247 C 37/2020-95

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [anonymizována čtyři slova] zahraniční osoba registrovaná pod [číslo] sídlem [adresa žalobkyně], [země] jednající v České republice prostřednictvím: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o 36 169,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba požadující po žalovaném zaplacení částky 36 169,28 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 632,16 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 29. 10. 2020 (podána dne 9. 11. 2020) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 30 695,36 Kč na jistině, 3 537,12 Kč na úrocích, 718 Kč na pojistném, 600 Kč na náhradě nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínky, 618 Kč smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení, to vše z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 23. 12. 2016. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec, který žalovaný čerpal ve výši 73 172,20 Kč, poplatky 4 704 Kč a další úvěr 2 689 Kč, tj. celkem jistina 80 565,20 Kč. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil, nereagoval na žádnou z výzev soudu.

2. Dne 10. 9. 2021 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav.

3. Dne 23. 12. 2016 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, č. sml. [číslo] [číslo] [číslo] 664, na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěrový rámec 45 000 Kč s úrokem 22,68 % ročně. Splatnost splátek byla vždy k 17. dni v měsíci a její výše byla minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč (důkaz touto smlouvou). Uzavření smlouvy doprovázelo uzavření dodatku o specifických podmínkách čerpání a splácení ze dne 23. 12. 2016, na základě kterého žalovaný čerpal úvěr ve výši 2 689 Kč s úrokem 21,38 % ročně, který se žalovaný zavázal splatit ve 20 měsíčních splátkách, každou ve výši 169 Kč, počínaje dnem 17. 1. 2017 (důkaz tímto dodatkem). V neposlední řadě uzavřel žalovaný pojištění ke smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru, č. sml. [číslo] [číslo] [číslo] 664, s pojistným rovnajícím se 4,99 % měsíční splátky úvěru, a to jako nedílnou součást úvěrové smlouvy (důkaz: přihláška k pojištění). Od června 2018 činila výše pojistného 5,99 % ze splátky úvěru.

4. Z důkazu výpisem účtu (č. l. 27 verte) soud vzal za prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku v celkové výši 81 608 Kč (ostatně v zásadě to potvrdil i žalobce, když tvrdil, že žalovaný na úvěr zaplatil 80 565,20 Kč viz č. l. 48 verte dole).

5. Dle ustanovení článku V.

3. úvěrových podmínek je žalobce oprávněn přiřazovat platby k úhradě jakýchkoliv i nesplatných závazků ze smlouvy či z jiného právního vztahu, v pořadí určeném žalobcem, nestanoví-li zákon nebo neurčíte-li se při sjednání smlouvy jinak. Žalobce zpravidla započítává splátky v tomto pořadí: smluvní pokuty, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku, pojistné, smluvní úrok, jistina. Dle smlouvy byla uvedená částka zaplacená žalovaným započítána takto: na jistinu částka ve výši 49 869,84 Kč, na smluvní úrok částka ve výši 25 070,61 Kč, na pojištění částka ve výši 4 267,55 Kč, na náhradu nákladů spojených s vymáháním částka ve výši 2 400 Kč. Žalovaná jistina představuje rozdíl mezi čerpanou jistinou (80 565,20 Kč) a tím, kolik bylo na jistinu uhrazeno (49 869,84 Kč).

6. Z dokazování dále vyšlo najevo, že při zkoumání úvěryschopnosti žalovaného žalobce využil informací, které uvedl žalovaný ve smlouvě a které žalobce podrobil vlastní metodice, z interního blacklistu, z databáze ARES, z katastru nemovitostí, z centrální evidence exekucí a z insolvenčního rejstříku (viz č.l. 61 a násl.) plus informace z rejstříku SOLUS (důkaz přípisem ze dne 4. 8. 2021 do společnosti SOLUS).

7. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.

8. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 80 565,20 Kč a že žalovaný zaplatil částku celkem 80 565,20 Kč.

9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

10. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

11. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

16. Jak vyplynulo z provedených důkazů, žalobce se spokojil s prostým konstatováním žalobce uvedeným v dotazníku, že žalobce má příjmy 16 000 Kč, že platí náklady na bydlení 5 000 Kč, a má jednu vyživovací povinnost, aniž by si vyžádal doklad o tom kterém tvrzeném údaji.

17. Žalobce si nijak neověřoval úvěruschopnost žalovaného – spolehl se jen na údaje uvedené žalovaným (mzda u společnosti [právnická osoba] 16 000 Kč, náklady na bydlení 5 000 Kč, ostatní finanční závazky 4 000 Kč, jedna vyživovací povinnost, uvedl, že bydlí u rodičů). Žalobce se pouze dotázal SOLUSu 23. 12. 2016 a dalších registrů a zjistil jen ez SOLUSu, že nebyl nalezen žádný závazek po splatnosti (č. l. 79).

18. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalovaného v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného v době sjednávání úvěru. Žalobce, resp. tehdejší věřitel, se spolehl na tvrzení uvedená žalovaným. To je ale nedostatečné (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé doplnění údajů do formuláře věřitele k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

19. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce.

20. Navíc samotné údaje uvedené žalovaným budily podezření na první pohled – na jednu stranu ve smlouvě uvedl jedno vyživované dítě, na stranu druhou v kolonce označené jako„ ostatní pravidelní výdaje (výživné, …)“ je uvedeno 0 Kč. To je možné vysvětlit dvěma způsoby – buď žalovaný lhal, když uvedl, že svému dítěti nic nehradí na výživném, a nebo nelhal a v podstatě deklaroval, že na své dítě neplní zákonnou vyživovací povinnost; pokud neplatil svému dítěti ničeho, tím méně bylo možné předpokládat, že bude řádně a včas splácet výlučně smluvní závazek žalobci. Nehledě na to, že pokud má člověk dítě, pak není obvyklé, aby bydlel u rodičů – či snad u dětí (žalovaný se narodil v roce 1990), jak je uvedeno ve smlouvě –„ způsob bydlení: bydlí u rodičů, dětí“) - tedy i v tomto aspektu budí údaje ve smlouvě podezření o jejich věrohodnosti (zda žalovaný záměrně smyšleně uvádí, že bydlí u rodičů či dětí, aby simuloval nízké náklady na bydlení a žalobce mu tak úvěr poskytl).

21. Žalobce tak vůbec nezkoumal, jaká částka žalovanému fakticky zůstane po úhradě životních nákladů. Žalobce si vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními žalobce, navíc u osoby, která pro žalobce musela být podle předložených podkladů pro poskytnutí úvěru riziková. V souladu se shora citovaným zákonem poskytovatel úvěru musí činit předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. Žalobce neměl před uzavřením smlouvy k dispozici údaje, z nichž by bylo zřejmé, že bude spotřebitelský úvěr řádně splácen.

22. Žalobce neměl k dispozici např. výpis z účtu žalovaného, z nichž by plynulo, jak je žalovaný schopen hospodařit, a to za relevantní přiměřenou dobu před uzavřením smlouvy, aby byly získané informace dostatečně vypovídající. V tomto ohledu je třeba zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a mimořádné výdaje, či je bez zisku nebo dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, případně zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce nepožadoval po žalovaném přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr.

23. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

24. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

25. Nutnost aplikovat ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25.2.2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Absolutní neplatnost aproboval z ústavněprávních hledisek Ústavní soud u např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21.

26. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008 /48/ na základě předběžné otázky položené českými soudy, byl rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno] Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008 /48/ tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

27. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému částku 80 565,20 Kč, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto by byl žalovaný povinen vrátit právě tuto částku. V řízení ovšem vyšlo najevo, že žalovaný na svůj dluh plnil částku celkem 81 606 Kč. Na žádné straně tak nevzniklo bezdůvodné obohacení. Vzhledem k právnímu posouzení věci soud žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků za zaslané upomínky a za smluvené úroky, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. To stejné pak platí i ohledně nároku na úhradu smluvní pokuty. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný sice byl ve sporu úspěšný, a žalobce by tak byl povinen nahradit mu náklady řízení, avšak dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení