24Co 248/2020

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen advokátem, [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 63 174,52 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 9. 2020, č. j. 6 C 239/2020-209, takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se schvaluje smír účastníků tohoto znění:

II. Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci částku 38 557,98 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,10 % ročně z částky 25 811,09 Kč za dobu od 4. 8. 2020 do zaplacení, s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 10. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich.

III. Žalovaný se zavazuje nahradit žalobci k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 10 000 Kč, s tím, že tuto svou povinnost je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 10. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich.

IV. Žalobci se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně v dané sporné věci účastníků o zaplacení peněžitého plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 29. 5. 2019 rozhodl o tom, že se neschvaluje smír účastníků, který spolu uzavřeli v průběhu řízení bez pomoci soudu dne 23. 9. 2020, ve znění, jak je uvedeno ve výrokové části usnesení soudu prvního stupně.

2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že smluvní vztah účastníků je založen smlouvou o spotřebitelském úvěru, vypořádání jejich vztahů je pak plně v dispozici účastníků smluvního vztahu. Povaha věci uzavření soudního smíru připouští, bylo však třeba zabývat se dále i tím, zda účastníky uzavřený soudní smír není v rozporu s právními předpisy či v rozporu s dobrými mravy, přičemž uzavřel, že smír účastníků je v rozporu s právními předpisy, neboť nebyla řádně zkoumána před uzavřením smlouvy o úvěru žalobcem tzv. úvěruschopnost žalovaného. K otázce tzv. úvěruschopnosti žalovaného žalobce ve své žalobě neuvedl žádná konkrétní tvrzení. Z výsledků provedeného dokazování je pak zřejmé, že toto zkoumání žalobce provedl výlučně jen prostřednictvím dotazníkového šetření u žalovaného, aniž by si údaje, sdělované mu žalovaným, ověřil. V době uzavírání smlouvy muselo být navíc žalobci zřejmé, že je žalovaný zadlužený, neboť částka 10 423 Kč z celkové výše úvěru 20 000 Kč byla použita na úhradu předchozího dlužného závazku žalovaného. Tento způsob zkoumání poměrů osoby, žádající o poskytnutí úvěru, je tak zcela nedostatečný. Předmětná úvěrová smlouva je proto absolutně neplatná (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru, Rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020 ve věci OPR - Finance s. r. o. proti GK /C -679/18, přičemž z odůvodněnítohoto rozsudku Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že smyslem institut posuzování tzv. úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru je to, aby bylo možno se vyhnout těm situacím, kdy by úvěr byl poskytován i osobám, u nichž by bylo důvodné pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet). Dále soud prvního stupně uzavřel, že je smlouva o úvěru absolutně neplatné i z důvodu, že je zjevně příčící se dobrý mravům. Toto je soudem prvního stupně shledáváno ve skutečnosti, že, ačkoli byla žalovanému poskytnuto 20 000 Kč, tak částka 10 423 Kč byla zaslána na úhradu předchozího dlužného závazku žalovaného, a částka 4 000 Kč byla započtena na náhradu nákladů žalobce, tedy pouze částka 5 577 Kč byla zaslána přímo žalovanému. Je pak otázkou, zda je platná předchozí úvěrová smlouva, kterou vzájemně účastníci uzavřeli. Poskytl-li dosud žalovaný žalobci na posuzovanou smlouvu plnění ve výši 9 515 Kč, pak by výše bezdůvodného obohacení měla činit 10 485 Kč. Žalobce se oproti této částce žalobou dožadoval zaplacení částky 63 174,52 Kč, v rámci navrženého smíru pak částky 38 557,98 Kč. Není tak naplněna jedna ze základních podmínek § 99 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a je tedy namístě rozhodnout o tom, že účastníky uzavřený soudní smír bez nápomoci soudu, který předkládají ke schválení soudem, se neschvaluje. Po právní moci tohoto usnesení bude soud pokračovat v řízení.

3. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně si, prostřednictvím svého zástupce, včasné odvolání podal žalobce. Navrhl usnesení soudu prvního stupně změnit tak, že bude schválen účastníky uzavřený soudní smír, který byl jimi shodně navržen soudu ke schválení (ze dne 23. 9. 2020), popř. usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k soudu prvního stupně k dalším řízení.

4. V důvodech vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. Zmiňuje zejména to, že vydané rozhodnutí soudu prvního stupně nerespektuje projevenou vůli účastníků soudního sporu. Má za to, že soudní smír, který byl uzavřen, má všechny náležitosti hmotněprávního jednání, je určitý, vykonatelný a srozumitelný, kdy je z jeho textu bez dalšího zřejmé, že částka, k níž se žalovaný zavázal uhradit ve prospěch žalobce, představuje úhradu nesplacené jistiny, části smluvní pokuty a části smluvených úroků, nezahrnuje v sobě, na rozdíl od v žalobě uplatněného nároku, částky na úhradu tzv. doplňkových služeb. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá se souhlasného vyjádření účastníků k jimi odsouhlasenému soudnímu smíru, z jejich shodné žádosti o jeho schválení soudem. Dále namítá, že přijatý závěr soudu prvního stupně o údajném porušení jeho povinnosti před uzavřením smluvního vztahu s žalovaným zkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného, je nesprávný a nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně blíže nehodnotil listiny, které žalobce předložil k posouzení této záležitosti z hlediska tvrzení žalobce. Zjevně opomněl soud prvního stupně zhodnotit rozsáhlé podání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 15. 9. 2020, včetně příloh, jež se týkají právě posouzení této tzv. úvěruschopnosti žalovaného žalobcem. I nadále je přesvědčen o tom, že tuto svoje povinnost řádně splnil, nemůže se tedy jednat o absolutně neplatnou smlouvu. Navíc, odkazuje-li soud prvního stupně na aplikaci rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, tak se jedná o rozsudek z pozdějšího data, než byla uzavřena úvěrová smlouva mezi účastníky. Závěry v tomto rozhodnutí vyjádřené tak na danou věc nemohou dopadat, resp. toto by bylo nespravedlivé. Dále zdůrazňuje právní zásady smluvní volnosti a dodržování smlouvy v situaci, kdy není sporu o tom, že věřitel dlužníku plnění poskytl, dlužník řádně neplnil smluvní ujednání, byly dojednané splátky, kdy žalovaný nedodržel splátkový kalendář, dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná 15. 5. 2020. Úvěr byl proto důvodně a oprávněně zesplatněn ze strany věřitele, což žalovaný v obsahu uzavřeného smíru i výslovně uznal. Uzavírá tak, že má za to, že byly splněny podmínky § 99 o. s. ř. pro to, aby soud mohl schválit účastníky písemně uzavřený soudní smír, který společně soudu předložili ke schválení v konkrétním znění, jak vyplývá z podání, které bylo soudu první stupně doručeno dne 24. 9. 2020.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že smír, který uzavřel se žalující společností, z jeho strany nadále trvá, dovolává se jej.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a, odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., a shledal odvolání žalobce opodstatněným, v důsledku čehož, s přiměřeným využitím § 220 odst. 1, písmeno a) o. s. ř. odvoláním žalobce napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že schválil účastníky řízení uzavřený soudní smír, v jehož obsahu si účastníci dojednali i povinnost žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně.

7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229, odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

8. V souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud k projednání odvolání žalobce nenařídil odvolací jednání, kdy odvolání žalobce bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně, a oba účastníci se své účasti na projednání věci vzdali, resp. s rozhodnutím věci bez nařízení odvolacího jednání odvolacím soudem souhlasili.

9. Z dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce, v zastoupení advokátem, doručil soudu prvního stupně dne 5. 8. 2020 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu k zaplacení částky 63 174,52 Kč s příslušenstvím proti žalovanému na podkladě mezi žalobcem, jako věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 29. 5. 2019. Soud prvního stupně na podkladě tohoto návrhu žalobce elektronický platební rozkaz nevydal, nařídil ve věci jednání na 29. 9. 2020, k němuž předvolal žalovaného a právního zástupce žalobce, toto jednání pak provedl soud prvního stupně v nepřítomnosti účastníků a zástupce žalobce, kteří k němu byli řádně a včas předvoláni, z účasti u tohoto jednání se omluvili a předložili mu (dne 24. 9. 2020) společné podání, obsahující mj. i jimi uzavřený soudní smír, adresovaný soudu, se žádostí o jeho schválení, s datem 23. 9. 2020 (podle ověřovací doložky České pošty pro legalizaci tohoto dne žalovaný vlastnoručně podepsal listinu, obsahující mj. i soudní smír) s textem: 1) žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci částku 38 557,98 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,10 % ročně z částky 25 811,09 Kč za dobu od 4. 8. 2020 o zaplacení, s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 10. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jedné z nich; 2) žalovaný se zavazuje nahradit žalobci k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 10 000 Kč, s tím, že tuto svou povinnost je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatný vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. 10. 2020, pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich; v tomto soudu prvního stupně doručeném společném podání účastníků je dále účastníky shodně konstatováno, že v rámci uzavřeného smluvního smíru došlo ze strany žalobce k ponížení původním nárokované dlužné peněžité částky v tomto řízení k zaplacení proti žalovaném na podkladě návrhu na vydání platebního rozkazu, kdy nenárokuje již částku na úhradu tzv. doplňkových služeb s příslušenstvím, snížil požadavek na zaplacení smluvní pokuty, smluveného úroku (ceny peněz), jakož i požadavek na zaplacení nákladů řízení, a k tomu umožnil žalovanému zaplacení dohodnuté dlužné částky se zákonným příslušenstvím v dojednaných splátkách pod ztrátou výhody splátek, přičemž žalovaný potvrdil uzavření úvěrové smlouvy s žalobcem a navazujících smluv, skutečnost, že řádně neplnil své platební povinnosti z této smlouvy o úvěru, úvěr byl proto věřitelem důvodně zesplatněn, že uznává co do důvodu a výše svůj smluvní dluh na jistině, části sjednaného úroku, ceny za upomínky, části sjednané smluvní pokuty a části sjednaných nákladů řízení, v celkové výši 38 557,98 Kč a 10 000 Kč, o čemž byl uzavřen soudní smír, který žalovaný podepsal 23. 9. 2020. Soud prvního stupně při svém jednání provedl dokazování listinami, které žalobce předložil v průběhu řízení a neschválil účastníky uzavřený soudní smír. Toto usnesení soudu prvního stupně pak bylo zástupci žalobce doručeno 22. 10. 2020 a žalovanému 23. 10. 2020. Prostřednictvím svého zástupce si včasné odvolání proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal žalobce.

10. Podle § 99 odst. 1 o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem, soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu České republiky a na rozhodnutí, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to, s ohledem na povahu věci, vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na povinnost využití mediace podle zákona o mediaci, nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách, soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje, neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.

11. Z hlediska tohoto ustanovení se tak v posuzované věci soud prvního stupně zabýval, s ohledem na účastníky mu před konaným jednáním dne 29. 9. 2020 doručené společné podání, obsahující účastníky uzavřený písemný soudní smír a společnou žádost o jeho schválení ve znění, jak jimi byl dne 23. 9. 2020 i bez pomoci soudu uzavřen, tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro schválení tohoto účastníky uzavřeného soudního smíru bez pomoci soudu či nikoliv.

12. Jak soud prvního stupně správně konstatoval, aby mohl být účastníky uzavřený soudní smír soudem schválen, musí být splněny zákonem vymezené podmínky, jimiž je to, že povaha věci připouští uzavření soudního smíru a to, že účastníky uzavřený soudním smír není v rozporu s právními předpisy.

13. Obecně vzato, podstata soudního smíru spočívá v tom, že účastníci řízení, kteří před soudem svůj spor řeší, uspořádají své poměry ohledně předmětu řízení dohodou namísto autoritativního rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud České republiky pak ve svém rozhodnutí, sp. zn. 30 Cdo 641/2005 formuloval předpoklady, za nichž má být posuzováno to, zda povaha věci vylučuje uzavření soudního smíru účastníků. I z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně i v kontextu tohoto rozhodnutí vyššího soudu uzavřel, že v projednávané sporné věci mezi účastníky o zaplacení peněžitého plnění povaha věci uzavření soudního smíru mezi nimi nevylučuje, bez ohledu na to, že se mezi nimi jedná o spotřebitelský vztah. Tedy i podle závěru odvolacího soudu povaha dané sporné věci účastníků o zaplacení peněžitého plnění, vyplývajícího z mezi nimi uzavřeného spotřebitelského vztahu na podkladě s konkrétní smlouvu o spotřebitelském úvěru, připouští to, aby účastníci tohoto sporného řízení uzavřeli soudní smír a tímto smírem tak ukončili toto sporné řízení. Ostatně výše citované zákonné ustanovení soudu ukládá, aby se vždy o smír mezi účastníky pokusil k možnému ukončení mezi nimi vedeného sporného řízení před soudem. Tento zákonný předpoklad se pak beze zbytku uplatní i do poměrů spotřebitelského vztahu, kdy, jak zákon na ochranu spotřebitele, tak i zákon o spotřebitelském úvěru, v žádném ze svých ustanovení možnost uzavření soudního smíru nevylučují a naopak podporují alternativní metody řešení sporu.

14. Především je tak třeba zkonstatovat, že z obsahu spisu soudu prvního stupně přesvědčivě vyplývá, že oba účastníci uzavřeli předmětný soudní smír ze své svobodné vůle, vážně, určitým a srozumitelným způsobem. Zde odvolací soud nesdílí obavy soudu prvního stupně z toho, že by snad účastníky uzavřený soudní smír měl být považován za nesrozumitelný či neurčitý, a to právě v návaznosti na další obsah společného podání účastníků, který byl soudu prvního stupně doručen 24. 9. 2020, jímž je ve své podstatě dále účastníky tohoto řízení vysvětlováno soudu, který společně žádají o schválení smíru bez součinnosti soudu, to, proč, oproti v žalobě žalobce uplatněné skladbě jednotlivých peněžitých nároků obsahem soudního smíru ze dne 23. 9. 2020 učinili dohodu o částce nižší, konkrétně 38 557,98 Kč, a z jakých jednotlivých dílčích nároků se tato částka skládá. Z tohoto pohledu odvolací soud nesdílí obavy soudu prvního stupně z možné nevykonatelnosti tohoto soudního smíru. Projevili-li jednoznačně účastníci tohoto řízení svoji vůli se o peněžitém předmětu řízení dohodnutou způsobem, který tak učinili obsahem společného podání, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 24. 9. 2020, jeví se být odvolacímu soudu neschválení tohoto soudního smíru z ryze formalistických důvodů, vztahujících se k předmětu řízení, soudem prvního stupně nesprávným rozhodnutím. Nakonec i z procesních postojů obou účastníků v tomto odvolacím řízení je bez dalšího zřejmé, že oba tito účastníci řízení jsou i nadále přesvědčeni o tom, že mezi nimi uzavření soudní smír mohl a měl být soudem schválen, jako jejich dohoda, kterou byl mezi nimi vyřešen jejich peněžitý spor. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti daného smíru, poměřeno i předmětem řízení (jde-li o nároky, vyplývající z jednoho smluvního vztahu, definovaného žalobními tvrzeními), je pak zcela dostačující, že uzavřením smíru je zjevně vypořádán mezi účastníky celý žalobou uplatněný předmět řízení a nejde ani o nějaké vypořádání dalších vztahů mimo tento předmět řízení. V takové situaci pak z hlediska určitosti postačí formulace povinnosti, vyjádřená ve smíru (tento smír je tak v souladu i se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 27Cdo 1962 /213, resp. Stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Cpj 44).

15. Odvolací soud shledává, na rozdíl od soudu prvního stupně, v posuzované věci účastníky uzavřený smír za určitý, srozumitelný, v důsledku toho za vykonatelný, nepříčící se zákonu ani zákon obcházející.

16. Odvolací soud se dále neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že konkrétní účastníky uzavřený soudní smír v projednávané věci bez nápomoci soudu, je v rozporu s právními předpisy.

17. Právní teorie i soudní praxe zastává obecně ten názor, že, je-li soudní smír dvoustranným, dispozitivním právním jednáním účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, pak je smír v rozporu s právními předpisy tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků, kladených na právní jednání, neplatná, z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně a příčí-li se dohoda účastníků kogentním ustanovením zákona nebo je obchází.

18. Dále odvolací soud předesílá, že při posuzování toho, zda je či není účastníky uzavřený soudní smír v rozporu s právními předpisy, v zásadě není úkolem posuzování soudu to, jaké jsou skutečné právní vztahy mezi účastníky a zda jim beze zbytku účastníky uzavřený soudní smír odpovídá či nikoliv. Jeho úkolem je pouze ověřit to, zda soudním smírem účastníky provedená úprava jejich vztahu neodporuje kogentním ustanovením zákona či zda tato ustanovení neobchází.

19. V projednávané věci se sporný peněžitý nárok týká výlučně jen účastníků tohoto sporu, jedná se tedy o jejich soukromoprávní spor bez přesahu do práv třetích osob, byť se specifikem spotřebitelského vztahu, kdy žalovaný, jako spotřebitel, je typicky tzv. slabší smluvní stranou, jež požívá zvýšené právní ochrany. Nicméně ani tato okolnost ještě bez dalšího podle závěru odvolacího soudu neznamená, že by bylo namístě v tomto sporu ryze jen pro potřeby rozhodnutí o možnosti schválit či neschválit účastníky bez pomoci soudu již uzavření soudní smír, před takovým rozhodnutím provádět dokazovaní. I zde platí, že soud rozhoduje o možnosti schválení smíru na základě poskytnutých tvrzení účastníků, v tomto případě tedy na základě tvrzení žalobce o tom, že tzv. úvěruschopnost žalovaného zkoumal řádným způsobem před tím, než s ním uzavřel posuzovanou smlouvu o úvěru, což žalovaný svými tvrzeními nezpochybňuje, uzavřel-li s žalobcem za této situace soudní smír a podal-li spolu s ním i společný návrh na jeho schválení dne 24. 9. 2020 s obsahem, v němž tuto skutečnost nikterak nerozporuje, a navíc se i sám v odvolacím řízení, a to i přes důvody, uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, vyjadřuje tak, že se i nadále jím s žalobcem uzavřeného smíru dovolává. To tedy znamená, že pro účely zkoumání této základní podmínky lze vycházet z nesporných tvrzení účastníků. Nelze pak odvolacím soudem odhlédnout ani od toho, že žalovaný měl možnost v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně změnit svůj postoj k této rozhodné skutečnosti, což neučinil, a naopak se uzavřeného smíru dovolal. Tato okolnost pak pro odvolací soud znamená, že není dán důvod při posuzování této otázky zkoumat soulad s hmotným právem nikoliv jen na podkladě shodných tvrzení účastníků. Z tohoto pohledu tak tedy odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nesdílí ten názor, že by mělo být prováděno rozsáhlé dokazování v tomto sporu účastníků za účelem rozhodnutí o schválení či neschválení soudního smíru k řešení problematiky možného souladu s hmotným právem uzavřeného smíru účastníků, jde-li o záležitost naplnění zákonné podmínky na straně věřitele, poskytovatele spotřebitelského úvěru, jde-li o zkoumání tzv. úvěruschopnosti dlužníka před uzavřením smlouvy (§ 86 z. č. 257/2016 Sb., jehož účinnost nastala od 1. 12. 2016). S ohledem na skutkový stav dané věci, založený tvrzením žalobce a listinami, jím předloženými, z nichž vyplývá, že před uzavřením konkrétního úvěru se žalovaným se touto otázkou zabýval, přičemž sám žalovaný tento kladný závěr o své úvěruschopnosti nikterak v řízení nezpochybnil, nevznikla potřeba provádět za tímto účelem další ověřování a dokazování sporných tvrzení účastníků k této otázce pro účel přijetí závěru o tom, zda lze tento soudní smír účastníků schválit či nikoliv, tedy bylo možno tzv. vystačit si se shodnými tvrzeními účastníků k této otázce.

20. Z pohledu odvolacího soudu peněžitý předmět tohoto řízení umožňoval plnou dispozici účastníků tohoto řízení s ním, jeho uzavřením zásadně přestaly být do budoucna rozhodující skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok původně stavěl. Je namístě vycházet z toho, že žalovaný nárok žalobce, o kterém se s ním dohodl, nepopírá, a to ani v návaznosti na spotřebitelský vztah, což potvrdil nakonec i v odvolacím řízení svým vyjádřením k odvolání žalobce. Má-li se prosadit ten závěr, že v případě původně účastníky uzavřené spotřebitelské smlouvy, tento spotřebitelský charakter přetrvává nadále i ke vztahu i k jimi uzavřenému smíru, pak odvolací soud, testoval-li účastníky uzavřený soudní smír podle § 1810 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, a násl., tedy z pohledu toho, zda ujednání, obsažená v soudním smíru, nejsou nepřiměřená a zneužívající ve vztahu k dlužníku (žalovanému), který je spotřebitelem, je toho názoru, že vzájemně ujednaná práva a povinnosti účastníků, obsažená v jimi uzavřeném soudním smíru, nepředstavují ujednání v rozporu s právní normou na ochranu spotřebitele. Při posuzování nepřiměřenosti ujednání, obsažených v soudním smíru, jakožto spotřebitelské smlouvy, bylo potřeba posoudit, zda se nejedná o nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, zda případná nerovnováha je významná a zda jde v neprospěch spotřebitele, tedy žalovaného. To vše by pak muselo být v rozporu s požadavkem přiměřenosti, přičemž kritéria pro interpretaci tohoto pojmu je třeba hledat ve směrnici 93/13/, o nepřiměřených ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. S přihlédnutím k těmto pravidlům, podle závěru odvolacího soudu, zavázal-li se obsahem uzavřeného soudního smíru žalovaný zaplatit žalobci konkrétní finanční částku, jež je svou výší okolo jedné poloviny z původně žalobcem v žalobě požadované částky, přičemž v této částce nejsou zahrnuty tzv. doplňkové služby s příslušenstvím v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru, dochází k ponížení smluvní pokuty i sjednaných úroků, jako ceny peněz, a nákladů řízení, přičemž je současně takto dojednaná platební povinnost žalovanému ve prospěch žalobce vyvažována pro žalovaného možností zaplatit tuto částku ve splátkách, tedy ve lhůtě delší, než zákonné, má odvolací soud za to, že takto účastníky ujednaný smluvní smír není v rozporu s § 1813 OZ, tedy, že se nejedná o nepřiměřená ujednání, působící významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Při stanovování pravidel na ochranu spotřebitele je na jedné straně nutné brát ohled na spotřebitele, jako na slabší smluvní stranu, na druhé straně je ale také potřeba brát v úvahu postavení podnikatele v rámci jeho tržního postavení a nesnažit se tzv. ochránit spotřebitele za každou cenu, což by ve svém důsledku mohlo v určitých případech vést ke zvýšeným nákladům spotřebitele, které on nakonec zaplatí, popř. se dostane ve svých konkrétních poměrech do horšího postavení v souvislosti s možným exekučním řízením či insolvencí, než by se ocitl v případě dojednané možnosti vzniklý dluh splácet.

21. I pro ten případ, že by po provedeném dokazování měly být přijaty, jako správné, ty závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, tedy, že nelze mít za splněnou zákonnou povinnost žalobce řádně, tedy s odbornou péčí, posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného, jako spotřebitele, před samotným uzavřením smluveného smlouvy o úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, v důsledku čehož by mělo dojít k posouzení smlouvy o úvěru za absolutně neplatnou v důsledku porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru za použití § 587 OZ - k tomuto srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/218, rozhodnutí o předběžné otázce, týkající se výkladu Článku 8 a 23 Směrnice 2008 /48/ Soudním dvorem Evropské unie), pak ale je zapotřebí posoudit vztah účastníků z titulu nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalovaného), a jde-li o výši tohoto nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, pak z hlediska hmotného práva je toto nastaveno tak, že si účastníci neplatného smluvního vztahu mají poskytnout vzájemně zpět jimi obdržená plnění, přičemž o jeho výši opět účastníci mohou uzavřít na podkladě smluvní volnosti svou dohodu v podobě soudního smíru o peněžitém plnění.

22. Jak již bylo výše v důvodech tohoto rozhodnutí odůvodněno, v obecné rovině platí, že o to, aby byl spor účastníků soudního řízení vyřešen smírně, se má soud vždy pokusit, tedy má o toto soud vždy usilovat (§ 100 odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Takový smír totiž může lépe, než autoritativní rozhodnutí soudu, nastolit mezi spornými stranami skutečný„ právní mír“, byť to i může znamenat, že nebude poskytnuta bezezbytku ochrana porušenému právu (v posuzovaném případě tedy bezezbytku poskytnutí ochrany žalovanému před neoprávněným žalobním nárokem žalobce). Jestliže tedy sporné strany o poskytnutí ochrany porušenému právu soudem v podobě autoritativního rozhodnutí tzv. přestanou mít zájem, a tuto ochranu nahradí svou dohodou, je namístě toto zásadně respektovat. V hmotném právu platí zásada individuální autonomie, ze které plyne, že strany mohou existující hmotněprávní vztah nahradit zásadně jakýmkoliv jiným hmotněprávních vztahem (existující právo mohou dohodou zrušit, změnit, neexistující právo založit). Pro soudní smír je toto důležité z toho důvodu, že soudní smír je nejen procesním úkonem, jímž se ukončuje soudní řízení a vylučuje soudní rozhodnutí, ale též hmotněprávní smlouvou.

23. Z pohledu odvolacího soud prvního stupně při svých závěrech, vztahujících se k § 99 odst. 2 o. s. ř., zásadně vycházel v otázce existence či neexistence rozporu účastníky uzavřeného soudního smíru, jak byl jimi ke schválení soudem předložen, s právními předpisy, z posuzování souladu předloženého smíru jen s předprocesním stavem, avšak zákon výslovně takovýto předpoklad nestanoví, ve svém ustanovení § 99 odst. 1,2 o. s. ř. požaduje, aby uzavření smíru„ připouštěla povaha věci“ a, aby smír nebyl„ v rozporu s právními předpisy“. První předpoklad (připuštění smíru povahou věci) je vykládán jako možnost disponovat s právním poměrem. Tato možnost je dána typicky v případě, kdy je předmětem smíru majetková hodnota stran. V takovém případě, vzhledem k zásadě individuální autonomie a zásadě, že na právní jednání je třeba hledět spíše jen jako na platné než neplatné, je smír v zásadě platný. Z tohoto tak vyplývá, že, připouští-li povaha věci uzavření smíru, pak je zásadně smír platný a jen výjimečně platný není, přičemž na tuto situaci míří druhý předpoklad pro schválení smíru, a to absence„ rozporu s právními předpisy“. Tato situace může spočívat v rozporu se zákonným zákazem nebo rozporem s dobrými mravy. Požadavek, aby smír nebyl v rozporu s právními předpisy, opět nemíří jen do minulosti, ale do aktuální situace, v níž došlo k uzavření smíru.

24. V projednávané věci bylo zjištěno, že svůj majetkový spor vyřešili žalobci a žalovaný uzavřením smíru, který předložili soudu na počátku řízení ke schválení. Takové uzavření smíru je i v případě nároků z bezdůvodného obohacení přípustné, protože jejich spor se týká majetkových poměrů těchto účastníků, s nimiž lze zásadně volně disponovat (§ 1 odst. 2 OZ). Pro rozhodování o schválení tohoto smíru účastníků tak v takovém případě bylo potřeba posoudit, zda vyšla najevo nějaká konkrétní skutečnost, kvůli které by tento účastníky uzavřený smír mohl být v rozporu s nějakým kogentním právním předpisem, popř. s dobrými mravy.

25. Z pohledu odvolacího soudu představuje účastníky uzavřený smír určitou formu narovnání důsledků, vyplývajících z mezi nimi sporného závazku i pro ten případ, kdy by mezi nimi uzavřená smlouva o úvěru byla neplatná. Tato jimi zvolená forma narovnání neztrácí tak ani v případě nároku z bezdůvodného obohacení povahu spotřebitelského vztahu (§ 1810 OZ). Při posuzování účastníky uzavřeného smíru tedy nejde (nemusí jít pří výkladu shora uvedených obecných předpokladů) jen o posouzení platnosti smlouvy o úvěru, ale i o posouzení závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení a v této souvislosti bylo potřeba z pohledu § 1813 OZ posoudit, zda účastníky uzavřený smír nepředstavuje ujednání, které by zakládalo v rozporu s požadavkem nepřiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, tedy i z pohledu odvolacího soudu bylo potřeba ustanovením § 1813 OZ poměřit účastníky uzavřený smír. Bylo tak zapotřebí posoudit rovnováhu práv a povinností samotných stran, zda dochází v případě nerovnováhy o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zda je tato nerovnováha, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, přiměřená nebo nepřiměřená.

26. Aktuální judiktatura Nejvyššího soudu České republiky akceptuje, že soudní směry institutem na pomezí práva hmotného i procesního, je-li uzavíráno, že rozpor uzavřeného smíru s právními předpisy je dán jen tehdy, když smír nesplňuje obecné požadavky náležitosti právního jednání, pomíjí náležitosti, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, jiným způsobem je v rozporu s konkrétními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, anebo je v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21Cdo 5170/2017). Z tohoto vyplývá, že jakmile se účastníci řízení dohodnou na smírném řešení sporných nebo pochybných záležitostí, je právě tato jejich dohoda zcela novým základem pro uspořádání jejich vztahu, skutková zjištění ohledně jejich předchozích práv a povinností tím ztrácejí na relevanci. Pokud by podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, popíral by se tím smysl soudního smíru a v zásadě tím i smysl projednací zásady a zásady dispozitivnosti pro subjekty soukromoprávních vztahů (k tomuto lze srovnat i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 20Cdo 307/2002). Jinak řečeno, dobrovolný smír má rovněž charakter novace nebo narovnání (§ 1902 a § 1903 OZ).

27. Jde-li konečně o to posouzení, zda účastníky uzavřený soudní smír, pokud se jím tito narovnali i o svých vzájemných nárocích z bezdůvodného obohacení, nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, která by byla v rozporu s požadavkem přiměřenosti významná, pak odvolací soud konstatuje, že z tvrzení účastníků a nakonec ani z výsledků dosud provedeného dokazování, žádné konkrétní skutečnosti, které by měly vést ke kladnému závěru v této otázce, nezjistil. Je sice skutečností, že se žalovaný zavázal zaplatit částku vyšší, než je 20 000 Kč (jde o částku, která by z uzavřené smlouvy o úvěru, byť by měla být neplatná, žalovaný ve svůj prospěch skutečně od žalobce získal), toto je ovšem v jeho prospěch vyrovnáváno tím, že získal možnost pravomocného ukončení sporu na samém počátku řízení, možnost zaplacení dlužné částky v delší, než zákonné lhůtě a také i snížení nákladů tohoto řízení. Žalobce má pak ve svůj prospěch dojednán institut ztráty výhody splátek a nárok na určitou část náhrady nákladů řízení. V těchto dispozitivně nastavených smluvních poměrech nelze z pohledu odvolacího soudu shledat jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, které smír uzavřely, která by byla v neprospěch žalovaného, jako spotřebitele, která by byla v rozporu s požadavkem přiměřenosti významná, obzvláště ne v situaci, kdy se tohoto smíru žalovaný i ndále (i přes vyslovený názor soudu prvního stupně sám dovolává. Obdobně ostatně odvolací soud uzavřel i v odst. 20 tohoto svého odůvodnění.

28. Konečně je v dané věci potřeba uvést, že v době rozhodování odvolacího soudu možnosti neschválení účastníky uzavřeného smíru brání také i nová skutečnost, a to, že se žalovaný po rozhodnutí soudu prvního stupně (plně při vědomí si důvodů rozhodnutí soudu o neschválení smíru) výslovně uzavřeného jím smíru s žalobcem, resp. ujednání v něm uvedených, dovolal. Je-li podstatou rozhodnutí soudu o schválení či neschválení smíru posouzení dvoustranného právního jednání účastníků, jímž uzavřeli smír, pak okolnost výslovného dovolání se tohoto právního jednání jednou smluvní stranou, spotřebitelem, brání neschválení smíru i v případě, že by obsahoval nepřiměřená ujednání dle § 1815 OZ.

29. Má-li se tak tedy respektovat jak hmotněprávní, tak i procesněprávní aspekt účastníky uzavřeného soudního smíru, pak odvolací soud, na rozdíl od smlouvy prvního stupně, dovodil, že je namístě účastníky uzavřený soudní smír schválit, a to včetně ujednání o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Smluvní strany totiž vyřešily svůj spor soudním smírem, uzavření tohoto smíru, s ohledem na předmět řízení, je přípustné, protože spor i smír se týká majetkových poměrů smluvních stran, s nimiž mohou smluvní strany zásadně volně disponovat, k porušení principu ochrany spotřebitele z pohledu § 1810 a násl. OZ nedošlo, v řízení přitom nevyšla najevo žádná taková konkrétní skutečnost, kvůli které by účastníky uzavřený soudní smír mohl být v rozporu s konkrétním právním předpisem či v rozporu s dobrými mravy. Proto odvolací soud účastníky uzavřený soudní smír schválil, když tak změnil odvoláním žalobce napadené usnesení soudu prvního stupně postupem dle § 220 odst. 2 o. s. ř. tak, jak je výše ve výroku I. tohoto usnesení uvedeno. Při tomto svém rozhodování odvolací soud zohlednil ten předpoklad, že je plně na odpovědnosti stran sporného soudního řízení, jak své zájmy a vyhlídky uváží a jaký smír uzavřou. Jen ony totiž ponesou jeho důsledky. Soud pak při svém rozhodování musí především šetřit svobodu jejich vůle a tzv. dohlédnout na to, aby z hlediska hmotného práva smír netrpěl vadami právního jednání. Dojednané úroky v původní smlouvě, jako cena peněž, svou výší nepůsobí závěr o rozporu s dobrými mravy. Dojednaný smír nemá vady vůle (především omyl), ani vady projevu (neurčitost, nesrozumitelnost). Nejedná se o rozpor z předprocesním stavem, neboť smír účastníky uzavřený nemíří do minulosti, nýbrž k aktuální době v jeho uzavření.

30. O nákladech tohoto odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 151, odst. 1, § 224, odst. 1, § 142, odst. 1 a § 150 o. s. ř., když v tomto odvolacím řízení byl žalobce s uplatňováním svého práva plně úspěšný. Měl by tak proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto odvolacího řízení. Odvolací soud však s využitím § 150 o. s. ř. toto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalobci plně odepřel, a sice z důvodu hodného zvláštního zřetele, který spočívá v tom, že žalovaný svým procesním postupem v této věci nikterak nezapříčinil vedení tohoto odvolacího řízení. Toto odvolací řízení bylo vyvoláno v poměrech účastníků čistě jen činností soudu prvního stupně v návaznosti na jeho úvahy o samotné existenci důvodu pro to účastníky uzavřený smír soudem, oproti jimi projednané shodné vůli, neschválit. Nejeví se tak za této situace spravedlivým ukládat žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, pokud evidentně jeho motivací k uzavření soudního smíru se žalobcem bylo to, aby se vyhnul své povinnosti hradit náklady řízení žalobci v plné výši.