24 C 250/2021 - 158

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Mariannou Marcinkovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/1] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 424 338,61 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 424 338,61 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 388 300,23 Kč od 21. 4. 2021 do 30. 6. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 424 338,61 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 96 140,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 15. 7. 2021 domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit jí částku 424 338,61 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně, v postavení úvěrovaného, uzavřela s žalovanou, v postavení úvěrujícího, smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva o úvěru“) ze dne 18. 7. 2012, jejíž součástí byly též smluvní ujednání. Na základě smlouvy o úvěru a Oznámení o schválení úvěru ze dne 18. 7. 2012 poskytla žalovaná žalobkyni úvěr ve výši 60 000 Kč za poplatek ve výši 82 884 Kč, celková částka splatná žalobkyní činila 142 884 Kč, a to ve 36 měsících, výpůjční úroková sazba činila 95 % ročně, RPSN činilo 94,99 %. Ve smlouvě o úvěru byl dále sjednán automatický revolving ve výši 37 150 Kč, který byl žalobkyni následně poskytnut s tím, že celková výše úvěru po poskytnutí revolvingu měla činit 97 150 Kč, když úroková sazba revolvingu činila 77,42 % ročně a RPSN činilo 78,96 %. Úvěrová smlouva byla zajištěna celou řadou smluvních sankcí. Protože za trvání smluvního vztahu došlo k prodlení žalobkyně se splácením, zahájila proti ní žalovaná rozhodčí řízení, v rámci kterého byl vydán rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO] rozhodčí nález ze dne 21. 1. 2016, č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované dlužnou částku odpovídající poskytnutému úvěru (včetně poskytnutého revolvingu), spolu s úrokem, smluví pokuty, jakožto i náklady rozhodčího řízení. Protože žalobkyně dlužnou částku přiznanou žalované rozhodčím nálezem nezaplatila, zahájila žalovaná vůči žalobkyni na základě exekučního titulu, vydaného rozhodčího nálezu, exekuční řízení, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „Exekuční řízení“). Protože žalobkyně v průběhu exekučního řízení seznala, že je vůči ní exekuční řízení vedeno neoprávněné (na základě nezpůsobilého exekučního titulu), podala návrh na zastavení exekučního řízení. Exekuční řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Nymburce č. j. [spisová značka] ze dne 21. 10. 2019, pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, tudíž z důvodu absence pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Usnesení o zastavení exekuce bylo potvrzeno v odvolacím řízení, rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 3. 2020. Soudní exekutor před zastavením exekuce vymohl plnění v celkové výši 451 006 Kč, z čehož částku ve výši 381 115,44 Kč vyplatil žalované. Žalobkyně navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradila žalované částku ve výši 158 479 Kč a celkem tak žalobkyně plnila žalované částku 539 594,44 Kč (dále jen „vyplacené plnění“). Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení rozdílu mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou je žalovaná, podle žalobkyně, oprávněna si ponechat (částku 97 150 Kč představující celkovou jistinu poskytnutého úvěru, včetně revolvingu, a zároveň částku 18 105,83 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 97.150 Kč ve výši 7,5 % ročně od 21. 7. 2012 do 13. 1. 2015), celkem je tak žalovaná oprávněna ponechat si částku 115 255,83 Kč. Pro závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nemá žalovaná nárok na zaplacení zjevně nemravného smluvního úroku, sankcí, ani nákladů předchozího řízení. Úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro „příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“ (rozpor s dobrými mravy žalobkyně zdůvodňuje nastavením excesivního úroku ve výši 95 % ročně, v množství nepřiměřených smluvních pokut, podmínky jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti). Žalovaná neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost úvěrovaného, před uzavřením smlouvy nejednala s odbornou péčí a bezdůvodně se tak obohatila na úkor žalobkyně, s tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží, čehož si musela být vědoma, již od právní moci usnesení, kterým bylo zastaveno exekuční řízení. Předžalobní výzvou ze dne 9. 4. 2021 žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, avšak žalovaná uvedla, že žalobkyni vydá toliko částku 180.754 Kč představující smluvní pokutu a ve zbylém nárok uplatňovaný žalobkyní odmítla. Opětovně pak vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení revidovanou předžalobní výzvou ze dne 21. 6. 2021, avšak ta nárok žalobkyně odmítla a ke dni podání žaloby žalobkyni ničeho nevrátila.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal platební rozkaz ze dne 8. 9. 2021, č. j. 24 C 250/2021 – 13, proti kterému podala žalovaná dne 27. 9. 2021 včasný odpor s tím, že nárok uplatněný žalobou neuznává a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout. Uvedla, že zastavení exekuce nemá vliv existenci hmotněprávního závazku uhradit pohledávky ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], na kterou nebylo řádně hrazeno, úvěr byl zesplatněn a žalovaná tak uplatnila smluvní pokuty, veškeré vymožené plnění bylo plněním na platný dluh a nikoliv bezdůvodné obohacení. V řízení o návrhu na zastavení exekuce byl přezkoumáván exekuční titul, dluh stále existuje a exekuční soud o něm ani rozhodovat nemohl. Žalovaná zdůraznila existenci rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 21. 1. 2016, č. j. [Anonymizováno], který nabyl právní moci a stal se tak vykonatelným, nebyl nikdy postupem podle zák. č. 216/1994 Sb. zrušen. Nelze tak ze zastavení exekuce vyvozovat zánik hmotněprávního závazku, přiznaného stále platným rozhodčím nálezem. Současně žalovaná vznesla námitku promlčení, když zastavení exekuce není předpokladem pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, i u plnění vymoženého v průběhu exekuce platí obecná promlčecí doba plynoucí od data uskutečnění plnění. Již k podání návrhu na zastavení exekuce v roce 2018 žalobkyně znala všechny skutkové okolnosti vztahující se k jeho případnému nároku z titulu bezdůvodného obohacení a uvedla, že právní hodnocení není z tohoto pohledu relevantní.

3. Žalobkyně replikovala tím, že ač v exekučním řízení nelze věcně přezkoumávat úvěrovou smlouvu, extrémní porušování práv a nemravné jednání zakládá výjimku (k tomu citovala odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 644/2021, ve věci sp. zn. 20 Cdo 75/2020, ve věci sp. zn. 20 Cdo 1812/2021). Jelikož soud není vázán dílčími zjištěními exekučního soudu (předběžnými otázkami) o neplatnosti úvěrové smlouvy, rozhodčí smlouvy a o nicotnosti rozhodčího nálezu, tyto otázky si má opětovně posoudit a dojít ke stejným závěrům jako soudy obou stupňů v řízení exekučním. Rozhodčí smlouva může jevit formálně jako platná, je však ve spojení se smlouvou o úvěru a okolnostmi případu neplatná spolu se smlouvou o úvěru, a to jako „nemravný obchodní konstrukt“, tedy jako celek. Jelikož byla rozhodčí smlouva neplatná, neměla ani rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO] pravomoc spor rozhodovat, a kvůli čemu je pak rozhodčí nález nicotný, a pročež mohla být exekuce zastavena a exekuční soud mohl smlouvu o úvěru zkoumat. Ke vznesené námitce promlčení, žalobkyně sdělila, že podle rozhodčího nálezu vydaného k předmětné smlouvě o úvěru byla řádně vedena exekuce a nemohlo tak do právní moci usnesení o zastavení exekuce bezdůvodné obohacení vzniknout a ani být nárokováno. Vymožené plnění totiž mělo právní důvod, který zanikl právní mocí zastavení exekuce, a tedy až od doby právní moci zastavení exekuce počala žalobkyni běžet promlčecí lhůta 3 let, v jejímž průběhu pak žalobkyně podala včasnou žalobu. Nadto uvedla, že je to žalovaná, která je odborníkem v oblasti poskytování úvěrů, kdo vědomě vstupoval do smluvního vztahu dle neplatné smlouvy, která se příčí dobrým mravům, aby se obohatila a sdělila, že se námitka promlčení příčí dobrým mravům. Nadto žalobkyně uvedla, že rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO] rozhodčí nález ani osobně nevydala, což dále odůvodnila na jednání konaném dne 29. 6. 2022 a v podání doručeném soudu dne 15. 9. 2022, namítla ekonomickou závislost rozhodkyně na žalované a dále, že tato rozhodkyně ani daný spor nerozhodovala, když vykonává současně i advokacii, mediaci, dříve i pedagogickou činnost, a pročež pak ani není možné, že daný spor tak mohla přes její vytíženost rozhodnout, a celé řízení tak pouze probíhalo v gesci jejích zaměstnanců a současně pak sporovala pravost jejího podpisu na rozhodčím nálezu.

4. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Dne 18. 7. 2012 byla mezi žalobkyní, v postavení úvěrovaného, a žalovanou, v postavení úvěrujícího, uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalobkyni poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč. Byla stanovena základní doba trvání spotřebitelského úvěru 36 měsíců a stejný počet základních měsíčních splátek, celková výše měsíční splátky 3 696 Kč a základní celková částka splatná úvěrovaným 142 884 Kč. Výpůjční úroková sazba úvěru byla stanovena 95 % ročně jako výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru (bez revolvingu), předpokládaná výše procentní sazby nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 94,99 %. Výše revolvingu činí 37 150 Kč a celková výše úvěru po poskytnutí revolvingu činí 97 150 Kč, výpůjční úroková sazba revolvingu činí 77,42 % ročně a byla dohodnuta jako pevná po celou dobu splácení všech případně poskytnutých revolvingů, předpokládaná výše RPSN úvěru po provedení revolvingu 78,96 %, v případě poskytnutí revolvingu je celý úvěr, tedy doposud nesplacená část úvěru navýšená o poskytnutý revolving, splatný v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 969 Kč, den splatnosti splátek zůstává poskytnutím revolvingu nezměněn. Žalobkyně na jí poskytnutý úvěr uhradila žalované částku celkem ve výši 158 479 Kč (rozhodčí spis rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO], sp. zn. [Anonymizováno], Karta klienta ke smlouvě č. [hodnota]).

5. Žalovaná se návrhem ze dne 27. 11. 2015 domáhala proti žalobkyni vydání rozhodčího nálezu, kterým by jí byla uložena povinnost zaplatit pohledávku ve výši 152 160 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž podmínky žalobkyně neplnila. Dne 20. 10. 2015 pak došlo k zesplatnění poskytnutého úvěru, když k tomuto datu se celkový dluh skládal ze zbývající dlužné částky podle původního splátkového kalendáře ve výši 122 008 Kč a neuhrazené smluvní pokuty dle článku 12.1 odst. a) a b) smluvních ujednání smlouvy o úvěru ve výši 3 650 Kč. Rozhodkyně přijala svou funkci dne 27. 11. 2015 a téhož dne vyzvala žalobkyni k vyjádření. Rozhodkyně rozhodčímu návrhu zcela vyhověla a vydala rozhodčí nález dne 21. 1. 2016, č. j. [Anonymizováno] který nabyl právní moci dne 9. 2. 2016 a vykonatelnosti dne 12. 2. 2016. (rozhodčí spis rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO], sp. zn. [Anonymizováno]).

6. Dne 19. 12. 2017 bylo zahájeno exekuční řízení, které bylo vedeno proti žalobkyni jako povinné soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO] Exekutorského úřadu [adresa], sídlem [datum][Anonymizováno] [adresa], a pod sp. zn. [spisová značka]. Oprávněná (v tomto řízení žalovaná) se svým návrhem domáhala pověření soudní exekutorky k vymožení pohledávky 152 160 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 152 160 Kč od 23. 11. 2015 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 5 124,28 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 118 008 Kč od 19. 11. 2015 do zaplacení a úhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 19 298,40 Kč. Výše uvedená soudní exekutorka byla vedením exekuce pověřena Okresním soudem v Nymburce ze dne 8. 1. 2018, č. j. 21 EXE 1514/2017 -16. (exekuční spis sp. zn. [spisová značka]).

7. Podáním ze dne 20. 3. 2018, ve znění doplněného podání ze dne 5. 6. 2018 a 27. 6. 2018, povinná navrhla zastavení exekuce, se kterým oprávněná (žalovaná) nesouhlasila. V návrhu povinná tvrdila, že je exekuce vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a namítla absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy, jež se příčí dobrým mravům. Usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2019, č. j. [spisová značka], byla exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v [adresa] ze dne 8. 1. 2018, č. j. [spisová značka], zastavena (výrok I.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. [spisová značka], bylo k podanému odvolání usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzeno, přičemž v odůvodnění rozhodnutí bylo mimo jiné v bodu 15. uvedeno: „Oprávněná si však neučinila komplexní úsudek o celkových poměrech povinné a nemohla tudíž ani posoudit její schopnost úvěr splácet. Odvolací soud proto v souladu s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná od samého počátku dle § 39 obč. zák. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je neplatná i mezi účastníky sjednaná rozhodčí smlouva, a proto rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] neměla pravomoc k vydání rozhodčího nálezu v této věci. Jí vydané rozhodnutí je nicotným právním aktem a exekuce vedená na základě tohoto exekučního titulu je nepřípustná.“ Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. [spisová značka] nabylo právní moci dne 13. 3. 2020 (exekuční spis sp. zn. [spisová značka], Usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2019, č. j. [spisová značka], Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. [spisová značka]).

8. Před zahájením exekučního řízení uhradila žalobkyně žalované částku 158 479 Kč, v rámci exekuce bylo vymoženo celkem 451 005,04 Kč, z toho na vymáhanou pohledávku oprávněné celkem 361 683,68 Kč a dále náklady oprávněné v exekuci 19 431,76 Kč a na náklady exekuce celkem 69 889,60 Kč (Karta klienta ke smlouvě č. [hodnota], Oznámení o skončení exekuce ze dne 17. 4. 2019 - exekuční spis sp. zn. [spisová značka]), přičemž Okresní soud v [adresa] usnesením ze dne 21. 10. 2019, č. j. [spisová značka], rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudní exekutorce [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], sídlem [datum][Anonymizováno], [adresa], náhradu nákladů řízení ve výši 69 889,6 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.), oprávněná je povinna vrátit povinné vymožené náklady exekučního řízení ve výši 19 431,76 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.), soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutroský úřad [adresa], sídlem [datum][Anonymizováno], [adresa], je povinna vrátit povinné vymožené náklady exekuce ve výši 69 889,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok V.), které bylo k podanému opravnému prostředku usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. [spisová značka], ve výrocích IV. V. změněno tak, že o povinnosti oprávněné vrátit povinné náklady exekučního řízení ve výši 19 431,76 Kč a o povinnosti soudního exekutora vrátit povinné vymožené náklady exekuce ve výši 69 889,60 Kč se nerozhoduje (Usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 10. 2019, č. j. 21 EXE 1514/2017 – 255, Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 18 Co 165/2019 – 336).

9. Žalované byla žalobkyní prostřednictvím právního zástupce zaslána předžalobní výzva ze dne 9. 4. 2021, která byla žalované doručena do datové schránky dne 12. 4. 2021, dále byla žalované zaslána prostřednictvím právního zástupce opravená předžalobní výzva ze dne 21. 6. 2021, která byla žalované doručena do datové schránky dne 22. 6. 2021 (předžalobní výzva ze dne 9. 4. 2021 včetně doručenky, předžalobní výzva ze dne 21. 6. 2021 včetně doručenky).

10. Soud provedl i další listinné důkazy, avšak s ohledem na jejich relevanci je v odůvodnění tohoto rozsudku blíže nezmiňuje. Soud neprováděl další navržené důkazy, znalecký posudek o pravosti podpisu rozhodkyně, výslech rozhodkyně, výroční zpráva žalované za rok 2012 a 2020, výslech členů představenstva žalované, výpis z katastru nemovitostí a náhled z katastru nemovitostí, fotografie z mapy.cz, článek [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], stanovy sdružení rodičů a zápis ze členské schůze sdružení rodičů při gymnáziu [adresa], žádost ze dne 7. 6. 2013, rozhodčí nález 49-42/2012, výzva k vyjádření ve věci Va 49-42/2012, zakládací smlouvu obecně prospěšné společnosti ze dne 21. 1. 2011, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť již na základě listinných důkazů lze učinit odpovídající právní závěry.

11. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k následujícím právním závěrům.

12. S ohledem na skutečnost, že úvěrová smlouva byla mezi účastníky uzavřena za účinnosti starého občanského zákoníku soud s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), věc právně posoudil podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

13. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům.

14. Podle § 55 odst. 1 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

15. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

16. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná 17. K námitce existence překážky věci pravomocně rozsouzené řízení soud uvádí, že tuto námitku neshledal důvodnou. Rozhodčí nález nevytváří překážku věci rozsouzené a není možné, aby jiný soud v jiném řízení bez dalšího konstatoval, že mezi účastníky byla platně sjednána rozhodčí doložka a rozhodčí nález vydaný rozhodcem podle této doložky, který (sic) nebyl zrušen, je pravomocný a zakládá překážku věci rozsouzené a i po zastavení exekuce (pro nedostatek pravomoci rozhodce) zůstává právním důvodem (titulem), na jehož základě žalobkyně žalované plnila. Předmětem tohoto řízení je vydání bezdůvodného obohacení, je nutné se tedy zabývat otázkou, zda poskytnuté plnění bylo či nebylo poskytnuto na základě platné smlouvy.

18. Nejprve se soud zabýval námitkou promlčení, k níž předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Soud tak pro poměry této věci uvádí, že posuzoval běh promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky. Jinými slovy promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 619 o. z. počíná běžet teprve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu kromě jiného také dovodila, zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce z důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to i v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.(viz NS ČR 31 Cdo 958/2012). Tento závěr podporuje rovněž úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka], ze dne 30.6.2016).

19. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 o. z. (přičemž pro účely tohoto řízení lze tyto závěry vztáhnout obdobně také na výklad běhu lhůty podle § 619 odst. 2 o. z.), za níž lze úspěšně nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu. Tato lhůta počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021; 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V tomto případě tedy bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky zrušeno nařízení exekuce, na základě něhož žalobkyně žalované plnila. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. lze považovat za „zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce (viz analogicky např. rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 3512/2020, podle něhož v případě exekuce nařízené podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále jen „ex. ř.“, ve znění účinném do 31. 12. 2012, judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).

20. V poměrech projednávané věci je tedy nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce dojít nemohlo. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by byl závěr o nicotnosti předmětného rozhodčího nálezu vysloven dříve než v Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 18 Co 165/2019 – 336, a až od chvíle právní moci tohoto rozhodnutí ke dni 13. 3. 2020 počala běžet promlčecí doba. Žaloba byla u zdejšího soudu podána dne 15. 7. 2021. Soud má za to, že v případě odpadnuvšího právního titulu nemůže promlčecí doba u vydání bezdůvodného obohacení začít běžet před právní mocí takového rozhodnutí, které původní právní titul odklidí, neboť do té doby je plněno po právu na základě řádného právního titulu. S ohledem na to lze pak konstatovat, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen není.

21. Soud pak pro úplnost dodává, že bezdůvodné obohacení a promlčení posuzoval podle právní úpravy obsažené v o. z., a nikoliv v obč. zák. Je tomu tak proto, že závazek z bezdůvodného obohacení se bude řídit novým občanským zákoníkem, došlo-li k bezdůvodnému obohacení po účinnosti nového občanského zákoníku, například právě plněním bez právního důvodu (LAVICKÝ, Petr, HULMÁK, Milan. § 3028 [Základní přechodné ustanovení]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2203, marg. č. 59).

22. Ve vztahu k uzavřené úvěrové smlouvě již konstatoval Okresní soud v Nymburce ve svém usnesení ze dne 21. 10. 2019, č. j. 21 EXE 1514/2017 – 255, že „V daném případě je zřejmé, že oprávněná posuzovala úsvěruschopnost maximálně na základě potvrzení o výši příjmu povinné (to navíc pouze pokud je oprávněná od povinné před podpisem smlouvy vyžádala) a z veřejně přístupných rejstříků (např. insolvenčního rejstříku) a negativní databáze sdružení SOLUS, případně z databáze „Nebankovní registr klientských informací“. Smlouva předvídala, že v případě potřeby dalších informací oprávněná povinnou vyzve, nicméně vzhledem ke krátkému časovému odstupu mezi návrhem na uzavření úvěrové smlouvy a jeho akceptací je zřejmé, že žádné další údaje oprávněná od povinné nevyžadovala, není to ostatně ani tvrzeno. Vzhledem k výše naznačeným požadavkům nelze než postup oprávněné v otázce zkoumání úvěruschopnosti povinné vyhodnotit jako nedostatečný, oprávněná nedostála řádně své povinnosti podle § 9 odst. 1 ZSÚ, v důsledku čehož je smlouva o úvěru uzavřená akceptací návrhu povinné oprávněnou dne 23. 7. 2012 od počátku absolutně neplatná (§ 39 OZ).“ Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2020, č. j. 18 Co 165/2019 – 336 že „Oprávněná si však neučinila komplexní úsudek o celkových poměrech povinné a nemohla tudíž ani posoudit její schopnost úvěr splácet. Odvolací soud proto v souladu s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná od samého počátku dle § 39 obč. zák. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je neplatná i mezi účastníky sjednaná rozhodčí smlouva, a proto rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] neměla pravomoc k vydání rozhodčího nálezu v této věci. Jí vydané rozhodnutí je nicotným právním aktem a exekuce vedená na základě tohoto exekučního titulu je nepřípustná.“ Soud se zcela ztotožňuje s hodnocením úvěrové smlouvy tak, jak jej provedl již Okresní soud v Nymburce a Krajský soud v Praze.

23. Vzhledem k neplatnosti výše uvedené úvěrové smlouvy soud dospěl k závěru, že hmotněprávně oprávněným nárokem, který žalovaná vůči právním předchůdcům žalobkyně měla, bylo vrácení jistiny ve výši 97 150 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 97 150 Kč ve výši 7,5 % ročně ode dne 21. 7. 2012 do 13. 1. 2015, celkem 115 255,83 Kč. Protože žalované však bylo poskytnuto plnění ve výši 539 594,44 Kč, odpovídá bezdůvodné obohacení žalované částce 424 338,61 Kč.

24. Žalovaná, která nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, se ocitla s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to z částky ve výši 388 300,23 Kč od 24. 4. 2021 do 30. 6. 2021 a z částky 424 338,61 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, jak žalobkyně požadovala, když první předžalobní výzvou ze dne 9. 4. 2021, ve které vyčíslila nesprávně výši bezdůvodného obohacení, stanovila žalované přiměřenou lhůtu ke splnění její povinnosti do 20. 4. 2021, a kdy se žalovaná dostala následujícího dne do prodlení s úhradou dlužné částky a dále pak, když zaslala revidovanou předžalobní výzvu, v níž vyčíslila výši bezdůvodného obohacení na částku 424 338,61 Kč, a přičemž stanovila žalované přiměřenou lhůtu ke splnění její povinnosti do 30. 6. 2021, a kdy se tak následujícího dne žalovaná dostala do prodlení s úhradou dlužné částky.

25. Současně soud uvádí, že se námitkou žalobkyně sporující podpis rozhodkyně [tituly před jménem] [jméno FO], a námitkou, že rozhodčí řízení neproběhlo, nezabýval, neboť s ohledem na uvedené, jej shledal nadbytečnými pro rozhodnutí této věci.

26. S ohledem k výše uvedenému soud rozhodl s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 96 140,2 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 21 217 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 424 338,61 Kč sestávající z částky 10 020 Kč za každý z 6 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci a příprava zastoupení; předžalobní výzva; žaloba; sepsání vyjádření ze dne 18. 1. 2022, účast na soudním jednání dne 29. 6. 2022 a dne 12. 3. 2024) včetně 6 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 61 920 Kč ve výši 13 003,2 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za vyjádření ze dne 18. 3. 2022, ze dne 15. 9. 2022, ze dne 24. 11. 2022, ze dne 4. 5. 2022 a ze dne 20. 11. 2023, když tato žalobkyně činila bez toho, aby byla soudem vyzvána a soud tak neshledal, že by tyto náklady právního zastoupení byly náklady účelně vynaloženými.

28. Uloženou povinnost je žalobkyně povinna splnit ve lhůtě určené podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení