24 C 459/2020-65

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudcem JUDr Romanem Winklerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 62 191, 00 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 59 903 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucí z částky 59 903 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení a dále částky ve výši 2 288,44 Kč a úroku ve výši 88,2 % ročně jdoucí z částky 42 890,71 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 234 158 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit mu částku 62 191 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 59 903 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a dále i úroku ve výši 88,2% ročně z částky 42 890,71 od 14. 5. 2020 do zaplacení, a to z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne [datum], č. úvěru [číslo]. Žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a sjednaný úrok za poskytnutí úvěru splácet v 42 měsíčních splátkách po 4 646 Kč splatných vždy k 8. dni kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2018, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce o schválení úvěru. Žalovaná podmínky smlouvy řádně neplnila, dostala se do prodlení s úhradou splátek. Do dne zesplatnění uhradila dvacet šest splátek po 4 646 Kč. Dostala se tak do prodlení s úhradou splátky [číslo] o délce nejméně 65 dnů. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru. Tato nová jistina ve výši 52 010,03 Kč měla být uhrazena nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění, vzniká jí povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 1. 11. 2020 do úplného zaplacení. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Žalobce tvrdil, že po zesplatnění celého úvěru žalovaná ničeho nezaplatila. Ke dni podání žaloby pak dlužila žalobci novou jistinu úvěru ve výši 52 010,03 Kč (což odpovídá původní jistině ve výši 42 890,71 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 9 119,32 Kč), dále smluvní pokutu podle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 3 493 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované v částce 4 400 Kč (bod 6.2. smlouvy), smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy z dlužné částky nové jistiny ve výši 52 010,03 Kč za každý den prodlení s její úhradou, a to počínaje od 1. 11. 2020 do 15. 12. 2020 v částce 2 288,44 Kč. Dále žalobce požaduje i úrok z úvěru ve výši 88,2% ročně z částky 42 890,71 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení.

2. K jednání nařízenému na 26. 2. 2021 se dostavil pouze zástupce žalobce. Žalovaná se nedostavila, svou neúčast neomluvila, o odročení jednání nežádala. Soud proto projednal věc v její nepřítomnosti.

3. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo] (dále jen smlouva), oznámením věřitele o schválení úvěru včetně dodejky, předsmluvním formulářem, splátkovým kalendářem ke smlouvě, kartou klienta a dokladem o vyplacení úvěru ze dne [datum] žalobce prokázal, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se tuto částku a sjednaný efektivní úrok ve výši 134,21% ročně zavázala splácet v 42 měsíčních splátkách po 4 646 Kč splatných vždy k 8 dni toho kterého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2018. Úroková sazba byla dohodnutá jako pevná po celou dobu splácení úvěru. V článku 2.. smlouvy se smluvní strany dohodly, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do její úplné úhrady. Současně bylo dohodnuto, že věřitel je oprávněn požadovat na úrocích částku v maximální souhrnné výši 120% celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A) smlouvy. Podle článku 6. 1. smlouvy pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce trvání 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dle bodu 6.2. smlouvy má poskytovatel vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Podle bodu 6.5. smlouvy jestliže klient po zesplatnéní úvěru nezaplatí novou výši jistiny v den zespatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího zaplacení. Dne 6. 12. 2017 byla ve prospěch žalované odepsána z účtu žalobce částku 60 000 Kč. Na úhradu poskytnutého úvěru uhradila žalovaná celkem 120 796 Kč. Podle bodu 6. 3. písmeno b) smlouvy, jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, to jest k tomuto dni se stává okamžitě splatná celá jistina úvěru a veškeré úroky z poskytnutého úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a náklady podle bodu 6.

2. části B) smlouvy. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu byla žalovaná povinna uhradit žalobci nejpozději do dne zesplatnění. Ze statistického seznamu České národní banky – úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem vyplývá, že průměrná sazba úroku z úvěru poskytovaná domácnostem v České republice činila v prosince 2017 8,7% ročně.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutkové závěry: V dané věci byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč, žalovaná se tento úvěr zavázala spolu s úroky z úvěru hradit v dohodnutých splátkách ve výši 4 646 Kč měsíčně. Žalovaná se tak zavázala uhradit žalobci částku 195 132 Kč. Předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr dosahovala 134,21%. Žalovaná smluvní ujednání nedodržela, splátky úvěru nehradila včas, proto žalobce v souladu se smlouvou uzavřenou mezi účastníky a v souladu s Všeobecnými obchodními podmínka, které byly součástí této smlouvy, prohlásil úvěr za splatný. Vzhledem k tomu, že ani přes výzvy nebyly dlužné částky následně uhrazeny, požadoval žalobce částku odpovídající aktuální dlužné nové jistině ve výši 52 010,03 Kč, smluvní pokuty v částce 3 493 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v částce 4 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení a konečně úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině ve výši 42 890,71 od 14. 5. 2020 do zaplacení.

5. Soud v souladu s ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) při právní kvalifikaci uzavřené smlouvy o úvěru ze dne [datum] vycházel z § 2395 o. z., podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 1977 o. z., poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla. Podle ustanovení § 2048 o. z., ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku.

6. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

7. Okresní soud v Táboře ve svém rozhodnutí čj. 9 C 252/2020 – 21 ze dne 9. února 2021, jenž nabylo právní moci dne 16. 3. 2021, uvádí:„ Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry. Namátkou lze odkázat na rozhodnutí Nevyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde Nejvyšší soud dovodil, že„ nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského státu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy“. Dále Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 a věc uzavřel tak, že„ vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (výše 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba zabývat se nárokem na zákonný úrok z prodlení.“.

8. Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí čj. 28 C 2/2020 – 105 ze dne 16. prosince 2020, posuzoval platnost či neplatnost smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 56 000 Kč, který se zavázala vrátit spolu s úroky ve výši efektivní úrokové sazby 134,25 %. Žalovaná na úvěr ničeho nezaplatila, došlo tedy k jeho zesplatnění. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč (2 x 499 Kč), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč (2 x 200 Kč) a dále právo na úhradu nové jistiny sestávající z dosud nesplacené jistiny a dosud nesplacených úroků ve výši 68 299,80 Kč. Sjednána byla smluvní pokuta pro případ prodlení se zaplacením této nové jistiny ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Této pokuty se žalobkyně domáhá ve výši částky 22 470,70 Kč. Žalobkyně dále požadovala úroky ve výši 88,21 % ročně z jistiny ve výši 56 000 Kč a zákonné úroky z prodlení. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je smlouvou absolutně neplatnou. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že pro posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký (v této věci ve výši 134,25 %, resp. tvrzených 88,21 % v nominální sazbě). To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na„ nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. K aplikaci ustanovení § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že„ dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“ Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku. K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady ARAD pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.

9. Okresní soud v Táboře rozhodoval o úvěrové smlouvě, kde roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 264,42% Krajský soud v Plzni posuzoval úvěrovou smlouvu, jejíž efektivní úroková sazba dosahovala 134,25 %.

10. V tomto řízení dosahovala efektivní úroková sazba 134,21 %. Celková částka splatná klientem v případě řádného hrazení úvěru ve výši 60 000 Kč představuje částku 195 132 Kč, tedy více než trojnásobek poskytnuté částky. Vedle toho došlo k ujednání o náhradě účelných nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoli částky ve výši 200 Kč, o zákonném úroku z prodlení a konečně o smluvních pokutách za prodlení ve výší 499 Kč za prodlení s každou splátkou, se kterou je klient v prodlení po dobu delší než 30 dnů a o pokutě ve výši 0,1% denně z nové jistiny. Popsané smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že je s odkazem na shora citovaná ustanovení na místě zabývat se otázkou platnosti smluvních ujednání. Této úvaze nijak nepřekáží fakt, že klient – žalovaný smlouvu v této podobě podepsal. Zákon výslovně předpokládá, že uzavřené smlouvy budou podrobovány přezkumu z hlediska jejich platnosti ze všech podstatných hledisek. V úvěrových vztazích jsou navíc pravidelně navrhované texty smluv koncipovány předem bez reálné možnosti změny ze strany klienta. Některá ujednání v těchto smlouvách (například to, že v téže smlouvě jsou úroky a sankce uváděny jednou jako denní, jindy jako měsíční či roční) navíc komplikují orientaci v textu smlouvy a v závazcích, které z ní plynou. S ohledem na roční procentní sazbu nákladů zkoumané smlouvy (134,21 %), která významně převyšuje úrokovou míru, kterou citovaná judikatura již považuje za nepřijatelnou (60%), soud uzavřel, že ujednání o úrocích je v tomto případě s ohledem na svou výši a okolnosti uzavření neplatné. Následně zvažoval, jaké důsledky to má na účastníky uzavřený právní vztah.

11. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o.z. je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. Dobré mravy jsou obecně chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu výslovně neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Obecně přijímané vymezení tohoto právního pojmu neexistuje, je proto na soudu, aby tento rozpor s dobrými mravy v individuálních případech odstraňoval. Následkem porušení dobrých mravů je neplatnost právního jednání a to s ohledem na ustanovení § 588 o.z. neplatnost absolutní. Shora bylo vyloženo, z jakých důvodů považuje soud jednání žalobce v okamžiku uzavírání smlouvy za neplatné. Zbývalo pouze posoudit, zda se jedná o neplatnost ujednání pouze ohledně výše úroku či o neplatnost smlouvy jako takové. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V některých případech lze ujednání o úrocích od ostatních částí smlouvy bez větších problémů oddělit. U společností poskytujících úvěr je však příjem z úroku důvodem pro uzavření smlouvy, jejich ekonomickým smyslem. U bankovních úvěrů se musí jednat přitom o profit v takové výši, že uhradí náklady spojené s realizací úvěru a poskytne přiměřený zisk. Nebankovní společnosti poskytují pravidelně úvěry osobám, které by s ohledem na nedostatečnou bonitu na bankovní úvěr nedosáhly, a de facto počítají s tím, že řada klientů svou povinnost nesplní. Výše úroku a další zajišťovací mechanizmy představují vedle zisku jakousi záruku návratnosti prostředků v širší rovině. Finanční profit ze solventních klientů musí být tak velký, aby pokryl ztráty vzniklé pohledávkami z úvěrů nedobytných. Proto není reálné, že by žalobce poskytl úvěr za stejných podmínek, jako ho poskytují banky. Neplatnou část smlouvy tak nelze od zbývajících ujednání oddělit. Uvedený právní názor je v souladu jak s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, tak i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která se posuzovanou problematikou opakovaně zabývala ve věcech exekučních. Z ní vyplývá, že rozpor s dobrými mravy se v posuzovaných věcech (které byly prakticky skutkově totožné) vztahuje na celý závazkový vztah. Všechny povinnosti dlužníka jsou ve svém kontextu tak nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, tedy smlouvu považovat za neplatnou. (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, případně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.02020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019). Za této situace považuje soud celou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou.

12. Vzhledem k tomu, že ujednání stran bylo shledáno neplatným, musel soud bez dalšího posoudit závazky stran podle pravidel bezdůvodného obohacení. Nepovažoval přitom za účelné poučovat před rozhodnutím žalobce o tom, že hodlá věc po právní stránce posuzovat odlišně od jeho právního názoru. Ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. předpokládá takové poučení pouze za předpokladu, že je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Taktomu v posuzované věci nebylo, žalobcem vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu stačily, a tak rozhodl bez dalšího.

13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se podle druhého odstavce citovaného ustanovení obohatí zvláště ten, kdo získal prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky na základě vztahu, který byl následně shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby žalovaný žalobci vydal to, co na základě takto neplatné smlouvy získal. Jelikož žalovaná získala neplatnou smlouvou částku 60 000 Kč a na tuto za období dvou let zaplatila částku 120 796 Kč, je jednoznačné, že ke dni rozhodnutí soudu již žalovaná celé bezdůvodné obohacení včetně úroků z prodlení žalobci vrátila. Soud tak žalobu zamítl zcela.

14. Závěrem soud uvádí, že i za situace, kdyby soud dospěl k oddělitelnosti části smlouvy, musel by žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

15. V dané věci bylo specifické, že obdobné spory z obdobných smluv vedené žalobcem již byly předmětem přezkoumání zdejšího soudu, ale i nadřízeného Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře. Jednalo se například o rozsudky ze dne 22. 3. 2018, č. j. 15 Co 69/2018–93, ze dne 22. 3. 2018, č.j. 15 Co 86/2018-129, ze dne 9. 5. 2018, č.j. 15 Co 119/2018-64 nebo ze dne 28. 2. 2019, č.j. 15 Co 33/2019. V souladu s právními závěry v nich vyslovenými dospěl podepsaný soud po přezkoumání a zhodnocení provedených důkazů k závěru, že žaloba žalobce je z podstatné části nedůvodná. Ve všech výše uvedených rozhodnutích, jakož i v předchozích rozhodnutích zdejšího soudu např. ze dne 23. 11. 2017, č. j. 23 C 193/2017-36, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 24 C 192/2017-50, ze dne 4. 12. 2017, č. j. 24 C 147/2017, bylo odkazováno na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to zejména na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Co 2773/2009 a sp. z n. 32 Cdo 3516/2009, od kterých není důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud ČR dovodil, že„ Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že„ Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba se zabývat nárokem na zákonný úrok z prodlení (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 a obdobně rozsudek ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 uzavřeli-li účastníci smlouvy ujednání o výši úroků neplatně, má věřitel právo na úroky v obvyklé výši, a to za účinnosti občanského zákoníku ve smyslu § 1802 o. z. (dříve dle § 502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091).

16. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne [datum] byla mezi účastníky sjednána efektivní zápůjční úroková sazba z úvěru ve výši 134,21 % ročně, což představuje nominální roční úrokovou sazbu ve výši 88,2 %. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období prosince 2017 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,7 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy podstatně převyšuje (přibližně desetinásobně) tuto obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Tento závěr je v souladu s předchozími rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ve výši 86,21 % ročně (č. j. 15 Co 69/2018–93) nebo 97,12 % ročně (č. j. 15 Co 86/2018-129). Nemůže přitom obstát argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučená ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy.„ Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Nemístná je rovněž argumentace žalobce, že musel pro uvedený případ sjednat vysokou úrokovou sazbu s ohledem na rizikové poměry klienta. Žalobci v rámci podnikatelské úvahy nic nebránilo uzavření smlouvy odmítnout. Na posouzení shora nemá žádný vliv ani ust. § 1813 o. z., neboť jím nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

17. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalovaná uhradila žalobci 26 splátek po 4 646 Kč, tedy v souhrnu částku 120 796 Kč. Žalobce započítával platby žalované na úrok ve výši 88,2% ročně. Tento zápočet vzhledem k výši dovozené neplatnosti sjednaných úroků je nesprávný. Žalobce tak by měl nárok na úroky v obvyklé výši (§ 1802 o.z.), a proto soud vypočítal u všech 26 zaplacených splátek, jakou část z nich lze zahrnout na tyto úroky v obvyklé výši s tím, že ve zbývající části je třeba platbu žalované posoudit jako úhradu jistiny. Ve všech 26 splátkách přesahuje platba na jistinu částku 4 000 Kč měsíčně. Žalovaná tak jistinu uhradila nejpozději 15 splátkou. Touto splátkou pak byly uhrazeny i úroky a úroky z prodlení. Kontrolou plateb žalované má soud za prokázané, že se žalovaná dostala do prodlení delšímu než 30 dní pouze u splátky 6 a 7. Tudíž by žalobci náležela smluvní pokuta ve výši 998 Kč. Žalovaná se dále dostala do prodlení v trvání více než 15 dnů u splátky 3, 5 – 8, 10 -15, a tudíž náhrada za účelné vynaložené náklady dosahuje částky 2 200 Kč. Je tedy jednoznačné, že pokud by soud oddělil absolutně neplatné úroky od zbytku smlouvy o úvěru, dospěl by k závěru, že žalovaná 16 splátkou uhradila žalobci nejen jistinu, úroky a úroky z prodlení, ale taktéž všechny smluvní pokuty a náhrady účelně vynaložených nákladů. Žalobce by tak nemohl zesplatnit smlouvu o úvěru a žalobci by tak nevznikl nárok na smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny, a soud by žalobu jako nedůvodnou taktéž v celém rozsahu zamítl.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. v situaci, kdy žalobkyně byla ve věci plně úspěšná. Tato se však ve věci nikterak nevyjádřila, a tudíž má soud za to, že jí žádné náklady řízení nevznikly. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.