248 C 4/2018 - 251

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Beránkovou ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Anonymizováno], IČO: [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 3.376.419,22 Kč s příslušenstvím – bezdůvodné obohacení takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 136.231 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 29.437 Kč od 2. 7. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11.666 Kč od 2. 7. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.771 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3.933 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.759 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.845 Kč od 28. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.604 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34.216 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29.659 Kč od 29. 12. 2023 do 15. 4. 2025, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 3.240.188,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 887.659,40 Kč od 2. 7. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 582.062,30 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81.531,82 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 164.421,64 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 163.336,64 Kč od 28. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1.361.176,42 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.716 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byla žaloba ze dne 30. 1. 2018 (čl. 1–2 spisu), kterou se původně žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.410. 404,40 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se na základě kupní smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne 20. 12. 2013 stala vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] o výměře 2.391 m v k. ú. [adresa], obec [adresa], zaspaném na listu vlastnictví č. [hodnota], kdy na ni vlastnické právo přešlo ke dni 16. 1. 2014. Na předmětném pozemku se nachází těleso místní komunikace (fakticky parkoviště při [adresa]) a je zde na základě rozhodnutí [Anonymizováno], odboru dopravy, ze dne 18. 8. 2010 umístěna místní komunikace [název]. Těleso místní komunikace je dle § 9 odst. 1 z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve vlastnictví obce, na jejímž území se místní komunikace nachází. Stavba místní komunikace dle tohoto zákona pak není součástí pozemku, na kterém se nachází. Ke dni 31. 1. 2018 nebyla mezi žalobkyní coby vlastníkem předmětného pozemku a žalovaným coby vlastníkem stavby, která se na předmětném pozemku nachází, uzavřena jakákoliv dohoda, která by upravovala umístění stavby místní komunikace na pozemku žalobkyně. Tato situace trvá, i přes tu skutečnost, že z odůvodnění rozhodnutí [Anonymizováno], odboru dopravy ze dne 18. 8. 2010 je patrné, že sám žalovaný prohlašuje, že v takových případech dodatečně dosahuje majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, případně se zřizuje k pozemkům věcné břemeno pro případ, že je zřízena stavba místní komunikace na cizím pozemku. K tomuto však v daném konkrétním případě nedošlo a žalovaný tak vlastní a užívá popsanou stavbu na pozemku žalobkyně bez právního titulu a bez jakéhokoliv protiplnění a za toto užívání na straně žalovaného tak vzniklo a nadále vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně coby vlastníka pozemku. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, které žalovanému na úkor žalobkyně vzniklo, toto bylo za období od 16. 1. 2014 do 4. 3. 2017 stanoveno na základě znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 5. 3. 2017 zpracovaného znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO] částkou 1.508.000 Kč, když znalkyně bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stanovila ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za předmětný pozemek. Obvyklé nájemné za celý rok 2015 stanovila znalkyně částkou 481.418 Kč, za rok 2016 částkou 482.862,25 Kč a za rok 2017 částkou 486.242,29 Kč. Žalobkyně se tedy touto žalobou domáhala původně po žalovaném zaplacení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení za dobu od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2017 ve výši 1.410.404,40 Kč. Žalovaný, ačkoliv byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 30. 5. 2017 a následně dopisem se dne 19. 1. 2018, žalobkyni ničeho neuhradil.

2. Podáním ze dne 17. 1. 2020 (čl. 63 spisu) žalobkyně rozšířila svoji původně podanou žalobu o částku 909.819,30 Kč, kterou se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku za období od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2019. Výši svého nároku žalobkyně doložila znaleckým posudkem č. [hodnota] ze dne 1. 10. 2019, který byl vydán jako dodatek č. [hodnota] znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 5. 3. 2017 znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný žalobkyni ani přes výzvu ze dne 5. 12. 2019 žalovanou částku neuhradil.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 6. 1. 2021, č. j. 248 C 4/2018–89, bylo pravomocně ke dni 23. 1. 2021 rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení a současně bylo rozhodnuto o změně žaloby učiněné podáním žalobkyně ze dne 17. 1. 2020.

4. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu vydanému v této věci dne 26. 4. 2021 odpor (čl. 106 spisu). Ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 5. 2021 (čl. 108–109 spisu) žalovaný nárok žalobkyně neuznal a navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že nárok není po právu pro rozpor s dobrými mravy. Popsal okolnosti nabytí předmětného pozemku žalobkyní a uvedl, že se o nápravu protiprávního stavu pokusil cestou žalobního návrhu na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku s tím, že jeho žaloba byla zamítnuta, nicméně má za to, že jeho argumentace je přiléhavá aspoň pro zamítnutí žaloby žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Z opatrnosti také namítl adekvátnost ocenění výše bezdůvodného obohacení opírající se o znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO].

5. Žalobkyně podáním ze dne 29. 9. 2022 (čl. 135 spisu) navrhla rozšíření žaloby o částku 131. 552,82 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2019, kdy výši svého nároku doložila znaleckým posudkem č. [hodnota] ze dne 1. 10. 2019, který byl vydán jako dodatek č. [hodnota] znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 5. 3. 2017 vypracovaného znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný žalobkyni ani přes výzvu ze dne 29. 9. 2022 žalovanou částku neuhradil.

6. Změna žaloby navržená podáním žalobkyně ze dne 29. 9. 2022 byla usnesením zdejšího soudu ze dne 7. 10. 2022, č. j. 248 C 4/2018–137, pravomocně ke dni 28. 10. 2022 připuštěna.

7. Žalobkyně podáním ze dne 30. 12. 2022 (čl. 142 spisu) rozšířila svoji žalobu o částku 263.105,64 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2022, kdy výše nároku byla opět doložena znaleckým posudkem znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný žalobkyni ani přes výzvu ze dne 30. 12. 2022 žalovanou částku neuhradil.

8. Změna žaloby navržená žalobkyní podáním ze dne 30. 12. 2022 byla usnesením zdejšího soudu dne 3. 1 2023, č. j.[Anonymizováno]248 C 4/2018-144, pravomocně ke dni 25. 1. 2023 připuštěna.

9. Usnesením zdejšího soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 248 C 4/2018-148, bylo řízení pravomocně ke dni 27. 3. 2023 přerušeno dle § 110 o.s.ř.

10. Žalobkyně podáním ze dne 29. 6. 2023 (čl. 149 spisu) rozšířila svoji žalobu o částku 263.105,64 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020. Výše bezdůvodného obohacení opět vyplývá ze znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 1. 10. 2019 vydaného jako dodatek č. [hodnota] znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 5. 3. 2017 vypracovaného znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně ze dne 20. 6. 2023 žalovanou částku žalobkyni neuhradil.

11. Žalobkyně svým podáním ze dne 12. 12. 2023 (čl. 152–153 spisu) vzala svoji žalobu částečně v rozsahu uvedeném v tomto částečném zpětvzetí zpět, a to s ohledem na uzavření dohody o narovnání dne 7. 11. 2023. Žalobkyně se tak po tomto částečném zpětvzetí žaloby vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 1.965.422,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 928.762,40 Kč od 2. 7. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 607.833, 30 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 85.464,82 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 172.180,64 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 171.181,64 Kč od 28. 6. 2023 do zaplacení.

12. Žalobkyně svým podáním ze dne 31. 12. 2023 (čl. 159 spisu) navrhla rozšíření své původně podané žaloby o částku 1.440.655,42 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2023. Výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení vychází ze znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 18. 12. 2023, který byl vydaný jako dodatek č. [hodnota] znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 5. 3. 2017 znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně ze dne 22. 12. 2023 žalobkyni tuto částku neuhradil. Žalobkyně se tak po tomto posledním rozšíření žaloby po žalovaném celkově domáhala zaplacení částky 3.406.078,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 928.762,40 Kč od 2. 7. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 607.833,30 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 85.464,82 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 172.180,64 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 171.181,64 Kč od 28. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1.440.655,42 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení.

13. Podáním ze dne 18. 3. 2024 (čl. 161 spisu) žalobkyně navrhla pokračování v řízení. Usnesením zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2024, č. j. 248 C 4/2018–163, bylo pravomocně ke dni 18. 4. 2024 rozhodnuto o pokračování v řízení.

14. Usnesením zdejšího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 248 C 4/2018–167, bylo pravomocně ke dni 25. 4. 2024 rozhodnuto o změně žaloby navržené žalobkyní podáním ze dne 29. 6. 2023 a ze dne 31. 12. 2023 a současně bylo řízení částečně zastaveno.

15. Žalovaný v podání ze dne 9. 4. 2025 (čl. 190–191 spisu) uvedl, že v minulosti sporoval platnost kupní smlouvy, kterou žalobkyně nabyla předmětný pozemek od [právnická osoba], neboť předmětný pozemek měl přejít bezplatně na žalovaného s tím, že žaloba byla v řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. [spisová značka] pravomocně zamítnuta a odkázal na mezi stranami uzavřenou dohodu o narovnání, na jejímž základě žalovaný žalobkyni částečně plnil. Žalovaný má za to, že úhrada za užívání části pozemku, jak ji požaduje žalobkyně, podléhá výměrům Ministerstva financí, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, neboť jde o nájemné, resp. ekvivalent nájemného z pozemků veřejné infrastruktury ve veřejném zájmu a výše bezdůvodného obohacení tak nemůže přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Žalovaný se v tomto svém závěru opírá o již ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a navrhuje tak žalobu ve zbylé části zamítnout.

16. U jednání soudu konaného dne 23. 4. 2025 (čl. 195 spisu) vzala žalobkyně svoji žalobu co do částky 29.659 Kč částečně zpět. Jednalo se o vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku za období od 8. 11. 2023 do 31. 12. 2023.

17. Usnesením zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 48 C 4/2018-201, bylo řízení pravomocně ke dni 17. 6. 2025 co do částky 29.659 Kč částečně zastaveno. Žalobkyně vzala svým podáním ze dne 30. 6. 2025 (čl. 207 spisu) svoji žalobu co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29.659 Kč od 16. 4. 2025 do zaplacení částečně zpět. Usnesením zdejšího soudu ze dne 24. 6. 2025, č. j. 248 C 4/2018-215, bylo řízení pravomocně ke dni 14. 8. 2025 co do tohoto žalobkyní původně požadovaného příslušenství částečně zastaveno.

18. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 13. 5. 2025 (čl. 198–199 spisu) uvedla, že předmětný pozemek má výměru 2.391 m a je v celé své výměře veden v katastru nemovitostí jako druh pozemku – ostatní plocha, způsob využití – ostatní komunikace. Současně je pozemek v celé své výměře označen jako významné parkoviště i v územním plánu [Anonymizováno]. Celý pozemek je evidován jako parkoviště a rozporovaná jeho část tvoří s plochou parkoviště jednotný funkční celek a nelze jej od jeho plochy funkčně oddělit. Současně je pozemek oceněn znalkyní jako jeden celek a plní funkci parkoviště jak právně, tak i fakticky, kdy téměř každé parkoviště je ohraničeno obrubníky a pásmem zeleně a nelze tak žalovaným sporovanou jeho část oddělit od pozemku. Stran výše bezdůvodného obohacení žalobkyně nesouhlasí s obranou žalované. Žalobkyně má za to, že výši bezdůvodného obohacení nelze hodnotově omezit výší nájemného stanovenou příslušnými výměry Ministerstva financí, které by musel hradit žalovaný, pokud by uzavřel nájemní smlouvu. Dle žalobkyně je nutné jeho výši dovodit z tržního nájemního, neboť v důsledku absence právního důvodu pro umístění stavby parkoviště na pozemku žalobkyně nelze jeho výši vztáhnout pouze k jedinému možnému subjektu, ale je třeba vycházet z předpokladu, kolik by za umístění uvedené stavby parkoviště na pozemku musel hradit jakýkoliv jiný nájemce.

19. Žalovaný ve vyjádření ze dne 22. 7. 2025 (čl. 213 spisu) uvedl, že žalovaný v průběhu řízení uznal svůj závazek nahradit žalobkyni bezdůvodné obohacení za užívání části předmětného pozemku bez právního důvodu, o čemž byla uzavřena dohoda o narovnání, na základě, které žalovaný žalobkyni uhradil dne 22. 11. 2023 částku 1.780.479,28 Kč sestávající se z částky 344.935 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 344.935 Kč od 2. 7. 2017 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 2. 2015 do 4. 3. 2017, z částky 136.707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 136.707 Kč od 27. 1. 2018 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 5. 3. 2017 do 31. 12. 2017, z částky 301.986 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 301.986 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2019, z částky 46.088 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46.088 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2019, z částky 90.925 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90.925 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, z částky 91.924 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 91.924 Kč od 28. 6. 2023 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a z částky 182.849 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a z částky 200.473 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2022 do dne uzavření dohody, tj. do 7. 11. 2023.

20. Ze sdělení žalovaného ze dne 15. 9. 2025 (čl. 223 – 224 spisu) vyplývá, že kontrolou platby provedené na základě dohody o narovnání bylo zjištěno, že tato platba v sobě zahrnuje všechny částky, k jejichž úhradě se žalovaný zavázal s těmito výjimkami - úroky z prodlení byly uhrazeny pouze do 7. 11. 2023, nikoliv do dne zaplacení, tj. do 21. 11. 2023; úrok z prodlení dle čl. II odst. 2 bodu bú dohody nebyl uhrazen ve sjednané roční výši (8,05 %), ale ve výši zákonné (8,5 %) a nebyla uhrazena částka 170.814 Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení za užívání části pozemku o ploše 2.203 m za období od 1. 1. 2023 do 7. 11. 2023 (dle bodu h) dohody). Žalovaný žalobkyni uhradil dne 21. 11. 2023 částku 1.780.479,28 Kč, dne 15.4. 2025 částku 29.659 Kč a dne 10. 9. 2025 částku 174.797,30 Kč, celkem částku 1.984.935,58 Kč. Žalovaný od vzniku prodlení žalobkyni uhradil úroky z prodlení ve výši 388.575, 58 Kč s výjimkami v tomto podání uvedenými. Současně poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu stran stanovení výše bezdůvodného obohacení za umístění staveb pozemních komunikací.

21. Žalobkyně u jednání soudu konaného dne 22. 9. 2025 k částce 170.814 Kč sdělila, že tato částka byla žalovaným hrazena dle uzavřené dohody, tudíž její zaplacení nemá vliv na předmět řízení.

22. Soud u jednání provedl dokazování níže specifikovanými listinami, znaleckými posudky a výslechem znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a zjistil tento skutkový stav.

23. Z žádosti ze dne 7. 12. 2016 a z rozhodnutí [Anonymizováno], odboru dopravy, ze dne 18. 8. 2010 vyplývá, že na předmětném pozemku je umístěna místní komunikace [název].

24. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 30. 5. 2017 vyplývá, že žalovaný byl jejím prostřednictvím žalobkyní vyzván k zaplacení částky 1.930.022,40 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovaným za období od 16. 1. 2014 do 31. 12. 2017. Tato výzvy byla žalovanému doručena dne 19. 1. 2018.

25. Ze sdělení žalovaného ze dne 15. 5. 2017 (?) vyplývá, že žalovaný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení odmítl, a to mj. s poukazem na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 10/2017.

26. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 19. 1. 2018 vyplývá, že žalovaný byl jejím prostřednictvím žalobkyní vyzván k zaplacení částky 1.508.000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovaným za období od 16. 1. 2014 do 4. 3. 2017. Tato výzvy byla žalovanému doručena dne 1. 6. 2017. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 5. 12. 2019 vyplývá, že žalovaný byl jejím prostřednictvím žalobkyní vyzván k zaplacení částky 909.819,30 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovaným za období od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2019. Tato výzvy byla žalovanému doručena dne 9. 12. 2019.

27. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 20 C 10/2017-95 (čl. 57-61 spisu), vyplývá, že byla zamítnuta žaloba žalovaného proti žalobkyni a proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení, že žalovaný (tam žalobce) je vlastníkem předmětného pozemku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, č. j. 15 Co 202/2019–140 (čl. 86-88 spisu), byl tento rozsudek ve výroku I. a části výroku II. pravomocně ke dni 14. 9. 2020 Krajským soudem v Brně potvrzen.

28. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 29. 9. 2022 vyplývá, že žalovaný byl jejím prostřednictvím žalobkyní vyzván k zaplacení částky 131.552,82 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovaným za období od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2019. Tato výzva byla žalovanému zaslána téhož dne doporučeně. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 30. 12. 2022 vyplývá, že žalovaný byl jejím prostřednictvím žalobkyní vyzván k zaplacení částky 263.105,64 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovaným za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020. Tato výzva byla žalovanému doručena dne 30. 12. 2022. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 20. 6. 2023 a z její dodejky (čl. 150, 150 p. v. spisu) vyplývá, že žalovaný byl jejím prostřednictvím žalobkyní vyzván k zaplacení částky 263.105,64 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020. Tato výzva byla žalovanému doručena do datové schránky dne 20. 6. 2023.

29. Z dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky dne 7. 11. 2023 (čl. 156–157 spisu) mj. vyplývá vlastnictví předmětného pozemku p. č. 1450/47 zapsaného na listu vlastnictví č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], žalobkyní. Dále z ní vyplývá, že na tomto pozemku se v jeho části o výměře 2.203 m nachází místní komunikace – parkoviště na [adresa], chodník a silniční vegetace. Žalovaný uznal nárok žalobkyně na vydání náhrady za užívání části tohoto pozemku o výměře 2.203 m za období od 1. 2. 2015 do dne uzavření této dohody ve výši maximální ceny nájemného z pozemků veřejné infrastruktury stanovené [právnická osoba] ve svých výměrech s tím, že zbytek žalobou uplatněného nároku zůstal mezi stranami sporný. Žalovaný se tak prostřednictvím této dohody o narovnání zavázal uhradit žalobkyni náhradu za užívání pozemku bez právního důvodu, a to a) ve výši 75 Kč/m/rok dle výměrů Ministerstva financí č. 01/215, č. 01/2016, č. 01/2017 ve výši 344.935 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 344 935 Kč od 2. 7. 2017 do zaplacení, a to z titulu užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 1. 2. 2015 do 4. 3. 2017, b) ve výši 75 Kč/m/rok dle výměrů Ministerstva financí č. 01/2017 ve výši 136.707 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 136.707 Kč od 27. 1. 2018 do zaplacení, a to z titulu užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 5. 3. 2017 do 31. 12. 2017, c) ve výši 75 Kč/m/rok dle výměru Ministerstva financí č. 01/2018 a 83 Kč/m/rok dle výměru Ministerstva financí č. 01/2019 ve výši 301.986 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 301.986 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, a to z titulu užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2019, d) ve výši 83 Kč/m/rok dle výměru Ministerstva financí č. 01/2019 ve výši 46.088 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46.088 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení z titulu užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2019, e) ve výši 83 Kč/m/rok dle výměru Ministerstva financí č. 01/2020 ve výši 90.925 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90.925 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení, a to z titulu užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, f) ve výši 83 Kč/m/rok dle výměru Ministerstva financí číslo 01/2020 ve výši 91. 924 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 91.924 Kč od 28. 6. 2023 do zaplacení, a to z titulu užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, g) ve výši 83 Kč/m/rok dle výměru Ministerstva financí č. 01/2021 ve výši 182.849 Kč, a to z titulu užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, h) ve výši 91 Kč/m/rok dle Výměru Ministerstva financí č. 01/2022 a č. 01/2023 za užívání části pozemku bez právního důvodu v období od 1. 1. 2022 do dne uzavření této dohody.

30. Z potvrzení o provedení transakce (čl. 155 spisu) vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni dne 22. 11. 2023 částku 1.780.479,28 Kč.

31. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 22. 12. 2023 vyplývá, že žalovaný byl jejím prostřednictvím žalobkyní vyzván k zaplacení částky 1.440.655,42 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2023. Současně je z ní zřejmé, že žalobkyni byla žalovaným dne 22. 11. 2023 uhrazena částka 1.780.479,28 Kč z titulu dohody o narovnání ze dne 7. 11. 2023.

32. Ze znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] [název] ze dne 5. 3. 2017, vyplývá výše obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku v období od 16. 1. 2014 do 4. 3. 2017. Znalkyně je znalkyní z oboru ekonomika a stavebnictví. Znalkyně při jeho zpracování kalkulovala s celou výměrou předmětného pozemku 2.391 m a vycházela mj. i z výpisu z katastru nemovitostí a z kopie katastrální mapy. Skutečný stav a způsob využití pozemku odpovídá těmto listinám. K datu ocenění byl předmětný pozemek stavebně upraven a byl užíván jako volně přístupné parkoviště. Pozemek byl na základě v posudku citovaném rozhodnutí zařazen jako pozemní komunikace do kategorie místní komunikace III. v k. ú. [adresa]. Z posudku je seznatelný popis a umístění předmětného pozemku. Jedná se o parkoviště s vyznačenými 69 parkovacími místy, jedná se o zámkovou dlažbu se zatravněnými ostrůvky a veřejným osvětlením. Pozemek není oplocený a je volně přístupný po zpevněném nájezdu z komunikace. Parkoviště je veřejně užíváno. Znalkyně stanovila obvyklé nájemné za užívání předmětného pozemku za období od 16. 1. 2014 do 31. 12. 2014 částkou 459.794,52 Kč, za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 částkou 481.418 Kč, v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 částkou 482.862,25 Kč a v období od 1. 1. 2017 do 4. 3. 2017 částkou 83.926,75 Kč, celkem za období od 16. 1. 2014 do 4. 3. 2017 částkou 1.508.000 Kč. Z ortofotomapy a z fotodokumentace pořízené znalkyní vyplývá, že předmětný pozemek je využíván jako veřejně přístupné parkoviště. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá způsob využití předmětného pozemku – ostatní komunikace. Z rozhodnutí [Anonymizováno] odboru dopravy, ze dne 18. 8. 2010, č. j. [anonymizováno], vyplývá, že předmětný pozemek – pozemní komunikace – byl zařazen do kategorie místní komunikace [název]. Parkoviště bylo mj. i na předmětném pozemku zbudováno na základě rozhodnutí o umístění stavby [název] ze dne 28. 1. 1997. Žalobkyně předmětný pozemek nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2013. Z dodatku č. [hodnota] tohoto znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], tj. ze znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 1. 10. 2019, vyplývá výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku za období od 16. 1. 2014 do 30. 9 2019 v částce 2.820.140 Kč. Znalkyně stanovila obvyklé nájemné za období od 16. 1. 2014 do 31. 12. 2014 v částce 459.794,52 Kč, za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 v částce 481.418 Kč, za období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 v částce 482.862,25 Kč, za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 v částce 486.242,29 Kč, za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 v částce 515.160,84 Kč a za období od 1. 1. 2019 do 30. 9. 2019 v částce 394.658,46 Kč. Předmětný pozemek byl i v tomto období upraven jako parkoviště, které bylo bez omezení užíváno veřejností, což je patrné i z fotografií pořízených znalkyní při konání místních šetřeních. Z dodatku č. [hodnota] znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] [anonymizováno], tj. ze znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 18. 12. 2023, vyplývá výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku za období od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2023 v částce 5.489.630 Kč. Znalkyně stanovila obvyklé nájemné za období od 16. 1. 2014 do 31. 12. 2014 v částce 459.794,52 Kč, za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 v částce 481.418 Kč, za období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 v částce 482.862,25 Kč, za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 v částce 486.242,29 Kč, za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 v částce 515.160,84 Kč, za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 v částce 526.211,28 Kč, za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 v částce 543.050,04 Kč, za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 v částce 563.685,94 Kč, za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 v částce 672.346,04 Kč a za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 v částce 758.855,58 Kč. Předmětný pozemek byl i v tomto období upraven jako parkoviště, které bylo bez omezení užíváno veřejností, což je patrné i z fotografií pořízených znalkyní při konání místních šetřeních. Soud u jednání soudu konaného dne 22. 9. 2025 vyslechl znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO], která v rámci svého výslechu mj. stvrdila své závěry v posudcích prezentované. K charakteru předmětného pozemku uvedla, že je komunikací užívanou k volnému parkování, který je po celou dobu k touto účelu užíván. Při stanovení výše obvyklého nájemného znalkyně vycházela z celé plochy předmětného pozemku, neboť je zpevněnou plochou obehnanou obrubníkem a je volně veřejností využíván. Pouze v minimálním rozsahu cca 3-5 % je tvořen zatravněnou plochou. Znalkyně vycházela při stanovení výše obvyklého nájemného z celé výměry pozemku, neboť je to oceňované jako veřejně přístupná komunikace, kde se standardně tyto plochy, zvlášť v tomto rozsahu, z ocenění nevylučují, neboť i zatravněný pozemek má podobnou hodnotu. Tyto pozemky se neoddělují, neboť patří ke komunikaci. Dále popsala způsob výpočtu, kdy při stanovení výše se vychází mj. z využití pozemku. Znalkyně při stanovení obvyklé výše nájemného vycházela z celé plochy předmětného pozemku, neboť v katastru je celý zapsaný jako plocha komunikace. Znalkyně dále uvedla, že jednalo-li by se o nemovitosti podléhající cenové regulaci, muselo by se z těchto regulací vycházet. V daném případě předmětný pozemek žádné regulaci nepodléhá, respektive znalkyně si není vědoma, že by se na pozemky zařazené do pasportu veřejných komunikací vztahovalo regulované nájemné.

33. Z geometrického plánu č. [hodnota] ze dne 5. 11. 2020 vyplývá přesné umístění tělesa parkoviště na předmětné parcele. Parkoviště je ve výměře 2.203 m. Zbylá část předmětného pozemku o výměře 188 m je z části tvořena zatravněným prostorem a z části zpevněnou plochou.

34. Ze specifikace platby z dohody o narovnání vyplývá skladba žalovaným uhrazené částky na základě dohody o narovnání.

35. Dle § 2 odst. 1 z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace a d) účelová komunikace.

36. Dle § 6 odst. 1 tohoto zákona místní komunikace je veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce.

37. Dle § 9 odst. 1 tohoto zákona vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku.

38. Dle § 12 odst. 1 tohoto zákona součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou a) všechny konstrukční vrstvy vozovek a krajnic, odpočívky, stavby a technická a jiná zařízení určená k provádění kontrolní činnosti při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, přidružené a přídatné pruhy, včetně zastávkových pruhů linkové osobní dopravy, b) mostní objekty (nadjezdy), po nichž je komunikace vedena, včetně chodníků, revizních zařízení, ochranných štítů a sítí na nich, strojní vybavení sklopných mostů, ledolamy, propustky, lávky pro chodce nebo cyklisty, c) tunely, galérie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, tarasy, násypy a svahy, dělicí pásy, příkopy a ostatní povrchová odvodňovací zařízení, silniční pomocné pozemky, d) svislé dopravní značky, zábradlí, odrazníky, svodidla, pružidla, směrové sloupky, dopravní knoflíky, staničníky, mezníky, vodorovná dopravní značení, dopravní ostrůvky, odrazné a vodicí proužky a zpomalovací prahy, e) únikové zóny, protihlukové stěny a protihlukové valy, pokud jsou umístěny na silničním pozemku.

39. Dle § 12 odst. 4 tohoto zákona, pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi, jsou součástmi místních komunikací též přilehlé chodníky, chodníky pod podloubími, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce.

40. Dle § 34 z. č. 128/2000 Sb., o obcích, jsou veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

41. Dle § 2991 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

42. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení a výši úroku z prodlení s placením pohledávky výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

43. Soud po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a proto ji částečně vyhověl a ve zbylém rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.

44. S ohledem na skutečnost, že žalobou byl uplatněn nárok na peněžité plnění na podkladě skutkových tvrzení žalobkyně v tom smyslu, že žalovaný užíval v rozhodném období předmětný pozemek ve vlastnictví žalobkyně, aniž by za to žalobkyni poskytoval v rozhodném období odpovídající protiplnění, posoudil soud nárok žalobkyně na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

45. Při právním posouzení projednávané věci přitom soud vycházel z konstantní judikatury, na základě které se užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc považuje za plnění bez právního důvodu, neboť tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, se bezdůvodně obohacuje, dostalo-li se mu takovým plněním majetkové hodnoty v situaci, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ačkoliv by se tak za běžných okolností stalo. Plnění bez právního důvodu je přitom jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založených na tom, že mezi zúčastněnými subjekty chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. Vzhledem k tomu, že takový uživatel bez právního důvodu není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práv užívání cizí věci vrátit, je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou, přičemž úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. musí vycházet z finančního prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Uživatel cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, je uživatelem bez právního důvodu. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle § 136 o. s. ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016).

46. Mezi stranami byla celá řada právně významných skutečností nesporná. Nesporné mezi nimi bylo vlastnictví předmětného pozemku žalobkyní (nadto tato skutečnost vyplývá i z provedeného dokazování, a to z informace o pozemku), skutečnost, že jej žalovaný v období od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2023 ve výměře 2.203 m užíval a že žalobkyně žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení prostřednictvím jednotlivých výzev vyzývala a tyto mu byly doručeny. Žalobkyně tento pozemek nabyla na základě kupní smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne 20. 12. 2013 uzavřené s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žaloba, kterou se žalovaný v minulosti domáhal určení, že je vlastníkem předmětného pozemku, byla soudem pravomocně zamítnuta. Mezi účastníky nebylo sporu ani v tom ohledu, že mezi nimi nebyla uzavřena žádná smlouva ve vztahu k užívání předmětného pozemku, ani zde nebyl v rozhodném období žádný jiný právní titul opravňující k užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Sporné mezi nimi nebyla ani ta skutečnost, že na předmětném pozemku se nachází těleso místní komunikace v podobě veřejně přístupného parkoviště, nadto tato skutečnost rovněž vyplynula z provedeného dokazování.

47. Sporná mezi nimi zůstala otázka, zda má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání celého předmětného pozemku v celé jeho maximální výměře 2.391 m a jeho výše. Soud se tedy těmito dvěma spornými otázkami mezi účastníky dále zabýval.

48. Sama skutečnost, že žalovaný se na úkor žalobkyně užíváním předmětného pozemku obohacuje, nebyla mezi stranami sporná. Z toho důvodu také strany v mezidobí uzavřely dohodu o narovnání.

49. Na pozemku ve vlastnictví žalobkyně se nachází místní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Jedná se o veřejně přístupné a k tomuto účelu stále užívané parkoviště. Jedná se tedy o veřejné prostranství. Veřejné prostranství je definováno v z. č. 128/2000 Sb., o obcích. „Jedinou legální definici veřejného prostranství v současné právní úpravě obsahuje § 34 zák. č. 128/2000 Sb. Veřejným prostranstvím je prostor, splňující zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona a je předmětem veřejného užívání. Veřejným užíváním je užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů. (…) Veřejná prostranství, jako materiální statek, jsou jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum. I když vlastník má právo bránit se obecnému užívání svého majetku, vyjmutí prostor vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec jako veřejnoprávní korporace veřejný zájem. Tak je tomu proto, aby obec mohla plnit povinnosti, vyplývající pro ni ze zákona o obcích. Vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice, je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství. Příslušná obecně závazná vyhláška obce ovšem jen deklaruje již existující stav. Není-li proto v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. (…) Pokud předmětné pozemky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je žalobkyně jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale za náhradu“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004). Obdobně Nejvyšší soud uzavřel ve svém usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3382/2010, že „není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytnuto bezplatně“. V souladu s § 6, § 7 a § 9 z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je pak místní komunikace veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce, kdy vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí, přičemž místní komunikace není součástí pozemku.

50. Soud v daném případě dospěl k závěru, že v případě předmětného pozemku ve vlastnictví žalobkyně jsou naplněny předpoklady charakterizující veřejné prostranství, tj. jedná se o veřejně přístupný pozemek sloužící k obecnému užívání, kdy tradičním znakem užívání je to, že lze užívat věci způsobem, který odpovídá jejich účelovému určení předem neomezeným okruhem uživatelů bez ohledu na vůli vlastníků užívaných věcí. Případy, kdy je soukromý pozemek užíván jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 z. č. 128/2000 Sb., o obcích, se přitom podřazují jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. „Ačkoliv se v těchto případech dovozuje povinnost vlastníka strpět obecné užívání jeho pozemku, podle judikatury zde absentuje titul, na základě, něhož by vlastník byl povinen výhodu spočívající ve využití pozemku k uspokojování veřejných potřeb poskytovat bezplatně (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 3196/2004, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, sp. zn. 28 Cdo 276/2019). K vydání bezdůvodného obohacení, jež takto vzniká, je pak povinna obec, na jejímž území se příslušné veřejné prostranství nachází, neboť především její obyvatelé těží z funkcí, jež daný pozemek v rámci příslušné obce plní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 561/2012, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 a sp. zn. 28 Cdo 699/2019).

51. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že žalobkyně je coby vlastník předmětného pozemku aktivně legitimovaná k uplatnění svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči pasivně legitimovanému žalovanému coby vlastníku místní komunikace nacházející se na pozemku žalobkyně. Na základě provedeného dokazování pak soud dospěl k závěru, že pasivně legitimován k vydání náhrady s ohledem na vznik bezdůvodného obohacení je žalovaný, tedy obec, které vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, pokud není užívání pozemku, který je součástí veřejného prostranství a je ve vlastnictví jiného subjektu, upraveno např. smlouvou mezi vlastníkem pozemku a obcí.

52. Soud se následně zabýval tím, zdali má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku v celé jeho výměře, tj. 2.391 m. To, že předmětný pozemek má tuto výměru, nebylo mezi stranami sporné. Stejně jako mezi nimi nebylo sporné, že žalovaný část pozemku o výměře 2.203 m skutečně užívá (viz např. dohoda o narovnání). Žalovaný v průběhu řízení na základě tohoto svého uznání žalobkyni i částečně plnil. Mezi stranami nebylo sporu ani o tom, že v rozsahu předmětného pozemku se na jeho části o výměře 2.203 m nachází těleso místní komunikace – parkoviště. Sporný mezi nimi zůstal tedy rozdíl těchto dvou výměr, a to 188 m. Žalovaný se nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejího pozemku v této výměře bránil s poukazem na to, že ve zbylém rozsahu se jedná o vegetaci, popř. pozemek jiného využití, který žalovaný nikterak neužívá. Žalobkyně naproti tomu uváděla, že se v daném případě jedná o jeden funkční celek.

53. Soud v tomto kontextu odkazuje mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ve kterém uzavřel, že „je-li obec (v souladu s § 9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy“.... a dále, že „v otázce nabývání bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace, je pak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že je-li obec (v souladu s § 9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu více srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009), a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009); citovaný závěr byl jako ústavně konformní aprobován i v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14)“. Obdobně tento soud uzavřel i ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, když v něm uvedl, že „v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Toto platí i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy. Skutečnost, že komunikace ze zákona podléhá bezplatnému obecnému užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace“. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, pak uzavřel, že „Dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem. Smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě proto nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Stejně tak samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, nemůže být považováno za něco a priori nemravného. Nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná. Pokud totiž vycházely ze skutečnosti, že vedlejší účastník užíval předmětné pozemky bez právního důvodu, mohl se zmíněný korektiv dobrých mravů projevit v redukci požadovaného plnění, nikoliv však v jeho úplném odmítnutí. Závěr učiněný obecnými soudy by z pozemků majících charakter veřejného prostranství činil pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za „spekulanty“ a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství.“ V tomto nálezu se Ústavní soud vyjádřil i k otázce dobrých mravů, jejichž korektivu se žalovaný taktéž v průběhu řízení dovolával Soud v průběhu řízení nezjistil žádné skutečnosti, ze kterých by dovodil, že nárok žalobkyně uplatněný v tomto řízení je v rozporu s dobrými mravy.

54. Soud v projednávané věci dospěl k závěru, že předmětný pozemek je jedním funkčním celkem, a lze jen obtížně oddělit jeho části, jak se žalovaný domáhal s poukazem na geometrický plán. Soud při tomto svém závěru vycházel ze všech okolností projednávaného případu a dospěl k závěru, že je třeba vzít v potaz skutečnosti související s funkcí, jakou předmětný pozemek plnil a plní, kdy lze jen těžko oddělit některou jeho část (např. zatravněnou plochu) a uzavřít ve vztahu k ní, že není předmětem obecního užívání a neslouží pro potřeby veřejnosti využívající živelně plochu parkoviště. Plocha parkoviště tvoří jeden funkční celek také spolu s částí zatravněného pozemku a s částí zpevněné plochy, která jej obklopuje a slouží v daném místě pro pohyb veřejnosti. Stejný závěr lze dle soudu učinit také ze znaleckých posudků a z výslechu znalkyně. Tato její zjištění vyplynula z opakovaných místních šetření a uzavřela v tomto ohledu, že se v daném případě jedná o jeden funkční celek. Soud v tomto kontextu odkazuje i na skutečnost, jak je daný pozemek identifikován v katastru nemovitostí, kdy je ve vztahu k celé jeho výměře uveden stejný způsob využití. Ve vztahu k této zbylé části pozemku o výměře 188 m si lze dle soudu jen stěží představit jiné jejich využití ze strany žalobkyně. Soud v tomto kontextu odkazuje mj. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, kde tento soud mj. uzavřel, že „vlastník pozemku, který byl pozemní komunikací obestavěn (např. trávník ve středu křižovatky), nebo ke komunikaci bezprostředně přiléhá (např. příkop, násep, svah, úzký pruh zeleně) se může dostat do stejné situace jako vlastník pozemku, jemuž jiný znemožnil přístup na jeho pozemek a tím i jeho běžné užívání. Takové pozemky je proto třeba považovat za pozemky užívané vlastníkem komunikace za předpokladu, že jejich obestavění či přilehlost k pozemní komunikaci znemožňuje vlastníkovi užívání předmětných pozemků.“ I za dle soudu obtížně představitelné situace, že by tato mezi stranami sporná část měla být užívána sporadicky, není způsob faktického užívání věci ani rozsah a intenzita toho, jakým způsobem dochází na úkor vlastníka k dispozici s věcí, pro účely závěrů týkajících se vzniku bezdůvodného obohacení relevantní. Soud navíc v tomto kontextu odkazuje mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ve kterém soud uzavřel, že „nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo. S ohledem na vše v tomto kontextu soudem uvedené má soud za to, že rozhodující je „faktická možnost“ využívat předmětné pozemky, v důsledku čehož dle soudu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v rozsahu celé výměry předmětného pozemku žalobkyně bez ohledu na to, jakým způsobem byly skutečně užívány či jak často jeho jednotlivé části. Dle soudu sporná část předmětného pozemku je plochou nezbytnou k provozu komunikace ve smyslu § 12 a § 13 z. č. 13/1997 Sb. a tvoří funkční celek nezbytný pro bezpečný a plynulý provoz na parkovišti a přilehlé komunikaci, minimálně je však veřejným prostranstvím.

55. Soud tak v této souvislosti uzavírá, že k obohacení na straně žalovaného dochází již ze samotného titulu existence vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku, která je nepochybně při výkonu svého vlastnického omezena a z důvodu vzniku bezdůvodného obohacení jí tak náleží odpovídající náhrada, a to ve výměře celého předmětného pozemku, tj. 2.391 m.

56. Následně se soud zabýval výší náhrady za bezdůvodné obohacení v dané věci. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3791/2019, vyplývá, že „výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání pozemků se poměřuje zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, jež by byl obohacený povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek ochuzeného využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy. Peněžitá náhrada tedy musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl“. Z dalšího jeho usnesení ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, vyplývá, že „není-li uživatel nemovitosti bez právního důvodu získané bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitosti schopen vrátit, je povinen poskytnout vlastníku nemovitosti peněžitou náhradu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. [spisová značka]). Současně platí, že bylo-li nájemné v rozhodném období regulováno, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku stanovenou regulací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014).“ .... „Z ustálené judikatury dovolacího soudu tedy vyplývá, že bezdůvodné obohacení má být v zásadě přiznáno ve výši odpovídající obvyklému nájemnému. V případě, že je obvyklé nájemné regulováno stanovením maximální výše, budou soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházet z maximální výše nájemného stanovené regulací s výjimkou případu, kdy zjistí, že obvyklé nájemné je nižší, než regulací stanovena maximální výše nájemného. Pro souzenou věc výše uvedené znamená, že soudy nižších stupňů rozhodly správně, jestliže, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, za situace, kdy obvyklá výše nájemného byla vyšší než maximální regulovaná cena, stanovily bezdůvodné obohacení ve výši maximální regulované ceny“. Obdobně uzavřel Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005, když uvedl, že „výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu“. ... „Otázku ocenění prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu řešil dovolací soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, nebo ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003, popř. ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99), v nichž dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. ... „Cena nájemného, které si mohli účastníci za užívání pozemků sjednat, byla v rozhodné době regulována a žalobkyně tak mohla za užívání svých pozemků požadovat maximálně nájemné ve výši podle příslušných předpisů“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014, pak tento soud uzavřel, že „příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizí nemovitosti bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu, a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy“.

57. Soud má v daném případě za to, že se na předmětný pozemek vztahovala a vztahuje cenová regulace vyplývající ze zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a výše této regulace vyplývá z jednotlivých tehdy účinných cenových výměrů Ministerstva financí. Tyto cenové výměry vydané na základě § 10 z. o cenách mj. regulují i nájemné z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží zejména jako občanské vybavení pro veřejnou správu, soudy, státní zastupitelství, policii, vězeňskou službu, pro ochranu obyvatelstva, pro sport, školy, předškolní a školská zařízení, pro kulturu, pro zdravotnictví a sociální služby. Maximální ceny platí pouze pro pronájmy ve veřejném zájmu, kdy je nájemné hrazeno ze státního rozpočtu, státního fondu, příspěvkové organizace zřízené organizační složkou státu, státních finančních aktiv nebo z rezervního fondu organizační složky státu, z rozpočtu kraje nebo obce a stanovují maximální nájemné pro jednotlivé obce v republice. V případě Brna bylo stanoveno maximální nájemné dle jednotlivých cenových výměrů následovně – za rok 2015 až 2018 včetně částkou 75 Kč/m/rok (výměr 01/2015, 01/2016, 01/2017 a 01/2018), za rok 2019 a 2021 včetně částkou 83 Kč/m/rok (výměr 01/2019, 01/2020 a 01/2021), za rok 2022 a 2023 včetně částkou 91 Kč/m/rok (výměr 01/2022 a 01/2023). Soud s ohledem na závěry jím shora citované a již konstantní judikatury Nejvyššího soudu stran výše bezdůvodného obohacení uzavřel, že žalobkyně se po žalovaném mohla domáhat pouze a jen částek v maximální výši dle jednotlivých v dané době účinných cenových výměrů Ministerstva financí, a proto by stanovení jeho výše z těchto regulovaných cen vycházel. Z žalobkyní předložených znaleckých posudků, ze kterých soud vycházel a i z výpovědi znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], nevyplynuly žádné relevantní skutečnosti pro závěr, že obvyklé nájemné za užívání předmětného pozemku je nižší, než cena stanovená jako maximální dle toho kterého tehdy účinného cenového výměru, a proto soud stran stanovení jeho výše vycházel z těchto maximálních částek uvedených za to které období v jednotlivých cenových výměrech. Soud se v tomto kontextu neztotožnil se ve svých závěrech s argumentací žalobkyně, neboť má za to, že v daném případě lze výši bezdůvodného obohacení vztáhnout pouze a jenom k žalovanému, který je dle zákona vlastníkem komunikace na pozemku se nacházející a nelze tuto skutečnost pominout a stanovit náhradu za bezdůvodné obohacení v obvyklé výši obvyklého nájemného jako v případě nacházela-li by se na předmětném pozemku jiná stavba ve vlastnictví jiného subjektu. S ohledem na cenovou regulaci, ze které soud při stanovení výše náhrady vycházel, soud nevycházel ze závěrů znaleckých posudků a z výslechu znalkyně a respektoval v tomto již dle soudu konstantní judikaturu. Soud k výslechu znalkyně přistoupil, neboť až výslechem znalce je znalecký posudek kompletní. Z jí zpracovaných znaleckých posudků ani z jejího výslechu pak soud nezjistil skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že žalobkyně by měla mít nárok na náhradu v nižší částce než částce maximální vyplývající z jednotlivých níže specifikovaných cenových výměrů, a proto soud vycházel z těchto cenových předpisů.

58. Co se samotného výpočtu výše náhrady za bezdůvodné obohacení týče, soud pro přehlednost zpracoval jednotlivé informace do níže uvedených tabulek.

59. V průběhu řízení byla žaloba několikrát rozšiřována, čímž byl opakovaně měněn předmět řízení. Soud proto jednotlivá rozšíření žaloby uvedl přehledně v tabulce níže, ve vztahu k jednotlivým rozšířením žaloby pak v druhém sloupci této tabulky uvedl, co bylo žalobkyní na základě uzavřené dohody o narovnání vzato částečně zpět a ve třetím sloupci je pak uvedeno, co zůstalo po částečném zpětvzetí žaloby předmětem řízení. Žalobkyně v průběhu řízení celkem pětkrát žalobu rozšířila a dvakrát ji vzala částečně co do částky 1.012.565 Kč a co do částky 29.659 Kč zpět. Po všech rozšíření žaloby a dvou částečných zpětvzetích žaloby zůstala předmětem řízení nakonec částka 3.376.419,22 Kč s příslušenstvím. předmět řízení (rozšíření žal.):co bylo žalobkyní vzato zpět:zbylý předmět řízení: 1) 1.410.404,40 Kč 481.642 Kč928.762,40 Kč 2) 909.819,30 Kč301.986 Kč607.833,30 Kč 3) 131.552,82 Kč46.088 Kč85.464,82 Kč 4) 263.105,64 Kč90.925 Kč172.180,64 Kč 5) 263.105,64 Kč 91.924 Kč171.181,64 Kč 6) 1.440.655,42 Kč29.659 Kč 1.410.996,42 Kč celkem: 4.418.643,22 Kč1.042.224 Kč 3.376.419,22 Kč 60. Žalovaný žalobkyni z titulu vydání bezdůvodného obohacení na základě uzavřené dohody o narovnání uhradil celkem částku 1.596.360 Kč sestávající se z níže uvedených částek. Žalovaný žalobkyni uhradil náhradu za bezdůvodné obohacení za celou dobu řízení dle níže specifikovaných cenových výměrů x 2.203 m. obdobímaximální nájemné pro Brno, číslo výměruvýše náhrady za bezdůvodné obohacení (2.203 m) 1.2.2015-31.12.201575 Kč/m/rok (výměr 01/2015)151.192 Kč 201675 Kč/m/rok (výměr 01/2016)165.225 Kč 201775 Kč/m/rok (výměr 01/2017)165.225 Kč 201875 Kč/m/rok (výměr 01/2018)165.225 Kč 201983 Kč/m/rok (výměr 01/2019)182.849 Kč 202083 Kč/m/rok (výměr 01/2020)182.849 Kč 202183 Kč/m/rok (výměr 01/2021)182.849 Kč 202291 Kč/m/rok (výměr 01/2022)200.473 Kč 202391 Kč/m/rok (výměr 01/2023)200.473 Kč 61. Soud pro přehlednost při výpočtu náhrady vyšel z jednotlivých časových obdobích uvedených v dohodě o narovnání. období:žalobkyně od ŽL obdržela (2.203 m x výměr):žalobkyně měla dostat (2.391 m x výměr):rozdíl: 2015151.192 Kč164.095 Kč12.903 Kč 2016165.225 Kč179.325 Kč14.100 Kč 2017165.225 Kč179.325 Kč14.100 Kč 2018165.225 Kč179.325 Kč14.100 Kč 2019182.849 Kč198.453 Kč15.604 Kč 2020182.849 Kč198.453 Kč15.604 Kč 2021182.849 Kč198.453 Kč15.604 Kč 2022200.473 Kč217.581 Kč 17.108 Kč 2023200.473 Kč217.581 Kč17.108 Kč celkem:1.596.360 Kč1.732.591 Kč136.231 Kč 62. Žalovaný žalobkyni v průběhu řízení uhradil na základě dohody o narovnání náhradu za bezdůvodné obohacení za období od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2023, a to za užívání části předmětného pozemku o výměře 2.203 m, ve výši vyplývající z jednotlivých tehdy účinných výměrů Ministerstva financí. Soud žalobkyni přiznal právo na náhradu za bezdůvodné obohacení v penězích i za zbylou část předmětného pozemku v rozsahu 188 m, a proto tuto náhradu dopočítal a dospěl k závěru, že žalovaný měl žalobkyni za žalované období uhradit celkem částku 1.732.591 Kč. Jelikož ale žalovaný žalobkyni uhradil pouze částku 1.596.360 Kč, zbývá k úhradě částka 136.231 Kč. Soud při výpočtu této částky opět zohlednil jednotlivá rozšíření žaloby, jejich částečná zpětvzetí a časová období vyplývající z uzavřené dohody o narovnání a dospěl k těmto níže uvedeným závěrům opět pro přehlednost uvedených v tabulce. předmět řízení:vzato část. zpět:soudem ŽB přiznáno:soudem zamítnuto: 1) 1.410.404,40 Kč (s úrokem z prodlení od 2. 7. 2017 do zaplacení) (1. 2. 2015 do 31. 12. 2017)481.642 Kč zbývá: 928.762,40 Kč29.437 Kč 11.666 Kč tj. celkem 41.103 Kč887.659,40 Kč (tj. 928,762,40 – 41.103 Kč) 2) 909.819,30 Kč (s úrokem z prodlení od 16. 12. 2019 do zaplacení) (1. 1. 2018 do 30. 9. 2019)301.986 Kč zbývá: 607.833,30 Kč25.771 Kč582.062,30 Kč (607.833,30 Kč-25.771 Kč) 3) 131.552,82 Kč (s úrokem z prodlení od 16. 10. 2022 do zaplacení) (1.10. 2019 do 31. 12. 2019)46.088 Kč zbývá: 85.464,82 Kč3.933 Kč81.531,82 Kč (85.464,82Kč–3.933 Kč) 4) 263.105,64 Kč (s úrokem z prodlení od 16. 1. 2023 do zaplacení) (1. 1. 2020 do 30. 6. 2020)90.925 Kč zbývá: 172.180,64 7.759 Kč 164.421,64 Kč (172.180,64 Kč -7.759 Kč) 5) 263.105,64 Kč (s úrokem z prodlení od 28. 6. 2023 do zaplacení) (1. 7. 2020 do 31. 12. 2020)91.924 Kč zbývá: 171.181,64 Kč 7.845 Kč163.663,64 Kč (171.181,64 Kč– 7.845 Kč) 6) 1.440.655,42 Kč (s úrokem z prodlení od 29. 12. 2023 do zaplacení) (1. 1. 2021 do 31. 12. 2023)29.659 Kč zbývá: 1.410.655,42 Kč15.604 Kč 34.216 Kč tj. celkem 49.820 Kč 1.361.176,42 Kč celkem: 4.418.643,221.042.224 Kč136.231 Kč3.240.188,22 Kč 63. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně učinila v průběhu řízení částečné zpětvzetí žaloby v souvislosti s uzavřenou dohodou o narovnání dne 7. 11. 2023, vycházel soud při zjištění částky žalobkyni z titulu náhrady za vydaní bezdůvodného obohacení z této dohody a z tam uvedených jednotlivých časových obdobích, kdy za jednotlivá tato období spočítal, kolik žalobkyně z titulu náhrady od žalovaného reálně dostala a kolik dostat měla a stanovil rozdíl těchto částek, které představují procesní úspěch žalobkyně v tomto řízení. období dle dohody:ŽB dle dohody obdržela (2.203 m):ŽB za toto období měla dostat (2.391 m):rozdíl: a) 1. 2. 2015 – 31.12.2015 1.1.2016-31.12.2016 1.1.2017 – 4.3.2017 151.192 Kč 165.225 Kč 28.518 Kč = 344.935 Kč164.095 Kč 179.325 Kč 30.952 Kč = 374.372 Kč29.437 Kč b)5.3.2017- 31.12.2017136.707 Kč148.373 Kč11.666 Kč c)1.1.2018-31.12.2018 1.1.2019-30.9.2019165.225 Kč 136.761 Kč = 301.986 Kč179.325 Kč 148.432 Kč =327.757 Kč25.771 Kč d)1.10.2019-31.12.201946.088 Kč50.021 Kč3.933 Kč e)1.1.2020-31.12.202090.925 Kč98.684 Kč7.759 Kč f)1.7.2020-31.12.202091.924 Kč99.769 Kč7.845 Kč g)1.1.2021-31.12.2021182.849 Kč198.453 Kč15.604 Kč celkem:1.596.360 Kč1.732.591 Kč136.231 Kč 64. Soud s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyni nad částku již žalovaným v průběhu řízení uhrazenou náleží částka 136.231 Kč, k jejíž úhradě žalovaného tímto rozsudkem zavázal. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradami jednotlivých částek žalobkyni vedle jistiny náleží i její příslušenství v podobě úroku z prodlení v zákonem stanovené výši dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že předmětem projednávané věci byl uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, považoval soud za situace, kdy splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a nebyla určena ani dohodou účastníků, za den splatnosti určil vždy den následující po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené jednotlivými výzvami žalobkyně k plnění. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

65. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně se v řízení po žalovaném domáhala zaplacení částky celkem 4.418.643,22 Kč s příslušenstvím (100 % předmětu řízení). Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná v rozsahu výroku I. rozsudku a procesně neúspěšná v rozsahu výroku II. rozsudku. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná a procesně neúspěšná co do zaplacení částek uvedených ve výroku I., II. rozsudku a dále co do jejich příslušenství tam uvedeného. Soud v tomto kontextu odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, dle kterého, je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Soud proto ke dni vyhlášení rozsudku kapitalizoval žalobkyní požadované příslušenství ze všech rozšíření žaloby částkou 2.153.523,42 Kč. Celkem se tak žalobkyně domáhala po žalovaném touto žalobou částky 6.572.166,64 Kč. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do zaplacení částek jí žalovaným v průběhu řízení uhrazenými, a to co do částky 1.780.479,28 Kč a částky 29.659 Kč, dále co do částky jí soudem přiznané 136.231 Kč a co do příslušenství z této částky kapitalizované taktéž ke dni vyhlášení rozsudku částkou 70.438,07 Kč a co do částky 3.983,30 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení zaplacený žalovaným v průběhu řízení. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení je výlučně na straně žalovaného. Celkem tak byla žalobkyně procesně úspěšná co do částky 2.020.790,65 Kč a procesně neúspěšná co do částky 3.240.188,22 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení z ní ve výši 1.486.062,78 Kč, tj. co do částky 4.726.251 Kč. Žalobkyně tak byla v řízení procesně neúspěšná co do 72 % předmětu řízení (částka 4.726.251 Kč vs. 6.572.166,64 Kč). V řízení tak byl procesně úspěšnější žalovaný, kterému tak náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 44 % (72 % -28 %). Účelně vynaložené náklady žalovaného se sestávají z odměny nezastoupeného účastníka za celkem 13 úkonů po 300 Kč za úkon dle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 254/2015 Sb., a to za sepis vyjádření k žalobě ze dne 26. 4. 2021, účast u jednání soudu konaného dne 22. 3. 2023, dne 25. 11. 2024, dne 23. 4. 2025, dne 23. 6. 2025, dne 22. 9. 2025, dne 24. 10. 2025 a dne 7. 11. 2025, za sepis vyjádření dne 9. 4. 2025, dne 22. 7. 2025, ze dne 15.9. 2025, ze dne 10. 10. 2025 a ze dne 5. 11 2025). Plně procesně úspěšný žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3.900 Kč. Žalovaný má s ohledem na svůj procesní úspěch a neúspěch právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.716 Kč, tj. 44 % z částky 3.900 Kč.

Poučení