247 C 9/2020-147

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátkou [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného] (dříve [příjmení]), narozený dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 45 155 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 33 170 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 33 170 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba na zaplacení částky ve výši 11 985 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 985 Kč od [datum] do zaplacení, částky ve výši 10 834,77 Kč a úroku ve výši 102,29 % ročně z částky 42 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 119 952 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] (podána dne [datum]) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 43 757,05 Kč na jistině, 998 Kč smluvní pokuty, 400 Kč náklady prodlení žalovaného, 10 834,77 Kč smluvní pokuty, zaplacení úroku 102,29 % p. a. z částky 42 000 Kč za dobu od [datum] a zákonných úroků z prodlení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum], č. sml. 910 217 [číslo]. Na základě uvedené smlouvy o úvěru žalobce poskytl žalovanému částku ve výši celkem 42 000 Kč, přičemž žalovaný byl povinen splácet úvěr ve splátkách 4 165 Kč měsíčně, vždy k 17. dni měsíce, počínaje dnem [datum]; celkem se jednalo o 24 splátek. Žalovaný nezaplatil svůj dluh řádně a včas, zaplatil toliko částku 8 830 Kč.

2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil, nereagoval na žádnou z výzev soudu.

3. Dne [datum] a [datum] proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav.

4. Dne [datum] uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o úvěru, č. sml. (VS): [anonymizována dvě slova] [číslo] (důkaz touto smlouvou). Uzavření smlouvy doprovázelo podepsání formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (rovněž téhož data -důkaz tímto formulářem). Ve smlouvě o úvěru se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 42 000 Kč, a to na dobu 24 měsíců. Smluvní strany se dohodly na zápůjční úrokové sazbě 166,89 % p. a. Úvěr měl být splacen 24 měsíčními splátkami po 4 165 Kč, přičemž první splátka měla být zaplacena k [datum]. Celková částka splatná klientem činila 99 960 Kč (viz část A) smlouvy o úvěru).

5. Pro případ prodlení byly sjednány úroky z prodlení v zákonné výši (odst. 6.7. smlouvy) a dále smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou delší než 30 dnů (odst. 6.1. smlouvy). K tomu bylo sjednáno právo věřitele na zaplacení 200 Kč za každý případ prodlení dlužníka o délce 15 dnů (odst. 6.2. smlouvy). Dále si účastníci sjednali automatické zesplatnění úvěru v případě prodlení s úhradou splátky delší než 65 dnů (odst. 6.3. písm. b) smlouvy). Pro tento případ pak byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně (odst. 6.5. smlouvy).

6. Žalobce provedl šetření ve vztahu k žalovanému a jeho bonitě ověřením v registru [příjmení] – č. l. 7, ověřením v registru [anonymizováno] – č. l. 8, úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – č. l. 10, pracovní smlouvou žalovaného – č. l. 19 až 20, dvou výplatních pásek za září 2018 a říjen 2018 - č. l. 21, interním hodnocením klienta – č. l. 22 až 23 a v neposlední řadě potvrzením o příjmu s datem [datum] - č. l. 38.

7. Částka 42 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne [datum] na účet [číslo] [bankovní účet] (Doklad o vyplacení úvěru – č. l. 11). Číslo účtu se shoduje s číslem účtu uvedeným ve smlouvě o spotřebitelském úvěru jako číslo účtu žalovaného.

8. Z upomínky ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný nezaplatil splátky [číslo] takže žalobce jej vyzval k dodatečnému splnění povinností. Žalobce zároveň upozornil žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru.

9. Z upomínky ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný nezaplatil splátky [číslo] – 3, takže žalobce jej vyzval k dodatečnému splnění povinností. Žalobce zároveň upozornil žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru.

10. Dopisem ze dne [datum] žalobce oznámil žalovanému, že došlo ke zesplatnění úvěru a vyčíslil dluh žalovaného na částku 42 000 Kč na jistině, 10 587,05 Kč na úrocích, 998 Kč na smluvních pokutách, 400 Kč na náhradě za prodlení žalovaného.

11. Z karty klienta (č. l. 28) vyplynulo, že na dluh žalovaného bylo uhrazeno dne [datum] částka 500 Kč, [datum] částka 4 165 Kč a [datum] částka 4 165 Kč.

12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení.

13. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 42 000 Kč.

14. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

15. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

16. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu [příjmení], BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

20. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

21. Jak vyplynulo z provedených důkazů, žalobce se spokojil s prostým konstatováním žalobce uvedeným v dotazníku, že žalobce platí náklady na bydlení 1 300 Kč, aniž by si vyžádal doklad o tomto tvrzeném výdaji. Přitom částka 1 300 Kč za bydlení je nápadně nízká, obzvláště s ohledem na město Brno (situace na trhu bydlení je obecně známou skutečností - § 121 o. s. ř.). Sice na str. 2 Hodnocení klienta je uvedeno, že žalovaný bydlí u rodičů; tato skutečnost však nebyla žalobcem nijak prověřována – přitom bylo možné si např. vyžádat potvrzení rodičů žalovaného, že tento skutečně bydlí u rodičů a že jim skutečně platí za bydlení jen 1 300 Kč. K tomu lze uvést, že žalovaný o sobě napsal do Hodnocení klienta, že má základní vzdělání a předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Nebývá obvyklé, že by zletilé děti po ukončení vzdělání, při trvajícím pracovním poměru na dobu neurčitou bydleli u svých rodičů. Tato určitá neobvyklost o to více měla vést žalobce k ověřování pravdivosti údajů v Hodnocení klienta.

22. Stejně tak je nápadně nízká částka na výdajích na osobu, které žalobce uvedl paušálně 3 410 Kč. Žalobce si nevyžádal konkretizaci těchto tvrzených nákladů a ani podklady, z nichž by je mohl mít za ověřené. Navíc je nevěrohodné prohlášení v hodnocení klienta, že ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod.) činí 0 Kč, neboť nelze uvěřit, že žalovaný neměl vůbec žádné výdaje na dopravu do zaměstnání či ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.). Přitom jen za telekomunikace byl žalovaný dlužen několik splátek (viz výsledek lustrace v [příjmení] na č.l. 7)

23. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

24. Žalobce tak vůbec nezkoumal, jaká částka žalovanému fakticky zůstane po úhradě životních nákladů. Žalobce si vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními žalobce, navíc u osoby, která pro žalobce musela být podle předložených podkladů pro poskytnutí úvěru riziková – viz i negativní příznak v systému NRKI.

25. V souladu se shora citovaným zákonem poskytovatel úvěru musí činit předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobce neměl před uzavřením smlouvy k dispozici údaje, z nichž by bylo zřejmé, že bude spotřebitelský úvěr řádně splácen, spíše naopak. Z registru [příjmení] z 30. 11. 2018 vyplynulo, že žalovaný dlužil na telekomunikačních poplatcích a službách elektronických komunikacích 4 dlužné splátky, v celkové výši 3 064 Kč. Pokud žalovaný nezvládal splácet ani drobnější částky typické pro telekomunikační poplatky a služby elektronických komunikacích, tím více bylo pravděpodobné, že nebude schopen splácet vyšší měsíční splátky úvěru ve výši 4 165 Kč.

26. Žalobce neměl k dispozici např. výpis z účtu žalovaného, z nichž by plynulo, jak je žalovaný schopen hospodařit, a to za relevantní přiměřenou dobu před uzavřením smlouvy, aby byly získané informace dostatečně vypovídající. V tomto ohledu je třeba zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a mimořádné výdaje, či je bez zisku nebo dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, případně zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce nepožadoval po žalovaném přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Žalobce měl toliko k dispozici statický výpis z účtu žalovaného k [datum], z kterého se podává zůstatek 3,10 Kč. To je zcela nedostatečný podklad prakticky s nulovou vypovídací hodnotou.

27. Žalobce předložil k důkazu ověření v registru NRKI; avšak z něj plyne, že žalovaný získal kód příznaku 16, což znamenalo podle tohoto důkazu - citace:„ klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak)“. Není tak pravdivé tvrzení žalobce, že ověření v registru NRKI bylo bez negativního příznaku, ale právě naopak.

28. Žalobce sice předložil potvrzení o příjmu žalovaného ze strany zaměstnavatele žalovaného. Nicméně ve skutečnosti to není potvrzení příjmu pro účely poskytnutí úvěru žalobcem, ale [anonymizováno] bankou. Toto potvrzení je z [datum], tedy ze dne předcházejícího podpisu smlouvy s žalobcem. Z toho plyne, že žalovaný žádal současně i o další úvěr banku. To muselo vyvolat v žalobci podezření, zda z pohledu žalovaného nedochází k jevu tzv. vytloukání klínu klínem, kdy se snaží zároveň získat úvěry u více subjektů, z čehož též plynula negativní prognóza, jak může být schopen splácet žalobci, když by měl být zároveň schopen splácet i úvěr bance.

29. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěruneschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

30. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

31. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v [obec] z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25.02.2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn.

III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu ze dne

26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) …“. Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

32. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008 /48/ na základě předběžné otázky položené českými soudy, byl rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance. Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008 [číslo] tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije.

33. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnil. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne [datum] je absolutně neplatná.

34. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

35. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému částku 42 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o plnění, které přijal z neplatného právního důvodu. Proto by byl žalovaný povinen vrátit právě tuto částku. V řízení ovšem vyšlo najevo, že žalovaný na svůj dluh částečně plnil částku celkem 8 830 Kč. Žalovaný je proto povinen žalobci vrátit z titulu bezdůvodného obohacení částku 33 170 Kč. Žalobce má právo dle ust. § 2993 občanského zákoníku požadovat po žalovaném vrácení částky, kterou žalovanému poskytnul, aniž by tu byl platný závazek.

36. Soud přiznal žalobci i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobci peněžitou částku 42 000 Kč, a pokud tak neučinil, dostala se do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobce má tudíž právo na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši. V tomto ohledu soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k úhradě zákonných úroků z prodlení z dlužné částky 33 170 Kč za dobu od [datum] do zaplacení (v předžalobní výzvě z [datum], odeslané [datum] - viz předžalobní výzva z dokladem o odeslání - žalobce poskytl žalovanému lhůtu ke splnění v délce 15 dnů, která tak uplynula [datum], a proto je žalovaný od [datum] v prodlení).

37. Vzhledem k právnímu posouzení věci pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobce na úhradu poplatků za zaslané upomínky a za smluvené úroky, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. To stejné pak platí i ohledně nároku na úhradu smluvní pokuty. Žalobci nelze přiznat jakékoliv plnění, které vyvozuje z (absolutně) neplatné smlouvy.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný sice byl ve sporu úspěšnější (87 622,71 Kč, kapitalizováno), než žalobce (35 866 Kč), a žalobce by tak byl povinen nahradit mu náklady řízení, avšak dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.