247 C 35/2021-75

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 47 688 Kč s příslušenstvím - bezdůvodné obohacení takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 47 688 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 108 Kč od 25. 5. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 580 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 108 Kč od 21. 8. 2020 do 24. 5. 2022.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek za žalobu ve výši 2 385 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 47 688 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 108 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 23 580 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení, a to z titulu užívání pozemku žalobce (parc. č. 2036 na [list vlastnictví] pro [územní celek], kat. území [obec]) žalovaným v době od 1. 1. 2019 do 23. 12. 2020 formou zastavění pozemku žalobce stavbou žalovaného [adresa].

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil až na jednání, a to v to v následujícím smyslu. Žalobní nárok shledává v rozporu s dobrými mravy. V době, kdy dům kupoval od opatství, tak až před podpisem smlouvy mu řekli, že pozemek není opatství, ale je Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a bylo mu řečeno opatstvím, že není problém pozemek odkoupit a až později se ukázalo, že pozemek nelze odkoupit. Původně stavbu kupoval, jelikož tam chtěl mít provozovnu, ale tu nakonec nezrealizoval na uvedeném místě. Žalovaný se nějak i pozemek žalobce snažil udržovat - odstranil rozlomený strom a nepořádek navozený lidmi, celkem tyto věci odstranil minimálně 10x, to však ještě před započetím žalovaného období, tj. před 1. 1. 2019 a po dobu žalovaného období se tam již nevyskytoval. Žalovaný neviděl, že by něco žalobce udělal na pozemku za žalobní dobu (a za dobu, co měl žalovaný ve vlastnictví stavbu). Na pozemku žalobce pouze stál dům, který žalovaný neužíval. Žalovaný nevěděl, že existuje zákon, podle kterého by měl platit žalobci obvyklé nájemné. Žalovaný pobýval nějakou dobu v zahraničí (od října či listopadu 2021 je žalovaný zpět ze zahraničí v České republice) a nevěděl, že po něm žalobce něco chce. Po dobu 20 let má žalovaný stejný mail, na kterém ho úřady sehnaly, není neviditelný, nedostal se k informaci, že by měl něčeho platit. Nevěděl ani, že dům byl později prodán v „ aukci“ (byl prodán až po žalovaném období, zjistil to minulý rok). Není zřejmé, proč se úřad nepřipojil„ do aukce“ a ke zpeněžení. Podle žalovaného žalobce neudělal nic, aby se spojil s žalovaným, za snahu nelze považovat doručení na [anonymizováno].

3. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2036 o výměře 726 m2 (dále jako„ pozemek žalobce“ - druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří), v katastrálním území [obec] (zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce] na [list vlastnictví]) (důkaz: výpis z [list vlastnictví]).

5. Žalovaný byl (mj.) od 1. 1. 2019 do 23. 12. 2020 vlastníkem nemovitosti (zapsané na [list vlastnictví] pro [územní celek], kat. území [obec]), a to domu [adresa] (dále jako„ stavba žalovaného“) postaveného na pozemku žalobce (důkaz: výpis z katastru nemovitostí [list vlastnictví] k datu 23. 12. 2020 a rozhodnutí Finančního úřadu pro [územní celek] z 25. 11. 2020 o udělení příklepu v elektronické dražbě nemovité věci a Vyrozumění Finančního úřadu pro [územní celek] o právní moci rozhodnutí o udělení příklepu v dražbě nemovitých věcí).

6. Mezi žalobcem a žalovaným nebylo žádným způsobem upraveno užívání pozemku žalobce žalovaným v období od 1. 1. 2019 do 23. 12. 2020 (dále jako„ žalobní období“), tedy v žalobním období pozemek žalobce užíval bez právního důvodu a žalovaný za užívání pozemku žalobce v žalobním období neposkytl žalobci ničeho.

7. Pozemek žalobce – resp. srovnatelné pozemky - se obvykle v daném místě a žalobním období pronajímaly minimálně za částku 84 Kč/m2/rok. Tuto skutečnost soud zjistil z důkazu znaleckým posudkem [číslo] vypracovaného znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] (s doložkou dle § 127a o. s. ř.) o obvyklém nájemném pozemku žalobce pro období roku 2017 (dále jako„ znalecký posudek“).

8. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 (či v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4165/2019) Nejvyšší soud vysvětlil, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit.

9. Je obecně známou skutečností (viz § 121 o. s. ř.), že ceny stavebních pozemků rostly každým rokem mj. od roku 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020 (tuto notorietu soud prezentoval účastníkům na jednání a účastníci ji nezpochybnili (srov. protokol o jednání z 7. 2. 2023, str. 3); ostatně srov. např. text„ Pozemky rekordně zdražují. Investice do půdy poráží inflaci“ na Pozemky rekordně zdražují. Investice do půdy poráží inflaci | [webová adresa] [webová adresa]) či text„ [jméno] stavebních pozemků 20 let v řadě rostou!“ na [jméno] stavebních pozemků 20 let v řadě rostou! | Blog | [webová adresa] a tam uvedenou např. databázi časových řad ARAD České národní banky či HB Index s odhady tržních cen nemovitostí, které si prostřednictvím hypotéky pořídili klienti Hypoteční banky; ostatně je obecně známo, že koronavirus atraktivitu pozemků ještě zvýšil a část žalobní doby spadá i do tzv. období koronaviru; ze soudní praxe ohledně růstu cen nemovitostí jakožto notoriety ve smyslu § 121 o. s. ř., tedy nevyžadující další dokazování, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 8. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3788/2019:„ Růst cen nemovitostí v [obec] byl nejen mezi roky 2015 a 2016, ale již od roku 2009 obecně známou skutečností pro veřejnost.“). Proto obvyklé nájemné nemohlo být v roce 2019 a 2020 (tj. v žalobním období) menší než zjištěné ze znaleckého posudku pro rok 2017 (a to již s ohledem a to, že obvyklé nájemné bylo zjištěno znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] pro rok 2017 metodou kapitalizace ve výši 5 % právě z cen pozemků). Z těchto důvodů soud neshledal důvod pro např. aktualizaci znaleckého posudku i pro žalobní období, jelikož z uvedených obecně známých skutečností plyne, že obvyklé nájemné v žalobním období nemohlo být nižší než v roce 2017.

10. Obvyklé nájemné za tu část pozemku žalobce v rozsahu 287 m2, kterou žalovaný po žalobní období užíval (tím, že na ní měl postavenou stavbu), činilo: 1) v roce 2019 částku 24 108 Kč (287 m2 x 84 Kč/m2/rok) a 2) v období od 1. 1. 2020 do 23. 12. 2020 částku ve výši 23 580 Kč (výpočet: 24 108/365 = 66,05 = výše bezdůvodného obohacení za 1 den, tj. 357 dní x 66,05 = 23 579,85, tzn. po zaokrouhlení 23 580 Kč). Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu znaleckým posudkem a Měřením plochy z aplikace katastru nemovitostí (č. l. 19).

11. Žalobce výzvu z 3. 7. 2020 k úhradě částky 24 108 Kč za užívání pozemku žalobce v roce 2019 doručoval poštou dne 7. 7. 2020 na adresu [adresa žalovaného], ale tato výzva se vrátila žalobci jako žalovaným nevyzvednutá (důkaz touto výzvou a doručenkou na č. l. 9). Při soudním jednání žalobce uznal, že žalovaný v době pokusu pošty o doručení této výzvy již neměl provozovnu na uvedené adrese (to bylo mezi účastníky též nesporné; k tomu srov. též výzvu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. na jednání, včetně poučení o následcích nesplnění výzvy soudu). Žalobce tak neprokázal doručení této výzvy žalovanému.

12. Žalobce výzvu z 8. 6. 2021 k úhradě částky 23 580 Kč za užívání pozemku žalobce v roce 2020 prostřednictvím pošty doručil na adresu trvalého pobytu žalovaného, tj. [ulice a číslo] v [obec] (důkaz výzvou k úhradě z 8. 6. 2021 na č. l. 8). Rovněž tato výzva se žalobci vrátila 10. 6. 2021 jako žalovaným nevyzvednutá, jelikož na adrese trvalého pobytu žalovaného sídlí jen magistrát města Brna (důkaz doručenkou na č. l. 8 verte). Nicméně podle § 570 odst. 1 o. z.:„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“.„ Dojitím“ ve smyslu § 570 odst. 1 o. z. je třeba rozumět možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním; doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát„ ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem). Tyto teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2006) či z 19. 7. 2022 sp. zn. 26 Cdo 977/2022. Žalovaný měl objektivně možnost seznat obsah zásilky obsahující výzvu k úhradě z 8. 6. 2021, ale této možnosti nevyužil i ve smyslu ustanovení § 570 odst. 1 věty za středníkem o. z., když si např. nezajistil dosílku z tzv. úřední adresy. Každý nese odpovědnost za přijímání listin na adrese pro doručování, tedy tam, kde je adresát hlášen k trvalému pobytu, a to i v případě, že jde o adresu sídla ohlašovny.

13. Ostatně i právní úprava doručování ze strany státních orgánů vychází ze zásady, že každý adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování, a je proto povinen zajistit přijímání listiny na této adrese, ať se na ní zdržuje, či nikoliv (viz např. § 46b písm. a) o. s. ř. a § 49 odst. 2 a 4 o. s. ř.). Není rozumný důvod, aby se daná zásada analogicky neuplatnila v soukromoprávních vztazích. Žalovaný měl i v době doručování výzvy k plnění (dokonce již od 5. 4. 2007 a to i v roce 2021) zákonnou doručovací adresu ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. („ Neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce a) u fyzické osoby adresa … adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince“) právě na adrese, kam mu žalobce doručoval výzvu k úhradě z 8. 6. 2021. Pakliže by bývalo bylo právně účinně (tj. v souladu s § 46b písm. a) o. s. ř.) doručeno žalobci podání v případně existujícím občanskoprávním řízení (jehož by byl žalobce účastníkem) právě na adresu [ulice a číslo] v [obec], obdobně - resp. ne-li tím spíše (a fortiori) - by mu takto právně účinně mohly doručovat soukromé osoby hmotněprávní jednání v rámci rovných soukromoprávních vztahů. Pokud by mohl nabýt právní moci doručením žalobci na adresu [ulice a číslo] v [obec] rozsudek, tj. exekuční titul, tím spíše by bylo právně účinné doručení na stejnou adresu u prostého výzvy k plnění dle § 1958 odst. 2 o. z., která sama o sobě exekučním titulem být nemůže (viz hledisko závažnosti dopadů do právní sféry adresáta zásilek).

14. Ústavní soud již v usnesení ze dne 30. června 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 uzavřel, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nelze zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit. Obecně je pak věcí adresáta, aby sám podal písemnou žádost, aby v evidenci obyvatel byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů). Shodně např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 2013 sp. zn. 20 Cdo 575/2013. Žalobce zjevně musel vycházet z adresy uvedené ohledně žalovaného v Centrální evidenci obyvatel, jelikož jinak by neměl důvod adresovat mu výzvu k úhradě právě na [anonymizováno]

5. Pokud by tedy žalovaný uvedl do Centrální evidence obyvatel doručovací adresu, pak by ji i žalobce měl k dispozici a mohl žalovanému na ni doručit i výzvu k úhradě z 8. 6. 2021.

15. Ostatně opačný přístup – tedy názor, že na Husovu 5 v [obec] žalovanému nebylo možné účinně doručit hmotněprávní jednání (tj. i výzvu k plnění dle § 1958 odst. 2 o. z.) - by mohl zakládat i odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož by nebylo možné zesplatnit závazek vůči dlužníkovi (dlužníkovi by stačilo jen si nahlásit trvalý pobyt na tzv. ohlašovnu pobytu, tj. sídlo obecního úřadu a dále před věřiteli tajit adresu, na které by si přebíral písemnosti).

16. Dokonce i v tomto soudním řízení žalovaný odmítl (20. 4. 2022) soudu sdělit místo svého bydliště (k datu podání žaloby) s tím, že„ nemám žádnou doručovací adresu“ (č. l. 44). [příjmení] jiné v tomto kontextu jsou poukazy žalovaného na soudním jednání - o tom, že„ není neviditelný“ a že„ žalobce neudělal nic, aby se s pojil s žalovaným“ – zjevně nepřiléhavé.

17. Ustanovení § 570 odst. 1 o. z. nesměřuje k reálnému doručení, nýbrž jeho účelem je – se zřetelem k teorii dojití, z níž vychází – rozdělení rizika mezi zúčastněné subjekty tak, že každý z nich odpovídá pouze za vlastní dispoziční sféru. S tím pak koresponduje též rozložení příslušných procesních břemen mezi účastníky řízení v tom smyslu, že jednající je povinen tvrdit a prokázat okolnosti svědčící o odeslání a přepravě hmotněprávního úkonu do sféry dispozice adresáta (tomuto požadavku žalobce vyhověl již tím, že prokázal, že žalovanému doručoval výzvu k zaplacení na adresu trvalého pobytu). Adresát je pak povinen tvrdit a prokázat okolnosti, jež by byly způsobilé založit pro něj překážku, která až do jejího odpadnutí objektivně (tj. nezávisle na jeho vůli) vylučovala možnost, aby se seznámil s obsahem jemu adresovaného projevu vůle (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, a dále např. nález Ústavního soudu z 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13).

18. Soud přijal následující závěr o skutkovém stavu: žalovaný užíval – bez právního důvodu (tj. mj. bez smlouvy uzavřené mezi účastníky) - pozemek žalobce v době od 1. 1. 2019 do 23. 12. 2020 tím, že na něm měl umístěnou stavbu ve svém vlastnictví a žalovaný za to žalobci nic neuhradil. Soud skutkový stav právně posoudil následovně.

19. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“):„ (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“. Podle § 2999 odst. 1 o. z.:„ Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání“.

20. Žalovaný se bezdůvodně obohatil na úrok žalobce tím, že bez právního důvodu užíval pozemek žalobce zastavěný stavbou ve vlastnictví žalovaného. V případě stavby na cizím pozemku dochází k obohacení jejího vlastníka na úkor vlastníku již se samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu užívat, je pak výlučně věcí jeho rozhodnutí, zda bude stavbu užívat sám nebo ji bezplatně či úplatně přenechá jinému; proto povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje (z judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2093/2016). Již proto je nedůvodná obrana žalovaného, že v žalobní době dům neužíval. Neznalost zákona neomlouvá, a již proto je nedůvodná námitka žalovaného, že nevěděl, že má povinnost platit žalobci obvyklé nájemné.

21. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Pokud plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat, § 2999 odst. 1 o. z. výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za užívání. Uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá obvyklé ceně, tj. částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (z judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Z těchto důvodů soud podle § 2991 o. z. a dle § 2999 odst. 1 o. z. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 47 688 Kč, pročež plně vyhověl žalobní jistině (výrok I.).

22. Podle § 1970 o. z.:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Žalovaný je rovněž povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Pokud jde o částku 23 580 Kč, tak žalovaný je v prodlení s jejím zaplacením již od 21. 7. 2021, a to v návaznosti na uplynutí lhůty k plnění do 20. 7. 2021 stanovené žalovanému ve výzvě k úhradě z 8. 6. 2021 (viz § 1958 odst. 2 o. z.„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“).

24. Co se týče žalobní jistiny ve výši 24 108 Kč, žalobce neprokázal doručení výzvy k úhradě z 3. 7. 2020 do dispoziční sféry žalobce, a proto žalobci nelze zcela vyhovět co do úroku z prodlení počínajícího již od 21. 8. 2020 (tj. od lhůty stanovené žalobcem ve výzvě k úhradě z 3. 7. 2020). Zde se však uplatní obdobně judikatura, podle níž předložit fakturu (tj. i jinou výzvu k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.) k placení dlužníku formou doručením stejnopisu žaloby jako výzvy k zaplacení je možné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. února 2003 sp. zn. 32 Odo 176/2002 či z 8. června 2009 sp. zn. 23 Cdo 1034/2009 či komentář na ASPI od Jaromíra Jirsy k § 41 odst. 3 o. s. ř.). Žaloba byla žalovanému doručena (v souladu s § 49 odst. 2 a 4 o. s. ř. na základě fikce doručení) dne 23. 5. 2022 (viz č. l. 51), a proto den následující, tj. 24. 5. 2022 byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 24 108 Kč (viz § 1958 odst. 2 o. z.), a proto od 25. 5. 2022 je žalovaný v prodlení se zaplacením žalobní jistiny ve výši 24 108 Kč, čemuž pak odpovídají výroky I. a II. tohoto rozsudku. Zákonná výše úroku z prodlení byla v den 25. 5. 2022 vyšší než žalobce požadoval (požadoval úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 108 Kč a zákonná výše úroku z prodlení činila 11,75 % ročně), avšak soud nebyl oprávněn překročit žalobní návrh (viz § 153 odst. 2 o. s. ř.).

25. Obranu žalovaného soud shledal za nedůvodnou. Žalovaný se bránil tím, žalobní nárok je rozporný s dobrými mravy. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by však mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Žádné takové výjimečné okolnosti soud v souzené věci neshledal.

26. Žalovaný namítl, že se pozemek žalobce snažil udržovat (že odstranil rozlomený strom a nepořádek navozený lidmi, celkem tyto věci odstranil minimálně 10x), to však ještě před započetím žalovaného období, tj. před 1. 1. 2019 a po dobu žalovaného období se tam již nevyskytoval. I pokud by tedy prokázal tato svá tvrzení o určité své péči o pozemek žalobce (avšak péči zjevně spíše nahodilé a i do co kvantity a kvality spíše zanedbatelné, když hovořil o počtu toliko„ minimálně desetkrát“), pak by to na důvodnosti žaloby nic změnit nemohlo již s ohledem na to, že sám přiznal, že v žalobním období se už ani o pozemek žalobce nestaral.

27. Pokud žalovaný argumentoval tím, co mu prodejce stavby sdělil před jejím prodejem žalobci (že nebude problém pozemek žalobce odkoupit), pak je to i z hlediska dobrých mravů bezvýznamné již z důvodu, že to které jednání jiného subjektu (prodejce stavby, tj.„ opatství“) není přičitatelné jinému subjektu práva, tj. žalobci.

28. Obdobně je bezvýznamný poukaz na to, že žalovaný měl mail; žalobce neměl a nemá povinnost žalovaného kontaktovat (tím méně běžným) mailem. Žalovaný zde nepřiléhavě přesouvá odpovědnost ze svojí osoby na žalobce. V této souvislosti soud odkazuje i na bod 12. až 16. tohoto rozsudku; tedy mimo jiné, je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Žalovaný věděl, že má umístěnou stavbu na pozemku jiného, tj. pozemku žalobce (srov. i jeho ústní podání na jednání soudu, že mu již před podpisem kupní smlouvy o koupi stavby bylo řečeno prodejcem, že pozemek není ve vlastnictví prodejce, ale že je„ Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“ - viz str. 1 protokolu o jednání); měl to být tedy především žalovaný, kdo se aktivně měl starat i o předmět svého vlastnictví a řešit okolnost, že má stavbu na cizím pozemku.

29. Námitka (či spíše poznámka) žalovaného, že se žalobce nepřipojil do„ aukce“ a zpeněžení (myšleno dražbu domu žalovaného) s žalobním nárokem, je mimoběžná již proto, že žalobce nemá exekuční titul stran žalobního nároku (právě proto podal žalobu, o níž se vede toto soudní řízení) a šlo o dražbu podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

30. Žalobce byl v řízení téměř plně úspěšný, a proto má dle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení účelně vynaložených, které spočívají v paušální náhradě hotových výdajů v celkové výši 800 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to: 1) 100 Kč za výzvu k plnění, 2) 100 Kč za sepis žaloby, 3) 300 Kč za přípravu na jednání a 4) 300 Kč za účast na jednání. Bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevýšila 50 000 Kč (srov. ostatně již rozsudek zdejšího soudu mezi stejnými účastníky z 23. 3. 2017 č. j. 253 C 27/2016-47). Z těchto důvodů soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 800 Kč (výrok III.).

31. Výrokem IV. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek za žalobu ve výši 2 385 Kč. Výrok IV. má oporu v § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků stejného zákona, neboť žalobce je osvobozen od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

32. Lhůtu k plnění soud určil na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení