247 C 22/2023 - 52

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému:[Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 178 896 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 114 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 114 000 Kč od 9. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení smluvního úroku ve výši 20 247 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvních nákladů ve výši 400 Kč, smluvního pojištění ve výši 828 Kč, smluvní pokuty ve výši 42 423 Kč, smluvního úroku ve výši 4 807,44 Kč, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 114 000 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 136 473 Kč od 25. 10. 2022 do 8. 1. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 473 Kč za dobu od 9. 1. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 114 000 Kč od 9. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 5. 9. 2023 (podána dne 7. 9. 2023) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 134 247,63 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 114 000 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 20 247,63 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokutu dle bodu 6.1.smlouvy v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím, c) náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2.smlouvy v celkové výši 400 Kč s úrokem z prodlení, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 134 247,63 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 25. 10. 2022 do 5. 9. 2023, tedy smluvní pokutu ve výši 42 423 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 114 000 Kč ode dne 25. 10. 2022 do zaplacení. Žalobce žalobou požadoval tento úrok v roční úrokové sazbě 71,97 % p. a. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 16. 11. 2022) žalobce v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento úrok uplatňoval v úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 15 % p. a., f) úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr dle Přílohy č. 1 smlouvy ve výši celkem 828 Kč (Podle přílohy č. 1 smlouvy činila tato úhrada za pojištění částku 276 Kč měsíčně a tvořila součást všech splátek úvěru a žalobce požadoval neuhrazenou měsíční úhrada za pojištění obsaženou ve splátkách č. [právnická osoba], tedy 3 x 276 Kč), to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 1. 7. 2023, č. sml. [Anonymizováno], s tím, že na základě uvedené smlouvy o úvěru žalobce poskytl žalovanému částku 114 000 Kč, přičemž žalovaný byl povinen splácet úvěr ve splátkách 8 556 Kč měsíčně, vždy k 17. dni měsíce, počínaje dnem 17. 8. 2022, celkem se jednalo o 30 splátek a že žalovaný nezaplatil vůbec nic.

2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil, k jednání se nedostavil.

3. Dne 9. 1. 2024 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav:

4. Účastníci spolu uzavřeli smlouvu o úvěru dne 4. 7. 2022 distanční formou. Podle této smlouvy měl žalobce coby poskytovatel úvěru povinnost poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový úvěr s pojištěním schopnosti splácet úvěr. Parametry úvěru byly následující: 114 000 Kč výše úvěru, na 30 měsíců, celková výše splátky 8 556 Kč včetně pojistného 248 Kč, měsíčně, se splatnostní splátek k 17. dni každého měsíce, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr poskytnut, zápůjční úroková sazba 71,97 % p. a., RPSN činí 101,16 %, celková částka splatná spotřebitelem je 248 400 Kč. Tyto skutečnosti soud zjistil z listiny „Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“, č. návrhu smlouvy/smlouvy (VS): [Anonymizováno] a z důkazu listinou „Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“ a kopie občanského průkazu žalovaného – obě strany a důkaz o odeslání 1 Kč, Zaslaná SMS (informace o vyplacení) a důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení) a dále důkaz Oznámením o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ve spojení s dodejkou, ze které plyne, že si toto oznámení žalovaný osobně převzal od pošty dne 8. 7. 2022.

5. Tytéž informace byly obsaženy i v Předsmluvním formuláři ze dne 1. 7. 2022, který dále ještě zdůraznil, že se sjednává smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku, u které bude prodlení delší než 30 dní, a dále smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné nové jistiny za každý den trvání prodlení s úhradou této jistiny (důkaz tímto formulářem).

6. Současně žalovaný uzavřel s žalobcem Dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru s datem uzavření 4. 7. 2022, jehož obsahem je žádost žalovaného o uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (důkaz tímto dodatkem).

7. Z listiny „Přihláška do pojištění“ ze dne 1. 7. 2022 soud zjistil, že žalovaný s žalobcem uzavřeli pojištění pro případ vzniku invalidity nebo smrti s měsíčním pojistným 276 Kč (3,33 % splátky úvěru), pojištění se řídilo obchodními podmínkami „Pojištění schopnosti splácet úvěry“, „Informace o pojištění pro skupinové pojištění schopnosti splácet úvěry“ a „Příloha č. [hodnota] k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru s datem uzavření 4. 7. 2022“.

8. Z listiny „Hodnocení klienta“ ze dne 1. 7. 2022 soud zjistil, že žalobce před uzavřením smlouvy s žalovaným – z hlediska otázky úvěruschopnosti žalovaného – vycházel z následujících východisek o poměrech žalovaného: a) žalovaný je zaměstnán v pracovním poměru s čistým měsíčním příjmem 23 666 Kč a jedná se o jediný příjem domácnosti žalovaného; b) jeho výdaje byly stanoveny na 4 250 Kč jakožto „životní minimum“ a na bydlení 4 639 Kč (forma bydlení u rodičů). Žalobce tak počítal s finanční rezervou žalovaného ve výši 13 777 Kč měsíčně (příjmy 23 666 mínus výdaje 8 889 Kč).

9. Žalobce měl ke dni uzavření smlouvy o úvěru k dispozici i Přehled příjmů žalovaného společnosti [právnická osoba]. s tím, že dne 11. 3. 2022 žalovaný přijal od uvedené společnosti na svůj účet částku 22 828 Kč, dne 12. 4. 2022 částku 23 713 Kč, dne 11. 5. 2022 částku 25 385 Kč a dne 13. 6. 2022 částku 24 360 Kč (důkaz Internet [Anonymizováno] – [právnická osoba], přehled transakcí ze dne 1. 7. 2022).

10. Žalobce v tomto řízení uvedl, že měl k dispozici i výpis z účtu žalovaného č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba] ze dne 13. 4. 2021, a to za období od 15. 3. 2021 do 13. 4. 2021. Tento výpis z účtu byl však v době uzavření smlouvy mezi účastníky již více než rok starý, a proto nemohl podávat věrohodně obraz o poměrech žalovaného. Nicméně soud z něj zjistil, že žalovaný měl příjem dne 13. 4. 2021 od společnosti [právnická osoba]. v částce 24 479,25 Kč, což podporovalo tezi o zaměstnání žalovaného u [právnická osoba]. (důkaz tímto výpisem).

11. Žalobce před uzavřením smlouvy s žalovaným vycházel stran otázky úvěruschopnosti žalovaného i z výpisu z registru SOLUS, z něhož zjistil, že dne 6. 6. 2022 žalovaný neměl žádnou dlužnou částku po splatnosti (důkaz tímto výpisem).

12. Žalobce před uzavřením smlouvy s žalovaným vycházel stran otázky úvěruschopnosti žalovaného i z výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI), z něhož zjistil skóre 481, přičemž kategorie 416 a více znamenala nízké riziko řádného nesplácení dle NRKI (důkaz tímto výpisem).

13. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobce je podnikatelem v oblasti spotřebitelských úvěrů.

14. Z dokladu o vyplacení úvěru s datem 4. 7. 2022 soud zjistil, že žalobce poukázal žalovanému dne 4. 7. 2022 na účet žalovaného č. [č. účtu] částku 114 000 Kč. Tatáž skutečnost vyplývá z výpisu z účtu s datem 4. 7. 2022 ohledně výplaty částky 114 000 Kč (ve spojení s výpisem z tohoto účtu z 13. 4. 2021, čímž bylo prokázáno, že tento účet náleží právě žalovanému). Tím se aktivovalo ustanovení smlouvy o splácení úvěru s počátkem od 17. 8. 2022.

15. Žalovaný neplatil úvěr řádně a včas, když dokonce nezaplatil žádnou ze splátek, přičemž splátky 1 až 3 byly splatné 17. 8. 2022, 17. 9. 2022 a 17. 10. 2022 a žalobce účtoval žalovanému účtována smluvní pokuta ve výši 499 Kč a 200 Kč (důkazy: Výzva k zaplacení s datem 19. 9. 2022, Výzva k zaplacení s datem 18. 10. 2022).

16. Pro přetrvávající prodlení žalovaného delší než 65 dnů došlo podle smluvního mechanismu k zesplatnění všech dluhů žalovaného. O tom byl žalovaný žalobcem informován a vyzván k zaplacení částky 136 473 Kč do 10 dnů. Zároveň byl žalovaný upozorněn na běžící smluvní pokutu 0,1 % denně (důkaz: Oznámení s datem 23. 10. 2022). Žalovaný ani tak své závazky nesplnil, proto jej žalobce opakovaně vyzýval k zaplacení (důkaz: Předžalobní výzva s datem 2. 2. 2023 i s podacím archem, Podací arch s datem 2. 2. 2023).

17. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků (tj. jistiny úvěru), a části zákonných úroků z prodlení.

18. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění v době uzavření smlouvy, tedy ve znění do 31. 12. 2023 (dále jako „ZSÚ“) : „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění v době uzavření smlouvy, tj. ve znění od 29. 5. 2022 : „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

19. Smlouva o úvěru (datovaná dnem 4. 7. 2022, měsíční splátka činila 8 556 Kč, 30 splátek) je absolutně neplatná pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobcem před uzavřením smlouvy ve smyslu § 87 ods.t 1 ZSÚ a § 588 o. z.

20. Žalobce uvedl na výzvu dle § 118a o. s. ř. před jednáním, že ověřoval úvěruschopnost následovně:

21. Žalobce ověřil, že a) žadatel (žalovaný) nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, b) žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, c) doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, d) zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, e) obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení (č. l. 21), f) výpisem z Nebankovního registru klientských informací žalobce zjistil skóre 481, což spadá do kategorie s nízkým rizikem nesplácení (č. l. 21 verte a důkaz výpisem z NRKI), g) výpisem z registru SOLUS zjistil, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy č. [hodnota] nikde s dlužnou částkou po splatnosti (důkaz výpisem záznamů z registru SOLUS) a h) žalobce ověřil, že žalovaný byl majitelem bankovního účtu, na který žalobce předmětný úvěr vyplacen.

22. Dále, pokud jde o příjem žalovaného, tak žalobce vyšel z informativního výpisu z bankovního účtu, ze kterého zjistil, že žalovaný měl stálý příjem od zaměstnavatele [právnická osoba]. (důkaz: Přehled transakcí o tom, že žalovaný měl příjem od [právnická osoba].: 11. 3. 2022 – 22 828 Kč, 12. 4. 2022 – 23 713 Kč, 11. 5. 2022 – 25 385 Kč, 13. 6. 2022 – 24 360 Kč). V této souvislosti žalobce uvedl, že žalovaný uvedl před uzavřením smlouvy, že má celkové příjmy ve výši 23 666 Kč a že takový příjem odpovídal zjištění žalobce z Přehledu transakcí. Žalobce uvedl, že pracovní smlouvu žalovaného neměl k dispozici před uzavřením smlouvy o úvěru a že ji neprověřoval. Z důkazu Hodnocení klienta plyne, že žalovaný měl zatrhnout kolonku, že neběží výpovědní lhůtu u zaměstnavatele a že hlavní pracovní poměr u zaměstnavatele [právnická osoba]. není na dobu určitou.

23. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobce uvedl, že žalovaný uvedl jako své pravidelné měsíční výdaje částku 8 889 Kč, a z toho 4 250 Kč jakožto životní minimum a 4 639 Kč na bydlení s tím, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů (důkaz Hodnocení klienta). Žalobce uvedl, že si výdaje žalovaného neověřoval a že mj. nemá doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Žalobce uvedl, že by k výdajové stránce měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, podle jehož ustanovení § 2 tvoří životní minimum paušální částku 4 250 Kč. Žalobce uvedl, že pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce, žalobce postupuje v souladu se zákonem, stanoví-li výši výdajů paušální částkou 4 250 Kč. Žalobce uvedl, že spoléhá na prohlášení žalovaného, tedy vycházel z výdajů uvedených ve formuláři hodnocení klienta. Obdobně žalobce uvedl na soudním jednání, že co se týče výdajové stránky žalovaného, tak vycházel ze zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, z „obecně známých norem“.

24. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).

25. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem [právnická osoba] (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

26. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: tím spíše (a fortiori) bez údajů o výdajích samotného žadatele o úvěr - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

27. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 28. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

29. Žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval s odbornou péčí, která předpokládá, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru údaje, které žadatel o úvěr věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V souzené věci porušení povinnosti žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o výdajích žalovaného nijak neověřil a spoléhal stran výdajů v zásadě pouze na paušalizující částku o životním minimu, tj. aniž by zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr.

30. Nadto údaje o výdajích uvedené v Hodnocení klienta (8 889 Kč) se přitom jeví na první pohled jako poměrně (nepříliš reálně) nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 4 250 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení v podobě nájmu a inkasa jen ve výši 4 639 Kč měsíčně. Sice žalobce uvedl, že žalovaný mu uvedl, že bydlí u rodičů, ale tato skutečnost nebyla žalobcem ověřena, a i kdyby skutečně bydlel u rodičů, pak to nebránilo žalobci ověřit jeho tvrzené výdaje na bydlení (včetně příp. předložené nájemní smlouvy, inkasa aj.).

31. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší.

32. Dle soudu je v tomto ohledu zásadně nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Ačkoli žalobci bylo známo, že žalovaný disponuje bankovním účtem (chodila mu na něj mzda), přesto si výpisy z takového účtu žalovaného nevyžádal.

33. Žalobce předložil na soudním jednání důkaz Výpisem z nahlížení do katastru nemovitostí ze dne 9. 1. 2024 k prokázání tvrzení, že náklady žalovaného na bydlení uvedené před uzavřením smlouvy o úvěru byly přiměřené. Z této listiny však plyne jen to, že rovnodílným vlastníkem nemovitosti v [adresa] byl [jméno FO] a dále [jméno FO], a to navíc k datu vyhotovení, tj. k datu 9. 1. 2024, tj. nikoli k datu uzavření smlouvy o úvěru. Neplyne z toho, že by si žalobce ověřil status bydlení žalovaného a jeho výdaje na bydlení v době před uzavřením smlouvy o úvěru.

34. Ze soudní praxe soud odkazuje obdobně (ve smyslu dovození absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru) např. na rozsudek zdejšího soudu ve věci žaloby stejného žalobce (viz i § 13 o. z.), tj. ze dne 27. 11. 2023 č. j. [spisová značka] či rozsudek č. j. [spisová značka], a dále na rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci téhož žalobce ze dne 11. 4. 2023 č. j. [spisová značka] (bod 16.) a ze dne 7. 12. 2023 č. j. [spisová značka].

35. Jestliže žalobce nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 ZSÚ (absolutně) neplatná.

36. Žalovaný by byl podle § 87 odst. 1 ZSÚ povinen vrátit žalobci pouze dosud neuhrazenou jistinu ve výši 114 000 Kč (tato částka byla žalobcem poskytnuta na účet žalovaného dne 4. 7. 2022 – viz výpis z účtu ze dne 4. 7. 2022, Doklad o vyplacení úvěru ze dne 4. 7. 2022 a výpis z účtu č. [č. účtu] ze dne 13. 4. 2021, z něhož plyne, že jistina úvěru byla poukázána právě na účet žalovaného) s úrokem z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

37. Co se týká argumentace žalobce při soudním jednání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka], pak nejde o argumentaci přiléhavou. Tam řešená otázka vycházela ze zcela odlišného skutkového stavu, když tehdejší spotřebitel, který čerpal úvěr u nebankovního subjektu, tento úvěr zcela a bezezbytku splatil, a teprve ex post (posléze) se v soudním řízení domáhal přezkoumání, zda prověřování úvěruschopnosti bylo věřitelem provedeno řádně. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným „pro řešení otázky posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru, neboť jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.“ (viz bod 15. a16. odůvodnění citovaného usnesení). Nejvyšší soud v citovaném usnesení (bod 15. odůvodnění) výslovně odlišil svůj případ od dosavadní judikatury, když uvedl, že je „nutno podoktnout, že dosavadní judikatura…. se … vyjadřovala výlučně k otázce splnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele - vždy se přitom skutkově jednalo o situace, kdy úvěr splacen nebyl (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], nebo jeho usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. [spisová značka], ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. [spisová značka]). Otázkou posouzení porušení povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost spotřebitele v případě, kdy dlužník úvěr splatil, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.“. Jak například uvedl Nejvyšší soud v citovaném usnesení (bod 29.), „…Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“. Skutkový stav v nyní souzení věci je ovšem přesně opačný než v případě citovaného usnesení Nejvyššího soudu, když nynější žalovaný žalobci nezaplatil nic (nezaplatil byť i jedinou splátku). Již proto nelze citovaný rozsudek Nejvyššího soudu bez dalšího aplikovat na nyní souzenou věc.

38. Další důvod, proč není argumentace žalobce označeným rozsudkem Nejvyššího soudu přiléhavá, spočívá v tom, že dovolací soud v jím řešené věci zrušil meritorní rozhodnutí odvolacího soudu mj. s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti považoval za nepřezkoumatelný. Těžko je pak možné aplikovat nosné důvody judikátu, když je dovolací soud nemohl pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí formulovat.

39. Již z těchto důvodů je třeba se držet právě shora citované ustálené judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora [právnická osoba] (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] či rozsudku Soudního dvora [právnická osoba] ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13).

40. Navíc i kdyby citované usnesení Nejvyššího soudu dopadalo na nynější věc, pak Nejvyšší soud v citovaném usnesení uvedl, že „může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“. V nyní souzené věci právě je postaveno na jisto, že žalobce neměl v době sjednávání úvěrové smlouvy dostatek podložených informací pro to, aby vůbec mohl vyslovit kladný či negativní kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného.

41. Žalobci tak pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy a vzniklo mu jen právo - podle § 87 odst. 1 ZSÚ (tj. nikoli dle smlouvy, tzn. nikoli ex contractu) - na vrácení jistiny úvěru. Žaloba tak je nedůvodná co do smluvních institutů, tj. co do smluvního úroku ve výši 20 247 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvních nákladů dle čl. 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč a smluvního pojištění ve výši 828 Kč a smluvní pokuty ve výši 42 423 Kč [viz bod III. písm. d) žaloby] a smluvního úroku ve výši 4 807,44 Kč, a úroku ve výši 15 % ročně z částky 114 000 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení.

42. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle § 1970 o. z. v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku 114 000 Kč, a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobce má tudíž právo na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši.

43. Úrok z prodlení žalobce požadoval zaplatit od 25. 10. 2022 do zaplacení. Žalobce však neprokázal doručení výzvy k plnění (Oznámení o zesplatnění ze dne 23. 10. 2022, výzvy z 18. 10. 2022 a z 19. 9. 2022 a předžalobní výzvy) žalovanému (viz výzva soudu obsažená v přípise z 31. 10. 2023, bod 23), včetně poučení o následcích nesplnění výzvy a soud na tuto výzvu odkázal i při jednání). Pokud žalobce odkázal na podací arch k předžalobní výzvě, tak vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce „došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná. Již proto nebylo možné odvíjet počátek prodlení v závislosti na prokázání prostého odeslání (dání k poštovní přepravě) toho kterého dopisu (obsahující výzvu k plnění) žalovanému. Navíc žalobce prokázal odeslání jen předžalobní výzvy podacím archem a o ostatních výzvách jen tvrdil, že byly odesílány tzv. hybridní poštou (spočívající v tom, že dokumenty jsou žalobcem odesílány elektronicky na poštu a ta z nich následně vyhotoví papírové verze a oznámení odešle formou obyčejného dopisu – viz č. l. 27, bod 70. a Čestné prohlášení [tituly před jménem] [Anonymizováno] z 24. 11. 2021 o charakteru tzv. hybridní pošty) a tvrdil, že nedisponuje potvrzením ani o jejich odesílání (tím méně tedy potvrzením o doručení).

44. Proto splatnost lze odvíjet až od doručení žaloby jakožto hmotněprávní výzvy k plnění. Žaloba byla doručena žalovanému poštou dne 27. 12. 2023 (viz č. l. 37). Soud respektuje lhůtu k plnění, kterou žalobce poskytl žalovanému v Oznámení ze dne 23. 10. 2022, a to jako lhůtu přiměřenou ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ. Desetidenní lhůta k zaplacení jistiny úvěru tak uplynula v pondělí 8. 1. 2024 a od 9. 1. 2024 je žalovaný v prodlení se zaplacením jistiny úvěru ve výši 114 000 Kč a má právo na zákonný úrok z prodlení od 9. 1. 2024, tj. ve výši 14,75 % ročně (a nikoli ve výši 15 % ročně, jak žalobce požadoval).

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

46. Žalobce měl následující úspěch: 114 000 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku, tj. v částce 505,37 Kč, celkem tak 114 505,37 Kč.

47. Žalovaný měl úspěch: smluvní úrok ve výši 20 247 Kč, smluvní pokuta ve výši 900 Kč, smluvní náklady ve výši 400 Kč, pojištění ve výši 828 Kč, smluvní pokuta ve výši 42 423 Kč, smluvní úrok ve výši 4 807,44 Kč, smluvní úrok ve výši 15 % ročně z částky 114 000 Kč od 16. 11. 2022 do 19. 1. 2024, tj. 20 142,77 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 136 473 Kč od 25. 10. 2022 do 8. 1. 2024, tj. 24 732,17 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 473 Kč za dobu od 9. 1. 2024 do 19. 1. 2024, tj. 99,62 Kč, a úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 114 000 Kč od 9. 1. 2024 do 19. 1. 2024, tj. 8,57 Kč. Celkem tak měl žalovaný úspěch co do částky 114 687 Kč, 48. (Ne)úspěch účastníků byl téměř stejný, a proto soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

49. Nad rámec lze uvést, že i podle judikatury platí, že „Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka]).“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]) a že „ze zákona ani z judikatury dovolacího či Ústavního soudu nevyplývá omezení, podle něhož by poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (rozuměj poučení o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti – pozn. dovolacího soudu) mohlo být poskytnuto pouze při jednání soudu“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]; v nyní souzené věci však soud navíc na písemnou výzvu na soudním jednání odkázal).

Poučení