24 Co 48/2025 - 237

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [Anonymizováno], sídlem [Adresa žalobce], zastoupen advokátkou, [Jméno advokátky], sídlem [Adresa advokátky], adresa pro doručování [Adresa advokátky], proti žalovaným: 1. [Anonymizováno] státní občan [Anonymizováno], na území České republiky s povoleným trvalým pobytem s platností dokladu [Anonymizováno] 2. [Anonymizováno] trvale pobytem [Anonymizováno] – [Jméno žalované], [Anonymizováno] o zaplacení 871 185,48 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. října 2024, č. j. 34 C 197/2024-89, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně dále částku ve výši 513 923,75 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 33 687,60 Kč (vzniklý sazbou 5,90% ročně z částky 871 185,48 Kč za dobu od 2. 7. 2023 do 19. 2. 2024), kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 84 886,77 Kč (vzniklý zákonnou sazbou ročně z částky 871 185,48 Kč za dobu od 4. 8. 2017 do 19. 2. 2024), úrok ve výši 5,90% ročně z částky 871 185,48 Kč za dobu od 20. 2. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 871 185,48 Kč za dobu od 20.2.2024 do 26.2.2024, úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 513 923,75 Kč za dobu od 27. 2. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,25% ročně z částky 357 261,73 Kč za dobu od 27. 2. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 93 509 Kč a před soudem odvolacím ve výši 51 724 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokátky], advokátky, se sídlem v [adresa].

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 357 261,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky za dobu od 27. února 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. tohoto rozsudku soud prvního stupně pak ve zbývajícím předmětu řízení žalobu žalobce zamítl (ohledně požadavku žalobce na zaplacení mu žalovanými společně a nerozdílně jistiny ve výši 513 923,75 Kč s příslušenstvím). Výrokem III. tohoto rozsudku pak soud prvního stupně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že výsledky provedeného dokazování přinesly to zjištění, že účastníci uzavřeli v srpnu [Anonymizováno] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovaným, coby manželům, plnění ve výši 1 702 241 Kč, a to za účelem konsolidace dvou jejich dřívějších úvěrů nebo půjček (splátkové úvěry [právnická osoba], dříve [právnická osoba] [právnická osoba]., a [Jméno žalobce]., s částkami určenými ke splatnosti 722 840 Kč a 799 401 Kč) v celkové výši 1 522 241 Kč a zbývající částku 180 000 Kč těchto prostředků byli žalovaní oprávnění použít k volnému uvážení, kdy se žalovaní zavázali společně a nerozdílně tyto finanční prostředky žalobci zaplatit ve 120 měsíčních splátkách (10 let) ve výši 18 950 Kč, splatných k 20 dni každého kalendářního měsíce, počínaje první splátkou, splatnou 20. září 2017 (poslední splátka ve výši 13 297 Kč měla být zaplacena 20. srpna 2027), s dohodnutým úrokem 5,90% ročně za dobu od poskytnutí prostředků do jejich úplného vrácení. Žalobce svůj závazek z této smlouvy řádně splnil, žalovaní tento úvěr plně načerpali. Dle tvrzení žalobce (žalovaní proti tomuto tvrzení sami v tomto řízení nikterak nebrojili) zaplatili mu žalovaní dosud jen částku celkem 1 344 979,27 Kč, přičemž se s plněním smluvených povinností dle smlouvy o úvěru dostali do prodlení, byli proto vyzváni k doplacení dluhu v dodatečné lhůtě, čehož nevyužili a k 1.červenci 2023 byl dle čl. 8.

2. úvěrové smlouvy žalobcem prohlášen celý úvěr za okamžitě splatný, neboť k tomuto datu byli žalovaní v prodlení s více než dvěma splátkami. Od 2.července 2023 jsou tak s plněním dluhu žalovaní v prodlení, když jej nedoplatili. Podle tvrzení žalobce před uzavřením smlouvy s žalovanými disponoval ve vztahu k posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaných potvrzením zaměstnavatele o příjmu žalované 2. a výpisy z běžného účtu žalovaného 1., vedeného u [právnická osoba]., dále prohlášeními žalovaných o jejich poměrech, jak je uvedli v žádosti o poskytnutí úvěru, výsledky svých šetření ve vlastních a veřejných databázích. Tyto podklady jsou však dle závěru soudu nedostatečné ke splnění zákonné předsmluvní povinnosti žalobce ohledně zkoumání schopnosti žalovaných úvěr splácet, pokud mu žalovaní v žádosti neuvedli vůbec žádné své výdaje, tedy zatajili žalobci i své jiné úvěry, a žalobce o těchto úvěrech věděl, zjistil si, že přes své tvrzení žalovaní splácí úvěry. Za této situace měl být žalobce obezřetnější a měl se více zabývat zkoumáním a doložením mu žalovanými svých nezbytných výdajů na život a své předchozí dluhy, k čemuž nedošlo. Za této situace prohlášení žalovaných o počtu společně žijících osob, o způsobu bydlení, v kombinaci se statistickými údaji nemohlo představovat pro žalobce odpovídající posouzení možnosti žalovaných, coby spotřebitelů, úvěr, o který žádali a který jim byl poskytnut, řádně splácet. Žalobce tedy neposoudil úvěruschopnost žalovaných, coby spotřebitelů, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nepostupoval tedy s potřebnou mírou své odborné péče, tím spíše, že si musel být vědom skutečnosti, že žalovaní určité informace objektivně vzato mu musí záměrně zatajovat. Žalobce tedy pochybil při splnění své předsmluvní povinnosti, poskytl žalovaným spotřebitelský úvěr v rozporu s § 87 dost. 1, § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. května 2022, a smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že po určitou dobu žalovaní žalobci plnění v souvislosti se smlouvou poskytovali (dle tvrzení žalobce poskytli částku 1 344 979,27 Kč celkem). Samotné placení určitých splátek totiž samo o sobě nepředstavuje žádný důkaz o tom, že žalobce zkoumal řádně úvěruschopnost žalovaných před uzavřením smlouvy o úvěru s nimi. Dospěl tak k závěru, že peněžitý nárok žalobce, uplatněný v tomto řízení, lze posoudit dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), tedy jako nárok z bezdůvodného obohacení, nikoliv jako nárok z platné smlouvy, přičemž, byla-li prokazatelně žalobcem žalovaným poskytnuta částka 1 702 241 Kč a dle tvrzení žalobce žalovaní mu dosud zaplatili částku 1 344 979,27 Kč, výše bezdůvodné obohacení představuje částku 357 261,73 Kč, kterou bylo uloženo žalovaným za povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci, spolu se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o. z., nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu tak uzavřel, že je namístě žalobu žalobce zamítnout. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, a to proti samostatnému zamítavému výroku II. a závislému výroku III., o nákladech řízení, si, prostřednictvím svého právního zástupce, podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil tak, že žalobě žalobce bude vyhověno zcela a žalobci bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. K důvodům uvádí, že žalobce nesouhlasí skutkově a právně se závěry soudu prvního stupně, jež se vztahují k procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaných před uzavřením posuzované úvěrové smlouvy ze strany žalobce. Žalobce má za to, že před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalovaných, coby spotřebitelů, řádně. V prvé řadě bylo povinností samotných žalovaných pravdivě žalobce o svých poměrech informovat. Nadto bylo žalovanými předloženo potvrzení o pracovním poměru žalované 2. a o výši jejího příjmu za 1 rok před podáním žádosti, ze kterého vyplývalo, že žalovaná 2. pracuje v pracovním poměru na dobu neurčitou, neprobíhá jednání o ukončení pracovního poměru, její průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců činí 35 376 Kč, nejsou jí prováděny srážky ze mzdy. Jde-li o žalovaného 1., tak mu byl předložen výpis z běžného účtu tohoto majitele za 3 měsíce před podáním žádosti, ze kterého vyplývaly vyšší příjmy - mzda, než tento žalovaný ve své žádosti uváděl (okolo 95 000 Kč čistého měsíčně) a životní náklady obou žalovaných. Další údaje pak o platební morálce žalovaných mohl získat z vlastní databáze a z veřejných rejstříků, přičemž nic negativního nezjistil. Žalovaní pak jasně žádali o účelový úvěr ke konsolidaci svých dvou předchozích závazků. Nic tedy nezatajovali o svých závazcích. V souvislosti s poskytnutým úvěrem došlo ke snížení splátkového zatížení žalovaných. Z dostupných mu podkladů mu byly známy výdaje žalovaných na jídlo, léky, bydlení, oblečení, drogérii, služby apod. Byly žalobci takto známy i mimořádné výdaje žalovaných, o nichž důvodně žalobce předpokládal, že je budou schopni žalovaní omezit z důvodu hrazení sjednaných splátek. Je tak přesvědčen o tom, že z jeho strany řádně provedené posouzení schopnosti žalovaných dluh splácet potvrzuje i ta skutečnost, že žalovaní po dobu zhruba 5 let, tj. po dobu zhruba sjednané doby splácení úvěru, řádně splátky úvěru v dojednané výši uhrazovali. Z jeho pohledu tak měla být smlouva o úvěru posouzena jako platná a mělo mu tak být přiznáno plnění dle podmínek platně uzavřené úvěrové smlouvy, když nelze uzavřít, že by bylo postaveno tzv. najisto, že žalovaní, coby spotřebitelé, nebyli schopni řádně úvěr, o který žádali, splácet. Je tak přesvědčen o tom, že posoudil schopnost žalovaných splácet úvěr, o který požádali, s řádnou odbornou péčí, postupoval v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění, poměry žalovaných hodnotil individuálně v souladu s principem obezřetného úvěrování, proto mu náleží celá jistina i příslušenství.

5. Žalovaní se k odvolání žalobce nevyjádřili.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobce (v samostatném výroku II. a v závislém výroku III., o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř., a shledal odvolání žalobce opodstatněným.

7. Žalovaní pak sami proti rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o vyhovující výrok I., své odvolání nepodali. Za této situace tak nebyl tento vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o žalovaným uloženou platební povinnost ve prospěch žalobce, předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (jde-li o zaplacení částky 357 261,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky za dobu od 27. února 2024 do zaplacení).

8. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř., odvolací soud projednal odvolání žalobce při odvolacím jednání v nepřítomnosti žalovaných, kteří, ač řádně a včas předvolání, se k jednání nedostavili, z důležitého důvodu a včas nepožádali o odročení jednání, vycházel tak z obsahu spisu a z provedených důkazů.

9. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu právního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

10. Nad rámec důvodů, uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud konstatuje, že soud v ČR je nadán k projednání a rozhodnutí této věci mezinárodní pravomocí a příslušností. Žalovaný 1. je státním občanem [Anonymizováno] republiky s povoleným trvalým pobytem na území ČR za účelem sloučení s blízkým rodinným příslušníkm – občanem ČR - od 9.července 2015 s platností dokladu do 8.července 2025, hlášen je v ČR k pobytu na adrese [adresa] – vlastník nemovitosti od 16.listopadu 2020, beze změny; tyto skutečnosti trvaly již v době zahájení tohoto řízení (4/2024). Pokud jde o použitelnost českého práva na daný smluvní spotřebitelský závazkový vztah, tak, s ohledem na navázaný závazkový vztah žalobcem ze spotřebitelské smlouvy mj. s občanem [Anonymizováno] republiky, který v době uzavření smluvního vztahu měl v České republice své bydliště, je namístě odkázat na čl. 4 a čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012/EU z 12. 12. 2012 ([Anonymizováno] [Anonymizováno]) a čl. 6 [Anonymizováno]

11. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, pak z pohledu odvolacího soudu na podkladě žalobcem uplatněných skutkových tvrzení a předložených listin, jež při jednání procesně relevantním způsobem k důkazu soud prvního stupně provedl, lze při jejich vyhodnocení učinit odvolacím soudem následující skutkové závěry: dne 11. srpna 2017 spolu uzavřeli žalobce, jako uvěrující banka, a oba žalovaní, coby fyzické osoby, manželé, jakožto úvěrovaní klienti, smlouvu o účelovém a nezajištěném spotřebitelském úvěru v celkové výši částky 1 702 241 Kč, kdy účelem je konsolidace úvěrů nebo půjček (dvou konkrétních splátkových úvěrů), a to u věřitelů – [Jméno žalobce]. s částkou určenou ke splacení 799 401 Kč a [právnická osoba] s částkou ke splacení 722 840 Kč (tj. celkem ve výši částky 1 522 241 Kč), přičemž částka 180 000 Kč zůstala z těchto prostředků žalovaným k volnému využití bez omezení sjednaným účelem. Tento úvěr se žalovaný zavázali žalobci splácet společně a nerozdílně v pravidelných měsíčních splátkách (120), splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce, ve výši 18 950 Kč, počínaje 20. září 2017 (poslední řádná splátka měla proběhnout ve výši 13 297 Kč 20. srpna 2027). Účastníci této úvěrové smlouvy se dohodli, že úvěr bude úročen pevnou úrokovou sazbou 5,90% ročně; úrok se počítá denně ze skutečné výše nesplacené jistiny úvěru ode dne prvého čerpání úvěru do dne úplného zaplacení úvěru. O poskytnutí tohoto úvěru požádala žalovaná 2. dne 8. srpna 2017 žalobce za účelem konsolidace ve výši částky 1 702 241 Kč, kdy uvedla, že je vdaná, má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnána od prosince 2015 na dobu neurčitou ve společnosti [právnická osoba]., se sídlem [adresa], jako projektový manažer, s příjmem 35 376 Kč čistého měsíčně za posledních 12 měsíců, neprobíhá jednání o skončení pracovního poměru, má další příjem z pronájmu 6 100 Kč měsíčně, bydlí ve vlastním bytě. Přiložila potvrzení o příjmu ze dne 7. srpna 2017, potvrzené zaměstnavatelem. Žalovaný 1. pak požádal žalobce o úvěr ve výši 1 475 000 Kč dne 4. srpna 2017, přičemž uvedl, že je ženatý, má jednu vyživovací povinnost, má v České republice povolení k trvalému pobytu, vlastní v České republice byt se zástavou, je zaměstnán od října 2014 v pracovním poměru na dobu neurčitou, není jednáno o skončení pracovního poměru. Jako svého zaměstnavatele uvedl společnost [právnická osoba]., se sídlem [adresa], IČO [IČO], s tím, že jeho příjem je 69 119 Kč čistého měsíčně a svůj příjem doložil výpisy ze svého osobního účtu u [právnická osoba]., z nichž vyplývaly skutečnosti o příjmech a výdajích, kdy od února 2017 od společnosti [právnická osoba]. přicházel příjem (mzda) ve výši 95 142 Kč pro tohoto žalovaného 2., vyplývaly zde i další příjmy, vklady v hotovosti, převody finančních prostředků ze zahraničí a současně i z těchto výpisů vyplývaly běžné i mimořádné měsíční životní výdaje žalovaných, manželů s 1 dítětem, rovněž i existence splátek úvěrů, ať již v rámci [právnická osoba]. či mimo [právnická osoba]., ve výši okolo 55 000 Kč měsíčně. Konečné zůstatky na tomto účtu žalovaného 2. v posledních třech měsících před poskytnutím úvěru byly kladné, ve výši okolo 50 000 Kč. Žalovanými byl úvěr dle této smlouvy tzv. načerpán v rozmezí od 11. srpna do [právnická osoba] 2017 (bezhotovostní platby – čerpání úvěru – z úvěrového účtu žalovaného u [právnická osoba]., č. [č. účtu], v částkách 792 053,20 Kč, 722 840 Kč a 187 340,80 Kč, čímž došlo jednak k vyrovnání splátkových úvěrů [právnická osoba]., č. [č. účtu] a [právnická osoba], a jednak zbývající částka byla vyplacena na osobní účet žalovaného v [právnická osoba].). Před poskytnutím úvěru žalovaným bylo žalobci z vlastních systémů či z dotazů do CCB známo, že žalovaní měli poskytnuty úvěry v rámci [právnická osoba]. (hypoteční a spotřební) a mimo [právnická osoba]. s pevně stanovenými splátkami 52 088 Kč měsíčně, z toho spotřební úvěr mimo [právnická osoba]. představoval splátku 14 997 Kč měsíčně a úvěr u [právnická osoba]. se splátkou 10 244 Kč měsíčně. Tyto dva úvěry byly posuzovanou úvěrovou smlouvou tzv. zkonsolidovány na základě úvěrových žádostí žalovaných tak, že splátka nového úvěru namísto 25 241 Kč měsíčně činila 18 950 Kč měsíčně, přičemž celkové splátkové zatížení žalovaných pevně stanovenými splátkami představovalo 49 464 Kč měsíčně. Žalobce prověřil, že v době podání úvěrové žádosti nebyli žalovaní v insolvenci, nebyla proti nim vedena exekuce, měli dobrou předchozí splátkovou morálku. Po dobu zhruba pěti let od uzavření smlouvy v zásadě řádným způsobem dojednané splátky úvěru hradili, k 1. březnu 2023 pak byl jejich dluh po splatnosti 55 201 Kč. Pokud byli žalovaní žalobcem vyzváni k úhradě této dlužné částky do 2. dubna 2023 výzvou z 1. března 2023, tento dluh nezaplatili. Žalobce tak v souladu s bodem 8.

2. úvěrové smlouvy prohlásil úvěr za okamžitě splatný k 1. červenci 2023 a vyzval žalované k zaplacení dluhu ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy ze dne 21. února 2024, která byla žalovaným odeslána žalobcem 21. února 2024 na adresu [adresa], a na adresu [adresa]. K této výzvě žalovaní dluh nezaplatili. Celkem žalovaní zaplatili ve vztahu k posuzované úvěrové smlouvě částku 1 344 979,27 Kč.

12. Za odvolacího řízení žádný z účastníků nepřišel s konkrétním tvrzením o tom, že by žalovaní cokoliv dalšího žalobci z titulu posuzované smlouvy poskytli od doby rozhodování soudu prvního stupně.

13. Za situace, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), soud prvního stupně správně vztah mezi účastníky posuzoval dle o. z.

14. S ohledem na datum uzavření smluvního vztahu mezi účastníky (srpen 2017), je pak dále namístě zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě o. z. i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), jehož účinnost nastala 1. prosinci 2016, jak ohledně tohoto soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí správně uzavřel.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a, pokud je to nezbytné, i z databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím soudu změnit.

17. Správně soud prvního stupně po právní stránce také uzavřel, s ohledem na osoby žalobce a žalovaných, v důvodech svého rozhodnutí, že v souvislosti s uzavřením posuzované smlouvy o úvěru ze dne 11. srpna 2017, č. [hodnota], podle § 2395 a násl. o. z. byl mezi účastníky z této smlouvy založen spotřebitelský vztah, platí-li podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. mj., že spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba, poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebitelem, kterému o. z. i z. č. 257/2016 poskytují, pokud jde o osobu spotřebitele, zvláštní (další) právní ochranu.

18. Jak také správně uvedl soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí, problematika ochrany spotřebitele v prostřední spotřebitelských úvěrů z hlediska ustanovení o. z. a zákona č. 257/2016 Sb. byla již v minulosti v rozhodovací praxi vyšších soudů opakovaně vysvětlována, a sice s tím závěrem, že v českém právním řádu zákon č. 257/2016 Sb. představuje implementaci směrnic Evropského společenství, vyžadujících zvýšenou ochranu spotřebitele spotřebitelských úvěrů, v nichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. tak je krom ochrany spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem na poskytnutí úvěru, čímž zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy, v podobě soukromoprávní sankce, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvených úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. tak tedy představuje určitou soukromoprávní sankci pro poskytovatele lichvářských úvěrů, spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jejímž účelem je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

19. Z pohledu odvolacího soudu se však soud prvního stupně při svém rozhodování v projednávané věci od těchto výše uvedených předpokladů odchýlil, uzavřel-li o absolutní neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru, uzavřené mezi účastníky, na podkladě svého závěru o tom, že žalobce před uzavřením posuzované smlouvy o úvěru se žalovanými tzv. nedostál řádně své zákonné předsmluvní povinnosti z hlediska § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

20. Odvolací soud, na rozdíl od soud prvního stupně, vyhodnocením skutečností, jež vyplývají z v řízení před soudem prvního stupně procesně relevantním způsobem provedeného dokazování, jak jsou výše popsány v důvodech tohoto rozhodnutí, uzavírá, že žalobce bezezbytku naplnil svou zákonnou předsmluvní povinnost, když postupoval řádně a s odbornou péčí, zjišťoval-li si konkrétní reálné životní výdaje žalovaných, coby žadatelů o úvěr za konkrétním účelem, a to konsolidace svých předchozích závazků, nevycházel bez dalšího jen z úvahy o částkách životního minima a normativních nákladech na bydlení, stanovoval-li si tzv. disponibilní část příjmů žalovaných, byl dostatečně o poměrech žalovaných informován z údajů, sdělovaných mu žalovanými, coby žadateli, ale i z jimi předložených dokladů, pokud jde o potvrzení zaměstnavatele žalované 2. a výpisy z osobního účtu (běžného) žalovaného 1., a měl k dispozici i provedená šetření v dostupných rejstřících, vztahující se k možnosti posouzení platební morálky žalovaných, nakonec do jisté míry mohl být srozuměn i stím, že i v případě předchozích úvěrů žalovaných byla jejich úvěruschopnost zkoumána s kladným závěrem, pokud konsolidací jejich dřívějších dvou závazků došlo k snížení jejich pravidelného úvěrového měsíčního zatížení. Ale především z obsahu výpisu z osobního (běžného) účtu žalovaného 1. byl žalobce velmi podrobně informován o tom, jaké jsou příjmy žalovaného 1., že jsou dokonce vyšší, než sám deklaroval, že pocházejí i z jiných zdrojů, než ze mzdy, jaká je struktura a výše výdajů tříčlenné rodiny, přičemž šlo i o takové výdaje, z nichž reálně mohl žalobce usuzovat na to, že jejich významným snížením mohou dále žalovaní získat finanční prostředky pro plnění své povinnosti z úvěru, o který žádají. Z těchto výpisů a i z dostupných evidencí bylo žalobci známo, že žalovaní v době podání žádosti mají již závazky v ČR z úvěrů a v jaké výši. Za významné je pak třeba mít i to, že žalovaní žádali žalobce jednoznačně o účelový úvěr pro tzv. konsolidaci svých závazků, čímž jednoznačně dali žalobci najevo, že tyto závazky mají, jsou si jich plně vědomi.

21. Vzhledem k těmto skutečnostem lze z pohledu odvolacího soudu plně přisvědčit argumentům žalobce o tom, že z tvrzení žalovaných a jimi předložených dokladů pro něj před poskytnutím konsolidačního účelového úvěru žalovaným, coby manželům, bylo mu reálně zřejmé to, že po odpočtu nového splátkového zatížení od zjištěných podložených příjmů žalovaných bude jim zbývat na pokrytí životních nákladů měsíčně částka okolo 60 000 Kč, což je objektivně vzato údaj, který nemohl u žalobce důvodně vzbuzovat pochybnosti o schopnosti žalovaných posuzovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

22. Tedy odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, je v dané věci toho názoru, že žalobce se před uzavřením úvěrové smlouvy se žalovanými tzv. nespolehl čistě jen na informace, které mu žalovaní sami předložili, ale tyto informace si řádně a pečlivě prověřoval, a to mj. i z interních údajů, vyplývajících mu v souvislosti s vedením běžného účtu jednoho z žalovaných (dlužníků), ale i z externích databází, přičemž výstupem tohoto jeho prověřování úvěrovaných z pohledu odvolacího soudu byla absence důvodných pochybností žalobce o schopnosti žalovaných úvěr mu řádně po dobu 10 let splácet.

23. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, je tak tedy v dané věci toho názoru, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti před uzavřením projednávané úvěrové smlouvy se žalovanými postupoval s odbornou péčí, když doložil, že při ověřování majetkových a osobních poměrů žalovaných vycházel, jak ze spotřebiteli mu poskytnutých informací, tak i z jimi poskytnutých mu podkladů, včetně údajů o nákladech a výdajích úvěrovaných, vyplývajících mu z platebních operací na běžném účtu, vedeném žalobcem pro žalovaného 1. Zcela zjevně tak žalobce nevycházel čistě jen z úvahy o částkách životního minima a normativních nákladů na bydlení, stanovoval-li si tzv. disponibilní část příjmů žalovaných, byl-li současně o poměrech žalovaných žalovanými i obsahem zejména výpisu z běžného účtu jednoho z žalovaných informován takovým způsobem, z čehož mu vyplývalo, že žalovaní mají vyšší, než jimi deklarovaný příjem, a, přestože jsou kož zatíženi splácením předchozích úvěrů v nemalé výši, dosáhnou konsolidačním úvěrem určitého snížení svého úvěrového zatížení, jež dosud byli schopni ze svých příjmů splácet s dobrou platební morálkou.

24. Odvolací soud proto uzavírá, že z jeho pohledu byl žalobce v dostatečné míře opatrný při naplnění své zákonné předsmluvní povinnosti z hlediska § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., měl k dispozici relevantně rozsáhlý a dostatečný rozsah informací, zejména i ohledně skutečných výdajů žalovaných, jde-li o životní náklady, ale i, týká-li se jejich dosavadního zatížení pevně stanovenými splátkami předchozích úvěrů, ať již od žalobce či jiného poskytovatele. I odvolací soud se tak přiklání k názoru žalobce, že v této konkrétní věci při znalosti toho, že žalovaní mají dokonce i vyšší, než jimi deklarovaný příjem, znalosti jejich životních výdajů i výše nového splátkového zatížení, byl reálný předpoklad žalobce, že žalovaným po zaplacení úvěru měsíčně zůstane k dispozici finanční částka okolo 60 000 Kč, kterou bylo možno považovat za dostatečnou k pokrytí jejich reálných životných výdajů, mohl tedy uzavřít, že žalovaní mají dostatečnou míru finanční rezervy pro další přijetí finančního závazku, jde-li o splácení úvěru, jež jim přinese do jisté míry i určité snížení jejich dosavadního splátkového zatížení.

25. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, z výše uvedených důvodů uzavírá, že žalobce tzv. dostál řádně naplnění své odborné péče při posuzovaní toho, zda žalovaní, coby žadatelé o úvěr, budou schopni řádně úvěr, o který žádají, za dojednaných podmínek, splácet, a proto, na rozdíl od soudu prvního stupně, neuzavírá o absolutní neplatnosti posuzované úvěrové smlouvy z důvodu porušení řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatelů o úvěr s odbornou péčí ze strany žalobce, kdy konstatuje, že údaje, které žadatelé žalobci uvedli, si žalobce ověřil a objektivně si podložil i jejich výdaje, a to i za určité delší časové období a s plným vědomím toho, že žadatelé jsou již z minulosti zatíženi splácením dalších finančních závazků, ať již čerpáním interních informací z vlastních systémů či s využitím veřejně dostupných informací, ostatně toto jim i sami žadatelé sdělovali, pokud žádali o účelový úvěr ke konsolidaci svých dřívějších dvou závazků, zcela konkrétních. Potud tedy žalobce dle závěru odvolacího soudu řádně naplnil svoji zákonnou předsmluvní povinnost vůči spotřebitelům, žalovaným, jakožto žadatelům o konkrétní úvěr, pro účely vyhodnocení si tzv. disponibility finančními prostředky žadateli, jde-li o jejich reálnou schopnost plnit podmínky úvěru, o který žádají.

26. Odvolací soud proto uzavřel, že výsledky provedeného dokazování nevedou ke zjištění o porušení zákonné předsmluvní povinnosti žalobce, coby poskytovatele konkrétního úvěru žalovaným, k níž by bylo namístě i z úřední povinnosti přihlížet, nenastaly tedy zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy. Naopak měl po posouzení obsahu účastníky uzavřené úvěrové smlouvy tuto za platnou.

27. K důvodům výše uvedených úvah odvolacího soudu lze konečně poukázat i na závěry, vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, v nichž tento soud poukázal na skutečnost, že právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru způsob a rozsah zkoumání tzv. úvěruschopnosti před uzavřením úvěrové smlouvy konkrétním způsobem nestanoví, ukládá pouze posouzení této záležitosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a předpokládá tak posouzení zejména schopnosti spotřebitele v budoucnu splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních jeho dluhů, přičemž pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo o sobě zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Toto pochybení ještě samo o sobě nutně neznamená, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Toto pochybení se může v podobě uplatnění zákonné sankce (neplatnosti smluv) projevit jen tehdy, bude-li najisto postaveno, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, tedy pro závěr o neplatnosti smlouvy musí být postaveno tzv. najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp., že mu úvěr neměl být poskytnut. V této projednávané věci pak dojednaná měsíční splátka úvěru ve vztahu ke zjištěným příjmům obou žalovaným před uzavřením smlouvy činila zhruba 14% prokázaného měsíčního příjmu žalovaných před uzavření smlouvy, navíc tito po poměrně dlouhou dobu (zhruba 5 let) takto sjednané podmínky úvěru plnili. I z tohoto pohledu tak nemohlo být posouzeno prověřování údajů, uvedených žalovanými žalobci před uzavřením úvěrové smlouvy, jako natolik nedostatečné, aby to mohlo mít vliv na jednoznačné přijetí závěru o tom, že spotřebitelé, tedy žalovaní, nebyli schopni úvěr, o který žádali a který si se žalobcem dojednávali, jež je posuzován v této věci, podle dojednaných podmínek splácet. Tento závěr odvolacího soudu pak není v rozporu s řešením předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie ve věci C-755/2022, tím spíše, že sami žalovaní žádnou výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit v řízení neuplatnili.

28. Z pohledu odvolacího soudu tedy v dané konkrétní věci nelze při posouzení konkrétně zjištěných skutečností dospět k závěru, že projednávaný úvěr neměl být žalovaným spotřebitelům poskytnut pro jejich neschopnost jej splácet a nelze tak dovodit důsledek v podobě zákonné sankce (neplatnosti smlouvy), byť by snad i žalobce pochybil prověřením si dlužníkem uváděných nulových výdajů, tento jeho závěr není v rozporu ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

29. Za té situace, kdy pak z výsledků provedeného dokazování soudem prvního stupně pro odvolací soud jednoznačně vyplynulo, že oba žalovaní, manželé, coby úvěrovaní, se stali dlužníky žalobce, neboť jim finanční prostředky byly poskytnuty (úvěr byl jimi načerpán), je dána jejich povinnost tyto jimi načerpané finanční prostředky žalobci vrátit a zaplatit smluvenou úplatu za poskytnutí peněžních prostředků, což je jimi ve smlouvě dojednaný úrok 5,90% ročně. O výši úroku posuzovaná smlouva obsahuje jednoznačné ujednání.

30. Z pohledu odvolacího soudu tak z této platné úvěrové smlouvy žalovaným, coby úvěrovaným (dlužníkům), vznikla povinnost poskytnuté jim peněžní prostředky vrátit úvěrujícímu, žalobci, ve sjednané době, resp. ve sjednaných splátkách (18 950 Kč měsíčně), splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce po dobu 10 let (120 splátek), počínaje 20. září 2017, konče 20. srpna 2027, přičemž dle smlouvy sjednaný úrok platí žalovaní žalobci za celou dobu poskytnutí prostředků až do jejich úplného vrácení.

31. Z obsahu platné úvěrové smlouvy pak plyne, že pro případ porušení posuzované úvěrové smlouvy si její účastníci mj. ujednali, že úvěrující (věřitel) v každém jednotlivém případě porušení smlouvy podle čl. 8.1. může uplatnit svým prohlášením celý úvěr za okamžitě splatný a, že v tomto případě úvěrovaní (dlužníci, zde žalovaní) zaplatí úvěrujícímu (věřiteli, zde žalobce) všechny dluhy z úvěru ve lhůtě a za podmínek podle písemné výzvy.

32. V situaci, kdy z tvrzení žalobce a jím předložených listin vyplývá, že se žalovaní dostali do prodlení se splácením více než dvou sjednaných splátek úvěru, přestože k uhrazení dlužné částky byli v dodatečné lhůtě vyzváni, což nikterak v tomto řízení sami nerozporovali, uplatnil žalobce, jako důsledek porušení podmínek smlouvy, čl. 8.2. písm. b) smlouvy a prohlásil celý úvěr za okamžitě splatný k 1. červenci 2023 a vyzval žalované k zaplacení úvěru ve lhůtě 5 dnů od odeslání jim výzvy, k čemuž došlo 21. února 2024 dopisem ze stejného data, zaslaným oběma žalovaným na adresu jejich tehdy evidovaného pobytu v centrální evidenci obyvatel, resp v evidenci pobytu cizinců.

33. Protože žalovaní peněžitou částku z této smlouvy v souvislosti s prohlášením celého úvěru za okamžitě splatný řádně a včas nezaplatili, jak tvrdí žalobce, což opět sami žalovaní nikterak v tomto řízení nerozporují, jsou povinni kromě řádného úroku z úvěru platit navíc i zákonný úrok z prodlení z nesplacené částky ve výši, stanovené platnými právními předpisy (§ 1968 o. z.). Výše úroků z prodlení pak vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

34. Z tvrzení a listinných podkladů, které žalobce předložil, tak pro odvolací soud vyplývá, že žalovaní dluží žalobci na jistině k 1. červenci 2023 částku 871 185,48 Kč. Přiznal-li tak pravomocným výrokem I. žalobci soud prvního stupně nárok na zaplacení mu žalovanými společně a nerozdílně na této jistině dluhu částku 357 261,73 Kč, pak je namístě uložit žalovaným dále povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci na jistině dluhu částku 513 923,75 Kč, jak je žalobcem v jím podané žalobě, a nakonec i v podaném odvolání, navrhováno.

35. Podle § 1970 o. z., lze po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroků z prodlení, výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením.

36. Do prodlení se zaplacením celého dluhu se žalovaní dostali počínaje dnem následujícím po využití žalobcem práva na prohlášení o tom, že celý úvěr se stává okamžitě splatným, resp. po uplynutí lhůty k doplacení dluhu. K tomuto datu zákonná výše úroků z prodlení činila 15% ročně.

37. Na příslušenství jistiny tak žalobci náleží v souladu s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru i nárok na zaplacení kapitalizovaného sjednaného úroku za dobu od 2. července 2023 do 19. února 2024 částkou ve výši 33 687,60 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši částky 84 886,77 Kč za dobu od 4. srpna 2017 do 19. února 2024, sjednaného úroku 5,90% ročně z částky 871 185,48 Kč za dobu od 20. února 2024 do zaplacení, úroku z prodlení 15% ročně z částky 871 185,48 Kč od 20. února 2024 do 26. února 2024, úroku z prodlení 15% ročně z částky 513 923,75 Kč od 27. února 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25% ročně z částky 357 261,73 Kč od 27. února 2024 do zaplacení.

38. Souhrnně řečeno, za situace, kdy se žalobci podařilo prokázat tvrzení, obsažená v žalobě, rozhodl odvolací soud, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tak, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno, tedy vyhověl žalobě žalobce v plném rozsahu, tj. jak co do žalované částky, tak i příslušenství (smluveném úroku a úroku z prodlení), pokud nad platební povinnost, uloženou žalovaným již pravomocným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně, uložil žalovaným dále za povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částky, uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

39. S ohledem na měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl odvolací soud nově o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, a to jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

40. S ohledem na výsledek řízení je při porovnání vzájemného poměru úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků v řízení zřejmé to, že jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, byl žalobce s uplatňováním svého práva plně úspěšný, svědčí mu tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů s uplatňováním práva v tomto řízení proti neúspěšným žalovaným před soudy obou stupňů.

41. Podle obsahu spisu soudu prvního stupně v řízení před soudem prvního stupně žalobce vynaložil účelně na uplatňování svého práva náklady na zaplacení soudního poplatku z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jenž soud vydal a posléze jej zrušil z důvodu nedoručitelnosti tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou žalovaných (4% z žalované částky),v částce 34 848 Kč, a dále účelně vznikly žalobci náklady na právní zastoupení advokátem, který účelně v řízení vykonal celkem [hodnota] úkony právní služby (příprava a převzetí věci, předžalobní upomínka, podání žaloby a účast u jednání soudu prvního stupně). Požadoval-li pak žalobce úhradu vykonaného úkonu právní služby advokáta i v souvislosti s doplněním žalobních tvrzení k výzvě soudu, pak tento úkon odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložený, neboť již v žalobě samotné bylo namístě, aby žalobce uvedl sám všechny rozhodné skutečnosti, tedy i ty, které se váží k posuzování z jeho strany úvěruschopnosti žalovaných před uzavřením úvěrové smlouvy.

42. Z hlediska předmětu řízení hodnota [hodnota] úkonu právní služby advokáta žalobce podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění do 31. prosince 2014, představuje částku 11 820 Kč. Odměna advokáta v řízení před soudem prvního stupně tak představuje částku 47 280 Kč. Hotové výdaje advokáta v paušální sazbě 300 Kč/1 úkon právní služby dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění do 31. prosince 2013 tak představovaly celkem částku 1 200 Kč. S připočtením 21% DPH z odměny a hotových výdajů advokáta, tj. částky 10 181 Kč, představují náklady právního zastoupení žalobce advokátem v řízení před soudem prvního stupně částku 58 661 Kč. S připočtením soudního poplatku jde tak tedy na nákladech řízení žalobce v řízení před soudem prvního stupně o částku 93 509 Kč.

43. V odvolacím řízení pak účelně vynaložené náklady žalobce na uplatňování práva, představující náklad na správně zaplacenou výši soudního poplatku z odvolání 25 697 Kč (zde žalobce zaplatil k nesprávné výzvě soudu prvního stupně částku 43 560 Kč v situaci, kdy odvolání směřovalo jen proti zamítnuté části jistiny s příslušenstvím výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně) a dále náklady na právní zastoupení advokátem, který účelně v odvolacím řízení vykonal 2 úkony právní služby.

44. S ohledem na předmět odvolacího řízení představuje hodnota 1 úkonu právní služby advokáta žalobce v odvolacím řízení částku 10 380 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění do 31. prosince 2024 i od 1. ledna 2025, kdy účelně vykonané úkony právní služby představují písemné podání odvolání a účast u jednání odvolacího soudu. Odměna advokáta žalobce v odvolacím řízení tak představuje částku 20 760 Kč. Hotové výdaje advokáta žalobce v paušální výši v odvolacím řízení pak představují částku celkem 750 Kč (§ 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění do 31. prosince 2024 a od 1. ledna 2025, tj. 300 Kč a 450 Kč). S připočtením 21% DPH z odměny a hotových výdajů advokáta žalobce v odvolacím řízení, tj. 4 518 Kč, jde na nákladech právního zastoupení advokátem žalobce v odvolacím řízení o částku 26 028 Kč. S připočtením správné výše soudního poplatku z odvolání 25 697 Kč jde celkem o částku 51 724 Kč.

45. Částku 17 863 Kč na nesprávně zaplaceném soudním poplatku z odvolání odvolatelem soud právního stupně žalobci v rámci dalšího procesního postupu v této věci vrátí. Tato částka tak nebyla odvolacím soudem započítána do účelně vynaložených nákladů řízení žalobce v odvolacím řízení k tíži žalovaných.

46. Náklady řízení před soudy obou stupňů jsou pak žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

47. Konečně odvolací soud neshledal v dané věci existenci konkrétních, zcela výjimečných, důvodů, hodných zvláštního zřetele, pro které by mohl zvažovat při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky moderační oprávnění soudu dle § 150 o. s. ř., byť i jen částečně; ostatně ze strany žalovaných v tomto směru ani žádné skutečnosti namítány nebyly.

Poučení