241 C 2/2020-97

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr Milanem Jakubíčkem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupeného advokátkou [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky 50.270 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do úroku z prodlení ve výši 54,28 % p. a. z částky 40.000 Kč od 23. 3. 2019 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 40.000 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 40.000 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 10.270 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 10.270 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení a co do pohledávky ve výši 8.405,64 Kč a úroku ve výši 35 % ročně z částky 40.000 Kč od 23. 3. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 139.060 Kč, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.608 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se původně žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 50.270 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50.270 Kč ve výši 9,75 % ročně od 10. 9. 2019 do zaplacení, úhrady pohledávky ve výši 8.405,64 Kč a úroku ve výši 89,28 % ročně z částky 40.000 Kč od 23. 3. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 139.060 Kč. Následně vzal žalobce svoji žalobu částečně zpět, a to co do úroku ve výši 54,28 % ročně z částky 40.000 Kč od 23. 3. 2019 do zaplacení. Soud proto v uvedeném rozsahu řízení podle ustanovení § 96 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. Tomu odpovídá výrok I. rozsudku. Předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení částky 50.270 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky jdoucí, jakož i pohledávka ve výši 8.405,64 Kč a 35 % úrok z částky 40.000 Kč od 23. 3. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 139.060 Kč, o kterém soud v řízení také meritorně rozhodoval.

2. Žalobce v odůvodnění žaloby uvedl, že žalobou nárokovaná částka s příslušenstvím je v souladu s právem, neboť žalovaný finanční prostředky ve výši 40.000 Kč prostřednictvím sjednaného úvěru od žalobce čerpal, když jak úrok, tak další náklady s úvěrem související, byly žalovanému daným na vědomí a ten s čerpáním úvěru a všemi podmínkami k němu se vztahujícími souhlasil. Zároveň je zjevné, že se žalobce dostatečně zabýval i výší poskytovaného úvěru a s tím související úvěruschopností žalovaného, tedy jeho dostatečnou schopností úvěr splácet ve spojení s výší jeho aktuálních příjmů a výdajů. Při zohlednění mzdy žalovaného, která činila částku 18.089 Kč měsíčně a při vědomí celkových měsíčních nákladů žalovaného čítající 7.360 Kč, měla žalovanému měsíčně k dispozici zůstat dostatečná částka 9.729 Kč. Žalobce odkázal na formulář, na hodnocení klienta i jednotlivé výpisy z nebankovních registrů, podle kterých nebylo hodnocení žalovaného takové povahy, aby žalovanému nemohly být finanční prostředky poskytnuté. S ohledem na skutečnost, že žalovanému zůstala zachována dostatečně vysoká částka na úhradu nezbytných životních nákladů, nelze dovozovat, že by žalobce dostatečně neprověřil žalovaného úvěruschopnost. Také nebylo porušené např. ustanovení § 1796, anebo § 1793 občanského zákoníku, neboť žalovaný v tísni úvěrovou smlouvu rozhodně neuzavřel. Porušeno nebylo ani ustanovení § 1813 občanského zákoníku. Nic, co by se příčilo ochraně spotřebitele, žalobce také vůči žalovanému neučinil. Úrok, byť by se zdál být vysokým, je cenou za poskytnutí úvěru a žalobci v plné výši náleží, když v kontextu uvedeného žalobce odkázal např. na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 16 VSOL 656/2018 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Nad všechnu svoji argumentaci také nárok v podstatné části jeho úroku svým částečným zpětvzetím ponížil na úroveň obecně přípustnou a soudy akceptovanou. Dále žalobce uvedl, že není možné vykládat zákon contra legem, tedy že nelze vykládat ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. tak, že by mělo jít o ustanovení zakotvující absolutní neplatnost právního jednání, když je v něm jasně vyjádřená relativní neplatnost, tedy neplatnost nastupující až v souvislosti aktivním jednáním žalovaného. Protože žalovaný ani přes výzvy na čerpaný úvěr nikdy nic neuhradil, nezbylo než podat žalobu k soudu.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Byť mu byly jak žaloba, tak výzva k vyjádření se k věci podle zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen„ o. s. ř.“) zaslány. Žalovaný se také bez omluvy nedostavil k jednání nařízenému na den 9. 12. 2020. Soud tak jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl po provedeném dokazování na základě obsahu listinných důkazů založených ve spise.

1. Soud ve věci provedl dokazování, na základě kterého zjistil následující skutkový stav věci:

2. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek vyplývá, že se žalobce pokusil prostřednictvím [titul]. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] vysvětlit způsob výpočtu efektivní úrokové sazby s porovnáním nominální úrokové sazby, kterou vždy (jak je patrné z přílohy k vyjádření se znalce) převyšuje. Z výpisu ze systému Solus ze dne 20. 11. 2018 je zjevné, že žalovaný v ní nebyl vedený jako dlužník.

3. Z listiny týkající se interního screeningu žalobce se podává, že žalovaný nebyl pohledem CBS Skóre hodnocený, když mu byl přiznán příznak:

16. V popisové legendě je uvedené, že není-li vypočítaná hodnota CBS, pak je klientovi přiřazený jeden z příznaků. Pod příznakem 16 je pak uvedeno – klientova smlouva je hodnocená jako špatná.

4. Z listin do spisu založené (č. l. 37 spisu) vyplývá, že částka 40.000 Kč byla z účtu žalobce poukázána na účet žalovaného, uvedený v úvěrové smlouvě jako č.: [bankovní účet]. Že šlo o účet žalovaného, bylo ověřené i náhledem na účet prostřednictvím mobilního bankovnictví (č. l. 86 spisu).

5. Z předsmluvního formuláře pro klienty poskytnuté zprostředkovatelem úvěru ze dne 21. 11. 2018 a vygenerovaného v 14: 15:50 hod., soud zjistil, že se žalovaný měl seznámit s informacemi týkajícími se parametrů následně poskytnutého úvěru, jak je upravuje zákon o spotřebitelském úvěru. Obdobné informace (uváděné s odkazem na ustanovení § 92 zákona č. 257/2016 Sb.) jsou zjevné i z tzv. Prohlášení klientů (č. l. 77 a násl. spisu) z téhož dne a času 14: 17:50 hod. Ke ztotožnění žalovaného při kontraktaci došlo prostřednictvím občanského průkazu.

6. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného ze dne 23. 11. 2018 soud zjistil, že v posledních třech měsících (za období od 1. 8. 2018 do 31. 10. 2018) měl žalovaný výdělek 18.089 Kč čistého. Ze tří do spisu založených výplatních pásek vyplývá, že příjem žalovaného činil 16.923 Kč měsíčně.

7. Obsahem hodnocení klienta (č. l. 29 spisu) bylo postavené na jisto, že žalobce zaznamenal příjmy žalovaného ve výši 20.000 Kč, resp. 19.089 Kč, které pocházejí ze zaměstnání. Výdaje žalovaného žalobce zaznamenal jako součet částek, které je nutné rezervovat na životní minimum ve výši 3.410 Kč, na dítě v domácnosti – ve výši 2.000 Kč, na splátku [právnická osoba] ve výši 550 Kč, na bydlení ve výši 1.300 Kč, jakož i na dopravu a záliby ve výši 100 Kč. Celkově měly výdaje podle formuláře činit částku 4.810 Kč měsíčně. Tudíž volné zdroje bez rezervy, které činila 1.000 Kč měsíčně, byly žalobcem stanovené na částku 14.190 Kč. Uvedené hodnocení klienta bylo provedené dne 22. 2. 2019 v 14.17 hod.

8. Z přehledu výpisů z účtu žalovaného, coby klientka žalobce (č. l. 10 spisu), je patrné, jakou částku žalovaný čerpal s tím, že na dluh nebylo nic uhrazené.

9. Z návrhu úvěrové smlouvy ze dne ze dne 21. 11. 2018 vyplývá, že byla v 14: 21:19 hod. stranami podepsaná, resp. žalovaným a zprostředkovatelem žalobce. Žalobce sám smlouvu akceptoval dne 26. 11. 2018. Podle obsahu smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobci poskytnutou částku ve výši 40.000 Kč ve 36 měsíčních splátkách po 3.219 Kč. Definovány v ní byly úroky /část A) /, efektivní úroková míra (bod 2.1.), zesplatnění úvěru pro případ prodlení klienta/žalovaného (bod 6.).

10. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 27. 11. 2008 vyplývá, že bylo zasláno žalovanému na jím sdělenou adresu. Z potvrzení [právnická osoba] je patrné, že neúčelový úvěr s dobou splatnosti na 48 měsíců mu poskytovali v roce 2018 s průměrnou sazbou 18,9 %. Equabanka sdělila, že obvyklé úročení neúčelových úvěrů v roce 2018 činilo 15 – 35 %.

11. Z oznámení ze dne 21. 3. 2019 bylo soudem zjištěné, že jelikož se žalovaný dostal do prodlení, je vyzván k okamžité úhradě dosud nezaplacené části úvěru. Výzvy k zaplacení ze dne 15. 2. 2019 a ze dne 18. 3. 2019 odkazují fakticky na totéž. Z předžalobní upomínky ze dne 22. 8. 2019 zasílané žalovanému na adresu podle smlouvy je seznatelné, že v případě neuhrazení celé částky dluhu, podrobně v ní specifikované, bude podána žaloba k soudu.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákon č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřená úvěrová smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s obsahem zákona č. 257/2016 Sb., podle které žalovaný skutečně obdržel od žalobce částku 40.000 Kč, avšak na čerpaný úvěr nikdy nic nezaplatil. Pohledem smluvních ujednání žalobci svědčilo právo úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném úhradu celého dluhu, což i učinil.

16. Soud ve vztahu k této věci předně uvádí, že pohledem právní úpravy posuzoval, zda je nárok žalobce po právu, anebo není. Případně v jaké výši je po právu a v jaké již v souladu s právem není.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně, a to z důvodů níže uvedených.

18. Soud předesílá, že obecné soudy pohledem zákonné úpravy, ale i judikatury vyšších soudů dlouhodobě aplikovaly pravidlo, podle kterého platilo, že jsou-li smlouvy o úvěru uzavřené v rozporu s pravidly, které jsou na ně kladené, jsou takové smlouvy absolutně neplatné (§ 55 zákona č. 40/1964 Sb., anebo § 5, § 9, § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb.). Uvedeným úhlem pohledu je i přes obsah ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. soudem nahlíženo na novou zákonnou úpravu tak, že postup odborně vybaveného poskytovatele úvěru jdoucí příkře proti zájmů spotřebitele, např. v tom smyslu, že neprověřil řádným způsobem jeho poměry (§ 75, § 86 citovaného zákona), nemůže požívat právní ochrany a vede k absolutní neplatnosti. Spotřebitel obecně není tak odborně vybavený jako poskytovatel úvěru, když jeho snahou je mnohdy předně na úvěr„ dosáhnout“. I proto spotřebitelské právo stanoví povinnosti zatěžující předně poskytovatele úvěru, který by měl s náležitou odbornou péčí jako profesionál posoudit a prověřit rizika spojená s poskytnutím úvěru tomu kterému spotřebiteli, zde žalovanému. Jeho postup by měl být řádný a odborný a nikoliv formální či laxní, anebo takový, který se zaměří jen na prověření příjmové stránky spotřebitele (žadatele o úvěr) a za využití úvěrové matematiky a efektivní úrokové sazby (převyšující výrazně i nominální úrokovou sazbu) spotřebiteli/žalovanému v rámci tzv. adhézní (formulářové) smlouvy zcela nepřiměřeně tvrdě (v porovnáními se zjištěnými možnostmi úvěrovaného) nastaví podmínky, za kterých má úvěr čerpat a splácet. Samotný nárok žalobce specifikovaný v žalobě není jen vyjádřením žalobcem formulované snahy vykrýt přiměřeným ziskem zvýšené riziko, které podstupuje při poskytování úvěru, který není úvěrem bankovním, ani úvěrem zajištěným, ale vyjádřením snahy o získání maximálního profitu spočívající ve výši úroku a ve výši sumarizovaného úroku, která ve své absolutní částce dosahuje až částky 139.060 Kč. Pohledem obsahu smluvního vztahu nejde, ani při respektování principu smluvní autonomie a zásady pacta sunt servanda, o vyjádření přiměřeného zisku žalobce, ale o maximalizaci nepřiměřeně vysokého zisku, jdoucímu přímo proti obsahu spotřebitelského práva a ochraně spotřebitele, která obecně modifikuje smluvní autonomii obligačních stran (sp. zn. I. US 523/07).

19. Zjevené je, že právní úprava klade na poskytovatele úvěru (věřitele) povinnosti spočívající v odborném posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. To však bylo jednoznačně ze strany žalobce zanedbáno, neboť byť registr Solus negativní informace ohledně žalovaného nepřinesl, tak deklarované skóre ani prostřednictví systému žalobce ve vztahu k žalovanému vhodně nevyšlo, když žalobcem obvykle uváděné CBS SKÓRE nebylo ani ve formuláři uvedené (č. l. 36 spisu). Pohledem příznaku 16 byl žalovaný předem označen za klienta nevhodného („ klientova smlouva je hodnocena jako špatná“), na tom nic nemění ani širší úvaha žalobce v rámci doplnění jeho skutkových tvrzení a spočívající v tom, že pro další hodnocené parametry bylo nakonec možné žalovanému úvěr poskytnout. Přestože žalobce posoudil výši příjmu žalovaného (činil cca 18.000 Kč čistého) a měl k dispozici i hodnocení klienta (č. l. 29 spisu), nepostupoval při své úvaze řádným způsobem. I kdyby soud vzal v potaz, že základní částka na výživu žalovaného činí (pohledem zákona o životním a existenčním minimu) 3.410 Kč, a že náklad na jedno dítě činí 2.000 Kč, nebyla nijak prověřená výše nákladů souvisejících s bydlením (nájemného a inkasa), která byla zaznamenaná ve výši 1.300 Kč. Stejně jako další náklady na bydlení žalovaného. Deklarovaná výše posledně uvedené částky je nepřiměřeně nízká pohledem běžných cen a cenové hladiny obecně a odhad ostatních nákladů částkou 100 Kč je mimo realitu. Zjevně tak jako ve formuláři dovozené volné zdroje ve výši 14.190 Kč (byť byly žalobcem korigované v rámci doplnění skutkových tvrzení na částku 9729 Kč). Pohledem obecné cenové hladiny nemůže být bez dalších bližších informací racionálně dovozené, že skutečné náklady na bydlení, energie, výživu, školní aktivity syna žalovaného (narozeného podle informací základního registru v roce 2014) jsou jen takové, jaké zvažuje podle formuláře žalobce. Žalobcem ve formuláři uvedené výdaje jsou výdaje nedůvěryhodné, zjevně ničím nepodložené a ničím neprověřené. V kontextu náhledu soudu do vnitřního systému soudu (ISAS) je zjevné, že žalovaný je zatížený i dalšími převážně exekučními, ale i nalézacími řízeními, které jsou řešeny prostřednictvím soudu.

20. Postup žalobce byl zjevně úvěrově benevolentní, vedený snahou o poskytnutí úvěru. Jinak řečeno, přestože si žalobce ověřil příjmové poměry žalovaného, tak výdajovou stránku poměrů žalovaného vyloženě zanedbal. Ta měla být rozkryta více, alespoň tedy co do nákladů na skutečné bydlení, neboť i v případě jiné formy bydlení (jak je zaškrtnuté ve formuláři hodnocení klienta), je částky nákladů na bydlení ve výši 1.300 Kč, bez jakéhokoliv jejího dílčího doložení, více než nedůvěryhodná. Nadto, když je zároveň deklarované, že žalovaný nežije s manželkou a v jeho případě nejde ani o vlastní, družstevní či nájemní bydlení. Pomine-li tedy soud skutečnost, že žalovaný musí mít nějaké náklady týkající se jeho osoby, stravování, přepravy apod., tak s přihlédnutím k běžným výdajům na syna žalovaného byl postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované zcela povrchní a ryze formální, když žalobcem uvedenou částku 100 Kč na dopravu, kurzy, zálibu apod. netřeba ani komentovat. Uvedenému závěru soudu odpovídají i ve smluvní dokumentaci uvedené reálné časy celkové smluvní kontraktace účastníků řízení, byť soud může v uvedeném ohledu vnímat, že nejspíše bylo mezi stranami sporu obecně o možnosti poskytnutí úvěru a jejich rámcových podmínkách jednáno předem telefonicky. Žalobci tak nelze poskytnout soudní ochranu a přisoudit mu celý jim uplatněný nárok. Naopak je nutné posoudit postup žalobce jako neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce jen příznivé důsledky ve smyslu respektování všech jím v řízení uplatněných nároků. Proto nastoupily následky ve smyslu ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

21. Na tomto místě soud opakuje, že byť je v současné době ochrana spotřebitele pohledem ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. podmíněná jeho procesní aktivitou a vznesením námitky ve vztahu k nedbalému postupu poskytovatele úvěru nerespektujícím ustanovení § 86 odst. 1 citovaného zákona, tak soud s ohledem na ochranu spotřebitelských práv a zájmů, jak byla budována v průběhu deseti posledních let postupného posilování práv spotřebitele (zmiňované i v důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb.), aplikuje obsah ustanovení § 86 a § 87 pohledem nejen jazykového, ale i historického a teleologického výkladu a dovozuje, že není možné ani odůvodnitelné a rozhodně to není ústavně konformní, a že by nedbalý postup poskytovatelů úvěrů mohl být sankcionován jen ke vznesené námitce neplatnosti. Dlužno dodat, že si je soud vědom toho, že v nedávné době byla podána ústavní stížnost napadající samotný obsah ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., která by ve svém výsledku mohla vést ke zrušení jeho obsahu a tedy zákonné úpravy stojící v současné době na principu relativní neplatnosti. Ovšem ani při vědomí podané ústavní stížnosti soud důvod pro přerušení řízení neshledal, a to i při vědomí toho, že nedbalý postup žalobce byl i přes stávající znění obsahu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přímo jdoucí proti smyslu obsahu mnohých nálezů Ústavního soudu ČR, např. sp. zn. III. ÚS 4129/18, kterým Ústavní soud ČR směrem k obecným soudům jasně komunikoval závěr:„ Pokud soud nezkoumá, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ 22. Pro úplnost lze uvést, že postup zákonodárce, který stanovil v zákona č. 257/2016 Sb. neplatnost pouze jako relativní, je hrubým vybočením z dosavadní právní praxe a hrubě poškozující nejen spotřebitele, ale nakonec i poskytovatele úvěru a celou společnost. Takový postup vede jen k dluhovým pastím, když zcela nevýhodně pro spotřebitele umožňuje získat neoprávněný a mnohdy až lichvářský profit pro poskytovatele úvěru, což i pohledem obecné právní úpravy proti obsahu ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., jde proti dobrým mravům. Proto musí být takové jednání absolutně neplatné.

23. Nalézací soud též ve své rozhodovací praxi mnohokrát poukazoval při rozhodování nároků ze spotřebitelských úvěrů i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ale i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ve věci 1 AS 30/2015, které akcentovaly nutnost odborně a obezřetně prověřit majetkové poměry žadatele o úvěr a to spolehlivým způsobem, nikoliv tedy jen s odkazem na pouhé sdělení potencionálního klienta.

24. Co se týká žalovaného odkazu na neporušení ustanovení § 1813 a následující občanského zákoníku, tak pohledem rovnosti stran nedošlo ke zjevnému znevýhodnění žalovaného. Ovšem limita ochrany žalovaného je nastavená právě obsahem výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru a nikoliv obecně jenom okruhem základních principů podle zákona č. 89/2012 Sb. Souhlasit lze s tím, že žalovaný s pravděpodobností rovnající jistotě smlouvu neuzavíral ve zjevné tísni, o které by žalobce musel případně vědět (či tísni vyvolané žalobcem). Tudíž i při procesní pasivitě žalovaného nelze dovozovat, že by měla být smlouva z toho důvodu neplatná, tedy coby lichva podle ustanovení § 1796 zákona č. 89/2012 Sb. Ovšem jak již bylo výše uvedené, celou šíři a smysl spotřebitelského práva a ochrany spotřebitele nelze vykládat extenzivním způsobem při pouhém důrazu na smluvní volnost, neboť přes ni nelze erodovat význam spotřebitelské ochrany a férovosti trhu, ať již nebankovního, bankovního, cestovního apod. Judikatorní posun je i v tom, že v případě jakýchkoliv nejasností, je třeba respektovat zvýšenou ochranu spotřebitele a vykládat právní úpravu a význam právních jednání restriktivněji, tedy ve prospěch ochrany zákazníka – spotřebitele. I výklad právních jednání (§ 555 a násl. občanského zákoníku) i autonomní výklad právních úkonů v evropském kontextu se provádí nejen podle jazykového vyjádření, ale i v kontextu výkladu systematického, historického teleologického, které beze sporu mohou i jazykový výklad, který nemusí být vždy zcela jednoznačný, pozměnit. Např. podle ústavního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 92/06 není obecný soud absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost, anebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.

25. Na soudem uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce pohledem následné argumentace, přiměřenosti úroku, zpětvzetím části svého návrhu svůj nárok korigoval s odůvodněním, že tak bude lépe odpovídat např. vyjádření ČNB ze dne 21. 12. 2018, anebo vyjádřením stran průměrné výše neúčelových úvěru, jak je patrné ze sdělení Equa banky a [právnická osoba] do spisu založených.

26. Pro všechnu shora uvedenou argumentaci soud dospěl k závěru, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. za využití ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a přiznat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru ve výši 40.000 Kč mohl odečíst jen to, co mu žalovaný uhradil. Jelikož žalovaný na čerpaný úvěr nic neuhradil (Opak nebyl prokázán.), mohl soud žalobci přisoudit celou čerpanou částku 40.000 Kč uvedenou ve výroku II. rozsudku včetně příslušenství ve výši 9,75 % ročně, neboť to do své výše odpovídá obsahu nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a žalovaný se do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. (po výzvě žalobce s jasně stanovenou lhůtou plnění) dostal. Ve zbytku žalobou uplatněného nároku, tedy co do částky ve výši 10.270 Kč a pohledávky ve výši 8.405,64 Kč a dalšího příslušenství, soud žalobu důvodnou neshledal. Tomu odpovídá i zamítavý výrok III. rozsudku.

27. Jelikož byl žalobce z větší části (pohledem jistiny) ve věci úspěšný, náleží mu i náklady řízení, které mu byly přiznané podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když soud od žalobcova procesního úspěchu odečetl jeho procesní neúspěch. Žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 40.000 Kč a procesně neúspěšný co do nárokované pohledávky ve výši 18.675,64 Kč. Příslušenství uvedených částek již soud dále nezohledňoval. Fakticky byl žalobce pohledem celého předmětu řízení (částky 58.675,64 Kč) v řízení úspěšný co do 68 % a neúspěšný co do 32 %.

28. V případě plného procesního úspěchu by žalobci náležela náhrada za uhrazený soudní poplatek ve výši 2.934 Kč a odměna za právní zastoupení. Žalobce na odměně advokáta účtoval vždy částku 3.460 Kč za úkony spočívající: v převzetí věci, v sepisu žaloby, ve vyjádření se ze dne 5. 6. 2020 a ze dne 1. 9. 2020, jakož i za účast u jednání. Pohledem obsahu spisu bylo ze strany soudu možné žalobci přiznat odměnu za převzetí věci, sepis žaloby, vyjádření se ze dne 28. 8. 2020 (pro jeho obsáhlost) a za účast u jednání, když vyjádření žalobcem zmiňovaná jako vyjádření ze dne 5. 6. 2020 a ze dne 1. 9. 2020 nejsou obsahem spisu. Výše odměny má svoji oporu v ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., když odměna za jeden úkon právní služby činila 3.460 Kč, u které soud vyšel z tarifní hodnoty dané částkou 58.675,64 Kč. Odměna za čtyři úkony právní služby by tak činila částku 13.840 Kč. Dále by žalobci náležely 4 paušály po 300 Kč za stejné úkony právní služby (§ 11 a § 13 citované vyhlášky), jakož i účtované 21 % DPH z poskytnutých právních služeb ve výši 3.158 Kč Celkem tedy 21.132 Kč. Pohledem čistého procesního úspěchu žalobce ve věci, který činil 36 %, bylo žalobci soudem přisouzeno 7.608 Kč.

Poučení