiněno, což by bylo proti vlastní teleologii insolvenčního zákona. Právě z tohoto důvodu zákonodárce omezil obecnou úpravu započtení, projevenou v občanském zákoníku, speciální úpravou v ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, ve kterém se uvádí:„ Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak“. V komentáři k insolvenčnímu zákonu je vysvětlena problematika započtení takto:„ Má-li však během insolvenčního řízení dojít k právnímu jednání směřujícímu k započtení až po účinnosti rozhodnutí o úpadku, přistupují k obecným zákonným podmínkám započtení zvláštní omezení uvedená v ustanovení § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, jejichž splnění je nutné k tomu, aby započtení platně proběhlo“. (ERBSOVÁ, Hana. § 140 (). In: HÁSOVÁ, Jiřina, ERBSOVÁ, Hana, KUBÁLEK, Jan, MORAVEC, Tomáš, SMRČKA, Luboš, ŠMEJKAL, Viktor, TARANDA, Petr, ZAHRADNÍKOVÁ, Radka. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 503.) Jak bylo výše uvedeno, rozhodnutí o způsobu řešení úpadku bylo učiněno dne 25. 2. 2015, a to prohlášením konkurzu na majetek dlužníka. Stejně tak bylo výše uvedeno, že zákonnou podmínkou započtení je splnitelnost vlastního dluhu a právo požadovat uspokojení své vlastní kompenzabilní pohledávky. Vlastní dluh tak mohl vzniknout pouze ze závazku ve smyslu ustanovení § 1721 občanského zákoníku. Podle ustanovení § 1723 občanského zákoníku vznikl závazek na základě jiné právní skutečnosti - z rozhodnutí soudu. Opět, jak již bylo výše uvedeno, právo na náhradu nákladů řízení vzniklo žalobkyni teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, tedy dne 7. 10. 2019, a až od tohoto data je dluh splnitelný, neboť před tímto datem neexistoval. Z uvedeného vyplývá, že obecné zákonné podmínky započtení nebyly a ani nemohly být splněny již před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Pokud tedy insolvenční správkyně (žalovaná) učinila započtení vzájemných pohledávek, je toto započtení, jakožto jednostranné právní jednání absolutně neplatné, neboť je protiprávní – odporuje zákonu (§ 580 občanského zákoníku ve spojení s § 140 odst. 2 insolvenčního zákona). Ve smyslu výše uvedeného žalobkyně předložila insolvenčnímu soudu podnět k učinění opatření vůči insolvenční správkyni [označení žalované], a to uložení zaplacení této pohledávky za majetkovou podstatou (viz níže). Za druhé: Dalším důvodem je skutečnost, že předchozí pohledávky za majetkovou podstatou stejného charakteru (ale nižší výše) stejná insolvenční správkyně (žalovaná) stejné věřitelce uhradila – jak je patrné ze zprávy insolvenční správkyně (žalované) založené v insolvenčním spise v oddíle B pod položkou 107. – Soupis majetkové podstaty, kde v soupisu pohledávek za majetkovou podstatou pod položkami 29. a 32. jsou uvedeny náhrady nákladů řízení, které nám byly ze strany insolvenční správkyně (žalované) uhrazeny. Jednalo se také o náhradu nákladů řízení, která také vznikla až po rozhodnutí o úpadku – tzn. charakterově o naprosto totožnou pohledávku jen v nižší výši. Ze zprávy je také patrné, že insolvenční správkyně (žalovaná) hradí veškeré pohledávky za majetkovou podstatou, čili v tomto směru je nelogický a iracionální stávající postup insolvenční správkyně (žalované) k pohledávce žalobkyně přiznané soudním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. [číslo jednací], kdy se insolvenční správkyně (žalovaná) snaží na tuto pohledávku provést zápočet, který je insolvenčním zákonem vyloučen a přitom předchozí pohledávky za majetkovou podstatou stejného charakteru stejné věřitelce zaplatila. Insolvenční soud nejprve na základě podnětu k učinění opatření vůči insolvenční správkyni vydal dne 27. 3. 2020 usnesení č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo jednací], kterým ukončil účast věřitelky [právnická osoba] v insolvenčním řízení, pokud jde o pohledávku ve výši 529 497,81 Kč. Přestože podle poučení uvedeném v závěru tohoto usnesení nebylo proti němu odvolání přípustné, podala žalobkyně proti tomuto usnesení odvolání, na základě kterého bylo napadené rozhodnutí zrušeno, a to usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. [insolvenční spisová značka], [spisová značka], ze dne 10. 6. 2020. V tomto usnesení Vrchní soud v Praze v bodě 8. uvedl, že pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, je pohledávkou za podstatou. Dále uvedl, že věřitel, který má za to, že jeho pohledávka započtením nezanikla, může se domoci prověření této pohledávky prostřednictvím žaloby podané podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona k obecnému soudu. Současně v souladu se stejným ustanovením uvedl, že se nejedná o incidenční spor a až po právní moci vyhovujícího rozhodnutí o takové žalobě bude insolvenční soud postupovat podle ustanovení § 203 odst. 5 insolvenčního zákona. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobkyně navrhuje, aby soud podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona vydal rozsudek, jím žalované uloží povinnost zaplatit žalované částku 529 497,81 Kč.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila podáním ze dne 4. 12. 2020, v němž uvedla, že žalobkyní popsaný skutkový stav je nesporný. Spor v tomto případě spočívá v otázce platnosti či neplatnosti právního jednání spočívajícího v jednostranném započtení ze strany žalované jako insolvenční správkyně [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka], [IČO] (dlužníka). Žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 30 625,10 Kč a nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 498 872,71 Kč evidovala jako pohledávky za majetkovou podstatou, avšak v rámci insolvenčního řízení vedeném [název soudu] pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] je žalovanou v pozici žalobkyně proti žalobkyni v postavení žalované veden od roku 2016 soudní spor před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka] o zaplacení částky 9 335 351 Kč s příslušenstvím. Žalovaná nahlédnutím do sbírky listin obchodního rejstříku zjistila, že žalobkyně vykazuje za období 1. 4. 2017 do 31. 3. 2018 vlastní kapitál ve výši pouhých 1,1 mil. Kč a za období od 1. 4. 2018 do 31. 3. 2019 vykazuje vlastní kapitál sice vyšší než za předchozí účetní období, nicméně stále ve výši pouhých 2,1 mil. Kč, a proto měla žalovaná důvodné obavy, že shora uvedený žalovaný nárok ve výši 9 335 351 Kč nemusí být po jeho přiznání soudem ze strany žalobkyně plně, resp. ani z části uspokojen. Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaná zaslala dne 17. 10. 2019 žalobkyni prostřednictvím datové schránky jednostranný zápočet, čímž podle názoru žalované pohledávky žalobkyně za majetkovou podstatou zanikly. Žalovaná nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by právní jednání spočívající v jednostranném započtení bylo absolutně neplatné. Své stanovisko sdělila žalovaná [název soudu] i žalobkyni ve svém vyjádření ze dne 27. 11. 2019 a opětovně na výzvu insolvenčního soudu podáním ze dne 20. 2. 2020. V současné době žalovaná dále čeká na výsledek soudního sporu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka], v případě úspěchu ve sporu bude vůči žalobkyni samozřejmě vymáhána částka snížená o provedený zápočet. Žalovaná navrhla, aby soud řízení přerušil do doby, než bude rozhodnuto v soudním sporu vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka], dospěje-li soud k závěru, že není dán důvod pro přerušení řízení (přičemž soud návrh žalované na přerušení řízení zamítl usnesením č. j. 24 C 175/2020-50 ze dne 20. dubna 2021), pak navrhla, aby soud nedůvodnou žalobu zamítl.

3. Soud podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, k projednání věci nenařizoval jednání, když ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, když žalovaná s tímto postupem souhlasila a žalobkyně k výzvě soudu ze dne 20. 4. 2021 relevantním způsobem nevyjádřila svůj nesouhlas.

4. Soud při svém rozhodování vycházel z nesporného skutkového stavu takového, že žalovaná je insolvenční správkyní dlužníka [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka] [označení dlužníka], [IČO], na jehož majetek byl prohlášení konkurz usnesením insolvenčního soudu dne 25. 2. 2015. Žalobkyně má na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2019 a Vrchního soudu v Praze dne 24. 9. 2019 nárok na náhradu nákladů řízení v částce 498 872,71 Kč a v částce 30 625,10 Kč, nákladové výroky nabyly právní moci dne 7. 10. 2019 a jsou vykonatelné dnem 11. 10. 2019, jedná se o pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka, které žalobkyně uplatnila jak u insolvenčního soudu, tak u žalované, jakožto insolvenční správkyně dlužníka a osoby s dispozičními oprávněními (§ 203 odst. 1, § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona), a které žalovaná také jako pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka eviduje. Žalovaná však pohledávky neuspokojila, listinou ze dne 17. 10. 2019 provedla jednostranný zápočet pohledávek proti pohledávce dlužníka vůči žalobkyni z titulu dohody o narovnání ze dne 8. 10. 2012 ve výši 9 335 351 Kč, která je předmětem dosud neskončeného sporu účastníků vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka]. Skutečnosti mezi účastníky nesporné byly podloženy i obsahem listinných důkazů předložených žalobkyní.

5. Spornou skutečností zůstalo to, zda započtení pohledávek listinou žalované ze dne 17. 10. 2019 je platným právním jednáním a zda na jeho základě došlo k zániku pohledávek žalobkyně za majetkovou podstatou dlužníka z titulu náhrady nákladů soudního řízení.

6. Podle ustanovení § 203 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen„ insolvenční zákon“, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

7. Podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

8. Podle ustanovení § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (odst. 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odst. 2).

9. Podle ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.

10. Podle ustanovení § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem.

11. Započtení je právním jednáním, dlužník má (splní-li stanovené podmínky) možnost jednostranným jednáním započíst proti pohledávce jiné osoby svou pohledávku, kterou proti ní má, anebo se s ní na započtení dohodnout; v důsledku právního jednání směřujícího k započtení závazek zaniká. Ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona a na něho navazující odst. 3 upravují podmínky vzájemného započtení pohledávek dlužníka a věřitele, úprava v insolvenčním zákoně se vyznačuje specifickými podmínkami, které omezují obecné započtení pohledávek podle občanského zákoníku. K ústavnosti této úpravy lze poukázat na plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/15, podle něhož úprava insolvenčního řízení má respektovat mnohost a dvojjediné postavení insolvenčních věřitelů, kteří jednají jako jednotlivci a současně jako členové skupiny, přičemž jejich úkony mohou mít dopad na všechny ostatní věřitele (kolektivní povaha insolvenčního řízení podle ustanovení § 3 písm. a) insolvenčního zákona). Proto z něj nelze„ vytrhávat“ jednotlivá řízení a na ně bez dalšího„ mechanicky“ přenášet principy určující řešení individuálních řízení. S ohledem na specifika daného řízení ústavnost jeho úpravy nutno hodnotit jako celek, nikoli pouze jako soubor jednotlivých řízení, probíhajících v jeho rámci, popř. v souvislosti s ním (incidenční a ostatní spory podle § 140 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), neboť teprve jeho konečný výsledek má pro dotčené subjekty reálný význam.

12. Jak správně odkazuje žalobkyně, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v tom, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (např. sp. zn. xanon -120).

13. Podmínkami započtení podle ustanovení § 1982 a násl. o. z. se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, v němž vysvětlil, že pasivně započítávaná pohledávka musí být v době mezi okamžikem, k němuž má nastat účinek započtení a okamžikem, kdy je započtení realizováno, splnitelná, a že je jedním z předpokladů započtení na straně aktivně započítávané pohledávky, jejíž věřitel provádí kompenzační úkon (prohlášení započtení), její vymahatelnost (§ 1987 odst. 1 o. z.). Zánik pohledávek nastává se zpětnou účinností k okamžiku, k němuž jsou všechny předpoklady kompenzability splněny u pohledávky, u které nastaly později.

14. V dané věci obě pohledávky žalobkyně na náhradu nákladů řízení v částce 498 872,71 Kč a v částce 30 625,10 Kč vznikly na základě výše označených soudních rozhodnutí, a to dnem jejich právní moci 7. 10. 2019, k témuž dni vznikl (začal existovat) tomu odpovídající dluh žalované, na který také žalovaná od tohoto data mohla plnit (podle § 1962 odst. 2 o. z. může dlužník plnit i předčasně), tj. k tomuto dni se pasivně započítávaná pohledávka stala splnitelnou, čímž byl naplněn jeden z předpokladů jejího případného započtení. S odkazem na výše citované ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona není započtení těchto pohledávek přípustné, neboť konkurz na majetek dlužníka byl prohlášen již usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 2. 2015 a zákonné podmínky započtení tak nebyly, ani nemohly být splněny před prohlášením konkurzu. Jednostranné právní jednání žalované listinou ze dne 17. 10. 2019 o započtení pohledávek žalobkyně na náhradu nákladů řízení je pro rozpor s ustanovením § 203 odst. 4 insolvenčního zákona neplatným právním jednáním (§ 580 odst. 1 o. z.) nezpůsobilým vyvolat jím zamýšlené právní účinky v podobě zániku pohledávek.

15. Dopadá dále na danou věc závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 5570/2017, podle něhož insolvenční správce (jako osoba s dispozičními oprávněními ve smyslu § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona) nemůže započíst pohledávku věřitele za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) již proto, že jde o pohledávku, která se nepřihlašuje do insolvenčního řízení. Nepřípustnost započtení takové pohledávky se odvíjí od nemožnosti splnit podmínku uvedenou v ustanovení § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona.

16. Soud proto důvodné žalobě na plnění ve věci pohledávky za majetkovou podstatou podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 529 497,81 Kč.

17. Podle ustanovení § 203 odst. 5 insolvenčního zákona po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními. Proti rozhodnutí podle věty první není odvolání přípustné.

18. Soud proto při rozhodování o žalobě na plnění ve věci pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky na roveň jí postavené neurčuje lhůtu, ve které má žalovaná osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě předmětnou pohledávku zaplatit.

19. Spor v dané věci není incidenčním sporem (§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona). Věcná příslušnost soudu k rozhodnutí o žalobě věřitele proti insolvenčnímu správci se řídí ustanovením § 9 odst. 1 o. s. ř. a věcně příslušný je okresní soud. Místně příslušným je zdejší okresní soud, v jehož obvodu má insolvenční správkyně své sídlo (§ 85 odst. 4 o. s. ř.).

20. O nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastnicemi rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů potřebných k účelného uplatnění práva proti žalované. Tyto náklady činí 52 417,40 Kč a tvoří je 26 475 Kč soudní poplatek, 20 840 Kč odměna advokátky za zastupování žalobkyně podle ustanovení § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“, za dva úkony právní služby a 10 420 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) + 4 376,40 Kč 21 % DPH a 600 Kč náhrada hotových výdajů advokátky za uvedené dva úkony právní služby a 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 a. t. + 126 Kč 21 % DPH. Náklady právního zastoupení zahrnují náhradu za daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., když právní zástupkyně žalobkyně je plátcem této daně.

Poučení