24Co 234/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Šárky Kamenické a soudkyň Mgr. Pavly Peltrámové a Mgr. Hany Říhové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení], sídlem [adresa], o 145 324,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. června 2022 č. j. 14 C 192/2020-194, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba žalobkyně na zaplacení 145 324,80 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 20. 10. 2020 do zaplacení z částky 145 324,80 Kč zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 162 451 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 90 116 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Příbrami - náklady řízení státu ve výši 5 545,60 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 127 522,80 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 20. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 17 802 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 20. 10. 2020 do zaplacení (výrok II.), uložil žalobkyni zaplatit České republice Okresnímu soudu v Příbrami 1 584,50 Kč na vyplaceném svědečném (výrok III.), uložil žalovanému zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Příbrami 3 961,10 Kč na vyplaceném svědečném (výrok IV.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení celkem 115 979,65 Kč (výrok V.).

2. Jednalo se o v pořadí druhé rozhodnutí ve věci, kdy původně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. června 2021 č.j. 14 C 192/2020-79 žalobu zamítl (výrok I.), v části týkající se části příslušenství řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. října 2021 č.j. 30 Co 99/2021-106 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodněníusnesení odvolací soudu uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval platností smlouvy o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008, a to s ohledem na námitku, že byla podepsána jedním ze spoluvlastníků v době, kdy již nebyl spoluvlastníkem nemovitosti - pozemku parc. [číslo] na kterém stojí stavba [adresa] v [obec], [katastrální uzemí] (dále jen„ Budovy“). V případě, že posoudí smlouvu jako platně uzavřenou, bude se zabývat výkladem vůle tehdejších spoluvlastníků ve vztahu k náhradám za užívání nerovnoměrných výměr podlahové plochy. V případě, že dospěje k závěru, že písemná smlouva nebyla platně uzavřena, případně že její součástí nebyla dle vůle tehdejších spoluvlastníků úprava sporné otázky, jež je předmětem tohoto řízení, bude se zabývat tím, zda byla uzavřena konkludentní smlouva o užívání společné věci, a jaký byl její obsah, zejména zda její součástí bylo ujednání o tom, že za nerovnoměrné užívání Budovy nebude poskytována náhrada. Pro případ, že soud prvního stupně dospěje k závěru, že taková dohoda nebyla uzavřena žádnou formou, bude se dále zabývat tím, jakou výměru nejvyššího patra Budovy žalobkyně skutečně výlučně užívá, a jak se tato výměra v průběhu času měnila (což je mezi účastníky sporné) a zda toto užívání kvalitativně odpovídá spolu s užíváním společných prostor užívání odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobkyně ve výši 1/10. Pokud hodnota užívání prostor, které žalobkyně užívá, výše odpovídající výši jejího spoluvlastnického podílu nedosáhne, bude se soud prvního stupně zabývat výší náhrady, která žalobkyni náleží. Vypořádá se také s námitkou žalovaného, že své patro vlastními náklady zhodnotil a že žalobkyně chce neoprávněně těžit z takového zhodnocení. Nelze přitom, jak soud prvního stupně správně poznamenal, bez dalšího poměřovat pouze výměru částí Budovy, výlučně užívanou jednotlivými spoluvlastníky, s výší jejich spoluvlastnických podílů. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Správný je také závěr soudu prvního stupně, že pokud byla dohoda o užívání společné věci uzavřena mezi právními předchůdci současných spoluvlastníků, jsou jí vázáni i současní spoluvlastníci (pokud však taková změna v okruhu spoluvlastníků současně neznamená podstatnou změnu poměrů - rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007). Pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok je alespoň z části důvodný, bude se zabývat také počátkem prodlení žalovaného.

3. V odůvodněníodvoláními napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že bylo prokázáno, že oba účastníci jsou podílovými spoluvlastníky Budovy, každý s podílem ve výši 1/10, a že smlouvou o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008 (dále jen„ Smlouva“) se žalobkyně a předchůdce žalovaného ([právnická osoba]) dohodli na způsobu a rozsahu užívání Budovy, dle které žalobkyně byla oprávněna výlučně užívat pro svou potřebu nebo prostřednictvím třetích osob 9. nadzemní podlaží o výměře 390 m2, žalovaný pak 7. nadzemní podlaží o výměře 738 m2. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 20. 10. 2020. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně v období od 10. 11. 2017 do 10. 11. 2020 bezdůvodně obohacoval. Nebylo prokázáno (svědeckými výpověďmi [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení]), že mezi spoluvlastníky došlo ke všeobecné shodě a uzavření alespoň ústní dohody o neplacení si navzájem za užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu (ještě před uzavřením vlastní Smlouvy v písemné formě), a to ani případným konkludentním jednáním, tedy že si tito nebudou za nerovnoměrné užívání budovy poskytovat žádnou náhradu. [anonymizováno] [příjmení] nebyl žádnému jednání spoluvlastníků přítomen, což bez dalšího vylučuje poskytnutí jeho souhlasu. Uzavřel, že žalovaný užívá jako podílový spoluvlastník společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody nejméně se žalobkyní. Smlouvu ze dne 4. 4. 2008 považoval soud prvního stupně za platnou, ačkoliv k jejímu podepsání nedošlo najednou (společně-souběžně). Do současné doby podle ní všichni spoluvlastníci jednali a jednají. Vyšel z toho, že uvedenou Smlouvu podepsala rovněž žalobkyně (ačkoliv nejprve podpis na Smlouvě zpochybňovala). Dále se soud prvního stupně zabýval rozsahem užívání terasy žalobkyní, když z provedeného dokazování vzal za zjištěné, že nejméně 8 m2 užívala. Výpočet provedený stranou žalující nepovažoval soud prvního stupně za přemrštěný, ale přiléhavý a ztotožnil se s ním., aniž by nechal vypracovat znalecký posudek k určení ceny obvyklého nájemného. Při výpočtu vycházel ze zjištění, že prostory ve výlučném užívání žalobkyně byly o výměře 371,9 m2 a žalovaného 685 m2. Podíl žalobkyně byl určen ve výši 56,20% při ohodnocení 110 Kč/1m2 za 36 měsíců. Soud dospěl k částce 127 522,80 Kč (65,3 m2 x 11 x 0,562 % x 36 měsíců činní 145 324,80Kč mínus 57,3 m2 x 110 x 0,562 % x 36 měsíců ční 127 522,80 Kč, rozdíl 17 802 Kč činí neúspěch žalobkyně). Dospěl tak k závěru, že má nárok na náhradu z titulu užívání Budovy žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu za období od 10. 11. 2017 do 10. 11. 2020 O náhradě nákladů řízení i náhradě nákladů státu soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. dle poměru úspěchu účastníků.

4. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně jen proti výrokům I., IV. a V., podal včas odvolání žalovaný. Namítal, že soud prvního stupně sice správně posoudil Smlouvu jako platnou, ale nesprávně posoudil vůli tehdejších spoluvlastníků, uzavření konkludentní dohody a rovněž výměru nejvyššího patra Budovy, kterou žalobkyně skutečně užívá, a dále zda se výměra v průběhu času měnila a zda toto užívání kvalitativně odpovídá spolu s užíváním společných prostor užívání odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobkyně ve výši 1/10. Rovněž se nezabýval výší náhrady, když zamítl návrh důkazu znaleckým posudkem. Dále se nevypořádal s námitkou žalovaného, že své patro vlastními náklady zhodnotil a žalobkyně chce neoprávněně těžit z takového zhodnocení. Žalovaný se domnívá, že vůle tehdejších spoluvlastníků o tom, že si navzájem nebudou za různě velkou užívanou plochu nic platit, vyplývá přímo ze Smlouvy, kdy jejím teleologickým výkladem je to zřejmé. Smyslem Smlouvy bylo jednak upravit užívání Budovy a jednak vypořádat vzájemné vztahy vyplývající z rozdílně užívané plochy a kvality pater tak, že si spoluvlastníci nebudou ničeho hradit (když jim bylo zřejmé, že podíl 1/10 neodpovídá přesně ideální 1/10 plochy). Navíc z výslechu svědka [příjmení] bylo zjištěno, že žalobkyně měla nižší výměru zohledněnou i v kupní ceně, kdy jí byla poskytnuta sleva. Vůlí bylo zejména upravit spoluvlastnické vztahy tak, aby nevznikaly žádné spory mezi spoluvlastníky, zejména, že si navzájem nebudou ničeho hradit, když podíly jsou sice rozděleny na desetiny, ale reálně tak Budovu rozdělit nelze. Ke konkludentní dohodě uvedl, že tato mezi spoluvlastníky skutečně panovala. Žalobkyně menší patro užívala v pronájmu, kde provozovala fitness, stejné patro si poté koupila. Od nabytí podílu až do podání žaloby žalobkyně nikdy žádný nárok po nikom nevznesla, stejně jako žádný z ostatních spoluvlastníků (kdy suterén a přízemí mají ze své podstaty menší využitelnou plochu, než patra uprostřed). Dále se vyjádřil k výměře plochy užívané žalobkyní a kvalitě patra a výši náhrady. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a uloží žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Včasné odvolání (proti výrokům II., III. a IV.) podala rovněž žalobkyně. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda, která by řešila vyrovnání se podílových spoluvlastníků co do užívání společné věci mimo rámec jejich spoluvlastnických podílů. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by žalobkyně měla užívat střešní terasu o výměře 8 m2. Střecha je pokryta lepenkou, což vylučuje její využití. Připustila, že na střeše umístila cca 6 palet, ale pouze proto, aby předešla poškození střechy, mohla si na střeše sednout na židli a odpočinout si. Tento přístup a možnost ostatně mají i ostatní spoluvlastníci. I pokud by soud dospěl k závěru, že žalobkyně užívá část střechy o výměře 8 m2, pak je nutné tuto část rozdělit mezi ostatní spoluvlastníky a nikoliv pouze mezi žalobkyní a žalovaným. Nárok žalovaného by tak měl být ponížen pouze o desetinu k povaze celé žalobkyní užívané části střechy tedy o 0,8 m2 a nikoliv celých 8 m2 jak učinil soud prvního stupně. Dále namítla, že se měl soud prvního stupně zabývat rovněž kvalitou sporných výlučně užívaných prostor, což neučinil. Navrhla, aby odvolací soud výroky II. a III. a na ně navazující výrok o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zcela důvodné, naopak odvolání žalobkyně důvodné není.

7. Žalobkyně se domáhala zaplacení 145 324,80 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je spoluvlastníkem Budovy s podílem ve výši 1/10, stejně jako žalovaný, který je rovněž spoluvlastníkem Budovy s podílem ve výši 1/10, oba jsou spoluvlastníky po dobu delší než 3 roky před podáním žaloby. Jedná se o administrativní budovu o 10 podlažích, suterén (1. podzemní podlaží) má výměru 738 m2, z toho společné prostory 284 m2, přízemí (1. nadzemní podlaží) má výměru 716 m2, z toho společné prostory 129,9 m2, 1. - 7. patro (2. - 8. nadzemní podlaží) mají každé výměru 738 m2, z toho společné prostory 53 m2 a 8. patro (9. nadzemní podlaží) má výměru 426 m2, z toho společné prostory 64,1 m2. Žalobkyně po celou dobu svého spoluvlastnictví fakticky užívá nejvyšší 8. patro, mezi společné prostory v tomto patře jsou řazeny i hala u schodiště, schodiště, strojovna výtahu a chodba k "rozmnožovně". Žalovaný výlučně užívá 6. patro. Výměra prostor užívaných výlučně žalobkyní činí 363,9 m2, výměra prostor užívaných výlučně žalovaným činí 685 m2. Je zřejmé, že uživatelé suterénu, přízemí a 8. patra jsou s ohledem na rovnoměrné rozdělení spoluvlastnických podílů (jeden spoluvlastník vlastní podíl ve výši 2/10, zbylí pak ve výši 1/10) kráceni, když užívají menší plochu, než odpovídá jejich podílům, sedm spoluvlastníků se tak užíváním pater o větší podlahové ploše bezdůvodně obohacuje na úkor zbylých tří spoluvlastníků. Žalobkyně má za to, že žalovaný by měl reálně výlučně užívat pouze podlahovou plochu Budovy o výměře 619,7 m2, užívá však 685 m2, tedy o 65,3 m2 více. Žalobkyně má dle svého tvrzení ve vztahu k ostatním dvěma kráceným spoluvlastníkům nárok na 56,2 % toho, oč jsou tito spoluvlastníci kráceni. Žalobkyně má za to, že tržní nájemné činí 110 Kč za m2, má tedy měsíčně nárok na 4 046,80 Kč (65,3 m2 x 110 Kč x 0,562 %), za 3 roky zpětně od podání žaloby tedy 145 324,80 Kč.

8. Žalovaný se bránil tak, že již dne 4. 4. 2008 byla mezi spoluvlastníky Budovy uzavřena Smlouva o užívání společné věci, ve které bylo dohodnuto, kdo bude mít jaké patro v užívání. Žalobkyně již v té době byla spoluvlastníkem Budovy, připadlo jí nejvyšší patro, bylo dohodnuto, že každému spoluvlastníku náleží výlučné užívání pro něj vydělené části, ze které má rovněž právo brát si užitky. [příjmení] Smlouvy bylo, aby Budova, která není rozdělena na jednotky, byla rozdělena fakticky. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a nikdy nebyla ukončena. V čl. V. odst. 3 smlouvy je sjednáno, že při řešení vztahů vzniklých ze smlouvy se bude plně vycházet z obsahu a smyslu smlouvy. Žalobkyně měla zájem o nejvyšší patro, které je menší, ale má jiné benefity. Žalovaný nebyl účastníkem smlouvy, ale nabyl spoluvlastnický podíl později, smlouva však zavazuje spoluvlastníky i po změně vlastnictví, takto ostatně bylo vždy spoluvlastníky chápáno a respektováno. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohacuje. I kdyby však nebylo písemné smlouvy, platila minimálně ústní a konkludentní dohoda stejného znění. Žalovaný rovněž sporoval žalobkyní určenou výši tržního nájemného.

9. Odvolací soud (poté, co v podstatné části zopakoval dokazování dle § 213 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a na základě nich dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci v tomto rozsahu: oba účastníci jsou podílovými spoluvlastníky Budovy, každý s podílem ve výši 1/10 Smlouvou o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008 se žalobkyně a předchůdce žalovaného ([právnická osoba]) dohodli na způsobu a rozsahu užívání Budovy, dle které žalobkyně byla oprávněna výlučně užívat pro svou potřebu nebo prostřednictvím třetích osob 9. nadzemní podlaží o výměře 390 m2, žalovaný (jeho právní předchůdci) pak 7. nadzemní podlaží o výměře 738 m2. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 20. 10. 2020 Smlouva ze dne 4. 4. 2008 je platná, ačkoliv k jejímu podepsání nedošlo najednou. Do současné doby podle ní všichni spoluvlastníci jednali a jednají. Uvedenou Smlouvu podepsala rovněž žalobkyně (ačkoliv nejprve podpis na Smlouvě zpochybňovala).

10. Ze smlouvy o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008 s přílohami soud prvního stupně správně zjistil, že podíloví spoluvlastníci ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [část obce], [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], žalobkyně, a [právnická osoba] [IČO], sídlem [adresa]) uzavřeli smlouvu za účelem utčení způsobu a rozsahu užívání Budovy s tím, že žalobkyně s podílem 1/10 je oprávněna výlučně pro svoji potřebu užívat 9. nadzemní podlaží o celkové výměře 390 m2 vyjma ploch schodiště a strojovny výtahů. Nedílnou součástí Smlouvy bylo grafické znázornění. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s možností výpovědi.

11. Z obsahu Smlouvy je však třeba zdůraznit také čl. III bod 1. Podle tohoto článku Smlouvy se strany smlouvy zavázaly, že každá ze smluvních stran je oprávněna k výlučnému užívání shora uvedených částí Budovy, je oprávněna užívat jeho vydělitelné části bez jakéhokoliv omezení a náleží jí právo braní užitků z takového užívání vzniklých.

12. Ze žalobkyní předloženého návrhu smlouvy o užívání společné věci odvolací soud zjistil, že se jedná o nedatovanou, nepodepsanou verzi, označenou jako„ původní návrh [jméno] [jméno] z r. 2008 (na emailu)“. Uvedená verze se od podepsané smlouvy liší pouze v obsahu čl. II. bod 1. písm. C, kde je odlišně specifikován rozsah užívání Budovy žalobkyní, kdy nad rozsah uvedený v podepsané verzi Smlouvy ze dne 4. 4. 2008 je zde uvedeno rovněž užívání dále prostor 7. poschodí (8.NP) o celkové výměře 295 m2, vyjma ploch schodiště, osobních výtahů a haly před schodištěm (vše o výměře 53 m2).

13. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že tento svěděk v době uzavření Smlouvy ze dne 4. 4. 2008 vykonával správce Budovy. Potvrdil, že mu byla Smlouva v originále tehdy předána. Bylo dohodnuto, že nikdo nic nikomu hradit nebude, každý investoval pouze do„ svého“ patra. Potvrdil, že žalobkyně užívala poslední patro Budovy. Smlouva ze dne 4. 4. 2008 byla realizována až do roku 2022, kdy ji měl vypovědět insolvenční správce [právnická osoba]. Byl u předběžné schůzky, než se Smlouva podepisovala, u podpisů nebyl. Po celou dobu nikdo ze spoluvlastníků nežádal žádnou kompenzaci za užívání. Až poté co [právnická osoba] [anonymizováno] koupila 50% podíl v Budově, a následně jej rozprodávala, žalobkyně podala žalobu na dodržení předkupního práva, spor prohrála. Svědek nemá vědomost o tom, že by žalobkyně užívala i jinou část Budovy, než poslední patro, které jí patří.

14. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení], plyne, že svědek se účastnil schůzky se spoluvlastníky Budovy, na které byl za [právnická osoba] [ulice], a která byla asi měsíc před podpisem Smlouvy ze dne 4. 4. 2008, jejíž existenci potvrdil. Na schůzce byl svědek, žalobkyně, její manžel, sekretářka pana [příjmení] za [právnická osoba] a zástupci za [právnická osoba] [anonymizováno] - pan [příjmení]. Bylo dohodnuto, že každý si bude užívat svoje prostory, nic si platit nebudou. Požadavek za podužívání nikým nikdy vznesen nebyl. Všichni byli spokojeni, tak jak každý Budovu užívá, ji bude užívat i nadále. Smlouva takto fungovala 8-10 let. Někdy v roce 2017, 2018 měla dle svědka žalobkyně po Budově pronášet, že by chtěla něco zaplatit. Oficiálně nic nesdělila. V roce 2015 byl pokus o rozdělení Budovy na jednotky, žalobkyně chtěla kompenzaci, že má menší podíl, s navrženým rozdělením nesouhlasila. Potvrdil, že užívala pouze 8. patro, nic navíc. Potvrdil, že již někdy v roce 1993 byla mezi spoluvlastníky dohoda o užívání Budovy písemně uzavřena, fungovala do roku 2008, kdy došlo k velkým změnám ve spoluvlastnících, tak z důvodu jistoty, že to bude stejně fungovat i dál, se v roce 2008 smlouva uzavírala.

15. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení], odvolací soud ověřil, že tento svědek potvrdil předběžnou schůzku před podpisem Smlouvy ze dne 4. 4. 2008. Na schůzce byl za [právnická osoba] [anonymizováno] na základě plné moci spolu s panem [příjmení]. Později Smlouvu připodepsal i za [právnická osoba] [anonymizováno]. Na předběžné schůzce byl svědek, pan [příjmení], žalobkyně a její manžel, pracovnice od pana [příjmení] a pan [příjmení]. Zde se dojednalo, že si každý ponese své investice, nikomu nebude muset platit část výnosu, nikdo nikomu nebude nic platit. Až po uzavření Smlouvy byla žalobkyni nabízena výměna prostor, nesouhlasila. Žádné požadavky za podužívání vzneseny nebyly, jinak by Smlouvu nepodepsali. Svědek nemá vědomost o tom, že by žalobkyně užívala i jinou část Bodovy, než poslední patro. Asi před 8 lety vedla žalobkyně soud o předkupní právo na odkup podílu. Jiné požadavky nezaregistroval, až podanou žalobu proti [právnická osoba] [anonymizováno], která se projednává.

16. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení] bylo dále zjištěno, že svědek pracuje v Budově jako správce od roku 2018. Potvrdil, že žalobkyně užívá 8. patro Budovy a částečně i střechu jako terasu.

17. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že svědek podepisoval Smlouvu ze dne 4. 4. 2008 za [právnická osoba]. V té době jednali zejména s manželem žalobkyně. Od této společnosti žalobkyně odkoupila podíl 1/10, čemuž„ odpovídalo“ poslední patro Budovy. Od počátku žalobkyně věděla, že si„ kupuje poslední patro“, že si kupuje 1/10, tedy 8. patro, tedy prostory, které již dříve měla pronajaty. Bralo se to tak, že jedné desetině podílu na Budově odpovídalo jedno patro Budovy. Žalobkyně proto, že její patro mělo méně metrů, než ostatní patra, žádala slevu z ceny a ta jí byla poskytnuta. Žalobkyně měla užívat ještě nějaké kanceláře, bylo to přes [právnická osoba], byla tam zřejmě nějaká ústní dohoda. Žalobkyně byla upozorněna na to, že zde funguje dohoda o užívání, že nikdo nikomu nic nebude za podužívání nadužívání ničeho hradit. Řešil se i zájem žalobkyně o užívání kanceláří o patro níže, neví však, jak to dopadlo.

18. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že tento svědek spolu s [anonymizováno] [příjmení] byl na předběžné schůzce se spoluvlastníky Budovy, když chtěli poznat, jaké jsou tam vztahy. Potvrdil, že se schůzky účastnila žalobkyně a její manžel, pan [příjmení], pan [příjmení]. Jednalo se především o investice do Budovy s tím, že bylo dohodnuto, že nikdo nikomu nic platit nebude, nikdo nebude nikomu nic kompenzovat. Každý si bude investovat do svého patra a nebude chtít nic po jiném, stejně takto bude se zisky. Takto to v Budově fungovalo již od roku 1993. I společnost svědka užívá přízemí, které neodpovídá 1/10, nikdy je nenapadlo žádat kompenzace. U podpisu Smlouvy ze dne 4. 4. 2008 potvrdil účast manžela žalobkyně s tím, že smlouvu jí odnesl a po chvíli ji podepsanou od žalobkyně přinesl. O požadavku žalobkyně se svědek dozvěděl až v rámci řízení před soudy. Žalobkyni byla nabídnuta směna jejího patra za patro pod ní, nesouhlasila. Vzhledem k tomu, že jejich společnost vlastnila 4/10, tj. 4 patra od 8. patra dolů, věděl by, kdyby žalobkyně užívala i jinou část Budovy, než svoje patro.

19. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že si svědek moc věcí nepamatuje. Potvrdil, že byl jednatelem [právnická osoba]. Neví, jak velký byl spoluvlastnický podíl této společnosti na Budově, ani jak se nemovitost užívala. Rovněž si nepamatuje, zda byla uzavřena smlouva o užívání Budovy, potvrdil však svůj podpis na Smlouvě ze dne 4. 4. 2008.

20. Z opakovaného výslechu svědka [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že svědek byl před 15 lety jednatelem [právnická osoba] [anonymizováno], která koupila tři patra Budovy. Když spoluvlastnický podíl kupovali, bylo jim sděleno, že 1/10 podílu odpovídá jedno patro Budovy. Předpokládali, že jsou všechny patra stejná. Potvrdil, že byl na předběžné schůzce před podpisem Smlouvy ze dne 4. 4. 2008, byli tam rovněž žalobkyně s manželem, pan [příjmení], pan [příjmení], asistentka pana [příjmení], pan [příjmení]. Žádný požadavek za podužívání vznesen nikdy nebyl. Pokud by to tak bylo, Smlouvu by nepodepsali. Svědek dal panu [příjmení] plnou moc k podpisu Smlouvy.

21. Z opakovaného účastnického výslechu žalobkyně odvolací soud zjistil, že žalobkyně v Budově asi od roku 1999 (spolu s dalšími dvěma nájemci) měla pronajaté prostory posledního patra Budovy, od roku 2002 tam zůstala jako jediný nájemce. V roce 2003 toto patro odkoupila od [právnická osoba]. Měla za to, že si„ kupuje to, co užívala“. Se [právnická osoba] měla dohodnuto, že chybějící metry byly kompenzovány účtováním nákladů s koeficientem 0,7. Uvedla, že na žádné schůzce v roce 2008 ohledně užívání Budovy nebyla. V roce 2008 i ona chtěla, aby byla uzavřena smlouva o užívání Budovy, její právník pan [jméno] vypracoval smlouvu, kterou podepsala a manžel ji odnesl, neboť za žalobkyni jednal. Uvedla, že tuto smlouvu podepsala pouze v jednom vyhotovení.

22. Na základě shora uvedených zjištění možno učinit závěr, že již od roku 1993 byla mezi spoluvlastníky Budovy respektována dohoda o způsobu užívání Budovy s tím, že žádný ze spoluvlastníků Budovy nebude jinému spoluvlastníku cokoliv hradit. V roce 2008, když se změnili spoluvlastníci Budovy, byla svolána schůzka, na které byla přítomna žalobkyně a její manžel a dále zástupci ostatních spoluvlastníků. Na této schůzce se dohodlo, že i nadále bude Budova užívána tak, jak tomu bylo doposud, s tím, že každý spoluvlastník bude investovat do svého podílu (patra), nebude po ostatních cokoliv požadovat ke kompenzaci. Od počátku každý spoluvlastník byl seznámen s tím, že Budova není rozdělena na jednotky, ale na podíly, kdy každému jednomu podílu odpovídá užíváním jedno patro Budovy. Tvrzení žalobkyně o tom, že žádná dohoda o užívání Budovy nebyla uzavřena, byla vyvrácena svědeckými výpověďmi a zejména Smlouvou ze dne 4. 4. 2008. Všichni slyšení svědci vypovídali shodně jako před soudem prvního stupně. Všichni shodně uvedli, že vůle spoluvlastníků byla taková, že nikdo nikomu nebude ničeho hradit, kompenzovat. Všichni shodně vypověděli, že podíl v Budově je vyjádřen zlomkem, ale fakticky tento podíl představuje užívání jednoho patra Budovy. Svědek [příjmení] vypověděl, že žalobkyni byla menší užívací plocha kompenzována již v samotné kupní smlouvě kupní cenou.

23. K námitce žalobkyně ohledně„ pozdějšího“ podpisu ve Smlouvě ze dne 4. 4. 2008, tj. pana [příjmení] za [právnická osoba], a zpochybnění její platnosti, odvolací soud dodává, že svědek [příjmení] svůj podpis na smlouvě potvrdil, ale zejména svědci [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], shodně potvrdili, že smlouva byla asistentkou pana [příjmení] odnesena a poté vrácena a předána s jeho podpisem, a to v časové návaznosti k datu 4. 4. 2008. Žalobkyně a její manžel se účastnili schůzky, na které byl obsah smlouvy o užívání Budovy upřesňován. Shodně uvedli, že žalobkyně žádné požadavky stran náhrady za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu nepožadovala. Žalobkyně již v průběhu prvního odvolacího řízení podpis na Smlouvě ze dne 4. 4. 2008 potvrdila.

24. Odvolací soud dodává, že jsou nevěrohodná tvrzení žalobkyně o odlišném obsahu smlouvy, kterou měla údajně jen jedenkrát podepsat. Předně soudu předložila nedatovaný, nepodepsaný návrh smlouvy, který se liší pouze v rozsahu užívání žalobkyní. Zdroj, datum vyhotovení tohoto návrhu, však nelze verifikovat. Z obsahu předložené podepsané písemné dohody (čl. III bod 1. Smlouvy) lze dovodit vůli smluvních stran, která byla prokázána zejména slyšenými svědky [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] k vyloučení náhrady za užívání. Tvrzení žalobkyně o odlišném obsahu smlouvy jsou tak prakticky vyvrácena.

25. Shora uvedená skutková zjištění a skutkový závěr v uvedeném směru odpovídají provedeným důkazům a jsou dostatečné pro právní posouzení věci. Odvolací soud již v této věci rozhodoval, své právní závěry uvedl. I po dalším řízení lze na tyto závěry odkázat, resp. je zopakovat.

26. Ve vztahu k právnímu posouzení věci stěžejní je řešení otázky zda došlo k dohodě mezi spoluvlastníky o tom, že při výlučném užívání podlahové plochy o odlišné výměře (či z jiného důvodu odlišné hodnotě), než odpovídá spoluvlastnickému podílu, si nebudou nic hradit. Pokud by takové dohody dosaženo nebylo, jak žalobkyně tvrdí, nárok žalobkyně na takovou náhradu by byl dán. Při řešení této otázky však odvolací soud došel k odlišnému závěru, než soud prvního stupně.

27. Podle § 3028 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

28. Podle § 137 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.) podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

29. Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

30. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení z titulu nadužívání Budovy nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaným, případně finančního vyrovnání za užívání Budovy v menším rozsahu pro případ, že by soud dospěl k závěru o existenci dohody mezi spoluvlastníky. Žalovaný uváděl, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda, z níž jednoznačně vyplývá, že rozdíly v užívané podlahové ploše Budovy nebudou mezi spoluvlastníky vzájemně nijak kompenzovány.

31. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na zjištění, že sice byla mezi původními spoluvlastníky Budovy dne 4. 4. 2008 platně uzavřena písemná smlouva o užívání společné věci, avšak tato dohoda neobsahovala dohodu, že pokud jeden spoluvlastník užívá větší výměru Budovy, než by mu podle poměru výše podílů náležela, že si na vyrovnání této nerovnosti nebudou spoluvlastníci platit. Odvolací soud po zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně však uzavření takové dohody spoluvlastníků má za prokázanou.

32. Soudní praxe se ustálila na závěru, že v případě dohody spoluvlastníků o užívání společné věci, na základě níž dochází k úplnému či částečnému omezení jednoho ze spoluvlastníků, má tento spoluvlastník nárok na náhradu vyplývající přímo z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., nejedná se tak o bezdůvodné obohacení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl ÚS-st. 48/18).

33. Žalobkyně má obecně právo na náhradu za omezení spoluvlastnického práva, pokud jí existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují plnou realizaci tohoto práva, jestliže se však spoluvlastníci nedohodli jinak (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, a ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 33 Odo 778/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/2005). Tato náhrada odpovídá tomu, co by žalobkyně při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Náhrada za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu se však může dostat do střetu s právem na rozdělení výtěžku, který společná věc produkuje. Pokud se například spoluvlastníci dohodnou na tom, že společná věc bude pronajata třetí osobě, je třeba s ohledem na respektování autonomie vůle spoluvlastníků dospět k závěru, že spoluvlastníkům náleží právo na rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílu, nedohodnou-li se jinak. Nárok na náhradu za neužívání společné věci v takovém případě nebude přicházet do úvahy. V případě dohody o pronájmu věci třetí osobě by pak ani nebylo možno pojmově uvažovat o pasivní legitimaci některého ze spoluvlastníků k poskytnutí náhrady za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Proto v těchto případech přichází do úvahy toliko rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů, pokud se však spoluvlastníci nedohodnou jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015).

34. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Dohoda spoluvlastníků je bezformálním právním úkonem, nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci, může být uzavřena i ústní či konkludentní formou. Je třeba pečlivě posuzovat, zda samotný dlouhodobý faktický stav lze posuzovat jako dohodu spoluvlastníků či nikoliv. Dohodu pak lze spatřovat tam, kde užívání věci je s přihlédnutím ke všem okolnostem výrazem vůle spoluvlastníků dohodou užívání věci skutečně upravit, a nejde tak jen o dlouhodobý faktický stav, který je případně porušením spoluvlastnických práv některého ze spoluvlastníků. Dohoda však vždy vyžaduje souhlas všech spoluvlastníků, byť učiněný různou formou, nesouhlas i jen jednoho ze spoluvlastníků vylučuje závěr o uzavření dohody (sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 54/1973). Dohodu mezi spoluvlastníky není třeba uzavírat písemně, dohoda může být uzavřena i mlčky, konkludentním jednáním, pokud není pochybnost o obsahu projevené vůle. Delší dobu trvající režim užívání může být určitým projevem toho, že spoluvlastníci s ním souhlasí, ale nemusí to tak být vždy. Je třeba vždy konkrétně posoudit, zda delší dobu trvající způsob užívání je výsledkem dohody spoluvlastníků, nebo se vyvinul fakticky bez toho, aby dohoda existovala (shodně např. Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 427 s.).

35. Žalobkyně nezpochybňuje, že faktické užívání jednotlivých pater Budovy odpovídá dohodě spoluvlastníků, ale trvá na tom, že mezi spoluvlastníky nebylo nic ujednáno o vyloučení náhrady za užívání patra s menší podlahovou plochou.

36. Odvolací soud vyšel z předložené písemné Smlouvy, kde mimo jiné v čl. III. bod 1. Smlouvy se strany smlouvy zavázaly, že každá ze smluvních stran je oprávněna k výlučnému užívání shora uvedených částí Budovy, je oprávněna užívat jeho vydělitelné části bez jakéhokoliv omezení a náleží jí právo braní užitků z takového užívání vzniklých.

37. Odvolací soud má zato, že již ze samotného textu této části Smlouvy (a na ni navazujících dalších bodů části III. Smlouvy) lze jednoznačně dovodit vůli spoluvlastníků k uzavření takové dohody o užívání, která ve své podstatě znamená dohodu bezplatném užívání každého ze spoluvlastníků dohodnuté části. Takové vůli totiž jednoznačně odpovídá ujednání o výlučném užívání„ vydělitelných částí“ bez jakéhokoliv omezení (tedy například i omezení dané úhradou za nějaké„ nadužívání“), včetně práva na braní užitků z takového užívání vzniklých. Takové vůli pak odpovídají i další části této části Smlouvy, které v souladu s tím upravují právo spoluvlastníka výlučně rozhodovat o způsobu využití a nakládání s těmi částmi nemovitosti, provádět v takové části budovy stavební úpravy i bez souhlasu ostatních, avšak výlučně„ na své náklady“. Oproti tomu však současně tato část smlouvy řeší, jak budou finančně vyrovnávány náklady na úpravy, rekonstrukce či modernizace„ společných částí“, společné daňové závazky a také řeší způsob vyrovnání v případě jiného způsobu rozdělení užívání nemovitosti. I z toho je zřejmá vůle ke stanovení vzájemného plnění v souvislosti s rozdělením užívání jen ve smlouvě vymezených oblastech, a tedy vyloučení úhrady za oprávnění„ výlučného užívání“ (bez omezení). Případné pochybnosti o této vůli (vzhledem k jejímu ne zcela přímému vyjádření použitou formulací) jsou zcela vyloučeny na základě výpovědi shora citovaných svědků.

38. Smysl uvedeného ujednání je i logický za situace, kdy takto byla Budova užívána již od roku cca 1993, kdy žádný ze spoluvlastníků podílů (pater), které měly menší výměry, nikdy žádnou náhradu nepožadoval. Bylo tomu tak i po roce 2003, kdy spoluvlastnický podíl koupila žalobkyně, a stejně tak až do roku 2020, kdy žalobkyně podala žalobu, resp. poslala výzvu na vydání bezdůvodného obohacení. Na uvedeném nemůže nic změnit ani případná dohoda některého ze spoluvlastníků o přenechání nějaké části z jím výlučně užívané části nemovitosti k užívání žalobkyni, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že mohlo jít jen o dvoustranná ujednání, která nemohla měnit jinou dohodu respektovanou všemi spoluvlastníky, která vzájemnou kompenzaci vylučovala.

39. Proto odvolací soud konstatuje, že ve Smlouvě je zakotvena dohoda spoluvlastníků, že náhrada za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu nebude vyplácena. Pokud byla dohoda o užívání společné věci uzavřena mezi právními předchůdci současných spoluvlastníků, jsou jí vázáni i současní spoluvlastníci (taková změna v okruhu spoluvlastníků současně dalšího neznamená podstatnou změnu poměrů - rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007).

40. Lze tedy uzavřít, že vzhledem k dohodě spoluvlastníků o (vzájemně bezúplatném) užívání nemovitosti, která nebyla dosud nijak změněna či zrušena nebo jinak nezanikla, žalobkyni nenáleží po žalovaném žádné plnění za užívání nemovitosti v jejich spoluvlastnictví nad rámec spoluvlastnického podílu.

41. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

42. Vzhledem k tomu, že odvolací soud na podkladě odvolání žalovaného přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud, s využitím § 224 odst. 1, 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., rozhodl nově o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně.

43. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

44. Vzhledem k výše uvedenému soud žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení před soudem prvního stupně představují náklady za právní zastoupení vyúčtované žalovaným spočívající v odměně advokáta a hotových výdajů a DPH. Odměna za právní zastoupení byla vypočtena dle položky stanovené v § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pro takový případ činí hodnota jednoho úkonu poskytnuté právní služby částku 6 940 Kč. Žalovaný vyúčtoval odměnu za 15 úkonů právní služby (převzetí věci, odpor proti platebnímu rozkazu včetně jeho odůvodněníze dne 8. 1. 2021, účast na jednání soudu dne 6. 5. 2021, 8. 6. 2021, vyjádření k odvolání ze dne 19. 8. 2021, účast na jednání soudu dne 27. 10. 2021, vyjádření ze dne 25. 1. 2022, účast na soudním jednání dne 27. 1. 2022, 2. 3. 2022 (3 úkony, když jednání probíhalo od 9:00 hodin do 13:00 hodin), 5. 4. 2022, 25. 4. 2022, 9. 6. 2022 (2 úkony, když jednání probíhalo od 9:30 hodin do 11:45 hodin), takže odměna za právní zastoupení představuje částku 104 100 Kč. K odměně za právní zastoupení pak byly připočteny hotové výdaje v podobě 15 režijních paušálů ve výši celkem 4 500 Kč. Dále soud přiznal cestovné za dvě cesty z [obec] do [obec] a zpět v roce 2021 (350 km 1 cesta vč. zpáteční) ve výši 4 382 Kč za jízdu [značka automobilu], [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 6,7 l /100 km (v technickém průkazu 3. údaj dle metodiky 1999 /100/), za ujetí celkem 700 km (ústní jednání dne 6. 5. 2021 a 8. 6. 2021) při nákladech 6,26 Kč km (základní sazba 4,40 Kč na 1 km a cena paliva 27,80 Kč/1l). Cestovné bylo přiznáno za použití § 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 3 a 4 zák. č. 262/2006 Sb. a vyhl. č. 589/2020 Sb., v platném znění. Dále soud přiznal cestovné za jednu cestu z [obec] do [obec] a zpět v roce 2021 (240 km 1 cesta vč. zpáteční) ve výši 1 502 Kč za jízdu [značka automobilu], [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 6,7 l [číslo] km (v technickém průkazu 3. údaj dle metodiky 1999 /100/), za ujetí celkem 240 km (ústní jednání dne 27. 10. 2021) při nákladech 6,26 Kč km (základní sazba 4,40 Kč na 1 km a cena paliva 27,80 Kč/1l). Cestovné bylo přiznáno za použití § 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 3 a 4 zák. č. 262/2006 Sb. a vyhl. č. 589/2020 Sb., v platném znění. Dále soud přiznal cestovné za čtyři cesty z [obec] do [obec] a zpět v roce 2022 (350 km 1 cesta vč. zpáteční) ve výši 10 066 Kč za jízdu [značka automobilu], [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 6,7 l /100 km (v technickém průkazu 3. údaj dle metodiky 1999 /100/), za ujetí celkem 1 400 km (ústní jednání dne 27. 1. 2022, 2. 3. 2022, 5. 4. 2022, 25. 4. 2022) při nákladech 7,19 Kč km (základní sazba 4,70 Kč na 1 km a cena paliva 37,10 Kč/1l). Cestovné bylo přiznáno za použití § 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 3 a 4 zák. č. 262/2006 Sb. a vyhl. č. 511/2021 Sb., v platném znění. Dále soud přiznal cestovné za jednu cestu z [obec] do [obec] a zpět v roce 2022 (350 km 1 cesta vč. zpáteční) ve výši 2 688 Kč za jízdu [značka automobilu], [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 6,7 l /100 km (v technickém průkazu 3. údaj dle metodiky 1999 [číslo]), za ujetí celkem 350 km (ústní jednání dne 9. 6. 2022) při nákladech 7,68 Kč km (základní sazba 4,70 Kč na 1 km a cena paliva 44,50 Kč/1l). Cestovné bylo přiznáno za použití § 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 3 a 4 zák. č. 262/2006 Sb. a vyhl. č. 511/2021 Sb., v platném znění. V souladu s § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 adv. tarifu náleží právnímu zástupci náhrada za promeškaný čas ve výši 7 000 Kč (10 půlhodin jedna zpáteční cesta x 7 zpátečních cest a 100 Kč/půlhod), když dne 6. 5. 2021, 8. 6. 2021, 27. 1. 2022, 2. 3. 2022, 5. 4. 2022, 25. 4. 2022, 9. 6. 2022 obhájce cestoval ze své kanceláře v [obec] do [obec] a zpět za úkony prováděnými mimo sídlo nebo bydliště advokáta. V souladu s § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 adv. tarifu náleží právnímu zástupci náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč (8 půlhodin jedna zpáteční cesta x 1 zpáteční cesta a 100 Kč/půlhod), když dne 27. 10. 2021 obhájce cestoval ze své kanceláře v [obec] do [obec] a zpět za úkony prováděnými mimo sídlo nebo bydliště advokáta. Dohromady tak částka 135 038 Kč, včetně částky 24 413 Kč odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. a dále hotové výdaje ve výši 6 377 Kč za zaplacený soudní poplatek. Celkem pak náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně činí 162 451 Kč.

45. Náklady odvolacího řízení představují rovněž náklady za právní zastoupení vyúčtované žalovaným spočívající v odměně advokáta a hotových výdajů a DPH. Odměna za právní zastoupení byla vypočtena dle položky stanovené v § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pro takový případ činí hodnota jednoho úkonu poskytnuté právní služby částku 6 940 Kč. Náklady odvolacího řízení představují náklady za právní zastoupení vyúčtované žalovaným spočívající v odměně advokáta a hotových výdajů a DPH. Odměna za právní zastoupení byla vypočtena dle položky stanovené v § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Pro takový případ činí hodnota jednoho úkonu poskytnuté právní služby částku 6 940 Kč. Žalovaný vyúčtoval odměnu za 8 úkonů právní služby (odvolání ze dne 8. 8. 2022, podání ze dne 18. 1. 2023, účast na jednání soudu dne 19. 1. 2023, 9. 3. 2023 (2 úkony, když jednání probíhalo od 13:00 hodin do 15:30 hodin), 27. 4. 2023 (2 úkony, když jednání probíhalo od 14:30 hodin do 17:10 hodin) a 8. 6. 2023), takže odměna za právní zastoupení představuje částku 55 520 Kč. K odměně za právní zastoupení pak byly připočteny hotové výdaje v podobě 8 režijních paušálů ve výši celkem 2 400 Kč. Dále soud přiznal cestovné za čtyři cesty z [obec] do [obec] a zpět v roce 2023 (240 km 1 cesta vč. zpáteční) ve výši 7 286 Kč za jízdu [značka automobilu], [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 5,8 l /100 km, za ujetí celkem 960 km (ústní jednání dne 19. 1. 2023, 9. 3. 2023, 27. 4. 2023 a 8. 6. 2023) při nákladech 7,59 Kč km (základní sazba 5,20 Kč na 1 km a cena paliva 41,20 Kč/1l). Cestovné bylo přiznáno za použití § 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 3 a 4 zák. č. 262/2006 Sb. a vyhl. č. 467/2022 Sb., v platném znění. V souladu s § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 adv. tarifu náleží právnímu zástupci náhrada za promeškaný čas ve výši 4 000 Kč (8 půlhodin jedna zpáteční cesta x 5 zpátečních cest a 100 Kč/půlhod), když dne 27. 10. 2021, 19. 1. 2023, 9. 3. 2023, 27. 4. 2023 a 8. 6. 2023 obhájce cestoval ze své kanceláře v [obec] do [obec] a zpět za úkony prováděnými mimo sídlo nebo bydliště advokáta. Dohromady tak částka 69 206 Kč, včetně částky 14 533 Kč odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. a dále hotové výdaje ve výši 6 377 Kč za zaplacený soudní poplatek. Celkem pak náklady odvolacího řízení žalovaného činí 90 116 Kč. Proto odvolací soud uložil žalobkyni, aby procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila.

46. Vzhledem k neexistenci zvláštního právního předpisu dle § 151 odst. 2 o.s.ř. zabýval se odvolací soud tím, zda lze takto vypočtenou odměnu za právní službu žalovanému přiznat. Odvolací soud v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu k dané problematice však přihlédl k charakteru dané věci, jejímu významu pro účastníky řízení, jakož i k časové, skutkové i právní náročnosti daného zastoupení a dospěl k závěru, že tuto odměnu lze přiznat, neboť je to s ohledem na daná kritéria přiměřené zásadě spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky tohoto řízení.

47. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem, o.s.ř., neboť ke stanovení jiné lhůty odvolací soud neshledal žádný důvod. Místo plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno dle § 149 odst. 2 o.s.ř. k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.

48. Jde-li o náhradu nákladů řízení státu, které vznikly, je nutno v souladu s ustanovením § 148 o.s.ř. uložit účastníkům řízení náhradu nákladů řízení státu podle výsledku řízení, tedy poměřeno úspěchem ve věci. V řízení vznikly náklady státu za vyplacené svědečné ve výši 5 545,60 Kč. Jak bylo výše uvedeno, ve vztahu k předmětu řízení nebyla žalobkyně zcela úspěšná. V poměru svého neúspěchu, tedy v poměru 100%, je žalobkyně povinna zaplatit náklady státu. Žalobkyni tak bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 5 545,60 Kč. I u této povinnosti byla stanovena lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem, o.s.ř., neboť ke stanovení jiné lhůty odvolací soud neshledal žádný důvod.

Poučení