24 Co 234/2024 - 105

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce]., [Anonymizováno], sídlem [Adresa žalobce], zastoupen [Jméno Zástupce], advokátem, sídlem [Anonymizováno], proti žalované: [Jméno žalované], narozena [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované], [Anonymizováno] o zaplacení částky 41 028,54 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 6. 2024 č. j. 230 C 41/2024-49, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 422,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky za dobu od 7. 3. 2023 do zaplacení, částku 6 774 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky za dobu od 31. 5. 2023 do zaplacení, částku 6 231,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky za dobu od 28. 7. 2023 do zaplacení a konečně i částku 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. tohoto rozsudku soud prvního stupně dále žalobu žalobce ve zbývajícím předmětu řízení zamítl (co do požadavku žalobce na zaplacení mu žalovanou částky 22 400 Kč, coby smluvní pokuty, bez příslušenství) a konečně výrokem III., o nákladech řízení mezi účastníky, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.

2. K důvodům, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, soud prvního stupně uvedl, že požadavek žalobce na zaplacení mu žalovanou smluvní pokuty ve výši 22 400 Kč nemá za opodstatněný. Tuto smluvní pokutu žalobce vyúčtoval jako částku 800 Kč/měsíc x 28 měsíců, zbývajících do původně ujednaných 36 měsíců trvání doby odběru elektrické energie žalovanou dle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny z 4. 8. 2022. Je skutečností, že účastníci mezi sebou uzavřeli kupní smlouvu na odběr elektrické energie dne 4. 8. 2022 v odběrném místě [adresa] (domácnost) na dobu určitou (36 měsíců od její platnosti), jíž nelze předčasně vypovědět, nestanoví-li to zákon, s automatickou prolongací, vždy o 24 měsíců, v níž si smluvní strany v rámci smluvních sankcí mj. ujednaly toto: „zákazník je povinen uhradit dodavateli elektřiny smluvní pokutu, určenou jako násobek částky 800 Kč pro kategorii domácnost, či 4 000 Kč pro kategorii podnikatel, a počtu kalendářních měsíců, včetně započatých a nedokončených, následujících po dni ukončení nebo přerušení dodávky od dodavatele do konce sjednané doby trvání smlouvy nebo prolongace, pokud zákazník opakovaně, tzn. dva a vícekrát, poruší kteroukoliv platební povinnost dle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, bez ohledu na to, zda jde o tutéž či různé povinnosti a zda následně dojde k odstoupení od smlouvy ze strany dodavatele nebo způsobí nemožnost dodávky ze strany dodavatele nebo učiní bez souhlasu dodavatele či bez důvodu na jeho straně jakýkoliv projev vůle, směřující k předčasnému ukončení smlouvy či změně dodavatele v rozporu se závazkem na dobu určitou dle smlouvy, bez ohledu na to, vůči komu byl učiněn, zda se tak stalo opožděně, zda trpěl vadami, či jak a kým je smlouva následně ukončena, přičemž za takový projev vůle se považuje i plná moc ke změně dodavatele či opožděně doručená výpověď smlouvy na dobu určitou ke sjednanému dni jejího ukončení ve spojení se změnou dodavatele, přičemž pro zákazníka s určitou distribuční sazbou dle ceníku se smluvní pokuta snižuje o 1/2 a zákazník se zprostí povinnosti úhrady smluvní pokuty, pokud svůj projev vůle včas odvolá, vezme zpět a odstraní jeho následky vůči dodavateli“. Takto ve smlouvě účastníky sjednaná smluvní pokuta představuje ve smyslu § 1813 z. č. 89/2012 Sb., dále jen o.z., zakázané ujednání, jež zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu ve vzájemných právech a povinnostech stran této smlouvy v neprospěch zákazníka – spotřebitele (žalované), není-li toto ujednání vyváženo ve prospěch žalované obdobnou smluvní pokutou k tíži dodavatele. Ve své podstatě jde o dvojí sankci za porušení téže povinnosti, když porušení platebních povinností je sankcionováno rovněž smluvní pokutou (další), a to 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoliv platbou, přesahující 10 dnů, která byla žalobcem rovněž požadována a byla mu přiznána. Argumentoval-li žalobce vyvážením této smluvní pokuty ve prospěch spotřebitele zpravidla nižší cenou elektřiny v případě smlouvy na dobu určitou, tak toto nebylo zjištěno, ostatně ani konkrétně nebylo žalobcem tvrzeno to, jakou skutečnou výhodu odběratel – spotřebitel (žalovaná) má mít v daném smluvním vztahu, jde-li o reálně nižší cenu elektřiny, oproti odběrateli – spotřebiteli v smluvnímu vztahu na dobu neurčitou. Ze strany žalobce jde ve své podstatě o sjednání nerovnovážného „odstupného“ za předčasné ukončení smluvního vztahu a v tomto směru je tak na žalovanou, coby spotřebitelku, žalobcem, coby dodavatelem, vyvíjen nepřiměřený tlak na dodržení sjednané a automaticky prolongované doby trvání smluvního vztahu, což představuje ujednání v rozporu se zásadou ochrany slabší smluvní strany a v rozporu s právem zákazníka na bezplatnou volbu dodavatele elektrické energie a možnou změnu tohoto dodavatele (§ 43 o. z., § 28 odst. 1 písm. e) energetického zákona). V tomto smluvním vztahu žalovaná, coby spotřebitel, zajištovala pro sebe zcela zásadní službu pro život, tím spíše dodavatel, jako obchodník, nesmí svého postavení zneužívat. Pokud žalobce argumentoval funkcí smluvní pokuty, jako paušalizované náhrady škody, tak jednak srozumitelně, úplně a přezkoumatelně žalobce netvrdil, jaká konkrétní škoda by mu měla konkrétním porušením smlouvy ze strany žalované vznikat, nadto smluvní pokuta nebyla sjednána za tzv. nulový odběr, nýbrž za předčasné ukončení smlouvy. Za této situace, pokud žalobce předem zajistil příslušnou kapacitu sítě a sám uvedl, že dodávky ukončil, čímž uvolnil kapacitu pro případně dalšího zákazníka, není tato argumentace namístě. Nadto ze své povahy žalobce při své činnosti nesmí přenášet podnikatelské riziko na spotřebitele. Konečně uvedl, že smluvní pokuta byla sice sjednána přímo ve smlouvě, jde však o ujednání zcela nepřehledné, zavazující spotřebitele k platbě opakovaně v různých výších, a tedy již jen toto znění smlouvy je v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Odkázal pak na rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech, s tím, že na nich nemůže změnit nic nově formulovaný článek smlouvy, označený jako prohlášení zákazníka, neboť podstata smluvní pokuty zůstává i přes toto doplnění smlouvy stejná.

3. Proti samostatnému zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a závislému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení, si, prostřednictvím svého zástupce, podal odvolání, jež je včasné a přípustné, podávané oprávněnou osobou, žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnit tak, že i ohledně zamítnutého předmětu řízení bude žalobě žalobce vyhověno a současně bude žalobci přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. K důvodům je namítáno nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně v otázce oprávněnosti uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty vůči žalované za opakované porušení platební povinnosti zákazníkem (žalovanou) ve vztahu k uzavřené smlouvě o dodávkách elektrické energie. Zdůrazňuje, že to je právě žalovaná, kdo opakovaně neplnil své platební povinnosti, vyplývající z uzavřené smlouvy. Z tohoto důvodu byl ve své podstatě jednáním žalované donucen za neplnění platebních povinností od smlouvy odstoupit. Nastaly předpoklady pro uplatnění přímo ve smlouvě sjednané smluvní pokuty i pro ten případ, kdy žalovaná nesplnila svou základní smluvní povinnost a neodebírala elektrickou energii v souladu se smlouvou po celou dohodnutou dobu trvání smluvního vztahu. Poukázal na specifičnost právních vztahů, týkajících se dodávky elektrické energie, kdy smlouvy jsou uzavírány na dobu určitou se zákazníky, což umožňuje zachovat v elektrifikační soustavě dostatečné napětí s nutností ale zajišťovat potřebné množství elektřiny a distribuční kapacity dlouho předem před dodávkou konkrétním zákazníkům. Pokud tedy není smlouva, jež byla uzavřena na dobu určitou, ze strany zákazníka dodržena, obchodníkovi s elektřinou tak vzniká škoda, neboť předem zajistil pro takového zákazníka potřebné množství elektřiny, které zůstává nevyužito a současně mohlo z jeho strany dojít i k odmítnutí určitých zákazníků, pro které nebyl schopen zajistit dostatečnou distribuční kapacitu. Smluvní pokuta 800 Kč za každý měsíc tak zajišťuje povinnost žalované odebírat elektřinu po celou dobu trvání smluvního vztahu v souladu s uzavřenými smluvními podmínkami. Je tedy navázána za porušení povinnosti žalované odebírat elektřinu řádně, tedy v souladu s uzavřenou smlouvou. Nárok na smluvní pokutu vznikl již okamžikem, kdy žalovaná opakovaně nesplnila své platební povinnosti, neučinila tak ani po upozornění následně, v důsledku čehož na straně žalobce došlo ke škodě, způsobené ve své podstatě provedeným neoprávněným odběrem elektrické energie. Právní prostředí v ČR přitom nikterak nebrání tomu, aby smlouvy na dodávku elektřiny byly sjednávány na dobu určitou. Je pak jen na volbě odběratele, zda přistoupí na uzavření takové smlouvy, či bude požadovat uzavření smlouvy na dobu neurčitou s možností ukončit tuto smlouvu kdykoliv, byť pod jistým omezením, jež představuje výpovědní lhůtu. Smluvní pokuta tedy odběrateli nebrání v možnosti změnit dodavatele elektrické energie, což se také běžně děje. Smluvní pokuta tak částečně kompenzuje škodu dodavateli, kterou mu zákazníci nepoctivým jednáním způsobují. Před odstoupením od smlouvy a ukončením smluvního vztahu byla žalovaná upozorněna na možnost odstoupení od smlouvy, dluh byl přesně specifikován. Zdůraznil, že smluvní pokuta nemusí být sjednána ani písemně, přičemž v dané věci byla smluvní pokuta ujednána v rámci smlouvy přímo v jejím textu. Z jeho pohledu smlouva obsahuje veškerá ujednání, jež jsou formulována logicky, sousledně. Je tak přesvědčen o tom, že se nejedná o nepřiměřené ujednání dle § 1813 o. z. Výše smluvní pokuty není sjednána nepřiměřeně. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, které z jeho pohledu takzvaně dává za pravdu jeho argumentům. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, jakož i na to, že je v legislativní přípravě změna energetického zákona, zakotvující smluvní pokutu, utvrzující povinnost po určitou dobu odebírat elektřinu nebo plyn ve prospěch dodavatele k tíži odběratele. Dále poukázal i na určitá rozhodnutí odvolacích soudů, jež jej v jeho argumentaci podporují.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání (v samostatném výroku II. a v závislém výroku III.) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

7. Žalovaná si samostatně odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o vyhovující výrok I., nepodala, v tomto výroku tak nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně a nabyl tak v tomto rozsahu samostatně právní moci.

8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

9. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal odvolací soud odvolání žalobce při svém jednání, konaném 28. 11. 2024, v nepřítomnosti žalované, která se k tomuto jednání, ač řádně a včas předvolána, nedostavila, nepožádala včas a z důležitého důvodu o odročení jednání.

10. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, jež správně zhodnotil, na jeho podkladě učinil tak správné skutkové závěry, které uvedl v důvodech svého rozhodnutí, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně plně odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází.

11. V té situaci, že všechny rozhodné skutečnosti v projednávané věci účastníků nastaly již za účinnosti o. z., tak soud prvního stupně zcela správně smluvně založený právní vztah účastníků posuzoval právě podle o. z.

12. Podle § 2079 odst. 1 o. z. kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

13. V ustanovení § 50 z. č. 458/2000 Sb. (dále jen „energetický zákon“), jsou stanoveny dodatečné obsahové náležitosti smlouvy mezi účastníky trhu s elektřinou (smlouvy o dodávce elektrické energie).

14. Podle § 96 odst. 5 energetického zákona se smlouvy, upravené tímto zákonem, v ostatním řídí právní úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného.

15. Za situace, kdy v projednávané věci soud prvního stupně skutkově zjistil, že žalobce ve vztahu k v tomto řízení projednávanému časovému období dodal elektrickou energii zákazníkovi (žalované) do konkrétního odběrného místa podle účastníky uzavřené smlouvy o dodávkách elektrické energie, pak tím splnil svoji základní povinnost prodávajícího vůči kupujícímu (žalované) dle navázaného smluvního vztahu mezi nimi posuzovanou smlouvou. Za situace, kdy dále soud prvního stupně v projednávané věci zjistil, že žalovaná v tomto konkrétním odběrném místě žalobcem jí dodanou elektrickou energii spotřebovala a tento odběr nezaplatila dle dojednaných podmínek, tedy za poskytnutou službu nezaplatila dojednanou kupní cenu, tak zcela správně jí z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit žalobci na ceně jí odebrané elektrické energie za projednávané časové období v tomto řízení na podkladě požadavku žalobce částky, uvedené ve výroku I. rozsudku, se zákonným příslušenstvím.

16. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být sjednána i v jiném plnění než v peněžitém.

17. I odvolací soud je pak toho názoru, že soud prvního stupně po právu přiznal žalobci nárok vůči žalované (peněžitý) i z titulu zaplacení smluvní pokuty, sjednané účastníky v uzavřené smlouvě za prodlení žalované s platbami záloh, popř. nedoplatku z vyúčtování, za sjednanou cenu žalobcem jí dodané a jí spotřebované elektrické energie delší než 10 dnů ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ tohoto prodlení, v celkové částce, požadované žalobcem v tomto řízení, tj. 200 Kč (jde-li celkem o dva případy prodlení ve vztahu ke smlouvě o dodávkách elektrické energie). Tato smluvní pokuta i z pohledu odvolacího soudu byla účastníky v mezi nimi uzavřeném smluvním vztahu dojedná platně ve smyslu § 2048 a násl. o. z., zde, jde-li o podobu, obsah smluvního ujednání, je toto pro žalovanou, coby spotřebitele, v obsahu písemně uzavřené smlouvy jasně a seznatelně uvedeno. I odvolací soud tedy toto ujednání považuje za platné a svědčí tak z něj žalobci vůči žalované peněžitý nárok na zaplacení částky 200 Kč.

18. V této souvislosti i z pohledu odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně výrokem I. rozsudku zcela správně, ostatně v tomto ohledu skutkové a právní závěry soudu prvního stupně nejsou odvoláním odvolatele nikterak zpochybňovány a žalovaná si samostatně odvolání proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně sama nepodala.

19. Na podkladě odvolání žalobce tak bylo předmětem tohoto odvolacího řízení přezkoumání samostatného zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně při nezpochybněném skutkovém stavu věci, jak jej zjistil soud prvního stupně. Právně tak bylo třeba posoudit smluvní ujednání účastníků o „další“ smluvní pokutě ve prospěch žalobce k tíží žalované, a to ve výši 800 Kč za každý započatý měsíc, popř. jeho část, v období, v němž by ještě jinak měl trvat původně sjednaný smluvní vztah účastníků, uzavřený na dobu určitou, ohledně dodávky elektrické energie, nedošlo-li by k jeho předčasnému ukončení odstoupením od smlouvy pro opakované neplnění platební povinnosti zákazníkem (žalovanou) vůči dodavateli elektrické energie (žalobci).

20. K této části žalobcem uplatněného peněžitého nároku (částka 22 400 Kč) je odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně zcela správně ve smyslu § 1813 o. z. uzavřel, že předmětná smluvní pokuta, obsažená v účastníky uzavřené smlouvě o dodávce elektrické energie, je v rozporu se zákonným požadavkem přiměřenosti v daném smluvním spotřebitelském vztahu a představuje významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran v neprospěch žalované (zákazníka), coby spotřebitele.

21. Při tomto jeho závěru jde tedy o zákonem zakázané ujednání, ke kterému se podle § 1815 o. z. přihlíží (je neplatné), ledaže by se jej (jeho uplatnění) žalovaná, coby spotřebitelka, sama dovolala, k čemuž v dané věci nedošlo.

22. Soud prvního stupně tak podle závěru odvolacího soudu zcela správně v posuzované věci uzavřel, že se jedná o neplatné ujednání si této konkrétní smluvní pokuty v účastníky uzavřené smlouvě o dodávce elektrické energie, jež nemůže žalobci přinášet nárok na zaplacení jím v tomto řízení uplatněné další peněžité pohledávky.

23. Je skutečností, jak na to odvolatel ostatně poukazuje v obsahu jím v dané věci podaného odvolání, že ve světle přijatých závěrů Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřených rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, je namístě uzavřít, že v právních poměrech o. z., účinného od 1. 1. 2014, oproti předchozí právní úpravě § 544 a násl. z. č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), je dovozována platnost takového způsobu ujednání smluvní pokuty, došlo-li k ujednání, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení povinnosti i na další právní skutečnost, v tomto případě na výkon práva odstoupení od smlouvy prodávajícím, neboť při respektu ke smluvní volnosti smluvních stran o smluvní pokutě není toto ujednání ve smyslu § 2048 o. z. zakázáno.

24. I z pohledu odvolacího soudu ve vztahu k této konkrétní věci účastníků při zjištěných skutkových poměrech, jak je v důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, jež jsou odlišné od skutkových poměrů té věci, která byla řešena výše zmíněným rozhodnutím odvolacího soudu (v tomto případě totiž nešlo o tzv. spotřebitelskou věc), nepůsobí bez dalšího tyto vyslovené závěry dovolacího soudu ve prospěch odvolací argumentace žalobce. V tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v jím přijatém závěru totiž nebyla nikterak promítnuta problematika možnosti takového smluvního ujednání účastníků smlouvy o smluvní pokutě, je-li jednou smluvní stranou spotřebitel. Jinak řečeno, v tomto rozhodnutí tato problematika nebyla řešena z hlediska možnosti posuzovat takové ujednání o smluvní pokutě v konkrétním případě, jako rozporné s požadavkem přiměřenosti ve smyslu § 1813 o. z. Odvolací soud tak konstatuje, že pro odlišné skutkové poměry této projednávané věci, v níž je řešen spotřebitelský vztah účastníků, na podkladě jimi uzavřené smlouvy o dodávkách elektrické energie, toto dovolací rozhodnutí bez dalšího ještě úspěch žalobcem podaného odvolání proti výroku II. napadeného jím rozsudku soudu prvního stupně neodůvodňuje.

25. Podle závěru odvolacího soudu, třebaže obecně platí, že je smluvní pokuta i ve spotřebitelském právu dovoleným právním institutem, je zapotřebí vždy v každé konkrétní spotřebitelské věci posuzovat rovnováhu práv a povinností smluvních stran. Tedy je zapotřebí zjišťovat, zda případná nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran, které si smluvní strany ujednaly konkrétní smlouvou ohledně konkrétní smluvní pokuty, jde v neprospěch spotřebitele, či nikoliv, a v kladném případě, zda je tato zjištěná nerovnováha přiměřená či nepřiměřená. Důsledkem závěru o takové nepřiměřené nerovnováze ve vzájemných právech a povinnostech pak je to, že se k takovému smluvnímu ujednání v případě vzniku sporu mezi účastníky smlouvy ze strany soudu nepřihlíží, ledaže by se sám spotřebitel aplikace takového nepřiměřeného, nerovnovážného ujednání sám dovolal.

26. Na podporu tohoto závěru lze odvolacím soudem v důvodech tohoto rozhodnutí zmínit závěr, vyjádřený Ústavním soudem České republiky, který za protiústavní považuje to, pokud jsou ve spotřebitelské smlouvě kumulovány sankce jen pro spotřebitele (sp. zn. Pl. ÚS 1/10), dále pak i to, že ochranu před nepřiměřenými ujednáními poskytuje spotřebitelům směrnice Rady 93/13/EHS, z 5. 4. 93 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jež formuluje veřejný zájem na ochraně spotřebitele, přičemž z hlediska článku 6 této směrnice Rady, lze tohoto cíle dosáhnout právě tak, že nepřiměřená smluvní ujednání nejsou pro spotřebitele závazná (ostatně odrazem tohoto článku 6 směrnice Rady je právě ustanovení § 1813 o. z., konstruující vyvratitelnou právní domněnku, že jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele; v ustanovení § 1815 o. z. je pak stanoveno, že k nepřiměřeným ujednáním se nepřihlíží, ledaže se jich spotřebitel dovolá, což v terminologii o. z. znamená, že se jedná o zdánlivé právní jednání ve smyslu § 551 a násl. o. z., tedy hledí se na ně, jako na právně bezvýznamná). Určitým vodítkem pro posouzení nepřiměřenosti smluvních ujednání jsou pak i kritéria, stanovená v článku 4 a článku 3 této směrnice Rady, např. jde o povahu služeb, pro které byla smlouva uzavřena, o dobu uzavření smlouvy, o okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, o další podmínky smlouvy, o případné použití nekalých obchodních praktik, apod.

27. Z pohledu odvolacího soudu v poměrech této konkrétní věci k takovému nepřiměřenému porušení rovnováhy v právech a povinnostech obou smluvních stran posuzované smlouvy o dodávkách elektrické energie došlo, není-li tato konkrétní smluvní pokuta (sjednaná pro případ předčasného ukončení smluvního vztahu účastníků, uzavřeného na dobu určitou, před uplynutím dojednané doby jeho trvání, včetně prolongace, v případě opakovaného porušení platební povinnosti zákazníkem k úhradě jakýchkoliv plateb dle smlouvy) vyvážena ve prospěch spotřebitele (zákazníka), tj. žalované, obdobnou smluvní pokutou k tíži prodávajícího (žalobce), jedná-li se jen ve prospěch žalobce o jakousi dojednanou paušální náhradu za neproběhnutí původně sjednané doby trvání smluvního vztahu, který měl být navíc automaticky prolongován o dalších 24 měsíců, přičemž po účincích odstoupení od smlouvy nebylo již dáno ze strany žalobce žalované žádné protiplnění (po odstoupení od smlouvy žalobce neměl dánu vůči žalované povinnost dodávat jí elektrickou energii).

28. Argumentaci žalobce o vzniku určité škody k jeho tíži v souvislosti s předčasným ukončením smlouvy není z pohledu odvolacího soudu rovněž namístě přisvědčit. I za té situace, že by v daném odběrném místě nakonec nebyla žádná elektrická energie, a to i za trvání sjednané doby smluvního vztahu, žalovanou spotřebovávána (odebírána), což není vyloučeno, tedy by se z její strany jednalo o tzv. nulový odběr v daném odběrném místě za trvání smluvního vztahu, vznikala by žalobci stejná škoda, jíž argumentuje pro neexistenci nepřiměřeného porušení rovnováhy v právech a povinnostech obou smluvních stran posuzované smlouvy. Vezme-li se tedy v úvahu určité ekonomické hledisko, pak se zde podle závěru odvolacího soudu na straně žalobce jedná o sjednání si s žalovanou jakéhosi odstupného za předčasného ukončení smluvního vztahu, avšak v podobě nerovnovážného ujednání.

29. Ani argumentace žalobce o potřebné kompenzaci za neuskutečnění dodávky elektrické energie nemůže z pohledu odvolacího soudu obstát. Posuzovaná smluvní pokuta totiž byla vázána na předčasné ukončení smlouvy, nikoliv na nerealizovaný odběr. Ve své podstatě se tak tedy ze strany žalobce jedná o jeho snahu přenést své podnikatelské riziko dodavatele elektrické energie na svého zákazníka (spotřebitele), zde žalovanou, aniž by za toto od něj zákazník (spotřebitel), zde žalovaná, obdržela adekvátní protiplnění.

30. Souhrnně řečeno, i podle závěru odvolacího soudu, prostřednictvím tohoto ujednání o smluvní pokutě, které ve své podstatě představuje určitou formu odstupného za předčasné ukončení smlouvy, je na odběratele (spotřebitele) vyvíjen dodavatelem služby (zde elektrické energie), nepřiměřený tlak, směřující k dodržení sjednané doby trvání smlouvy, včetně dojednané prolongace. Přitom dodavatel služby (žalobce) sám ve prospěch odběratele (žalované) v postavení spotřebitele podobně smlouvou takto omezován (sankcionován) není. Z tohoto pohledu se tedy jedná v případě tohoto ujednání o smluvní pokutě o nepřiměřené, nevyvážené ujednání ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran, a to v neprospěch spotřebitele, aniž by mu toto bylo odpovídajícím způsobem ve vzájemných právech a povinnostech kompenzováno, v důsledku čehož k tomuto nelze přihlížet.

31. Argumentuje-li pak odvolatel ve svém odvolání ustanovením § 13 o. z., pak zcela při této své argumentaci přehlíží skutečnost, že rozhodovací praxe daného odvolacího soudu je ustáleně odlišná od rozhodovací praxe jiných odvolacích soudů. Judikaturou vyšších soudů tato záležitost vyřešena dosud nebyla, žalobci je tato skutečnost známa. Není tedy namístě z jeho strany argumentovat svým legitimním očekáváním obdobného rozhodnutí soudu, jako v jiných, již rozhodnutých, případech při shodě podstatných znaků.

32. Jde-li o tu odvolací námitku, že by snad žalované dané ujednání o smluvní pokutě za předčasné ukončení smlouvy o dodávce elektrické energie mělo být kompenzováno žalobcem v daném smluvním vztahu poskytnutím nižší ceny dodávané jí elektrické energie, tak zde se ničeho konkrétního z obsahu posuzované smlouvy při existenci tohoto ujednání o smluvní pokutě ve smluvních ujednáních k tomuto nepodává, toto tvrzení odvolatele je i z pohledu odvolacího soudu podáváno v rovině zcela nekonkrétního hypotetického tvrzení.

33. Ani odvolací soud tedy obsahem posuzované smlouvy neshledává žádné vyvažující ujednání ve prospěch spotřebitele o smluvní pokutě za předčasné ukončení smlouvy k tíži odběratele (spotřebitele). V tomto směru za takové vyvažující ujednání nelze mít samu o sobě jen tu část smlouvy, kde je uvedeno určité jednostranné prohlášení zákazníka o tom, že si je vědom skutečnosti, že dodavatel v předstihu zajistí pro skupinu zákazníků na základě smluvních a zákonných povinností dle předpokládané spotřeby, v souvislosti s čím má dodavateli vznikat určité legitimní očekávání o odběru elektrické energie.

34. Konečně ani odvolací argumentace odvolatele ohledně probíhajícího legislativního procesu k novelizaci energetického zákona, který nebyl dosud završen, nemá do poměrů této posuzované věci z pohledu odvolacího soudu žádný relevantní význam.

35. Z výše vedených důvodů tak podle závěru odvolacího soudu byla peněžitá pohledávka žalobce, uplatněná v tomto řízení, opodstatněná jen v té části, v níž soud prvního stupně žalobě žalobce výrokem I. svého rozsudku vyhověl, ve zbývající části žalobcem do tohoto řízení uplatněného předmětu je tato žaloba neopodstatněná, soud prvního stupně proto v tomto rozsahu výrokem II. (zamítavým) rozsudku rozhodl věcně správně a odvolací soud tak, s využitím § 219 o. s. ř., odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o samostatný zamítavý výrok II., jako věcně správný, potvrdil.

36. S využitím § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil, jako věcně správný, rozsudek soudu prvního stupně i v závislém výroku III., o nákladech řízení mezi účastníky, odpovídá-li plně ustanovení § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř., vezme-li se v úvahu vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na obou stranách tohoto sporu a skutečnosti, že z tohoto pohledu, je-li tento vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků zásadně stejný, není namístě ze strany žalobce požadovat po žalované úhradu jakýchkoliv, byť účelně vynaložených, nákladů v tomto řízení na uplatňování svého práva. I z pohledu odvolacího soudu tak zcela správně, s ohledem na výsledek řízení a předmět tohoto řízení, vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků stanovil soud prvního stupně správně a tedy i správně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

37. Pokud pak jde o náklady ve vztahu mezi účastníky v tomto odvolacím řízení, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy, s ohledem na výsledek tohoto odvolacího řízení, který svědčí pro závěr, že plně procesně úspěšná byla v tomto odvolacím řízení s bráněním svého práva žalovaná, jíž však podle obsahu spisu žádné účelné náklady s tímto odvolacím řízením nevznikly, odvolací soud tak rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu tohoto odvolacího řízení.

Poučení